Nechci si víc přát…jenom mě měj rád! 9.

Můj anděl

Být pro někoho důležitým není jen tak. Je to velké poslání a nesmí se brát na lehkou váhu. Když na vás visí taková zodpovědnost, nesmíte chybovat a dělat neuvážené věci. Mohlo by to mít katastrofální následky.
Nikdy jsem ještě neměl natolik důležité poslání jako nyní. Být tu pro osamělou osobu, která potřebovala oporu. Oporu, již jsem byl ochoten nabídnout bez okolků, protože jsem po ničem jiném ani netoužil. Bylo to zvláštní… a krásné… ale já opravdu nechtěl nic jiného, než Billa držet nad vodou. Stát při něm. Naslouchat mu. Podporovat ho…
…navždy…

„To nemám v plánu,“ ujistil jsem Samanthu pevným hlasem a s ještě pevnějším výrazem. „Udělám cokoliv pro to, abych ho nezklamal. Nikdy.“
Zkoumavě přivřela oči, a pak zavrtěla pobaveně hlavou. „Měl by sis uvědomit konečně pravdu, Tome,“ řekla mi tónem, jako by mluvila s pětiletým děckem.
„Jakou pravdu?!“ Už jsem zase zněl podrážděně. Napadlo mě, kam tím směřuje a nelíbilo se mi to.
„Na to časem sám přijdeš. V tomhle se nemýlím!“ byla naprosto sebejistá. Opravdu si na tom trvala.
Zablekotal jsem cosi o šílených holkách, ale jinak jsem se k tomu už nevyjadřoval. Beztak bych tím docílil leda hádky a o tu jsem ani v nejmenším nestál. Místo toho jsem odpověděl Billovi:
‚Neboj se, nejsem ten typ, který by ostatní tahal za nos a něco jim nalhával. Ani andílek rozhodně nejsem, ale mohu s klidným svědomím říct, že lhář taky ne. A tvoje vyjádření nezní vůbec hloupě, právě naopak. Jsem rád, že to cítíš podobně jako já. Budou z nás jistě dobří přátelé, v tomhle mi věř. Hodíme se k sobě. Tedy jako kamarádi, snad mě chápeš.‘ Odepsal jsem. Nechtěl jsem, aby to znělo dvojsmyslně. Přece jenom jsem si musel připomínat, že on je gay. A já nebyl ani bisexuál, takže by bylo nepříjemné, kdyby to každý z nás pochopil jinak.

‚Rozumím. Nemusíš se obávat toho, že bych takové věci bral jinak. Nepatřím mezi ty homosexuály, co každou nevinnou drobnost berou jako nějaké svůdné gesto.‘
Musel jsem se tiše zasmát a Samantha se ke mně připojila.
„Nevím proč, ale zní to roztomile,“ její oči bloudily po obrazovce mého mobilu. „Asi za to může to moje čtení mezi řádky,“ usoudila.
„Čtení mezi řádky?“ zopakoval jsem.
„Ano,“ přitakala. „Prostě hledání vedlejšího, skrytého významu a smyslu. Není to až tak těžké. Musíš se jenom soustředit a zjistíš věci, které by ti jinak unikly…“
„No tak to mně uniknou tak jako tak,“ podotkl jsem a mezitím jsem naťukal:
‚To si ani nemyslím! Pouze jsem nechtěl, aby to bylo špatně pochopeno. Nedorozumění v takové věci by bylo dost zlé, nemyslíš?‘
‚Ne, nemyslím. Já to totiž vím!‘
Skvěle jsem se bavil. Užuž jsem chtěl odepsat, když tu přišla další jeho zpráva:
‚Omlouvám se, ale musím letět. Zkusím se ozvat co nejdřív. Zatím ahoj.‘
‚Dobře. Měj se hezky.‘ Povzdechl jsem si.
„Mrzí tě, že už musí jít, že?“ poznala Samantha.
„Dobře se s ním mluví… a vlastně i píše,“ objasnil jsem jí. „Takže ano, mrzí.“
„Nevěřila bych, že tohle někdy řeknu, ale… teď jsi vážně roztomilý!“
„Cože?!“ málem jsem dostal infarkt. „To tedy nejsem!“
„Já vím svoje,“ vědoucně se pousmála.
„Blbko!“ neopustil jsem si kousavé oslovení.
„Idiote!“ vrátila mi to.
Tak… a vše je zase v normálu…

***

„Haló!“ zvolal jsem a můj hlas se nesl ohromným, černočerným prostorem a vracel se ke mně ozvěnou.
Všude kolem mě byla tma a ticho. Hrobové ticho, narušované pouze mým hlasem, dechem a zběsilým tlukotem srdce.
Žilami mi koloval strach. Panický, zoufalý strach zvířete, kterému se kolem krku utahuje smyčka. Chtěl jsem se rozeběhnout a utéct před tísnivým pocitem, jež ve mně narůstal, ale nevěděl jsem kam. Netušil jsem, kde se nacházím, natož proč se tam nacházím. Jakmile jsem zkusil udělat krok, nějaká neviditelná síla mi sevřela hrdlo a zmizela, až když jsem se vrátil do původní pozice.
Rozhlížel jsem se kolem dokola ve snaze zahlédnout něco, čeho bych se mohl chytit. Nějaké světlo v moři černoty, záchytný bod, jen jediný odlesk… ale nacházel jsem pouze tu tísnivou tmu.
Moje smysly byly popletené. Cítil jsem směsici zvláštních pachů. Sladké splývalo v pálivým, a hořké se prolínalo s kyselou vůní, která mě štípala v nose.

„Haló!“ křikl jsem znovu a modlil jsem se, aby mi někdo odpověděl. Stačila by jen jediná věta, pár slovíček… jenom hláska… Ale nikde nic. Ze všech stran se mi ozvěnou vracel pouze můj vlastní hlas a ztrácel se. Zanikal.
Už jsem skoro propadl hysterii, když tu jsem konečně dostal odpověď:
„Tome!“
Srdce mi škobrtlo. Otevřel jsem ústa a pokusil jsem se nadšeně zvolat ‚Bille!‘, ale… nemohl jsem. Hlas se mi zadrhl v hrdle a mé hlasivky vypověděly službu. Pouze jsem pohyboval neslyšně rty a s hrůzou se snažil ze sebe opakovaně něco vymáčknout. Všechna má snaha vyšla vniveč. V krku jako bych měl bariéru bránící tomu výkřiku, aby opustil moje ústa. Ač jsem se snažil, seč to šlo, vlastní hlas mě neposlechl.
„Tome! Kde jsi?! Prosím, ozvi se mi! Potřebuju tě!“ zaznamenaly mé uši nešťastný, plačtivý hlas a já se začal klepat.
Tady, tady jsem! Řvala má mysl. Prosím, všimni si mě! Jsem přímo na tomhle místě! Bille!
Provedl jsem pokus vrhnout se kupředu, ale kolem hrdla se mi stáhla ona smyčka z černoty a strhla mě zpátky. Nemohl jsem dělat nic. Pouze tam stát, poslouchat Billovo volání a ani neodpovídat.

Bolelo to. Bolelo to mnohem víc, než kdy dřív cokoliv jiného. Moje srdce sevřela neviditelná ruka a začala mi ho drtit. Zarývala do něj nehty a mačkala ho, jak to nejvíc šlo. Nebyla ani trochu něžná. Úmyslně mě mučila a ničila mě zevnitř. Ten pocit by se dal přirovnat k tomu, když vypijete kyselinu a ta se postupně rozlévá vaším nitrem a ničí vše, co jí stojí v cestě. Vyžírá vás jako parazit a nechává ve vás jen prázdnotu a bolest. Nemizící pálení, horkost, výčitky…
„Tome! Prosím! Co jsem ti provedl?! Proč se mi neozýváš?! Udělal jsem něco špatně?! Pokud ano, řekni mi to! Napravím to, slibuji! Napravím cokoliv! Jenom se mi ozvi!“ naříkal prosebně.
Do těla se mi při každičkém písmenku, jež vyslovil, zařezávala nová pomyslná dýka a kroutila se mi v ráně, aby mi způsobovala o to větší bolest.
Připadal jsem si jako malé dítě. To vidí, slyší a vnímá vše, co se kolem něj děje, ale nemůže chodit nebo mluvit. Je omezeno svým nerozvinutým tělem a musí se mu podřídit a všemu se naučit. Není mu umožněno někoho oslovit… obejmout…
Do očí mi vhrkly slzy. Kdybych měl teď u sebe zbraň a mohl-li bych pohybovat rukou, bez váhání bych si ji přitiskl k hlavě a stiskl spoušť.
Ničilo mě to. Celá tahle situace mě ničila. Brala mi všechnu sílu a topila mě v moři mých vlastních slz. Kdykoliv jsem se pokusil nadechnout, stlačila mě zpět pod hladinu a nedovolila vzduchu, aby se dostal do mých pálících plic. Před očima se mi zatmívalo čím dál víc a já se propadal do jiného druhu tmy. Do mé soukromé tmy. Tmy bez hlasů a snů…
„Tome!“

Prudce jsem se posadil a vytřeštil oči. Lapal jsem po dechu a zíral do tmy. Zorničky se mi rozšiřovaly a zase zužovaly, jak jsem si uvědomoval, že to byl pouze sen. Bylo to tak reálné… Ztěžka jsem polkl a urychleně jsem se postavil.
Ať už to byl jenom sen nebo ne… musím teď vidět Billa!

***

Někdo by mě označil za šílence, psychopata nebo sebevraha, ale já osobně jsem v tom viděl jenom obyčejnou starost. Uznávám, že přehnanou, ale to jsem ve svém citovém rozpoložení nebyl schopný vnímat. Věděl jsem zásadní věc: Chci se ujistit, že je v pořádku. A to mi k mému činu bohatě stačilo. Vždycky jsem si vystačil s drobnými podněty a popostrčeními, a to i tentokrát.
Když jsem se jako stín plížil uličkami bezejmenné čtvrti a dával si pozor, aby mě nikdo neviděl, měl jsem celkem nahnáno. Ale otočit se, sednout na nejbližší vlak a vrátit se domů, se mi nechtělo. Už jsem došel příliš daleko na to, abych to vzdal a couvl.
Po svém snu jsem se oblékl a do kapes si naházel nejdůležitější věci, načež jsem se prostě vykradl z domu a sedl na vlak. Vystoupil jsem na polorozpadlém a málo používaném nádraží blízko Billova bydliště. Autobusy už bohužel v tuhle noční hodinu nejezdily.
I když to ze stanice nebylo daleko, hodně jsem bloudil, než jsem se konečně dostal do míst, kde jsem se trochu vyznal. Pak jsem se zorientoval a vydal se dál ulicí, jíž jsme společně s mým novým známým běželi před necelým týdnem.

Ano, uplynulo už šest dní od doby, co jsem tu byl naposledy. Navíc, Bill mi poslední tři dny vůbec nenapsal. Vždycky se ozval, když měl čas, ale teď… prostě jsem se o něj bál. I když moje představa byla podle všeho mylná, stále jsem ho vnímal jako křehkou bytost, která potřebuje ochranu… A ten sen byl poslední kapka do přetékající číše mých obav. Impulzivní jednání sice obvykle byla Samanthina parketa, ale já se tomu nyní nemohl ubránit.
Byl jsem v posledních dnech nějak nesvůj. Připadalo mi jako blbost, abych se o Billa do takové míry staral, ale cítil jsem silné pouto, jež mě nutilo na něj neustále myslet. Po večerech jsem místo učení přemýšlel nad tím, jak se má, co dělá, jestli na něj není Nick zlý a podobně. Přehrával jsem si nejrůznější scénáře, a dokonce jsem o něm měl i sny. Když jsem se s tím svěřil Samanthě, nazvala to posedlostí. Sice jsem se ihned bránil, že tak to rozhodně není, ale možná měla trochu pravdu. Sice bych neřekl, že jsem byl posedlý, pouze… hodně zaujatý. Jako fotbalový nadšenec… No dobře, tohle bylo hodně špatné přirovnání, ale snad mě chápete.

Zastavil jsem se před budovou, v které Bill s Nickem bydleli, a zaváhal jsem. Sice jsem se dostal až sem, ale pořád jsem nedomyslel, co dělat, když už jsem tu stál.
Mohl jsem se na ně sice zkusit doklepat, ale to by bylo dost riskantní. Musel jsem mít na paměti, že Nick je ožrala a nebude zrovna dvakrát vstřícný k neznámému klukovi. Pochyboval jsem, že se o mně Bill zmínil. Z toho, co jsem zatím zjistil, jsem vyvodil, že Bill se s Nickem moc nebaví. Prohodili spolu podle všeho jenom pár nejnutnějších slov denně.
Přešlápl jsem z nohy na nohu a zvedl jsem hlavu k oknu nahoře budovy. Možná, že kdyby se mi povedlo sehnat žebřík, tak… moment! Už uvažuji jako zabiják nebo zloděj! Navíc, kde bych tady asi tak vzal žebřík? Tome, vzpamatuj se! Okřikl jsem sám sebe v duchu. Musím najít nějaký jiný způsob, jak se k němu dostat, nebo mu dát vědět o své přítomnosti. Že bych mu zavolal? Ale zase kdyby mu začal zvonit mobil, vzbudilo by to i Nicka. Tak co mám dělat? Že bych tu počkal do rána? To se mi moc nezamlouvalo. Zvlášť když jsem vzal v potaz to, že moji rodiče nebudou z mého odchodu zrovna skákat radostí do stropu.

Stiskl jsem si konečky prstů kořen nosu a unaveně jsem vydechl. Začínal jsem si plně uvědomovat, jak nezodpovědně jsem se zachoval. Vystavil jsem takhle nebezpečí jak sebe, tak i částečně jeho. Kdyby se třeba zase objevil ten muž, jenž mě chtěl unést a vydírat mamku s taťkou, byl bych v loji. Jistě bych se bránil, ale nevím, jestli bych měl proti hromotlukovi šanci. A kdyby kolem šel Bill, rozhodně by mě v tom nenechal… a já ani v nejmenším netoužil po tom, aby se jenom kvůli mé blbosti nějak zranil.
Vyčítal jsem si svůj dětinský čin. Měl jsem počkat na ráno a někoho si vzít s sebou… ale neudělal jsem to. Měl jsem ovšem výmluvu: Ten sen, co se mi zdál, byl opravdu živý a děsivý! V paměti jsem měl dosud vyrytý Billův ztracený, beznadějný křik. To utrpení v jeho hlase… stále to bolelo…
Otočil jsem se na patě a vydal se zpět směrem, jímž jsem přišel. Chtěl jsem co nejrychleji zmizet a dělat, že jsem něco podobného nikdy neabsolvoval. Styděl jsem se sám před sebou. Divný pocit…

Užuž jsem zatáčel za roh uličky, když se relativním tichem uličky najednou rozlehl vyplašený, zmatený hlas:
„Tome?!“
Zarazil jsem se a strnul na místě. Pootočil jsem hlavu a falešně se usmál. „Jé…ahoj,“ řekl jsem a snažil se nepůsobit tolik křečovitě, i když to bylo těžké. Ano, rozhodně jsem byl rád, že je v pořádku, ale na druhou stranu to znamenalo, že pokud se něco semele, je v tom se mnou.
„Co tu děláš?“ udělal krok mým směrem a rozrušeně mě sledoval.
„Jenom jsem tě… přišel zkontrolovat,“ začal jsem si pohrávat s jedním svým dredem. Bylo to výmluvné gesto.
„Zkontrolovat? Proč?“ zachmuřil se a došel ke mně blíž. Jeho tvář byla zkreslena stíny, ale mně neuniklo, že vypadá unaveně a zmoženě. Pod očima měl kruhy a byl pobledlý.
„Nenapsal jsi mi,“ připomněl jsem mu. „Očividně jsi toho moc nenaspal, že?“ změnil jsem pak téma. Opravdu vypadal hrozně.
„Mám toho v posledních dnech hodně, takže ne. V klubu musím mít dvojité směny, protože majitel vykopl pár lidí,“ informoval mě. „Proto jsem taky neodpovídal. Omlouvám se ti. Ale… ty jsi sem jel jenom kvůli tomu, že jsem se neozval…?“
„Jistě!“ ubezpečil jsem ho. „Bál jsem se o tebe…“
„Bál?“ zopakoval s očima navrch hlavy.
„Samozřejmě,“ potvrdil jsem a musel jsem se při pohledu na něj pousmát. Absolutně mu to nešlo do hlavy, to jsem poznal na jeho výrazu. „Měl by ses vyspat, zdáš se mi vážně hodně unavený.“
„Ne… ne, jde to,“ trvalo mu, než zareagoval. Asi ještě stále zpracovával moje předchozí oznámení. „Spánek počká, teď si s tebou chci promluvit, dokud tě tu mám. Ale nezajdeme někam? Tady je to docela nebezpečné. Nechci tě děsit, ale…“ smutně se usmál a nechal větu otevřenou. „Znám jeden bezpečný podnik, pokud máš zájem.“

„Mám!“ byl jsem rád, že nemusím hned odcházet. „Jenom mě veď,“ cítil jsem se skvěle. To, že jsem ho konečně měl zase na blízku a po svém boku, upokojilo moji rozbouřenou mysl a rozrušené srdce.
„Tak jdeme!“ zavelel a vydal se ulicemi a uličkami na mně neznámé místo.
Mlčky jsem mu šel v patách. Snažil jsem si zapamatovat cestu, ale nešlo to. Velmi brzy jsem se ztratil. Všechno mi tady připadalo stejné. Jeden stereotypní barák za druhým… žádné zajímavé záchytné body k orientaci.
„Připadám si jako v železném městě…“ zašeptal jsem.
„Proč v železném?“ zareagoval.
„Žádné zahrady, stromy, ani květiny… jako by tu všechna příroda už dávno vymřela,“ nelíbilo se mi to. Bylo to tísnivé a depresivní.
„Proto chodím občas do toho parku, kde jsi mě slyšel zpívat,“ jeho tvář se ke mně obrátila.
„A jinak nikam do přírody nechodíš?“ zjišťoval jsem.
„Ne,“ odpověděl přesně, jak jsem čekal. „Rád bych někam i vyrazil, ale hodně věcí mi v tom brání.“
„Například?“
„Peníze. V tom je zásadní problém. Všude jenom prachy, prachy a prachy…“ zatvářil se kysele.
Poškrábal jsem se v zátylku. „Mám návrh,“ oznámil jsem mu.
„Jaký?“
„Teď si ještě popovídáme, a pak tě vezmu k nám. Rodiče by měli být dneska až do večera v trapu. U nás se prospíš, najíš se a kolem odpoledne vyrazíme do lesa na procházku, co ty na to?“ nabídl jsem mu. Chtěl jsem ho vzít k sobě z jiných důvodů… tohle byla jen zástěrka. Stává se ze mě lhář… Uvědomil jsem si hořce.
„Cože?“ zamrkal udiveně.
„Je to jenom návrh,“ dodal jsem.
„To bys… pro mě udělal?“ žasl a zastavil se na místě.
„Samosebou,“ přitakal jsem mile.

Zalapal po dechu, ale pak mě nadšeně chytl za ruku. „Děkuji!“ zněl jako malé dítě, které právě dostalo dárek, jež si již dlouhou dobu přeje.
„Není zač!“ těšilo mě vidět ho takhle šťastného. „Ale měli bychom si pospíšit, abychom to všechno stihli…“
„Ano!“ řekl vážně a zase se dal do kroku.
„Ehm… Bille…?“
„No?“
Zarazil jsem se a odmítl jsem dál jít. Čekal jsem, kdy mu to dojde, ale neměl očividně svoji světlou chvilku.
Polkl jsem a podíval se na naše dosud spojené ruce. Cítil jsem se… divně. Začínal jsem se potit a byl jsem nervózní. Co to má u všech čertů znamenat?! Vždyť nejsem na kluky, tak o co jde?! Zděsil jsem se.
„Děje se něco?“ těkal pohledem po mé tváři a dožadoval se vysvětlení.
Otevřel jsem ústa, ale v ten moment jsem se zarazil. V přítmí jsem se na něj díval. Na jeho jemné, ale přesto jasné rysy, na perfektní provedení jeho tváře, na jeho oči, které jako by se mě snažily vtáhnout hluboko do nejtajnějších zákoutí jeho duše. Díval jsem se na jeho bláznivé vlasy, na jeho souměrné obočí… na jeho plné rty…

Byl jsem unešen a ztracen. Unešen tímhle prazvláštním momentem a ztracen v něm… v jeho nevinnosti, která přetrvala navzdory temnému prostředí. Fascinovalo mě, že dokázal zůstat i přes nepřízeň osudu takovíto… milý, ochotný, plachý, skromný… dokonalý… Ano, byl dokonalý. Byl dokonalý pro mě. V mých očích neměl chybu.
Když jsem byl na dně a propadal jsem temným myšlenkám… když jsem se trápil samotou a modlil jsem se, aby přišel někdo, kdo by mě vysvobodil… objevil se on! To nemohla být přece náhoda! Pokud existuje nějaký osud… a já věřím, že ano, pak se tohle mělo stát. Z nějakého důvodu jsme se měli setkat. Z nějakého důvodu měl utéct a z nějakého důvodu jsem ho já měl zase najít. A z nějakého důvod jsme teď stáli tady a já měl tyto podivné myšlenky…
Zvedl jsem naše spojené ruce a přitiskl jsem si je k srdci. Byl jsem jako v transu…
„Tome…?“ nejistě mě oslovil a začal malými krůčky ustupovat. Kdykoliv ale on couvl, já pokročil. Dokud zády nenarazil na zeď polorozpadlého domu a vyplašeně se na mě nepodíval. „Tome!“ zněl naléhavě… a vyděšeně. To jsem nechtěl. Nechtěl jsem, aby ze mě měl strach…
Zvedl jsem volnou ruku a pohladil jsem ho po tváři. „Neboj se…“ pošeptal jsem mu s úsměvem na rtech. Všechno logické uvažování šlo stranou a dalo prostor něčemu novému. Nádhernému, hřejivému pocitu, jež byl stokrát silnější než ta nejjasnější myšlenka či vzpomínka…

Naklonil jsem se k němu a přivřel jsem oči. „Neboj se…“ zopakoval jsem téměř neslyšně a políbil ho. Víčka mi klesla a já se do toho ponořil.
Nevěděl jsem, co mě to popadlo a ani v nejmenším jsem to nechtěl zjišťovat. Pouze jsem se tím nechal unést. Unést se vlnami hřejivé emoce, jež se rodila kdesi v mém nitru a proudila mi do celého těla. Každý úder mého rychle bijícího srdce ji roznášel dál a dál a ona byla silnější a silnější. Přehlušila vše. Čím víc jsem se polibku vydával, tím nádherněji mi bylo. Nedokázal bych to dost jasně vyjádřit slovy, ale kdybych to měl k něčemu připodobnit, bylo to jako skok padákem. Zrychlený tep, rozechvělé tělo, nadšení a střemhlavý pád do neznáma…
Byl ztuhlý, ale nijak se nebránil… a ani nespolupracoval. Pouze zůstával na místě a nepatrně se chvěl. Nevím, jestli strachem, šokem nebo něčím jiným…
Neboj se… Zopakoval hlásek v mé hlavě a já ho pevně objal. Mé objetí bylo majetnické a dávalo jasně najevo, že je můj. Jenom můj. A ničí jiný!
Prohloubil jsem polibek a v dlaních jsem stiskl látku jeho trika. Každá částice v mém těle jako by se rozhodla, že už déle nesetrvá na svém místě a začala se uvnitř mě hekticky a neuspořádaně pohybovat. Cloumalo to se mnou a stahovalo mě to do opojení.
Byl jsem někým, kdo prvně okusil drogu… nejkrásnější a nejeuforičtější drogu na celém našem světě. Drogu, jíž se žádná jiná nevyrovná…
A čím víc se mi rozutíkaly i ty poslední myšlenky, jež mi zbyly, byla mi čím dál jasnější jedna jediná, základní, pudová věc…

Samantho… možná jsi nebyla až tak daleko od pravdy…

autor: Ann