autor: Zarlina
Prosím, nechci, abys mě nenáviděl
Ticho v kabině kamionu bylo těžké a dost nepříjemné. Bylo to, jako by se dva mladí muži už více neznali a žádný z nich nevypadal jako ten, kdo by zahájil konverzaci, nebo začal vysvětlovat, o co jde. Tom neměl náladu na mluvení, takže jemu na tom opravdu nezáleželo, a Bill neřekl ani slovo od chvíle, kdy jej Tom ráno prakticky vytáhl z motelu a nadával mu a křičel na něj za všechny ty lži, které mu řekl.
Bylo už pozdě odpoledne, venku se stmívalo a oni byli jen hodinu cesty on New Yorku. Oba byli unavení, hladoví a naštvaní, ale Tom se necítil na to, aby zastavil a odpočinul si, nebo se najedl. Jen se chtěl dostat do New Yorku a zbavit se Billa.
Věděl, že měl dát mladíkovi šanci to vysvětlit, nedal mu ráno ani vteřinu na vysvětlení, a když na něj přestal křičet za všechno a nic, mladík zdánlivě ztratil řeč a zůstal zticha, jen tu a tam házel po Tomovi ustarané pohledy, ale bez jediného slova.
Tom věděl, že by se jej na to měl zeptat, ukázat mu, že je v pořádku mluvit, ale nevěřil sám sobě, že by zůstal dostatečně v klidu na to, aby jej nechal mluvit, a tak prostě zůstal zticha a předstíral, jako by tam mladík ani nebyl.
Přál si, aby tam nebyl. Přál si, aby ten hloupý kluk nikdy nevstoupil do jeho života. Aby prostě jen pokračoval v řízení, když jej uviděl na kraji silnice. Aby mu nikdy nezastavil.
„Tome?“
Billův hlas byl tichý, ale stále byl jasně slyšet v tiché kabině a ten zvuk způsobil, že se Tom nešťastně zamračil. Nechtěl slyšet, co mu mladík chtěl říct, nechtěl vědět, proč mu lhal, nechtěl vědět, proč mu nevěřil ani po tom všem, co pro něj udělal.
„Tome, prosím,“ prosil Bill. „Prosím, mluv se mnou.“
„Co je tady k mluvení?“ Zamumlal Tom, vůbec nebyl v náladě na tenhle rozhovor.
„Nechci, abychom se rozloučili takhle,“ řekl Bill zastřeným hlasem. „Nechci, abys mě nenáviděl.“
Tom si tiše odfrkl, i když věděl, že by mladíka nemohl nikdy nenávidět, ale neměl na to žádnou skutečnou odpověď a tohle byl jediný zvuk, který se k té situaci tak nějak hodil.
„Je mi líto, že jsem lhal,“ zašeptal Bill a Tom mohl koutkem oka vidět, jak nervózně kroutil rukama ve svém klíně. „Opravdu je,“ pokračoval Bill. „Já vím, že to byla hloupost a přeju si, abych to mohl vzít zpátky… ale… jen prosím, prosím, nechci, abys mě nenáviděl.“
„Tys mě zasraně využil, Bille,“ ušklíbl se Tom a ignoroval bolest v Billových očích, když po něm hodil zlostným pohledem. „Dal jsem ti všechno, co jsem mohl. Jídlo, místo na spaní…“ málem dodal ´srdce´, ale zarazil se a spolkl ta slova. Ten stupidní teenager nemusel vědět, jak moc se do něj skutečně zbláznil. „A tys mi nemohl říct ani svůj skutečný věk. Myslel jsem, že jsi říkal, že mi věříš.“
„Já ti věřím,“ zašeptal Bill. „Omlouvám se, já-„
„A možná ses mi mohl zmínit o tom malém detailu, že tě hledá celá zasraná země,“ přerušil jej Tom, příliš rozzlobený, aby poslouchal. „Že je tam venku tvá rodina umírající strachy, kde sakra jejich syn je!“
„Tome, já-„
„Co by se stalo, kdyby tě někdo poznal a zavolal policii?“ Zeptal se Tom rozzlobeně. „Jsou tady teorie, že tě někdo unesl. Staral ses někdy o to, co by se stalo, kdyby tě našli se mnou? Že tě beru do zkurveného New Yorku?“ Znovu na mladíka zazíral a ten se na něj díval s rozšířenýma očima. „Opravdu si myslíš, že by mi věřili, kdybych řekl, že jsem neměl tušení, kdo jsi? Že jsem se během celého zatraceného týdne nedíval na zprávy, nečetl noviny ani neposlouchal rádio?“
„Ale já bych-„
„A navíc,“ řekl Tom, když jej znovu přerušil a tentokrát nedokázal zastavit bolest odrážející se v jeho hlase. „Nechal jsi mě s tebou spát. Je ti šestnáct a já jsem s tebou spal. Můžu za to jít do vězení, Bille. Vězení.“
„Já bych to nikomu neřekl,“ zašeptal Bill. „Tome, já se tak omlouvám, nikdy jsem ti nechtěl ublížit, přísahám. Já tě mám opravdu rád…“
„Já bych to nikomu neřekl,“ zašeptal Bill. „Tome, já se tak omlouvám, nikdy jsem ti nechtěl ublížit, přísahám. Já tě mám opravdu rád…“
„No, je ti šestnáct,“ Tom se málem zadusil svými vlastními slovy, bylo tak těžké říct to, co musel říct. „Nezáleží na tom, co cítíš, nebo co cítím já. Pořád je ti jen šestnáct.“
„Sedmnáct,“ zamumlal Bill tak tiše, že jej Tom sotva slyšel.
„Cože?“
„Je mi sedmnáct, téměř.“
„Ve zprávách říkali šestnáct,“ zamračil se Tom.
„Bude mu sedmnáct za deset dní,“ řekl Bill a kousl se do rtu a Tom si povzdechl, když spatřil vinu v jeho očích.
„Pořád jsi nezletilý,“ zamumlal Tom. „Jsi příliš mladý na to, abys jel do New Yorku na vlastní pěst.“
„Co chceš, abych udělal, Tome?“ Vykřikl Bill a jeho hlas zněl téměř zoufale. „Zavolal policii sám? Řekl jim, aby mě vzali zpátky domů? Nemůžu to udělat, Tome. Nemůžu se tam vrátit.“
Tom polkl, rukama sevřel volant tak pevně, až mu zbělely klouby, pak ze sebe vydal další povzdech a hodil rychlý pohled po mladíkovi vedle sebe.
„To nemusíš,“ řekl tiše a olízl si suché rty. Nenáviděl se za to, co se chystal říct. „Už jsem jim zavolal.“
Ticho, které se rozhostilo v kabině, bylo dusivé. Ani jeden z nich nic neřekl, když zazněla Tomova slova a jediné, co Tom mohl slyšet, s výjimkou hučení motoru a deště narážejícího do oken, byl zvuk jeho vlastního bušícího srdce a nemusel se ani dívat na Billa, aby si představil ten pohled zrady, který byl v jeho hnědých očích.
„Cože?“ Billův hlas byl sotva na hranici šepotu a Tom sebou trhl, když v něm uslyšel strach.
Nepřemýšlel jasně, když volal, udělal to ze vzteku a strachu a teď litoval, že s Billem nepromluvil dřív, než to udělal. Měl mu dát alespoň šanci to vysvětlit, než udělal tak obrovské rozhodnutí. Ale právě v té chvíli vůbec tak dopředu nemyslel.
„Zpanikařil jsem, okay?“ Řekl tiše a pohlédl na Billa, který na něj zíral s rozšířenýma očima. „Zvolal jsem nejdřív svému otci, abych ho požádal o radu… a on mi řekl, co o tobě četl a kolik lidí tě venku hledá…“ trochu zaváhal. „Jsou tady teorie, že jsi byl unesený, nebo dokonce zavražděný, Bille,“ řekl pomalu. „Lidé se o tebe bojí, a pak jsou tu všechna ta varování o tvých lécích…“
„O mých lécích?“ Billův hlas byl vysoký. „Tome, připadám ti jako blázen? Vypadá to, jako bych je potřeboval, abych zůstal při smyslech?“
„Ne,“ Tom pomalu zavrtěl hlavou. Jistě, ten kluk byl hloupý a tak, ale z toho, co Tom slyšel o těch lécích, které bral, by bez nich musel být kompletní magor a on mohl s jistotou říct, že Bill není šílený, alespoň ne tímhle způsobem. „Ne, myslím, že ne.“
Bill pomalu přikývl a opřel se do sedadla, kde si zhluboka povzdechl.
Bill pomalu přikývl a opřel se do sedadla, kde si zhluboka povzdechl.
„Beru je, protože můj otec chce, abych zůstal v klidu. Skoro otupělý,“ řekl pomalu. Tom se na něj podíval, ale on se neohlédl. „On je… tak trochu… kontrolující, řekl bych.“
Tom přikývl, nechtěl přerušit nic, co se mu Bill chystal říct, protože velmi dlouho čekal na to, až se mu otevře, ale netlačil na něj, protože Bill o tom evidentně nechtěl mluvit.
„Vždycky chce vědět, kde jsem, co jím, co dělám… nesmím se setkávat s lidmi, pokud je nejdřív neschválí, a nevěří mi, abych byl venku sám.“
Bill se lehce kousl do rtu a Tom zadržel dech a čekal, až bude pokračovat.
„Od té doby, co se ve škole stalo to, o čem jsem ti říkal, prostě nechtěl, abych byl mezi lidmi. Což je důvod, proč jsem se učil doma. Dostal jsem se tam do tolika problémů za to, že jsem byl odlišný, a po několika hádkách s učiteli a po té, co se stalo tohle, se mí rodiče rozhodli držet mě doma, kde budu v bezpečí,“ Bill se na chvíli odmlčel, než znovu pohlédl na Toma. „A já prostě… Už jsem tak nemohl žít, ale oni mě odmítali poslouchat. Tak jsem odešel.“
„Ubližují ti?“ Zeptal se Tom. Nemyslel si, že to tak znělo, ale viděl jizvy na jeho těle a věděl, že se musel zeptat. Nemohl ho předat policii, aniž by to věděl.
„Ne,“ Bill zavrtěl hlavou. „Ale dusil jsem se tam. Měl jsem pocit, jako bych nemohl dýchat a věděl jsem, že tam nemůžu zůstat. Prostě jsem nemohl.“
„Ale tvé jizvy…“
„Všechno nehody, jak už jsem ti říkal,“ řekl Bill pevně. „Až na ty na zápěstích, samozřejmě,“ dodal. „Oni by mi nikdy neublížili, Tome. Jsou prostě až příliš starostliví, a když jsem se začal vykrádat ven z domu jen proto, abych měl nějaký čas jen sám pro sebe, vzali mě k doktorovi a prohlásili, že jsem příliš energický a nebezpečný sám sobě. Že potřebuju něco, abych zůstal v klidu.“
Tom si unaveně promnul oči, snažil se to všechno pobrat. Nebyl si jistý, co má dělat. Už zavolal policii, budou na ně čekat, než dorazí do New Yorku, popsal jim svůj vůz a nadiktoval jim své registrační číslo, neexistoval žádný způsob, jak by jej mohli minout, a dokonce i kdyby náhodou… no, měli Tomovo celé jméno a číslo. Byl by naprosto v háji.
Nevěděl, co říct, a tak pokračovali v jízdě v tichosti, ani jeden z nich už nic dalšího neřekl. Tom opravdu neměl tušení, co dělat, a Bill vypadal, jako by mu došla slova, a zatímco Tom pokračoval v řízení, mladík nervózně kroutil rukama a kousal se do rtu tak silně, až si byl Tom jistý, že si tu jemnou pokožku každou chvíli prokousne.
Až ve chvíli, kdy spatřily první blikající světla daleko před nimi, které zářila na temné cestě se světly New Yorku v pozadí, se k němu Bill znovu obrátil, a když na něj Tom pohlédl, musel zadržet bolestný zvuk, který mu chtěl uniknout ze rtů, jak spatřil vyděšený pohled v jeho očích. Nenáviděl, že to byl on, kdo mu takhle ublížil. Že to byl on, kdo byl za tímhle strachem. Nezáleželo na tom, čeho se Bill ve skutečnosti bál, stále to byla Tomova chyba.
„Nemůžu se tam vrátit, Tome,“ zašeptal Bill. „Prosím tě, nenech je, aby mě vzali. Prosím!“
„Je mi to moc líto, Bille,“ Tomův hlas zněl téměř jako zakňučení, nevěděl, co má dělat, a tak jen trochu zpomalil, aby jim dal více času. „Nemohl bych to otočit, dokonce i kdybych chtěl, a ty nemůžeš jít do New Yorku na vlastní pěst. Jsi příliš mladý a tohle je nebezpečné místo.“
„Mám tam kamaráda,“ řekl Bill zoufale. „Budu v pořádku.“
„Ví ten tvůj známý tvůj skutečný věk?“ Zeptal se Tom, ačkoliv ve skutečnosti nechtěl znát odpověď.
„Ano…“
„Pak tě k němu v žádném případě nepustím,“ řekl Tom pevně. „Je mi jedno, jak milý byl online. Někdo, kdo podporuje nezletilého mladíka, aby přišel do New Yorku, není nijak dobrý. Je mi líto.“
„Nemůžu se k nim vrátit,“ zašeptal Bill. „Prosím tě, Tome, nemůžu.“
„Nemůžu se k nim vrátit,“ zašeptal Bill. „Prosím tě, Tome, nemůžu.“
„Tak promluv s policií,“ řekl Tom a doufal, že najdou řešení, zatímco se přibližovali k blikajícím světlům tří policejních aut, která na ně čekala. Už je mohl jasně vidět a byl skoro rád, že provoz je pomalý, a to mu dalo trochu víc času. „Požádej je o pomoc.“
„Já nemůžu,“ odpověděl Bill tiše. „Co jim mám říct, že mě mí rodiče příliš mnoho milují?“
„Řekni jim to, co jsi řekl mně,“ řekl Tom. „Řekni jim, že tě dusí. Že tě nutí brát léky, které nepotřebuješ.“
„Léky, o kterých doktor říká, že bych je měl brát,“ Bill téměř zakřičel, jeho hlas byl tak vysoký, že mu Tom stěží rozuměl. „Jak s tímhle budu argumentovat?“
Tom jen zavrtěl hlavou, nevěděl, a neměli více času, aby to prodiskutovali. Dorazili k čekajícím autům a Tom musel zpomalit a zastavit a poté se otočil k Billovi, aby se setkal s jeho vyděšeným pohledem.
„Bille, chce to opravdu hodně, aby někdo utekl,“ řekl a doufal, že jej poslouchá. „Policie to chápe. Budou ti klást otázky, takže stačí jim říct pravdu.“
Viděl paniku v jeho očích a natáhl se, aby jej vzal za ruce, ale dřív, než měl šanci cokoliv říct, se ozvalo zaklepání na dveře a on je s povzdechem otevřel. „Zůstaň tady,“ řekl Billovi. „Hned se vrátím.“
Vyskočil ven a pozdravil policistu, a zatímco na něj Bill zíral z kabiny, snažil se tomu muži vysvětlit, že je Bill vyděšený a požádal jej o trochu více času, aby promluvil s mladíkem, který se mu naučil věřit.
Když od policejního důstojníka dostal povolení k pár minutám o samotě s tím klukem, naskočil zpátky do kabiny a ještě jednou se otočil k Billovi, aby jej tentokrát opravdu chytil za ruce a pevně je stisknul, zatímco se díval do jeho vyděšených očí.
„Bille,“ řekl tiše. „Ty tohle zvládneš, dobře? Promluv si s nimi, řekni jim pravdu. Budou se ptát i mě a já jim řeknu všechno, co jsi mi řekl, okay? Dám jim vědět, že nejsi blázen, že ty léky nepotřebuješ. Řeknu jim všechno.“
„Já nemůžu,“ zašeptal Bill. „Já…“
„Můžeš, Bille,“ řekl Tom vřele. „Oni ti pomůžou a je to jen na rok, ne? Jeden rok a pak ti bude osmnáct a můžeš si dělat, co budeš chtít.“
Bill pomalu přikývl, a když Tom roztáhl ruce, aby jej objal, přisunul se blíž a chytil jej tak silně, jak jen mohl.
„Neříkej jim o včerejší noci,“ řekl Bill tiše. „Nechci, aby ses dostal do problémů.“
„Okay,“ přikývl Tom. „Neřeknu.“
Ozvalo se další zaklepání na dveře a Tom se s povzdechem odtáhl a s jemným úsměvem Billovi odstranil několik pramenů vlasů z obličeje.
„Ty to zvládneš,“ řekl tiše. „Já vím, že ano.“
Bill pomalu přikývl a otevřel dveře, ale těsně předtím, než se dostal ven, jej Tom zadržel a podal mu batoh s dárky, které mu koupil.
„Byl to dárek,“ řekl, když Bill zavrtěl hlavou. „Vezmi si to.“
Bill se na něj smutně usmál a poté vylezl z kabiny a Tom mohl vidět, jak přikývl a odpověděl na některé otázky policejního důstojníka, zatímco jej následoval do auta, které na něj čekalo.
Ozvalo se další zaklepání a Tom otevřel své vlastní dveře, kde spatřil stejného muže, se kterým mluvil již dříve.
„Máme na vás pár otázek,“ řekl muž. „Rádi bychom, abyste jel s námi na stanici.“
Tom přikývl a také vystoupil, a když zamkl svůj vůz, spatřil odjíždějící auto s černovlasým mladíkem, který Tomovi smutně zamával, když projížděli kolem něj. Tomovi se zlomilo srdce, když spatřil poslední záblesky strachu v Billových očích, než mu zmizel z dohledu, a uvědomil si, jak moc to podělal, jak moc zradil toho mladíka, do kterého se tak těžce zamiloval.
„Jste připraven odjet?“ Zeptal se jej policista a Tom se na něj překvapeně otočil, téměř zapomněl, že tam je.
„Jo,“ řekl tiše a rozešel se s mužem směrem k dalšímu policejnímu autu. „Jsem připraven.“
autor: Zarlina
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
original
Fnuk 🙁 chudak Billi, tohle mu tom delat nemel 🙁 ale chapu, ze byl vydeseny a zmateny a nastvany. Ja tak moc doufam, ze se Tom k Billovi nejak probojuje a budou spolu… vsak vek je jen cislo.
Dekuji za preklad 🙂
Ne, ne, ne, ne, ne a ne!!!! Já tomu nemohu uvěřit, že Tom byl tak hloupý. Ale také si musím přiznat, že zřejmě udělal správnou věc, ale přece…tenhle dílek byl, aspoň pro mě, velmi smutný. Zřejmě je všechno jinak než jsrm očrkávala – vážně se Billovi nic nestalo, jen byl prostě nešikovný?! Teda, když pominu to sebepoškozování. To mi, ale přijde jako nesmysl, ale zase očekávám, žr by už Bill v tomhle Tomovi nelhal. Ale musím říct, že jeho rodiče budou spíše blázni, když Billa nutí jíst antidepresiva. Mám strach, že se kluci už neuvidí, anebo budou muset čekat rok?! Kdo koho najde? Budou se ještě milovat? Máme ještě šanci na šťastný konec….
🙁 🙁 🙁
Já to snad ořvu. 🙁 Jenom doufám, že se Tom nedostane do problémů. S policií člověk nikdy neví… Na druhou stranu má Bill šanci někomu dalšímu říct, v jakém žije vězení a navíc pod práškama. Pokud říkal pravdu, léčit by se měli jeho rodiče, sakra.
Všechno se teprve uvidí, těším se na pokračování.
No páni. Na jednej strane Tom urobil správnu vec, ale na druhej tým ublížil Billovi 🙁 Dúfam, že im Bill povie, ako to doma má a že mu nejako pomôžu a tiež, že sa Tom nedostane do problémov.
Som zvedavá, čo sa v tej poslednej časti udeje.
Ďakujem za preklad.
no hergot… na to mě napadá jen jedno velký WTF. 😀 tohle se může stát jen v americký ff. 😀 vůbec si neumím představit, jak tohle skončí. po celým tom scifi, co jsem přečetla, si myslím, že příjdou na to, co Tom furt převáží a že Billa fikl, takže skončí na doživotí a Bill se doma zasebevraždí. 😀
[6]: Tomu říkám pozitivní myšlení :DDD
Momentálně nějak nevím, co bych měla psát, protože mám pocit, že mi slzy totálně vymazaly mozek.
No, prvně chci asi říct, že jsem tohle skutečně nečekala. Opravdu jsem si nemyslela, že Tom policii skutečně zavolá. Ne že bych se mu divila, já bych asi na jeho místě udělala to samé, ale prostě..nevím, nečekala jsem to. Opravdu to pro mě byl velký šok a nevzpamatovala jsem se z něj ještě teď. Na druhou stranu ale vím, že Tom udělal správnou věc. Nejen, že nemohl Billa nechtat takhle mladého někde samotného v NY,ale i sám by díky tou mohl mít problémy, což je i tak dost možné, že je mít bude. Já jenom..asi jsem zmatená, protože jsem pravděpodobně očekávala jiný průběh a jiný konec. Upřímně, teď si neumím představit, že by povídka mohla skončit happy endem. Možná se o rok přeskočí v čase? Nebo nevím..opravdu si neumím představtit, jak by se z tohoho mohli oba dostat.
Billa je mi stále tolik líto. 🙁 Trochu se mi ulevilo, když jsem se dozvěděla, že mu rodiče fyzicky neubližují, což jsem si vážně myslela, že asi ano..ale to, jak se k němu až přehnaně ochranářsky chovají, je moc. Nejvíc mě samozřejmě dostalo to, že musí Bill brát prášky, které ani nepotřebuje. Já chápu, že jsou někteří lidé úzkostní a především na své děti, ale tohle je opravdu šíleně vyhrocené a léčit by se měli spíše oni než Bill. Naprosto chápu, že se Bill domů vracet nechce.
A když byl tak vystrašený a prosil Toma, aby jej neopouštěl, tak jsem to prostě nevydržela. Pro mě to byl strašně emotivní okamžik. A hlavně je to všechno jinak, než jak by to mělo být. 🙁
Mockrát děkuji za báječný překlad a teď nějak nevím, zda se na další díl těšit a nebo raději ne. 🙁 Každopádně moc děkuji! 😉
[6]:Tak a doteraz som na to ani nepomyslela a teraz sa budem klepať strachom:D
Tom urobil správnu vec, ale sakra, nemohol najprv napočítať do 10 a porozprávať sa s Billom??? Potom ho poslať k svojmu otcovi alebo ja neviem kam… Ale je to stále lepšie než mu dovoliť odísť za tým "kamarátom" z netu. Takže teraz si počkám na pokračovanie a budem dúfať, že to Bill nejako vydrží a že Tom neskončí v base a hlavne, že sa o ten rok nejako dajú dokopy a zostanú spolu.ňVeľmi pekne ďakujem za kapitolu:)
Ach jáj, Tom, ty hovado!!! Ja teda chápem, že bol v šoku, ale tiež sa nemusel tak unáhliť. Už nám ostáva len dúfať, že bude ma pravdu a že policajtov bude skutočne zaujímať, prečo ušiel z domu a že nebudú veriť len rečiam jeho rodičov. Možno je to len rok, než bude mať osemnásť, ale aj to je dosť dlhá doba. Ak by musel celý ten čas ostať doma, len so spomienkami a slabou nádejou, mohlo by ho to aj zlomiť. No ale nebudeme predbiehať. Aj ja mám nádej, xi, že to všetko ešte dobre dopadne… :-p
Tom měl víc přemýšlet než se vztekat jen doufám že to dobře dopadne.
no pardon, mě to prostě tak rozhodilo… dočtu to až do 26. kapitoly a stane se tohle??? šílený prostě. 😀
nejvíc mě na tom rozhodil fakt, že autorka je vlastně Švédka. 😀 zajímavá ukázka toho, že americký filmy by se měly brát s děsně velkou rezervou. 😀