autor: B-kay
Střet vlhkého vatového tampónku a bolavé kůže vyvolal v Tomovi silné chvění, ale jinak se snažil nedávat najevo svoje vnitřní pocity. I přesto, že se mu chtělo křičet, i přesto, že měl tvář jako v ohni a zbytek těla pro změnu necítil vůbec, beze slov a bez pohybu hleděl před sebe a zakazoval si podívat se bratrovým směrem. Cítil na sobě jeho ruce, vnímal, jak mu pomalu a něžně otírá bolavou tvář a věděl, že pokud by se nestalo to, co se stalo, jistě by mu každou modřinu a drobnou ranku ošetřil láskyplným polibkem. Ale stalo se.
Tom se těžce nadechl a snažil se ovládnout svou mysl, podmanit si zbloudilý tok myšlenek. Chtěl se vyhnout zbytečné bolesti, ale bylo to nemožné, protože bolest a zklamání náhle vyplnily veškerý prostor kolem a připravovaly jej i o poslední zbytky síly, která mu ještě zůstala. Roztřeseně vdechoval zápach desinfekce a pokaždé, když se k němu bratr sklonil, bojoval s touhou zasténat, stáhnout si jej na klín a tvář zabořit do jeho sladce vonících vlasů. Teď si ale nebyl jistý jeho reakcí, a proto se o nic podobného nepokoušel. Cítil, jak ledové prsty pomalu sklouzly z tváře na jeho krk a pustily se do ošetřování bolestivých škrábanců. Sklonil tvář a zaposlouchal se do nepříjemného ticha, ve kterém byla slyšet jen ozvěna Billova mělkého dýchání a jeho vlastní zrychlení dech. Bál se zvednout hlavu a podívat se na něj. Jejich dvojčecí pouto poprvé nefungovalo a on byl naprosto ztracený. Nevěděl, jak se Bill cítí, nedokázal vycítit ani to, nad čím přemýšlí a zda se trápí; pokud plakal, dělal to potichu a tak nenápadně, aby to Tom nepostřehl. Ale Tom to chtěl postřehnout. Zoufale potřeboval vědět, co se odehrává v jeho dvojčeti. Potřeboval vědět, jestli je všechno to, co se právě dozvěděl, pravdou, nebo další ubohou lží, a jestli o tom všem Bill vůbec věděl.
Měnil se v časovanou nálož hrozící skutečně nebezpečným výbuchem. Potřeboval vědět víc i za cenu, že jej to vnitřně rozdrásá na kusy.
Zhluboka se nadechl a zvedl tvář právě ve chvíli, kdy se k němu Bill naklonil, aby měl lepší přístup ke škrábancům. Ta nečekaná blízkost, malý kousek prostoru dělící jejich tváře způsobil, že se srdce obou jako na povel roztloukla jako o závod a mělké dýchání se postupně prohloubilo, čehož výsledkem bylo tiché lapání po dechu. Ať už se před chvílí stalo cokoliv, všechno zůstalo stejné. Neporušené. Přesně takové jako předtím. Jejich malý svět, křehký a tajemný, ustál další tvrdý otřes. Otřeli se o sebe nosy, jejich pohledy se okamžitě propletly; dva páry bezmocně hledících očí, pátrajících ve svém protějšku po jakémkoliv vysvětlení. Stačil jediný pohled do Billových uslzených očí a odpovědi na veškeré otázky se Tomovi nabízely jako na zlatém podnosu. Přesto si o tom museli promluvit. Potřeboval to slyšet. Zarazil se a vzápětí se v duchu smutně pousmál. Nepotřeboval slyšet nic. Jen Billův hlas.
„Věděls to?“ zeptal se slabým, chraplavým hlasem. Rozbitý ret mu mezitím značně opuchl a znemožňoval mu zřetelně artikulovat, ale Bill přesně věděl, na co se ptá.
Vykulil oči jako malé vyděšené štěně a zoufale zavrtěl hlavou. Vlasy spadající do jeho tváře, Toma při tom pohybu jemně pošimraly na čele.
„Nevěděl, Tome. Přísahám, že jsem to nevěděl,“ pípl plačtivě, vzal Tomovu tvář do svých dlaní a čelem se opřel o to Tomovo. Nebál se, že by mu tím ublížil, protože čelo bylo jedinou částí bratrova obličeje, které neutrpělo žádnou ránu. Silně stiskl víčka, pootočil hlavu a do vlasů mu vložil několik bezmocných polibků. Tom se nehýbal, nedotýkal se jej, ale pro Billa bylo dobrým znamením i to, že jej od sebe neodehnal.
„Měl jsem to vědět,“ zaslechl Tomův smutný hlas.
„Tome,“ snažil se protestovat, ale Tom jej nepustil ke slovu.
„Jsi dokonalý. Všichni z tebe šílí. Dokonce i já. Jediný ze všech, který by doopravdy neměl,“ hlasitě vydechl. „Měl jsem v hlavě tolik různých scénářů, tolik možností, proč nám mohl chtít ublížit, ale na tuhle… na tu jsem nikdy nepomyslel. A přitom to bylo tak do očí bijící.“
„Tomi, prosím, nemluv o tom. Nechci se o tom bavit. Je mi jedno, co cítí. Nezáleží mi na tom, proč to udělal. Na mých citech k tobě to vůbec nic nemění. Miluju tě. Vždy jsem miloval jenom tebe, vždy jsem chtěl jenom tebe.“
Bill bojoval s nutkáním popadnout jeho tvář do dlaní a líbat jej tím nejšílenějším způsobem tak dlouho, dokud nebudou polibky tím jediným, na co se bude schopen soustředit. Dokud nevymažou veškeré ošklivé vzpomínky na Andreasova slova a zase nebude všechno tak jako dřív. Trvalo jim přeci tak dlouho, než k sobě opět našli cestu. Teď se nemohli rozdělit. Víc už ne. Bill by podruhé něco takového nepřežil.
Tom byl po celý večer mrzutý, a i když se to snažil nedávat příliš najevo, Bill věděl, že jeho úsměvy nejsou skutečné, že jeho veselý pohled v sobě neukrývá ani špetku radosti, že to oba všechno dělali jen kvůli rodičům a Anně, kteří se na jejich oslavě a připravovaném překvapení opravdu nadřeli. Kdyby věděli, že to připravované překvapení, jak slibovala Simone v telefonu, bude kromě Anny a její skvělé zprávy i Andreas a večer strávený v jeho blízkosti, nikdy by od Géček neodcházeli a byli by ochotni snášet i jejich hádky a vymyšlené spory než to, co následovalo po večeři.
Simone s Gordonem pro Annu připravili pokoj pro hosty a po celý večer se k ní chovali jako k princezně. Samozřejmě všichni kromě jejího syna. Ten se tvářil kysele, zjevně jej zpráva o nalezení vhodného dárce a blížícího se termínu operace nenadchla tak, jako ostatní. Anna se tím však netrápila. Byla slabá a unavená, ale přesto jí na rtech pohrával měkký úsměv a její líčka se zbarvila do karmínové pokaždé, když jí někdo od stolu složil poklonu, nebo jí poblahopřál. Když se zbytek osazenstva odebral do pokojů a Andreas se ztratil v kuchyni, kde hledal další láhev tvrdého alkoholu, dvojčata v obýváku osaměla. Bill právě upíjel ze svého šampaňského a tvářil se nadmíru spokojeně, když si jej náhle bratr strhl na klín a hladově se přisál k jeho rtům. Vyjekl, automaticky pootevřel ústa, neschopen dýchat, přičemž vyplivl malé množství alkoholu, Tomovi přímo do úst, ale nezdálo se, že by jej to nějak trápilo. Bezmocně vpletl ruce do Billových černých vlasů, pravidelnými pohyby hladil Billův jazyk tím svým a nemohl se dočkat půlnoci a chvíle, kdy mu bude moct poblahopřát k narozeninám.
„Tomi,“ zasténal mu Bill do úst a mírně se odtáhl. Ve světle noční lampy jeho naběhlé rty doslova zářily a vábily Toma k dalším polibkům. Zhluboka se nadechl a opět se k němu žádostivě naklonil.
„Tomi,“ zopakoval Bill, plaše skláněje pohled. „Nejsme tu sami. Andreas se může kdykoliv vrátit. Bojím se toho, co udělá, až zjistí, že jsme spolu. Kromě toho je na mol. Mohl by něco prozradit.“
Tom nešťastně zakňučel, ale poslechl. Kývl hlavou, posadil se vedle bratra do bezpečné vzdálenosti, ale ani ta mu nemohla zabránit v posledním něžném polibku, který mu věnoval.
„Tolik tě miluju,“ vydechl mu na rty, po kterých vzápětí jemně přejel ukazováčkem.
Bill se rozzářil jako sluníčko. Rychle zamrkal s úsměvem od ucha k uchu. Nemohl tomu uvěřit. Byl tak šťastný. Opravdu se to dělo?
„Já tebe taky,“ pípl, zapomněl na povinnost být opatrný a přerušil vzdálenost dělící jejich těla, ten malý kousek prostoru právě ve chvíli, kdy se dovnitř vpotácela opilá postava.
Dlouho bylo ticho. Byly přesně dvě hodiny ráno. Už dvě hodiny byli o rok starší; měli slavit, vyměňovat si dárky a užívat si blízkost toho druhého přesně tak, jak původně plánovali, ale nic z toho se nedělo. Tom opět nečinně hleděl před sebe a Bill zkoumal jemný vzor na podlaze. Oba, pohrouženi ve svých vlastních myšlenkách, se snažili vstřebat vše, co se dozvěděli a patřičně na to reagovat. Měli v plánu to nějak vyřešit, promluvit si o tom, ale nevěděli, jak začít, a tak jenom tiše seděli vedle sebe. Bez pohybu. Beze slov. Bez blahopřání k narozeninám.
„Možná bych tě měl zavézt k doktorovi,“ promluvil Bill opatrně, když to ticho už déle nesnesl. Pomalu otočil hlavu a nejistě na bratra pohlédl. Tomův obličej byl opravdu v katastrofálním stavu. Monokl, že kterého se vzpamatovával celé dny, byl ničím v porovnání s tím, jak vypadal teď. Spodní ret měl natržený a ošklivě oteklý, jeho tvář byla jako paleta malíře plná modrých fialových a rudých odstínů, na krku i zápěstí měl ošklivé škrábance. Nemluvil a Bill měl strach, že ho to opravdu bolí, jen se to snaží nedávat najevo.
„Ne,“ řekl Tom tiše, aniž by na něj pohlédl.
„Tome,“ Bill se k němu opatrně přisunul a zlehka položil rozevřenou dlaň na tu Tomovu. „Měl by se na tebe někdo podívat. Nevypadá to dobře. Ty rány se mohou zanítit. A pak-„
„Je mi to jedno,“ povzdechl si a usykl, jakmile si jazykem neopatrně pohladil spodní ret.
„Zlobíš se na mě?“ zeptal se Bill šeptem.
Tom neodpověděl. Nezlobil se na něj. Zlobil se na sebe.
„Ty hajzle, dej ty pracky pryč od mého Billa! Slyšíš mě?!“
Dvojčata od sebe vyděšeně odskočila a zmateně zírala na Andrease, který neomaleně překročil práh dveří a nejistým krokem došel až ke stolu, ruce zkřížené na hrudi, v obličeji výraz rozzuřeného dravce.
Tom nechápavě zamrkal. „Cos to řekl?“ zeptal se, doufaje, že jen špatně slyšel.
„Abys dal ty svý špinavý pracky pryč od mého Billa!“ Andreasova artikulace na tom byla opravdu špatně, hltal slabiky, zakoktával se a nebylo mu dobře rozumět, ale přesto to stačilo na to, aby si Tom udělal obrázek o tom, co se mu snažil říct. Snažil se to pochopit a pak… pak najednou všechno zapadlo na své místo.
Pootevřel ústa a otočil hlavu, očima vyhledal ty Billovy, které byly nejen vyděšené ale i zmatené.
„Tomi, já opravdu nevím o čem to-„
„Tak ty nevíš?“ Andreas se teatrálně zasmál, zakymácel se a skončil na podlaze. „Jak bys taky mohl, když jsi byl po celou dobu zaslepený. Nebo si opravdu myslíš, že tě miluje?“
Tomovi se udělalo špatně od žaludku. Cítil, že se mu podlaha pod nohama rozhoupala tempem, kterému nestíhal. Zbledl, najednou měl pocit, že v místnosti není dostatek kyslíku. Potřeboval se dostat ven. Potřeboval se zbavit příčiny, která otrávila veškerý vzduch. Dřív, než si to stačil rozmyslet, prudce vystřelil na nohy, obešel stůl a popadl Andrease za límec křiklavé košile. Ignoruje jeho nadávky a škrábance, které mu věnoval, ho vystrčil ze dveří, postrkujíc jej směrem k bráně.
„Miluju ho mnohem víc než ty! Tys ho nikdy nechtěl! Patříme k sobě, on to ví! Ví to a nakonec tě stejně opustí,“ vysmíval se a Toma stálo opravdu hodně úsilí, udržet si chladnou hlavu a nevlepit mu. Za zády zaslechl Billovy nesmělé krůčky, ale neotáčel se. Neměl dostatek síly.
„Vidíš, jak snadné bylo rozdělit vás? Nemusel jsem se vůbec snažit. Zapletl se s první, která mu přišla do cesty. A víš proč, Billy?“ Andreas se pokoušel vytrhnout z Tomova sevření a oslovil Billa falešně sladkým hláskem. „Protože tě nikdy nechtěl. Jsi jeho bratr a ještě ke všemu máš ptáka,“ řekl posměšně.
Bill zalapal po dechu a zůstal stát na místě. Myslel si, že je to všechno pryč, ale mýlil se. Cítil, jak se mu do očí tlačí slzy. Bylo mu jedno, jestli Andreas je nebo není opilý. Jeho slova bodala, pálila a splnila účel, s nímž byla vyslovena.
„Drž hubu!“ sykl Tom a odhodil jej stranou. Ohlédl se a bodlo jej u srdce. Bill stál jen kousek od něj, objímal si chvějící ramena a ze všech sil se snažil bojovat s pláčem, který nad ním pomalu získával převahu. Nakonec nešťastně zkřivil tvář, zakryl si ústa rukou a zavzlykal.
Tom rychlým pohybem odemkl bránu a Andrease doslova vykopal na ulici. Věnoval mu poslední zdrcený pohled. „Tohle,“ začal a snažil se mluvit přes obří knedlík v krku. „Tohle ti nikdy neodpustím,“ sykl, připraven zavřít za ním dveře. Andreas se snažil udržet balanc; na chvíli, na opravdu malý nepatrný okamžik se v něm probudil přítel a Tomova slova v něm vzbudila lítost a bolest nad tím, co vlastně udělal a co všechno ztrácí, ale rychle byla nahrazena hněvem a nenávistí odvrhnutého člověka, které ve spojení s alkoholem nerozlišují, kde jsou hranice. Zhluboka se nadechl, narovnal se a zabodl do Toma svůj pichlavý pohled.
„Kdyby mi tenkrát neutekl, ošukal bych ho dřív než ty,“ zasyčel.
A to byla poslední kapka. Tom z celé síly rozrazil dveře a vrhl se na Andrease, ignorujíc Billovo kvílení a prosíky, ať přestanou.
V tichosti se přesunuli do Tomova pokoje, Bill využil příležitost dotýkat se ho a celou cestou jej podepíral i přesto, že měl nohy v absolutním pořádku. Když byli oba uvnitř, zavřel dveře a pomohl mu do postele. Pečlivě jej přikryl a matrace se pod ním jemně zhoupnula, když se usadil na kraj a zadíval se na Toma.
„Přinesu ti něco? Nemáš hlad? Nebo žízeň?“ zeptal se se smutným úsměvem. Tak moc si přál, aby tuhle kapitolu jejich života vymazali. Aby se nic z toho nestalo.
„Ne, děkuju,“ šeptl Tom a opatrně se položil na záda, hledíc do stropu. Na jazyku měl otázku, nepříjemnou, takovou, kterou dá Billovi zřejmě najevo, že mu nedůvěřuje, ale nebylo to tak. Věřil mu, jen si potřeboval být jistý. Roztřeseně se nadechl. „Spal jsi s ním?“
Zaslechl jen zalapání po dechu. Žádnou odpověď. Opatrně se zapřel lokty do matrace a nadzvedl se tak, aby na Billa lépe viděl. „Bille, stalo se mezi vámi dvěma něco, když jsem byl s Riou?“
Černovlásek pořád neodpovídal. Silně tikl rty a zíral na budík a ostře zářící číslice. Cítil, jak mu v hrudi zoufale tluče srdce. „Můžeš mi říct pravdu. Nemám právo se na tebe zlobit. Taky jsem tě podvedl. Měls plné právo udělat mi totéž. Udělals to, Bille? Chtěls mi ublížit jako s tím dárkem a dopisem?“
Nevěděl, jak jinak si vysvětlit Billovo mlčení a tak pokračoval dál.
„Možná jsi to chtěl udělat, ale nakonec sis to rozmyslel a utekl od něj. Bylo to tak?“
Billovo srdce pomalu krvácelo. Už jenom představa, kterou Tom naznačoval, byla tak odporná, že se mu chtělo zvracet. Ano, chtěl Tomovi ublížit. Zoufale si přál, aby cítil stejnou bolest, aby mu byl schopen ublížit tak, jako on jemu, ale byl až příliš slabý. Nedokázal ho nenávidět. Nedokázal se na něj dokonce ani zlobit. I v době, kdy byly rány nejčerstvější, a zklamání se projevovalo v plné síle, necítil nic jiného než touhu být s ním.
„Podívej se na mě,“ zaslechl až příliš blízko své tváře. Trhl sebou. Vůbec si neuvědomil, že se Tom vymotal z přikrývek a dostal se k němu. Najednou byl tak blízko. Dýchal mu na rty, horkou dlaní svíral jeho čelist a Bill se v jeho rukou opět měnil v umělou loutku.
Přivřel víčka, nosem zoufale nasál známou vůni a opřel se do toho doteku. Pootočil hlavu a láskyplně políbil klouby Tomových prstů.
„Nevím, co se v tu noc stalo,“ začal tiše. „Ano, přiletěl jsem domů a šel rovnou za ním. Byl jsem nešťastný a opilý. Nepamatuju si, co přesně se stalo, ale vím, že jsem se ráno probudil ve své posteli a že bych nikdy,“ otevřel oči, ze kterých vyklouzly dvě opuštěné křišťálově průzračné slzy, a zabodl se do Tomova pohledu. Cítil, že se s ním svět točí, silná slabost by jej v případě, že by stál na nohou, srazila na kolena, ale nyní byl v bezpečí. „Nikdy nedovolil nikomu jinému, aby se mě dotýkal. Jen tobě. Tehdy jsem nepil proto, abych nabral odvahu a roztáhl před ním nohy. Chtěl jsem jen zapomenout. Nic víc.“
Tom cítil, jak se mu do očí nahrnuly slzy. Už víc nevnímal bolest. Nevnímal nic, jen neuvěřitelnou lásku a obdiv k tomu křehkému stvoření. Tak drobný a zranitelný, a přesto prokázal neobyčejnou sílu. Sílu, kterou mu i on mohl jen závidět. Špičkou nosu pohladil ten jeho.
„A pomohlo to?“ zeptal se šeptem, aniž by přerušil naléhavý oční kontakt.
Bill se silně kousl do rtu, zavrtěl hlavou a plačtivě zaskřehotal. „Trpěl jsem každou vteřinu bez tebe.“
„Já taky,“ pípl Tom. Třásl se proti Billovu obličeji, vnímal, že mu po tváři stékají slzy stejně jako jeho dvojčeti, ale necítil se hloupě. Vůbec ne. Věděl, že odplavují všechno zlé, že uvolňují veškeré napětí a smývají i nejmenší pozůstatky minulosti.
Tom naklonil tvář dopředu, co nejopatrněji pootevřel rty a vsál mezi ně Billův spodní.
„Všechno nejlepší k narozeninám, Bille.“
Bill se i přes slzy v očích nádherně usmál a opět Toma políbil. „Všechno nejlepší, Tomi.“
1. 10. 2014
Poté, co jsem se před pár týdny dozvěděl pravdu o tom, co nám udělal náš „nejlepší přítel“, jsem sám sobě slíbil, že do zebřího sešitu nepřibude už ani jediné písmenko. Váhal jsem nad tím, jestli ho vyhodím nebo rovnou spálím, ale nakonec jsem si řekl, že si všechny ty příspěvky, obrázky a poznámky plné trápení, bolesti a stínů, zaslouží být protkány světlem. A tak jsem si řekl. Poslední stránka – poslední příspěvek. Poslední ohlédnutí se za minulostí.
Dnes je to přesně měsíc od narozenin, které byly takové, jaké byly, ale jsem za to rád, protože spustily řetězec událostí, díky kterým jsem se ocitl na místě a ve stavu, v jakém jsem dnes. Měsíc mi vždy připadal jako hodně krátká doba a pořád mi tak připadá, akorát bych nikdy nevěřil, kolik se toho může stát. Nejraději bych tady rozepsal každou vteřinku a podrobně popsal vše, čím jsme si prošli, ale to je zbytečné, protože TY to víš. Jsi papírovým vyjádřením mého srdce, podobou, které se můžu reálně dotknout. I nyní mi pulzuješ v dlaních a já mám pocit, že se dívám na své srdce. Na maličký orgán, který jako zázrakem dokázal velké věci. Udržel mě při životě v těch nejtěžších chvílích, tloukl i v okamžicích, kdy jsem se modlil, aby to tak nebylo. Aby už bylo po všem.
Už na to víc nechci a nebudu myslet. Budu myslet jen na to, co se stalo během posledních 4 týdnů a na to, co ještě mělo přijít.
– usmíření Georga s Gustavem
– zrušení svatby Gustava a Clarrysy, které zřejmě dopomohlo k usmíření Georga a Gustava
– Anna je po operaci, její tělo přijalo nový orgán a tahle úžasná křehká žena tak získala vyhlídky na delší a spokojenější život (pořád mě oslovuje sluníčko pokaždé, když se na ni přijdeme podívat a pořád se na nás s Tomem tak zvláštně dívá a usmívá se. Je možné, že to ví?)
– Blue létá!!! Nevíme, čím to je, ale vyletěl z klece v den, kdy jsme se s Tomem poprvé milovali. Už celý měsíc neměl svou špatnou náladu.
– a nakonec já a Tom. Přestěhovali jsme se do překrásného domku na kraji Berlína, a i když se to bojím přiznat, jsme šťastnější než kdy předtím. Tom postavil na stromě dřevěný domek a já jsem ho stejně jako před lety vyzdobil a zútulnil. Není to sice náš lípový domeček, ale i tenhle má své kouzlo
– málem bych zapomněl. Mámě zjistili zvýšenou hladinu cholesterolu, takže se role vyměnily a Gordon jí vrací veškeré trýznění i s úroky
Dva tmavé rychle se pohybující stíny vyjdou na světlo, opustí úkryt husté koruny stromu a nadšeně vyběhnou do deště, jako by čekaly jen a jen na něj. Vzájemně se dotýkající, točící se kolem dokola, držící se za ruce. Zvuk jejich veselého smíchu se ztrácí v hlasité ozvěně dešťových kapek, splývá s hlasitým šuměním stromů a ševelením spadlého listí. Ještě poslední úsměv, rozzářený pohled předtím, než vklouznou do staré ošoupané telefonní budky, kterou už léta nikdo nevyužíval. Úzký prostor je naplněn směsí vůní jich obou a zběsilým dýcháním. Je to skutečné? Ptají se oči totožných odstínů svého protějšku, opravdu se to děje?
Mladší z dvojice mělce dýchá, soustředí se jen na příchozí chvíli a pocity, které v něm vyvolává. Přijde mu to jako sen. Nádherný sen. Plaše sklání tvář přesně jako tenkrát, ale přitom jemně omotává ruce kolem krku druhého z dvojice. Na bocích cítí pár horkých rukou. Podívá se jejich směrem, ale vzápětí opět pohlédne do temných přitažlivých očí. Do očí, ve kterých od narození nalézal celý svůj svět. Třese se jak zimou, tak vzrušením, staví se na špičky, přivírá víčka a zaklání hlavu. S přicházejícím polibkem se mu v mysli vybavují známá slova.
Zavři oči jako já,
Objevíme spolu ráj.
Zavírá oči úplně, naléhavě líbá a je líbán stejným způsobem. Bouře podmaňující si maličkou vesnici není ničím v porovnání s tou, která se strhla uvnitř budky. Pár propletených, zoufale se objímajících těl. Žádný z doteků není dost silný, žádný z polibků dost hluboký. Vědí, že se pustili do příliš riskantní hry. Nevydrží to. Odtrhnou se od sebe, propletou ruce a rozběhnout se směrem k malému zachovalému domku se zahradou, který sousedí s loukou a kde strávili celé své dětství. Splynou se stíny stromů a ostatních předmětů, neviditelní se přesunou do pokoje, kde ze sebe strhnou veškeré oblečení a nazí skončí na podlaze. Milují se, propleteni zevnitř i zvenku za zvuků deště a burácení blesků. Ochutnávají každý milimetr kůže toho druhého, sténají si na rty, protože se opět stali tím, čím měli být od narození. Jednou žijící bytostí.
Za okny se rozhoupe větev blízkého stromu a ze skrýše vyklouzne malý zmoklý ptáček. Se zavřenýma očima čeká na ten správný okamžik. A když po chvíli ustane, roztáhne křídla, vzlétne a rozletí se do noci…
KONEC 🙂
Vím, že jsem říkala, že nás čeká ještě několik dílů, já sama jsem překvapena, že jsem dokázala za dnešním dílem napsat to otřesné slovo konec, ale myslím, že je to tak správné. Tenhle příběh měl být vyjádřením jakési cesty, opětovného shledání dvou milujících se duší láskou tak bezbřehou, až je to nad mé, a dovoluji si říct, že i nad vaše, chápání.
Na jednu stranu je mi to strašně líto. S každou ukončenou povídkou mám pocit, že se loučím s něčím hodně blízkým. Že ze mě důležitá část odchází, část, kterou už nikdy nebudu moct získat zpět, ale vždy se k ní budu moct vrátit a připomenout si všechno to krásné, co jsem díky ní objevila, zároveň mě ale mrzí, že je právě tahle povídka odrazem hodně komplikované, možná nejkomplikovanější etapy mého života, a proto se mi ne vždy psala lehce. Jsem ale ráda, že jsem vytrvala, že jsem v sobě dovedla posbírat ztracenou sílu a že jsem to s ptáčkem nevzdala, protože jsem do ní vložila až příliš na to, abych to najednou zahodila pryč.
Omlouvám se, ale nějak mi dochází slova a nevím, co víc napsat. V hlavě mám už několik měsíců příběh. Možná dost velký příběh, protože jsem měla v plánu poprvé spojit a propojit mé dva světy, chemii s uměním, a sama jsem byla zvědavá, co jejich sloučením vznikne. V téhle chvíli si ale nejsem jistá, jestli se do psaní ještě vůbec chci pustit. Možná je načase říct sbohem povídkám a vrhnout se na menší články, na postřehy a občasné příspěvky ze života. Nevím, a proto se k tomu nebudu vyjadřovat. Nechám se překvapit. Možná srdce opět zvítězí nad rozumem a my se tady brzy setkáme u dalšího příběhu :).
Na závěr bych chtěla poděkovat vám, holky, protože vy jste mou největší múzou a jen díky vám se dnes setkáváme u posledního dílu. Zuzu, Kirsten, Zuzanko, Lexi, Miki, Schmetti, Loki, V., B., Iveth Biersack, Mischulka, Karin a Saya- Mi, doufám, že jsem na žádnou z vás nezapomněla. Vy jste tady byly se mnou od začátku a jsem ráda, že jste zůstaly až do konce. Jste neuvěřitelnou podporou a já ze srdce děkuji za všechna krásná slova!
Vaše Pohroma 🙂
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 22
Je mi veľmi ľúto, že je koniec, ale je znovu (ako to u Teba býva a ja to milujem) je ten koniec úplne prekrásny a teda mi nič nebude brániť, ponoriť sa doň znovu a znovu, tak to u Tvojich úžasných poviedok veľmi rada robievam:)
Budem veľmi dúfať, že sa naozaj stretneme aj pri novej poviedke, už teraz som na ten nápad strašne zvedavá, ale počkám si rada dovtedy, kým budeš sama cítiť, že musí von. Zatiaľ ma budú tešiť všetky ostatné príspevky, ktoré u Teba nájdem. Veľmi pekne ďakujem za dávku nehy, lásky a pohody, akú som s Modrým vtáčikom zažila♥
Nádherná povídka a moc se těším na další povídku krásně píšeš.
Konec jsem rozhodně ještě nečekala a když jsem jej tu dneska uviděla, moc mě to překvapilo. O to složitější to pro mě bylo, když jsem četla začátek tohohle posledního dílu, který byl tolik smutný! 🙁 Ačkoli jsem tušila, že to nejspíš budemít co dočinění s Andreasem, jista jsem si nebyla a hlavně jsem se děsila toho, co zase klukům napovídal. Bála jsem se, aby nakonec ještě příběh neskončil špatně, smutně. Naštěstí ne! ♥ Měl naprosto krásné zakončení a při zmínce o tom, že Gordon Simone vrací její trýznění s jídlem, děsně jsem se smála! 😀 Byla to taková hezká perlička. 🙂
Nějak opět nevím, co bych měla napsat. Slova mi naprosto docházejí, ale jediné, co vím je to, že se k téhle povídce znova vrátím, protože byla nádherná! ♥ Ta něha, kterou jsi do ní (stejně jako do každé Tvé povídky) vložila, byla spalující. Miluju Tvůj osobitý styl psaní, který mě vždycky potěší. Ačkoli povídka nebyla vždycky procházkou růžovým sadem a často mi u ní tekly slzy a byla jsem spolu s klukama smutná, byl tenhle příběh kouzelný. ♥ Opět něčím jiný a originální. 🙂
Strašně moc Ti děkuji za krásné chvíle strávené u Tvých povídek a budu doufat, že se jednoho dne opět ponoříš do psaní příběhu, protože bych si od Tebe ráda opět něco přečetla! 😉
Děkuji, B-Kay! ♥
Jsem šťastná, že se Andreasovi nepodařilo je rozeštvat. I když mi ho chvílemi bylo trochu líto. Ale jenom trochu a rychle to zase přešlo, když zase pokračoval po svém.
Děkuji za krásnou povídku. 😀
Priznávam, že nápis koniec ma prekvapil, keďže som čakala ešte pár častí a je mi ľúto, že táto úžasná poviedka končí.
Ale som rada za ten nádherný, sladký koniec (aj keď na začiatku kapitoly som bola trochu zmätená, že čo sa deje, keď je zrazu medzi chalanmi napätie a Tom má také zranenia), ale postupne sa všetko odkrylo a vyjasnilo.
Konečne sa odkryla celá pravda ohľadom Andreasa a medzi dvojčatami už nič nestojí – a Blue môže slobodne lietať 🙂
A tá Simone s tým cholesterolom a že jej to Gordon vracia – tak to bol parádny gól 😀 Byť na Gordonovom mieste, tak si hovorím "Pomsta je sladká", keď je servírujem také jedlá ako ona jemu predtým 😀
Ďakujem veľmi krásne za poviedku a budem dúfať, že sa písania nevzdáš a znova pre nás stvoríš niečo krásne 🙂
Ešte raz ďakujem.
To byl pomerne necekany a rychly konec, ale nemam mu co vytknout 🙂 jsem skutecne rada, ze Andreas dostal po tlame od Toma a jsem opravdu rada, ze kluci maji pred sebou nadhernou budoucnost. Snad uz se nenajde zadny dalsi zmetek, ktery jim ji bude chtit překazit. Moc dekuji za celeho modreho pracka, byla to opravdu krasna povidka plna citu. Diky diky diky 🙂
ani nevím co říct 🙂 snad jenom děkuju hrozně moc za tenhle skvost v podobě krásné povídky <3 víc to nebudu rozvádět, jelikož to není třeba ^^
Milá B-kay, tuhle Tvou dokonalou povídku jsem přečetla už před několika dny a stále Ti za ni dlužím komentář, který si právem zaslouží. Nejdřív bych se chtěla omluvit, že jsem nepsala komentáře ke každému dílu zvlášť, ale já mám takový (zlo)zvyk, že si poslední roky u každé povídky počkám na její závěrečný díl a pak se dám teprve do čtení. A kvůli tomu, že tu povídku „zhltám“ celou najednou, pak nějak nejsem schopná napsat komentář ke každému dílu, ale povídku hodnotím jako celek. Tak snad se za to na mě moc nezlobíš. Popravdě se ale chystám přečíst od Tebe všechny povídky, takže bych se u nich pokusila komentovat každý díl.
A teď už konečně k tomuto povídkovému skvostu. Po přečtení prvních řádků mi bylo jasné, že jsem právě našla nové synonymum pro dokonalost. Ta péče, s jakou vybíráš každé slovo, autentičnost, s jakou popisuješ pocity postav. Já prostě tak nějak nevím, co bych měla napsat, protože i tisíc slov bude málo! Ta láska (konkrétně u dvojčat), která přímo prýští z každého řádku, z každého popsaného doteku, z každého jejich slůvka, určeného tomu druhému… Blue Bird je pro mě královnou mezi povídkami a věřím, že až si přečtu další Tvá díla (moc se omlouvám, že jsem to doteď neudělala, byla to opravdu chyba!), usadí se na pomyslný trůn společně s tímto. 🙂 Miluju lyricky psaná díla, takže u Tebe si konečně přicházím na své a hluboce smekám před Tvým talentem. Musím také vyjádřit obdiv za to, že ačkoli není čeština Tvým rodným jazykem, zacházíš s ní opravdu bravurně! Většina rodilých Čechů by Ti mohla závidět! 🙂 Už opravdu nevím, jak bych mohla dostatečně popsat svůj obdiv ke Tvému dílu, protože myslím, že to ani nejde. Tak Ti jen popřeju, aby Tvé povídky byly pořád stejně krásné a procítěné a aby Tě jejich psaní naplňovalo. 🙂 <3
Teda ten Andreas tu byl ale za pořádného hajzla! Pil mi krev jako pijavice. Hezká povídka, urcite stoji za přečtení. Byla plna citu, nekdy silene pochmurneho, ale bohuzel i to patří k životu. Jen mi obcas místy prislo, ze se dej trochu vlece. Jakoby se stale dokola opisovaly stejne pocity a trapeni, zas a znovu bez výraznějšího posunu kamkoli. Na me uz toho žalu bylo asi moc. Naštěstí vse dobre dopadlo, dekuji autorce.