autor: Izzap
Loučení a prach
„Musíš odjet?“ zeptal se Bill už poosmé od té chvíle, co Tom dorazil. Jeho hlas byl měkký a plný naděje, chlapec doufal, že uslyší jinou odpověď, než jaká už zazněla sedmkrát.
Bohužel se mu opět dostalo toho samého litujícího přikývnutí.
„Musím,“ odpověděl Tom tiše, málem se mu zlomil hlas, když se zadíval do černovláskových zavlhlých očí. Slzy se sbíhaly jedna ke druhé v Billových čokoládově hnědých kukadlech a chystaly se sklouznout po tvářích až k třesoucímu se spodnímu rtu. Zatím ale zůstávaly na místě a Bill odolával jejich přirozené potřebě rozeběhnout se mu po obličeji.
Tom se kousal zevnitř do tváře, aby zadržel vlastní pláč. Věděl, že jakmile začne brečet Bill, on už se také nezvládne kontrolovat.
Přiměl se odhlédnout od černovláskových očí a podíval se na jeho ruce spočívající na Billových bocích, svíraje je majetnickým způsobem. Stisknul dlaně ještě víc.
„Miluju tě,“ řekl jemně a znovu spojil pohled s Billovým.
Nahnul se a přitiskl rty na jeho v něžném polibku, který trval sotva víc než pár posvátných vteřin. Tom si poté opřel čelo o čelo svého milence, jelikož se nechtěl odtahovat příliš daleko. Dneska na sobě neměl žádnou čepici, jenom jednoduchý šátek, který držel jeho dredy v culíku.
„Zůstaň,“ vyslovil Bill po minutě ticha. Jeho hlas zněl téměř neutrálně, ale bylo jasné, že doufá, že Tom vyhoví jeho přání.
Dredáč si povzdechl a zavřel víčka. Posunul ruce na Billův pas v milujícím objetí a přitáhl si chlapce blíž. Ačkoliv si přál, aby mohl zůstat, nahlas jenom kajícně vyslovil: „Nemůžu.“
Bill se zhluboka nadechl, aby zadržel slzy na tak dlouho, jak to bude možné, než bude přinucený se vzdát.
Roztřeseně vydechl a sevřel v dlaních látku Tomova obřího trička v oblasti hrudníku. Přál si, aby si tímhle mohl u sebe Toma udržet napořád.
„Nechoď,“ zašeptal.
Dredáč otevřel oči ve špatné chvíli. Spatřil, jak se po Billových tvářích rozkutálely slané slzy.
„Musím.“
„Nemusíš.“
„Musím.“
„Ale nechceš.“
Tom zavzdychal a snažil se na svých rtech vykouzlit úsměv, ale nedokázal to. Zvedl jednu ruku z černovláskova pasu a palcem setřel slané potůčky z jeho hebkých tváří.
„Jsou to jenom dva měsíce. Přinejhorším,“ ujistil Tom ustaraného chlapce ve své náruči a dělal všechno proto, aby se na nastalou situaci díval z té lepší stránky.
Bill ztuhle přikývl a skousl si spodní ret, aby zadržel další slzy.
„Ale dva měsíce jsou velmi dlouhá doba, pane Kaulitzi,“ špitnul zlomeně. Kdyby Tomovi řekl „Tomi“, nebyl by schopný se ubránit slzám.
Druhý mladík zavzdychal a chytil do dlaně Billovu tvář. „Já vím, já vím,“ odpověděl a podvědomě zakýval hlavou.
Na pár chvil byli oba zticha. Dopadala na ně tíha letního vzduchu. Objímali se a užívali si poslední sladké společné momenty a tiskli si do paměti každý detail toho druhého s nadějí na fotografickou paměť.
Billovi se náhle zastavil dech, což přitáhlo Tomovu pozornost. Jejich oči se setkaly a v těch Billových byl odlesk skryté naděje. „Vezmi mě s sebou,“ řekl tiše a mírně se usmál.
„Chceš jet se mnou?“ otázal se Tom skepticky.
Úsměv černovláskovi povadl. „Já-já… Nemohu,“ odpověděl konečně.
„Proč ne?“
Znovu si pohlédli do očí, ale Bill se rychle odvrátil. Pohledem bloudil po pozemku a pak se ustálil u domu vzdáleného několik metrů. „Nemohu,“ zopakoval šeptem. „Tomi, dva měsíce v budoucnosti jsou příliš.“
Od příštího roku v ní budeš na mnohem déle, pomyslel si dredáč a znovu se pomodlil, aby to byla právě budoucnost, kam jeho milenec uteče. Nicméně nyní na srozuměnou přikývl.
„Máš pravdu,“ odpověděl měkce neškodnou lež. „Hej, podívej se na mě,“ šeptl, dlaň vsunul pod Billovu bradu a natočil jeho hlavu tak, že se na něj musel podívat. „Jsou to jenom dva měsíce, Bille. Dva krátké, malé měsíce… utečou dřív, než se naděješ, a potom se věcí vrátí do normálu.“
Černovlásek mírně přikývl a znovu si skousl spodní ret. „Dva měsíce,“ zopakoval.
„Jo,“ opáčil Tom a na okamžik odhlédl od Billa a podíval se směrem k domu vedle nich. Pohlédl do oken, jestli za nimi nezahlédne nějaký pohyb, ale ničeho si nevšiml. Otočil se zpět ke svému společníkovi a s úsměvem dodal: „Pojď sem…“
Dredatý chlapec se naklonil, automaticky zavřel víčka a otevřel ústa. Dlaň položil na zadní část Billova krku a mírně zatlačil, aby se rychle dostal k Billovým rtům. Kluci se nestarali o to, zda je někdo přistihne, byli ztraceni v polibku a všechny starosti nechali za sebou.
Tom zabořil prsty do Billových vlasů a stále tlačil jeho hlavu dopředu, nedal druhému chlapci ani šanci se odtáhnout.
Ne že by ten jakkoliv zamýšlel to udělat. Byl příliš zachumlaný v Tomově náruči a příliš ztracený v tom jemném, milujícím doteku, aby se odtáhl. Mysl měl zatemněnou, vůbec mu nedocházelo, kde jsou – na úplně otevřeném prostranství. Vypadalo to, že na tom teď vůbec nezáleží, na rozdíl od jejich předchozích setkání, kdy hrála jejich pozice hlavní roli.
Polibek trval dobrou minutu, ačkoliv nebyl nijak zvlášť hluboký. Byl spíš cudný a hořskosladký, nic víc než moment mezi dvěma lidmi, kteří se milují a říkají si váhavé sbohem.
Tom se přinutil odtáhnout, i když nesnášel každý milimetr, jenž byl mezi ním a Billem. Nicméně věděl, že to musí udělat.
„Měl bych jít,“ zašeptal a sledoval, jak černovlásek pomalu otevírá oči.
Bill navzdory svým přáním kývl a tiše odpověděl: „Pokud musíš…“
Vyměnili si poslední slova a několik „Miluju tě“, pak se Tom konečně přinutil udělat od Billa pár kroků pryč, pustit jeho pas a připažit ruce k tělu.
„Nezapomeň na mě,“ vyslovil, zatímco couval k pumpě. Ohlédl se přes rameno a omotal prsty kolem držadla.
Bill se přinutil k poloupřímnému úsměvu, zatímco ho sledoval. „Nezapomenu,“ slíbil.
Se zaskřípáním držadla Bill zavřel oči přesně poté, co mu přímo před zrakem začal Tom mizet. Jako někdo z pohádek, které mu vyprávěla matka před spaním, když byl malý. Zvedl se vítr, ale po několika sekundách to vypadalo, že se všechno vrátilo do normálu. Bill otevřel víčka a spatřil pumpu před sebou úplně opuštěnou. Žádné stopy po dredatém chlapci.
Černovlásek trochu popotáhl a přinutil se překonat krátkou vzdálenost k domu, v němž bude dva dlouhé měsíce čekat, než se bude moct vrátit do bezpečí Tomovy náruče. Zmizel v domě a to, jestli ho někdo viděl, byla poslední z jeho starostí.
Bohužel – pár zvídavých očí sledoval každou sekundu jeho a Tomova loučení z okna haly.
***
James pokračoval v zírání z okna a užasle kulil oči. Nohy ho odmítaly nést do bezpečí jeho pokoje, přestože zaslechl zavrzání schodů pod vahou něčích kroků – nepochybně Billových. Přestože chlapec věděl, že nejmoudřejší by bylo zmizet ve své ložnici a nechat to být, zůstával přibitý k podlaze. Chodidla mu vrostla do koberce, jeho ruce stále spočívaly na parapetu a jeho nos byl jen pár centimetrů od okenní výplně.
„Jamesi?“ ozval se Billův hlas, který připomněl předešlé kroky. Starší z chlapců se zastavil v polovině schodiště a zvedl hlavu. Jeho tvář nesla známky pláče. „Co zde děláš?“
James se odvrátil od okna a oči zapíchl do těch Billových. Na moment zůstal tiše. Pak promluvil, aniž by reagoval na bratrovu otázku. „Kam Tom šel?“ zeptal se tiše, aby ho nezaslechli otec ani matka.
Bill odvrátil zrak a cítil, jak mu rudnou tváře. „Odjíždí do domu svých prarodičů,“ zamumlal v odpověď a pak prošel kolem svého mladšího sourozence a vkráčel do svého pokoje, načež za sebou zabouchl dveře.
Mladší chlapec několik sekund sledoval zavřené dveře a pak ještě jednou vykoukl z okna.
Jistě, to, že znovu viděl svého bratra, jak líbá toho pana Kaulitze, jím otřáslo.
Ale právě teď ho zrovna tohle trápilo ze všeho nejméně.
Právě teď byl James stokrát víc zvědavý na to, jak přesně Tom zmizel…
***
Tom špičkou boty otevřel dveře hostinského pokoje a vtáhl dovnitř svůj námořnický vak plný oblečení a dalších nezbytností, bez nichž se v létě u svých prarodičů neobejde. Nechal tašku u nohou manželské postele a ze zad shodil na matraci batoh.
Ztěžka vydechl a rozhlédl se po pokoji, jenž vypadal naprosto netknutý od Vánoc, kdy tu byl naposledy. „Pořád všechno při starým,“ zamumlal si pod vousy a posadil se na kraj postele.
Zapřel se lokty o kolena a vložil hlavu do dlaní. Tohle budou dva mučivě dlouhé měsíce, to věděl už teď. Jeho prarodiče byli už ve stavu zralém na pečovatelský dům, ale oba byli příliš tvrdohlaví na to si přiznat, že by potřebovali extra péči. Bylo jim přes osmdesát, a přesto žili tempem králíčků z reklamy na baterky.
Nicméně navzdory své umíněnosti zůstávalo faktem, že pomoc potřebovali – i s každodenními věcmi. V podstatě to znamenalo, že z Toma a jeho sestry Avy se na příští dva měsíce stanou sestřičky z hospicu.
A ta nejhorší část všeho byl okamžik, kdy Tom svého dědu objal. Nemohl si pomoct, všimnul si shodných rysů. Děda měl stejně vzdorovitou bradu jako jeho otec James. A jakmile to Toma napadlo, jeho další myšlenky vedly přímo k Billovi.
„Chybí ti?“ ozval se Avin hlas, zatímco si její bratr tisknul dlaně k očím a snažil se zahnat mučivé představy.
Vzhlédl od svých rukou a podíval se na sestru, jež vešla do pokoje a sedla si na protější postel. „Kdo?“ zeptal se šeptem.
Dívka protočila panenky.
„Ty víš,“ prohlásila se skrývaným úsměvem, „ten kluk.“
„J-jakej kluk?“ pídil se zvědavě Tom, neschopný si uvědomit, že jeho sestra ví o něm a Billovi. Samozřejmě, zapomněl na ten večer, kdy je načapala v objetí.
Ještě jednou Ava zakoulela očima podrážděním typickým pro teenagera. „Ten kluk,“ zopakovala vlastní slova, cítila se trochu trapně, že o něčem takovém mluví se svým bratrem. „Ten s černými vlasy… Bill? Nebo tak nějak?“ Její bratr ztuhle přikývl. „Chybí ti?“
V pokoji se ozvalo povzdechnutí a pak si Tom znovu přikryl oči dlaněmi. Pokusil se o pohodové pokrčení ramen, ale takový pohyb zůstal v jeho pozici nerozeznán.
Uběhla celá minuta, než našel sílu odpovědět. „Tak nějak.“
Ava se zahihňala, když zahlédla rudou barvu na bratrově krku. „To je roztomilý,“ řekla. Nikdy předtím neviděla ani neslyšela, že by Tomovi na někom tak záleželo, aby přiznal, že mu chybí. „Přijede tě sem v létě navštívit?“
Bratr smutně zavrtěl hlavou. „Nemůže,“ pípnul.
„Oh.“ Chvíli bylo ticho a pak Ava znovu promluvila. „Je to tvůj… tvůj kluk?“
Tom ustal v tlačení si prstů do očí. Zvedl hlavu a opřel si bradu o spojené dlaně. Zhluboka se nadechl a pořádně vydechl, než pohlédl na Avu. Tak nějak napůl se usmál a tiše odvětil: „Jo, je.“
Dívce znachověly tváře. Mírně naklonila hlavu. „Jsi gay?“
„Asi jo,“ opáčil Tom prostě. Niky předtím nebyl, ale teď to nemohl popřít. A kdyby prohlašoval, že je gay jen ohledně jednoho člověka, lhal by dle svého názoru sám sobě.
Sestra se znovu zachichotala. „Ví to máma? Už jsi jí to řekl?“
Tom vydechl a unaveně zavřel víčka. „Ne, ještě ne. Nebyla ta správná chvíle.“
„Oh.“
„Ťuk ťuk,“ ozval se hlas z chodby a pak zaznělo zaťukání na už otevřené dveře. Do místnosti vstoupila babička se svou tenkou hůlkou, která nevypadala, že by jí příliš sloužila.
Tom odstrčil svoje zavazadla ke zdi, aby babička mohla projít, a pomohl staré ženě posadit se na kraj lůžka.
„Copak, babi?“ zeptal se dredáč a také se znovu posadil. Mračil se nad tím, jak vyčerpaně vypadala žena jenom po krátké cestě z obýváku do hostinského pokoje.
Babička si unaveně povzdychla a zavrtěla se na matraci. Hůlku opřela o nohu postele. „Oh, babička stárne,“ prohlásila se zasmáním. „Ale dědeček chtěl, abych to byla já, kdo vám řekne novinky. Nechtěl být letos za toho špatného.“
Její vnoučata se ušklíbla. Přesně věděla, o čem mluví: o jejich letních pracích. V domě svých prarodičů ti dva opravdu přes prázdniny nezaháleli. Byli mladí a zdraví, tudíž v perfektní kondici pro těžkou dřinu.
„Jaký je letos verdikt?“ zeptal se Tom. Odpovědi se trochu bál, v minulých letech na ně občas čekala opravdu těžká práce.
„Oh, nic tak hrozného,“ opáčila babička a ujišťujícně poplácala Toma po koleni. „Mysleli jsme, že letos byste vy dva mohli pomoct s úklidem sklepa. Je tam tolik harampádí…“ nedokončila a mírně se zahihňala. Pobaveně zavrtěla hlavou. „Váš dědeček je hrozný vetešník, ale nikdy by to nepřiznal. Však ho znáte – příliš tvrdohlavý na to, aby přiznal, že je tvrdohlavý.“ Žena se znovu zasmála. „Myslíte si, že byste to zvládli?“
„To zvládneme,“ odpověděl chlapec. „pokud to tam není plný sraček, ehm… věcí jako v podkroví.“
Jeho babička po něm hodila pohledem, kterým ho tiše varovala před používáním sprostých slov, než řekla: „Není to tam ani z poloviny tak špatné, jako to bylo v podkroví. V podkroví byly moje zapomenuté krámy. Sklep je plný dědových věcí. A jeho harampádí je mnohem zajímavější než to moje. Má schované věci z doby, kdy byl malý, a krabice a krabice předmětů po svém otci-„
„Má nějaké Jamesovy věci?“ skočil své babičce do řeči Tom, čímž na sebe přitáhl pozornost všech v místnosti.
Stará žena zmateně nadzdvihla obočí a obrátil se na svého vnuka. „Věci po tvém pradědečkovi, ano,“ odpověděla nechápavě. „Jak to, že si pamatuješ jeho jméno? Dělali jste ve škole genealogii?“ zavtipkovala.
Tom se zasmál a zavrtěl hlavou. „Ne, je to jenom… něco, co prostě vím,“ odvětil tiše, vděčný za to, že nikomu nevrtá hlavou jeho nevídaný zájem. „Takže kdy začneme?“ zeptal se, aby změnil téma.
„Začněte, kdy chcete,“ řekla jeho babička s úsměvem. „Máte na to celé léto.“
***
Tom vydržel pár dní, skoro týden. Vzal si čas na to zvyknout si na situaci následujících měsíců. Nechtěl myslet na Billa a vypadalo to, že kdykoliv se jenom přiblíží ke sklepu, jeho myšlenky zamíří přímo k němu.
Šestého dne u prarodičů nicméně během odpoledne do sklepení zamířil, aby se v něm ukryl před horkem a sluncem. A skončil obklopený nekončící horou špinavých krabic. Některé byly úhledně vyskládané, další štosy vypadaly jako šikmá věž v Pise. Ale jednu věc měly všechny krabice společnou – byly pokryté silnou vrstvou prachu
Tom zatáhl za řetízek, aby si rozsvítil, čímž ozářil většinu sklepa. Vydechl. Nedokázal se rozhodnout, kde má začít. Nakonec otevřel víko krabice, která ležela nejblíže u něj. Zakašlal a zamával si levou rukou před obličejem, aby rozehnal oblak prachu, jenž se zvedl kolem boxu a napadl vzduch kolem. Tom kuckal, dokud kolem něj nebylo opět trochu dýchatelno.
Udělal krok dopředu a nakoukl do otevřené krabice a nad obsahem se zamračil.
Hračky.
Box nebyl plný ničeho jiného než starých poničených dětských hraček. A vypadalo to, že jde spíš o matčiny věci. Pokud tedy neměl dědeček jako dítě zalíbení v barbínách.
Tom se ušklíbl, posunul krabici bokem pod světlo a jistě, červeným fixem tam bylo napsáno: Simoniny hračky.
To rozhodně nebylo to, co hledal.
Ale jestli je jedna krabice popsaná, pak budou i ty další, ne?
Tom se natáhl k polici za sebou a vzal do ruky baterku. Nechal krabici otevřenou, zapnul baterku a zaměřil pozornost na viditelné strany krabic. Konečně uviděl to jedno slovo, které hledal.
Vypnul baterku a odhodil ji stranou. Pak zvednul víko krabice. Rychle se podíval dovnitř, ale k jeho zklamání tam nebylo nic moc k vidění.
„Proč to děláš už teď?“
Tom upustil zarámované fotografie svého dědy v dětském věku zpátky do krabice a ohlédl se přes rameno na svou malou sestru, která seskakovala po schodech do sklepa, přičemž rozsvěcovala světla. Její poskoky dělaly šoupavé zvuky na cementové podlaze. Přešla ke svému bratrovi.
Tom vydechl a trhl rameny a pak obrátil pozornost zpět na box plný fotografií. Zvedl rodinný snímek z doby, kdy byl děda malý, a odpověděl: „Nemám nic lepšího na práci.“
„Takže radši budeš tady na prachovým hřišti?“ zeptala se Ava. Vyšvihla se na poměrně stabilní stoličku a přejela prstem přes víko jedné zavřené krabice. Pak si ho zvedla k tváři a zašklebila se nad vrstvou prachu, která utkvěla na její kůži. „Hnus.“
„Lepší než bejt venku v tom vedru,“ zamumlal Tom a sundal jeden horní box a položil ho na zem. „Děda je takovej vetešník… proč by si někdo schovával všechny tyhle sračky?“
Ava se zahihňala a seskočila ze sedátka. Otevřela víko jiné krabice. „A děda má očividně rád plyšový medvídky,“ prohlásila se zasmáním a vytáhla vycpané zvíře ven. „Jé, smrdí starobou a plísní-„
„Podívám se na něj,“ přerušil ji chlapec poté, co odhlédl od své krabice a jeho oči zachytili povědomého medvídka. Vytrhl plyšáka sestře z rukou a podíval se na něj blíže. Vykulil oči a dotkl se modré srsti, jako by byla ze zlata.
Ava se zařehtala bratrově úžasu, než se obrátila zpátky k boxu. „Tomi má rád medvídky?“ zeptala se s dětským žvatláním.
„Sklapni, já jen…“ nedokončil Tom, uvědomil si, že jí nemůže říct, že toho samého medvěda dal Billovi před pár týdny. A rozhodně to byl ten stejný medvěd, navzdory opotřebování a pár trhlinám. Dredáč zatřepal hlavou a spustil ruku dolů, přičemž plyšáka stále držel v levé ruce. „Kde jsi to našla?“
„Tady,“ odpověděla Ava a zakuckala se. Odfoukla prachový mrak. „Ooh, co je tohle?“ otázala se, když se prohrabala stohem papírů. Zabořila ruce do velké krabice a vytáhla knihu s koženou vazbou. Rozvázala uzel a otevřela ji na první straně.
„Co to je?“ zeptal se tiše Tom a sledoval, jak se jeho sestra zubí, zatímco znovu usedá na stoličku s knížečkou v ruce.
Ava se zahihňala a knihu zavřela. Ukázala ji svému bratrovi. „Myslím, že je to něco jako deník. Vypadá to, že ji psalo nějaké malé dítě. Tady, podívej.“
Tom položil medvídka na víko jedné krabice a vzal si od sestry knihu. Přejel prsty po koženém obalu a obrátil knížku v rukou. Vypadala staře a rohy byly poničené, jako by ta knížka byla schovávaná příliš často v malých úkrytech. Opřel se o zeď, otevřel knihu a naklonil si ji tak, aby mohl na světle přečíst písmo.
Sestra měla pravdu, vypadalo to, že do knihy psalo nějaké malé dítě. Rukopis byl roztřesený a příliš velký – jako když se dítě učí psát do linek.
Obsah první stránky to jenom dokazoval. Tom se zasmál dětinskosti prvního zápisu. To dítě psalo o nějaké hračce, kterou mu matka nekoupila, když byli ve městě – a jak je za to na ni naštvané. Svou matku vykreslil jako vtělení ďábla.
„Čemu se směješ?“ pídila se Ava, zatímco na stoličce komíhala nohama dopředu a dozadu.
Tom vzhlédl, mírně překvapený. „Je to jako dětskej časopis,“ opáčil se smíchem, jako by to byl další důvod jeho pobavení. Podvědomě obrátil list a dodal: „Je to směšný.“
„Oukej,“ prohlásila Ava a seskočil ze stoličky. „Bav se, já jdu zpátky nahoru.“
Tom sotva přikývl. Zaslechl sestřiny kroky na schodech, ale jeho pozornost byla teď upřená na něco jiného. Projel dalších pár stránek, smál se směšným příhodám na nich zachycených. Otočil další list a všiml si několika vytržených stránek, jejichž kraje uvízly ve vazbě jako slabá připomínka.
Tom přejel prsty po zbytcích papíru a pak se podíval na další zápis. Tenhle byl jiný než ty předchozí. Písmo bylo jistější a tentokrát bylo v horním rohu stránky napsané datum.
„Ach!“ Tom skoro vykřikl a vyskočil na nohy, když ucítil zašimrání ve tváři. Odcvrnkl hmyzí potvoru pryč. Ta spadla na podlahu – a stejně tak i kniha. Tom uklidnil svůj dech a klekl si, aby deník sebral, přičemž mumlal: „Pitomej brouk.“ Ztěžka vydechl a zvedl knihu. Ta se sama otevřela, zatímco se Tom zvedal, a jeden list z deníku vypadl a snesl se na zem.
Tom se sehnul a zvedl ten předmět. Byl to složený list papíru, který byl těžší než ostatní – jako kus kartonu. Složený okraj byl zřejmě uhlazovaný tak dlouho, až byl tak tenký, jak jen to bylo možné.
Tom se znovu postavil, položil deník na krabici a shlédl zmateně na proužek papíru ve svých rukou. Opřel a provlékl prsty tak, aby papír rozbalil.
Dech se mu zadrhl v hrdle.
Papír se roztřásl, jak kopíroval pohyby Tomových rukou.
Chlapec párkrát zamrkal, neschopný uvěřit, co vidí. Bylo to skoro nereálné.
Znovu se podíval na papír, ale ten se nezměnil. Byl stejný jako před dvěma vteřinami. Série fotografií z fotobudky z karnevalu před pár týdny. Každá z nich zobrazovala momentky Billa a Toma. Tomovi se rozbušilo srdce, když si uvědomil, kde ty fotky byly. Jamesův deník, pomyslel si. Znovu sáhl pro knihu, fotky stále mezi prsty, a zalistoval stránkami, aby se dostal k více „současným“ datům.
„1908, 1908, no tak, no tak,“ šeptal, otáčel stránku za stránkou, dokud nenašel, co hledal. „Dvacátého března 1908, jo!“ Přejel pravým ukazováčkem po stránce, očima přejížděl zleva doprava a rty formovaly napsaná slova, sem tam Tomovi něco uniklo nahlas. „Bill včera přivedl domů cizího kluka… měl divné vlasy… nikdy jsem neviděl takové vlasy!… Říkal něco o tom, že se nemůže dostat domů… Bill ho zde nechal přes noc… Matka a otec byli na návštěvě u pratety… Ráno byl pryč…“
Tom otočil stránku, jeho oči zběsile těkaly po zápiscích, dlaně se mu potily a fotky v jeho slabém sevření se třásly. Pár dalším zápisům nevěnoval pozornost, jelikož je shledal nedůležitými, byly to v podstatě jenom Jamesovy názory na to, že Bill očividně dost často mluví o tom, jak Toma potkal.
Dredáč se zarazil, jakmile došel k mladším zápiskům – z pozdního jara. Projel prvních pár řádků z jednoho z nich a pak se rozhodl přečíst celý zápis, slovo po slovu. Celou dobu mu srdce bušilo jako splašené.
22. května 1908
Věděl jsem, že má Bill k tomu panu Kaulitzovi blízký vztah, ale nikdy by mne nenapadlo, že by mohl být až takto blízký. Viděl jsem je dnes, jak spolu utekli do lesa, a sledoval jsem je. Myslel jsem si, že se Bill chystá ukázat Tomovi nedalekou říčku. Neměl jsem je sledovat. Neměl.
Nešlo o říčku. „Bojovali spolu,“ jak to nazval Bill. Donutil mne přísahat, že to nepovím matce. Neudělám to, také by byl nesmysl žalovat na něco, co se nestalo. Nebojovali spolu. Sledoval jsem je zpoza stromu. Líbali se! Bylo to tak nechutné! Dva kluci? A líbají se? Je to vůbec správné? Vždycky jsem viděl jenom chlapec a děvčata, kteří toto dělají, ani jsem nic jiného neslyšel. Zeptal bych se matky, ale bojím se, že bude chtít vědět důvod, proč jsem tak zvědavý.
Nicméně zeptal jsem se Billa. Řekl, že pro nějaké lidi je to špatné. Zeptal jsem se ho, jestli je takový. Jestli se mu líbí chlapci.
Nicméně zeptal jsem se Billa. Řekl, že pro nějaké lidi je to špatné. Zeptal jsem se ho, jestli je takový. Jestli se mu líbí chlapci.
Řekl, že ne.
Lhal. Vím, že lhal. Vím, co jsem viděl.
Viděl jsem, jak líbá Toma, a slyšel jsem jejich rozhovor.
Pokud se to nějakým lidem zdá špatné, proč to dělá? A proč to skrývá?
Tom vydechl a snažil se zpomalit zběsilé údery svého srdce. James to věděl a věděl víc, než si mysleli. Už jenom tohle stačilo na to, aby Tom vyšiloval.
„Thomasi! Oběd je na stole!“ ozval se babiččin hlas nad schody. Ten Toma probral z myšlenek. Chlapec vyskočil ze svého místa a zavřel knihu. „Thomasi, jsi tam dole?“
„Jo, jo, už jdu, babi!“ zavolal nazpět a vložil fotky zpět do deníku. Rozhlédl se po neuspořádaném sklepě a strčil knihu v kožené vazbě zpět do jedné z krabic. Vyběhl schody nechávaje deník za sebou a modle se, aby tam s ním zůstaly i jeho myšlenky.
***
Tom neměl to štěstí. Jeho myšlenky nezůstaly ve sklepě. Místo toho se mu honily hlavou celé odpoledne a večer a strašily ho tím, co dalšího ještě James ví.
Nakonec se proplížil zpět do sklepa a vzal si deník, který schoval za zády, když procházel okolo prarodičů.
A teď byl ve svém pokoji, opíral se o čelo postele a otevřený deník měl položený na kolenou. Probíral se stránkami, některé zápisy už četl a přeskočil další, které ho nezajímaly. Zastavil se u posledního zápisu, ale stránky otáčel rychle. Nakonec jeho zrak padl na zápis, kterému se vyhnout nemohl.
14. června 1908
Jsem tak zmatený. Sledoval jsem Billa a Toma, jak se spolu loučí. Byli venku a já je pozoroval z okna haly. Odvrátil jsem se, když se líbali (je to stále dost divné), ale bylo jasné, že ti dva si říkají sbohem. (Zeptal jsem se Billa a ten řekl, že Tom jede na nějakou dobu ke svým prarodičům).
Rozloučili se a poté Tom přešel k vodní pumpě, již otec zapomněl spravit. Vypadal, že chce zkusit napumpovat nějakou vodu, ale nejsem si jistý, zda jsem zrovna mrknul nebo jsem měl jakési zatmění, ale další věc, jakou vím, je to, že Tom byl pryč.
Zmizel z našeho pozemku.
Jsem si jistý, že jsem měl oči otevřené. Bylo to jako by se vypařil do vzduchu.
Jednu sekundu zde byl a tu další ne. I kdybych mrkl, neměl by Tom dostatek času na to utéct jiným směrem. Snažil jsem se přijít se stovkou různých vysvětlení, ale žádné nestačí.
Přísahám, že zmizel.
Měl bych se na to zeptat Billa. Byl tam s Tomem, možná bude vědět.
Ačkoliv – Bill nevypadal tou událostí nějak otřesený.
Tom ztuhnul. Ruka, v níž svíral roh stránky, se mu roztřásla. Nemůže vědět o cestování časem, ujišťoval se Tom a ignoroval varování problikávající mu v hlavě. Ale s každým novým slovem na dalších stránkách bylo pro Toma těžší zůstat v klidu.
autor: Izzap
překlad: Allka
betaread: J. :o)
original
Oh moj boze!!! Rychlo dalsiu kapitolu!!! 🙈
A už se dostáváme k těm nejzajímavějším částím. Strašně se mi líbí, jak má tohle všechno autorka promyšlené! A nevím co dalšího napsat, abych nic neprozradila…
Prostě jen díky, že si to můžu přečíst i v češtině 🙂
Jsem zvědava jak to bude dál.
Neuvěřitelné! Když bábi zahlásila, že budou vyklízet věci po dědovi, napadlo mě, jestli tam najde něco i po Billovi, a je to tady. Nejen ten medvídek, ale i Jamesův deník. Jsem napnutá, co se tam Tom dočte. Možná se dozví něco, co by mohlo k něčemu být. Nebo… horší varianta… ho něco vyděsí. Zatím nevíme, za jakých okolností Bill vlastně zmizel.
Díky, nemůžu se dočkat dalšího dílu.
Wow, to je boží! Už se těším na další pokračování, kde se snad dozvíme něco víc. Je to naprosto geniální!:D
Tenhle díl byl naprosto úžasný! Od začátku až do konce! ♥
Ačkoli mi bylo na začátku trochu smutno kvůli tomu, jak se kluci loučili, záhy to další část dílu naprosto vylepšila. Neříkám, že bych byla nadšená z toho, že jsou od sebe kluci tak odloučení, nelíbí se mi to, ale s tím asi nic nenadělám. Málem mi při jejich loučení i ukápla slzička, ale teď vidím, že pobyt u prarodičů asi k něčemu přeci jen bude.
Hned, jak Tomovi babička sdělila, o jaké věci se ve sklepě jedná, tušila jsem, že tam Tom něco najde. Upřímně, když našel medvídka, kterého věnoval Billovi, naskočila mi husí kůže. Bylo to tolik zvláštní! Tom jej dal Bill před nějakou chvílí a teď může Tom vidět, že je ten medvídek už nějakou dobu v dědově sklepě. Já nevím, mě to prostě přijde strašně tajemné a to všechno okolo se mi strašně líbí. 😀 Každopádně bych v Tomově situaci rozhodně být nechtěla. On něco prožívá a pak se na to ve svém světě kouká jako na nějakou dávnou minulost, je to..zvláštní. Tedy alespoň já bych se na jeho místě cítila asi děsně rozpolceně.
Ovšem když Tom našel Jamesův deník, věděla jsem, že se něco dozvíme! Mám pocit, že se dalšího ílu nedočkám, protože mám tušení, že to ještě bude pořádně zajímavé a já chci vědět víc, co je v Jamesově deníku. Ačkoli pro Toma to bude asi zvláštní číst, protože některé věci, co ta budou se ještě třeba ani nestaly a tak bude dopředu tušit, co by se v Billově světě mohlo dít. Vlastně ani netuším, zda dává můj komentář vůbec smysl. Jsem ze všeho úplně na větvi! jsem tak nadšená a neptrpělivá a hlavně na všechno zvědavá!!!! Tolik se těším na všechno, co se To dozví z deníku a taky na všechno, co ještě Tom najde ve sklepě.
Strašně moc děkuji za báječný díl a těším se zase na další! Velké DÍKY, Allko! ♥
Veľmi pekne ďakujem za skvelú kapitolu 🙂