autor: SakuraUchihaHaruno13
Bill nereagoval na základní podněty, neslyšel, neodpovídal ani se nehýbal. Učitel poslal jednu studentku do sborovny, aby přivedla učitelku Jungovou, která ve škole vedla kroužek zdravotníků a mohla v téhle situaci pomoct. Než se vrátila, celá třída obklopila černovlasého chlapce ve snaze zjistit, co se stalo. Učitel je jenom marně odháněl, byli zvědaví, až to nebylo hezké.
Když poté učitelka Jungová přispěchala, společně se třídním učitelem Billa položila na zem a začala kontrolovat, jestli dýchá, jestli má stálý tep a tak podobně. Vše shledala v naprostém pořádku, jenom tep měl nepřiměřeně zrychlený a dech byl strašně nestálý. Na první pohled by se mohlo zdát, že jenom odmítá otevřít oči, že je úplně v pořádku, ale potom sebou začal nepřiměřeně škubat a křičel. Učiteli to připomínalo noční můru. Byl si ale jistý, že kdyby Bill spal, už dávno by se jim podařilo ho probudit. Učitelka na něj ještě zkusila chrstnout trochu vody, než zavolala záchranku.
Bylo ticho. Všude kolem vládlo to nesnesitelné a svým způsobem i neskutečně hlasité ticho, jehož neustálá přítomnost vyplňovala úplně celý prostor. Krom ticha se v místnosti nacházelo i něco daleko víc strašidelného. Všechno se nořilo do husté a ničím neproniknutelné temnoty. Kdyby zvedl ruku před obličej, nebyl by schopný ji zahlédnout. Kdyby ze sebe zkusil vydat jakoukoli hlásku, klidně i obyčejný a bezvýznamný skřek, neslyšel by vůbec nic. Jenom ticho a tma.
V tu chvíli by dal snad cokoli na světě za to, aby uslyšel třeba i jediné kápnutí vody. Klidně by se smířil i s jedinou kapičkou, která by s čvachtavým zvukem dopadla na podlahu. Bral by i tuhle maličkost, aby nemusel být ponořen v tom tichu, jehož mlčenlivá společnost ho pomalu doháněla k šílenství.
Poté se ale stalo něco, co ještě nikdy ne. Slyšel kroky. Byl si stoprocentně jistý, že po krátkém a tlumeném vrznutí dveří se místností nesly tiché kroky tlumené jemným kobercem. Tiché kroky a světlo rozhánějící temnotu. Skutečně se ve vzduchu objevilo několik proužků čistého světla jako z baterky.
Následně se místností ozýval křik, šílený a srdceryvný pláč. Byl to nářek malého dítěte, zoufalý a nespokojený. Vyplnil celou místnost, odrážel se od všech stěn a útočil přímo na jeho ušní bubínky. Chtěl sice nějaký zvuk, ale teď by radši neslyšel nic. Ten pláč na něj nepříjemně působil. Měl pocit, jako by byl s tím pláčem spjatý. Když ho slyšel, jeho srdce se dostávalo do stavu, kdy bylo rozdrásané a zkrvavené jako po útoku nějaké dravé zvěře. Ve své duši cítil obrovskou díru, která se prohlubovala někam donekonečna a brala s sebou veškerou jeho radost a naději. Mysl měl úplně namaděru. Všechno ustoupilo stranou, vzdal se každé kloudné a smysluplné myšlenky. Opustil veškeré světlo, které se kdykoli dřív uhnízdilo v jeho srdci. Teď to bylo všechno pryč. Ten pláč neustával. Opakoval se stále dokola. Znělo to, jako by tomu dítěti někdo ubližoval. I když nic neviděl, chorou myslí mu proplouvaly obrazy, které se snažily danou situaci popsat. Každý byl o něčem jiném, jeden s horším scénářem než ten druhý. Všechno zmatené, násilnické a prolité krví. Všechno špatné. Všechno temnější než kdykoli předtím a pláč ještě silnější. Měl dojem, že snad ohluchne. V tu chvíli si nepřál nic víc. Už jenom to přestat vnímat. Nemít v uších ten vlezlý pocit, který není schopný umlčet. Zastavit tu temnou díru, která se hloubila ve vnitřku jeho duchovní podstaty. Spravit, zašít a ošetřit to srdce, jehož kousky se bezvýznamně povalují kolem, a nalít do něj zpět tu krev, jež potřísnila všechno kolem. Vlít společně s krví i život do toho smutkem prolezlého srdce a naplnit ho láskou.
Ještě poslední řev, poslední skřek, poté silné bouchnutí dveří a pak zase to mrtvolné a ničím nepřerušované ticho. Jako by se po tom dítěti slehla zem, jako by se nic takového vůbec nestalo. Jako by žádný řev vůbec nikdy neexistoval.
Billovi přišlo, že se s ním houpe celý svět. V celé té zmatenosti si uvědomil, že si znovu prošel tím hrůzným snem, i když teď zaznamenal nějaké změny. Slyšel kroky a viděl světlo, mohl si být jistý tím, že před vypuknutím toho pláče se místností nesl plíživý zvuk kroků a tmu jako několik břitev prořízla světla baterek.
Ještě než se odhodlal k tomu, aby otevřel oči, uslyšel ve své mysli vlezlé opakování svého jména. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, že si to neopakuje sám, ale že je to cizí hlas v jeho mysli.
Bille? Bille? Jsi v pořádku? Na tak už se, kurva, prober! Bille!
„Vypadni z mojí hlavy!“ rozkřikl se náhle, aniž si uvědomil, že to skutečně řekl nahlas. „Přestaň mi lízt do hlavy, ty zmetku prolhanej!“ křičel, dokud se hlas z jeho mysli nevytratil do prázdna. Teprve potom otevřel oči a první, co uviděl, byly zmatené a šokované pohledy učitelů a jeho spolužáků. Někde v pozadí slyšel houkání záchranky, která právě zastavila před budovou školy.
„Dejte mu někdo prášky,“ ozvalo se z davu jeho spolužáků. „Už zase blázní.“
„Jsem v pohodě,“ zamumlal, i když si nebyl svým tvrzením úplně jistý. Stále v něm ještě doznívaly dojmy z toho, co viděl, a navíc byl ještě rozčilený kvůli Tomovi. I když si většina třídy myslela, že Tomova slova neslyšel, on ale věděl, co řekl. Neslo se mu to myslí jako nějaký jed, který haní veškeré vzpomínky na jejich předchozí konverzaci. Nechápal, v čem je problém, vždyť ještě před několika hodinami se dokázali docela dobře bavit, i když mu dal Bill facku a Tom pak utekl. Bill se domníval, že na něj Tom slovně zaútočil kvůli té facce, ale jistý si nebyl.
„Pojedeš do nemocnice,“ sdělila mu mírně učitelka Jungová a pomohla mu vstát. „I kdyby to mělo být jen kvůli kontrole, musíš tam.“
„Ale já nechci,“ začal nespokojeně odmlouvat. „Vždyť jsem v pořádku, nevidíte?“ Zkusil se postavit, aniž by ho někdo podpíral, ale v tu chvíli se mu před očima na několik vteřin zatmělo a on zavrávoral. Tom ho pohotově zachytil, než se stačil znovu odporoučet k zemi.
Bill se pomalu podíval, kdo ho podepřel. Jakmile ale spatřil záplavu blonďatých dredů, vyškubl se mu a poslal jeho směrem několik dosti peprných nadávek.
Tom se tvářil značně ublíženě, ani se nepokusil o protiútok. Bill nebyl schopný poznat, jestli tu ublíženost jen hraje nebo ne. Na chvíli zadoufal, že ano, jelikož ho píchlo u srdce, když si představil, že by mu skutečně ublížil. Přišlo mu to nelidské, nechtěl se s ním hádat, nechtěl mu dělat problémy nebo mu křivdit.
Učitelka ho za jeho slova pokárala a odvedla ho před budovu, kde už stáli záchranáři a vzali si ho do péče. Během cesty, kterou absolvovala i učitelka Jungová, se ho ptali na pár otázek ohledně jeho zdraví, pitného režimu, prášků a podobně. Všimli si, že je nachlazený, ale nepřikládali tomu nějaký hlubší význam.
Bill jim řekl, že někdy bere prášky na spaní, ale že už dlouho žádné neměl. Nepodělil se s nimi o svůj sen ani s důvody, proč musí navštěvovat psychiatra. Snažil se je přesvědčit, že to byl jen krátkodobý výpadek a že je plně v pořádku, ale oni mu moc nevěřili.
Ve třídě se mezitím vše vrátilo do pořádku a pokračovalo se v normálních věcech. Studenti dostali pár rad a upozornění, než mohli jít domů.
Tom nešel rovnou domů, musel se nejdřív stavit za Amaliou a informovat ji. Nebyl vůbec spokojený s tím, jak se to všechno vyvíjelo. Bill se zhroutil a mumlal nějaké nesmysly, z čehož se dalo pochopit, že se snaží umlčet nějaký křik nebo pláč. Moc by se tím nezabýval, kdyby ve stejnou chvíli neměl sám v hlavě
svůj křik. Nechápal, co se děje, prostě se najednou ocitl někde úplně jinde. Bylo tam ticho, z něhož se ozývalo pár kroků, byla tam tma přerušovaná světlem baterek, a pak začal křičet. Nikdo mu neubližoval, spíš ho jenom zvedl a nesl pryč. Jediný důvod, proč křičel, byl fakt, že ho odnášejí od místa, kde je jeho poklad. Brali ho někam pryč, ale jeho druhou polovinu srdce tam nechali. Oddělovali je od sebe, a to nebylo v žádném případě ani trochu správné.
Tom se nevyznal ve svých myšlenkách, což se u něj moc často nestávalo. Došlo mu, že Bill je jakýsi spouštěč v jeho mysli, který otevírá nějaké podivné obrazy. A ve chvíli, kdy slyšel jeho mumlání, si mohl být jistý, že i Bill nějaké obrazy vidí. Nejspíš podobné nebo úplně stejné jako on sám, což ho vyděsilo. Pak tu byla ještě ta jejich telepatická komunikace a pocit, že ho důvěrně zná. To všechno bylo v jeho životě úplně nové, neznámé, tajemné a hodně lákavé. Přiznal, že je Bill hodně zajímavá a taky lákavá osoba. Bral by ho třeba jako svou osobní kořist, kdyby ale neviděl v jeho očích tu hlubokou zranitelnost. Kdyby to byl někdo jiný, nejspíš by se postaral o to, aby ho co nejvíc ponížil a pošpinil, neměl by s tím snad žádný problém. Kdykoli jindy by tak snadnou kořist snadno skolil a jeho úkol by byl předčasně dokončen, ale v tomhle případě se musel nutit do toho, aby na něj byl hrubý. Litoval i té pitomé poznámky o tom omdlévání. Kdyby to byla nějaká dívka, kterou měl za úkol dřív, navážel by se do ní mnohem víc a mnohem tvrději, ale u Billa to bylo jiné. Měl výčitky, bolelo ho už jenom pomyšlení na to, že by ho měl zranit. Ale musel. Láska, vřelost a náklonnost ho nikdy ke splnění úkolu nepřivedly. Vždy to bylo jenom násilí, drzost a provokace. Hodlal se toho taky držet, ale bylo to daleko obtížnější. Bill byl dokonalá oběť, zranitelná a krásná. Kdykoli jindy by to šlo tak snadno, užíval by si to, jak by jen mohl. Navážel by se do něj, násilím by si bral, co chtěl, protože jemu bylo vždy prominuto. U něj se to chápalo, vše bylo v pořádku. Tak proč ne teď?
Odměřeně zaklepal na dveře Amaliiny pracovny a vešel, jakmile se ozval její rozmrzelý hlas. Nevypadala šťastně ani nijak nadšeně z toho, že ho vidí. Chvíli Tom dokonce přemýšlel, že odejde, ale po jejím zvídavém štěknutí tázajícím se na první školní den, se rozhodl zůstat.
Jednoduše vysvětlil, že sebou Bill seknul a museli ho odvézt do nemocnice. Řekl, že to s Billem nejspíš bude trochu náročnější, jelikož je to první kluk, kterého dostal za úkol, ale také přednesl naději na to, že to zvládne. Sám tomu moc nevěřil, protože se během chvilky setkal s tolika neznámými pocity, až se mu z toho motala hlava, ale doufal, že to vyjde.
Billa po několika prohlídkách pustili domů. Řekli, že kdyby se to nějak často opakovalo, že by měl přijít a začalo by se to víc řešit. Teď mu řekli, že je nejspíš unavený, když je nemocný a že nejspíš málo pije, nic vážného.
Doma jen stručně vysvětlil, co se stalo a zašel do svého pokoje, kde sedl ke stolu a vyhrabal tu Tomovu kresbu.
Proč mi tohle děláš? Chtěl vědět, když shlížel do těch očí plných nevyřčených emocí. Ty se na mě snad zlobíš? Nechtěl, aby se k němu ty myšlenky dostaly, ale nedokázal určit rozdíl mezi jejich komunikací a jednoduchým povzdechnutím nad jeho osobou. Všechno se to nějak slilo.
Co ti dělám? Žádal odpověď Tom, který seděl u Amalii v kanceláři a poslouchal soupis majetku, který patřil rodině Kaulitzových. Musel uznat, že počet pozemků v tomto městě, v Německu i v Anglii je více než zajímavý. A taky dost dlouhý. Ty sumy, které k nim Amalia přiřazovala, byla až snová čísla pro někoho, kdo ze své výplaty platil dluhy za svůj život, takže mu vždy zbylo jen pár těch drobných, aby se neřeklo.
Tome! Křikl až přehnaně podrážděně Bill. Nech moje myšlenky na pokoji!
Slyším, že jsi už v pořádku. Sarkasticky si odfrkl Tom.
Takže se můžu těšit na další taneček? Třeba dnes večer…? V mysli se trochu uchechtl. Ta představa Billovy holé kůže ho zevnitř rozpalovala.
„Čemu se směješ?“ přerušila jeho představy Amalia. „Tohle všechno nebo alespoň značnou část z toho můžeme získat,“ připomněla mu. „A teď to záleží na tobě a tvém postupu. Jestli něco zkazíš…“ Nechala větu vyznít do prázdna, když se na ni úkosem podíval a sebevědomě prohlásil, že to nebude žádný problém.
Žertuješ?! Vyletěl Bill, až se Tom nebránil dalšímu úsměvu. Prostá provokace ho bavila a Bill byl dobře výbušný, dokonalá oběť.
A co když ne? Zkusil ho škádlit ještě trochu víc. Já večer čas mám, nevidím v tom žádný problém.
Ale já jo! Ty úchyle! Rozkřikl se, i když neměl daleko ke smíchu. Byl si jistý, že to Tom nemůže myslet vážně. Vlastně byl rád, že se spolu normálně baví a Tom ho neuráží, jen provokuje.
Takže domluveno, stavím se kolem jedenácté, dobře? Pak se jejich rozhovor utnul, jako by Tom zavěsil. Bill se mu to ještě snažil nějak vymluvit, ale nepřišla k němu žádná odpověď. Musel se tedy smířit s tím, že Tom přijde nebo hůř, že si z něj dělá jenom legraci.
autor: SakuraUchihaHaruno13
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
Tolik ušetřených peněz za smsky, co by za to jiní dali!!! 😀
Ale teď vážně. Amaliiny plány se mi vůbec nelíbí a doufám, že si Tom hodně rychle uvědomí, že Billovi opravdu ubližovat nechce a začne ho místo toho bránit…
A jsem zvědavá, jestli v těch jedenáct vážně přijde 🙂
Takže Amalia jde po penězích Kaulitzů. A chtějí k tomu využít Billa, bojím se nejhoršího…
Jenom doufám, že kluci si včas uvědomí, co je spojuje.
Díky, těším se na pokračování.
Amalie je pěkná mrcha doufám že se Billovi nic nestane.
Takže Amalii ide o peniaze.. Ale ako ich chce cez Billa vlastne získať, keď používajú také metódy? Fakt som zvedavá na to, čo všetko sa deje v celej ten "organizácii". A dúfam, že si Tom rýchlo uvedomí, že Billovi nielenže nechce ubližovať (aj keď zatiaľ to vie len nejako podvedome), ale že mu ubližovať ani nemôže (teda nie bez toho, aby tým neublížil sebe).
A na záver som zvedavá, či fakt Tom večer príde k Billovmu domu 😀
Tak že by šlo nakonec ´jenom´ o peníze? Zatím raději nebudu dělat závěry, ale po denšním díle to tak tedy rozhodně vypadá.
Stejně ale nechápu ty Tomovy praktiky. 😀 Aby se dostal k Billovi blíže, tak k tomu musí být na něj ošklivý? Já čekala, že bude dělat právě naopak. Moc se mi nelíbí, že má Tom v plánu se k Billovi nechovat hezky. Ale aspoň mě těší to, že je mu to proti srsti, ačkoli ještě sám ani neví proč.
Upřímně jsem čekala, že si budou kluci hnedka rozumět, ale že se budou tak pošťuchovat, mě fakt nenapadlo. Jsou to trdla, oba o sebe mají zájem ať už z jakéhokoli důvodu a než aby spolu vycházeli, tak to zatím vypadá jinak. 😀 Tak uvidím, jak to bude pokračovat dál! 🙂
Každopádně děkuji za další díl. 🙂
Telepatia je úžasná vec:) musí by skvelé pokecať bez slov a bez drahej otravnej techniky:)