Be gentle when you’re killing me 36.

autor: Wind

Tomovi čas nikdy nepřišel neúprosnější. Od narození holčiček uplynul jen jeden měsíc, ale ony rostly jako z vody. Po prvním týdnu se naučily chodit a stále přidělávaly rodičům nové a nové starosti. Zvlášť pak Simone. Jakmile zjistila, že její malý svět se rozšířil tím, že už nemusí ležet a batolit se, nikde neměla stání. A když začala utíkat nejen do lesa, ale i do moře, rozhodl se Tom, že postaví kolem domu plot, který by malou alespoň držel trochu zpátky. Rai mu s tím rád pomohl, protože nahánět neustále svou nezbednou neteřinku bylo vskutku vyčerpávající.

Ariana byla naopak velmi klidná, jen málokdy se vzdalovala od Willa nebo Toma. Navzdory tomu, že to ona začala chodit první, moc této nově nabyté znalosti nezneužívala. Držela se vždy poblíž domu a dál se vydala, jen když s ní šel nějaký dospělý. Sbírala na pláži mušle a ulomené kousky korálů a vždy je s rozzářenými očky nosila ukázat svým rodičům. Ze své sbírky měla u domu už pěknou hromádku. Všeobecně byly holčičky jako oheň a led, ale na druhou stranu jedna na druhou nedala dopustit. Jednou se stalo, že Sim při jednom ze svých výletů do lesa upadla a odřela se. Ari seděla vedle ní, objímala ji drobnýma ručičkama a konejšila ji, dokud její sestřička nepřestala plakat.

Byl už večer a Willovi se konečně podařilo obě malé uspat. Rostly jim zoubky, takže pokojného spánku si ani holčičky ani jejich rodičové moc neužili. Tom seděl s Raiem a Miriam venku u ohně. S blížící se zimou bylo počasí stále chladnější. Will se posadil vedle Toma a ten ho zabalil do svojí deky. Ticho narušovalo jen praskání dřeva. Will byl po dnešku unavený a teplo ohně a Tomova přítomnost ho uspávaly. Z podřimování ho vytrhla Miriam.

„Tak mě napadá… váš bratr se asi bude divit, až se vrátí a uvidí všechny ty změny.“

Rai se zasmál.

„Jo… to máš pravdu.“ Pak mrknul na Toma. „Jen doufej, že to vezme stejně dobře jako já.“

Will se jemně zasmál.

„Vzhledem k tomu, že z vás dvou jsi byl vždycky ty ten nevrlejší, jsem si celkem jistý, že to vezme dobře.“ Pak na chvíli upřel nepřítomný pohled na plameny.

„Kdy se asi vrátí?“ Řekl to spíš pro sebe, ale dost nahlas, aby ho ostatní slyšeli. Rai se zamyšleně podrbal na hlavě a nenápadně se přitom posunul blíž k Miriam. Ta si toho všimla a lehce jí zčervenala líčka. Rai promluvil.

„No… jak to tak počítám, měl by se vrátit už brzo. Je to už víc jak dva měsíce, co odešel za rodinou.“

Miriam ospale zívla. Rai se na ni zadíval. Z očí mu čišela skutečná láska, až se Tom musel pro sebe usmát. Rád se na ně díval. Možná proto, že mu dávali naději, že merfolkové přece jen nejsou tak moc odlišní od lidí. Možná to bylo tím, že všichni merfolkové, které doposud potkal, měli cosi společného. Těžký osud, který je zformoval jinak než ostatní příslušníky jejich rodu. Ale Tom si byl celkem jistý, že i ostatní merfolkové mají někde v sobě kus z lidské povahy. Byl si jistý, že snad jednou… jednou budou lidé a merfolkové žít v souladu a nebudou se navzájem tolik nenávidět. I když v době dohledné to bylo jen jeho zbožné přání. Na druhé straně se mu bolestně připomínal fakt, že lidé a merfolkové žili vedle sebe stovky, možná tisíce let… a očividně jejich poklidné soužití nikdy nebylo prakticky možné.

„No… už je asi čas jít na kutě.“ Prohlásil Rai, když Miriam znovu zívla a hlava jí pomalu klesla na jeho rameno. Vzal ji jemně do náruče.

„Tak my jdeme… dobrou vy dva.“

Když oba zmizeli ve vodě, vyšplhal Will Tomovi na klín, přitulil se k němu ještě blíž a zavrtal mu hlavu do ohybu krku. Tom se něžně usmál a zavřel oči blahem. Miloval ty chvilky, kdy měl Will mazlivou a tulil se k němu jako malé štěně. Láskyplné ticho prolomil Willův hlas.

„Jsem rád, že si Rai našel někoho tak skvělého, jako je Miriam.“

„Jo… já taky. Přeju mu to.“

Will se jemně zachichotal. Oči se mu klížily, ale nechtěl vstát a zrušit tak jejich krásnou chvilku. Chtěl tu takhle s Tomem být navždy. Miloval ho a obětoval by cokoli, aby s ním mohl zůstat. S ním a s jejich dětmi. Ani v nejdivočejších snech by ho nenapadlo, že jednou bude milovat člověka a dokonce že s ním bude mít rodinu. Ukolíbán tlukotem Tomova srdce usnul, jako když ho do vody hodí.

„Willy?“ Zašeptal Tom, když se Will nějakou chvíli ani nepohnul. Nic. Will skutečně spal. Tom se pro sebe usmál a vtiskl mu polibek do vlasů. V posledních dnech neměl skoro vůbec příležitost být s Willem o samotě, a tak si tyhle chvilky náležitě vychutnával. Věděl, že je jeho láska po celodenním dohlížení na děti unavená. Simone dávala oběma rodičům dost zabrat a Will měl ještě na starosti Arianu, která mu skoro celý den visela na noze, zatímco její sestřička rozšiřovala svůj malý svět. Pevně k sobě černovlasého merfolka přitiskl a zvedl ho do náruče. V domku ho položil na postel a opatrně přikryl dekou. Sám ještě na chvíli zůstal stát. Měsíc slabě svítil do místnosti skrz okno a jemně vykresloval kontury Willovy spící tváře. Tom obrátil zrak vedle postele. Dvojčata spala tváří k sobě a držela se navzájem za ručičky. Byly nádherné. Tom se k nim sklonil a dal oběma holčičkám pusu na čelíčko. Když je tady tak viděl… všechny tři… nemohl být šťastnější. Občas se zdráhal uvěřit, že je tohle všechno skutečné. Byl tady… s rodinou, kterou nadevše miloval. Mohl by se na ně dívat věčně. Ale zítra ho čekal výlet do neprozkoumaných částí ostrova, a tak šel raději spát, aby nasbíral síly.

~*~

„Ugh!“ Heknul Tom, když mu něco tvrdě a nečekaně přistálo na břiše. Otevřel oči a viděl, jak malá Sim radostí piští a poskakuje na posteli. Will s Ari už byli zjevně venku.

„Pojď sem, ty malá rošťando,“ řekl Tom, když vylezl z postele. Chytil svoji malou dcerku a vyhodil ji do vzduchu. Malá nadšeně pištěla a natahovala k Tomovi ručičky.

„Tati… víc.“ Tom se zasmál a vyhodil ji ještě jednou. Pak si ji k sobě přitulil a společně vyšli ven. Will se s Raiem právě vracel s ovocem a Ari s Miriam na place před domem skládaly obrázky z mušlí.

„Dobré ráno.“ Pozdravil Tom, když došel k Miriam s Ari. Položil na zem Simone, která mu mezitím stihla oslintat tričko na rameni. Ari zvedla oči od svého díla.

„Táta je ospalec.“ Tom udiveně zvedl obočí.

„Kde jsi tohle slyšela?“ Ari pokrčila ramínky.

„Teta mi to žíkala.“

„No to ti teda pěkně děkuju.“ Otočil se Tom se smíchem k Miriam.

„Nečerti se… jsi vzhůru jako poslední.“ Opáčila vážně Miriam, ale cukaly jí koutky.

Ari natáhla k tatínkovi ručičky.

„Naholůůů!“ Tom se usmál a vzal si maličkou do náruče. Vždy, když ji nebo Simone držel, měl smíšené pocity. Připadalo mu to jako včera, co se obě narodily. A teď už jsou tak veliké. Trochu ho mrzelo, že děti merfolků rostou tak rychle. Ani si nestihl svoje holčičky vychutnat jako miminka. Na druhou stranu byl nevýslovně šťastný. Obě jeho dcerky byly takový malý zázrak. Když je choval, byly takové heboučké a sladké.

„Taťka tě asi sní.“ Usmál se Tom a z legrace jemně kousnul Ari do nosánku. Měla ho jako droboučký knoflíček. Přímo k zulíbání. Ari se smíchem vypískla, ale pak chytila Tomovy tváře do dlaní, odtáhla ho od sebe a s vážným výrazem ve své andělské tvářičce řekla: „To nemůžeš, tati… maminka žíkala, že když sníš něco moc velikého, bude tě bolet bžíško.“

Tom se při pohledu na svou dcerku málem rozpustil. Přitulil ji k sobě a Ari mu omotala drobné ručičky kolem krku.

„Neboj se. To se jen tak říká. Jen tím chci říct, že tě mám moc, moc rád.“

„Já mám tatínka taky láda.“ Tom se usmál. Slova malé Ariany ho hřála u srdce.

Pustil malou na zem ve chvíli, kdy přicházel Will. Ari se rozeběhla a chytila Willa kolem nohou.

„Mami… já tě sním.“ Will překvapeně vykulil oči.

„Co?“ Ari se na něj s rozzářenýma očkama usmívala.

„Táta žíkal, že to znamená, že tě mám láda. Takže tě sním.“ Will se zasmál a vzal malou na ruce.

„Pěkný věci ji učíš.“ Podíval se káravě na Toma, ale na rtech mu hrál úsměv.

„Tak fajn, konec rodinný idylky. Tome, můžeme vyrazit?“ Odkudsi se vynořil Rai s vaky a jeden podával Tomovi.

„Jo, jasně. Můžeme.“ Tom si vzal jeden vak s trochou jídla a vody.

„Buďte opatrní.“ Volal za nimi Will.

„Budeme! Neboj!“ Pak Tom s Raiem zmizeli v lese.

autor: Wind