autor: Izzap
Bill se pustil držadla, jakmile uviděl, že se jeho okolí změnilo na starý zanedbaný park plný umírající trávy. Zavřel oči a složil hlavu do dlaní, přičemž zadržoval slzy stresu. Vyschlo mu v hrdle a musel se párkrát zhluboka nadechnout, aby udržel pod kontrolou třas celého těla.
Stala se přesně ta věc, o které si myslel, že si ohledně ní s Florence nemusí dělat starosti.
Byla tak neoblomná ohledně manželství, že by Billa stěží napadlo považovat to za hrozbu – samozřejmě kromě toho, že manželství bylo hlavním důvodem jejich setkávání.
Nicméně lidé se mění a jejich pocity také. A Florence během posledních pár měsíců otočila o 180 stupňů, její uvažování se změnilo z odmítání svatby a idey procestovat svět na touhu po sňatku.
Nemůže si mne chtít vzít, prolétlo chlapci hlavou. Přál si, aby jí to mohl říct do očí, aby s ní mohl polemizovat a obrátit ji zpět správným směrem. Ale navzdory jeho přáním Florence vypadala, že má v plánu se za Billa provdat, zaslepeně se zařadila k jejich matkám.
Opravdu, to, co zaslechl James, bylo správné: Florence našla v Billovi zalíbení.
Bill se otřepal při vzpomínce na to, co Florence udělala, a hřbetem dlaně si přejel po rtech, zatímco se narovnal. Cítil se tak… špinavý. Věděla, že si ho Florence maluje v mnohem romantičtějším světle než dřív. Povzdechl si, přejel si po rtech ještě jednou a silněji a víčka se mu zachvěla při vzpomínce na Toma. Není tu, uvědomil si černovlásek. Ramena mu poklesla, když mu došlo, že utekl do budoucnosti, jenom aby byl sám.
Otočil se a rozhlédl se kolem unavenýma očima. Bylo mu smutno z toho, co se stalo z tak nádherného místa. Pokud to bylo to samé místo, jenom 100 let v budoucnosti, čas se na něm podepsal opravdu nedobře. A poprvé za všechny jeho návštěvy zde na něj něco dolehlo.
Pokud je to to samé místo, co se stalo s jeho domem?
Bill vydechl a rozešel se směrem, kterým by se vydal, kdyby mířil ke svému domu, ale neviděl nic než pustou zem s trávou, která vypadala, že nikdy nedostala ani šanci na přežití.
Chlapec klesl k zemi na kolena a prsty přejížděl přes trsy trávy, jako by se mezi nimi snažil najít něco více uklidňujícího. Ale neobjevil nic, ani stopu po rezidenci, jež tu kdysi stála.
„Podivné,“ zašeptal a ještě jednou se podíval do trávy, než se opět postavil.
Nervózně se rozhlédl kolem a automaticky kolem sebe ovinul paže, sám sebe mírně objal. Od té doby, co potkal Toma, se ještě necítil tak sám. Nikoho dalšího v téhle době neznal a neměl kam jít, byl jako ztracené štěně.
Ačkoliv – jednou věcí si byl jistý.
Zpátky domů se hned tak nevrátí.
Potřeboval malou pauzu, jen na chvíli.
Zhluboka se nadechl a trochu sklonil hlavu. Rozhodl se strávit svůj čas zde tím, že se půjde projít po městě. Ne, že by měl tak jako tak na práci něco lepšího.
Bill vyšel z parku stejnou cestou jako pokaždé, když tu byl, kráčel po stejné cestičce, jako by šel k Tomovu domovu. Byl pořád oblečený ve svých normálních věcech z počátku dvacátého století, jelikož opravdu neměl čas na to zaběhnout domů a převléct se. Musel okamžitě zmizet, připadalo mu, že už nevydrží být s Florence ani vteřinu. Naprosto ho vyvedla z míry tím ne zrovna příjemným polibkem.
Chlapec trochu popotáhl, ještě víc kolem sebe ovinul paže, zkřížil je ještě víc než v podivném objetí. Šoupal nohama, jež ho po chodníku nesly neurčitým směrem.
Kdekoliv bylo momentálně lépe než doma.
„Bille!“ Pár metrů od něj se ozval neznámý hlas, který Bill nedokázal zařadit.
Pravděpodobně ani nemluvil k němu.
„Bille Trümpere!“
Černovlásek se zarazil a za tím hlasem se otočil, spustil ruce k bokům a jeho zrak padl na chlapce v jeho věku, který k němu běžel.
„Jsi Bill, že jo?“ zeptal se kluk, jakmile k němu doběhl a zastavil se před ním. Přehodil si hnědé vlasy přes rameno a přátelsky se usmál.
Bill nejevil známky poznání, jeho tvář zůstávala bez výrazu, nečitelná. „Známe se?“ zeptal se měkce opatrným a zranitelným tónem.
Teenagerův úsměv se rozšířil. Postavil se zpříma a trochu se uchichtnul. „Jsem Georg, Tomův kamarád. Potkali jsme se v obchoďáku před pár měsíci.“ Bill svraštil obočí. „Však víš, v obchoďáku, na tom obrovském místě se spoustou různých krámků… už víš?“
„Oh, správně!“ zareagoval černovlásek a jeho tvář se rozzářila jako žárovka. „Myslel jsem si, že jsi mi povědomý, jen jsem si nedokázal uvědomit, kde bychom se mohli potkat,“ pokračoval se zazubením, šťastný za nějakou společnost.
„Jo,“ opáčil Georg, vrazil si ruce do kapes a vydechl. Ztišil hlas a zeptal se: „Takže, co tady děláš?“
Úsměv z Billova obličeje rychle zmizel. „Já… musel jsem zmizet,“ odpověděl roztřeseně a sklonil hlavu, jelikož se jeho oči začaly plnit slzami.
Georg se rozhlédl po lidech, kteří kolem nich procházeli. V duchu si povzdechl a zlehka vzal Billa za paži, odváděje ho na stranu. Bill jej bez otázek následoval, byl příliš roztržitý na to, aby kladl jakýkoliv odpor. Nechal Georga, aby ho dovedl zprostřed chodníku až k nějaké lavičce.
„Chceš si sednout?“ zeptal se tiše brunet, jenž si všiml, jak je Bill rozrušený. Nemusel být génius, aby na to přišel. Bill toporně zavrtěl hlavou a odmítl vzhlédnout od země. Kluci stáli vedle lavičky naproti sobě. „Bille, jsi v pohodě?“ pídil se Georg a pustil Billovu ruku.
Černovlásek se roztřeseně nadechl. V hrdle se mu hromadily vzlyky. Zvedl hlavu a spojil pohled s Geovým. Znovu zavrtěl hlavou. „Ne, nejsem,“ přiznal zlomeným tónem.
„Chceš si o tom promluvit?“ zeptal se slušně Georg.
Bill opět zatřepal hlavou a sklopil znovu oči k zemi. Bylo vidět, jak se mu nadzvedla ramena pod náporem hlubokého nádechu.
Georg zkroutil pravý koutek úst v lítostivém výrazu. Nebyl si jistý, co má říct. Ať už řekne cokoliv, nebude to to, co by Bill chtěl slyšet. Geo nemohl Billa vzít k Tomovým prarodičům, bylo to příliš daleko na spontánní výlet.
Zranitelně a rozechvěle Bill přes slzy zašeptal: „Chci Tomiho.“
„Bille, já…“ začal Geo s omluvou, ale pak ho něco napadlo. „Počkat, Bille, nechceš Tomovi zavolat? Mám tu svůj mobil. Můžeš mu zkusit zavolat, jestli chceš. Obvykle je na příjmu.“
Bill popotáhl a vzhlédl k němu. Rychle si otřel oči. „Mohu mu z-zavolat?“ pídil se zvědavě.
„Jo,“ opáčil brunet, s nadějí se usmál, vytáhl z kapsy telefon a otevřel ho. Probral se krátkým seznam kontaktů a navolil Tomovo jméno a číslo, než přístroj podal Billovi. „Tady,“ řekl a udělal s telefonem krok kupředu. Naklonil displej, aby na něj Bill viděl. „Stačí zmáčknout to zelený tlačítko a vytočí ti to Toma, oukej?“ vysvětlil, předpokládal, že druhý chlapec mobily nezná.
Černovlásek kývl, převzal mobil a věnoval Georgovi vděčný úsměv. Pohlédl na tenký objekt ve svých rukou, všiml si, že je odlišný od telefonu, který má Tom. Přelétl očima displej, trochu se pousmál, když si přečetl Tomovo jméno nahoře a číslo pod ním.
Opatrně stiskl palcem zelené tlačítko a sledoval, jak se na obrazovce objevil: „Volá se Tom.“
Bill zahlédl, jak se Georg trochu vzdálil, aby mu poskytl soukromí. Pak zvedl obdélníkový přístroj k uchu a poslouchal čtyři identické zvuky, jež byly důkazem, že hovor probíhá.
Udělal pár kroků a netrpělivě vyčkával, až uslyší Tomův hlas na druhém konci linky.
Konečně se ozvalo čtvrté zazvonění. Pak to vypadalo, že telefon někdo zvedl. „Ahoj-„
„Tomi?“ ozval se Bill nadšeně a zazubil se nad zvukem Tomova hlasu, ačkoliv ho slyšel jen přes telefon. Otevřel pusu, aby pokračoval, ale přerušil ho Tom, který pokračoval v promluvě, jako by ho neslyšel. „Dovolali jste se Tomovi Kaulitzovi, momentálně s vámi nemůžu mluvit, takže mi po pípnutí zanechte zprávu a já se vám ozvu-„
Bill si oddálil mobil od ucha a zahleděl se do prázdna. Uvědomil si, že Tom tam není. Z koutku oka unikla jedna slza a skoulela se mu po tváři, než ji chlapec stihl setřít. Zhluboka se nadechl a otočil se na Georga kousek od něj.
Došel k němu a natáhl ruku s aparátem. „Zde,“ řekl tiše a popotáhl.
„Už jsi s ním domluvil?“ zeptal se nevěřícně Geo a zmateně se zamračil nad délkou hovoru. Předpokládal, že nebude moct vyrvat telefon Billovi z rukou minimálně hodinu.
Bill zavrtěl hlavou, zadržel slzy a rychle zamrkal. „Nebyl tam,“ odpověděl zlomeně a stále s nataženou rukou čekal, než si Geo převzal mobil.
„Oh,“ zareagoval brunet nepříliš inteligentně a vzal si telefon. Podíval se na displej a zarazil se. „Oh, a tohle červený tlačítko,“ řekl s úsměvem a znovu nahnul mobil k Billovi, „je na zavěšení.“ Stiskl ho. Uvědomil si, že Bill je příliš roztřesený na to, aby ukončil hovor, a zavřel telefon.
Černovlásek kývl, přinutil se ke slabému úsměvu a předstíral, že na to bude pamatovat pro případné budoucí případy, kdy by se dostal k mobilu. Ale pravděpodobně to zapomene. „I tak děkuji,“ odpověděl měkce, zatímco sledoval špičky svých nohou.
Georg se zhluboka nadechl, strčil si přístroj do kapsy a pak znovu promluvil. „Je mi líto, že nebyl na příjmu, možná má moc práce nebo tak něco,“ řekl ve snaze najít omluvu. „Můžu ti nějak pomoct, nebo opravdu potřebuješ jenom Toma?“
Bill se nad Geovým zájmem usmál. Očividně mu chtěl pomoct, jak jen dovedl. Černovlásek se zaculil a trhl rameny. „Já nevím, pravděpodobně budu v pořádku, jen… Jak tomu říkáte? Vyšiluji?“
„Ah, chápu,“ odpověděl Georg s úšklebkem. „No, nabízím ti tedy svou společnost, pokud nemáš nic lepšího na práci. Právě jsem šel koupit něco pro mámu do obchodu, ale, tedy… pokud se samozřejmě nechceš toulat po okolí sám.“
„Děkuji,“ zareagoval tiše černovlásek a přikývl. „Myslím, že se k tobě připojím.“
Bez dalšího slova se Georg rozešel směrem, kterým mířil původně, s Billem za zády, tiše následujícím jeho kroky. Moc toho spolu kluci nenamluvili, ani se nesnažili prolomit podivné ticho mezi nimi. Nicméně mít nějakou společnost bylo pro Billa příjemné, ačkoliv druhého chlapce stěží znal.
Na cestě do obchodu, který Georg zmínil, minuli park, oba stále potichu.
Bill se snažil nemyslet na Florence nebo na cokoliv, co by mu připomnělo ji a to, co udělala a řekla. Nebyl ani náhodou připravený se s tím nějak vyrovnat, když pominul pár směšných nápadů, jež se mu prohnaly myslí.
Černovlásek potřásl hlavou a začal se rozhlížet po městě, pozoroval náhodné lidi, které potkal, a ani se nestaral o udivené pohledy, jež od svého okolí obdržel – ty byly očividně způsobené jeho starými šaty. Pouze se usmíval a miloval skutečnost, že se za ním někdo otáčel.
Asi dva bloky od parku jeho zrak padl na známou tvář s ustaraným výrazem, jež patřila malému chlapci na protější straně ulice.
Bill zamrzl v půli pohybu a vykulil oči.
Rychle se rozhlédl na obě strany, ujistil se, že ho žádné pekelné auto nezabije, a přeběhl přes cestu.
„Jamesi!“ zakřičel v polovině vozovky, zatímco sprintoval po asfaltu, aby se dostal k druhému chlapci. Zamával, když se jeho bratr vyděšeně otočil jeho směrem.
„Jamesi, co… co tu, propána, děláš?“ zeptal se Bill, když doběhl ke svému sourozenci a klekl si před něj. Popadl ho za ramena a přinutil ho podívat se mu do očí.
James se na pár sekund zarazil, otevřel a zase zavřel ústa, z nichž ale nevyšel žádný zvuk. Sledoval Billa očima plnýma čiré hrůzy. Nakonec se chlapec poddal splašenému srdci a padl svému staršímu bratrovi do náruče. Pevně ho sevřel, malýma ručkama se Billa chytil, jako by mu šlo o život.
„Sledoval jsem tě,“ zamumlal po chvíli do Billova ramene.
***
15. července 1908
Včerejšek byl neuvěřitelný… Sledoval jsem Billa.
A měl jsem pravdu. Tom zmizel a má to něco společného s tou rozbitou pumpou na zahradě. Nemám tušení, jak to funguje nebo co to s člověkem provede, ale myslel jsem si, že sním, dokud ke mně nedoběhl Bill a nepromluvil na mne.
Nejsem si ani jistý, kde začít s popisem toho, co jsem viděl, ale nějak se do toho pustím.
Určitě je to něco, co nikdy nechci zapomenout.
autor: Izzap
překlad: Allka
betaread: J. :o)
original
Kapitola plná náhod, ktoré sa mne v živote nestávajú, ale som rada, že v poviedkach áno. Georg bol podarený ako sa snažil Billovi pomôcť:) škoda, že Tom mal práve vypnutý mobil:(
James je zvedavec 🙂 ale kto by sa mu divil, že? Ďakujem za kapitolu a netrpezlivo čakám na ďalšiu:)
Vysvetlovat rozrusenemu Billovi uzivani mobilu asi nebylo uplne treba 😀 ale docela cucim, ze James se odhodlal ho sledovat a sel za nim. Chudak Florence, zamilovana do sveho prince a on se pri polibku malem poblil 😀 snad se Tom dozvi, ze Bill volal a neco s tim udela. Ovsem co udela Georg s dvemi mladiky z minulosti, to jest otazka 🙂
Moc dekuji za preklad ^^
A já tak doufala, že Tom bude rád a zároveň překvapený, že mu Bill volá a ona hlasová schránka.. ach jooo. 🙁 Mám takový špatný pocit z toho jak to dopadne. :/
Chudák Georg. Zrovna on, kdo nechce mít s cestováním v čase nic s společného, má najednou na krku dva lidi z minulosti 😀 Být na jeho místě, tak to později Tomovi pěkně spočítala! 😀
No to byla klika, že Bill na Jamese natrefil. Taky se tam kluk mohl nenávratně ztratit. To by byl vážně průšvih. Teď jsem zvědavá, jaké si z toho odnesl dojmy.
Škoda, že Tom nebyl zrovna na příjmu. Určitě bude vyšilovat, až zjistí, že Geo se setkal s Bilem v jejich čase.
Díky, těším se na pokráčko.
Ještě že jej Bill potkal doufám že se Bill Tomiho dovolá a něco vymyslí.
Ja len dúfam, že James neotočil kľukou pred Florence, lebo ak je to teraz pr**er, tak potom by to už bol rovno mega pr**er!
Chudák Bill! Bylo mi jej celou dobu líto a po tom, co mě naději, že bude s Tomem alespoň mluvit, to bylo ještě horší. Chtělo se mi plakat za něj. Nevím, jednoduše mi to přišlo až příliš smutné. 🙁 Bill potřeboval pořádně utišit a Tom nikde. Vím, že za to Tom nemůže, jen těžce nesu to, když tak chudinka trpí. 🙁
Ale jsem za Georga ráda. Potěšil mě, že se k Billovi měl i přes to, že tohle Toovi moc neschvaluje a snažil se mu pomoci. I to, že se nabídl, že spolu půjdou do obchodu. Sice toho moc nenamluvili, ale věřím, že Bill si váží i toho mála, co mu Geo mohl nabídnout. 🙂
A na konci mi bylo líto i Jamese. 😀 Na takové malé dítě tohle všechno musí být vážně moc. Jsem strašně zvědavá na další jamesovy zápisky a doufám, že z toho nebude mít chudák doživotní trauma!
Moc děkuji za tenhle příběh! ♥ A jeho překlad! ♥