autor: Zarlina
O 1 rok a 10 dní později
„Bille, broučku?“ Billova matka Simone zaklepala na jeho dveře, a aniž by čekala na odpověď, otevřela je a zcela ignorovala Billův otrávený povzdech z místa, kde seděl na posteli a kreslil. „Mohl bys mi zajít do obchodu? Tví hosté zde brzy budou a já musím dokončit přípravu jídla.“
„Jen proto, že to jsou moje narozeniny, to neznamená, že to jsou mí hosté, mami,“ Bill se zamračil, pohledem ani na chvíli neopustil svou kresbu. „Já ani nechci žádnou oslavu. Vy jste je všechny pozvali.“
„Nebuď takový,“ Simone si povzdechla. „Říkal jsi, že by ses chtěl setkávat s více lidmi a tam bude spousta mladých mužů a žen ve tvém věku.“ Vešla dál do pokoje. „Můžeš se zastavit v obchodě s kosmetikou a koupit si něco extra, jestli chceš. Protože jsou to tvoje narozeniny.“
Bill ignoroval nutkání protočit oči, rozhodl se, že to za to nestojí, takže místo toho si jen povzdechl a kývnul hlavou. „Fajn,“ zamumlal. „Co potřebuješ?“
„Nechám ti seznam a kreditní kartu na stole,“ Simone se jemně usmála a přišla k němu blíž, aby jej pohladila po vlasech. „Ta kresba je krásná, broučku.“
„Jo,“ zamumlal Bill a podíval se dolů na muže s copánky, kterého kreslil, a pak s dalším povzdechem zavřel skicák a podíval se na svou matku, která se stále usmívala. „Půjdu za pár minut, okay?“
„To je v pořádku, zlatíčko,“ řekla s přikývnutím, pak s posledním úsměvem odešla z místnosti, a Bill si lehl na záda se zasténáním, vůbec se necítil na to, aby opustil dům.
Věděl, že by si neměl stěžovat, konečně dostával nějakou svobodu, kterou chtěl, když o rok dříve opustil svůj domov. Jeho rodiče už nebyli tolik kontrolující, nemohli být, ne po tom všem chaosu s policií, reportéry a dokonce i známými a rodinou, kteří se kolem nich motali, když byl přiveden zpět domů a odpověděl na otázky policie celkem upřímně. Byl to obrovský chaos a jeho rodiče spolu s Billovým lékařem a psychologem, došli k závěru, že možná na něj byli trochu tvrdí a možná, že by mohl zvládnout trochu více svobody a méně léků.
Po tom všem Billovi bylo umožněno chodit ven a dělat většinu z toho, co dělali normální teenageři, tak dlouho, dokud nikdy, za žádných okolností, neopustil dům, aniž by řekl svým rodičů, kam šel, vždy měl svůj telefon s sebou a vždy jej zvedl, pokud někdo volal. I tak mu připadla většina pravidel hloupá, především proto, že volali skoro každou půlhodinu, ale přijal to.
Ale stále byl osamělý, neměl žádné přátele a nebylo mu dovoleno vrátit se do školy, takže ani nemohl žádné získat. Obvykle svou svobodu využíval k chození po městě a hledání nových míst, kde by se mohl schovat před světem a jen si vychutnávat čerstvý vzduch a ten pocit, že netráví celé dny ve svém pokoji.
Se zasténáním vstal z postele, nejraději už by to měl všechno za sebou. Ale oslava jeho osmnáctých narozenin, kterou se mu rodiče rozhodli uspořádat, jen tak někam neodejde, i když si to opravdu hodně přál. Jen se snažili být milí svým vlastním podivným způsobem, tím, že pozvali další lidi v jeho věku, které schvalovali. Syny a dcery slušných lidí, které znali a kteří by jistě byli dobrými přáteli pro jejich syna.
Podíval se na kresbu, kterou měl připevněnou na zdi nad postelí. Byla to první kresba Toma, kterou udělal, stále nedokončená, ale jediná, se kterou byl spokojený. Nedokázal už správně nakreslit všechny linky a umístit správně všechny stíny tam, kde by měly být. Bylo to, jako by si už nemohl vzpomenout, jak starší muž vlastně vypadal a bez ohledu na to, jak moc se snažil, žádná z dalších kreseb, o které se pokoušel, mu nepomohla vzpomenout si na Tomovy dokonalé rysy. To byl důvod, proč se neodvažoval dokončit tu kresbu z jejich posledního společného večera. Nechtěl zničit to, co už měl, protože to byla jeho jediná skutečná vzpomínka na muže, který tak moc změnil jeho život a chtěl si ho tak pamatovat, s vřelým úsměvem na rtech a s očima, které jej tiše pozorovaly.
Už na něj nebyl naštvaný. Ze začátku byl, ale nemohl zůstat naštvaný na někoho, kdo pro něj chtěl jen to nejlepší. A Tom k němu byl tak milý, ani jej neznal, a přesto byl milý a laskavý. Nikdy nikdo s Billem nezacházel tak jako Tom a Bill mu nikdy nemohl být dostatečně vděčný. S malým potřesením hlavy opustil svůj pokoj, naštvaný sám na sebe. Neměl by přemýšlet o Tomovi, měl by se snažit se svým životem posunout dál. Tomovi se podařilo získat jeho číslo a několikrát mu zavolal, ale Bill nikdy neměl dostatek soukromí od svých rodičů, aby s ním mohl mluvit o čemkoliv jiném než o normálních, nudných věcech a s každým telefonátem postrádal toho pohledného řidiče kamionu ještě více, takže i když bylo příjemné slyšet jeho hlas, nakonec přestal zvedat telefon, protože se od něj cítil ještě vzdálenější, když nemohli mít reálnou konverzaci.
Věděl, že to nebylo fér, s ním takhle přestat mluvit a mohl obviňovat jen sám sebe, že mu tak moc chyběl, ale nemohl už dál sám sebe mučit tím, že by slyšel jeho hlas, aniž by jej mohl vidět. Necítil se bez těch hovorů o moc lépe, ale aspoň se jeho srdce trošku neléčilo pokaždé, když spolu mluvili, jen aby se opět zlomilo ve chvíli, kdy to položil.
Takže prostě zůstalo zlomené. A tak nějak to tímhle způsobem bylo jednodušší.
Našel na stole seznam od své matky a s povzdechem jej zvedl, zastrčil jej do kapsy džín spolu s kreditní kartou a už teď litoval, že souhlasil s tímhle stupidním nápadem. Byly to jeho narozeniny, proč on byl ten, kdo byl poslán do obchodu? Měl by mít možnost dělat to, co chtěl. Což by znamenalo zůstat ve svém pokoji a být nešťastný, protože byl konečně dost starý na to, aby mohl být s Tomem, ale podělal to, když mu před několika měsíci přestal zvedat telefon. Dokonce neznal ani jeho telefonní číslo. A byl si jistý, že po tom, jak příšerně se od něj odstřihnul, už by s ním stejně nechtěl mít nic společného.
„Ty jdeš ven?“
Bill se otočil za zvukem otcova hlasu a lehce kývl na muže, který stál ve dveřích.
„Jo,“ zamumlal a natáhl se pro bundu. „Máma chtěla, abych jí koupil nějaké věci.“
„Proč ten smutný obličej?“ Zeptal se Jörg s měkkým úsměvem a přistoupil o krok blíže ke svému synovi. „Jsou to tvoje narozeniny, neříkal jsi, že se nemůžeš dočkat, až ti bude osmnáct, abys mohl opustit tenhle dům?“
Bill se zamračil, cítil se trochu provinile, když mu byl opět připomenut ten obrovský chaos, který způsobil o rok dříve. Opravdu tyhle věci řekl, když byl nucen se vrátit domů. Ale to bylo předtím, než si jeho rodiče začali uvědomovat, že není nějaký zlomený mentální případ, což, jak byl nucený přiznat, ve skutečnosti byl hned po té události, díky které jej vzali ze školy, a dnes mu to tolik nevadilo. Vycházeli spolu docela dobře, i když Jörg a Simone byli občas příliš ochranářští, byl docela spokojený se životem, který měl. Nebo alespoň, tak spokojený, jak jen mohl být bez Toma kolem.
„Tati, omlouvám se,“ řekl tiše. Omluvil se už víckrát, než dokázal spočítat, ale pořád se kvůli tomu cítil špatně. „Nemyslel jsem-„
„Bille, já vím,“ řekl Jörg jemně a věnoval svému synovi další úsměv. „Už jsme o tom mluvili, byla to i naše chyba. Já jen říkám, že bys neměl být tak skleslý, když je ten den konečně tady.“
Bill přikývl a věnoval mu nazpět ztuhlý úsměv. „Měl bych jít,“ řekl a ukázal ke dveřím. „Nebo přijdu pozdě na oslavu.“
Jörg přikývl a Bill se s dalším strnulým úsměvem otočil a odešel z domu, než si povzdechl úlevou, když za sebou zavřel dveře. Miloval své rodiče, ale byl tak unavený z toho pocitu viny pokaždé, když mu připomenuli, co jim způsobil, a byl ještě unavenější z toho, jak se k němu chovali, jako by byl nějaký druh bomby, která by mohla explodovat a znovu zmizet, kdyby udělali něco, co by jej rozrušilo.
Venku bylo trochu chladněji, než Bill očekával, ale opravdu mu to nevadilo, jeho nová bunda byla docela teplá a obchod nebyl daleko, takže na tom nezáleželo. Šel docela rychle, jen aby už to měl za sebou. Chtěl se vrátit domů, vydržet tu stupidní oslavu a pak zalézt do svého pokoje, aby strávil další pozdní večer snahou nakreslit Toma, než to vzdá a vezme si dobrovolně prášek na spaní, aby získal alespoň pár hodin spánku. Jeho otec jej už nemusel nutit, aby je bral, jako to dělal celé roky. Ne, Bill je teď bral bez zaváhání, vděčný za šanci, jak na pár hodin uniknout realitě.
Byl ztracen v myšlenkách a ani si neuvědomil, že vešel rovnou doprostřed ulice, aniž by se rozhlédl, a až nečekaný zvuk skřípějících pneumatik jej vrátil zpět do reality. Zmateně zamrkal na stříbrné auto, které ho málem srazilo, a zamračil se sám nad sebou.
„Sakra,“ zamumlal a zavrtěl hlavou. Snažil se zahlédnout řidiče, ale v předním skle se odráželo slunce, takže to bylo nemožné, a s omluvným mávnutím komukoliv, kdo řídil, došel pár zbývajících kroků na druhou stranu ulice, kde se zastavil a zhluboka dýchal.
Ztrácel se v myšlenkách čím dál častěji, stejně jako před lety a věděl, že musí najít způsob, jak s tím přestat, než si ublíží, nebo než si toho všimne někdo, kdo zná jeho rodiče. Pokud by se dozvěděli, v jakém nebezpečí mohl být, už by ho ven nepustili. Nezáleželo by na tom, že už mu je osmnáct, oni by našli způsob, jak ho znovu zamknout. Ne proto, aby jej potrestali, ale aby jej uchránili před sebou samým.
Podařilo se mu dostat do obchodu, aniž by udělal něco dalšího hloupého, a zatímco si sám sobě tiše stěžoval na tu pitomou oslavu, která bude za méně než hodinu, našel věci z matčina seznamu. Byl docela krátký a Bill neměl ponětí, proč proboha potřebovala to, co napsala. Nebylo to nic, bez čeho by nemohla přežít do dalšího dne, takže opravdu nechápal, proč s tím tolik nadělala.
Zamířil k pokladně, zaplatil za několik položek a jen o pár minut později se líně procházel ulicemi domů, zatímco zíral do různých výloh, a na chvíli uvažoval nad tím, že by si koupil něco pro sebe, jako mu navrhla matka, ale rozhodl se proti. Neviděl nic, co by chtěl, a neměl náladu na nákupy, takže s pokrčením ramen pokračoval v chůzi a ignoroval zbytek obchodů, kolem kterých prošel.
Dorazil domů a znovu se zamračil, když spatřil auta před domem. Někteří hosté dorazili dříve a to znamenalo, že už bude muset začít hrát milého. Neměl na to vůbec náladu, ale opravdu neměl na výběr, takže ze sebe prostě bude muset vydat to nejlepší.
Jeho pohled putoval přes auta, zatímco šel k předním dveřím a na chvíli zastavil, když uviděl na ulici zaparkované jedno stříbrné. Doufal, že to nebylo to stejné, které jej téměř přejelo, poslední věc, kterou potřeboval, byla, aby se ten příběh dostal k jeho rodičům. Ale byla to pravděpodobně jen náhoda, existovala velká spoust stříbrných aut a šance byly malé, takže se bez velkých obav vydal posledních pár kroků směrem ke dveřím, než si zhluboka povzdechl a otevřel je s nadějí, že zbytek dne rychle uteče.
„Mami?“ Zakřičel, zatímco si sundal bundu a šel do kuchyně položit tašku s potravinami na pult, než pokračoval v chůzi směrem do obývacího pokoje, kde věděl, že byly připraveny věci na tu hloupou oslavu.
„Ahoj, zlatíčko,“ usmála se, jak vstoupil do místnosti, a vyprodukoval nucený úsměv, když tam spatřil další osoby, byli to lidé, které nikdy neviděl, nebo si to alespoň nepamatoval. „Stále očekáváme nějaké další hosty,“ řekla, „ale pojď dál a přivítej se.“
Billův falešný úsměv nikdy nezmizel z jeho tváře, jak pozdravil každého ze svých hostů, přijímal dárky a předstíral, že poslouchá jejich přání k narozeninám. Na žádném z nich mu nezáleželo. Byl si jistý, že to všichni byli milí lidé, nebo dobře, alespoň většina z nich, a opravdu byli v jeho věku, ale on nechtěl přátele, které mu vybrali jeho rodiče, alespoň ne když věděl, že tam všichni byli pravděpodobně jen proto, že jim to přikázali jejich rodiče.
Nenáviděl to a nenáviděl, že pokaždé, když se zdálo, že dosáhl konce řady lidí, kteří tam byli na oslavu tohoto depresivního dne, objevil se někdo nový, nikdy to neskončilo, vždy tam byl někdo nový, koho musel pozdravit, někdo pokládající mu nějakou otázku, dárek k otevření a vtip k zasmání. Dostal pár docela pěkných věcí, to musel přiznat, a jeden nebo dva lidé, se kterými mluvil, se zdáli být docela fajn a byl tam dokonce jeden kluk, který se zdál být zcela upřímný, když řekl, že jej moc rád poznal, takže to nebylo tak úplně špatné, i když by tam nejraději nebyl.
„Wow,“ vydal falešně nadšený zvuk, když otevřel jeden z mnoha dárků, který obsahoval velmi pěkné tričko, které si na sebe pravděpodobně i jednou vezme. Jeho rodiče pravděpodobně obeznámili ostatní o jeho zvláštním stylu, protože většina z toho, co dostal, byly věci, které by si dokonce sám koupil. „Děkuju,“ usmál se směrem k blonďatému mladíkovi, jehož jméno už zapomněl. Byl to opravdu pěkný dárek, ale on prostě vůbec nic nechtěl, a tak opravdu nedokázal cítit nějaké nadšení, ať už se mu to líbilo, nebo ne.
„Moje sestra mi to pomohla vybrat,“ usmál se mladík. „Neměl jsem tušení, co ti dát, ale doufám, že je to okay. Pokud se ti to nelíbí, vždycky to můžeš vyměnit za něco jiného.“
„Ne, je to skvělé, opravdu,“ Bill se usmál a podíval se znovu na tričko. Bylo černé s obrovskou stříbrnou lebkou a okraje byly trochu roztrhnuté, díky čemuž bylo méně nudné než normální. „Je to totálně něco, co bych nosil,“ dodal, a jeho úsměv byl tentokrát téměř upřímný. Téměř.
Takhle to pokračovalo i další půlhodinu nebo tak, a po nějaké době Bill cítil, že jeho úsměv stále častěji mizí. Neměl už dost energie na předstírání a pořád házel pohledy na hodiny v naději, že se budou pohybovat rychleji, aby mohl brzy uniknout.
„Bavíš se?“
Bill se otočil za zvukem hlasu svého otce a věnoval mu malý úsměv. „Jo,“ řekl. „Ty a máma jste odvedli skvělou práci, děkuju.“
Jörg se usmál, omotal ruku kolem ramen svého syna a rozhlížel se po místnosti. „Tohle není to, co jsi chtěl, že?“
„Tak to není,“ Bill vzdychl, protože věděl, že svému otci nedokáže lhát. „Já jen… Nikoho tady neznám.“
„Já vím,“ odpověděl Jörg s kývnutím. „Ale den ještě není u konce. Možná to bude lepší.“
Bill se zamračil, nevěřil tomu, ale nehodlal si stěžovat, ne, když jeho rodiče prošli tolika problémy, aby měl pěkné narozeniny.
„Kde je máma?“
„Nahoře,“ řekl Jorg, „brzy přijde dolů, myslím.“
Bill znovu přikývl a o několik minut později byla Simone opravdu zpět a tlačila jej k někomu, s kým chtěla, aby si promluvil a on to se zamračením udělal, protože už zjistil, že bylo jednodušší prostě dál hrát milého, dokud nebude po všem.
O několik hodin později Bill konečně zamával posledním hostům a s tichým zasténáním klesl na gauč v obývacím pokoji, přičemž jeho unavené nohy dostaly šanci na odpočinek před tím, než bude moct uniknout do svého pokoje, jak si přál. Mohl jen doufat, že jeho rodiče nechtěli nějaký společný rodinný čas nebo tak něco, když už byli všichni lidé konečně pryč, v žádném případě na něco takového neměl energii, jen chtěl jít nahoru do svého pokoje, poslouchat nějakou hudbu a pak spát. Byl příliš unavený i na to, aby pořádně myslel a nechtěl nic víc, než jen odpočinek.
„Bavil ses?“ Zeptala se Simone a posadila se vedle něj, zatímco se dívala na nepořádek kolem. „Tohle bude trvat uklidit několik hodin,“ povzdechla si. „Ale pokud ses bavil, stálo to za to.“
„Moc jsem se bavil,“ lhal Bill a věnoval své matce ten nejupřímnější úsměv, jaký mohl. Dala se jednodušeji ošálit než Jörg. „Díky, mami. Chceš, abych ti pomohl?“
„Ne, ne,“ usmála se tiše. „Vsadím se, že jsi unavený, broučku, jdi si odpočinout.“
Bill se znovu pousmál a vstal z gauče, než se vydal na cestu ke schodišti v hale.
„Jdeš do svého pokoje?“ Zeptal se Jörg, když jej Bill potkal, jak míří do obývacího pokoje, aby pomohl Simone. „Pak tedy dobrou noc, Bille.“
„Dobrou noc, tati,“ usmál se Bill, věděl, že už asi ten večer svůj pokoj neopustí. „Uvidíme se zítra.“
Jörg se jen znovu usmál a Bill s unaveným povzdechem vyšel po schodech a šel směrem ke svému pokoji, zadržel zívnutí při otevírání dveří, a těšil se, že si na chvíli lehne, než půjde spát.
Další zívnutí chtělo uniknout přes jeho rty, a tentokrát ho nechal, zatímco si unaveně promnul oči. Neuvědomil si, jak byl unavený, dokud se konečně nedostal do svého pokoje a s tichým povzdechem se obrátil k posteli, jen aby ztuhnul na místě a dech se mu zasekl, když skrz prsty, kterými si stále protíral oči, spatřil záblesk nohou.
Zatímco stále zadržoval dech a srdce mu bušilo jako šílené, pomalu zvedl pohled, připraven křičet pro rodiče, ale když se jeho pohled setkal s oříškově hnědýma očima, veškeré zvuky mu uvízly v krku a srdce se mu téměř zastavilo, zatímco zíral na muže, který seděl na jeho posteli a tiše se na něj usmíval.
Ruka se mu přesunula z očí na ústa, a zatímco zadržoval zvuk, který ani nedokázal pojmenovat, udělal krok blíž a jeho oči ani na okamžik neopustily druhého muže, který pomalu vstal a nervózně se kousal do rtu.
„Ahoj, Bille,“ řekl tiše, a když se zvuk jeho hlasu dostal k Billovu uchu, mladík nedokázal zadržet tichý vzlyk, který mu unikl ze rtů. Umíral touhou slyšet ten hlas tak dlouho a nemohl uvěřit, že je to skutečné a že se mu to nezdá.
„Tome,“ zašeptal, ani si nebyl jistý, jestli jej starší muž mohl slyšet. „Ach můj bože.“
„Ahoj,“ řekl Tom znovu a plaše se usmíval. „Já, ehm… tví rodiče mě pozvali.“
Bill na něj jen zíral, stále ještě nechápal, co se to děje. Tom byl tady. V jeho pokoji. Stál tam a opatrně jej pozoroval jemnýma očima, jako by si nebyl jistý, jak bude Bill reagovat na to, že tam je.
„Je to…“ Bill si nebyl jistý, co na to říct a udělal další krok kupředu, než se pomalu natáhl, aby se dotknul Tomovy paže, jako by potřeboval cítit, že je skutečný. „Nemůžu tomu uvěřit.“
„Já vím, že mě možná nechceš vidět,“ řekl Tom tiše a Bill si byl jistý, že mohl v jeho hlase slyšet bolest. „Vzhledem k tomu, že jsi mi přestal zvedat telefon a tak… ale tví rodiče říkali, že se trápíš a, no…“ rozhlédl se po místnosti, kde bylo nejméně deset jeho různých kreseb, a Bill si byl jistý, že už je všechny viděl a pochopil, že se přes něj Bill ještě vůbec nedostal. „Myslel jsem, že bych přišel a popřál ti všechno nejlepší k narozeninám.“
Bill přikývl a snažil se něco říct, ale místo toho ze sebe vypustil jen další vzlyk. Nevěděl, co na to říct, neměl ani tušení, a tak jen přistoupil blíž a omotal své paže kolem muže s copánky, aniž by se snažil zastavit slzy, unikající mu z očí, když ucítil, jak jej Tom objal. Konečně byl tam, kde měl být, poprvé za více než rok se cítil, jako by byl doma, jako by bylo vše v pořádku.
„Tak moc jsi mi chyběl,“ zašeptal a zabořil obličej do Tomova trička. „Tak strašně moc to bolelo s tebou mluvit, že jsem musel přestat,“ vzlykal. „Chyběl jsi mi až příliš moc.“
„Ach, Bille,“ Tom si povzdechl a přitáhl si jej blíž. „Je mi líto, že jsem nepřišel dříve. Myslel jsem, že by bylo lepší počkat, než ti bude osmnáct, a když jsi mi přestal zvedat telefon, myslel jsem, že už se mnou nechceš mít nic společného.“
Bill jen zavrtěl hlavou, nedokázal ze sebe dostat žádná další slova. Už na tom nezáleželo, bylo mu jedno, že Tom čekal tak dlouho, nestaral se o nic jiného, než že konečně mohl být opět v jeho náruči, cítit jeho paže kolem sebe a známou vůni jeho kolínské.
Nějakou dobu takhle stáli, Bill ze sebe vypustil všechnu svou bolest a zmatené pocity, zatímco jej Tom pevně objímal a ani jeden z nich se nechtěl odloučit, až když se Bill cítil trošku lépe, couvnul o půl kroku, aby mohl vzhlédnout do Tomových očí.
„Zničil jsem si make-up,“ řekl tiše a Tom se místo odpovědi lehce zasmál.
„Na tom nezáleží,“ zamumlal Tom a pohladil jej po tváři. „Stále jsi ta nejkrásnější lidská bytost, jakou jsem kdy viděl.“
Bill ze sebe vydal něco mezi smíchem a vzlykem a s povzdechem se naklonil do Tomova doteku.
„Co ti řekli mí rodiče?“ Zeptal se tiše. „Jak dlouho můžeš zůstat?“
„Minimálně tu můžu strávit noc,“ zasmál se Tom. „Pokud použijeme ochranu,“ mrkl. „Ale mě upřímně nezajímá nic jiného, než abych mohl opět spát vedle tebe,“ řekl s dalším jemným úsměvem. „Chybělo mi mít tě v náručí.“
„Takže oni jsou s tímhle v pohodě?“ Zašeptal Bill pochybovačně. „Jim nevadí, že jsme my dva spolu?“
„Tvůj táta nebyl moc nadšený věkovým rozdílem,“ řekl Tom upřímně, přičemž jej chytil za ruku a Bill se usmál, když ho Tom táhl k posteli, a jakmile se posadili, opřel se o staršího muže. „Ale tvoje máma jej přinutila to přijmout, říkala, že tvoje štěstí je to jediné, na čem záleží.“
Bill pomalu přikývl a snažil se to vše vstřebat. Nedokázal uvěřit tomu, že jeho rodiče s tímhle byli v pohodě, ne, když byl Tom o tolik starší než on, ale stejně mu to bylo jedno, už byl dost starý na to, aby dělal svá vlastní rozhodnutí a chtěl Toma a nikoho jiného.
„Pořád řídíš svůj kamion?“
„Ne,“ Tom se tiše usmál a Bill si nemohl pomoct a taky se usmíval, doufal, že to znamenalo, že jej Tom nebude muset znovu opustit. „Mám teď svůj vlastní byt,“ uchechtl se Tom. „Už bylo na čase, co?“
„Opravdu?“ Billův úsměv se zvětšil a pohlédl na Toma s rozšířenýma očima. „Kde?“
„Asi hodinu odsud,“ odpověděl Tom s dalším úsměvem. „Můj táta mi nedovolil najít si nějaký příliš blízko k tobě, v případě, že už bys mě nechtěl znovu vidět.“
Bill ze sebe vydal tichý smích, nestaral se o to, že Tom žil hodinu cesty daleko. Hodina nic nebyla, to jej nezastaví, aby jej viděl.
Chvíli seděli mlčky, Bill se stále snažil vstřebat všechno, co se stalo, bylo toho tak moc, až se obával, že se probudí a zjistí, že to byl všechno jen sen.
„Vypadáš teď mnohem zdravěji,“ všiml si Tom a Bill spatřil, jak si prohlíží celé jeho tělo. „Nejsi tak hubený jako předtím,“ pokračoval muž. „A tvoje vlasy jsou delší.“
„Jo,“ Bill se usmál a narovnal se, aby se mohl na Toma podívat pořádně. „Myslím, že jsem na tom v poslední době lépe. Alespoň fyzicky.“
„Ale nejsi moc opatrný,“ řekl Tom opět vážně. „Nedíváš se, kudy jdeš? Co si myslíš, že by tví rodiče řekli, kdybych tě přejel svým autem?“
„To jsi byl ty?“ Bill se zamračil a přál si, aby dříve v tom autě mohl zahlédnout řidiče. „Počkej, kdy ses sem vlastně dostal?“
„Jo, to jsem byl já,“ Tom se zamračil, ale poté se opět vřele usmál. „Před několika hodinami,“ uchechtl se. „Musel jsem se nejdříve schovat v pokoji tvých rodičů, v případě, že bys sem zamířil před oslavou, ale pak mě tvá máma zavedla sem a poukázala na pár věcí o tom, jak ti nemám ublížit a podobné věci. Musel jsem slíbit, že odejdu, pokud mě tady nebudeš chtít a tak dále.“
Poslední část pronesl s odfrknutím, ale pak opět zvážněl a setkal se s Billovým pohledem se svraštělým obočím.
„Chceš mě tady, že?“ Řekl tiše, znělo to, jako by si ve skutečnosti nebyl jistý. „Dokonce i teď, když už nejsi v šoku a tak? Já vím, že jsem ti hodně ublížil, když jsem na tebe zavolal policii, a pokud mě tady nechceš, tak odejdu, stačí říct a jsem pryč.“
Bill se usmál, naklonil se a přitiskl své rty proti Tomovým, ochutnávaje je tak poprvé za více než rok a ucítil jeho úsměv proti svému vlastnímu. „Neodcházej,“ zašeptal do polibku. „Už nikdy mě neopouštěj.“
Tom souhlasně zamručel a Bill lehce pootevřel rty a pozval jej tím k prohloubení polibku. Tom nepotřeboval více přesvědčování a Bill nedokázal zadržet tiché zasténání, když se jejich jazyky setkaly, a přemýšlel, jak vůbec bez toho přežil, bez chuti Tomových rtů na svých vlastních a bez jeho rukou, které si našly cestu kolem jeho štíhlého těla a přitáhly si jej blíž.
„Neopustím,“ zamumlal Tom tiše, aniž by přerušil polibek. „Už nikdy tě znovu nenechám odejít.“
KONEC
autor: Zarlina
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 71
po dlouhé době mě tato povídka opravdu uchvátila! Skvělé, moc se mi to líbilo. 🙂
Mít takové rodiče jako Bill…už se vůbec nedivím, že utekl z domu, já bych si na jeho místě asi hodila mašli…Oni si vůbec neuvědomují, jak moc je to jejich kontrolování na palici, že? Nechápu, jak se jim Bill může pořád omlouvat a ještě se cítit provinile. Možná,že kdyby jim řekl, jak se doopravdy cítí, tak by se vzpamatovali…Nebo taky ne, asi by to nepobrali…
Na jednu stranu je to od nich hezké, že Toma pozvali na Billovu oslavu, ale aby to měli celé pod palcem si prostě neodpustili.
Myslím, že kluci to budou mít ještě docela těžké. Že by si rodiče řekli: Je dospělý, tak ho necháme žít? To se mi nezdá reálné. Tom holt bude mít tchýni a tchána pořád za zadkem. Ale co, v nejhorším případě sednou do auta a pojedou do New Yorku… :DDD
Díky za moc za překlad
A já vám všem moc děkuju za všechny úžasné komentáře a doufám, že vám to vydrží, protože v úterý se můžete opět těšit na něco nového! 🙂
úplně mě to rezbrečelo.. jsem neskutečně ráda za ně oba že jsou spolu! <3 byla to úžasná povídka, bude mi chybět 🙁 díky moc za překlad!
já se tak zlekla když jsem si přečetla že je to poslední díl :O myslela jsem si, že happy end nebude ale konec mě tak moc překvapil. Tom byl pro Billa tím nejlepším dárkem :') ^_^ úžasná povídka. poklona autorce!!!
Ps.: mám pocit Zuzu, že ty nejlepší povídky k překládání si vybíráš Ty 😀 takže se nemůžu dočkat úterka 😀
I když jsem věděla, že dnes bude poslední díl téhle úžasné povídky, sice jsem doufala ve šťastný konec, ale neočekávala jsem ho. Proto mě dnešní díl zcela odzbrojil. 🙂 Všechno to bylo úžasné a jsem ráda za šťastný…kluci si zaslouží štěstí a lásku. A musím říct, že mi přijde, že ten Billův útěk k něčemu i byl…Díky autorce za krásný a napínavý díl a též tobě za úžasný překlad. 🙂
Škoda, že už je koniec 🙁 Táto poviedka bola skvelá, ďakujem za preklad 🙂
Skoro se divím, že jeho rodiče vymysleli něco takového. Spíš bych čekala, že se budou snažit držet Billa co nejdál od Toma. Zřejmě jim zoufalý čin jejich syna přece jenom otevřel oči. Vážně mě mile překvapili.
Díky za překlad, bylo to fajn.
Až ma zamrazilo, keď som uvidela, že je to posledný diel. Veľmi by ma mrzelo, keby táto nádherná poviedka nemala šťastný koniec. Dopadlo to úplne perfektne, aj keď ten rok musel byť pre Billa ťažký a trochu ma nbaštval, že prestal brať Tomovi telefón, dokonca si neuložil ani jeho číslo… ale rodičia boli napodiv celkom chápaví a Toma pozvali k nim a aj keď s poučeniami, predsa mu milostivo dovolili milovať ich jediného syna. Tom to s nimi asi nikdy nebude mať celkom ľahké, ale láska prekoná veľa:) Asi by sa mali ísť trochu preliečiť aj oni, pretože sa zdá, že sa z tej traumy, keď sa Billovi stala tá vec v škole, ešte stále nespamätali. Ale hlavné je, že sa snažili:)
Veľmi pekne ďakujem za skvelý preklad tejto poviedky.
Posledního dílu jsem se opravdu obávala. Ten minulý mě totiž tak dostal, že jsem netušila, jak by to mohlo pokračovat dál. Když jsem ale hnedka na začátku viděla, že je děj posunutý o rok, tak ve mně byla malá naděje, že by to přece jen nakonec mohlo skončit šťastně. I tak jsem ale měla strach, protože rok je dlouhá doba a mohlo se stát tolik věcí…
Nakonec mě ale autorka nezklamala a povídka skončila překrásně! ♥
Po celém Billově únavném dni mě ani nenapadlo, že by na Billa mohl čekat Tom v jeho pokoji. Spíše jsem si myslela, že by mu možná Tom mohl zkusit zavolat a Bill by mu to konečně vzal a tak si to vyříkali, ale on tam na něj čekal! ♥ Chvilku jsem měla podobné pocity jako Bill! Byla jsem v šoku, ale strašně šťastná a hlavně jsem čekala, co Bill udělá a co si řeknou a prostě jak to celé skončí. Vlastně jsem celkově byla ze všeho trochu vynervovaná, že jsem si celý tenhle díl musela přečíst ještě jednou a znova, protože mi samour oztěkaností unikly nějaké maličkosti.
No, co dodat. Tuhle povídku jsem se opravdu zamilovala, na každý díl se těšila a hlavně jsem byla pořád nervózní z dalšího děje a především z Billova života. Toma jsem ze začátku nějak nemusela, ale po pár dílech si mě úplně získal. Tahle povídka byla něčím jiná, neokoukaná, skvěle sepsaná a přeložená a já se k ní ještě spoustykrát vrátím!
Strašně moc děkuji za překlad, Zuzu! ♥
Po minulém díle plném zvratů jsem v takovýhle happy end ani nedoufala!! Ale jsem za něj moc ráda. Billovi rodiče mě nakonec moc mile překvapili, nečekala jsem, že by se mohli tak moc změnit 🙂 No, a překvapení v podobě Toma… Myslím, že lepší narozeninový dárek si Bill přát nemohl 🙂
Moc moc moc děkuju za překlad téhle povídky, která byla o tolik jiná než všechny ostatní a měla svoje obrovský kouzlo 🙂 Moc se mi líbila a k některým dílům se určitě ještě vrátím 🙂
Krásně to skončilo určitě ji nečtu naposledy a moc dík za krásný překlad.
Just thought I'd stop by and thank you all for your sweet reviews on my story ! I've been following them with help of google translate and I'm very happy to see all your sweet words, so thank you a lot! You've all made me smile so much. 🙂
Also thank you Zuzu for translating it, I'm so honored you thought it was worth translating and posting here, it's truly flattering!
Hodne se mi ulevilo, ze ma vse krasny konec 🙂 Bill na Toma nezapomnel, kreslil ho pri kazde prilezitosti a trapil se hovory. Myslim, ze dostal ten nejlepsi darek k narozeninam, jaky si jen mohl prat 🙂
Dekuji za preklad povidky, opravdu byla skvele napsana a velice ctiva 🙂
[13]: You're welcome! 🙂 And I thank you as well for your permission to translating your amazing story! 🙂
Zarlina vám všem děkuje za vaše milé komentáře, které sledovala s pomocí google překladače a díky kterým jste ji přinutili se usmívat!
[13]: Hi! I thank you for this amazing story 🙂 It was really unique. Thank you sooo much 🙂
Jáj, nádhera. Čítala som to už skôr, ale tento koniec si nezaslúžil komentár cez mobil ( lebo ten môj si často prepisuje slovíčka a ja to nie vždy ustriehnem, :-p ). Lebo je super! Krásne napísaný a taký plný emócií, že som mala chuť ísť tam a Billa poriadne vyobjímať, ako mi ho bolo ľúto. Každú chvíľu som čakala, že sa zbalí a opäť utečie, tentokrát za Tomom. Alebo že sa tam Tom zjaví a Bill sa mu vrhne do náručia a bude chcieť ísť s ním. Napadlo ma aj to, že to strieborné auto je jeho. Ale že ho pozvú Billovi rodičia, tak to ma nenapadlo ani vo sne. Ale šťastie, že ho jeho rodičia skutočne milujú až tak veľmi, že sú schopný urobiť preňho naozaj čokoľvek. A podľa tých obrázkov bolo jasné, že to najlepšie preňho je Tom, :-p Je o krásny koniec. A keby sa Zarlina rozhodla pripísať ešte nejaký ten epilóg, určite by sa nikto z nás nenahneval, :-p
[17]: Óch a skoro by som zabudla! Ďakujem Zarline z jej úžasnú poviedku, Zuzu za dokonalí preklad a aj Januli, že sa o túto stránku tak stará, vďaka čomu si môžeme tieto poviedky prečítať! :-p
Síce ma mrzí, že táto úchvatná poviedka už končí, ale na druhej strane som šťastné, že to tak krásne skončilo.
Keď bolo na začiatku napísané že po roku aj čosi, tak ma hneď napadlo, že to je pekne dlhá doba a čo všetko sa mohlo zmeniť.
Za Billa som rada, že sa jeho rodičia uvedomili a dali mu väčšiu voľnosť. Ale bolo mi ľúto toho, ako sa trápil až tak, že prestal Tomovi dvíhať telefóny. Tým neubližoval len sebe, ale aj Tomovi 🙁
Ale ten záver s tým prekvapením po oslave… ako napadlo aj mňa, či v tom striebornom aute nebol Tom, ale vtedy som si tým istá nebola. Nakoniec sa to však potvrdilo a Billovi rodičia urobili krásne gesto, že Toma pozvali a dokonca tajne, aby to bolo prekvapenie. Teraz je už jasné, že obchod bol len kamufláž 😀 😀
A tí dvaja.. po takom čase sa znovu stretnúť – Bill bol totálne mimo. Ale tak rozkošne mimo 🙂 A ako sa Tom bál, že by ho už nemusel chcieť vidieť…
Som fakt veľmi šťastná, že tí dvaja môžu byť spolu a dokonca teraz aj s "dovolením" Billových rodičov. A už nikdy sa nerozlúčia 🙂
Ďakujem Zarline za úchvatnú poviedku a Zuzu za famózny (ako vždy) preklad.
Kdyby nebyla hluboka tmava a hvezdnata noc a vsuchni by nespali, tak bych se asi rozbrecela. Ale ja jsem hystericke nocni zvire a proto radsi vypustim paru az zitra rano 😀 :'( Omlouvam se za nekomenovani a myslim ze uz jsem to nekdy zminovala, ale duvod proc nekomentuju je, ze jsem jeste dil necetla, coz znamena, ze jsem az dnes vecer precetla tri posledni dily Stopare a to znamena, ze az dnes vecer muzu komentovat, duvod proc jsem necetla je prosty, spousta prace doma, jsem ted tak trochu dcera v domacnosti 😀 … 😀
K povidce, posledni dily me cekal jeden sok za druhym, jako ze je Billovi 16 a ze je hledany vsude mozne a to o tech lecich… Pak jsem se bala, ze Tom Billa serve a tak a to se stalo, ale ja to chapu, pac z tohodle mohl byt pruser jako mraky :O A pak ta chvile v kamionu byla tak… Stresujici a plna napeti a pak jsem zjistila, ze zavolal policii ten.. Tom a rikam si ted, kdyz je po vsem, ze udelal moc dobre, bylo to asi to nejlepsi rozhodnuti, i kdyz se Billovi muselo zdat zradne. Bill se s rodicema usmiril tak nejak, musim se vyjadrit, kdyby nekdo skoro znasilnil me dite, zaprve bych zjistila kdo a pak by se ten nekdo nedozil dalsiho kokrhani, zadruhe bych …. No to uz nevim co.. Teda jen nevim, oac jsem se do takove situace nedostala a doufam, boze chran, ze nedostanu, nikdy, nikdy… Nikdy! Ale chci napsat, ze m je jeasne, ze neco gakoveho je tezke a traumaticke a do urcite miry chapu chovani Billovych rodicu a chapu Billa, ze utekl a musel se tam desne dusit, ja velky inteligent chapu vse, ale z toho alespon polovinku neschvaluji! :O Neschvaluji! No a konec ,konec bych mohla vychvalovat do rana :3 nebo lip do dalsiho dne, coz je za minutku 😀 …. Ponocuji… Ale spis do prvnich slunecnich paprsku, pac to bylo neco uzasneho… Zda se mi to nebo melu blbosti? 😀 No kazdopadne konec byl uzasny a ani jsem v takovy konec nedoufala, vekovy rozdil nereste, je to jen cislo a je prd dulezite, hlavne ze uz jste zletili a nikdo nepujde do chladku 😀 A ted musim prohlasit, ze autorka je talent a Zuzu, ty jsi proste osmiruka E.T. nebo nevim jak to vysvetlit, zahlidla jsem ja blogu dalsi preklad a tak si rikam, ze jsi spis desetiruky E.T. … o.O k zamysleni hodne :O
Tom: "A muzu s vzit tyhle bile ponozky? Myslite, ze je to okay?"
Billovy rodice; Simone: "No nevim, nevim, asi by byly lepsi sede ponozky,"
Tom: "Proc myslite? Tyhle pusobi hygeinicky,"
Simone: "Jsou nove?"
Tom:"Ne, prane v Perwollu,"
Simone: "Tak to ne teda, Billuv pritel musi prat Bonuxem,"
T: "Ale madam, ja-"
S: "Chces leky na uklidneni?! Joo chces? Ne? Tak se uklidni!"
No… To bude krasna domacnost 😀
J:"…no jo, ale kdyz to vezmes touhle zkratkou, tak jsi u nas za hodinu a pul, to se budes muset teda odstehovat, hosanku,"
Ten konec ale není úplně šťastný, ne? Ti dva jsou sice zase spolu, ale Bill je pořád osamělý, pořád bez přátel a pořád u svých rodičů, kteří jsou mimochodem ukázkové případy energetických upírů… Ale mám pocit, že teď už to bude jen lepší. Snad Tom Billa seznámí i s nějakými svými přáteli 🙂
Moc děkuju za překlad!
Nádherná povídka, kterou jsem přečetla téměř jedním dechem a vůbec se mi v jejím průběhu nechtělo nikam odcházet. Nevím proč, ale většina přeložených povídek mě zaujme víc, než naše české. Každopádně moc děkuji za překlad, číst povídku v angličtině by asi pro mě nebylo úplně nejšťastnější^^
Opravdu moc krásný.Zbytek komentáře bude patřit autorce.
Amazing story, really!It is the first time that me likes the open end…Bill still found friends, still alone…but he has Tom and it is important.
Thank you for this story!
No, nějak nevím, co říct. Mám dost smíšené pocity. Jsem samozřejmě nadšená, že všechno dobře dopadlo, i když i to je relativní. Krásné je, že si Tom pořešil svůj život a vrátil se pro Billa. Ten mi ale stejně nepřipadá, že by byl ve svém životě šťastný, tak jak by mohl být bez rodičů. Oni a hlavně obrat v jejich chování je pro mě těžko uvěřitelný. Jejich broučky a zlatíčka jim nějak nežeru. Napáchali na Billovi tolik psychického teroru, že je mi zle. Doufám, že si Tom Billa odvezl s sebou do svého bytu a tam spolu začali nový život 🙏❤️ Díky za krásnou povídku a báječný překlad 👌
ze zacatku sem se nemohla do povidky nejak vzity stale sem cekala co z toho vyleze, jakej bude Bill, doifala aem ze to nebude „psychous“ a nebyl. ❤ moc dekuju za tuhle milou povidku. a musela sem ji dociat ackoliv zitra budu muset vypit asi 2 litry kafe, protoze me muj malej raubir dyl jak do 7 spat nenecha. :rofl: