Live my life 7.

(Tom)

Uculil jsem se. Smska mě nanejvýš potěšila. Takže se chytil stejné myšlenky jako já. Přenechal mi velice důležitou část našeho dalšího meetingu a to – vymyslet program. Což nebylo jen tak, když jsem musel uvážit, že bych si s ním rád popovídal, ale zároveň on měl zlomenou nohu. Nakonec mě ale přeci jen něco napadlo.

„Mám ten dojem, že jsou tu ještě pořád dva členové našich rodin, kteří neměli šanci se seznámit. Co vzít hafany do parku? Můžem si sednout na lavičku a v klidu pokecat.“

(Bill)

Byl jsem zvědavý, co si na mě připraví za návrh. Ale už ze včerejška jsem věděl, že bere ohledy na můj dočasný handicap, a navíc je pozorný k okolním podmínkám. Když mi přišla odpověď, vlastně jsem se divil, že to netrklo mě samotného. Psi byli důležitou součástí našich životů a nepřipadalo v úvahu, že bychom se jich jeden nebo druhý zbavovali. Museli si tudíž na sebe začít zvykat. Stejně jako my všichni. Včera na to nebyl vhodný čas, ale dneska byla už docela jiná situace, a tak jsem jeho nápad víc než uvítal.

„Super myšlenka! Ale nejsem ještě ani oblečený, dáš mi půlhodinku?“

Připadal jsem si trochu jako holka, co slibuje příteli včasný odchod do kina, ale nedalo se nic dělat. Vlastně jsem ani neměl nic v žaludku.

(Tom)

Natěšený z nadcházející události jsem se na gauči posadil. V hlavě mi to šrotovalo. Nechtěl jsem být drzý nebo se mu vnucovat, ale měl jsem nutkání ho škádlit a zkoušet hranice.

„Můžu klidně přijít k vám a pomoct ti, nevadí mi to. Stejně jsem si to u vás chtěl co nejdřív prohlídnout. Dobrá příležitost, ne?“

(Bill)

Z pokračující konverzace mi začínalo být docela horko. Ježiši, on chce přijít a pomoct mi??? Nepochyboval jsem o vážnosti jeho slov. Už jen to, že to napsal. Dokázal jsem si představit tu jiskřičku v jeho očích, jak čeká, celý napjatý, co mu na to vzkážu. Byl schopný sem vážně přijít a sám mi nandat všechno oblečení. Včetně spodního prádla. Při té představě jsem zrudnul jako rajče a vyhrabal se z postele aspoň otevřít okno. Tohle chtělo kyslík a chladnou hlavu.

Až když jsem měl pocit, že mě nadobro opustily infarktové stavy, odhodlal jsem se s veškerou odvahou mu vrátit podpásovku.

„Máš zkušenost s oblíkáním nahých kluků?“

Tušil jsem, že bruslím na proklatě tenkém ledě, ale nemohl jsem si pomoct. On si začal!

(Tom)

Při čtení jsem zrovna upíjel vodu. Naštěstí jen vodu, protože veškerý obsah mojí pusy skončil na podlaze. Zakuckal jsem se a musel si několikrát odkašlat. Rozchechtal jsem se na celej barák. Líbil se mi čím dál víc. Jeho humor mě klátil i přes mobil, a to už bylo něco.

Musel jsem uznat, že mě zahnal slušně do kouta. V podstatě jsem neměl, co mu na tohle odpovědět. Jedině to, že v téhle oblasti jsem nezkušený asi jako jeptiška. Lehce jsem si masíroval spánky, jako bych tím snad mohl popohnat mozkovou aktivitu. Ale kupodivu se zdálo, že to aspoň minimálně zabírá.

„Mezi holkou a klukem není takový rozdíl. To dole bezpečně znám a aspoň nenosíš podprsenku.“

Pyšně jsem se usadil znovu do své předešlé pozice.

(Bill)

Pako!

Plácnul jsem se do čela a nemohl uvěřit vlastním očím. Ten kluk se mi zdá. Nevěřícně jsem kroutil hlavou a dumal nad jeho vynalézavostí. Ale měl pravdu, to jsem musel uznat. Každopádně to nic neměnilo na tom, že se neustále zdálo, že je ochotný to podstoupit.

Musím si nandat aspoň boxerky. U zbytku už je mi to víceméně jedno, že to uvidí.

„1:0 pro tebe. Tak přijď. Budu tě čekat.“

(Tom)

„Ha! Já jsem vyhrál, vyhrál!“ Vyskočil jsem z pohovky a tančil na ní opěvný tanec vítězství. Zrovna, když se naši vrátili z nákupu. Uchechtl jsem se.

„Jdu za Billem. Beru Barona, jo? Nevím, kdy přijdu.“ Vyběhl jsem k sobě, hodil na sebe oblíbený věci, navoněl se, popadl vodítko a vyrazil.

(Bill)

Nasoukal jsem se do boxerek. Díky bohu. Natáhl jsem si župan a otevřel dveře od pokoje. Vyšel jsem do obýváku a v tu chvíli se rozdrnčel zvonek u dveří. Okamžitě se ozval štěkot, a vzápětí se zdvojil.

„Pšt! Pumbí! Ticho.“

Otevřel jsem dveře. Lehký průvan ke mně donesl znovu tu omamnou vůni. Podívali jsme se vzájemně do očí a vyměnili si úsměvy.

„Ahoj, rád tě vidím. Pojďte dál.“

Ustoupil jsem o pár kroků a vpustil je dovnitř. Tom došel přímo ke mně, krátce mě objal.

„Já tebe taky.“

Ucítil jsem na své ruce něco vlhkého.

„Baroneee, ty vtěrko jedna žárlivá.“ Usmál se naprosto dokonale.

Musel jsem se pousmát.

„Tak ty jsi Baron? Mmm, to víš, že joooo.“ Podrbal jsem ho pořádně za ušiskama a sledoval, jak se tváří moje štěně. „Pumbí, pojď. Kamarád.“ Tom Barona radši držel na vodítku, ale když se k němu ta moje koulička dokolébala, jen se sehnul, důkladně si ho očichal, jednou ho olízl a pak ho pozorně sledoval. Usoudili jsme, že jsou v pohodě a nechali je prozatím svému osudu.

„Vypadá to, že si padli do oka. Jako my dva.“ Pronesl se zájmem Tom.

„Jo, jaký pán, takový pes, neznáš?“ Ušklíbl jsem se a pobaveně koukal na jeho na chvilku zaskočený výraz.

„Hele, ty cácorko, jdem tě oblíct, on už tě přejde smích.“

A měl pravdu. Jen, co to vyslovil, mi zmrznul úsměv na rtech. Přikývl jsem a mlčky ho dovedl ke mně do pokoje.

„Tak, to je moje království. Kochej se.“

(Tom)

Ulici, ve které bydleli, jsem znal, takže nebyly potřeba žádné větší přípravy, jen jsem si připomněl číslo domu. Když jsem tam dorazil, vybavil jsem si, že jsem na něj už hodněkrát koukal a říkal, jak se mi líbí. Takový paradox. Branka byla otevřená, tak jsem vešel a zazvonil rovnou u dveří.

Bill asi vážně doteď spal, protože mi otevřel v županu. Na chvíli mi blesklo hlavou, jestli pod ním vůbec něco má, ale to už mě pozdravil. Vešel jsem a obejmul ho na uvítanou. Bylo mi jasný, že ten můj žárlivec se projeví, a taky že jo.

Okomentoval jsem to, ale nezdálo se, že by to Billovi vadilo. Evidentně miloval psy jako já. Jeho štěně bylo roztomilé, měl jsem chuť ho vzít do náručí a pomazlit tu jeho zmuchlanou tvářičku. Baron nikdy nebyl agresivní, a k mladším už vůbec ne. Když ho oblízal, bylo mi jasný, že ho přijal pod sebe.

Chvíli jsme se škádlili a pak se přemístili do jeho ložnice. Připadal jsem si trochu jako v mámině koutku na čtení. Bylo bláznivý, jak se vkus dá zdědit. Na druhou stranu mi to tu připomínalo domov, líbilo se mi to. Bylo to elegantní, dost dospělácké na sedmnáctiletého kluka.

Všiml jsem si, jak si udržuje pořádek a řád věcí na stole. Měl tam i docela pěkný organizér na náramky a přívěšky ve formě kovového stojanu. Vedle byl docela slušný arsenál voňavek. Uculil jsem se, když jsem si všiml, že rozhodně ne všechny jsou pánské. Cítil jsem na sobě jeho pohled, jak čeká na nějakou reakci. Snažil se sice nenápadně, vyndával si u toho oblečení ze skříně, ale mému pozornému oku to nemohlo uniknout.

„Tak ukaž, co sis vybral.“ Došel jsem k němu a naprosto automaticky chňapl po šňůrce jeho županu. Mírně se ošil, asi čekal, že ho to nechám udělat samotného. Rozvázal jsem ji a jedním krátkým mrknutím shlédl, že spodní prádlo už stihl. Lehce jsem mu přejel od hrudi po ramenou a odložil ten sametový kus látky na postel.

Nahý vypadal ještě křehčí než včera. Pokožku měl hebkou, bylo jasné, že ji pravidelně maže. Slyšel jsem, jak tiše polkl a pozoroval jeho oči, jak nervózně těkají všude možně a občas zbrkle zamrkají.

Chvíli jsem ho ještě mučil a pak jsem se natáhl pro tričko.

„Ruce nahoru.“ Přikázal jsem jemně a on ochotně poslechl. Opatrně jsem mu jej přetáhl přes hlavu a urovnával mu ho podél boků. Svěsil paže a začínal se červenat.

Skouknul jsem jeho promyšleně upravené kalhoty. Na tohle jsem mu radši pokynul, ať se posadí. Hucnul na postel za sebou a já mu navlékal jednu nohavici na zdravou nohu. Naskočila mu husí kůže. Viděl jsem, jak napjal svaly, když jsem byl vysoko na úrovni stehen. Chytl jsem ho v podpaží a postavil ho znovu na nohy. Urovnal mu kalhoty v oblasti rozkroku a na zadku a zapnul postranní zip.

Stál tam jako opařený a přišlo mi, že neví, kam má koukat a co říkat. Uvědomil jsem si, že je to asi hrozně nefér. Pořád jsem pro něj byl cizí kluk. A co víc, měl jsem pocit, že mu klučičí doteky zrovna dvakrát nevadí.

Dokázal jsem si představit, jakou kosmetickou výbavu bych našel v koupelně. Nikdy jsem proti tomu nic neměl, když jsem byl jednou opilej, sám jsem zažil homosexuální líbačku. Vlastně jsem se nad jeho rozpaky dobře bavil. Líbilo se mi být někým, kdo ho přivádí k šílenství.

„Jestli se chceš namalovat, klidně běž. Já počkám.“ Pronesl jsem klidně do ticha.

Trochu překvapeně zamrkal, jak se probral z transu. V tu chvíli se do pokoje vřítili Pumba s Baronem, přetahující se o pískací gumové kuře. Můj kluk jednoznačně vyhrával, držel hračku pevně v zubech a chudáka štěně visící na druhém konci prakticky táhl po podlaze. Oba jsme nad tím výjevem vyprskli smíchy.

autor: Neilinka