autor: Emilia
Zdravím lidičky, ozývám se po trošku delší odmlce. Trochu se mi toho nahromadilo, měnila jsem práci, stěhovala se s přítelem do svého a ještě jsme k tomu nějakou dobu neměli internet z finančních důvodů. Jak se říká, v Praze je blaze, ale draze 😀 díl jsem měla v plánu poslat dřív, takže se omluvuju za delší čekání. Kdy bude další, nemůžu říct jistě. Možná za stejnou dobu jako teď. Jsem momentálně úplně vytížená pracovně, tak trochu rekonstruujeme byt, a navíc mám náročný koníček, co sežere spoustu času a energie. Když jsem byla mladší, věnovala jsem se převážně psaní a byla jsem skoro veškerý čas pohroužená v tomhle fiktivním světě. Nyní si buduju svůj vlastní život a doufám, že chápete, že mu dávám přednost před twincestním fiktivním světem. Inspiraci k psaní mám, jen už není tolik času na to se vymanit z reality. Takže psaní se určitě nevzdám, ale díly nebudou přibývat třeba každý týden a podobně. To jen, abyste věděli. Doufám, že si díl užijete, je kratší, než bývá obvykle. Přeji příjemné počteníčko.
„Je to všechno tvoje vina. Cos to provedl našemu synovi? Myslíš si, že by udělal něco takového jen tak?!“ Konstantine byla otřesená a rozčílená. Tom se konečně vrátil domů, to byla ta světlá stránka věci. Ta stinná, že si s sebou přinesl malé překvapení. Když Konstantine viděla, co má Tom ve rtu, mohla se zbláznit.
„Ne, nemyslím si to. A ano, je to moje vina. Měli jsme si o tom s ním promluvit dřív. Stačí? Jsi spokojená?!“ Řekl vysíleně a zlomeně Franz. Konstantine křičela, on mluvil klidně. Neměl sílu na to se hádat. Obviňoval se za celou tuhle situaci. Nevadil mu ten piercing. Vadilo mu, že se Tom trestá za něco, co nebyla jeho chyba. Znal svého syna. Neudělal by něco takového jen z rozmaru. Alespoň si myslel, že ho zná.
Tom seděl na posteli ve svém pokoji a bezcílně koukal z okna. Měl smíšené pocity. Z toho piercingu šílela více Konstantine než Franz. Chtěl, aby to mělo spíš opačný efekt. Matku rozčilovat ani v nejmenším nechtěl. Ovšem mohlo ho to napadnout. Konstantine vždycky tak trochu přeháněla. Jako již po stokráte se dotknul místa, kde se v jeho rtu skvěl ocelový kroužek, a pousmál se. Někdo znenadání zaklepal na dveře, a tím Toma vyrušil z jeho rozjímání. Leknutím sebou trhnul. Ve dveřích se objevila Aduška.
„Ahoj, ty můj malý rebele.“ Pozdravila Toma a zamířila k posteli, kde se vedle něj posadila.
„Aduško.“ Kývnul jí Tom na pozdrav.
„Tak se mi ukaž.“ Adelaide uchopila Toma za bradu a natočila jeho obličej k sobě.
„A to je teď moderní, takovéhle náušnice?“ Zatvářila se zvídavě. Tom se trochu obával jejího názoru. Záleželo mu na jejím mínění.
„Piercingy, Aduško, ne náušnice.“ Opravil ji.
„No dobře. Já stará bába se v tom už nevyznám. Sluší ti.“ Usmála se přívětivě.
„Vážně si myslíš, že mi to sluší?“ Překvapeně zamrkal.
„Jistě. Ale byl to vskutku opičí kousek. Musela jsem tvé matce přinést prášek na uklidnění.“
„Já vím. Nejdřív mlčela, pak křičela, znovu mlčela a pak zase začala křičet.“ Řekl Tom a krátce se u toho zakřenil. Věděl, že Konstantine jednala velmi hystericky, pokud se jí něco nelíbilo. Adelaide se musela zasmát.
„Ty jeden uličníku. Měla jsem o tebe obavy.“ Tom sklopil pohled a po krátké odmlce spustil.
„To kvůli tátovi. Přistihl jsem ho včera s jeho asistentkou.“ Hned jak to dořekl, Adelaide na moment zavřela oči a zhluboka se nadechla.
„Já jsem si to myslela. Zezačátku jsem si nebyla jistá, jestli pan Franz někoho má, ale ty časté hádky a scény. Z úryvků, co jsem zaslechla, mi později bylo jasné, že se muselo jednat o tohle.“ Tom se na Adušku překvapeně otočil.
„Hádky? Hádali se už dřív o něčem takovém?“ Vyhrkl razantně.
„S politováním musím říct, že ano.“ Adelaide se na Toma soucitně podívala.
„To je prostě skvělé.“ Rozmáchl Tom rukama do prostoru. Na čele se mu skvěla vráska, jak svraštil obočí a mračil se. „Ani jeden z nich se mi to neobtěžoval říct. Já mámu litoval a ona o tom celou dobu věděla. Hráli na mě divadlo, jaká jsme spořádaná rodinka a ve skutečnosti ze mě dělali jen pitomce.“ Cítil se momentálně spíš naštvaně, ublíženost šla stranou. Už jim nemohl věřit, neříkali mu pravdu.
„Nechceš si vyjít do města? Přijít na jiné myšlenky?“ Adelaide trhalo srdce vidět Toma takhle. Ráda by mu pomohla, ale věděla, že srovnat se s tím musel jenom on sám.
„Promiň, Aduško, ale teď bych byl radši sám, jestli ti to nevadí. A kdybych tě mohl poprosit, abys vzkázala mým drahým rodičům, že nechci ani s jedním z nich mluvit, byla bys opravdu zlatá. Už nechci poslouchat jejich další lži, kterými by se snažili obhájit svoje jednání.“
„Rozumím.“ Pokývala Adelaide chápavě hlavou, zvedla se a zamířila ke dveřím.
„Kdyby sis to přece jen rozmyslel, víš, kde mě najdeš.“ Řekla potichu a zavřela za sebou dveře. Tom si lehl na postel, do uší si strčil sluchátka a hlasitost dal na plno. Zavřel oči a snažil se na nic nemyslet. Nedařilo se mu to, myšlenky mu vířily všemi směry.
„Sakra.“ Serina rozčileně praštila tužkou o knihu. Ležela na břichu rozvalená na posteli, kolem sebe knihy a tuny popsaných papírů. Venku bylo krásně, sluníčko svými zlatavými paprsky pročesávalo každý zalezlý koutek. Serina byla však tak zabraná do počítání, že přeslechla i klepání na dveře.
„Ty nejsi venku?“ Serina sebou znenadání leknutím trhla.
„Mami, musíš se tady plížit jako duch?! Málem jsem z tebe dostala mrtvici.“ Přitiskla si ruku na hrudník a cítila, jak jí splašeně bije srdce.
„No já myslím, že jsem klepala dost hlasitě. Nestává se často, že bys byla zabraná do učení. Nechceš se jít na chvíli provětrat ven?“ Viděla ze Serininy strany nějakou snahu a tak jí nevadilo, když bude trávit hezký slunný den také něčím jiným, než jen biflováním.
„Ne, mám tu ještě spoustu příkladů, které musím vyřešit. Navíc nemám peníze, odvoz, kam bych asi mohla jít? Tak kdyby ti to nevadilo…“ Serina se podívala na dveře a naznačila matce, že potřebuje na učení klid.
„Dobře, nechám tě pokračovat.“ Rezignovala její matka a zamířila k odchodu. Koneckonců bylo to v jejím zájmu, aby se připravovala na maturitu a nelítala někde po venku. A zatím na známkách viditelné zlepšení nebylo, takže jí nehodlala vrátit kreditní kartu ani možnosti, které měla dřív. Ne, dokud se to neprojeví na známkách.
Serina se znovu vrátila k počítání. Nemohla vyřešit jeden příklad. Byl rozsáhlý. Počítala ho už asi po páté od začátku a vyšel jí pokaždé jinak. Popadla telefon a vytočila Ericovo číslo. Vyměnili si je, aby se mohli domlouvat na záležitostech ohledně doučování. Dlouho to zvonilo. Serina začínala být naštvaná. ‚Jak si to jako ten ňouma představuje? Mě to nemůže nezvednout.‘
„Haló?“ Ozvalo se po značné době chraplavě a ospale do telefonu.
„No to je dost. Snažím se ti tady dovolat nejmíň 4 minuty.“ Zaprskala Serina do telefonu namísto pozdravu.
„To jsi ty? Víš, normální lidi ještě v 10 ráno spí, když není škola.“ Zamručel Eric a zívnul si. Serinu vůbec nemrzelo, že ho probudila.
„No já kvůli tobě spát nemůžu. Ty pitomý příklady, cos mi zadal, jsou nevypočitatelné. Třeba úloha číslo 8. Ta pitomá krychle, obsah a obvod mnohoúhelníku, který je shodný s řezem krychle rovinou. Nevím ani jak na to.“
„Ženská, teď jsem se probudil a ty po mně chceš, abych na tebe začal chrlit obsahy a obvody?“ Eric si pomyslel, že se zbláznila. Serina se ušklíbla.
„No jasně, máš přece místo mozku kalkulačku, takže by to pro tebe neměl být takový problém.“
„No po ránu se potřebuje trochu restartovat. Počkej chvíli…“ Eric se neochotně vyhrabal z postele, našel svoje poznámky k doučování a podíval se na příklad, který Serině zadal.
„Krychli si umísti do k.s.s. třeba tak, že bod A bude v počátku a B na ose x.“ Radil Eric Serině. Ta překvapeně zamrkala.
„To už jsi jako za tu chvíli, co ses na to podíval, vyhodnotil, co máš dělat?“
„Rád bych se totiž ještě vrátil ke spaní, takže kdybys byla tak hodná a dělala si poznámky. Nakresli si pak jednotlivé řezy, všechny budou nějak pravidelné. Délku stran pak vypočítej jako vzdálenost dvou bodů. A pak se konečně můžeš dostat k počítání obvodů a obsahů. Všechno jasný?“ Zeptal se Eric. Vychrlil ze sebe všechno rychlostí blesku.
„E-h nejsem si jistá. Jdu to zkusit vypočítat. Kdyby něco, ještě zavolám.“ Serina vystrkovala špičku jazyka, jak se soustředila na zapisování poznámek, co jí Eric nadiktoval.
„Ne, už nevo-…“ Eric nestihl doříct větu, jelikož mu Serina zavěsila. Byl rozhořčený, tohle si nedomluvili. Měl ji doučovat, když budou mít hodinu doučování a ne, že ho bude zatěžovat ve volném čase, který by jinak strávil mnohem užitečnější, příjemnější činností, a to spánkem. Znovu padl do postele, zachumlal se do peřin a během mžiku usnul.
Zdálo se mu to jako sekunda, v reálu mohla uběhnout nanejvýš půlhodina a znovu mu vyzváněl telefon jako o život. Eric vyletěl do sedu.
„To si ze mě dělá srandu?“ Ani se nemusel dívat na display telefonu, věděl, kdo je to.
„Co zase?“ Vyprskl nepříjemně.
„Ty se ještě válíš v posteli?“ Řekla nevěřícně Serina.
„Do toho, co dělám ve volném čase, ti nic není.“ Durdil se.
„Taky mě to nezajímá. Jen nemůžu vypočítat obvod. Na obsah jsem asi přišla. Teda myslím…“ Serina měla mezi rty vložený konec tužky a analyzovala zpola vypočítaný příklad. Eric si povzdechnul.
„Takhle po telefonu ti to moc dobře nevysvětlím.“
„To je pravda. Co kdyby ses stavil k nám a vysvětlil mi to osobně?“ Navrhla Serina, aniž by se nad tím dvakrát rozmýšlela.
„Teď? O volně? Nechci ho strávit nad matikou.“ Eric byl rozhořčený. Měl matiku rád, ale taky si od ní sem tam potřeboval oddechnout. Serině bylo jedno, že je volno. V současných dnech to pro ni nebyl žádný rozdíl. Bez peněz a odvozu nikam nemohla a testy, co se blížily, musela zvládnout. Protože v opačném případě by nastalo peklo. Nejenom doma, ale i ve škole.
„Máš s tím nějaký problém? Nechceš přece, aby se pan učitel dozvěděl, že nejsi ochotný mi v matice pomáhat?“
„To má být výhružka? Nevěřil by ti.“ ‚Co si ta káča pitomá myslí? Že mi jako bude říkat, co mám dělat?‘ Eric kroutil hlavou a tvářil se jako rozzuřený býk.
„Jenom upozornění. Nevěřil? Chceš se vsadit?“ V Serinině tónu byla slyšet zákeřnost. Byla to pěkně prohnaná liška, a když chtěla, dosáhla svého.
„Jsi mrcha.“ Vypustil ze sebe bez obalu Eric. Neměl problém s tím ji urážet. Pro ostatní to byla Serina Dörflerová, významná a oblíbená osoba. Pro něj to byla rozmazlená holka.
„To jsem, ta největší, kterou znáš.“ Řekla pyšně Serina. „Takže?“ Pozvedla obočí, to však Eric nemohl vidět.
„Fajn, přijdu. Ale maximálně na 2 hodiny.“ Eric nakonec rezignoval. Nemělo cenu se s ní dohadovat, nepotřeboval další pletky s učitelem a její mámou. Koneckonců, když o tom tak přemýšlel, stejně neměl dneska kromě spaní a flákání se co dělat. Tom ven jít určitě nechtěl. V poslední době se uzavřel a toužil po samotě. Eric ho chápal a dopřával mu prostor.
„Fajn, budu tě čekat. Ať ti to netrvá moc dlouho.“ S posledními slovy Serina zavěsila, aniž by počkala na Ericovu odpověď. Eric znovu padl do postele a značnou chvíli koukal jen tak do stropu, než se zvednul a začal se připravovat k odchodu.
Zdrsnělé prsty přejížděly po strunách akustické kytary a brnkaly jen tak, bez úmyslu hrát konkrétní melodii. Kytarista seděl sám ve zkušebně s doutnající cigaretou mezi rty. Myšlenkami se mu míjely všemožné nápady. Na otlučeném stolku před ním ležel popsaný, přeškrtaný papír a na něm okousaná tužka. Již nějakou dobu neskládal sám. Neměl inspiraci. A najednou to přišlo odnikud. Byl plný nových pocitů a ideí.
Mohu se nabourat do tvého života?
Můžeš spravit moji duši?
Můžeš mi dnes v noci zlomit srdce?
půjč mi svá křídla,
vyměním je za svět
za všechno, co mě drží,
vyměním je dnes večer,
za všechno, co mám.
Vyprávěj mi všechny ty lži,
udělej to tak, ať v to věřím.
Lámeš chladno, když mluvíš,
každým svým nádechem mě zachraňuješ,
uvidíme se znovu, někdy…
jen šedé zdi a žádné světlo,
nemohu se zde najít,
nepoznávám sám sebe,
přijď a dostaň mě odsud,
dám za to všechno.
a my jsme, my jsme
jen dva z nich
a padáme skrze nebe.
Můžu tě naplnit svojí prázdnotou dnes v noci?
Můžu držet tvoji ruku,
zatímco proklouzneme do světla?
Protože andělé padají dolů
a my jsme, my jsme
pouze dvě poškozené duše.
Jeho myšlenky proudily rychleji, než stíhal psát. Neuvědomoval si čas, realitu, nic okolo sebe. Když píseň dopsal a skládal k ní melodii, uvědomil si, že během psaní myslel jen na jedinou osobu. Na Toma. Tohle uvědomění ho mírně šokovalo. Ten kluk ho inspiroval. Vnesl mu do života čerstvý vzduch. Cítil se jinak od doby, co ho potkal. Nedokázal popsat své pocity, jen věděl, že se něco změnilo. A co bylo ještě divnější, nedokázal si představit, že by mu měl Tom zmizet najednou ze života.
Eric konečně došel na adresu, kterou mu Serina dala. Stál před domem s pootevřenou pusou. Dörflerovi měli obrovský dům. Připadalo mu, že dokonce největší z domů, jaký dosud viděl. A to srovnával i s domem Kaulitzových. Byli neskutečně zazobaní. Cítil se nesvůj. Byl sice zvyklý na tohle prostředí od Toma, ale stejně mu nikdy nepřirostlo k srdci. Otřepal se a stiskl zvonek. Otevřít mu přišla, jak jinak, než jejich komorná. V tomhle světě se prostě nemohlo stát, že by vám dotyčný přišel otevřít osobně.
„Dobrý den.“ Pozdravil slušně. „Jsem tady za Serinou.“ Komorná se podivila a slušně pozdravila nazpět. Za Serinou chodili mnozí kamarádi, spolužáci. Ale všichni byli na první pohled čitelní. Rozmazlení fracci, co měli všeho plno. Lidi ze stejné vrstvy se dali snadno rozeznat. Eric byl však jiný. Působil na ni jako normální chlapec. Bylo jí divné, že někdo takový šel zrovna za slečnou Dörflerovou.
„Dobrý den, pojďte za mnou.“ Uvnitř domu to bylo ještě více ohromující. Točité schodiště z mramoru, velký přijímací salónek s pozoruhodným barem. Bylo to dech vyrážející. Vypadalo to tu jako v nejdražších hotelích, za které by člověk střední vrstvy dal nejmíň celou výplatu. Eric se bál na schody stoupnout. Vypadaly tak nablýskaně a bez poskvrnky. Služebnictvo si tu s uklízením muselo dávat hromadu práce. Komorná zaklepala na dveře Serinina pokoje.
„Slečno Serino, máte tady návštěvu.“
„Ať jde dál. A vyřiďte v kuchyni, ať mi udělají okurkovou limonádu se zázvorem, je strašné horko.“
„Jistě, slečno.“ Odpověděla poslušně komorná a odkráčela z chodby zase pryč.
Eric chytil za kliku pootevřených dveří a otevřel je úplně. Trochu oněměl. Serina měla úžasný pokoj. Očekával něco ve stylu barbíny, všude růžová s malou pobíhající čivavou jako doplňkem. Serinin pokoj byl však zeleno-bílý. Působil čistě. Měla obrovskou postel, na které se právě rozvalovala mezi spoustou papírů.
„Čau.“ Pozdravil ji stroze Eric.
„Nazdar.“ Serina se na posteli posadila. Cítila se trochu nesvá, jak se rozhlížel okolo. Byl teď v jejím světě. Narušoval a odhaloval její soukromí. „Co tak koukáš? Nikdy jsi neviděl takový pokoj?“ Nepříjemně se ošila.
„Jen jsem asi překvapený, že jsem se neocitl v obležení růžové.“ Řekl Eric upřímně.
„Působím snad jako barbína nebo co?“ Urazila se Serina.
„Jo.“ Vyhrkl Eric bez obalu.
„Aha, fajn. Naštěstí si to myslíš jenom ty. A jelikož mě vůbec nezajímá, co si myslí tak bezvýznamný člověk v mém životě, můžeme se od tohohle problému posunout dál.“ Serina byla uštěpačná a dělala nezájem. Ve skutečnosti to v ní ale hlodalo. Chtěla, aby si o ní lidé říkali: „Serina Dörflerová, ta je úžasná!“ a ne „Serina Dörflerová, ta nafintěná barbie.“ Ve skutečnosti ji stejně nikdo z těch lidí neznal. Nemohli vědět jaká je, tak jak se opovažovali ji soudit?
„Já z toho problém nedělám. Můžeme se přesunout k té matice? Nerad bych ztrácel čas bezvýznamnými dohady.“ Eric ustoupil. Nechtěl se tady handrkovat, kvůli tomu nepřišel.
„Takže mluvení o mně je bezvýznamné.“ Založila si Serina ruce v bok s pozvednutým obočím. Eric po ní přejel pohledem. Musel uznat, že v tom topu bez ramínek se její hrudník krásně vyjímal. Byla krásná, ale to bylo všechno.
„A není?“ Vpálil jí do obličeje. V podstatě jí tady říkal, že je mu úplně ukradená. Ale ona byla Serina Dörflerová. Všichni byli ukradení jí, ne naopak. Vzala polštář a přetáhla Erica nečekaně přes obličej. Ten trochu zavrávoral, jak to nečekal.
„Ty jedna malá mrcho.“ Popadl polštář a přetáhl ji nazpátek. Co si ta holka myslela, že si to od ní nechá líbit?
„Komu říkáš mrcho, ty jeden velkej mozku.“ Dál sváděli polštářovou bitvu. Serina se po posteli pohybovala jako gepard, co se chystá zaútočit na svoji kořist.
„Musíš si uvědomit, že se svět nebude točit okolo tebe a nezastaví se čas, když vejdeš do místnosti.“ Serina se natáhla a chtěla Erica vzít polštářem po zádech. Uklouzla naneštěstí na přehozu a padala. Eric pohotově zachytil její ruku, aniž by nad tím přemýšlel, byl to reflex. Rovnováhu ovšem neudrželi a Serina přepadla na něj. Dopadli do měkkého na její postel. Byli na sobě přimáčknutí, cítili teplo toho druhého. Ericem projelo mírné zachvění. Přece jenom byl kluk v pubertě a ať už to byla káča nebo ne, byla to holka a hodně hezká holka a právě na něm byla celým tělem přitisknutá. Koho by to nechalo chladným? Serině projel páteří mráz. Eric zblízka moc hezky voněl. Všimla si jeho reakce. A zřejmě to byla právě ta reakce, která jí způsobila mrazení. Ben na ni nikdy takhle nereagoval. Se všema ostatníma klukama dělala divy, když byla v jejich blízkosti. Bena však nechávala chladným. Už dlouho nezažila pocit, že by z ní byl kluk rozrušený. Na dveře se ozvalo zaklepání. Serina pohotově slezla z Erica a dlaněmi si přejížděla po vlasech, aby je uhladila.
„Ano.“ Odpověděla. Služebná otevřela dveře a na stolek vedle postele položila dvě okurkové limonády se zázvorem. „Děkuji.“ Vypadlo ze Seriny. Služebná byla v šoku. Ještě se nestalo, že by jí za něco poděkovala. Musela spadnout na hlavu.
„Prosím, slečno.“ Služebná vycouvala z pokoje a zavřela za sebou.
„Měli bychom se pustit do té matiky.“ Ozvalo se za ní. Aniž by se na Erica podívala, začala sbírat rozházené papíry a pokývala na souhlas.
autor: Emilia
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 13
Tak jsem se dalšího dílu dočkala.. 🙂 Tvoji řeč před dílem samozřejmě chápu, přesto mě mrzí, že tu povídka nebude tak často, opravdu se mi moc líbí a nemůžu se dočkat, až se stane něco víc mezi Tomem a Billem.. 🙂 I další stránky povídky jsou ale moc zajímavé, třeba Erik a Serina, u kterých už nějakých pár dílů čekám, až si uvědomí, že se možná trochu přitahují.. 😀 Serininu poznámku o tom, že s Benem nic nedělá si zase vysvětluji tím, že Ben je gay a zatím si to nepřiznal.. Strašně moc mě v dnešním díle dojala písnička, kterou Bill napsal, ten text byl naprosto dokonalý a nádherný.. úplně jsem mezi řádky četla, jak je to o Tomovi, jak moc už pro Billa znamená a jak je Bill zmatený, protože takový pocit ještě nezažil a neví, co si o tom má myslet.. Opravdu text strašně moc chválím.. 🙂 Budu nedočkavě vyhlížet další díl.. 🙂
Krásný dílek jsem zvědava jak to bude pokračovat mezi Billem a Tomem.
Sice jsem se zase musela podívat, jak to naposledy skončilo, ale nevadí, hlavně, že přibyl nový díl, mám tuhle povídku ráda 🙂
Koukám, že Bill na Toma začíná myslet více, než by se mu líbilo…
Tak jsem schroupala všech 19 kapitol a musím říct, že se mi tahle povídka dost líbí. Bill je tady (netradičně) o dost starší a navíc… rebel, v podstatě zločinec, a kazí nám zlatíčko Toma. Většinou to bývá obráceně a to mě na tomhle právě baví. Teda krom toho, že je to moc pěkně napsané. 😉