Live my life 12.

(Bill)

Od našeho prvního setkání uplynuly už tři týdny. Překvapovalo mě, jak rychle čas ubíhal. Mezitím mi sundali sádru a začal jsem chodit na rehabilitace. Konečně jsem se zase mohl válet ve vaně, nebo se čachtat s čím dál teplejším počasím v bazénu. Během toho období jsme se taky dohodli, že každému z nás se zařídí v domě nový pokoj a budeme bydlet u rodičů ob týden. Taková trochu střídavá péče. Vyřizovali jsme i formality typu, kdo o nás bude moci dostat informace, pokud budeme ležet v nemocnici, a tak dále. Věděli jsme, že už nic nebude jako dřív. Podnikali jsme i akce, že Tom jel s našima na kola, zatímco já se kochal se Simone a Jörgenem na výstavě obrazů.

Sice jsem pořád byl obětí Tomových narážek a popichování se sexuálním podtextem, nicméně pro naše dobro jsem si udržoval status zdrženlivého nedobytného klučiny. Občas už se mi zdálo, že ho to dohání k šílenství a nejraději by mě někam zatáhnul a znásilnil, ale držel se statečně.

Samotného mne zajímalo, jak dlouho mu taková odhodlanost vydrží. Před rodiči jsme nedávali nic najevo, nechtěli jsme je tím zatím zbytečně zatěžovat. Netušil jsem, jak by na to reagovali, ale každopádně doteď nebylo o čem pořádně hovořit. Věděl jsem, že jsme jeden druhému jakýmsi způsobem pobláznili hlavu, ale tak jsem to ve své mysli ponechával. To se stávalo úplně běžně, mně samotnému už takhle kolikrát. S obdivuhodnou bravurní sebepokorou jsem z toho pak byl schopný vycouvat bez větší emocionální újmy, když se protějšek neměl k činu. Vytěsnění – jak jsem tomu říkal – se stalo docela důležitou součástí mého života.

Někdy jsem sám sobě připadal jako přespříliš romanticky založená postava z románů. Nemohl jsem si pomoct. Možná to tak skutečně do jisté míry bylo. Chtěl jsem, aby u mého poprvé byla cítit oboustranná láska. A vydržel jsem na ni čekat prakticky až do dospělosti. Nikde jsem se s tím nechlubil, ale taky jsem se za to nestyděl. Před Tomem jsem to asi tajil z čistě praktického důvodu. Aby měl pocit nejistoty. Líbilo se mi, jak ho neznalost v tomhle směru motivovala. Asi jsem byl koketnější, než jsem si přiznával.

O celém tomhle incidentu jsem se svěřil jediné osobě. Mému nejlepšímu kamarádovi ze základní školy, Andymu. Potřeboval jsem na to znát názor někoho nezaujatého. Andy se bohužel po skončení devítky odstěhoval do jiného města, ale zůstávali jsme v kontaktu a pravidelně se scházeli.

Byla to první osoba mimo rodinu, která se dozvěděla celou pravdu. Byl z toho samozřejmě v šoku. Neustále opakoval, jak je to možný a že je to neuvěřitelný. Pak jsem mu vylíčil i to, co se momentálně odehrává mezi mnou a Tomem a ptal se ho, co si o tom myslí. Andy byl v tomhle směru zkušenější než já, byl taková neřízená střela. Flirtoval už v šesté třídě, sebevědomí mu nechybělo a odvaha jakbysmet. Věděl, že je hezký a dokázal to využít ve svůj prospěch. Chtěl jsem znát jeho názor na Tomovo chování. Odvětil mi, že je to typický mužský na lovu a že je akorát otázka, co bude, až dostane svoji kořist.

V podstatě tedy potvrdil moje domněnky i obavy. Povídal sice, že by bylo jednodušší ho vidět naživo, čímž by se dalo lépe odhadnout, zda jeho zájem v téhle oblasti nadále potrvá, ale slibovat nic nemohl, tak jako tak. Povídali jsme si po telefonu asi tři hodiny – miluju neomezené tarify. Jinak bych byl už asi dávno na mizině. Poděkoval jsem mu a rozloučil se, protože jsem slíbil Tomovi, že se dneska přijdu podívat na jeho zápas v basketu. A to bylo jasné, že se na to musím pořádně vyfintit. Což zabere nějaký ten čas. Nakonec jsem byl ale se sebou opravdu spokojený. Táta mě hodil k nim před školu, kde se souboj konal.

Sice jsem ještě pořád měl berle jako oporu, ale aspoň zmizela ta nevzhledná sádra. Přeptal jsem se, kudy na venkovní hřiště, a dorazil tam akorát. Na tribunách už sedělo dost fanoušků, hlouček roztleskávaček se rozcvičoval v pozadí a dokonce tu prodávali párky v rohlíku a colu. Rozhlížel jsem se, kam se usadím, a najednou mě někdo zezadu chytil za pas.

„Baf!“

S leknutím jsem sebou trhnul a otočil se.

„Ty… vole!“ Usmál jsem se a nechal se obejmout. Shlédl jsem ho od hlavy až k patě. Už byl převlečený do dresu. Bílo-černý s pár nápisy a pruhy. Jelikož vrchní díl bylo tílko, nádherně vynikly jeho svaly. Radši jsem ho přestal očumovat a koukal zpříma do očí.

„Sluší ti to.“

„Mmm, děkuju. Tobě taky, Billi.“

„Tak co? Máš formu?“

„Pochybuješ o tom?“

„To jsem neřekl.“ Uculil jsem se.

„Ne, ale pouhá otázka je přidrzlá, ty cácorko.“ Sebral mi berle a popošel kousek dál.

„Hele! To není fér!“

„Mmm, není.“

„Ty mě šikanuješ!“

„Možná trošičku. Tak už mě nebudeš podceňovat?“ Provokativně nadzvedl obočí.

„A teď i vydírání.“

„Ne, něco za něco. Ty se nech překvapit, neprovokuj a já ti vrátím hůlčičky.“

„Jasně, ty Jordane.“

„Billištíne…“ V očích se mu blýsklo, jak se ke mně přibližoval.

„Hele, pomalu ty bejku, soustřeď se na zápas, jo? Oslavy až potom.“

Otočil jsem se, abych viděl, kdo to řekl. Vypadalo to na učitele. Uchichtl jsem se.

„Správně. Slyšels? Když vyhraješ, dostaneš odměnu.“

„Oooh, jakou, jakou?“

Naznačil jsem mu prstem, ať jde blíž. Naklonil jsem se k jeho oušku.

„Nebuď zvědavý. Ale bude se ti to líbit, slibuju.“

(Tom)

Bez týdne měsíc. Uteklo to jako voda a za tu dobu se toho spoustu změnilo. Hlavně, co se týkalo bydlení a programů nás obou. To, že každej z nás bude mít vlastní prostor v domě toho druhýho, se mi zdálo skvělý. Člověk se pak necejtí jako návštěva, ale jako součást rodiny. A o to tady právě šlo. Dokonce i hafani dostali svoje místečko. Jako doma.

Od toho rána, co jsem Billa načapal a následného chvilkového sblížení, se mezi námi nestalo prakticky nic. Mohl jsem se ho nenápadně dotýkat, ale ne na moc intimních místech. Přitom se mi kolikrát zdálo, že po mně schválně hází svůdný pohledy. Nemuselo to být ani nic extra koketního. Stačil ten způsob, jak se podíval, sklopil zrak, odvrátil pohled, nebo si jen prohrábl vlasy. Nejvíc mě ale asi rajcovalo přehazování nohy přes nohu. V tom byl teda machr. Když si opřel to jedno hubeňoučký stehýnko o druhý a pak s tou vrchní nožkou pohupoval.

Pořád jsem neměl sex od té doby, co jsem se dozvěděl fakta. Jediné, co jsem provozoval, byla masturbace, ovšem v dosti hojném počtu. Odolávat třeba takovým holkám u nás ve třídě, když mě Bill odmítal, bylo fakt skoro nadlidský. Jenže jsem nechtěl, aby na to třeba nějakým řízením osudu přišel a pak byl na mě nasranej. To jsem si nemohl dovolit. Ne u něj.

Navíc jsem měl silný podezření, že by mi zrovna holka moc nepomohla, když jsem toužil spát s klukem. Jasně, Bill měl dívčí rysy, a pokud by se otočila zády, a dovolila mi použít příslušný otvor, asi by to nebyl tak velký rozdíl, ale i tak jsem si říkal, že to nemám zapotřebí. Chtěl jsem jeho. Netušil jsem, jak ho k tomu přimět, ale pokud se to někam brzy nepohne, asi zešílím nedočkavostí.

Ovšem přicházely i chvíle, kdy jsem se musel nutně soustředit na něco jiného než na něj. A to byl třeba basket. Čekal nás zápas. Trénovali jsme pilně a tak jsme měli dobrej pocit. Měl se přijít podívat. Možná jsem ve skrytu duše doufal, že když mě uvidí „v akci“, tak to s ním trošku pohne. Sportující chlapi jsou přece sexy.

Ještě pořád ťapkal o berlích, ale už zase mohl nosit normálně kalhoty. Což zase na druhou stranu znamenalo, že mu už nemůžu pomáhat s oblékáním. Škoda. Zahlédl jsem ho prakticky hned, jak přišel. Číhal jsem na správný okamžik, kdy se nebude dívat mým směrem, a vyplížil jsem se z šatny, abych ho vylekal. Zabralo to. Provozovali jsme verbální pošťuchování jako obvykle, když nás přerušil trenér. Ovšem příslib jiné ceny než obyčejného poháru za výhru mě dost navnadil. Představoval jsem si, co tím tak může myslet a modlil jsem se aspoň za pořádnou honičku.

Uvědomil jsem si, že se snad poprvé víc těším na to, až bude po zápase, než na něj samotný. Nechal jsem Billa usadit se do první řady jako mého hosta a čekal, až se vykodrcá zbytek týmu. Vedle mě se už zatím zahříval Daniel. Po chvíli jsem si všiml, že kouká stejným směrem jako já. Dost mě na tom znepokojoval fakt, že byl bisexuál. Musel jsem se zklidnit, tohle jsem si nemohl dovolit dostat do myšlenkových pochodů. Rozcvičil jsem se, naposledy se usmál na Billiho a začali jsme.

Stálo mě to sakra práci, abychom vyhráli. Pořád mě někdo blokoval a přihrávat bylo tím pádem o hodně obtížnější. Natožpak střílet na koš. Ale obhájili jsme naši sehranost, výdrž a zápal a vyšli z toho jako vítězové. Celý nabuzený jsem si nakráčel k němu.

„Tak, jakej jsem?“

„Skvělá součást týmu.“

„Tyyy malej…“ Popadl jsem ho a hodil si ho přes rameno. Celý tenhle akt byl doprovázený jeho mohutným pištěním. Přemýšlel jsem, co s ním provedu.

„Tome… Tome… Tomiii, dej mě na zem, prosím! Odvolávám, jasný?“

„Budeš hodnej?“

„Jo.“

„Slibuješ?“

„Jooo!“

„A dostanu svojí odměnu?“

„Jasně, ale polož mě.“

„Tak fajn.“ Opatrně jsem ho sundal. Měl celé rudé tvářičky a roztomile rozcuchaný účes. Popadal dech a trošku ukřivděně na mě koukal.

„To není fér. Jsi silnější a víš to.“

„Jo, vím. Ale ty jsi rád, že jsem. Nemám pravdu?“ Ušklíbl jsem se.

„Hele, to sem nepatří.“ Jemně mě plácnul po paži.

„No dobře. Vyhráli jsme. Z velké části díky mně. Kde mám odměnu?“

„Tu dostaneš až později.“

„Mmm, takže na to potřebujeme soukromí?“

„Přesně tak.“

autor: Neilinka