autor: SakuraUchihaHaruno13
Bill v doprovodu spokojeně se tvářícího Toma mířil do školy. Bylo mu vlastně jedno, co se bude dít. Podvědomě se vracel ke skutečnosti, že jako malý přišel o rodiče a že se někde ve světě toulá jeho dvojče, které třeba už nikdy nenajde.
Musíš se pořád hrabat ve svých vzpomínkách a přemítat nad tím, co všechno ti ta nově zjištěná pravda dala? Tom se snažil, aby nezněl moc podrážděně, i když Billův ustavičný smutek proudící z každé jeho myšlenky ho doháněl k nepříčetnosti.
Když se ti to nelíbí, tak se tam sakra nedívej! Okřikl ho Bill, i když stáli jen kousek vedle sebe a mohli se spolu bavit normálně.
Já za to nemůžu, dere se to do mojí hlavy samo. Snažil se sám sebe hájit. Na druhou stranu ale musím říct, že jsi měl docela hezké dětství. Vždycky jsi vypadal… spokojeně.
Možná bych se hádal, odfrkl si nespokojeně Bill a pohlédl Tomovi do očí. Jaké jsi měl vlastně dětství ty? Ukážeš mi taky nějakou vzpomínku?
Tom na chvíli zaváhal, netušil, jestli je to zrovna dobrý nápad. Sám ale po chvíli uznal, že by mu něco přece jenom ukázat měl. Ne nic strašného nebo bolestivého, prostě normální vzpomínku.
Do mysli mu poslal vzpomínku na situaci, kdy byl společně s Christophem a Fritzem v jedné zapadlé uličce v Magdeburgu a kouřili. Byla to jeho první cigareta v životě a ve chvíli, kdy ji přiložil k ústům a popotáhl, svět se s ním lehce zatočil. Začal sice hned automaticky kašlat, ale ten pocit, jak se mu do těla dostávala dávka nikotinu, byl skutečně uklidňující. Náhle si připadal úplně jinak, cítil se mnohem líp. Ať už měl hlavu zatíženou čímkoli, náhle to nevnímal, vše se zdálo tak jednoduší a hezčí.
Fritz ani Christoph si neodpustili poznámku nad jeho kašláním a snažili se mu poradit, jak to udělat správně.
Tome, neříkej mi, že kouříš… ostražitě na něj pohlédl Bill.
Už to tak bude, pokrčil rameny dredáč a smutně se pousmál. Nejsem na tom moc špatně, ale kvůli klukům jsem začal už ve dvanácti. Nejsem schopný se toho zbavit. Držím to jakžtakž na uzdě, ale nejde to vždy.
A ti kluci byli kdo? Tvoji bratři?
Ne, bratři ne, odvětil Tom.
Tak kamarádi? Vyzvídal dál Bill. Tomův život ho dost zajímal.
Něco takového, znovu pokrčil rameny a podržel Billovi dveře, aby mohl do školy vstoupit jako první.
Bill na to nijak nereagoval a šel se ke skříňce přezout. V hlavě neměl ještě úplný pořádek, ale řekl si, že už je dospělý a musí se s tím umět srovnat. Neustále zaháněl slzy, které se mu draly do očí při uvědomění všech těch lží, zároveň se ale pokoušel skrývat ty potutelné úsměvy, které v něm vyvolávaly vzpomínky na předchozí noc strávenou s Tomem. Tváře mu zrudly pokaždé, když si uvědomit, že na něm celou noc ležel a nedovolil mu odejít.
Do třídy vstoupili společně a pak se každý odebral na své místo. Zatímco se Bill bavil Andym, Tom dost nevybíravě nadával dívce, s níž musel sedět. Neustále se ho na něco ptala a byla na jeho vkus až moc vtíravá. Hlavou se mu nejednou prohnala myšlenka na to, že by ji nejradši zpacifikoval svojí silou, jak si vždy své účty vyřizoval. Kriticky ale musel uznat, že by bitka s ní za nic nestála. Po jedné ráně by byla tuhá a on by měl nejspíš velký problém. O kázeňský postih nestál, tím by se mohl jenom od Billa vzdálit.
Po příchodu učitele se všichni postavili a následně posadili. Dívka s rusými vlasy, která měla tento týden službu, se postavila, nahlásila, kdo není přítomen a sdělila učiteli, že Tom s sebou nemá vůbec nic.
Tom se rozhlédl po třídě a snažil se přijít na to, kdo jí řekl, že s sebou nic nemá. On sám se o tom nezmínil.
Jediný pohled od Billa mu byl víc než dostačující odpovědí. Jen počkej, černovlásku!
„Jak je to možné, pane Engele?“ otázal se učitel a pohledem se ho vyhledal.
Tom, s vražednou myšlenkou na Billa, jen pokrčil rameny a odvětil: „Včera jsem neplánovaně přespal u Billa. Věci jsem si s sebou nevzal. Myslel jsem, že nebudu muset zůstat celou noc, ale po celém vývoji dané situace jsem neměl na vybranou. Ráno pak už bylo dost pozdě na to, abych se k sobě vrátil,“ vysvětlil Tom za zvuku burácejícího smíchu ve třídě.
„Tome!“ křikl Bill a podrážděně se na něj podíval. „Proč?“
„A proč ty?“ Tom zůstal ledově klidný, zatímco se třídou nesly různé nadávky týkající se homosexuality.
„Ať se to příště neopakuje,“ reagoval učitel a dal se do zklidnění rozjívených studentů. Nepřišlo mu, že jedná s budoucími maturanty, spíš s uprchlými obyvateli ZOO.
Tome, víš, jak to znělo? Bill se mu snažil zoufale vysvětlit, jak to pro něj bylo ponižující.
Nemusel jsi hned prásknout, že nic nemám. A navíc jsem řekl pravdu. Myslel jsem, že se přes noc nezdržím, ale potom jsem už odejít nemohl.
Kdo ti v tom sakra bránil?!
No, já nevím… co takhle černovlasý kluk schovaný pod mojí mikinou?
Mohl jsi mě přece odstrčit!
Nemohl! To bych ti neudělal. Navíc ses mě držel jako klíště. I ve spánku máš sílu.
Nech toho! To jsou jen výmluvy!
Vážně? Co takhle to zkusit znovu?
Ty ses snad zbláznil? Myslíš si, že tě u sebe ještě někdy nechám přespat?
Nedomluvili jsme se už na dnešku?
Tome!
„Tak fajn, třído, zkusíme si, co v těch hlavách ještě máte,“ ujal se znovu učitel slova, když už zadní lavice přestaly hýkat smíchy. „Všichni mi napište báseň o tom, jak se momentálně cítíte, jak myslíte, že bude probíhat tenhle školní rok, jak bude probíhat váš život. Buďte kreativní a upřímní, ať mám z čeho čerpat informace.“
Třídou se nesl jasný nesouhlas. Nikomu se moc nechtělo skládat nějakou pitomou básničku, ale po lehké výhružce, že ten, kdo ji nenapíše, dostane pětku, a ještě bude muset zůstat po škole, aby ji napsal, se všichni dali do práce.
Billova ruka psala automaticky. Nevnímal, jaká písmena přenáší na papír, popravdě mu to bylo jedno. Jeho myšlenky byly zaměstnány různými vzpomínkami a úvahami, o nic jiného mu nešlo.
Tom byl zcela bezradný a na papír, půjčený od otravné sousedky, ze sebe smolil jen stěží pár rýmů. Básnický talent nikdy neměl a tohle pro něj byla hotová noční můra.
Asi po patnácti minutách to vzdal a papír popsaný třemi slokami svého výmyslu položil učiteli na stůl. Bill ho o pár minut později následoval a zbytek hodiny jen oba koukali do prázdna s očima upřenýma na hodiny v naději, že zvonění přijde dřív než obvykle.
Bill nereagoval na Tomovo volání a hrál uraženého. Doteď ještě vnímal škodolibé a posměšné pohledy svých spolužáků myslících si bůhvíco.
Už zbývaly jen tři minuty toho mučení, které mohly proběhnout v klidu, kdyby se s překvapivým povzdechem neozval učitel. „To není možné!“
Třída zbystřila a dožadovala se odpovědi.
Učitel si stoupl před tabuli a v rukou třímal dva papíry a začal číst první báseň:
Jen polovinu srdce v sobě mám,
Jak ta číše bez potřebných mililitrů vody.
Jen věčnou temnotu uvnitř sebe znám,
Neschopen vystoupat ty nekonečné schody.
Chci tu polovinu zase zpět,
Přeji si být zase úplný.
Jen jednou přestat bolem úpět,
Jen jednou žít život smysluplný.
Jako pohár plný pouze z půli,
Zející poloviční prázdnotou,
Vráží do mě život stříbrné kůly.
Jak stará kytara znějící falešnou notou.
Učitel si mírně odkašlal a začal číst z druhého papíru.
Jako pohár z půli prázdný
Cítím se být každý den.
Jako netvor ohyzdný
Tajně sním si svůj sen.
Jako pohár plný z půli pouze
Cítí se mé zohyzděné srdce po ztrátě.
Sic snažím se poručit té věčné touze,
Po jejím potlačení mám však jen závratě.
Jak pohár prázdný z poloviny,
Obmykán jsem pocitem viny.
Bez vzpomínek, hlava prázdná,
Odrazit se chci z nejhlubšího dna.
Snad se rudou tekutinou plní, když blízko tebe cítí,
Snad srdce mé plno jest lásky při světle tvých očí.
Luna, ochránce milenců, beznadějnou nocí mi svítí,
Když před tvým zrakem mé tělo se v rytmu deště točí.
Životem svým bloudil jsem sám,
Chyběl mi sourozenec, dvojče.
Ač prvně tě vidím, vím, že dávno tě znám.
Prvně za život při pohledu na tebe jsem plný chtíče.
Neschopen ti odporovat,
Pokořen před bohem i tebou.
Smířen s tou nutkavou potřebou,
Rozhodl jsem se touhu po tobě podporovat.
„Žádám, aby se autoři těchto dvou básní zdrželi po hodině,“ uzavřel to celé učitel a se zvoněním si sedl ke stolu.
Bill a Tom se zděšeně podívali jeden na druhého, v hlavě jednu jedinou myšlenku: Co se to sakra děje?
autor: SakuraUchihaHaruno13
betaread: J. :o)
No páni. To malé podrazenie bolo zákerné od oboch, takže sú si teraz kvit, aj keď myslím, že Bill je na tom trošku horšie vo výsledku, keďže teraz si celá trieda myslí bohviečo 😀
A tie básne – parádne sa chalani zhodli. Však dvojčatá 🙂 Ale som zvedavá, čo chce ten učiteľ 🙂
Ďakujem za časť.
Tak to věřím, že učitel čučel jak puk. A to si kluci ani nenakukovali do hlav. 😀
Jsem zvědavá, jaké z toho vyvodí závěry.
Díky, těším se na pokračování.
Cha, takové podrazy, prostě kluci, no 😀
Ale ty básně, no páni, to bych nenapsala ani já… A jak jim to krásně myslí stejně! Vážně jsem zvědavá co jim na to řekne ten učitel…
Básně byly ve škole vždycky moje noční můra a jsem ráda, že se mi povedlo z nich vždycky nějak vyvlíknout. 😀 Takže kluky vážně obdivuju! 🙂 Každopádně je strašně hezké, jak jsou kluci propojení, ikdyž si nenahlíží do hlav. 🙂
Jen by mě tedy zajímalo, co jim chce ten učitel. 😛
Moc děkuji za další díl! 🙂
Ta básnička je krásna a jsem zvědava co bude dál.
Jéj oni tú báseň nádherne zladili:) som zvedavá čo im povie učiteľ. Ďakujem za kapitolu.