Nechci si víc přát… jenom mě měj rád! 1.

autor: Ann

Smysl mé existence…

„Žádný okamžik se neopakuje, ale v každém okamžiku se může stát něco, co má význam pro věčnost…“
Tato slova pro mě nikdy mnoho neznamenala. Byla pouhým citátem plané naděje v moři nepříjemností. Pouhým souvětím plným lži a klamné vize světlejších zítřků. Nic jsem v ní neviděl. Nic mi nedávala, nic nepřinášela. Pouze další s výmyslů zoufalých lidí na pokraji sil. Lidí, kteří se topí v té nemizící tmě kolem nás. Tápají… Slepí a hluší. Nevnímají nic než vlastní divoce bušící srdce a vlastní potřebu života…
Života? A co je to vlastně život? Někdo ho nazývá souhrnem pocitů. Někdo sletem událostí. Pro někoho je darem z nebe a pro někoho prokletím… Já osobně v něm vidím pouze jeden princip. Život je pro mě jen plynutí času a tikání hodin.

Nikdo v tomhle světě nechápe, jak se cítím. Všichni žijí ve lži, ze které jsem já před nedávnem unikl. Lidé všechno překroutili. Stali jsme se sami pro sebe zhoubným nádorem. Všude kolem nás jsou jen pravidla. Nařízení, zákony, verdikty… Jenom spousty lidí a prostředků, které nám berou duše. Kradou nám naši podstatu. Naše vize, sny i sílu. Jsme jako stroje, co tupě následují dav. Jsme otroci systému. Pobláznění je pro nás láska a vztek je pro nás nenávist. Náš pohled na svět je tolik překroucený. Věci, které bychom si před lety nenechali líbit, bereme jako samozřejmost. Jsme smířeni sami se sebou i se svými činy. Jako by bolest byla samozřejmá a slzy ještě samozřejmější. Nevnímaje utrpení ostatních, hledáme sami nasycení svých tužeb. Jsme jako bezedné číše prahnoucí po naplnění. A to je nelidské… Ne, počkat… Je to lidské. A to je na tom to nejhorší…

Toto všechno se honilo mou myslí stále a stále dokola. Jako šestnáctiletý kluk mající život před sebou jsem si prý měl užívat. Bavit se s přáteli, smát se a občas provést i něco nekalého. Já však byl stále sám a uzavřený do sebe. Proč? Na to jsem neznal odpověď. Vyprahlý a unavený jsem plnil svůj úděl být na této zemi tak, jak mi to bylo nakázáno. Celý můj život postrádal smysl.
Než se v pár momentech vše od základu změnilo…

Kráčel jsem vpřed a hleděl na rozpraskaný chodník pod svýma nohama. Směřoval jsem k parku, kde jsem jako každý večer hledal odpočinek a chvilku klidu. Klidu, jenž mi byl tak vzácný.
Mí známí už se dávno vzdali myšlenky, že by se ze mě znovu stal společenský typ. Takový býval starý Tom, ne ten nový… Ten nový totiž viděl svýma očima víc, než si jeho staré já mohlo uvědomit.
Naslouchal jsem uklidňujícímu zpěvu ptáků v korunách okolních stromů. Ty vysoké hlasy se nesly opuštěnou ulicí jako jediný paprsek slunce, které už pomalu mizelo za obzorem a z posledních sil zaplavovalo západ změtí prolínajících se barev. Rudá, oranžová a zlatá splývaly v jedno a působily jako tekuté zlato, stahující se z našeho dosahu. Bylo marné snažit se ho zastavit. Jediné, co mohl člověk udělat, bylo si to vychutnat.
Musel jsem se lehce pousmát. Alespoň něco hezkého na tomhle světě ještě zůstalo…

Zabočil jsem za roh ulice a pomalu jsem vešel do opuštěného parku. Lístky stromů kolem se o sebe v lehkém, podzimním vánku třely a vydávaly šustivé zvuky znějící jako šepot. Jako tichounké prosby duší nenalézajících klid…
Vstoupil jsem mezi kmeny stromů a lehl jsem si do trávy. Mé dredy se rozprostřely na měkkou zem pod mými zády a mé oči se upřely do korun stromů nad mou hlavou. Ruce jsem si položil za hlavu a odpočíval jsem. Užíval jsem si nerušeného ticha, jež mi tohle místo plné harmonie skýtalo.
Miloval jsem to tu. Tenhle málo navštěvovaný park se stal mým útočištěm. Místem, kam jsem zamířil vždy, když mi bylo smutno, nebo když jsem se potřeboval sebrat. Tady mé srdce vždy našlo domov nebo alespoň něco tomu silně podobného.
Pousmál jsem se a zavřel oči.
A zrovna když poslední sluneční paprsek zmizel za obzor a okolí uchvátila tma… zrovna když nastala chvíle toho největšího klidu… jsem to poprvé zaslechl… Ten tichý, bolestný hlas, na který nikdy v životě nezapomenu…

„Láska a přátelství jsou emoce bez cíle,
vyžíváme se v nenávisti a velké síle,
bloudíme sami, nestojíme o city,
jsme v tom zapleteni já i ty.

Jako ovce následující stádo,
jako štěně, co mělo pána rádo,
a on na něj vytáhl mocný bič,
to štěně od lásky uteklo pryč.

Vytrhli nám srdce a nahradili ho kamením,
zničili nám vize, když jsme byli mimo sněním,
do mysli nám zasadili pouze nařízení,
musíme poslouchat zákony, cesty zpět není.

Já tak ale nechci žít!
věčně sám nechci být,
bez lásky a emocí,
můj pláč se nese nocí.

Ale nikdo si toho nevšímá,
o mé city se nikdo nezajímá,
jsem jenom členem davu,
který by tak rád ztratil hlavu…“

Ten hlas! Ta slova! Ten tón! Cítil jsem, jak mé už dlouho mrtvé srdce rychle bušilo a mé oči s rozšířenými zorničkami zíraly před sebe do tmy.
V těch slovech bylo tolik bolesti. Tolik strachu, strádání a zakořeněné touhy… Tolik opuštěnosti…
Připadalo mi, jako by mi ta osoba mluvila ze srdce. Jako by celý ten text byl o mně. Jako bych v tom také figuroval… V tom dech beroucím vystoupení bez gest a výrazů, kterého jsem byl právě svědkem. V těch chvilkových slovech, která mi vzala srdce…
Rychle jsem vyskočil na nohy. Musel jsem ihned mluvit s tím, kdo tohle zpíval! Bylo mi nad slunce jasné, že tohle jsem nemohl jen tak přejít. Ten někdo mi mluvil z duše. Jako by dokázal říct touhle krásnou písní vše, co jsem v sobě já dusil. Ta osoba mi rozuměla, její slova byla i slovy mého srdce. Mé duše. Mé bytosti…

„Haló!“ rychle jsem se rozeběhl k lavičce za stromy, odkud se hlas předtím ozýval.
Reakcí na můj asi trochu přehnaný výkřik bylo chvilkové ticho a pak rychle se vzdalující, běžící kroky. Než jsem stačil dorazit k lavičce, byl zpěvák už daleko.
Spatřil jsem jenom obrys jeho zad, a pak když se pod lampou na konci parku pootočil… mé srdce přestalo bušit. Strnul jsem a pouze jsem zíral do lesknoucích se očí, které byly to jediné, co jsem v mlze rozeznal. A také to jediné, co jsem potřeboval vidět…
Byly to očí plné osamělosti a strachu. Oči nevinné laně, marně hledající domov. Neskutečně hluboké… jako studánky zející hluboko do země. A přesto tak mělké a dávající na odiv city svého majitele. Smutné city. A silné city.

Nemohl jsem vydat ani hlásku. Byl jsem unešen. Ta hnědá hlubina s náznakem zelené mě pohltila a strhla do té propasti. A já se nebránil. Nechal jsem se pohltit a pozřít. Unést…
Rozechvěle jsem se nadechl a natáhl k těm očím ruku. „Prosím…“ šeptly mé rty neslyšně… a ty dvě propasti se vytratily…
Zůstal jsem několik dlouhých minut stát na místě, než jsem se podíval na měsíc, který už pomalu vystoupal na nebe.
Ano, majitel těch krásných slov sice utekl, ale… ty oči jsem měl vyryté hluboko v paměti… a byl jsem odhodlaný je najít!
Pousmál jsem se a rukou jsem si pročísl dredy.
Můj život právě nabral smysl…

autor: Ann