autor: SakuraUchihaHaruno13
Amalia seděla ve své pracovně a pročítala všechny informace k situaci týkající se Billa Kaulitze. Několikrát to procházela, aby se skutečně ujistila o do očí bijící pravdě. Byl to on, skutečně na něj po těch letech narazila a mohla dokončit, co před osmnácti lety započala. Rodina Kaulitzových jí byla celý život trnem v oku a teď je měla v hrsti spolu i s pár jejich přívrženci. A jako bonus jedno z jejich dětí plně oddané jí samotné. Byla to vynikající situace, z níž chtěla vytěžit co nejvíc.
Tady nešlo jen o peníze, radost ze zabíjení, psychologické hry nebo něco takového, tady šlo skutečně o plánovanou pomstu. Pomstu, která se odkládala tak dlouho, dokud Tom nebyl schopný a připravený se s Billem setkat. Musela čekat tak dlouho, tolik obětovat pro výchovu spratka a teď se to konečně začalo vyplácet.
Nedbala varování svého nadřízeného, který o téhle situaci věděl jen žalostně málo. Nikdo neměl právo jí do toho mluvit, nikdo ji nemohl zastavit. Osmnáct let musela čekat a zdokonalovat svůj plán do úplné dokonalosti, a teď už byla konečně plně připravená ho uskutečnit a dokonat, co započala. Už nebylo cesty zpět, tenhle případ byl plně její.
Silně popotáhla z cigarety a chvíli si v sobě uchovala kouř, než úlevně vydechla při myšlence svého vítězství. Tom o ničem nevěděl, byl pouhou figurkou, ničím jiným pro ni nebyl. Jen článek, který nutně potřebovala, jen další osoba nesoucí její oči, které tak strašně nenáviděla.
***
Bill nervózně přecházel po pokoji a přemýšlel nad tím, jestli Tom skutečně dorazí. Říkal, že se staví kolem jedenácté, bylo sice teprve půl desáté, ale černovlasý chlapec byl už nyní na vážkách. Hlavou mu několikrát probleskla všechna slova, která si mezi sebou stačili vyměnit, a s naivním úsměvem potřásl hlavou, aby ty vzpomínky dostal pryč. Připadal si úplně jinak, když byl s ním, nebo nad ním jen přemýšlel. Cítil, jak ho ten dredatý kluk mění, jak s ním hýbe, aniž by se Bill mohl nějak bránit.
„Bille?“ ozvalo se nejisté zaklepání na jeho dveře a následně se objevila blonďatá hlava jeho matky. „Mohl bys na chvíli dolů?“ ptala se hodně nervózně. Třásla se, i když se to mermomocí snažila skrývat, a očima nejistě těkala po vyhublém chlapci. „Potřebovali bychom si s tebou promluvit,“ pokračovala, když Bill nereagoval.
„Jasně,“ přikývl. Přijal jakékoli rozptýlení, aby nemusel neustále vyhlížet Toma. „O co jde?“ chtěl vědět.
„Až pak,“ odvětila neurčitě a šla dolů do obýváku, kde už čekal její muž. Nebyl o moc jistější, chvílemi se zdálo, že je ještě bledší než jeho žena.
Bill se posadil na pohovku vedle nich a pohledem je vyzval k vysvětlení. Moc často si nepovídali, vlastně jen během večeře prohodili pár slov, jinak si šel každý svou cestou.
„Bille,“ začala opatrně jeho matka a stiskl mu ruku, „už jsi dospělý,“ pokračovala, i když se nezdálo, že se mu chystá dát nějakou sáhodlouhou přednášku o povinnostech a změnách v jeho životě. Tady šlo o něco vážnějšího, to stačil vytušit, ale neodvážil se ji přerušit zvídavou otázkou. „Nechtěli jsme ti nic říkat, protože jsme si mysleli, že se to nějak vyřeší nebo prostě zapomeneš, ale…“ Pohledem hledala oporu u svého muže, který jen kývl ve znamení, že má pokračovat. „Zkrátka bys měl vědět, že nejsme tvoji praví rodiče,“ na jeden dech ze sebe vychrlila tajemství, které před ním skrývala necelých osmnáct let.
Bill několikrát zamrkal. Měl dojem, že nerozuměl. „Cože?“ nechápavě pohlédl nejdřív na svou matku a pak na otce. „Cože?“
„Jsi adoptovaný, Bille,“ ujal se slova tentokrát jeho otec. „Ty sny, které se ti zdají, jsou nejspíš vzpomínkami nebo traumatickými momenty tvého života.“
„A kdo jsou moji praví rodiče?“ Bill se snažil zadržet slzy, které se mu náhle dostaly do očí. Před očima viděl tolik let, které strávil pod střechou těchto lidí a přes všechny ty momenty se náhle natáhla cedule hlásající Lež!
Všechna ta rodičovská láska, každé objetí, každá slza i úsměv, vše bylo falešné. Cítil se oblehaný a podvedený. Najednou mu jeho minulost přišla úplně cizí. Tolik chtěl zapomenout na to všechno, protože to byla jen prachsprostá lež. Lhali mu celý život, nechali ho, aby se trápil svými nočními můrami, aniž by mu řekli, z čeho to má. To náhlé poznání mu ale moc nepomohlo. Neviděl v tom žádný rozdíl, neprozřel, jen si přišel ještě daleko víc ztracen.
„Tvoje matka byla moje sestra,“ přiznala blonďatá žena, která v jeho životě zastávala post matky. „Tvůj otec byl její muž, pan Kaulitz.“
„Já jsem Kaulitz?“ Bill to nechápal. Cítil se tak zmatený a pokořený.
„Nechali jsme ti tvé jméno. Když ses narodil, jmenoval ses Bill Kaulitz a měl jsi dvojče.“ Po její tváři se lehce kutálela jedna slza za druhou. „Měl jsi o deset minut staršího bratra, ten se jmenoval Tom Kaulitz.“
Bill jen vytřeštil oči a dovolil svým slzám, aby se předháněly na jeho tváři. Při myšlence, že měl sourozence, dokonce tak moc blízkého sourozence, se mu sevřelo srdce neuvěřitelnou ztrátou. Najednou začínal chápat ten neskutečný pocit prázdnoty ve svém srdci, porozuměl i těm ukázkám své mysli, kdy viděl dva malinké chlapce, jak si společně hrají. Cítil se zevnitř vydlabaný, jako by někdo z jeho vnitřku násilím vyrval jeho srdce, city i duši. Bylo mu nanic. Neskutečně zbledl a roztřásl se po celém těle. Tolik lží, tolik bolesti, tolik ztráty.
„Jen bych se do toho rád vložil,“ ozval se otec, i když si nebyl jistý, jestli Bill poslouchá. Seděl totiž úplně schoulený a plakal. Nevypadal, že by chtěl slyšet něco dalšího, ale i tak muž pokračoval. „Není tak úplně pravda, že nejsi syn ani jednoho z nás,“ trochu si odkašlal a setkal se s nevěřícným pohledem své ženy, v němž se zároveň mísil i šok. „Ty a tvůj bratr, vy oba jste synem Simone a mě.“
„Cože?!“ Teď reagovala jeho žena i Bill. Nikdo z nich to nechápal.
„Tvoje matka několik let chodila s Kaulitzem, ale otěhotněla se mnou. Ti dva se vzali kvůli jejímu těhotenství a její muž si myslel, že vy dva jste jeho, ale ve skutečnosti jste oba moji. Ukázal to test otcovství, který si vyžádala Simone bez vědomí svého muže,“ dal se do vysvětlování. „Její těhotenství nebylo úmyslné, v našem případě se jednalo o nehodu. Miloval jsem ji celý život a jednou jsme se oba opili, když byl její muž mimo město, no a pak se to nějak sešlo. Jsi můj syn, Bille, a tvůj bratr taky.“
„Ale kde jsou moji rodiče? A kde je můj bratr?“
„Když jste byli ještě malí,“ ujal se opět slova otec. Jeho žena nevypadala, že by byla schopná něco říct. Sama byla vyvedená z míry tím, co se právě dozvěděla. „Když vám bylo jen pár měsíců, došlo k únosu. Někdo se k vám vloupal a odnesl tvého bratra Toma. Přišel i požadavek na výkupné, ale dřív, než se to stihlo řešit, potkala tvoje rodiče strašlivá nehoda. Zabili se v autě, když jeli na policii, aby to oznámili. Nějaký šílenec do nich v plné rychlosti narazil a oba byli na místě mrtví. Během jediného večera jsi ztratil celou svoji rodinu. Únosci se už dál neozvali. Mobil, z něhož přišel požadavek, se našel v řece, bez důkazů. Vše se tak nějak zklidnilo.“
„A než abychom tě nechali u někoho cizího nebo v nějakém ústavu, ujali jsme se tě. Jelikož sama nejsem schopná mít dítě, ujala jsem se tě jako svého synovce. Nechali jsme ti tvé jméno. Jsi Bill Kaulitz Trümper. Druhé příjmení máš po nás. Tvůj pravý otec se jmenoval Trümper a když si mě vzal, přijala jsem jeho příjmení a dostal jsi ho i ty. Přestěhovali jsme z města, kde k tomu všemu došlo a dostali jsme se sem. Je tu klid na rozdíl od tvého bývalého bydliště. Pokud máš nějaké otázky, ptej se,“ vybídla ho jeho vlastní teta, i když byla stále ještě trochu otřesená informací, že její muž je otcem jejího synovce.
„Kde je můj bratr?“ žádal odpověď Bill, i když mu bylo jasné, že to nejspíš nedozví. „Žije?“
„To bohužel nevíme,“ povzdechl si jeho otec a sledoval, jak se jeho syn zvedá z gauče a míří nahoru do svého pokoje, aby si to trochu přebral a smířil se s tím.
Bill za sebou zavřel dveře a otevřel okno, za nímž už dávno padla noc doprovázená burácejícím a ohlušujícím deštěm. Potřeboval vzduch, potřeboval pochopení, čas i možnost zbavit se té bolesti, která jej obklopovala. Celý život ho vychovával jeho vlastní otec a sestra jeho matky, to neznělo moc hororově. Jenže jeho trápila smrt jeho matky a ztráta vlastního dvojčete, které neslo stejné jméno jako dredatý chlapec, na nějž teď narazil. Chvilku dokonce přemýšlel nad tím, jestli Tom není tím jeho ztraceným dvojčetem, ale musel to vyhodnotit jako dost nepravděpodobné. Nepřišlo mu, že by si byli hodně podobní, až na ty hnědé oči. Ale kluků v jeho věku byla s hnědýma očima spousta.
Ulehl do postele a tichounce vzlykal do polštářů ve snaze ulevit svému srdci i pošramocené duši nad tou zdrcující pravdou. Všechna ta sezení s paní Drescherovou k ničemu nevedla. Stačilo jenom, aby mu někdo řekl, že jsou jeho rodiče mrtví a bratr byl unesen.
Bille? Bille? Kurva Bille! Nemohl bys toho už nechat?! Bolí mě z tebe hlava!
Vypadni! Fňukl tichounce Bill. Úplně zapomněl, že jeho myšlenky teď nejsou úplně jenom jeho. Nech mě být!
Pozdě, ufňukánku, jsem tady.
Tom stál pod Billovým otevřeným oknem. Z pokoje svítilo jen tlumené světlo, které bylo jasnou známkou toho, že tam uvnitř Bill je. Lampa na chodníku osvětlovala budovu tak dokonale, že Tom mohl zahlédnout každý výstupek na jeho stěně. Po několika vteřinovém přemýšlení a plánování trasy se chytil nejnižšího výstupku a začal opatrně šplhat nahoru. Omítka byla na několika místech opadaná a nerovnosti na mokré stěně mu jen pomohly v tom, aby se pořádně zapřel. Cítil, jak se mu napíná každý sval v těle, když pomalu postupoval nahoru. Během dvou minut se dostal až k okennímu parapetu, kde se pořádně chytil, nohama se odrazil a vpadl do vnitřku Billova pokoje.
Nemusel dlouho pátrat, aby tu hromádku neštěstí našel.
Jdi pryč. Žadonil v duchu Bill a otočil hlavu směrem ke stěně, aby Tom neviděl jeho slzy.
Nemůžu. Poslal mu Tom další vzkaz, i když si klidně mohli povídat normálně. Vážil jsem sem tak dlouhou cestu, a to ještě navíc v dešti. A ty mě posíláš zpátky? To asi nepůjde, máš tu krásně teplo a já jsem promočený a zmrzlý, nikam nejdu.
Tome! Zaškemral Bill žalostně. Nemám nejlepší den.
Všiml jsem si. Už mě z toho bolí hlava.
Jdi domů.
Ne.
Tom přistoupil k posteli, kde se nacházel černovlasý chlapec a sedl si vedle něj. „Slyšel jsem, co se ti stalo a je mi to líto,“ začal tichým hlasem a pohladil ho svou studenou rukou po vlasech. „Ale musíš to brát tak, že máš alespoň svého pravého otce, jehož žena je sestra tvojí matky. Nepřišel jsi o celou rodinu, něco ti zbylo.
„Ale nemám svého bratra.“
„Vždyť si na něj ani nepamatuješ,“ snažil se ho uchlácholit a polechtal ho na krku, když se ho snažil přimět, aby pootočil hlavu a pohlédl na něj.
„To není pravda,“ vzdorovitě si povzdechl a podíval se do Tomových hnědých očí.
„Tak si něco pamatuješ,“ připustil Tom a setřel mu černě zbarvenou slzu, která se právě drala napovrch. „Ale kdyby nežil, tak bys to přece cítil, ne?“
Na to Bill nereagoval. Místo toho se posadil a objal Toma ve snaze trochu si ulevit. Roztřásl se ještě víc, když se jeho kůže dotkla mokrých a studených míst na jeho mikině.
Tiše si povzdechl, vyhrnul Tomovi mikinu a dřív, než dredáč stačil cokoli udělat, si pod ní vlezl. Hlavu protlačil nahoru, protáhl ji otvorem na hlavu a položil si ji na Tomův krk.
Ač to byl Tom, kdo přišel z chladu, Bill se třásl zimou a nervovou nevyrovnaností. Přerývavě dýchal a užíval si to teplo, které k němu přicházelo z Tomova těla. Skoro ani netušil, co dělá. V mysli bloudil někde úplně jinde a jediné, co z vnějšku vnímal, bylo to překrásné teplo a pocit bezpečí.
Tom byl trochu šokovaný, ale neměl to srdce na to se odtáhnout. Na své holé kůži cítil gumový potisk Billova trika a trochu se pod tím pocitem zachvěl. Dole na zádech tušil Billovy spojené ruce a na krku ho jemně lechtal Billův dech. Bylo to prvně v životě, kdy měl přímo pod svou mikinou někoho jiného, ale nepřišlo mu to moc nenormální. Snadno si na ten pocit zvykl a posadil si Billa na svůj klín, aby nebyl v nějaké krkolomné pozici.
Jeho mysl mu jasně říkala, že tohle není ten nejlepší způsob, jak pokračovat ve svém případu, ale lehká vůně Billových vlasů ho přesvědčovala o opaku.
Tom vnímal každý Billův vzlyk, každý záchvěv jeho těla a přistihl sám sebe, jak se mu krev žene do tváří i trochu níž. Trochu nejistě pohlédl na černovláska, který měl zavřené oči a zdálo se, že nevnímá. Dredatý kluk se natáhl po lampičce a zhasl. Když ani pak Bill nereagoval, opatrně si lehl do Billovy postele, skopal svoje boty a trochu si štíhlého chlapce srovnal, aby se mohl pořádně natáhnout a zkusit usnout, což mu v téhle situaci, kdy mu srdce bilo na poplach, přišlo zhola nemožné.
autor: SakuraUchihaHaruno13
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 4
To jim vážně po tom všem ještě nedošlo, že to Tom je to ztracené dvojče?? Občas bych nejraději do některých povídek skočila a klepla hlavní postavy něčím po hlavě, aby se jim rozsvítilo! Ale ten konec byl sice trošku smutný, ale zároven krásně roztomilý, jak tam spolu leží zachumlaní v jedné mikině 🙂
Ale Amaliiny plány se mi vůbec nelíbí. O to více, když jde o nějakou osobní pomstu. Doufám, že Tom s ní rozhodně nebude spolupracovat tak, jak v to doufá!
Jsem zvědavá, jak dlouho jim bude trvat, než jim to dojde. Vždyť jsou si TAK podobní a navíc to myšlenkové spojení. 🙂
Ta Amalia mi vrtá hlavou. O co jí sakra jde?
Díky, těším se na pokračování.
Teda to je zvrat doufám že se to Amalii nepovede.
Tak sa to teda trochu vysvetlilo, teraz som zvedavá, čo Amalii vadí. Myslím, že keď Tom nosí oči niekoho koho nenávidí, mohla by to byť ďalšia milenka Tomovho a Billovho otca??? je poriadne vyšinutá, veľmi dúfam, že už nebude mať šancu Billovi a Tomovi ublížiť, pretože tí dvaja aj keď to asi ešte netušia, hoci Billovi to mohlo doklepnúť, keď majú spoločné myšlienky,sú spojení silným putom. To ako sa Bill Tomovi nasáčkoval pod mikinu bolo zlatučké:) Ďakujem za kapitolu:)
Popravde neviem, či som z tejto časti múdrejšia alebo len viac zmätená.
Ten začiatok o tej Amalii a to, že ide o osobnú pomstu – to sa mi absolútne nepáči, pretože o to horšie jej plány budú! A tá posledná veta o očiach ma dosť zaujala – či to bolo myslené obrazne alebo nejako konkrétne.
Keď začali Billovi rodičia o tom, že nie je ich syn a všetkom tom okolo, tak ma napadlo, že či to teda tá Amália nebola tá sestra – lenže nesedia mená, že Simone je mŕtva a ten štýl Amáliinho uvažovanie o Kaulitzových. No mne stále tá poznámka zo začiatku nedáva zmysel! 😀 Takže som zvedavá, kto je vlastne tá Amália – žeby tiež nejaká rodina? Alebo ohrdnutá milenka?
A ešte by ma zaujímalo, kedy si tí dvaja konečne uvedomia, že sú dvojčatá – Billa to síce aj na chvíľu napadlo, no neveril tomu.
Ďakujem za časť a tá scénka, ako sa Bill vopchal Tomovi pod mikinu bola zlatá 🙂
Celý díl byl plný dojmů, ale nejkrásnější byl ten konec! Při představě, jak se Bill nasoukal pod Tomovu mikinu, aby jej mohl pohodlně objemnout a nebyla mu zima z chladu z mikiny, jsem málem padla na kolena. To je tak krásný představa! ♥ Byla to tak milá a něžná chvilka! 🙂 Jsem ráda, že ji Tom nezničil a nechal věci tak, jak jsou a jen si s Billem pohodlně lehnul. Doufám, že si díky tomuhle budou zase o něco blíže. A taky jsem zvědavá, kdy ji dojde, že jsou dvojčátka. Snad brzy, než se Amaliin plán nějak rozběhne a Tom bude nucen udělat něco, čeho bude později litovat.
Jsem ráda, že jsem se dozvěděla něco malinko více. Ačkoli ještě pořád nejsem spokojena s tím, co všechno ještě nevím, tak jsem ráda za každou malou trošku. Jen začínám mít díl od dílu větší a větší strach, že tahle povídka nedopadne dobře. Amalie se zdá, žemá všechno dokonale promyšlené a Tom se jí tolik bojí, že se opravdu bojím o špatný konec. 🙁 Nechci jej! Oba dva si zaslouží už jen štěstí, takže budu prostě doufat v nějaký zázrak!
A Billyho je mi líto. Dozvědět se o své rodině a především dvojčeti, když to není nic hezkého, bych nikomu nepřála. Ale chápu jeho rodiče, proč mu to neřekli. I pro ně muselo být těžké to říct.
Moc děkuji za díl a těším se zase na další pokračování! 🙂