Pohár z půli prázdný 10.

Toma pálily plíce od ustavičného běhu, tělo měl zbrocené potem, ale nejvíc ho trápily jeho neuspořádané myšlenky. Nedokázal se smířit s tím, co se teprve před chvilkou stalo. Mluvil s Billem, skutečně s ním prohodil pár slov. Tou temnou stránkou na tom však byl fakt, že byli několik set metrů od sebe a dorozuměli se pomocí myšlenek.

Srdce mu zděšením poskočilo, když stanul před jeho domem a zvedl svůj pohled k oknu jeho pokoje, kde se svítilo.

Bille? Zkusil to znovu. Bille? Téměř škemral. Jeho tělem proudilo tolik emocí najednou, že si nebyl jistý, jak dlouho to ještě ustojí. Mísila se v něm naděje se strachem z nového a tajemného. Stál pod okny osoby, kterou ve svém životě viděl jenom párkrát, přesto ale cítil, jak je pro něj ten chlapec důležitý. Srdce tlouklo tak silně, že to už nemohl přisuzovat svému běhu. Dech měl přerývavý a nestálý, ač by mu normálně běh na takovou vzdálenost nepřipadal nijak náročný.

Kdo sakra jsi? Dostalo se mu reakce po hodné chvíli čekání. Zdálo se, že Bill značnou chvíli váhal, než se odhodlal k těm třem slovům. Nerozuměl tomu o nic víc než Tom.

Podívej se z okna. Navedl ho Tom. Jen se podívej.

Billova hlava orámovaná černou hřívou vykoukla z okna po dalším váhání. Nezdálo se, že by se chtěl pídit po odpovědích jako Tom, chtěl spíš zapomenout a všechno to ignorovat. Chvílemi byl přesvědčen, že je to vedlejší účinek nějakých prášků, které dříve bral. Halucinace u bláznů nejsou žádnou výjimkou a jeho to muselo přece taky jednou potkat.

„Bille,“ úlevně vydechl Tom a vyhledal jeho kakaově hnědé oči, v nichž náhle ztratil pojem o čase a v mysli se ocitl někde úplně jinde.

Všechno se vrátilo zase do normálu. Tom sice trochu vrávoral, ale dokázal najít rovnováhu.

Bill se musel přichytit parapetu okna, když jeho tělem projelo známé chvění a myslí mu proběhly další obrazy poukazující na zmatenost jeho mysli. Netušil, proč by si jeho mysl vymýšlela dvě děti sledující ohňostroj, přišlo mu to úplně na hlavu a zase to v něm vyvolal ten dredatý kluk, jehož jméno ještě nestačil zjistit.

„Co tady děláš?“ chtěl vědět černovlásek. „Kdo jsi? A jak je možné, že mě znáš?“ chrlil jednu otázku za druhou, jako by jeho zvědavost neznala mezí. Už dávno si přiznal, že ho ten cizí kluk zajímá. A teď stál pod jeho oknem a volal ho jménem, jako by ho znal.

Tom se zhluboka nadechl, v mysli si utřídil myšlenky a začal: „Jsem Tom Engel,“ představil se a trochu se pousmál nad tím, jaké to je lhát někomu cizímu, který je mu tak dobře známý. Ve svém životě si toho zažil už dost. Tak v čem mu připadala tahle situace jiná?

„Jak znáš moje jméno, Tome?“ ptal se Bill.

„No…“ zaváhal na chvíli Tom. „Víš… ehhmm… j-já,“ potřeboval vymyslet nějakou dobrou výmluvu. Nemohl na něj vychrlit, že je jeho dalším úkolem a dostal od své nadřízené celou složku informací.

„Ano?“ Bill zkoumavě zvedl jedno své tmavé obočí a ještě upřeněji se na chlapce podíval.

„Sledoval jsem tě,“ dostal ze sebe nakonec Tom, když ho nic jiného nenapadlo. „Chodil jsem za tebou a snažil jsem se o tobě něco zjistit.“ V tomhle bodě si Tom dost jasně uvědomil, že takhle by se asi jejich rozhovor vyvíjet neměl. Podle pravidel by ho neměl děsit ani nic prozrazovat, ale tohle bylo úplně jiné než kdykoli předtím. Snadno mu docházela slova a jeho schopnost lhaní selhávala. Vnitřně se chvěl při každém pohledu do jeho očí, od nichž se nedokázal ani na vteřinu odtrhnout. Tohle bylo skutečně prvně a on nevěděl, co dělat.

Bill na to nic neřekl. Chvíli na Toma shlížel a potom se z okna vytratil. Následně zhaslo světlo a pak bylo ticho.

Toma popadl náhlý strach, že to celé podělal na největší možnou míru. Nejenže přiznal svému cíli, že ho sledoval, ale navíc se Bill urazil a odmítl na to jakkoli reagovat.

Ještě chvíli hleděl do potemnělého okna, než se odhodlal k tomu, aby se otočil a vykročil směrem k sobě.

„Tak počkej přece,“ ozvalo se za jeho zády trochu výhružně. Bylo to tak tiché, že se nejdřív domníval, že si to jenom vymyslel, ale i tak se otočil. Ve svitu pouliční lampy stál hlavní objekt jeho zájmu. Vlasy měl značně zplihlé a tělo halené do černé kožené bundičky a černých kalhot. Na nohou měl tentokrát červené tenisky.

„Tentokrát máš boty i bundu?“ uklouzlo Tomovi dřív, než si stačil uvědomit, jaká je to pitomost.

„Cože?“ Bill byl očividně zmatený. „O čem to krucinál…?“ náhle se v jeho očích mihlo pochopení. „Tys viděl i tamto…?“ Víc nemusel dodávat. Oběma vytanula v mysli vzpomínka na Billův tanec v dešti, kde byl oblečen jen do půli těla.

Tom se jen provinile usmál. „N-nechtěl jsem tě takhle šmírovat,“ snažil se ho přesvědčit. „Chtěl jsem odejít,“ chtěl přesvědčit i sám sebe, ale nesetkal se s velkým úspěchem. „Fajn, tak dobře, nechtěl jsem odejít, v tu chvíli jsem prostě nemohl.“ Teď by si nejradši dal pár facek. Přiznal mu tady, že ho šmírovat. Kdyby o tom věděla Amalia, Tom by už zaručeně nebyl mezi živými. Tak moc to snad ve svém životě ještě nepokazil.

Bill na něj jen zaraženě hleděl. Bylo to zvláštní přiznání od naprosto cizího kluka, ale na druhou stranu mu to nemohl mít za zlé. Sám si přece přál, aby se s ním setkal a dozvěděl se o něm něco víc. Navíc měl ve svém pokoji detailní kresbu jeho obličeje, což taky nepatřilo mezi nejnormálnější projevy cizosti.

Tom k Billovi poslal další omluvný úsměv, což taky mockrát ve svém životě neudělal. A v mysli doufal, že ho Bill hned neodsoudí.

Černovlásek k němu přistoupil blíž, během chvíle zkrátil vzdálenost, která je dělila, a v dalším okamžiku vlepil Tomovi facku, až to pěkně plesklo.

Dredáč ve svém nitru necítil ani vztek ani zášť, spíše jenom narůstající zmatení. Možná dokonce uznal, že si to zasloužil, což nebývalo jeho zvykem. Byl učený rány vracet a to mnohem silněji, než jak k němu přišly. Teď ale ne. Jenom stál a vnímal tu pulzující bolest, během níž mu tvář začala značně rudnout. Stačil taky postřehnout, že i samotný Bill byl šokován svým činem. Zdálo se, že to neměl nijak v plánu, prostě mu to ulítlo.

„Fajn,“ začal Tom, i když netušil, co by měl dělat dál. Nechtěl mu to vracet, to si Bill nezasloužil. Přece jenom Tom byl tím, kdo se provinil a narušil cizí soukromí, Bill mu pouze udělit trest, nic víc.

„O-omlouvám se,“ vylezlo z Billa, zatímco se mu lehce chvěl spodní ret. Tom se na to soustředil, i když chtěl svůj pohled mermomocí odtrhnout. Nemohl být přece jako nějaká vlhká třináctka, která s očekáváním hledí na rty svého chlapce a vyzývá ho tím k polibku. Nemohl, ale přesto nebyl schopný svůj pohled posunout jinam. Celým svým tělem vnímal ty jemné linie i pohyby a znovu ucítil ve svém rozkroku jakési šimrání. Viděl, jak si Bill spodní ret nervózně skousl a následně olízl, a do jeho spodní části těla se postupně přelila další vlna krve.

„Jsi v pořádku?“ Billův hlas se třásl stejně jako jeho ret. Položil Tomovi ruku na rameno a stiskl ho.

„Em…cože?“ Zdálo se, jako by se Tom probral z jakéhosi snění. Vyhledal Billovy oči plné starosti a uhnul pohledem. Měl dojem, že tohle už dál nevydrží. V jeho nitru se mezi sebou bilo tolik nálad a emocí, že si připadal jako puberťák. Mísila se v něm naděje se zklamáním. Očekávání s bezradností. A zmatenost se šíleností.

„To já se omlouvám,“ vypravil ze sebe jen stěží. Srdce mu znovu bilo jako splašené. Zase ničemu nerozuměl.

Pak nastalo ticho. Ti dva na sebe hleděli, jako by ze sebe chtěli naráz vychrlit všechny otázky, ale nikdo z nich netušil, jak začít. Každý sváděl jakýsi vnitřní boj. Oba tak nějak znali toho druhého, i když se viděli jen párkrát.

A pak, aniž by se to nijak vysvětlilo, Tom zase utekl. Ani se nerozloučil, neřekl vůbec nic, prostě odklusal pryč.

Černovlásek za ním chtěl něco křiknout, ale přepadla ho náhlá strnulost. Nevěděl, co by měl říct. Vždyť se ani neznali, nemohl tedy očekávat, že k němu bude nějak vlídný zvlášť potom, co mu dal facku. Ani netušil, kde se to v něm vzalo, nejspíš si myslel, že by to byla normální reakce od někoho, kdo by byl sledován. Jenže jeho to naopak potěšilo, svým způsobem byl rád, že o něj Tom projevil zájem v tom směru, že ho šmíroval a nemohl ho nesledovat při jeho tanci.

Vrátil se zpět do domu, proplížil se do svého pokoje a spokojeně zaplul do své postele. V hlavě měl tolik otázek ohledně dredatého chlapce, ale netušil, jak je zformulovat.

Tome? Zkusil to. Tome, jsi v pořádku?

Žádné odpovědi se mu nedostalo. Nedokázal určit, zda je to kvůli tomu, že spojení nefunguje, nebo osoba na druhém konci linky prostě neodpovídá.

Omlouvám se. Poslal další myšlenku, i když si nebyl úplně jistý, jestli dorazila. Celá tahle situace byla tak opředená tajemstvím, že ho to až štvalo. Ve svém životě snad nezažil větší zmatek a vlastní nevědomost.

Následující ráno vše proběhlo ve spěchu. Černovlásek vstal pozdě, nikdo z rodiny ho nevzbudil, jelikož matka byla u doktora, aby se pobavila o svých zdravotních problémech, a jeho otec byl na schůzce s nějakým investorem.

Ráno se rychle oblékl do věcí, které si předem připravil, snídani úplně vynechal, aby se mohl namalovat a učesat. Vyčistil si zuby, do batohu si hodil poznámkový blok a propisku a vyrazil. V noci se mu nezdál záhadný sen o dětském pláči, proto se nezdržoval zapisováním a kontrolováním svého snáře.

Bill stále přetrvával v jakémsi nachlazení a neustále pokašlával. Do školy si s sebou vzal hned několik balíčků kapesníků, což se mu vyplatilo, jelikož během cesty musel běžet, aby to stihl, což jeho plicím zrovna dvakrát neprospělo.

Do třídy dorazil bezmála dvě minuty před příchodem učitele a měl štěstí, že ho nechytil dozor na chodbě.

Usadil se na volné místo v druhé lavici a zkontroloval svůj make-up. Ráno spěchal, takže si teď musel umazávat linku kolem pravého oka, kterou nechtěně přetáhl.

Následně se ozvalo klapnutí dveří a do třídy vstoupil jejich třídní učitel, který s nimi na gymnáziu byl těch sedm předchozích let.

Všichni neochotně vstali, jak tomu bylo všechny předchozí roky, a na učitelův pozdrav reagovali úplně stejně. Hned na začátku jim učitel začal vykládat o tom, že je tohle jejich poslední rok na této škole a že bude následovat maturita a pak vysoká škola nebo práce. Kladl jim na srdce, aby nic nezanedbávali a plně se soustředili na své studium. Snažil se být motivující, ale z celé třídy, jež čítala 32 lidí, si z jeho řeči něco vzali asi jenom dva z nich. Nebylo se čemu divit, ostatní se ještě nestačili smířit s tím, že končí prázdniny a opět začíná to brzké vstávání. Byl svou řečí tak pohlcen, že si skoro nevšiml klepání na dveře.

„Někdo klepe,“ upozornil ho Bill mírně a přesunul svůj pohled ke dveřím. Očekával ředitele, který by oktavánům udělil další proslov na začátek.

„Dále,“ ozval se učitel značně znepokojen tím, že byl vyrušen.

Dveře se otevřely a do třídy se došoural shrbený kluk s blonďatými dredy a dokonale hnědýma očima.

Bill zpozorněl. Jeho myslí se rozezněla hudba a další slátanina různých nesmyslných obrazů. Musel se přichytit lavice, aby zůstal v klidu. Zatočila se mu hlava a on měl chvíli pocit, že upadne do mdlob. Ještě si stále nezvykl, co s ním dělá jediný pohled na Toma.

„Á pan Engel,“ pousmál se učitel a otočil se ke svým studentům. „Tak třído,“ snažil se zjednat si trochu pořádek. „Tohle je Tom Engel, váš nový spolužák,“ představil ho. „Bude s vámi v tomto školním roce sdílet tuto třídu.“

Místností se ozvala vlna šepotu a vzrušených debat, které začaly dívky očarované jeho ležérním způsobem projevování.

„Pochází z Kolína nad Rýnem. Není to sice výborný student, ale naději na složení maturity má,“ pokračoval v jeho popisu. „Pokud bys k tomu chtěl něco dodat,“ otočil se k němu.

„Ani ne,“ pokrčil rameny Tom a rozhlédl se po třídě. Jediné volné místo bylo v přední lavici vedle otylé dívky, která mu na první pohled připomněla Amalii. Otřásl se odporem a sedl si vedle ní. Jakmile dosedl, rozhlédl se po třídě, až jeho pohled doputoval k Billovi, který měl hlavu položenou na lavici a vypadal, že je pořádně mimo.

„To je zvláštní,“ pronesl jakýmsi posměšným tónem, kterým u dívek vyvolal zdání drsňáka, „normálně ze mě omdlévají holky.“ Byla to jasná provokace mířená na bezbranného Billa, který to ani nepostřehl. Ostatní ve třídě se otočili jeho směrem. Učitel k němu přiběhl a zatřásl s ním v naději, že ho probere. Bill ale stále na nic nereagoval.

autor: SakuraUchihaHaruno13