autor: Steinsgrrl
Ráno přišlo dříve, než na to byl Bill připravený. Slunce do jejich ložnice takhle brzy ráno nesvítilo, ne v zimě, ale Tomův budík byl nepříjemnější a bolestivější, než jakkoliv by mohl být ostrý paprsek slunečního světla. Zvlášť po tom, o čem si Bill myslel, že mohla být ta nejkrásnější a zároveň nejstrašnější noc jeho života.
Tom zasténal a odhodil pokrývku, aby umlčel budík, než vklouzl zpět do postele. Bill se rozhodoval mezi zavřením očí, jako by snad mohl odvrátit tento den, pokud by mu odmítl čelit, nebo sledováním v šeru každého Tomova pohybu, jako by si chtěl vtisknout do paměti každý jeho malý pohyb a výraz.
Tom zasténal a odhodil pokrývku, aby umlčel budík, než vklouzl zpět do postele. Bill se rozhodoval mezi zavřením očí, jako by snad mohl odvrátit tento den, pokud by mu odmítl čelit, nebo sledováním v šeru každého Tomova pohybu, jako by si chtěl vtisknout do paměti každý jeho malý pohyb a výraz.
Tom se otočil zpět k němu a hodil ruku kolem Billova pasu, než přitulil obličej k Billově hrudi. „Nechci vstávat,“ vydechl proti jeho kůži a Billova ruka se chvíli vznášela ve vzduchu, než pohladila Tomovy dredy.
„Hmm, já vím,“ zamumlal Bill a sklopil hlavu, aby mohl vdechnout Tomovu vůni. „Ale musíš Janni připravit do školky.“
Tom zamručel a třel tvář o citlivou kůži, strniště na jeho bradě bylo škrábavé a vítané. Tom sladce políbil kůži v místech, kde zůstala lehce zčervenalá a znovu zazvonil budík. Bill zasténal a zabořil hlavu do polštáře, nenáviděl ten pronikavý zvuk a nenáviděl, co to znamenalo.
Tom vstal z postele a neztrácel čas, a tentokrát budík opravdu vypnul, než se líně protáhl před prádelníkem. Zavrčel a svěsil ruce. „Fajn, fajn. Jsem vzhůru. Připravím Janni a připravím sebe. Co to děláš?“ Tom vyklouzl z pyžamových kalhot a tázavě se podíval přes rameno na Billa.
Bill pokrčil rameny. „Musím dnes v hospodě udělat nějakou inventuru. Docela nudná věc. Jak dlouho si myslíš, že bude ten tvůj pohovor trvat?“
Teď byla řada na Tomovi, aby pokrčil rameny. „Já nevím, ale nemyslím si, že příliš dlouho. Pár hodin, možná. Říkal, že tu práci už mám docela dobře jistou.“
„Takže se tam jdeš jen vykecávat.“ Billovi zasvítily oči a snažil se zapomenout na to, co dělá. Musel spolupracovat.
„Raději bych tomu říkal podporování dobrých pracovních vztahů.“ Tom mrkl, shromáždil poslední kousky svého oblečení na pohovor a zamířil ke dveřím ložnice.
Bill obrátil oči v sloup. „Budu dole za minutu.“
Jakmile byl Tom ze dveří venku a zamířil do sprchy, Bill si přetáhl pokrývku přes hlavu. Věděl, že bude těžké vidět svou rodinu dnes ráno, ale věděl, že to bude muset ustát. Každopádně lépe než předešlý večer. A pak uslyšel tekoucí vodu a Tomův hlas odrážející se od stěn sprchy, a zašklebil se.
Nechtěl to udělat.
Musel to udělat.
S povzdechem se vyhrabal zpod přikrývek a otřásl se, zatímco se oblékal do práce. Netrvalo to tak dlouho, jak doufal.
Prošel kolem Janniných dveří při cestě dolů a zastavil se těsně za nimi. Hlas jeho malé holčičky zněl skrz dveře, následovaný Tomovým hlubokým hlasem. Tom v koupelně nebyl příliš dlouho a teď to znělo, jako by se snažil přesvědčit Janni, aby se oblékla a ona se z celého srdce bránila. Nevypadalo to, že Tomovy obvyklé metody budou toto ráno fungovat a Bill si byl jistý, že se také nechtěl pokoušet pomoct. Ne právě teď. Ne tohle ráno.
Dole byla stále ještě tma, slunce teprve vykouklo nad horizont a vzduch kolem byl nudně šedý. Rozsvítil světlo v kuchyni a přeměnil tak přítmí v záplavu jasného světla. Ve chvíli, kdy začal připravovat kávu, Tom a Janni mířili dolů po schodech a Janni byla zcela oblečená.
Bill postavil nádobu pod odkapávač a vytáhl misku pro Janniny cereálie. Naplnil ji jejím oblíbeným ovocným druhem, nalil do ní mléko a postavil ji před ní spolu se lžičkou.
Janni mu věnovala kousavý pohled a odtlačila misku stranou, až mléko a kousky cereálií vystříkly na stůl. „Fuj! Nechci tu hnusnou věc! Nenávidím to!“
„No promiň?“ Tom položil šálek s cinknutím na stůl. „Takhle s Billem mluvit nebudeš. Udělal pro tebe něco pěkného.“
Bill sám sebe zaměstnal vytahováním cukru a smetany pro Tomovu kávu a otočil se zády k Janni a scéně za sebou. Ještě nikdy neviděl Janni chovat se neslušně a nebyl si jistý, jak to řešit. Sakra, on to nechtěl řešit; tenhle typ chování byl důvod, proč nikdy dříve nechtěl děti.
„Ale,“ rozčilovala se Janni, „já nenávidím tenhle druh! Je to hnusné. Chci něco jiného.“ Bill se otočil právě včas, aby viděl, jak se Janni zamračila a zkřížila paže a povzdechl si. Prostě to chtěl zastavit.
„Tome,“ začal, „můžu jí dát něco-„
„Ne, nepožádala předem o nic konkrétního a ty nejsi žádný minutkový kuchař.“ Tom na něj pohlédl koutkem oka a Bill zvedl obočí. „No, okay, jsi. Tak trochu. Ale ne doma.“
Bill pokrčil rameny, naklonil souhlasně hlavu na stranu a Tom přitlačil misku s cereáliemi zpátky k Janni. „Tohle je snídaně. Sněz to, nebo to nechej být. Ale pokud to nesníš, budeš mít později hlad,“ varoval ji Tom.
Janni si dramaticky povzdechla, ale zvedla lžíci a zabořila ji do misky, než si nabrala malé sousto. Kousala pomalu, krčila přitom nos a nevzhlédla od své misky. Když se Tom otočil zpátky pro svůj hrnek, odhrnul při tom Janni vlasy z obličeje a ona sebou škubla pryč od toho doteku a zazírala na něj.
Bill podal Tomovi jeho hrnek s kávou, už připravenou tak, jak to měl Tom rád a Tom protočil oči v sloup, když ovinul prsty kolem keramické rukojeti.
„Jsi zlý,“ řekl Bill tiše a jeho rty sebou zaškubaly.
Tom se zhluboka napil a zabroukal. „Strašně. Říká se tomu drsná láska. Udělala tohle už jednou – o víkendu – a věř mi, nelíbilo se jí mít hlad v deset hodin. Stačilo jí to jednou, aby se pro příště rozhodla, že se raději nají, než aby jí v břiše kručelo hlady, protože zlobila.
„Co je to s ní dnes ráno?“ Bill se opřel zády o pult a zkřížil ruce na prsou.
„Kdo ví? Probudila se nabručená, ale pravděpodobně bude v pohodě, jakmile se dostane do školky. A možná, že tě jen zkouší,“ řekl Tom, než naklonil svůj šálek a vypil zbytek kávy.
„Já vás slyším, víš.“ Janni se zamračila ze své židle a reptala s pusou plnou jídla.
„Já vím.“ Tom vstoupil do chodby, aby připravil jejich kabáty. Přehodil Jannin přes židli naproti ní a vrátil se pro její boty. Během chvilky klečel před ní a nazouval jí sněhule.
„Já nechci sněhule!“ Janni se snažila vyškubnout nohu z Tomova sevření, ale ten ji pevně držel a ujišťoval se, že bota pevně sedí.
„Promiň, děvče. Bude znovu sněžit a ty budeš potřebovat tyhle boty. Konec příběhu.“ Tom vstal a podržel pro ni kabát, aby mohla strčit ruce do rukávů. „A teď pojďme, než přijdeme pozdě.“
Janni si vložila velké sousto cereálií do úst a rychle žvýkala, její obočí bylo v tak hlubokém zamračení, že by se Bill možná za jiných okolností nenápadně pochechtával. Sklouzla ze židle a se zavrčením se protáhla kolem Toma a zamířila k hlavním dveřím.
„Jannine Kaulitzová, obleč si tenhle kabát, hned!“ Tomův přísný hlas ji přinutil se zastavit a se zadupáním k němu přešla zpátky, popadla kabát a oblékla si jej. „Já nevím, co to s tebou je, ale dnes jsi bez televize,“ řekl jí Tom, když na něj vrhla kousavý pohled a zamířila zpět ke dveřím.
Billovo srdce začalo závodit, když otevřela dveře a dovnitř se dostal chladný vzduch. Prohnala se jím vlna adrenalinu a popadl Tomův kabát, když Tom zamířil ke dveřím.
„Počkej,“ zatahal za Tomův rukáv. „Jen…“ Přitáhl si Toma k sobě a objal jej pevně kolem pasu, zatímco polykal obrovský knedlík v krku a silně mrkal proti Tomovu krku.
„Hej, co se děje?“ Tom se snažil odtáhnout, ale Bill jej nepustil. Ještě ne. „Vrátím se za pár hodin, zlato.“
„Promiň,“ zamumlal Bill do Tomova ramene, kabát tlumil jeho slova. Ještě jednou jej stisknul, než se odtáhl, aby ho jemně políbil. „Jen jeď opatrně.“ Bill přejel palcem přes Tomovu tvář.
Tom na něj zíral tázavým pohledem a Bill stiskl rty, chtěl toho říct mnohem více, ale věděl, že nemůže. „Chováš se divně, Bille. Co se to děje?“
„Nic se neděje. Já jen…“ Natáhl se, aby se Toma dotknul a pohladil přední část jeho kabátu, aby jej ujistil, že je vše v pořádku, i když ve skutečnosti nic nebylo v pořádku, a uvědomil si, že se mu třesou ruce. Překřížil si ruce na prsou a zachvěl se. „Miluju tě. Nezapomeň na to.“
Tom se usmál a zavrtěl hlavou, chytil Billovu tvář do dlaní a rychle jej políbil. „Nezapomenu. Taky tě miluju. Ted už musím jít, jinak přijdu pozdě.“ Tom se otočil ke dveřím a prohodil přes rameno, „uvidíme se za chvíli.“
Bill zhluboka vydechl a jeho tvář se zkroutila, jakmile se za Tomem zavřely dveře.
***
Tom se nedokázal přestat usmívat.
Prošel dveřmi a broukal si jen trochu falešně, zatímco zavíral dveře a zouval si boty. Jeho kabát následoval a pověsil jej, než se na chvíli pozastavil nad prázdným místem, kde obvykle visely Billovy bundy. Bill si nejspíš vzal svůj těžký kabát s sebou do práce, ale býval hrozný v tom, aby si uklidil i ostatní bundy. Obvykle zde na háčku visely další dvě nebo tři, dokud tam vrchní kabát sotva držel. Bill už musel být unavený z boje proti gravitaci a zřejmě je uklidil.
Tom pokrčil rameny a vydal se do obývacího pokoje. Dům byl tichý jako obvykle v tuto denní dobu, kdy Janni byla ve školce a Bill v práci, a Tom si normálně ticho vychutnával. Ale právě teď, kdy překypoval štěstím a nadějí, nechtěl ticho.
Našel CD, které zapnul, něco odvážného a zábavného a lehkého, a hudba zaplnila místnost, zatímco Tom zamířil do kuchyně. Bill obvykle chodil domů na oběd a Tom pro něj chtěl něco připravit. Koneckonců, konečně měli něco, co mohli oslavit. U pana Erlewina uspěl, najal Toma, jak řekl, a poté, co si prohlédl jeho portfolio, mu nabídl štědřejší plat, než v jaký doufal. A nejen to, dal Tomovi stálé místo pro navrhování obalů na knihy a dal mu možnost, aby i nadále pracoval čtyři dny v týdnu z domova. Tom si nemyslel, že by pro něj a jeho rodinu existovala ideálnější práce.
Jediná věc, která by udělala jeho den více perfektní, by byla, kdyby Anjelica stáhla svou žádost. Ale pomyslel si, zatímco hledal v lednici hovězí maso, které koupili předchozí den, že všechno musí jít postupně. Nejdříve připraví maso, vytáhne těstoviny a omáčku a poté zavolá jejich právničce, aby jí sdělil dobré zprávy.
Tom na pánvi zahříval lžičku oleje, než přidal maso a začal míchat. Jakmile ho okořenil a ztlumil ohřev, se spokojeným úsměvem přikryl pánev. Vlastně se toho docela dost naučil, když s Billem vařili spolu, a najednou pocítil potřebu mít Billa doma, až jej z toho zabolelo na hrudi. Nemohl se dočkat, až mu poví o nabídce pana Erlewina a nebál se přiznat, že malá část z něj chtěla slyšet, že je na něj Bill hrdý a na všechno, co udělal. Naučit se vařit byla jen malá část, Tom dospěl i v mnoha jiných věcech od chvíle, kdy Bill vstoupil do jeho života.
Maso se dál připravovalo a Tom vytočil kancelář své právničky. Byla tam, ale měla spoustu práce a neměla čas mluvit, takže ji Tom rychle informoval o posledních novinkách a na rtech se mu rozšířil úsměv, když uslyšel její tiché: „Ano!“
Jeho právnička, paní Robertsonová, se ukázala být dvaapadesátiletá matka tří dětí, která se dostala ke svému povolání v právu později ve svém životě. Tomovi to nepřišlo nijak zvlášť pozoruhodné. To, co mu přišlo opravdu pozoruhodné, bylo, že Lila Robertsonová byla se svou partnerkou Cheryl, už dvacet šest let a během té doby vychovala dva syny a dceru. Dokázal si ji teď představit, jak sedí v pohodlném kancelářském křesle ve své útulné malé kanceláři v centru města a radostí svírá pěsti.
„Výborně, Tome! To je tak dobrá zpráva!“ Vykřikla paní Robertsonová téměř bez dechu. „Právě teď mám někoho v kanceláři, ale chci předat tyhle informace soudci. Musí vědět, že došlo ke změně okolností a tenhle vývoj vás staví do mnohem lepší situace pro váš případ. Je to v pořádku? Můžu to udělat?“
Tom přikyvoval ještě dříve, než dokončila svou otázku. „Samozřejmě, prosím! Cokoliv, co pomůže, aby Janni mohla zůstat, a pokud bychom se celému procesu mohli vyhnout, tak tím lépe. Zavoláte mi?“ Tom nadzvedl poklici z pánve, aby maso zamíchal, a lákavá vůně zavanula po kuchyni.
„Rozhodně. Dejte mi pár dní, okay? Musím to udělat správně.“
„Okay,“ odpověděl Tom s úlevným povzdechem. Nechtěl to uspěchat a začít si myslet, že už to skončilo, ale alespoň se mu zvýšily šance. Neřešilo to problém Toma žijícího s Billem, ale byl to dobrý krok k tomu, že jejich domov byl vhodný pro pětileté dítě. „A Lilo, děkuju vám. Prostě… děkuju vám za tohle.“
„S potěšením. Teď už musím končit. Zavolám vám.“
Tom se rozloučil a zavěsil, a zároveň vypnul sporák. Těstoviny mohly počkat do doby, než se Bill dostane domů.
Do té doby mohl zatím připravit stůl. Vytáhl talíře a ubrousky a přinesl vše ke stolu. Zatímco připravoval jejich místa, skládal ubrousky a rovnal příbory, vzpomněl si na okamžik, kdy k sobě Billa pozval poprvé na večeři. Byl nervózní troska vyděšená k smrti. Vyděšený, že spálí jídlo a vyděšený, že se sám spálí. Nevěděl, jak to s Billem půjde, ale věděl, že to musí risknout. Bylo to druhé nejlepší rozhodnutí, jaké kdy udělal.
Stůl byl prostřený, ještě potřebovali něco k pití. V kuchyni se Tom zastavil před skříňkami a nejprve zvedl ruku k jedné a poté k další. Vzhledem k tomu, že Bill skleničky přestěhoval, Tom sám sebe často přistihl, jak otevírá skříňku, ve které byly původně. Uchechtl se a vytáhl z horní police dvě sklenice. Bill by se smál, ale Tom si pomyslel, že si mohli připít perlivou vodou stejně tak dobře jako se šampaňským, s ohledem na to, že se Bill bude muset později vrátit do práce a Tom bude muset vyzvednout Janni u autobusu.
Po cestě z kuchyně pohlédl na hodiny nad sporákem a zastavil se, aby se podíval znovu. Bill už měl být doma. Vždycky nechal Maxe se vypořádat s těmi několika lidmi, které měli během oběda, protože čas o samotě byl vzácným zbožím, když máte pětileté dítě. Ale teď už měl téměř půl hodiny zpoždění od okamžiku, kdy už by za normálních okolností byl doma.
Tom položil skleničky na stůl a vrátil se zpět do kuchyně, aby zavolal do hospody. Možná se Bill zdržel a Tom by měl s těstovinami počkat ještě o něco déle. Namačkal čísla na klávesnici a poslouchal vyzvánění, zatímco čekal, než to někdo zvedne.
„No tak, Bille,“ zamumlal Tom a vyhlédl z hlavních dveří na ulici, s telefonem stále přitisknutým k uchu. „Maxi? Kdokoliv?“
U pátého vyzvánění přestal počítat, ale byl si jistý, že to bylo spíše deset, ve chvíli, kdy zavěsil. To nebylo v pořádku. Něco nebylo v pořádku.
Tom odhodil telefon na pult a rozběhl se po schodech nahoru po dvou, a zanadával, když na nejvyšším schodě zakopl a ztratil rovnováhu. Zarazil se rukou o protější zeď a přinutil se zpomalit. Choval se hloupě. Nevěděl, jestli bylo něco špatně, možná, že měl prostě jen hodně práce. Možná, že přišla spousta turistů, i když se to zdálo být nepravděpodobné. Možná, že něco nebylo v pořádku s telefony. Možná. Ale nepříjemný pocit v Tomově žaludku jej nutil naskočit do auta a přesvědčit se, že je Bill v pořádku. Potom by byl šťastný, že se před Billem cítí jako blázen, který se tam řítil pro nic za nic. Zčervenal by, zatímco by jej Bill políbil a řekl mu, že je idiot. A potom by si zašli někam na oběd a hovězí maso si ušetřili na večeři.
Sarkastický úšklebek se proměnil ve zmatené zamračení, když vešel do ložnice. Postel byla perfektně ustlaná, polštáře umístěné ve správné pozici a přikrývky vyhlazeny.
Bill vstával poslední a Bill nikdy nestlal postel. Byla to jedna z těch malých věcí, nad kterými Tom protočil oči a udělal je sám. Nyní bylo ustláno přesně tak, jak to Tom preferoval, s výjimkou složeného listu papíru na polštáři.
A pak jeho pohled zachytil proužek světla přicházející skrze pootevřené dveře Billova šatníku.
„Bille, co to sakra je?“ Tom se zasmál sám pro sebe. „Ustele postel a nechá rozsvíceno-“ Jeho mumlání se mu zadrhlo v hrdle, jakmile Tom otevřel dveře skříně, aby zhasnul.
Billovo oblečení bylo pryč. Ramínka byla nakloněna sem a tam, visící nakřivo, zamotána do sebe na podlaze, a místnost se s ním začala točit.
Bylo pryč. Billovo oblečení bylo pryč a postel byla ustlaná a nezvedal telefon a Tomovi se chtělo začít zvracet. Žaludek se mu stáhl a on pevně sevřel dveře, prsty zaryl do dřeva a klouby mu zbělaly. Zasténal hlubokým a bolestivým zvukem, který se vydral z jeho hrudi, zatímco přitiskl hlavu proti dveřím. Sevřel víčka k sobě tak pevně, až mu před očima explodovaly drobné bílé skvrnky a znovu udeřil čelem do dveří, tentokrát dost na to, aby to bolelo a zavrčel bolestí.
Měl to vědět. Proč to nevěděl? Proč neviděl všechny signály? Byly tam, jasné jako den, a Tom jim nevěnoval pozornost. Ale teď, samozřejmě… teď je viděl. Tom zavrčel a odstrčil se od skříně, než odklopýtal směrem k posteli.
Klesl strnule na matraci, křečovitě polykal žaludeční šťávy, které mu znovu a znovu stoupaly do hrdla. Papír na polštáři se pod jeho prsty zkroutil, když se po něm slepě natáhl. Stiskl jej v pěsti a čekal… čekal do poslední chvíle, než si přečte slova, která tam pro něj Bill nechal.
Vydechl vzduch, který tak dlouze zadržoval, až jej pálilo na plicích, rozložil dopis a snažil se soustředit na slova, která mu splývala v modrou tekutinu na bílém pozadí.
Tome,
nechci to udělat. Nechci odejít, ale musím. Musím jít, protože nemůžeš být se mnou a nechat si Janni. Já vím, že ti to nedovolí a já nemůžu být tím důvodem, kvůli kterému ztratíš svoji dceru. Nemůžu, Tome. Příliš vás oba miluju. Já budu-
Něčí kroky se ozvaly za ním, zašustění džínoviny a ostrý nádech jej překvapil. Prudce zvedl hlavu a otočil se za jemným, vyčerpaným hlasem, který si povzdechl. „Tome.“
autor: Steinsgrrl
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
original
Takže Bill to nakonec opravdu udělal! Chápu ho, ale nechci to tak. Je to strašně nespravedlivé.
Doufám, že to poslední vyřčené slovo kapitoly patřilo právě Billovi.
Díky, moc se těším na pokračování.
Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne!!! 🙁
I přes to, že jsem přesně s tímhle počítala, tak i tak mě to rozbrečelo. Bill to vážně udělal? 🙁 Ano, chápu jej a možná bych na jeho místě chtěla udělat to samé, jenže teď se budou oba tolik trápit! Chápu Billovu logiku a rozhodně mu nic nezazlívám, naopak musím říct, že je úžasný, že jej něco takového vůbec napadlo. Mně to dokazuje jen to, že mu na Tomovi a Janni ohromně záleží a nechce jim ublížit. Ale ono by to přeci nějak dopadlo! 🙁 Je mi z toho opravdu smutno. Hlavně když Tom na konci začal vyšilovat, jak uviděl dopis a prázdnou Billovu skříň. 🙁 Neumím si představit, jak bolavě se teď musí cítit. 🙁
Ovšem závěr mi dává maličkou naději. Že by se Bill vrátil? Prosím, ať je to on! Moc doufám v to, že nakonec Toma s Janni nedokázal opustit, i když se o to pokusil a pjednoduše se vrátil. Hrozně moc bych si to přála, protože nechci smutné díly a už vůbec nechci smutný konec! Možná to přišla Tomova maminka, ale já budu doufat v to, že se Bill vrátil zpět a že to spolu všechno nějak vyřeší.
Tenhle díl byl tolik smutný! 🙁
Moc děkuji za báječný překlad! ♥
Doufám že to je Bill že nedokázal odejít.
Mám strach, že to nebude Bill, len za Tomom poslal niekoho, aby nebol sám:( je mi to tak strašne ľúto. Súrne potrebujem pokračovanie a najlepšie také, kde budú zase spolu:(
Za Toma som rada, že dostal prácu s takými preňho výhodnými podmienkami. Ale ten odchod Billa. 🙁
Aj keď som čakala, že odíde, tak ma to predsa len strašne mrzí a dúfam, na konci to bol on, ale skôr sa bojím, že to on nebude. Že to bude niekto iný, napr. Simone, ktorej Bill zavolal, čo robí alebo ja neviem kto.
Ďakujem za preklad.