Me, Myself and Romeo 72.

„Tak zůstaneš?“ Zopakuji svou otázku a čekám, až se Tom vyjádří. Vidím na něm, že váhá. Znám ho odmala a je čitelnější, než si myslí. Okolí se mu snad podaří zmást, ale mě ne. Z jediného pohybu, výrazu tváře nebo pohledu dovedu vyčíst cokoli. Zrovna tak vím, jak se na bratra musí, chce-li u něj člověk něčeho docílit. Vše se mu musí naservírovat tak, aby nabyl dojmu, že se rozhodl sám. Přesně to mám v plánu. Zatím to má ale čas. Všechno hezky popořádku.

„Nevím.“ Pokrčí rameny.

„Co nevíš?“ Pohodím hlavou. „Nevíš, jestli chceš být se mnou?“

„Nevím, jestli je to dobrý nápad.“ Upřesní mi, co má na mysli.

„Tomi,“ pohladím ho vlasech a jeden z copánků si vzápětí začnu ovíjet kolem prstu. Neujde mi, jak se zaksichtí, ale nijak to nekomentuje a nechá mě v tom pokračovat.

„Nenutím tě k tomu, ale byl bych moc šťastný, kdybys tu dnes se mnou zůstal.“ Z dřívějška jsem se poučil, že když ho budu do něčeho tlačit, postaví si hlavu a řekne ne. Proto jsem od toho upustil. Mám po krk všech těch hádek, výčitek a obviňování. Tom mě stejně jako já jeho vždycky chtěl vidět šťastného. U něj by se to dalo přirovnat snad až k životnímu poslání. Aspoň tak jsem to vnímal. Byl ochoten udělat cokoli pro moje štěstí a pochybuji, že se na tom něco změnilo.

„Nemám tu nic na…“

„Není problém.“ Vstoupím mu do řeči a vyskočím na nohy. Natáhnu k němu ruku a pomůžu mu na nohy. Asi to musí působit docela komicky, když někdo mojí postavy pomáhá vstát jemu. Tom odjakživa působil mužnějším dojmem, a když jsem stával vedle něj, vypadal jsem křehce. První zdání ale klame. Moje dvojče je zranitelnější, než se ostatní domnívají, a mnohokrát jsem se přesvědčil o tom, že vydržím víc než on.

„Kam to jdeme?“ Zeptá se mě, když ho táhnu za sebou neznámo kam. Neodpovím mu, jen se na něj tajemně usměji. „Bille, jestli mi chceš půjčit něco svýho, tak ti předem říkám, že…“ Zbytek věty spolkne, když se ocitneme v šatně a jeho pohled padne na svršky visící kolem něho.

„Moc toho tady není, ale myslím, že něco najdeš.“ Pokrčím rameny a opřu se o polici za sebou. Nakupování pro mě byla odjakživa terapie. Když jsem se však před časem vrátil z jedné domů a začal vybalovat, co jsem během odpoledne pořídil, uvědomil jsem si, že jsem nenakupoval pro sebe, ale pro Toma. Každý kousek oblečení byl pro bratra. Trošku jsem se nad tím zarazil, protože mi to během nakupovacího procesu vůbec nedošlo, ale pak jsem nad tím mávl rukou a všechny do jednoho jsem je pověsil v šatně pro případ, že by sem Tom jednoho dne zavítal. A jak se nám teď hodí.

„Ty jsi mi koupil oblečení?“ Přehnaně pomalu a pečlivě vyslovuje každé slovo a v očích se mu zračí úžas. V ruce akorát drží svetr, o němž jsem krátce přemýšlel, že bych si ho nechal, protože se mi líbil. Nepřišel jsem ale na to, s čím bych ho zkombinoval. Ruku na srdce, kdybych se pořádně zamyslel, určitě bych něco vymyslel. Jenže jak jsem si ho prohlížel, představoval jsem si v něm bratra a usoudil, že jemu bude slušet určitě víc, takže jsem ho vrátil hezky zpátky s nadějí, že ho v tom jednoho dne spatřím.

„Menší nehoda.“ Následuje další pokrčení rameny, které se setká s nechápavým pohledem z jeho strany. Uznávám, že to může vypadat cíleně, ale opravdu šlo jen o náhodu.

„Kartáček na zuby máš v koupelně. Ten jsem teda koupil záměrně, kdyby ses tu náhodou někdy zastavil. Znáš se.“ Rýpnu si do něho. Nebylo by to poprvé, co by na něj zapomněl. Byla to jeho slabina a skoro v každém městě, kde jsme vystupovali, byl někdo z našeho týmu nucen obstarat bráškovi nový kartáček na zuby. Vždycky ten předešlý buď někam založil, nebo ho rovnou zapomněl na hotelu. Ačkoli na druhou stranu, aspoň je často měnil a nepoužíval jeden několik let jak někteří jedinci. Při pomyšlení na to se otřepu odporem, což bratrovu bystrému oku neunikne.

„Co je?“ Zasměje se a ukáže mi svoje bílé zuby.

„Nic, jen jsem si představil něco ve spojitosti s čistěním zubů a nenuť mě to rozvádět, jinak za sebe neručím.“ Zašklebím se a raději se vrhnu na průzkum toho, co se tu pro něj nabízí. Už ani sám nevím, co jsem v těch obchodech pobral. Měl bych mu vybrat něco pohodlného, ať se cítí uvolněně.

„Líbí se mi tohle.“ Ukáže mi jedno z triček a dodá, že jsem se konečně aspoň trefil do jeho vkusu. Jak konečně? Já vím, co se mu líbí. Jen musí jít s dobou a módními trendy a ne chodit celý život v jednom a tom samém. Celou dobu jsem se snažil mu to namlátit do palice, jenže mě neposlouchal. Vyberu mu k tomu kalhoty, o nichž usoudím, že se k tomu nejen hodí, ale zároveň jsou i tím nejpohodlnějším, co tu najdeme, a opustím šatnu.

„Ty jsi mi koupil i…?“ Vystrčí po chvilce ven hlavu s boxerkami v ruce.

„Nekoupil, to je moje vlastní kolekce.“ Ohradím se dotčeně. Jak je možné, že to nepoznal? Však ji sám viděl.

„Vždyť jsem ti jedny věnoval.“ Připomenu mu, čím jsem ho kdysi obdaroval. Tom se zarazí a rychle si začne prohlížet ty, co drží. Tamty byly extravagantnější, ale vím, že jsem mu je dal. Jen je škoda, že jsem ho v nich viděl jen jednou.

„Pojď,“ pobídnu ho. Řekl bych, že dál než do kuchyně se Tom nedostal. Plánek mu malovat odmítám, přestože by se mu asi hodil, protože dům je docela velký. Sám jsem ze začátku občas vlezl do jiné místnosti, než jsem zamýšlel. Ale podle mě bude stačit, když ho tu provedu a zanedlouho se tu bude orientovat na výbornou.

„Kam?“ Zeptá se mě nedůvěřivě s oblečením v náruči.

„Na prohlídku. Nebo sis to tu už stihl projít?“ Přesně jak jsem čekal, zavrtí hlavou. Kývnu tedy na něj a společně vyrazíme na obhlídku horního patra.

„Ložnici jsi viděl. Teda tu první. Druhá je na konci chodby,“ prohodím přes rameno a zamířím k oněm dveřím. Otevřu je a nechám jako prvního vstoupit Toma. Bleskovým pohledem prozkoumá místnost, která ještě není úplně zařízená. Vlastně je tu jen malá skříňka, noční stolek a postel. „Je to spíš pokoj pro hosty.“ Poznamenám, když se otočí zpátky na mě a působí, jako by si říkal o to, abych mu vysvětlil, komu je ta místnost určena. No, pro něho ne. Jeho místo je pochopitelně v té, kterou obývám já. Zavřu za námi a pokračuji k dalším dveřím. „Tohle je jedna z koupelen. Mám ji radši kvůli tomuhle.“ Řeknu a posadím se na okraj obrovské vany. Miluji, když si do ní lehnu, zavřu oči a relaxuji.

„Vypadá to dost dobře.“ Pronese uznale a odloží si věci na skříňku vedle umyvadla. Dočkal jsem se uznání od největšího kritika, kterého znám. Tomovi se něco líbí a neohrnuje nad tím nos. Jásej, Bille, a oslavuj! Prozradím mu, že dole je pouze sprchový kout, a proto jsem tu koupelnu použil všehovšudy nanejvýš třikrát. Mám rád pohodlí.

„Co je tam dole?“ Začne vyzvídat, když se posadí vedle mě.

„Kde?“

„Za těmi zamčenými dveřmi.“

TOM

„Nic,“ zasměje se. „Co myslíš, že tam schovávám?“

„Tak proč je tam zamčeno?“ Odpovím mu otázkou a změřím si ho podezřívavým pohledem. Kdyby za těmi dveřmi nic nebylo, nebylo by přece třeba je zamykat. Klíčem v zámku otočíme tehdy, nepřejeme-li si, aby oči někoho dalšího viděly, co se v pokoji skrývá.

„Pravda,“ přikývne. Nasadí takový tajuplný výraz, nakloní se blíž ke mně a pošeptá mi do ucha: „Vlastně tam může být cokoli. Třeba i mrtvola. Zamknul bych ji tam a roky by na ni nikdo nepřišel.“

Jakmile to dořekne, cuknu sebou a skončím ve vaně, na které sedíme, což přirozeně způsobí, že se Bill začne řehtat na celé kolo místo toho, aby se zvedl a pomohl mi ven. Ten jeho tón mi způsobil nepříjemné mrazení v zádech. Znělo to skoro, jako by ani nemluvil Bill, ale někdo naprosto jiný. Nevěděl jsem, že stihl během těch pár měsíců navštěvovat i kurzy herectví.

„Hahaha.“ Prskám, když se škrábu ven z vany. Jeho Jasnosti konečně dojde, že by trocha pomoci z jeho strany neškodila. Postaví se a podá mi ruku.

„Lekl ses, co?“ Dobírá si mě a jen stěží zadržuje smích. Uznávám, že ten můj úlek a následný pád by asi pobavil každýho. Ale taky jsem si klidně mohl něco udělat. Budu rád, když mě nerozbolí záda.

„Ne, vůbec ne.“ Zamručím, když konečně stojím a zamračím se na něho. V Billově případě by mě nepřekvapilo snad vůbec nic. Takže ani to, kdyby na mě opravdu odněkud vypadla mrtvola. Může ostatní šokovat jediným způsobem, a to že se bude chovat normálně. To je jediný, co by okolí u jeho osoby vyvedlo z míry.

„Posero.“ Dloubne mě do žeber, ale hned nato se ke mně začne lísat.

„Tak se nemrač,“ řekne, když mi dá pusu na tvář a ovine mi ruce kolem pasu. „Byla to jen sranda.“

„Ohromná,“ mumlám a poněkolikáté uhnu, když se mě pokusí políbit. Jen ať se chvilku snaží někdo jinej. Kdo předtím pořád dolejzal? Já. Tak proč by se role na chvilinku nemohly prohodit?

„Víš co?“ Odtáhne se ode mě a podle jeho výrazu a hlasu usoudím, že se mě chystá poslat do patřičných míst, jenže mě opět překvapí, když mě chytne za ruku. „Abys měl klid, tak ti ukážu, co tam je.“

Přestože jsem chtěl namítnout, že žádné důkazy nepotřebuji, nechám se odvést k těm záhadným dveřím. Na jednu stranu nebude od věci vědět, co za nimi je. Bill odněkud vyloví klíč a odemkne.

„Tak prosím.“ Pohybem ruky mi naznačí, abych vešel, ale zavrtím hlavou. První nejdu ani omylem.

„Až po tobě.“ Řeknu, nato bratr obrátí oči v sloup, ale přece jen vstoupí do místnosti. Všude kolem nás se povaluje nějaký starý nábytek, smotané koberce a dokonce si všimnu i nějakých košťat. Trochu to vypadá jako skladiště.

„Bordel, harampádí, bordel a zase bordel.“ Bill, který dokráčel přibližně do středu pokoje, se otáčí dokola a rozhazuje rukama. Jak mi sám poví, je to nábytek, který tu zbyl po původních majitelích a ještě se nedostal k tomu, aby to všechno vyházel. Prý je to potřeba nejprve pořádně prozkoumat. Jistě, co kdyby se zbavil nějaké starožitnosti, která by se dala zrestaurovat a umístit do domu. Chraň Bůh! Radši to tu bude skladovat. Já se z něj picnu. No, aspoň mám klid na duši. Je tu prostě skládka. „Spokojený?“ Zeptá se, když si opře ruku o moje rameno. Ani sám nevím. Netuším, co jsem čekal, že tu bude. Rovněž si nedovedu vysvětlit ten zvláštní pocit v oblasti žaludku, když tady stojím a rozhlížím se kolem sebe. Je mi nějak podivně úzko a jsem si jist jen jedním, chci odsud okamžitě pryč.

„Půjdeme?“ Otočím se k němu a bezprostředně potom zamířím ke dveřím, které za námi Bill zase pečlivě zamkne. Netuším, proč má potřebu zamykat. Pochybuji, že by krámy někdo chtěl. Já rozhodně ne. Ale diva zřejmě usoudila, že mezi nimi fakt může být nějaký klenot, tak se pojistila tímhle způsobem.

„Nad čím dumáš?“ Položím mu otázku, když si všimnu, že vedle mě stojí s ukazovákem přiloženým na spodním rtu a tváří se zamyšleně. Doufejme, že nevymýšlí nějakou bejkárnu. Na to je totiž kadet.

„Haló,“ zamávám mu rukou před obličejem, když se nedočkám odpovědi, a zasměju se.

„Cože?“ Bill na mě vykulí oči a několikrát rychle zamrká. „Co jsi říkal?“

„Ptal jsem se, nad čím přemýšlíš.“ Zopakuji klidně a pobaveně kroutím hlavou, když na mě nepřestává udiveně koukat. Byl tu vůbec posledních deset minut?

„Nepřemýšlel jsem.“

„Ne, vůbec.“ Z mého hrdla se opět ozve smích. Tak jsem to byl asi já, kdo tu takovou dobu čučel před sebe a nevnímal okolí.

„Fakt ne.“

„Tak proto tu stojíš a…“ Zbytek věty zanikne ve zvuku tříštícího se skla. Bill úlekem nadskočí a instinktivně se přisune ke mně.

„Co to bylo?“ Zeptá se vystrašeně a dlaněmi sevře moji paži. Blázní? Vždyť mi rozdrtí všechny kosti. A pak že já jsem posera! To on je schopnej se leknout vlastního stínu.

„Co by,“ pokrčím rameny. „Chodící pohroma jménem Absinth.“ Když už mě nepřivede do hrobu Bill, tak se o to jistojistě postará pes. A to jsem se zrovna nedávno radoval, že už z těch kravin vyrostl a je z něj hodnej pejsek. Panebože, stůj při mě a nedovol, aby to, co rozbil, byl nějakej unikát. I když jak znám brášku, tak by v Absiho případě jen mávl rukou a možná by ho ještě pochválil. Když už ho skoro nechal sežrat ten příšernej koberec v kanclu, tak proč by mu nedovolil rozbíjet věci, že? Jo, kdybych to rozflákal já, tak bych to schytal se vším všudy.

S Billem, který se mě drží jako klíště, vyrazím zjistit, co můj miláček zdemoloval, a modlím se, aby to nebylo něco, co si dvojče dotáhlo odněkud ze zahraničí, nebo hůř – něco, co miluje. Teda teď by se hodilo spíš říct to, co miloval… To bych asi jen tak nevyžehlil.

„Kde je?“ Podiví se Bill, když v obýváku najdeme akorát střepy na zemi. Podle množství a toho chrastí kolem soudím, že to ještě před pár minutami bývala váza. Jeho dotaz nezodpovím. Místo toho ukážu směrem k pohovce, zpoza níž vykukuje ocas a kus Absinthova zadku. Potvora! Když byl menší, tak se mi chodil chlubit s tím, co zničil. Nejednou mi donesl rozkousanou botu a asi čekal, že ho budu chválit. Jakmile však poznal, že z toho žádná pochvala nekouká, začal se mi schovávat. Takže kdykoli něco provedl, zalezl si buď pod stůl, nebo někam jinam a myslel si, bůhvíjak není nenápadnej.

„Absinthe?“ Kleknu si na pohovku a nakloním se přes její okraj. Jasně, že tam je. Leží na zemi a dělá mrtvýho brouka. On divu poslouchat nebude, to bude zase na jeho pánovi. Chystám se mu vynadat, ale nedostanu se k tomu, protože přesně jak jsem čekal, Bill prohlásí, že se sem stejně nehodila, a když bude chtít, koupí si prostě novou. A samozřejmě nezapomene dodat, že bychom ty střepy měli raději uklidit, než na ně jeden z nás stoupne nebo prý hůř, Absi si je píchne do packy.

„Možná jsme měli od začátku preventivně něco každej den rozbít.“ Prohodím, když uklízím tu spoušť. Bill, který dřepí naproti mě a přidržuje lopatku, vzhlédne a věnuje mi nechápavý pohled.

„Proč prosím tě?“

„Nejprve ty rámeček, teď Absinth vázu.“ Nametu sklo na lopatku a pokračuju: „Nemáš tu ještě něco? Já jen že bych si s tím taky flákl o zem. Ačkoli to asi nebude třeba. Protože jestli je pravda, že střepy nosej štěstí, tak jste nám je s Absinthem na pár let zajistili.“

„Ty jsi střelenej, Tome.“ Bill se nepřestává uculovat. A když odnáší lopatku s rozbitým sklem, ještě se na mě otočí a jeho úsměv se o něco rozšíří. No co, však jsem řekl jen pravdu. Na pár let máme vystaráno.

„Přerazím tě.“ Pohrozím Absimu, který konečně vylezl ze svýho úkrytu a zase tu šmejdí. „Máš kliku, že si páneček pana návrháře předtím udobřil, jinak by nás oba chytl za flígr a to bys viděl to tóčo.“

„Co by kdo viděl?“ Leknutím sebou trhnu. Bill, který se akorát vrátil, se postaví vedle mě a dá si ruce v bok. Chodí jak duch. To nemůže dělat podobnej kravál jako Absinth? Tak bych aspoň věděl, že se blíží. Takhle se vedle mě nečekaně zjeví a málem mi přivodí infarkt.

„Ale nikdo.“ Mávnu rukou a uhnu před jeho podezřívavým pohledem. Měl bych honem nahodit nějaké téma, které ho zaujme a odvede jeho pozornost jinam. Jenže co? Naštěstí má bráška úplně jiný plán než řešit, co jsem si tu mumlal.

„Jdu do vany,“ sdělí mi, dlouze se mi zadívá do očí a namíří si to ke schodišti. Sleduji, jak pomalu stoupá vzhůru. Zničehonic, přibližně v polovině schodiště se zastaví, opře se rukou o zábradlí a podívá se dolů. Než bych řekl švec, seběhne zpátky dolů a zastaví se těsně u mě.

„Jako Tome,“ osloví mně a zhluboka se nadechne.

„Jako Bille?“ Napodobím ho a ušklíbnu se. Dávno mi došlo, proč nasadil to želví tempo. Čekal, že ho budu následovat, ale záměrně jsem to neudělal, protože jsem byl zvědav na jeho reakci. Byla přesně taková, jakou jsem čekal. Je překvapený a pohoršený zároveň.

„Ty nepůjdeš?“

„Kam?“

„Se mnou přece.“

„A měl bych?“ Udělám krok k němu a zmenším tím vzdálenost mezi námi na pouhých pár centimetrů. Čokoládové oči spočinou na mých rtech, které si okamžik zálibně prohlížejí, až nakonec Bill přitiskne svá ústa na má.

„Tak měl bych?“ Zamumlám do polibku a on slabě kývne. Dlaněmi obkreslím linii jeho boků a za zadeček si ho přitáhnu blíž k sobě. Billovi však ani tohle nestačí, protože mi obtočí ruce kolem krku a ještě víc se ke mně přitiskne. Lačně se vrhnu na plná ústa, která jsem dlouho nesměl líbat, proto se jich teď nemůžu nabažit.

„Pojď,“ šeptne toužebně, naposledy mě políbí a udržujíce se mnou oční kontakt mě odvede ke schodišti. Cesta nahoru po něm nám trvá nezvykle dlouho, neboť se každou chvilku zastavujeme, abychom se políbili. Každý další polibek je delší a vroucnější než ten předešlý a je čím dál těžší vzdát se byť jen na pár vteřin rtů toho druhého. Když konečně vystoupáme do patra, nezamíří naše kroky překvapivě do koupelny, kam chtěl původně Bill jít, ale zatáhne mě do ložnice. Tenhle nápad vítám.

„Tome!“ Vyjekne a rozesměje se, když ho povalím na postel a bez váhání se začnu zbavovat toho, co mi překáží. Billových svršků. Tentokrát mi však nezabrání, naopak se mi všemožně snaží pomoci a sám se činí, aby se i moje oblečení co nejrychleji povalovalo všude kolem.

Skloním se k jeho ústům, vtisknu na ně letmý polibek a poté se přemístím na jeho šíji, na níž začnu sát kůži. Samet je nic v porovnání s Billovou pletí. A ta vůně! Žádná zahrada nenabízí tak omamnou vůni jako on. Rty dospěji k tetování, které na něm mám nejraději. Původně jsem jeho nápadem moc nadšený nebyl, nejsem fanda tohohle druhu zkrášlování. Přišlo mi, že si tím akorát nechá zhyzdit tělo. Když se mi ale poprvé touhle ozdůbkou ve tvaru hvězdy pochlubil, netoužil jsem po ničem jiném, než ji laskat rty, což také vzápětí udělám. Skloním se níž, nejprve ozdobu obkreslím jazykem a nakonec na ni vtisknu něžný polibek. Ucítím, jak se Bill zachvěje. Slabě se pousměji a celé to znovu zopakuji.

Mazlím se s jeho kůží, jazykem na ní kreslím klikyháky, hladím ji roztřesenýma rukama. Připadám si jako ve snu. Tak dlouho jsem toužil po tom znovu se ho dotýkat! A trpěl jsem jako zvíře, když mi to nebylo dovoleno. Ne protože by mi chyběl sex. Na ten si člověk vždycky někoho najde. Scházelo mi něco jiného. Být si blízký s někým, pro koho tluče už od narození moje srdce, kdo je mou spřízněnou duší. Všechny ty řeči o pravé lásce na celý život mi připadaly směšné, dokud jsem ji nepoznal. Existuje, opravdu existuje. Mám v životě člověka, jemuž patří všechny moje myšlenky, polibky, doteky. Jemuž jsem zasvětil celé své já.

„Tomi,“ zašeptá Bill, když zaháknu prsty za lem jeho spodního prádla a opatrně je stáhnu. Teď přede mnou leží v celé své kráse, tak jak jej Pánbůh stvořil. Dlaní pohladím jeho naběhlý penis a bratr toužebně vydechne. Když se poprvé ústy dotknu jeho mužství, znovu zavzdychá, což je pro mě impulsem, abych pokračoval. Jazykem obkroužím žalud, než jej do pusy vezmu celého. Trošku se leknu, když přirazí do mých úst, protože jsem to vůbec nečekal. Asi je ten tlak už nesnesitelný a chce se ho co nejrychleji zbavit. S tím mu s radostí pomohu. Laskám ho ústy, Bill se pode mnou zmítá, mumlá dokola moje jméno a o pár chvil nato vyvrcholí. Odtáhnu se od něj, olíznu si rty a skloním se nad jeho obličejem. Tváře jsou narůžovělé, oči má stále zavřené, jeho tělo se ještě mírně chvěje a rychle oddechuje. Když otevře oči a zjistí, že si ho prohlížím, za šíji si mě stáhne na sebe a za moji práci mě odmění polibkem.

„Miluj se se mnou.“ Vydechne a posadí se. Ruce mi ovine kolem krku, políbí mě na ucho, do nějž zašeptá: „Miluj se se mnou, Tomi, prosím.“

Zvláštní, co dokážou způsobit slova. Zaškube mi v rozkroku, který se už delší dobu hlásí o pozornost. Té Billovy se mu k mojí obrovské úlevě dostane vzápětí. Dlaní vklouzne pod tenkou látku, štíhlé prsty ovine kolem mého penisu a několikrát zapohybuje zápěstím. Zatmí se mi před očima. Okolní svět se rozplyne a jediné, co jsem s to vnímat, je on. Nesouhlasně zamručím, když přestane a ještě se ode mě vzdálí. Přece mě teď nemůže nechat takhle? To je týrání!

Vrátí se ke mně a do ruky mi vtiskne tubu lubrikantu, kterou vylovil z nočního stolku a již okamžitě začnu zkoumat. Jsem naprosto spokojen, když ji shledám jako dosud nepoužitou, ani ji nenačal. Bill se ke mně začne otáčet zády, ale pohotově ho chytím za boky a přiměji ho položit se zpátky.

„Chci se na tebe dívat.“ Vysvětlím mu chraplavým hlasem a podložím mu zadeček polštářem. Vymáčknu si trošku gelu na prsty. Bill se ošije, jakmile jimi zavadím o vstup do jeho těla a skousne spodní ret, když je do něj začnu pomalu vsunovat ve snaze připravit ho tak na mou přítomnost.

„Uvolni se,“ vybízím ho něžným tónem. Když není uvolněný natolik, aby přijal moje prsty, jak se do něj mám pak vejít já? Ve slabinách mi zaškube, když v Billovi zkroutím prst a on táhle zasténá. Ten narůstající tlak je nesnesitelný, v rozkroku mě až bolí.

„Kurva!“ Zakleje, když zakroužím prstem uvnitř něj. Jeho boky se pohnou nahoru a Bill sáhne po svém penisu, který začne hladit. Líbí se mi to. Vždycky se mi líbilo sledovat ho, jak se sám sebe dotýká. Stočím v něm svůj prst, následuje další Billův toužebný výkřik, po němž z něj prst vytáhnu. V tu ránu otevře dosud přivřená víčka a vyhledá můj pohled. Ten jeho jako by říkal ‚Co to do prdele děláš?‘.

„Líbí?“ Dožaduji se odpovědi, když přidám další prst a zatlačím proti jeho bodu. Něco zahuhlá a zvrátí hlavu vzad. „Cože?“ Provokuji ho a otočím zápěstím. Bill zatne svaly a já se nemůžu dočkat, až se takhle stáhne kolem mě. Cuká mi v klíně a mám obavu, že se udělám jen z té představy. „Tak líbí se ti to?“ Naléhám.

„Do hajzlu jo.“ Zachrčí. Roztáhnu v něm prsty a jeho boky okamžitě vystřelí nahoru. Těžko rozsoudit, kdo z nás touží po tom druhém víc, čí chtíč je vyšší.

„Bože,“ vyhrknu, když usoudím, že je připravený a prsty nahradím svým pulzujícím penisem. Opatrně začnu pronikat do jeho těla. Z té horkosti a úzkosti se mi motá hlava. Chvíli se nad ním pouze skláním a vyčkávám na něco, čím mi dá najevo, že si na mě zvykl. Nechci mu ublížit, nechci mu způsobit bolest, ne. Chci, aby se mu to líbilo.

Bill má přivřené oči, jeho řasy se třepotají, zatímco mě dlaněmi hladí po zádech. Přerývavě dýchám a uvažuji nad tím, jak hloupí jsme byli, když jsme se o tohle připravili. Z toho dvojče otevře oči a slabě přikývne. Impuls, na nějž jsem čekal. Rukama uchopím jeho boky a opatrně do něj přirazím a pak znovu. Nepřestávám sledovat jeho výraz, který se v důsledku prožívané rozkoše mění. Prvotní bolest nahrazuje blaho. Blaho, které mu dovedu přivodit jenom já.

„Tomi víc, prosím.“ Skuhrá a omotá si nohy kolem mých boků, čímž mi usnadní přístup k němu. Za normálních okolností bych si ho začal brát tvrdě, snažil bych se zbavit se toho pnutí ve slabinách, ale ne dnes. Nechci nikam spěchat. Tak dlouho jsem čekal, tolik mi to chybělo a přeji si, abychom si tenhle moment, tohle ojedinělé spojení mezi námi užívali co nejdéle. Stojí mě to hodně sebeovládání, moje pohyby jsou skoro až líné, jak kloužu uvnitř Billova štíhlého těla.

Sevře mě pevněji nohama a snaží se mě nějak přimět k rychlejšímu tempu. Vydržím odolávat docela dlouho, můj blonďatý ďábel se však nevzdává, krouživými pohyby boků a správně volenými slovy nakonec dosáhne svého a donutí mě přirážet tak, jak si přeje on.

„To je ono, Tomi, to je ono.“ Opakuje a sevře kolem mně svaly. Povolí a udělá to znovu a znovu.

„Zatraceně Bille!“ Vykřiknu a krátce, zato však tvrdě přirazím proti jeho bodu, což Bill ocení hlasitým zasténáním. Jsem blízko, oba dva jsme blízko. Cítím, jak se třese stejně jako já. Jeho ruce kloužou po mých pažích nahoru a dolů, odkud se přesunou na záda. Zabořím obličej do Billova ramene, abych trošku utlumil hlasitý sten a udělám se do něj.

Když se o pár vteřin později svalím vedle něj a snažím se zklidnit svůj dech, přitáhne si moje třesoucí se tělo k sobě. Hlavou spočinu na jeho hrudníku, který je vlhký od potu, ale nevadí mi to. Nechávám se hladit, vtiskne mi několik polibků do vlasů a mně proběhne hlavou, že tohle je snad ještě lepší než to, co jsme prožívali předtím. Mám pocit, že jsme si mnohem bližší, než jsme bývali, přestože jsem byl přesvědčený, že to nejde. Náš vztah dosáhl nové úrovně.

„Chyběl jsi mi, tak moc jsi mi chyběl.“ Šeptá mi do vlasů a pevně mě obejme. „Už nikdy nesmíš odejít. Nikdy.“

Odejít je to poslední, co mám v úmyslu. Nejraději ze všeho bych tu takhle zůstal do konce života. Jen tak ležet, nechat se hladit a cítit se milovaný. Bill mě miluje. Sice jsem to nikdy od něj neslyšel, ale dokážu to vycítit. Láska z něj přímo čiší a jsem skálopevně přesvědčen o tom, že nikdy k nikomu nebyl tak něžný jako ke mně. Nikdy nikoho nesvíral v náručí jako mě a nešeptal mu do uší slova, která teď slyším já. Je to vyloučeno, neboť jen já a Bill jsme schopni dosáhnout tohoto splynutí. Náš vztah je něčím mnohem víc, než je milenecký vztah. Blíž už si dva lidé být ani nemohou. Nemám však sílu na to, abych mu odpověděl. Jen stěží držím oči otevřené a přemáhám únavu. Natáhnu se po jeho ruce, propletu s ním prsty a víc se přitulím.

Bill mě políbí na čelo a přes moje rty se mihne unavený, přesto však šťastný úsměv, když tichounce pronese: „Můj Tomi.“

autor: LadyKay