Die Umerziehung 36.

Spousta lidí na celém světě oslavy Nového roku bere pouze jako povinnou party. Nevnímají ji jako začátek něčeho nového, krok k novému životu nebo tak. Pro Billa to bývalo stejné, alespoň tedy do letošního roku. Ten změnil všechno. Přestože celkově svátky mohl hodnotit jako jedny z těch nejkrásnějších, v lednu jako kdyby se všechno vytratilo. Nechápal, co se stalo. Myslel si, že mezi ním a Anisem to může být už jen lepší. Rozhodně nečekal, že všechno může být horší.

Sotva přišlo Anisovo dokončování alba a s tím spojené PR akce, začalo se to pomalu sypat. Anis byl v jednom kuse v háji, takže aby ho Bill viděl, musel si zrušit některé vlastní akce, aby mohl jít na ty jeho. Bohužel mu bylo často k ničemu i to, protože musel celou dobu stát v ústraní; Bushido ho kompletně ignoroval. Doufal, že to bude lepší, alespoň když přijdou domů, ale ve většině případů se Anis se slovy: „Promiň, zlato, ale dneska jsem úplně grogy. Sám víš, jak náročný to je.“, odebral do ložnice, kde téměř okamžitě usnul. Pokud náhodou zůstal vzhůru, většinou se pohádali. Bill se snažil nedávat nic najevo, ale Tom je všímavý starší bratr.

„Tak co se děje?“ s povzdechem dosedl vedle Billa. Od rána byla celá skupina v jejich vlastním studiu, a zatímco kluci s Tomem řešili hudbu, Bill si něco bezdušně čmáral do sešitu a vydával to za tvoření textů.

Bill vzhlédl. Pohledem přelétl celou místnost, a teprve když zkonstatoval, že Gustav s Georgem jim nevěnují pozornost, promnul si oči a k Tomovi se otočil. „Včera jsme se zase chytli s Anisem.“

„Jak zase?“

„Od začátku roku se hádáme,“ zamumlal Bill neochotně.

„To by vysvětlovalo, proč jsi zhubnul,“ odfrkl Tom. „A proč, co se děje? Vždyť všechno vypadalo v pohodě.“

Bill se s mírným úsměvem opřel o ruku a přikývl. „Vypadalo, viď? Taky jsem si říkal, jak je fajn, že do nového roku konečně vstupuju naprosto šťastný a zamilovaný. Víš, že jsem mu řekl, že ho miluju? Možná jsem říkal hop a neviděl překážky před doskokem. Asi jsem to svoje štěstí zakřikl.“

„Ale proč, co se stalo? Já to nechápu!“

„No, tak to jsme dva,“ zabručel. „Najednou je pořád v práci, doma jde hned spát. Když jsem s ním šel naposledy do studia, naprosto mě ignoroval. Dokonce na mě zapomněl, když šel na oběd. Tohle vypadá jako láska, co?“

„Bille…“

„Nemusíš nic říkat, Tomi. Pořád si snažím říkat, že je to jen kvůli tomu, že se mu plně rozjíždí kariéra a nic víc za tím není. Ale nejsem hloupý,“ pousmál se. „Pomalu se připravuju na variantu, že 25. června se vzbudím do prázdného bytu. Ale snažím se to brát sportovně, konečně bude mít Pumba dostatek prostoru v posteli,“ s něhou pohlédl na psíka, labužnicky okusujícího Georgovy staré smradlavé botasky.

„Možná by sis s ním měl promluvit, nemyslíš? Je zbytečné házet hned flintu do žita,“ trochu se Tom zamračil.

„A k čemu to bude, Tomi? Abychom se zase pohádali? Jsem ze všech těch hádek už unavený. Pamatuješ si vůbec, jak vypadám nalíčený? Ne, protože už si to nepamatuju ani já. Podívej se na mě, vypadám příšerně. Odrosty, ty jsou určitě vidět až z oběžné dráhy. A o nehtech ani nemluvím. Nejraději bych zalezl někam do křesla, přikryl se dekou a předstíral, že neexistuju.“

Tom se opřel, rázně vrtěl hlavou. Odmítal se smířit s tím, že když konečně dal tomu paku šanci, Bill se s ním rozejde. „Já si prostě myslím, že to vidíš moc černě, Bille. Nehledě na to, že by sis s Bushidem stoprocentně promluvit měl. Dlouho tady u nás nebyl, tak zkus zařídit jedenou společný den podle tvého rozvrhu a uvidíš, jak se bude chovat. Ale neházel bych hned flintu do žita.“

„Uvidíme. O víkendu je Valentýn a já ho prosil, aby si ho nechal volný, žádnou akci, tak uvidíme. Jsem na to celkem zvědavý, podle toho se bude všechno vyvíjet. Chci si s ním prostě promluvit a užít si víkend, nic víc…“

*

Chtělo se mu brečet. Byl víkend, Sv. Valentýna, a protože mu to Anis slíbil, těšil se na společně strávené volno. Dokonce sám sebe přemluvil a s pomocí Simone pro Anise upekl kokosový dort, o kterém věděl, že ho naprosto zbožňuje. Jako malé dítě se těšil, až přijede poslíček a Anis otevře krabici s dortem. Nemohl se dočkat jeho výrazu.

Namísto toho ale zamrzl úsměv na tváři jemu ve chvíli, kdy seděli u snídaně a Bushidovi se rozezněl telefon. Jejich den byl zničený. Aniž by se Billa zeptal, zda mu to nevadí. Automaticky svému manažerovi přislíbil brzký příjezd. Bill se ani neobtěžoval dojíst svou snídani a beze slova se zamířil převléknout, přičemž Pumbu si vzal následně něžně do náruče. S brýlemi nasazenými vysoko na nose a Pumbim v klíně se usadil v autě, odmítaje komunikovat. Byl uražený a zklamaný, což mu vůbec nikdo nemohl vyčítat, měl na to absolutní právo. To, že udělal chybu, nejspíš došlo i samotnému Bushidovi, protože schůzku, během které Bill mimochodem trucovitě seděl na recepci a mazlil se s Pumbim, zkrátil na minimum a dokonce po cestě zpátky si do Billa ani slovem nerýpnul.

Jen co dorazili domů, Bill Pumbiho odložil do psího ráje s hromadou starých bot a sám zamířil do obýváku k baru, kde si nalil dvojitého panáka whisky.

„Bille, já…“ nejistě vešel dovnitř Bushido.

„No, tak povídej. Jaké výmluvy sis pro mě připravil?“ Bill se k němu unaveně otočil. „To by mě docela zajímalo, Anisi. Za poslední měsíc jsem jich slyšel tolik, že jsem zvědavý, jakou sis vybral pro dnešek.“

„Žádnou. Dneska se chci prostě omluvit.“

Bill se ušklíbl. „Uznávám, že to je asi poprvé.“

„Bille no tak, vážně mě to mrzí.“

„Kdyby tě to tolik mrzelo, tak bys tu schůzku přeložil na pondělí, Anisi. A hlavně se mi prosím tě nesnaž namluvit, že jsi tam jít musel. Jsem z branže a vím, jak to chodí. Kdyby sis dupnul, že tam dneska prostě nepůjdeš, tak by ti tu schůzku bez problémů odložili.“

„Fajn,“ Bushido rozhodil rukama, zatímco se usadil na opěrce křesla. „Dobře, uznávám, že se mi tam chtělo. A víš proč? Protože jsem začal pracovat na svém snu, s čímž jsi, mimochodem, začal ty, a já mu chci dát ze sebe naprosto všechno, co můžu.“

„Oh prosím tebe,“ Bill protočil očima, „tohle na mě nezkoušej. Já svojí kariéru začínal v patnácti, Anisi. A stejně jsem si vždycky našel čas na rodiče a přátele. Když chceš, tak si ten čas najdeš. Nemluvě o tom, že jsem nám tenhle společný víkend zařizoval dost dlouho na to, abys tuhle pitomou schůzku mohl odmítnout!“

Anis si promnul obličej. „Myslíš, že mi tu chybu můžeš prominout?“

„Kterou?“ odfrkl Bill. „Všiml sis vůbec, že tohle se děje už od začátku roku?“ hlesl. Odložil skleničku a podél zdi se sesunul k zemi, skládaje hlavu do dlaní. „Pořád jsi to bral jako nějaký útok na tebe nebo na tvojí kariéru, ale já mám pocit, že sis za celou tu dobu ani jednou neuvědomil, jak moc velký útok je to na mě. Každý den jsi přišel ze studia, šel do sprchy a spát. Když jsem zrušil všechny akce, abych přes den mohl být s tebou, sotva sis mě všimnul. Jestli tě tolik obtěžuju, stačí říct. Stáhnu se a už o mně neuslyšíš, pokud to nebude nutné. Jen mi proboha něco řekni, protože mně je naprosto příšerně, když mě takhle odstrkuješ.“

Bushido v šoku zamrkal. Pár vteřin seděl jako v transu, než se konečně zvedl a přispěchal k mladíkovi. Věděl, že ho poslední dobou trochu zanedbával, ale nikdy by neřekl, že si to Bill vezme takhle. Byl tak zaslepený snahou odvést tu nejlepší práci, až zapomněl na to, že nejlepší výkon má odvádět především doma za zavřenými dveřmi. Něžně chlapce pohladil po vlasech a posadil se vedle něj. „Máš pravdu. Na tohle jsou omluvy opravdu málo. Teď si začínám uvědomovat, jak moc jsem to podělal a ani nevíš, jak mě to mrzí. Snažil jsem se tak moc, abychom na mou práci mohli být oba hrdí, až jsem zapomněl, že si tě musím hýčkat.“

„Ale ne, Anisi, to nemusíš,“ Bill se o muže s povzdechem opřel. „Já přeci nepotřebuju, abys se mnou zacházel jako s princeznou. Já jen chci, aby sis ke mně večer sednul a chvíli se mnou byl, i kdybys mi měl usnout na rameni. Bývám celý den s klukama a stýská se mi po tobě, chci s tebou prostě aspoň chviličku být a cítit se milovaný. V posledních týdnech jsem to moc necítil.“

Bushido mladíka jemně chytil za bradu, dlouze se dívaje do jeho očí. Netušil, jak je možné, že si toho smutku nevšimnul mnohem dřív. Pomalu si ho přesunul k sobě na klín. „Omlouvám se, maličký,“ zašeptal. „Slibuju, že to co nejdřív změním a budu se ti plně věnovat.“

Bill přejel prsty po jeho tvářích. Přikývl, ale bál se znovu uvěřit. „To bych byl moc rád.“

„Víš co? Mám nápad. Pojď, seber Pumbu, vezmi si něco teplého na sebe a vyrazíme.“

„Počkej, ale kam?“ zmateně se nechal postavit na nohy a táhnout do předsíně. „No tak, Anisi, řekni něco!“

„Není třeba, za chvíli to uvidíš sám,“ Bushido se usmál a sebral ze země vzpírajícího se Pumbu. Vrazil mu do pusy boty, aby ho uklidnil a celé klubko podal Billovi. „Běžte do auta, já jen posbírám pár věcí a vyrazíme.“

Bill s Pumbim se za ním jen beze slova ohlédli, načež Bill s protočením očí zamířil do auta. Při pohledu do zrcátka se úpěnlivě modlil, aby nešli někam mezi lidi. Oblečený sice slušně byl, ale obličej ani zdaleka neodpovídal jeho standardům, na které byli všichni zvyklí. Ještě si rád nasazoval brýle na oči.

„Připraveni vyrazit?“ dosedl za volant Bushido s novým elánem, psa podrbal za uchem.

„Záleží na tom, kam.“

„No… Vím sice, že nedáš dopustit na výdobytky moderní doby a příroda pro tebe není,“ zazubil se, „ale znám jedno místo, díky kterému bys možná mohl změnit názor. Je tam příjemný prostředí a klid. A jak nejsem romantik, tak západ slunce je tam skvostný.“

„To zní dobře,“ Bill uznale pokýval hlavou. „Kde to je?“

„Kousek odtud, takový malý jezírko. Později tam bude dost chladno, tak jsem raději vzal i tu tvojí extra prošívanou deku, aby nám nebyla zima.“

Bill s kývnutím upravil obleček Pumbimu, vděčný, že mu ho po příchodu domů zapomněl sundat. „Anisi, uvědomuješ si, že je teprve odpoledne, že ano? Do západu slunce máme ještě několik hodin a od snídaně jsme nic nejedli. Možná by to chtělo někde se zastavit.“

„Jo, dobrý nápad,“ uznal Bushido. Pohotově do GPS zadal požadavky a mrknul na Billa. „Vyber si. Dnešek bude podle tebe.“ Bill raději polknul poznámku, že by se tedy měli vrátit domů do postele a s mírným úsměvem zvědavě nakouknul do možností. Když už se snaží…

autor: Saline A.