Nechci si víc přát…jenom mě měj rád! 11.

Dvě poblázněné duše

Začátek… V tom slovu je tolik naděje a doufání, ale i strach z neznáma a nejistota. Co když do toho dáte vše a ono se to stejně pokazí? Co když vám to vezme i to, co máte společně s tím, co jste chtěli získat? Co když vám to pokřiví charakter? Co když vám to ublíží…? Tyto otázky byly důvodem toho, proč jsem se bál nových začátků. Leckdy jsem po něčem opravdu toužil, ale nechal jsem si to proklouznout mezi prsty jenom kvůli tomuto strachu uvnitř sebe. Jako malý kluk jsem chtěl být pilotem. Nepřál jsem si nic jiného, než létat v oblacích společně s ptáky. Nespoutaný, volný, svobodný… A pak jsem viděl v televizi leteckou nehodu a od toho momentu jsem se bál letadel a létání obecně.
Teď jsem ale dobrovolně začal s tolika věcmi… Začal jsem věřit ve štěstí. Začal jsem se strachovat o blízkou osobu. Začal jsem toho člověka chránit, respektovat ho, cítit s ním… A poprvé za svůj život jsem začal milovat…

Když jsme konečně dorazili k nám, byl Bill už zase jako na trní, ale díkybohu už nedělal žádné velké drama a já ho bez problémů dostal do domu.
V předsíni jsem měl sto chutí mu místo normálních bačkor pro hosty podstrčit jedny z mamčiných růžových papučí, ale ovládl jsem se, nechtěl jsem ho nervovat ještě víc, a tak jsem mu nabídl normální modré přezůvky a sám jsem si vzal svoje černé.
Už teď se rozhlížel notně zaraženě.
„Děje se něco?“ zeptal jsem se ho.
„Teď se stydím, že jsem tě vzal předtím k nám,“ zasmál se.
„Proč?“ nechápal jsem.
„Máte to tu velké, prostorné a hezky zařízené. Zatímco u Nicka… no, sám jsi to viděl,“ protočil oči.
„Ber ale v potaz, že každý žijeme v jiných poměrech,“ zazubil jsem se na něj a šťouchl jsem ho loktem do ramene. „Navíc si nemyslím, že podle předsíně můžeš posuzovat celý dům…“ rozhlédl jsem se kolem sebe.

Byla to nevelká zelená místnost s menším skleněným lustrem, jenž se pohupoval u stropu. Ten mamka kdysi dostala od jedné kamarádky. Nevěděla, kam ho dát, a tak přinutila taťku, aby ho namontoval sem, i když tu vypadal nevkusně. Mnohem víc by vynikl v nějaké velké místnosti. V tanečním sále, obýváku nebo tak… Ale zkusit mamku o něčem přesvědčit, když si vezme do hlavy opak, je jako snažit se vést dialog se stromem. A věřte mi, že já vím, o čem mluvím!
Podlaha byla z kachliček a po pravé i levé straně se táhly vysoké a široké botníky. Většina místa v nich byla zabraná lodičkami všech barev, o jejich praktičnosti by se daly vést dlouhé diskuze. Pak tu bylo malé okénko propouštějící dovnitř trochu světla a po jeho stranách věšáky s kabáty a bundami, které byl každý líný uklidit po zimně do skříní.

„Já bych řekl, že ano,“ odporoval mi můj nový přítel.
„Uvidíme potom, jo?“ nechtěl jsem se hádat kvůli takové blbosti, jakou byla předsíň.
„Tak jo,“ svolil.
Otevřel jsem bílé dveře a vedl ho dál chodbou s řadou tmavých skříní po levé straně až do pokoje, kde už jsem zahlédl rodiče. Seděli vedle sebe na černém gauči u skleněného stolku a zprvu si nás ani nevšimli. Mamka sedící blíž k nám něco zrovna se zaujetím vyprávěla taťkovi a ten pokyvoval hlavou. Poznal jsem, že to bude něco ohledně práce, protože na to on nikdy nevěděl, co říct. Ona byla totiž právnička a on učitel tělocviku, zvláštní kombinace…
„Ehm, ehm…“ odkašlal jsem si, abych na nás upoutal pozornost a počkal jsem, dokud se na nás oba nepodívali. „Ahoj,“ pozdravil jsem jakoby nic. „Přivedl jsem si kamaráda. Nevadí?“
Rodiče se zarazili a mně došlo, že to bude horší, než jsem čekal.
Mamka se mile usmála a postavila se. Už byla oblečená v černém, pracovním oblečení, které jí dokonale sedělo na štíhlé, vysoké postavě. Blond vlasy po pás měla stažené ve vysokém culíku a její milé hnědé oči byly plné života.

„Je tedy pravda, že jsi nám o tom mohl říct předem,“ podívala se na mě rádoby mile, ale z očí jí sršely blesky. „Když už jsi ale tady, tak tě tu vítám,“ usmála se na Billa, přešla k němu a podala mu ruku s dlouhými, rudě nalakovanými nehty. „Jsem Helene, ráda tě poznávám!“
„Já vás taky,“ na Billovi bylo poznat, jak se snaží chovat co nejuvolněněji, ale ramena měl napnutá. „Já se jmenuji Bill,“ představil se.
Mamka se trochu zarazila a úsměv jí ztuhl na rtech. Zůstala na Billa šokovaně hledět.

„Mami…?“ zeptal jsem se opatrně.
„Ah, omlouvám se, jsem nějaká unavená,“ zasmála se a pustila Billovu ruku. „Pracovala jsem hodně do noci, takže jsem docela mimo,“ prohlásila, ale já poznal, že lže. Něco se stalo…
„Tak já se taky představím,“ narovnal se otec a podobně jako matka se uvítal s Billem, ale i v jeho tváři jsem zaznamenal známky něčeho, co tam nemělo být… nějaké nejistoty. A strachu…
„Ale mám jednu otázku, Tome,“ obrátil se ke mně pak taťka. „Jak to, že jsi byl v noci venku?“
A je to tady… Pomyslel jsem si odevzdaně a podíval jsem se na Billa. „Počkal bys prosím u mě v pokoji? Hned přijdu,“ řekl jsem mu. „Je to po schodech nahoru. První pokoj vpravo,“ popsal jsem mu a počkal, dokud neodešel, až pak jsem se pustil do vyprávění.
Některé věci jsem si do velké míry poupravil, protože by to znělo moc divně. Čekal jsem, že na mě začnou křičet a vyčítat mi, že jsem se choval jako malé dítě, ale překvapivě nic takového neudělali. Jako by se celý jejich postoj změnil a ovlivnil i jejich chování. Žádné nadávky, žádné tresty… Namísto toho mi byla položena vyčítavá otázka.

„Takže tě jako máme dneska omluvit ze školy?“
„No… ano. Stejně mám jenom čtyři hodiny…“ nasadil jsem prosebný tón.
Taťka si povzdechl. „Ale už se to nebude opakovat!“ pohrozil mi za oba.
„Jistě!“ potvrdil jsem, i když jsem si nebyl tak docela jistý, jestli budu schopný svému slovu dostát.
„My už budeme muset jít do práce,“ usoudila mamka při pohledu na zlaté hodinky na svém zápěstí. „Ještě si o tom případně promluvíme večer. Mějte se tu hezky a nic tu neproveďte!“ řekla mi jako malému dítěti a na rozloučenou mě lehce objala. Následně oba odešli.
Počkal jsem, dokud jsem nezaslechl dravý zvuk motoru auta vyjíždějícího z garáže a až pak jsem vyběhl po schodech do svého pokoje. Byl jsem rád, že jsem si tu včera výjimečně uklidil svůj obvyklý bordel.

„Bi-“ chtěl jsem ho oslovit, ale ve dveřích jsem se zarazil a umlkl. Usmál jsem se, vešel jsem a tiše za sebou zavřel. Ležel na mé posteli. Nohy měl přehozené přes kraj a byl podivně zkroucený. Asi nechtěl usnout, ale jeho tělo na to mělo jinačí názor. Opatrně jsem mu sundal přezuvky, nohy jsem mu položil na matraci a přikryl ho až ke krku dekou. Pak jsem se sedl vedle něj a zahleděl se na něj.
Když spal, vypadal jako ztělesnění pokoje a klidu. Jeho dlouhé řasy vrhaly stín na bledou tvář a kreslily mu na ni v úhlu dopadu světla z okna podivné obrazce. Vypadal jako anděl… Jako ztělesnění nevinnosti a čiré krásy. Myslím, že bych ho s klidným svědomím mohl skutečně nazvat andělem. Mým andělem. Andělem, kterého jsem se neměl v plánu nikdy vzdát a nikdy jsem ho nehodlal dát někomu jinému. Ani jsem sám nepostřehl, kdy se to stalo, ale propadl jsem mu. Propadl jsem kouzlu, které vyzařoval a které mě k němu připoutalo.
Byl jsem sám ze sebe zmatený. Nevěděl jsem, jak to přesně vyjádřit slovy. Nebo jakým způsobem to zpracovat. Moje srdce vědělo, co chce a po čem touží, ale moje mysl byla pozadu. Byl to pro ni šok a ona potřebovala nějaký čas na zpracování takového přílivu informací a vjemů. Hledala v tom nějakou logiku. Něco, co by dávalo smysl. Nějaké záchytné body… nechápala, že je to pudová záležitost a že je marné snažit se najít neexistující vysvětlení…

Přišlo mi legrační, že tohle celé by se nestalo bez jednoho jediného dne. Bez dne, kdy jsem ho potkal. Kdy jsem zaslechl jeho krásná slova a zahlédl jeho oči… oči, které teď byly schovány za víčky a spaly. Rád bych mu nahlédl do myslí a viděl, co se mu zdá. Rád bych věděl, o čem sní, co si přeje, po čem touží… Rád bych věděl, jak na tohle celé pohlíží a jak to bere. Cítil se stejně jako já? Zaobíral se podobnými myšlenkami a úvahami? Také cítil to krásné teplo, kdykoliv naše těla přišla do kontaktu? Na to jsem si nedokázal odpovědět. A jeho jsem těmito otázkami nechtěl zatěžovat…
Když jsem tak přemýšlel a zvažoval vzešlou situaci ze všech stran, pocítil jsem únavu. Moc jsem toho nenaspal kvůli noční můře a celou noc jsem byl s ním venku… podepsalo se to na mně. Zívl jsem a protáhl se. Vytáhl jsem mobil a nastavil budík na dvě hodiny odpoledne. Pak jsem se položil vedle něj, přikryl se dekou a pevně jsem ho objal. Mé srdce se ihned rozeběhlo rychleji, ale moje mysl se naopak uklidnila a vyprázdnila.
Zavřel jsem oči a spokojeně vydechl. „Dobrou noc…“ zašeptal jsem směrem ke spícímu andělovi a brzy jsem také propadl snění…

***

Probudil mě až mobil s nastaveným budíkem, hlasitě se dožadující naší pozornosti. Nechal jsem ho několik minut vyřvávat, jak jsem měl ve zvyku, než jsem ho se zabručením vypnul, pustil Billa a posadil se. Černovlásek už byl taky vzhůru. Rozespale se na mě díval a nezdálo se, že by ho nějak zarazilo, že jsem si lehl k němu.
„Dobré odpoledne,“ bezstarostně se zasmál.
„Dobré,“ odpověděl jsem mu ospale, ale pobaveně. „Vypadáš legračně,“ neodpustil jsem si poškádlení.
„Proč?“ nechápal.
„Podívej se do zrcadla,“ doporučil jsem mu. „Je v koupelně ve vedlejší místnosti.“
„To je moc daleko…“ nespokojeně zavrtěl hlavou. „Prostě mi to pověz… prosím…“ hraně popotáhl, jako by chtěl brečet.
„Lenochu!“ cvrnkl jsem ho do nosu. „Rozmazalo se ti malování, ty modelko!“
Ihned byl na nohou. Najednou to pro něj do koupelny nebylo zřejmě až tak daleko, jelikož tam byl co by dup.

Zůstal jsem sedět na posteli a smál jsem se na celé kolo. V tomhle ohledu mi připomínal holku, ale nevadilo mi to, bylo to zaprvé vtipné a za druhé roztomilé. To, jak vyletěl z postele… prostě dokonalé!
„Nesměj se mi! Není to legrační!“ zavolal na mě dotčeně.
„Ale je!“ měl jsem na to opačný názor. „Kdybys to viděl ze stejného úhlu pohledu jako já, taky by ti to přišlo směšné!“
Na to už nic neřekl, ale když se vrátil, tvářil se nasupeně.
„Bylo to jenom poškádlení, nemyslel jsem to zle,“ řekl jsem omluvným hlasem. „Nechtěl jsem se tě nějak dotknout…“
„Hm…“ uhnul pohledem.
„Vážně… promiň…“ nasadil jsem nešťastný výraz a doufal, že to zabere.
„Tohle je vydírání!“ prohlásil a svěsil odevzdaně ramena.
„Proč?“
„Podívej se na sebe do zrcadla!“ vrátil mi to, sedl si vedle mě a už zase vypadal spokojeně. Vše mi bezesporu odpustil.
„Z jakého důvodu?“ vyptával jsem se, i když odpověď jsem znal.
„Abys viděl, jak se tváříš!“ strčil do mě tak, že jsem padl na záda do peřin a smál se od ucha k uchu.

„Ty zákeřná potvůrko!“ zvolal jsem hravě. „Tohle ti nedaruju!“ s tím jsem ho chytl kolem pasu, strhl jsem ho vedle sebe, nalehl na něj a začal ho lechtat.
„Počkej!“ vyjekl a pokusil se bránit, ale nebylo mu to nic platné. Držel jsem ho pevně a odmítal jsem ho jen tak nechat uniknout. Jeho smích a pokusy vymanit se z mého sevření mě bavily. Výskal, kopal kolem sebe a svíjel se jako úhoř. Snažil se mě od sebe dostat a občas i zakoktal pár prosebných slov, která ale zanikla v dalším návalu smíchu způsobeným mýma rozvernýma rukama.
Když jsem ho konečně pustil, těžce oddechoval. Objímal si břicho a na tvářích měl vlhké stopy po slzách smíchu. „Ty jsi… normální… magor…“ dostal ze sebe.
Lehl jsem si vedle něj na břicho, podepřel si hlavu dlaní a sledoval jsem ho. „Alespoň, že normální magor a ne nenormální magor.“
„Možná, že spíš nenormální magor!“ vyplázl na mě jazyk.
Přimhouřil jsem oči. Chtěl jsem mu to vrátit nějakou poznámkou, ale pak jsem se zarazil. Zadíval jsem se mlčky na jeho rty. Byl to dlouhý, upřený pohled plný touhy a chuti. Po chvilce jsem oči zvedl k jeho tváři s tázavým výrazem. Musel poznat, na co se beze slov ptám, protože ho rázem opustil úsměv a on vážně kývl.

To mi stačilo. Nepotřeboval jsem nic víc než tenhle lehký souhlas. Naklonil jsem se k němu. Ruce jsem si opřel podél jeho hlavy a nalehl jsem na něj. Pomalinku jsem přiblížil svůj obličej k tomu jeho. V prvním momentu mi hlavou prolétla myšlenka na to, že dělám něco nepřístupného, jež přišla od zbytku mé vzpurné části, která se stále odmítala smířit s tím, že chodím s klukem. Jakmile se však naše rty spojily, má mysl byla rázem prázdná a klidná jako jezerní hladina. Na rozdíl od míru v mé hlavě se moje tělo mohlo zbláznit. Bylo to pro něj vzrušující, fascinující a kouzelné. Nemohlo se toho nabažit. Byl jsem obyčejný feťák. Feťák, který nepotřeboval k navození euforie žádné látky píchané do žil. Stačily mu pouze rty. JEHO rty. Rty, které jsem si nárokoval.
Když začal tentokrát spolupracovat, bylo to ještě mnohem lepší. Jeho pohybující se rty, ruce, jež mi ovinul kolem krku a brzy i jeho nesmělý jazyk, zkoumající opatrně moje ústa… tak sladké…
Zavřel jsem oči a pevně si ho přitáhl blíž. Prsty jsem zajel do jeho vlasů a vychutnával si ho.
A tak jsme se prostě líbali. Bez logického vysvětlení, bez zodpovědnosti a bez zábran. Byli jsme mladí, měli jsme na to právo. Ano, byli jsme prostě mladí. Mladí, zvědaví a pobláznění…

autor: Ann