autor: Izzap
Přiznání se lží
Bill vlivem otázky ztuhl a přestal dýchat. Jeho srdce zůstávalo jediným orgánem, který se viditelně a slyšitelně hýbal v jeho těle. Bušilo s intenzitou ohňostroje vybuchujícího na noční obloze, rezonovalo mu v uších jako raketa nebo hyperaktivní dítě, které mlátí do bubínku.
Bill se ani nehnul, bratrova otázka se mu usadila v uších, naplnila každý kout a ozývala se, jako by se chtěla ujistit, že Bill slyšel každé slovo. Nicméně jeho mysl už tu otázku registrovala, slovo po slovu. Párkrát zamrkal, stále rozostřeně zíral na podlahu. Silně polkl, jeho sliny zřejmě nově charakterizovaly slovo přilnavost a energicky klouzaly v jeho jícnu. Bill měl dál paže zkřížené na hrudi, pevně semknuté na ochranu. Ale tohle gesto ho nemohlo ochránit před Jamesovou zvědavostí.
„Pardon, c-cože?“ zeptal se tiše s třesoucím se hlasem uniknuvším z jeho rtů.
Zhluboka se nadechl, aby našel dostatek sil na to zvednout hlavu o pár centimetrů a pohlédnout na svého mladšího bratra. Ten pohyb byl strnulý, jako by se jeho mozek snažil bojovat proti svalům a kostem, které se zdráhaly to udělat.
James také zvedl hlavu a jejich oči se setkaly na půli cesty hledíce na sebe se skrytou intenzitou. Na nezasvěceného pozorovatele to mohlo působit jako nevinný pohled. Ale ve skutečnosti byl na jednom konci kluk, který věděl příliš mnoho, zatímco na druhé nepochopený mladý muž cítící hrůzu, již nechtěl dát najevo.
Malý chlapec zadržel podrážděný povzdech nad svým starším bratrem. Byl si jistý, že ho Bill dobře slyšel a teď si jenom hraje na hloupého. Bill určitě věděl, kam James svou otázkou míří. Ale fajn, pro teď chlapec byl ochotný hrát Billovu hru.
„Však víš,“ začal tiše a moudře vybíral slova. Na vteřinu se zarazil a pohnul čelistí ze strany na stranu, jak se kousl do spodního rtu, než pokračoval. „Myslím, je možné pro dva… chlapce se zamilovat? Nebo pro dvě dívky?“
Bill otevřel pusu k odpovědi, ale zvuk umřel v jeho průdušnici dávno předtím, než pohnul čelistí. Zavřel oči a nahlas pořádně vydechl, snažil se uklidnit pocuchané nervy, ale v téhle chvíli nemohl oklamat prostou logiku. Věděl, k čemu se James snaží dostat, věděl to už před pár dny, kdy si všiml zamyšleného výrazu v jeho očích při pohledu na něj.
Ten samý výraz tu byl teď.
Bill otevřel oči, polkl pod náporem bratrova lustrujícího pohledu a uvědomil si, že pokud nevhodně zvolí jediné slovo, pak pravda vypluje okamžitě na povrch. Hledal něco přijatelného, co by mohl použít jako logickou odpověď, a James mírně pozdvihl obočí, jako by říkal: „Nuže?“
Černovlásek se zhluboka nadechl, zadíval se přímo na svého bratra a trochu se usmál, jeho ústa se zkroutila do malého úšklebku. „Nu, Jamesi,“ začal tiše, zněl spíš jako učitel než jako starší bratr. „Samozřejmě, že je to možné.„
„Myslíš, že se to děje?“ zeptal se James nevěřícně a v jeho tváři se objevil záchvěv znechucení. Znělo mu to naprosto špatně. Vždycky ho učili, že láska je něco mezi mužem a ženou, nikdy neslyšel o jiném páru.
Billovi, na druhou stranu, tahle idea opravdu nebyla cizí.
Černovlásek se zahihňal, vydechl a mírně zavrtěl hlavou.
„Můj bože, Jamesi, co ta náhlá zvědavost?“
Smích utichl.
James zíral na Billa téměř vyděšeně. Jeho pohled byl víc než dost, aby Billovi došlo, co přesně spustilo tu náhlou zvědavost.
Bill znovu zamrzl na místě a cítil, jak mu po páteři stekla kapka studeného potu.
On to ví, ozvalo se v jeho mysli tak nahlas, jako by mu to někdo zakřičel do ucha.
„Zkrátka odpověz na otázku,“ odpověděl pomalu James a podíval se na svého staršího bratra prázdným pohledem. „Děje se to?“
Billovi vyschlo v ústech. Jeho sliny se proměnily v písek a kousky skla, které se mu zabodávaly do hrdla jako nože, když se pokusil polknout. „Nevím,“ dostal ze sebe se zasípáním.
James si odfrkl. Však on znal pravdivou odpověď. „Nevíš?“ zeptal se tak jako tak.
„Nu, neříkám, že se to nikdy v historii nestalo, Jamesi, jen říkám, že já osobně nevím, jestli se to děje,“ opáčil Bill, zatímco čelil stále tomu samému prázdnému pohledu svého bratra. Pak dodal. „Alespoň se to neděje nijak často.„
James se ušklíbl volbě jeho slov. „Ale říkáš, že se to děje?“
„Nevím, Jamesi! Jsem si jistý, že ano, lidé milují různé věci! Klidně může někde existovat člověk, který se beznadějně zamiloval do svého psa!“ Bill skoro křičel, hlas mu zvedalo podráždění a vztek na svého mladšího bratra.
„Do… psa?“ zopakoval skepticky James a musel se nad tou absurdní myšlenkou usmát. Ale jeho smích očividně staršího z chlapců neuklidnil. Mladík na židli naproti němu na něj jen mrzutě zíral, dokud jeho chichotání neutichlo a nevrátilo se zpět trapné ticho.
James si ztěžka povzdychl a zvrátil tělo dozadu na Billovu postel, nechal horní polovinu svého těla rozplácnout na matraci. Pár minut sledoval strop a snažil se ignorovat ticho tím, že se zaměřil na svoje myšlenky a otázky. Věděl, že se něco děje mezi jeho bratrem a Tomem. Viděl je spolu toho dne, kdy si mysleli, že jsou sami.
Viděl je, jak se k sobě tisknou tak, jako to dělají jenom milenci, a viděl, jak se líbají způsobem, který zatím pozoroval jenom mezi manželem a manželkou, ale Billova a Tomova náklonnost byla očividně o hodně mladší a svěžejší než zralá láska u starého manželského páru.
Viděl to všechno. Viděl spoustu lásky mezi dvěma lidmi. Jediná věc, která mu dělala starosti, byla, že ti dva lidé byli dva kluci. Možná to bylo proto, že mu bylo jenom osm, ale nikdy předtím neslyšel o tom, že by se něco takového dělo. Jeho dětským uším to znělo zkrátka směšně.
Ale to, čeho byl svědkem u Billa a Toma, úplně měnilo situaci. Očividně takové vztahy existují. To mu konec konců přiznal i sám Bill. Zbývala jenom jedna věc, ohledně které si James nebyl úplně jistý…
„Je to správné?“
Bill zdvihl hlavu, zvednul pohled od svých zkřížených paží a podíval se na svého bratra. „Co jestli je správné?“
James opět zavzdychal a zůstal ležet. Sledoval strop a pak upřesnil otázku. „Takovéto vztahy mezi dvěma… chlapci nebo dívkami. Jsou… správné?“
„Jamesi,“ začal Bill s povzdechem, tedy spíš se zakňučením. „Proč se na takovou věc nezeptáš matky? Nebo otce? Jsem si jistý, že…“
„Protože se ptám tebe,“ odpověděl James pevně a stále neodtrhnul oči od stropu nad sebou.
„Proč mě, Jamesi?“ pídil se Bill. Sledoval svého sourozence, ačkoliv pozoroval jenom jeho tělo rozpláclé na matraci, nebylo to jako oční kontakt. „Matka či otec ti to mohou vysvětlit stejně dobře…“
„Ne, nemohou,“ přerušil ho znovu James.
A poté se opět mezi dvěma bratry rozhostilo rozpačité ticho, kdy oba chlapci bez hnutí čekali, až promluví ten druhý. James se konečně zvedl z postele a znovu si sedl na kraj lůžka. Směřoval svůj pohled na Billa. Jejich oči se setkaly.
„Jamesi, netuším, co se mi tím vším snažíš říct,“ vyslovil potichu černovlásek. Nikdy si nepřál uniknout ze své ložnice víc než právě teď.
James zlehka vydechl, a aniž by uhnul pohledem, řekl: „Jen mi řekni, jestli je to správné.“
Bill sklopil oči k zemi a přerušil kontakt. Zavrtěl se na židli, ruce spojil v klíně a sbíral odvahu promluvit. Pokud by řekl, čemu opravdu věří, věděl, že James ihned vytáhne téma Bill a Tom a už nebude možné se dál schovávat. A Bill si nebyl úplně jistý, že by byl schopný přimět Jamese mlčet o něčem takhle vážném.
Přerušil ticho a zašeptal: „Ne. Pro někoho je to špatné.“
Zadržel nutkání se přikrčit, jakmile taková slova vyšla z jeho úst. Jeho vlastním uším zněla strašně krutě.
„Takže to není správné?“ prohlásil James.
Bill zvedl oči, aby se na bratra podíval.
„To jsem neřekl, Jamesi!“ zvolal. Nesnášel to, jak je James se vším hotový, jakmile řekne jedno slovo. Bill otočil hlavu, postavil se a přešel k jednomu z oken. Stál k Jamesovi zády. „To jsem neřekl,“ zopakoval tiše. „Řekl jsem, že někteří lidé to považují za špatné. Někteří lidé, Jamesi, ne všichni.“
„Oh,“ zareagoval James tiše, zatímco sledoval bratrova záda. Chvilku mlčel a přemýšlel o tom, co mu Bill řekl, ať už objektivně, nebo ne. A pak, než je mohl zadržet, mu z úst unikla tahle slova, která dolétla pokojem až k Billovým uším. „Myslíš si ty, že je to špatné?“
James sledoval, jak bratrovo tělo ztuhlo a vlivem téhle otázky strnulo. Bill se narovnal a zůstával čelem k oknu, zezadu to působilo, že se ani nehne. Tiše odpověděl. „Ne, Jamesi. Já si nemyslím, že je to špatné. Lidé nemají kontrolu nad tím, do koho se zamilují.“
„Nemají?“
Bill zavrtěl hlavou ze strany na stranu a tolik si přál, aby ho jeho bratr prostě nechal být. Nicméně i přes svoje pocity se přiměl k tomu, aby klidně odpověděl: „Ne.“
James zůstal tiše, uvědomoval si mrzutost, jež přišla s poslední bratrovou odpovědí. Nebyl zase tak stupidní, poznal, kdy zašel moc daleko, a věděl, kdy dát svému sourozenci trochu prostoru.
Zaslechl klidný výdech a pak si pomyslel, že je vhodné znovu promluvit. „Matka si myslí, že je to špatné, že? A otec?“
Bill skoro nadskočil vlivem Jamesova hlasu. Už málem zapomněl, že je s ním někdo v místnosti, bylo tam takové ticho. Nadechl se. „Nevím, Jamesi, ale hádám, že ano, Matka je ve svých názorech velmi… úzkoprsá a tradiční – stejně jako otec. To víš sám, Jamesi.“
„Hmmm.“ Samozřejmě, že tohle o svých rodičích věděl, jen si to potvrzoval. „Hej, Bille?“
„Ano, Jamesi?“ opáčil černovlásek, jenž se stále díval z okna do zahrady.
„Ty nejsi takový, že?“
Bill vydechl. „Jaký, Jamesi?“
Nastala chvíle ticha, při níž James v hlavě přehodnocoval otázku tak, jak byl v osmi letech schopný.
„Ty… ty nejsi takový… ty máš rád dívky, správně?“
Bill znovu zamrzl, tentokrát přestal i dýchat, dech se mu zadrhl v hrdle a plíce odmítaly fungovat. Dál tam nehnutě stál, zíral z okna a jeho srdce vynechalo několik úderů, zatímco se rozhodovalo, jestli poslechnout adrenalin a šíleně zrychlit, nebo zpomalit v souladu s dechem.
Jak by měl Bill odpovědět na takovou otázku? Pokud by odpověděl záporně, bylo tu riziko, že se taková odpověď okamžitě donese matce. A pak by se stal pro své rodiče ostudou. Vše, co jeho matka pro svého syna kdy chtěla, bylo, aby vyrostl ve spořádaného občana a oženil se s krásnou a vhodnou mladou dámou.
Bill zavřel oči. Připadalo mu, že vzduch v pokoji ztěžkl, dopadá na jeho tělo a drží ho na místě nevídanou silou. V uších mu rostl tlak, přes tělo se mu převalila vlna závratě. Ložnice se mu houpala pod nohama, jako by stál na palubě nestabilní lodi. Aby získal rovnováhu, chytil se rámu okna. Oči stále neotvíral.
Kdyby matka zjistila, co doopravdy cítí, jaké má potřeby, co ho přitahuje, její svět by se během pár vteřin zřítil jako domeček z karet.
Nikdy ji nechtěl takhle zklamat.
Jeho srdce se pod vlivem té myšlenky sevřelo. Adrenalin v jeho krvi dosáhl maxima. Bill otevřel pusu a tiše zalapal po dechu, který si v předchozí chvíli odpíral. Vyvalil oči a zíral na pokojnou scenérii krajiny za oknem. Zahýbal dlaní a uvědomil si, že se stále drží okna, aby ustál tlak proti svému tělu. Málem omdlel pod vlivem všech starostí a možností, které by mohla způsobit špatná slova, jež by vyšla z jeho úst.
Ale nakonec se vzchopil, párkrát se zhluboka nadechl, aby zahnal závrať, která ho málem skolila na podlahu.
Mezitím James pozoroval svého bratra, který sotva stál na nohou.
Bill otevřel víčka, aby se znovu podíval do zahrady. Jeho zrak padl najednou na černou pumpu na vodu, tyčící se nad zemí a skrývající tajemství. Někdo by mohl být zklamaný, že po zahýbání držadlem nepoteče voda. Nicméně to držadlo je schopné otevřít bránu do světa, který je dnes všem naprosto neznámý.
Všem – kromě Billa.
A Bill, který věděl, jaký svět se ukrývá za držadlem vodní pumpy, na ni teď zíral a přál si, aby mohl přeběhnout přes pozemek a uniknout do bezpečí Tomovy náruče, aby mohl mezi sebe a tu příšernou otázku vložit bariéru 100 let.
„Bille?“
Bill ztuhnul, uvědomil si, kolik času uplynulo od okamžiku, kdy se ho bratr zeptal. „Hmmm?“
„Nejsi takový, že ne?“ optal se James znovu, doufal, že tentokrát obdrží od svého sourozence místo ticha odpověď.
Bill se naposledy podíval do zahrady, přesněji na černou pumpu, jež ho spojovala s jiným světem, jedinou věc, která ho spojovala s Tomem. A pak v mysli pronesl tichou modlitbu za odpuštění, doufal, že to, co teď řekne, nijak neovlivní jeho vztah s dredatým chlapcem.
Polkl a stiskl rám okna ještě silněji. Tiše odpověděl: „Ne, Jamesi. Nejsem takový.“ Na moment byl tiše, sbíral síly na zbytek věty. „Já- já… líbí se mi dívky.“
Pak se rozhostilo ticho.
Nic než ticho naplnilo každý kout v místnosti.
Bill setrvával naprosto nehybně, používal okno jako podporu a shlížel na pumpu. Nenáviděl, jak mu vlastní slova rezonovala v uších, jak se mu v hlavě ozývala lež, jak se mu ta věta zařezávala do srdce jako nůž.
Ze zoufalství ho probral zvuk vrzající matrace – to jak James vstal z postele.
Následovaly spěšné kroky pokojem a klapnutí dveří.
„Jamesi?“ ozval se Bill a otočil se, zatímco se dveře zavíraly. Přejel pohledem po místnosti.
Znovu ho zabolelo u srdce.
***
James opustil Billovu ložnici a spěchal chodbou do svého pokoje. Snažil se být co nejtišší, aby se vyvaroval nechtěnému setkání s rodiči. Zvládnul to, dostal se v bezpečí do ložnice a tiše za sebou zavřel dveře. Přešel k posteli a sedl si na ni stejným způsobem jako předtím u Billa. Zkřížil si ruce na hrudi a zadíval se do země. Bosou nohou přejížděl po dřevěné podlaze. Ztěžka vydechl a snažil se uklidnit zlost kolující mu v krvi, ale nevypadalo to, že by ji mohl zastavit. Možná že si všechno moc bral, ale nikdy předtím se takhle necítil.
Nebo možná to bylo kvůli tomu, že důležitost téhle záležitosti předčila důležitost všech dalších témat, která kdy s Billem probíral.
Každopádně se nikdy necítil bratrovi tak vzdálený. Jako by se mezi nimi nějakým kouzlem objevila zeď, která je kvůli pár špatně použitým slovům rozdělila. V minulosti je nic neoddělovalo. Vždycky si mohli všechno říct. Vždycky mohli jeden druhému svěřit věci, které si nemohli nechat pro sebe a zároveň je říct matce nebo otci.
A teď… se věci změnily.
James stále zíral do země s nenávistí smíchanou se zklamáním a zrazením. Tiše zamumlal: „Lhal mi.“
***
„Hej, mami?“ oslovil Tom svou matku tiše, když vešel do obývacího pokoje a viděl ji sedět na gauči a přepínat televizní programy. V tuhle hroznou večerní hodinu nikdy nic nedávali.
„Ano, zlato?“ Simone zvedla pohled a setkala se s očima svého syna, jenž se posadil do křesla vedle pohovky.
„Jenom jsem přemýšlel,“ pokračoval Tom a zabořil hlavu do opěradla. Simone vypnula televizi, aby mu věnovala plnou pozornost, a Tom se usmál. „O tomhle létě…“
„Co s ním?“ zeptala se Simone a položila ovladač na prázdné místo vedle sebe.
„Musím… musím tohle léto jet?“ vyslovil Tom s obavami svůj dotaz. Nesnášel o tom začínat, když věděl, že stejně nevyhraje.
Každé léto on a Ava odjeli na pár měsíců k prarodičům, trávili tam krom pár týdnů celé prázdniny. Vždycky byli první týden doma a v polovině června odcestovali k babičce a dědečkovi na zbytek léta.
„Tome, už jsme o tom mluvili,“ řekla Simone a povzdechla si, podrážděná tím, že si Tom očividně myslí, že pokud ji bude otravovat dostatečně dlouho, pak ho možná, jen možná nechá vyhrát.
Ale to se nikdy nestane.
„Mami, já vím, ale tentokrát je to jiný. Miluju babičku a dědu, vážně, ale dva měsíce jsou hodně dlouhá doba a já-„
„Tome, prosím,“ přerušila ho máma, „Jsem si jistá, že to přežiješ, a Georg si určitě dokáže najít někoho jiného, s kým se bude během prázdnin poflakovat. Řešíme to každý rok.“
„Ale letos je to jiný,“ zkusil to Tom znovu, měkčím hlasem, z něhož vyprchala veškerá bojovnost.
Simone ztěžka vydechla. Měla sevřené hrdlo a zatnuté zuby, jak se snažila nekřičet. Skoro každý rok už od základní školy se Tom zkouší vykroutit z letní návštěvy prarodičů a každý rok prožívají on a Simone stejnou hádku, která skončí tím, že Tom k babičce a dědovi stejně odjede. Žena zavřela oči a klidně se zeptala: „Jak se tenhle rok liší od ostatních?“
Tom sklonil hlavu a zíral na podlahu. Byl tiše.
Simone by nerozuměla té jedné věci, kvůli které Tom chce zůstat ve městě víc než kdy předtím. Bylo to něco, o čem nikdo neví a co nikdo nemůže pochopit. Bylo to hlavně Tomovo tajemství – když se nebude počítat těch pár neúspěšných pokusů o to, aby mu uvěřil Georg.
Ale ani Georg to nepochopil.
Jakkoliv by Tom chtěl, nemohl prostě otevřít pusu a vyhrknout, že nechce opustit Billa.
„Tome, miláčku, zkrátka jedeš,“ prohlásila Simone po minutě ticha, kdy Tom nebyl schopný cokoliv odpovědět. „Víš, že se na tebe babička a děda každé léto těší, zbožňují, když mají tebe a Avu u sebe. Víš to.“
„Mami, nemohl bych tady zůstat aspoň pro jednou? Prosím?“ zkusil naposled chlapec a díval se na svou matku s nadějí v očích. Kéž by disponoval štěněčím pohledem jako dítě, ale bohužel tuhle schopnost neměl.
Simone zavrtěla hlavou a stiskla rty způsobem naznačujícím konec diskuze. „Ne, Tome, pojedeš…“
„Ale příští rok půjdu na vysokou, mami.“
„Pak příští léto nebudeš muset jet. Ale teď máš pořád rok školy před sebou a tohle bude možná tvoje poslední léto s prarodiči, takže nemůžeš prostě jet a být šťastný táborník? Budeš moct zůstat doma příští rok, dobře?“
„Fajn,“ odpověděl tiše Tom a zkřížil paže na hrudi, aby řečí těla podpořil tón svého hlasu. Sesunul se v křesle a odvrátil od matky zrak. Jo, já tu příští rok budu, ale Bill ne, pomyslel si.
Nad tou myšlenkou se mu sevřelo srdce a vybavilo se mu datum úmrtí, respektive datum Billova zmizení. Možná že Bill ten rok prostě utekl, ale ať už šel kamkoliv, zřejmě to bylo totéž, jako by byl mrtvý, když ho jeho vlastní rodina pohřbila a nechala vytesat do kamene datum úmrtí.
A momentálně bylo i místo, kam Bill mohl utéct, pro Toma záhadou.
Ale právě teď dredáč dokázal myslet hlavně na to, jak oznámit Billovi, že bude v létě pryč celé dva měsíce a nebudou spolu v žádném kontaktu. Konec konců – člověk mohl těžko zavolat do minulosti.
Ačkoliv… To, že spolu nebudou dva měsíce, nebylo to, co dělalo Tomovi největší starosti. Věděl, že to oba nějak přežijí. Co ho děsilo, byla Billova matka…
Mohl si jenom představovat, jak daleko může ta žena zajít se svými svatebními plány během dvou měsíců – zvlášť, když ji nebude nikdo rušit.
autor: Izzap
překlad: Allka
betaread: J. :o)
original
Co James očekával, kdy se zeptal: "Nejsi takový, že ne?" Podvědomě tím dal najevo, nechce vlastně slyšet pravdu, ale ujištění, že se to Billa netýká. Pokud chtěl slyšet od bratra pravdu, měl se zeptat jinak. Celkově byl ten jeho výslech značně nepříjemný.
Na Jamesovu obhajobu naopak musím uznat, že chlapec zřejmě netuší, že Billovi jde v podstatě o život. Nemá ponětí, jaké se rozpoutá peklo, až se to provalí.
Díky, s napětím očekávám pokračování.
Kluci to teď mají dost těžké… James se na Billa zlobí a bůhví, co ho může napadnout udělat nebo říct…Billova doba je v tomhle hodně zlá a mohlo by se stát, že než se Tom vrátí z prázdnin domů, Bill už může být nèkde v blázinci nebo tak… Mimochodem, Simone je taky moc milá. Co by se stalo, kdyby Tom řekl, že prostě nikam nejede a hotovo?
Díky za překlad
Tak to bývá že rodiče neposlouchají co si přejí děti a jestli James řekne rodičům co ví tak Bill bude mýt peklo na zemi.
Je mi moc líto, že Bill musí v tak mladém věku šešit takovéhle věci. Měl by si užívat a být šťastný. Bohužel se narodil ve špatné době 🙁
Moc díky za překlad!
Výslech Jamese byl strašně nepříjemný. A to dokonce i pro mě. Vůbec jsem v tu chvíli Billovi nezáviděla, nechtěla bych odpovídat na takové otázky malému dítěti a ještě k tomu v jeho době. Nedivím se, že Jamesovi lhal. Já bych pravděpodobně udělala to samé, protože by mě užírala myšlenka na to, co by se stalo, kdybych řekla pravdu. Stejně jsem zvědavá, ale zároveň mám strach, jak James naloží s tím, co ví. Neříkám, že je hloupý, ale pořád je to malé dítě, které si nemůže uvědomovat všechny důsledky a tak se děsím toho, až se před rodiči někdy prořekne.
Billa mi bylo zase strašně líto. Nemám ponětí, co všechno musí prožívat a jak se musí cítit. Hrozně jsem chtěla, aby se prostě sbalil a utekl za Tomem alespoň pro utěšující objetí, protože věřím, že by jej to alespoň na chvíli uchlácholilo.
A Tomův odjezd na prázdniny k prarodičům nechci. 🙁 Neumím si představit, že by bez sebe kluci měli být takovou dobu, když vlastně ani nevím, jak to celé nakonec dopadne a jestli spolu budou nebo ne. Neumím si ani představit, jak by to oni dva bez sebe takovou dobu vydrželi, a proto doufám, že se Tomovi povede matku nakonec přesvědčit a bude moci zůstat doma. 🙂
Strašně moc děkuji zaskvělý překlad a těším se na další díl! ♥
James ma trochu sklamal. Viem, že má len osem rokov, ale na jeho vek je až príliš vyspelý a zamrzelo ma, že tak vedome bratovi ublížil. Keby mu naznačil, že by mu nevadilo, že je "taký" tak by sa mu mohol Bill so svojou láskou priznať, ale on položil tú otázku tak, akoby Billa a aj ostatných "takých" odsudzoval:( A dúfala som aj, že Tom, teda keď mu mama nedovolí zostať doma, poprosí či by nemohol vziať so sebou aj Billa. Ale ten by to asi doma nevedel vysvetliť kam zmizol na dva mesiace:(
Veľmi pekne ďakujem za kapitolu.
No, pěkně to houstne a klukům tuhle situaci vůbec nezávidím. Je mi jich líto, mají naloženo až dost. Snad se všechno v dobré obrátí a James porozumí nebo aspoň bude držet jazyk za zuby. Mám strach, jak tohle celé dopadne… Povídka je úžasná 👌❤️