autor: AshesPashes
OKLAHOMA, kde se vítr prohání planinou
Byl už podvečer, když Bill nasedl na sedadlo spolujezdce v obří Escaladě. Tom souhlasil, že bude řídit a vymění se o něco později na odpočívadle. Bill si zapnul pás a zkroutil si nohy pod sebe na sedadlo. Na klín si hodil lehkou deku, kterou si přinesl proti klimatizaci, a schoulil se, připravený na jízdu.
„Vypadá to, že už se se mnou cítíš pohodlněji,“ řekl Bill a koutkem oka Toma sledoval, zatímco se přehraboval ve své tašce.
„No, jsme spolu uvízlí už asi tři týdny, takže to k tomu směřovalo. Kromě toho, nejsi zdaleka tak náročný, jak jsem si myslel, že budeš.“
Bill se nad tím nevěřícně uchechtl. „Co to, sakra, má znamenat?“
„Znamená to prostě to, co jsem řekl. Mezi vším tím make-upem, vlasy a oblečením jsem si myslel, že budeš fňukat a neustále nadávat po celou cestu, ale překvapil jsi mě. Neseš svá závaží dobře.“
„Ty prostě nemáš žádný duševní filtr, že?“
Tom se rozesmál. „Já vždycky říkám přesně to, co si myslím. Nikdy ode mě nedostaneš žádné kecy; říkám to tak, jak to vidím.“
„Nejsem si jistý, jestli je to osvěžující, nebo otravné,“ řekl Bill a konečně vytáhl ze své tašky sáček s gumovými žížalkami. „Úspěch.“
„To nemyslíš vážně, že se chystáš jíst tohle,“ řekl Tom a věnoval Billovi krátký pohled, než vrátil svou pozornost na silnici. „Já nevím, jak můžeš jíst neustále všechny ty nesmysly.
„Co je špatného na gumových žížalkách?“
„Kromě skutečnosti, že jsi právě snědl koblih, cukrovou vatu a kdovíco ještě, tak ta sračka má hromadu nepřirozených chemických látek.“
„Čím více chemických látek, cukru a barviv, tím lepší to je,“ řekl Bill a hodil si do pusy další žížalku.
„Jsou to věci, ze kterých dostaneš rakovinu a ztloustneš.“
„Eh,“ Bill pokrčil rameny. „Ty víš, že stejně jeden chceš,“ Bill zvedl žížalku v Tomově úhlu pohledu a trochu s ní zakroutil.
„Bille, přestaň. Snažím se řídit.“
„Jen jednu.“
„Já ne-“ Tom byl přerušen, když mu Bill strčil gumovou žížalku mezi otevřené rty. Místo aby ji vyplivl ven, Tom ji vtáhl do úst a začal žvýkat.
„Takže?“
„Nemůžu si pomoct, ale cítím se trochu znásilněný.“
„Přestaň být tak dramatický,“ řekl Bill a zakoulel očima.
„Je to gumová žížalka, Bille, ty děláš, jako bych nikdy nebyl dítě, které jedlo sladkosti.“
„Měl bys to dělat častěji. Chceš další?“
„Ne, díky, Bille. Ne, díky.“ Tom se znovu uchechtl, zatímco sledoval, jak Bill s pokrčením ramen snědl další žížalku.
Bill na několik hodin usnul, zatímco Tom jel stále dál do Oklahomy. Potichu mu hrála hudba a provoz pomalu řídnul.
Když byli ještě v Kansasu, rezervovali si ubytování v hotelu a dohodli se, že by mohli sdílet jeden pokoj, pokud by měl dvě postele. Plánovali pobýt v Oklahomě dva dny, protože právě o tomto víkendu tam měl být jeden z největších hudebních festivalů. Měli štěstí, že našli pokoj, ale chtěli v něm být jen do následujícího dne a pak opět vyrazit na cestu.
Po několika hodinách jízdy se Bill probudil a zeptal se Toma, jestli by mohl zastavit na dalším odpočívadle. Chtěl použít koupelnu a koupit nějakou kávu a pak by se mohli vyměnit, aby se i Tom mohl trochu vyspat.
Bill se podíval na GPS a viděl, že zbývá jen pět kilometrů k hotelu, ve kterém měli rezervaci. Zavolal několikrát Tomovo jméno, dokud se copánkatý muž neprobudil. Bylo velmi brzy ráno a slunce zářilo na obloze. Rychle se zapsali v hotelu a zamířili směrem ke svému pokoji. Bill si ani nevšiml, že už se instinktivně natahoval pro dveře jako první, nebo zmáčkl tlačítko u výtahu, dělal to už automaticky.
Dostali se do pokoje a každý si vybral svou postel. Tom řekl Billovi, aby se osprchoval jako první a že on zatím někde sežene kafe a snídani.
Tom byl zpátky v pokoji sotva pět minut, když zaslechl výkřik vycházející z koupelny a vrhl se ke dveřím.
„Bille, jsi v pořádku?“ Zeptal se hlasitě, aby ho bylo slyšet přes tekoucí vodu ve sprše. Uslyšel další hlasité zasténání. „Bille, odpověz mi, nebo jdu dovnitř.“
Když se neozvala žádná odpověď, Tom chytil za kliku a otevřel dveře, které Bill nezamknul. Spatřil nahého Billa, stojícího před zrcadlem hned vedle sprchového koutu, mokrého, jak si rukama projíždí vlasy.
„Spadl jsi a praštil se do hlavy?“ Zeptal se Tom s panikou v hlase.
„Tahle. Zasraná. Voda. Šáhni si na moje vlasy, bože, a to jsem si v tomhle bohem zapomenutém městě umyl vlasy jen jednou.“
„Bille, jsi zraněný?“ Zeptal se Tom pomalu a protahoval každé slovo.
„ANO, šáhni si na moje vlasy. Jak může tahle tvrdá voda vysát všechny živiny z mých vlasů za pět minut?!“
Tom sledoval, jak si tahá za prameny svých vlasů, aby se na ně mohl podívat. Bill se otočil zpátky k zrcadlu a Tom si všiml, že si nevzal žádný ručník, když vyšel ze sprchy. Jeho oči cestovaly po Billových dlouhých zádech a zkoumaly jeho křivky. Pohledem spočinul na pevných půlkách Billova zadku a jeho myšlenky se okamžitě stočily k představám, jak je drží ve svých dlaních. Představoval si, jak stojí těsně za Billem, nejdřív uchopí jeho boky a poté přejíždí rukama přes jeho hruď až k bradavkám.
„Nebude ti vadit, když si vezmu auto a najdu obchod s přípravky na vlasy?“ Zeptal se Bill Toma, který se na něj díval v zrcadle. Otočil hlavu k muži ve dveřích a všiml si, že jeho zorničky jsou rozšířené. Přemýšlel, jestli je Tom v pořádku. „Tome, máš nějaký záblesk z minulosti nebo tak něco?“
„Cože?“ Tom zavrtěl hlavou, jako by jej to snad mohlo zbavit jeho myšlenek. „Ehm, ne, je mi fajn, díky. Chystám se zaběhnout si do hotelové posilovny.“
„Okay, já si vezmu auto. Nebudu pryč dlouho.“
Tom na to nic neodpověděl, jen se otočil, zavřel za sebou dveře a spěchal ke svým taškám. Vytáhl své tréninkové oblečení a rychle se převlékl. Popadl své věci a pak se rozhodl, že si vezme také plavky, protože hotel měl bazén.
Bill se na moment díval na dveře, které se hlasitě zavřely, a poté se otočil zpět k zrcadlu. Tentokrát se na sebe plně podíval, aby zhodnotil škody, které mohla sprcha nepáchat celému jeho tělu, když si všiml, že je nahý. Zalapal po dechu a sáhl po ručníku. Zamrazilo jej v zádech, když si vzpomněl na Tomovy oči a uvědomil si, že v nich nebyla panika, ale chtíč.
Bill použil GPS, aby našel místní obchod Sally Beauty a doufal, že mu tam někdo bude schopný pomoct najít něco pro jeho vlasy. Vešel do obchodu a zvedl si sluneční brýle navrch hlavy.
„Ahoj, můžu vám pomoci?“ Zeptala se ho žena u přepážky. Bill k ní obrátil svou pozornost a zalapal po dechu.
„Wow, nechci, aby to znělo troufale, ale ještě nikdy jsem neviděl tak zelené oči, jako máte vy. Jsou krásné.“
„Díky, byla to laskavost od staré paní, která prodává barevné kontaktní čočky v čínské čtvrti. Moje přirozená barva je oříškovo-zelená. Mohu vás nasměrovat, pokud byste chtěl jeden pár.“
„Definitivně ano.“
Žena se rozesmála. „Jsem si jistá, že to není důvod, proč jste sem přišel. Potřebujete s něčím pomoct?“
„Jo,“ Bill pohlédl dolů na jmenovku, připnutou na její vestě. „Jules. Jsem tady několik hodin, osprchoval jsem se a teď mám z té tvrdé vody nechutné vlasy. Potřebuju něco, co to spraví, a hned!“
„No, mám nějaké šampóny na tvrdou vodu, vy jste se sem právě přistěhoval?“
„Ne, jsem tady jen na hudební festival, který začíná zítra, a potom odjíždíme.“
„No, ošetření horkým olejem je to nejlepší. Mělo by to spravit vlasy a vrátit jim jejich vlhkost, dokud se nedostanete domů a nebudete pokračovat ve svém obvyklém režimu.“
Bill si to ani neuvědomil a postával kolem a mluvil s Jules téměř 30 minut o vlasech, make-upu, nehtech a místech k vidění v Oklahomě, dokud nepřišel její šéf a neřekl jí, nepříliš mile, že pokud si chce povídat, tak si má vzít přestávku.
Jules vyšla s Billem ven a on se k ní otočil. „Myslím, že už bych měl jít. Musím zkusit udělat něco s těmi svými vlasy.“
„Okay, no, chceš, abych ti řekla, kde je ta žena, která prodává barevné kontaktní čočky?“
„Proč mi to neukážeš? Jak dlouho máš přestávku?“
„Hodinu, je to obědová pauza.“
„Jestli chceš, můžeme zajet tam a pak se zastavit u McDonalda nebo tak.“
„To zní jako plán,“ řekla Jules před tím, než zamířila dovnitř, aby si vzala svou kabelku.
Tom byl dole v tělocvičně a běžel na běžícím pásu na 12. úrovni rychlosti ze 14, s mírně strmým sklonem. Nemohl ze své hlavy dostat myšlenky na nahého Billa v koupelně, a tak popoháněl sám sebe dál a dál s každým krokem v naději, že najde něco jiného, na co by se mohl zaměřit. Po 45 minutách na běžeckém pásu se rozhodl zamířit do bazénu. Přestal počítat, kolik bazénů uplaval, někde u čísla 15 a prostě si vyčistil mysl. Zaměřil se na zadržování dechu při každém dalším bazénu. Rozhodl se představovat si sám sebe, jak rozráží vodu, namísto toho, jak leží nad Billem na posteli a otírá se o něj.
Cítil se svěží, když stoupal po schodech zpět do pokoje. Otevřel dveře a našel Billa sedícího na konci své postele, listujícího časopisem a s divným vynálezem na hlavě. Vypadalo to jako koupací čepice, ale z boku to mělo malou vycházející hadici, která byla připojená na fén.
„Co to děláš,“ zeptal se Tom hlasitě přes hluk fénu. Bill na něj vzhlédl od svého časopisu a Tom zalapal po dechu.
„CO?“ zeptal se Bill a rychle se otočil za sebe.
„Tvoje oči, jsou… fialové.“
Bill se široce zazubil. „Líbí se ti? Vybral jsem si je v čínské čtvrti s jednou dívkou, Jules, kterou jsem potkal v obchodě s vlasovými potřebami. Nedokázal jsem si vybrat svou oblíbenou barvu, ale myslel jsem, že dnes zkusím fialovou.“
„Jsou, jiné. Myslím, že se mi líbí. Je to hodně odlišné.“
„No, beru to, jako že se ti líbí a abych odpověděl na tvou předchozí otázku, ošetřuju si vlasy. Na tomhle místě si myj vlasy jen na své vlastní riziko. Jules říkala, že taková voda je tady všude, pokud nemají speciální filtr. Myslím, že tady se nerozhodli si jeden pořídit, lakomí bastardi.“
„Jak dlouho ti to bude trvat? Chci se ještě projet trochu po městě, než bude příliš tma.“
„Hmm, asi hodinu, možná?“
„Dobře, jdu se osprchovat.“
Tom si vzal ze své tašky nějaké oblečení a zamířil do koupelny. Když vešel dovnitř, mohl stále cítit přetrvávající vůni Billova sprchového gelu a šamponu. Jeho mysl okamžitě putovala zpátky k okamžiku, kdy se v této koupelně nacházelo Billovo nahé tělo. Vstoupil do sprchy a snažil se pročistit své myšlenky, ale Billova vůně všude kolem něj se dala těžko ignorovat.
Bill se díval z okna, jak projížděli městem. Tom mu řekl, že se chce zastavit u Národního památníku v Okhlahoma City, který byl postaven na památku
událostí v roce 1995. Když tam dorazili, Bill neviděl nic jiného než světélkující vodu a stromy. Byl to krásný pohled a hned pořídil několik snímků. S Tomem se po jejich příjezdu téměř okamžitě rozdělili.
Bill se rozhlédl kolem, nepamatoval si mnoho z té chvíle, kdy se to stalo. Bylo mu v té době jedenáct a jeho rodiče před ním zatajovali spoustu detailů. Strávil několik dlouhých minut u jezírka jen přemýšlením o cestě, kterou s Tomem zatím urazili. Ztratil pojem o čase a pomyslel si, že by se měl rozhýbat a pořídit více fotografií. Vydal se vlevo kolem stromů a postupně se vzdaloval od jezírka. Spatřil řadu za řadou židlí, připevněných na horní část základny z mléčného skla. Táhly se tak daleko, jak jen oko dohlédlo. Otřásl se a rozhlédl se po okolí. Bylo to extrémně strašidelné. Podíval se na brožurku, kterou si vzal, když přijeli, ale ještě neměl příležitost si ji prohlédnout. Byla tam mapa a dozvěděl se, že se nachází na místě, které se nazývá Pole prázdných židlí.
Obsahuje 168 židlí, pro každého z lidí, kteří toho dne zemřeli. Bill byl z toho místa nervózní. Otočil se a přesunul se do místa zvaného prostě Dětský areál. Bylo to smutné, ale povzbudivé, vidět mnoho kreseb a nápisů od dětí po celém světě. Byla to masivní nástěnná malba nakreslená dětmi v době, kdy byl pomník postaven, vyjadřující jejich pocity po tragické události. Na zemi byla doslova obrovská tabule s velkými kyblíky s křídami kolem pro děti, aby i nadále mohly přidávat svou značku na tomto místě. Bill nepořídil žádné fotky, jen se rozhlížel a zaplavil jej pocit smutku. Už tam nechtěl být.
Tom byl ve svém živlu, fotografoval památky a místa, kde rodiny mohly přijít a vyjádřit svůj smutek. Po čase, který strávil v Iráku a Afghánistánu se naučil, jak se distancovat a ignorovat své emoce v těchto situacích. Byl uctivý, když pořizoval fotografie rodin pokládajících květiny na úpatí jedné z mnoha židlí. Nevěděl, jestli vůbec použije některou z těchto fotek, zatímco se přesunoval z jednoho místa na druhé. Pořídil také mnoho fotografií
Stěny přeživších a fotil ji ze strany tak, aby některá jména byla viditelná a jiná ne, takže při pohledu na fotografii byla vidět šíře jmen na zdi. Přešel areál ke
Stromu přeživších a pořídil i zde několik záběrů, když mu v kapse začal vibrovat telefon. Podíval se na jméno a spatřil, že je to Bill.
„Jo, Bille, co se děje?“
„Můžeme už jít, prosím?“
„Ehm, jo, kde jsi?“
„Mířím k autu, ale ty máš klíče,“ řekl Bill s jemným popotáhnutím.
„Okay, hned jsem tam,“ řekl Tom a ukončil hovor, než zamířil zpátky ke vchodu, kterým přišel.
Když Tom došel k autu, spatřil Billa, jak se opírá o velké SUV, s pažemi omotanými kolem sebe.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se, když se k němu přiblížil.
„Jo, prostě to tam bylo těžké. Lidi mají v sobě tolik nenávisti a já prostě nechápu, jak někdo může udělat něco takového. Tolik lidí zemřelo pro nic za nic.“
„A mnoho lidí taky přežilo. Je tam na stěně více než 600 jmen. Vím, že to nezlehčuje to, co se tam stalo, ale ne všichni byli ztraceni.“
„Takže takovéhle to pro tebe bylo v zámoří?“ Zeptal se Bill a podíval se na Toma svýma lehce zarudlýma očima. Tom se instinktivně pohnul kupředu a přitáhl si Billa do objetí. Billovy paže se okamžitě omotaly kolem Tomova těla, držel si jej u sebe a přijímal komfort z toho objetí.
„Vůbec ne. Tam to není tak čisté a opečovávané. Nebyly tam žádné pomníky naplánované architekty se stromy a světélkujícími bazény. Pokud tam vůbec jsou nějaké památníky, jsou neopracované a vyrobené rodinami obětí. Tohle není vůbec takové, jaké to bylo tam.“
Oba několik okamžiků mlčeli a stále se vzájemně drželi. Když se konečně rozdělili, Bill se odtáhl a řekl Tomovi, že je v pořádku. Mlčeli, zatímco si šli najít něco k jídlu.
Ocitli se na místě, které vypadalo jako westernový bar a gril. V nabídce nebylo moc věcí, které by se Tomovi zamlouvaly, ale Bill měl těžké rozhodování se všemi těmi možnostmi. Nakonec si vybral žebírka. Tom nakrčil nos, když sledoval, jak Bill zvedal žebra nadšeně svými prsty a z každého si olizoval barbecue omáčku.
„Nevadí ti, když před tebou jím maso, nebo ano?“ Zeptal se Bill Toma, který měl hlavu sklopenou ke svému talíři.
„Ne, neměl by ses vzdávat něčeho, co ti chutná jen proto, že já to nejím. Je to fajn. Maso mi sotva chybí.“
Bill se začal zdát být více a více sám sebou, jak večer postupoval. Opět s Tomem mluvil i o své cestě do čínské čtvrti a o úžasných fotografiích tradičních obchodů, lidí a turistů, které tam pořídil. Dokonce viděl i několik kachen visících ve výkladu řeznictví.
Dokončili svou večeři a dál seděli a povídali si, zatímco začala hrát hlasitá hudba. Několik párů se přesunulo na taneční parket a začali tancovat v řadě. Bill byl nadšený. Vstal od stolu a pořídil několik fotografií párů. Později zanechal fotoaparát u Toma, když byl vyzván k tanci ženou v jejich věku. Ukazovala mu kroky a Bill se snažil napodobovat její pohyby. Tom věděl, že Bill bude chtít zdokumentovat své nové dovednosti tancování v řadách. Pořídil několik záběrů, zatímco Bill tančil a smál se se svou taneční partnerkou. Opravdu dobře se bavil a Tom si pomyslel, že si to zasloužil za to těžké odpoledne, které zřejmě měl.
Druhý den oba muži vstali a byli připraveni začít svůj den. Neměli v plánu zůstávat ve městě dlouho. Chtěli pořídit pár záběrů davu a různých kapel. Letní koncerty opravdu ukazovaly, jak si Američané užívali léto. Dusivé horko skončilo předchozí den, takže nyní byl celý den mnohem snesitelnější.
Drželi se na festivalu pohromadě, protože zde bylo opravdu mnoho lidí. Dvě pódia byla nastavená tak, aby žádná kapela nemusela příliš dlouho čekat, než bude moct odehrát své písně. Byly tam tisíce lidí, užívajících si počasí a hudbu. Bill měl na sobě zlaté kontaktní čočky a Tom si nemohl pomoct, ale jednou za čas musel pohlédnout do očí toho černovlasého muže. Miloval Billovy čokoládové oči, ale ta změna barvy neustále přitahovala jeho pozornost.
Po několika hodinách na koncertě se rozhodli odhlásit z hotelu a vydat se na cestu do Arkansasu. Bill souhlasil, že bude řídit jako první, protože byl energický ze všeho toho cukru a z energie davu. Byl napumpovaný a myslel si, že řízení bude skvělý způsob, jak se ze sebe tu energii vydat.
Podíval se na GPS a všiml si, že budou projíždět velmi blízko kolem Texasu, zatímco mířili na jih, než se obrátí na východ. „Mluvil jsem odpoledne s jedním mužem na koncertě, říkal, že za dva dny pojede do Forth Worth. Prý tam budou nabírat největší skupinu pro letní základní výcvik. Chceš přesměrovat trasu a vidět, jak vojáci nastupují na základnu?“
„Ne, nechci,“ odpověděl Tom stroze.
„Myslím, že bychom měli. Reprezentuje to léto, protože v tuto dobu každý rok nabírají největší skupinu nováčků. Můžeme pořídit fotky loučících se rodin a tak podobně.“
„Ujisti se, že také dostaneš jejich jména a adresy, abys je taky mohl fotit, až budou pohřbívat své milované, když ona nebo on tu válku nepřežijí.“
„Tome, já-„
„Řekl jsem, že tam nechci jet. Měl jsem už dost vojenských základen, vojáků a maskáčů. Já nevím, co ještě chceš slyšet, abys to pochopil. Je to špatný nápad a narušuje nám to plán. Jestli se chceme dostat tak daleko na východ, jak jen můžeme, tak bychom měli pokračovat,“ řekl Tom a přerušil tím Billovu větu.
„Nevěděl jsem, že tě ten návrh bude tak obtěžovat,“ řekl Bill potichu.
„To je jedno, Bille, prostě pokračuj v cestě.“
„Jak mám vědět, jakého tématu v rozhovoru bych se měl vyvarovat, když se mnou o tom nebudeš mluvit?“
„Nepotřebuješ to vědět, Bille, a já o tom nechci mluvit.“
„Ano, potřebuju, v jedné minutě jsme v pohodě a vycházíme spolu čím dál lépe a pak řeknu něco, čím tě popíchnu a jsme zpátky na začátku. Já nevím, kde začíná to minové pole.“ Tom sebou trhnul a Bill zaklel. „Tome…“
„Už jsi toho řekl dost, Bille.“
Bill nespouštěl oči ze silnice a v tichosti pokračoval v řízení. Tom seděl a zíral z okna na nic určitého. Vše, co právě teď viděl ve své hlavě, byly obrazy, na které se tak těžce snažil zapomenout.
autor: AshesPashes
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 23
Už chci, aby se mezi nimi konečně stalo i něco víc než jen to škádlení. A chci, aby konečně Tom začal Billovi věřit i v tomhle směru, co ho trápí, aby Bill věděl na čem je, protože v tomhle s Billem souhlasím – chudáček to vždycky nevědomky pokazí. Jinak moc hezký díl – spíše úsměvný. Díky za překlad.
Oh, Bill má trochu pravdu, že by mu mohol Tom povedať o tom čo nemá spomínať, ale mohlo mu to dôjsť už aj samému, je jasné, že pre Toma je téma vojna tabu a nechce si to pripomínať. Ale zvedavý Billi to z neho aj tak dostane Myslím… a Tomovi sa aspoň uľaví, keď bude s niekým svoje trápenie zdieľať.
Ďakujem za ďalšiu krásnu kapitolu.
Ta scéna s vlasy byla k popukání a chudák Tom z toho měl málem šok. Ale ne z vlasů. 😀 Bil s fialovýma a zlatýma očima musel být opravdu zajímavý. Škoda že to nemůžeme vidět.
Tom je na druhou stranu zvláštní. Památník obětí ho nechá naprosto klidným, ale sebemenší zmínka o vojácích, nebo nedejbože o minovém poli, ho naprosto vykolejí. Ale dává to jistá vodítka.
Díky, těším se na pokračování.
Bože, tá Billova scéna s vlasmi. No proste celý Bill! 😀
Ale inak súhlasím s tým, že by mohol Tom povedať Billovi aspoň niečo o svojom živote, aby vedel, kam môže v rozhovore zájsť.
A už by mohli znovu pokročiť vo svojom vzťahu 🙂 Síce dnes Tom videl Billa nahého, ale chcelo by to znovu nejaký spoločný okamih 😀
Ďakujem za preklad.
Tom by se měl konečně Billovi otevřít aby nešlapal každou chvíli vedle.
Ačkoli chápu, že se Tomovi moc nechce mluvit o tom, co jej trápí ještě do teď, tak ale musím souhlasit s Billem. Neříkám, že by mu měl Tom hnedka vyklopit všechno špatné a veškeré vzpomínky, ze kterých je tolik nervózní, ale něco málo by mu opravdu říct mohl. Bill opravdu vždycky nechtěně na něco najede a pak se pokazí všechno to krásné, co mezi nimi bylo předtím. Doufám, že Tomovi nebude trvat dlouho, aby se Billovi alespoň s něčím svěřil.
Každopádně Bill byl s těmi vlasy úžasný! Já se musela tolik smát! 😀 A pak jak se tam zapovídal s tou prodavačkou. Bože, já jsem se mohla usmát! Bill je strašně vtipný, i když si to sám vůbec neuvědomuje. 😀
A co se mi ještě líbilo, bylo, jak byl Bill smutný z těch památníků. Líbí se mi, jak je citlivý a že dokáže o těch věcech opravdu uvažovat. A pak jak jej Tom objal! To bylo strašně hezké a milé! 🙂
Moc děkuji za překlad a těším se na další díl! 😉