Chlapec z obrazu 2/2

~*~

Kolem krámku procházel mnohokrát, leč nikdy nestiskl kliku a nevešel. Danému slovu však dostát nemohl, stále měl podobu člověka z plátna v hlavě. Zjevoval se mu ve spánku, ale nikdy na něho nepromluvil. Pouze mlčky stával naproti němu a usmíval se. Pokaždé, jak procitl ze snu, vybavila se mu slova starého obchodníka. Hnědoočkův úsměv byl tajemný. Jako by skutečně věděl víc než většina běžných smrtelníků.

Stýskalo se mu. Nebyl typem člověka, který by za někým smutnil, když od něho odešel. Snad proto, že si k nikomu nikdy nevytvořil tak silné pouto, jež by nebyl schopen úplně zpřetrhat. Proto byl sám zaskočen, jakmile si uvědomil, že mu obraz schází. Nepředstavoval pro něho jen pouhý portrét, byl něčím víc. Jak snadné bylo vzplát k němu láskou a jak kruté bylo nedostávat ji nazpět. A co vlastně čekal? Copak podobizna mohla jeho city opětovat?

Podle slov chlapce z obrazu byla pravá láska jen jedna a Toma zajímalo, jakou podobu má. Milostných vzplanutí prožil několik. Stejně rychle jako plamen vzplál, však i pohasl. Najednou tu nebylo nic. Byl skálopevně přesvědčen, že na osudovou lásku dosud nenarazil. Trošku pochyboval, že ji jednoho dne najde. Byl v tomhle směru dosti skeptický. A co když některým nebylo předurčeno, aby ji nalezli? Třeba ji smí prožít jen pár vyvolených. Možná si ji člověk musí nějak zasloužit. Ač se těmito úvahami zabýval denně, k žádnému závěru nedošel.

Zastavil se na chodníku a zadíval se na dveře. Každý den sem po několik let zcela záměrně směřovaly jeho kroky. Netušil, jaký má význam procházet se kolem toho místa, nejspíš to jakýkoli smysl postrádalo a chodíval sem pouze ze zvyku a setrvačnosti. Pokaždé se opakovalo to samé. Zůstal stát, několik chvil hypnotizoval očima skleněnou výplň dveří, až se nakonec rozešel směrem pryč. Dnes však stlačil kliku a záhy se ocitl uvnitř. Okamžitě začal prozkoumávat prostor, aby zjistil, kolik se tu toho změnilo. Býval tu denně, takže by dokázal naprosto věrohodně popsat, co kde stojí. Nevynechal by jediný detail.

Za svými zády uslyšel šramot, proto se otočil a jeho pohled se střetl s očima muže, jemuž by odhadoval kolem čtyřicítky. Slabě kývl hlavou, na jiný druh pozdravu se pro tuto chvíli nezmohl. Byl překvapený, jelikož si byl jist, že tu najde bělovlasého pána. Nakoukl i za pultík, u nějž obvykle sedával. Posledním místem, kam zamířily jeho kroky, byla zadní část krámku, kde před několika lety společně seděli na židlích. Třeba bude starý pán právě tam.

„Hledáte někoho?“ Oslovil ho hlas, o němž byl Tom přesvědčený, že patří muži, jehož před pár minutami zdravil.

„Majitele.“ Řekl nakonec, koho se snaží sehnat. Třeba mu pomůže a bude vědět, kde starý pán je.

„To jsem já.“ Sdělil mu chladně a čekal, co od něho chce. „Co vás za mnou přivádí? Nic nenesete, takže prodávat pravděpodobně nechcete.“

„Kde je ten pán?“ Zajímal se o osud obchodníka, jenž mu před lety vyprávěl příběh o zvláštním chlapci a za nímž dnes přišel s obrovskou žádostí, jíž snad vyhoví. Nechystal se totiž žádat právě málo.

„Jaký pán?“ Starší ze dvojice nerozuměl, na koho se ptá. Pozorně si ho znovu prohlédl, aby se usvědčil v dojmu, jenž nabyl předtím. Nevypadal jako lidé, kteří sem běžně chodívali. Dokonce by se domníval, že se tu ocitl omylem. Nehodil se sem. Ačkoli na druhou stranu mohl být jedním z těch snobů, co vykupovali starožitnosti, za velké peníze je nechávali restaurovat a zařizovali si jimi dům.

„Ten, kterému to tu patřilo. Je menší postavy, štíhlý, má bílé vlasy a špatně chodí.“ Pokusil se mu popisem přiblížit podobu hledané osoby.

„Vy hledáte mého strýce, že?“ K Tomově úlevě se ten, jenž sám sebe nazval majitelem tohoto krámku, snad konečně dovtípil, za kým přišel.

„Pokud byl před deseti lety majitelem on, pak ano.“

„Strýc zemřel. Předloni na podzim.“

Toma ta zpráva zasáhla. Starého pána neznal, nevěděl o něm krom vyprávěného příběhu zhola nic, přesto ho zabolelo na prsou. Když se nad tím zamyslel, mohl předpokládat, že nebude naživu. Bylo to deset let, co s ním hovořil, a už tehdy byl hodně stár. Tuhle možnost si však ani na vteřinu nepřipustil.

„Možná vám budu moct pomoci já.“ Nabídl mu svoje služby obchodníkův synovec, jenž krámek vedl víceméně pro slovo, které svému strýci dal, a taky trochu ze sentimentu, jenž v něm místo probouzelo. Jako mladší zde strávil spoustu času a měl to tu rád. Bylo nad jeho síly se s krámkem rozloučit a ze dne na den ho zavřít.

„Chtěl jsem… Přišel jsem něco koupit.“ Prozradil mu Tom, co je důvodem jeho návštěvy. „Chtěl bych koupit ten obraz.“

„Jaký obraz?“ Zeptal se a rozhlédl se kolem sebe. Obrazů tu pravda moc nebylo, pamatoval si každý jeden z nich, ale nemohl tušit, po jakém zatoužil zákazník před ním.

„Ten portrét.“

„Portrét?“ Podivil se nynější majitel a poodešel k místu, kde byly vystaveny výtvory s dřevěnými rámy. Požadavek ho zaskočil. Obrazy se probíral několikrát, pozorně si je prohlížel a žádná podobizna mezi nimi nebyla. Zátiší, krajiny, abstraktní díla, nic dalšího. „Žádný tu nemám. Jak je to dlouho, co jste ho tu viděl?“ Zeptal se, než se podruhé vrhl do prohlížení obrazů. Ač bylo nemožné, aby si podobizny nevšiml. Ještě než začal hledat, byl si téměř jist, že tu portrét nikdy neviděl.

„Deset let,“ hlesl Tom. Muž ustal v činnosti a přehnaně pomalu se obrátil ke svému zákazníkovi nevěříce svým uším. Narovnal se a upřeně na něj hleděl. Tom uvažoval, zda v jeho očích převládá spíš úžas, výsměch nebo soucit. „Namaloval ho váš strýc.“ Ujal se znovu slova s úmyslem upřesnit mu, jak by měl obraz vypadat. Odmítal připustit skutečnost, že tu není. Musel tu být. Někde určitě. „Byl na něm vypodobněn černovlasý chlapec s pronikavýma hnědýma očima. Určitě jste ho viděl, strýc vám o něm jistě vyprávěl.“ Tomův hlas byl s každým tónem naléhavější. Zároveň v něm narůstalo zoufalství, protože muž naproti se netvářil, že by věděl, o čem je řeč.

„Myslíte Hnědoočka?“ Zeptal se znenadání a Tomovo srdce poskočilo radostí. Tak přece jen o tom portrétu ví.

„Ano. Koupím ho. Nezáleží mi na ceně. Dám vám, kolik si řeknete.“ Nebyl nijak rozhazovačný, každou investici předem důkladně zvážil. V tomto případě mu bylo jedno, kolik by měl zaplatit. Tak moc toužil obraz vlastnit. Po ničem jiném neprahl tolik.

„Strýček ten obraz zbožňoval a byl na něj velice pyšný.“ Muž se opřel o pult za sebou, překřížil si ruce na prsou a zadíval se kamsi před sebe. „Střežil ho jako oko v hlavě. Ač o něm několikrát mluvil, nikdy nám ho neukázal. Můj otec si z něho utahoval a tvrdil, že žádný obraz beztak neexistuje. Já sám jsem ho viděl jednou.“

„Jen jednou?“ Podivil se Tom. Chodíval se na něj dívat den co den několik týdnů, mohl se jím hodiny nerušeně kochat, zatímco členovi rodiny starého pána se poštěstilo pouze jedinkrát onu nádheru spatřit.

„Ano. Bylo to pár týdnů předtím, než strýček zemřel.“ Upřesnil, kdy poprvé obraz uviděl a přesvědčil se o jeho existenci na vlastní oči. „Ke konci mu ubývalo sil, tak jsem mu chodíval vypomáhat. Pravda, moc práce tu nikdy nebylo. Ten den jsem dával dohromady účty, to si pamatuji přesně.“

„Strýc přišel za mnou, odemkl skříň a vytáhl z ní něco zabaleného do bílého plátna. To po chvíli rozbalil a usmál se. Natáhl jsem krk a spatřil jsem ho. Jen na pár vteřin, ale stihl jsem si ho prohlédnout. Nádherná bytost.“ Zhodnotil a usmál se. Kdyby se ho někdo zeptal, co měl člověk na plátně na sobě, nevzpomněl by si. O jeho očích by však dokázal rozprávět hodiny. Byly tím, co mu nejvíce uvízlo v paměti.

„A dál?“ Naléhal Tom a přiblížil se o krok k muži.

„Odnesl ho.“

„Prodal ho?!“ O Toma se začaly pokoušet mrákoty. Se starým pánem mluvil chvíli a nabyl dojmu, že by portrét nikdy neprodal. Byl přesvědčen, že pro něho má nevyčíslitelnou hodnotu a ani všechny peníze světa ho nemůžou zaplatit. Přesto sem dnes zavítal s úmyslem přesvědčit ho, aby mu obraz prodal. Něco mu říkalo, že má-li někdo šanci získat podobiznu Hnědoočka, je to on. A teď se má smířit s tím, že obraz byl prodán, a odejít domů s prázdnou?

„Neřekl bych, že prodal. Spíš to byl směnný obchod.“ Upřesnil majitel krámku a zašel za pult. Otočený k Tomovi zády otevřel několik zásuvek a záhy je zase zavřel. Obsahem jedné z nich se ale pár chvil probíral, jako by něco hledal.

„Vy jste Tom, že ano?“ Tahle otázka tázanému vyrazila dech. Netušil, odkud může znát jeho jméno. Jedině snad že by na něho starý pán nezapomněl a vyprávěl o něm svému synovci. Proč by to dělal, však nevěděl.

„Odkud…?“

„Strýček říkal, že se Tom jednou vrátí.“ Vysvětlil, kde přišel k domněnce, že před ním stojí právě ten Tom, o němž mu strýc vyprávěl. Byl si jistý, že za ním jednoho dne znovu zavítá. Opakoval to dokola a dodával, že se ho už nedočká. Vždy mu za to vynadal. Zlobilo ho, když vedl takové řeči. Jenže měl pravdu. Tom skutečně přišel, avšak příliš pozdě. „Něco vám mám předat.“ Pronesl tajemně a položil dlaň na dřevo. Tom přistoupil blíž a čekal, až zvedne ruku a odtajní mu, co je pod ní skryto. „Poznáváte to?“ Na dřevěné desce před ním ležel stříbrný medailon. Tom zalapal po dechu, podíval se na obchodníka, a když se dočkal souhlasného kývnutí, vzal ho do ruky. Samozřejmě že ho poznal. Okamžitě.

„To je přece ten, co měl na obrazu.“ Vydechl užasle a bříšky prstů ho pohladil. Bylo to neskutečné. Přestože byl šperk z kovu, nebyl chladný, ale hřál ho do dlaní. Považoval to za zázrak.

„To je to, co strýc vyměnil za obraz.“ Odtajnil mu, kde k přívěsku přišel. „Zvláštní věcička, jen co je pravda. Bude jistě několik desítek let stará a nikde ani škrábnutí. Podivný kov.“

„Můžu?“ Tom požádal o svolení, zda by mohl nahlédnout, co v sobě medailonek skrývá.

„Jistě, však je váš.“ Přikývl a natáhl krk, čekaje na to, zda se Tomovi poštěstí medailon otevřít. Pokoušel se o to, ale marně.

„Řekl jste, že je můj?“ Ujišťoval se, když vzdal pokusy dostat se do medailonu. Co skrývá, má pravděpodobně zůstat tajemstvím navždy. Stejně jako Hnědoočkova pravá identita.

„Samozřejmě. Strýček mi nakázal dát ten medailon Tomovi, až se tu objeví. Povídal něco v tom smyslu, že pro vás bude útěchou.“

„To nejde,“ zavrtěl odmítavě hlavou, ač si sám pohrával s myšlenkou, že by ho právě o tohle poprosil. Neměl na to právo.

„Mně žádné štěstí nepřinese a vám udělá radost.“ S těmito slovy mu zavřel dlaň, kterou k němu natáhl, a věnoval mu úsměv. Strýčkovo poslední přání splnil a tušil, že u Toma bude v dobrých rukou. Strýc mu tvrdil, že tu nebyl ponechán pro něho jako odměna za odvedenou práci, ale právě jako vzpomínka pro tohoto mladého muže. Pro Toma.

~*~

Tom od sebe odstrčil prázdný šálek a zašmátral v kapse, odkud vylovil to nejcennější, co momentálně vlastnil. Vlastně za celý svůj život mu nepatřilo nic vzácnějšího. Měl ho pořád u sebe a každou chvilku se s ním mazlil. Uvažoval nad tím, že by si ho připnul na krk, ale něco mu to nedovolovalo. Takže stříbrný medailonek nosil v kapse a každou chvilku kontroloval, jestli ho neztratil. Nikdy by si to neodpustil.

„Dáte si ještě něco?“ Ozvalo se mu nad hlavou, zrovna když ukazováčkem pohladil kov. Stále z něho sálalo teplo. U jeho stolku stála servírka, zvědavým pohledem si ho prohlížela a skoro to působilo, jako by se ho chtěla na něco zeptat a rozhodně ne na to, zda má ještě nějaké přání. Nejprve chtěl odmítnout a zaplatit, ale v poslední chvíli si to rozmyslel.

„Ananasový džus. Díky.“ Pokusil se o úsměv, ačkoli to nebylo snadné. Vyžaduje hodně umění usmát se, krvácí-li člověku srdce. Nikdy se neuměl dobře přetvařovat, byl pro ostatní příliš čitelný. Slečna přikývla a zmizela.

S medailonem v ruce uvažoval nad vyprávěním majitele vetešnictví. Opravdu se to stalo, nebo mu jen věšel bulíky na nos? Pokud to byla pravda, tak si pro obraz přišel sám Hnědoočko, odnesl ho neznámo kam a na oplátku na místě zanechal šperk. Tom měl chuť pochybovat. Myslí mu vířilo tolik otázek. Proč se na obraz nepřišel podívat dřív, ale až po tolika letech? Jak mohl vědět, že svého človíčka najde právě tam? Neříkal, že si krámek otevřel až později? Jak mohl o jeho existenci Hnědoočko vědět?

Synovec starého pána mluvil o chlapeckém hlasu, to Toma zaráželo. Hnědoočko přece musel být dávno dospělým mužem. Všichni lidé stárli. Nikdo nezůstával navždy mlád, ač by si to třeba přál. Pravdu o tom, kdo si obraz odnesl, znali jen dva lidé. Starý pán a ten člověk. Tom se to nedozví nikdy. Ať už portrét patřil v tuhle chvíli komukoli, doufal, že ho má rád alespoň z poloviny jako on.

Ve skrytu duše si však přál, aby to byla pravda. Chtěl, aby si ho odnesl právě Hnědoočko, neboť jedině tak by měl naprostou jistotu, že ten šperk, co drží v ruce, skutečně kdysi patřil jemu. Zdobil jeho štíhlou šíji, houpal se na ní, a když měl chlapec dlouhou chvíli nebo byl nervózní, hrál si s ním. Někdy, když na okamžik uvěřil, že se Hnědoočko skutečně přišel podívat na svůj portrét a odnesl si ho s sebou, Tom přemýšlel, kde k medailonu přišel. Dostal ho darem, nebo si ho sám pořídil? Mohl jej taky naleznout. Vymýšlel si nejrůznější příběhy, pokaždé dokázal přijít s nějakou novou teorií. Jako by byl na chvilku opět tím dítětem, v jehož fantazii se rodily nové světy. Zda některá z jeho domněnek byla pravdivá nebo aspoň blízko pravdě, netušil.

Tom si podepřel rukou bradu, sevřel přívěsek v dlani a rozhlédl se kolem sebe. Vůbec netušil, jak se tady vlastně ocitl. V této části města nikdy nebyl, neznal to tu. Bezmyšlenkovitě se procházel ulicemi, bez zájmu míjel lidi, až se nečekaně zastavil, a když se rozhlédl, uvědomil si, že si pěkně zašel. Než se ale vydal zjišťovat, kudy se nejrychleji dostane domů, zašel si na kávu do první kavárny, na niž natrefil. Seděl v ní zhruba hodinu, střídavě naslouchal útržkům rozhovorů lidí okolo a uvažoval nad chlapcem z obrazu.

Svlažil ústa v oblíbeném nápoji, který před něj postavila servírka, a několikrát doušek převalil v ústech. Chystal se to ihned zopakovat, když v tom zaslechl klavírní tóny. Melodii neznal, nikdy ji neslyšel, a přestože ho nikdy tento druh hudby neoslovoval, něco způsobovalo, že naslouchal. Dělo se něco neuvěřitelného, tóny byly tklivé a měly by ho tedy dostat do melancholické nálady, on se však přistihl, že se blaženě usmívá. Otočil se do míst, odkud hudba vycházela, a spatřil dívku sedící za piánem se zavřenýma očima. Nechápal, jak někdo může hrát, aniž by se díval na ruce, fascinovalo ho to. Sám by z nástroje nedokázal vyloudit jediný tón, kdežto ona poslepu dovedla zahrát dokonalou symfonii.

„Je tady volno?“ Ozvalo se mu nad hlavou. Odtrhl tedy pohled od dívky a vzhlédl. Jeho srdce vynechalo několik úderů. Musel ho šálit zrak. Tom se rozhlédl kolem sebe, několik stolků bylo volných. Přesto přistoupil k němu a chtěl si přisednout. Slabě přikývl a přihlížel, jak odtahuje židli a posazuje se na ni.

„Dám si… To, co má on.“ Ukázal nově příchozí na sklenici s rozpitým džusem a obdařil servírku úsměvem. Nato začal listovat časopisem a chystal se do něho začíst. Jeho oči však přitáhl předmět ležící na stole. „To je moc pěkný přívěsek,“ zhodnotil ho a se zájmem si ho prohlédl. Tom nebyl schopen jediného slova či pohybu. Jen strnule seděl na místě a zíral na osobu naproti sobě. Kratší černé vlasy měl sčesané dozadu, tmavé oči měl orámované černou tužkou a nepatrně se usmíval. Byl to on. Sice vypadal malinko jinak než na plátně, ale ty oči by poznal všude.

„Jsem rád, že jsi tady.“ Vydechl, načež ten naproti zvedl pohled.

„To jsi první.“ Prohlásil druhý a natáhl k němu ruku. „Jinak, jsem Bill.“

„Bill?“ Zopakoval jeho jméno a slabě mu tiskl dlaň. Byla tak horká, tak hebká. Neubránil se a palcem pohladil její hřbet, na což Bill zareagoval nesmělým pousmáním a sklopil zrak.

„Jmenuji se Tom,“ představil se, když propustil jeho dlaň ze svého sevření. „Jak jsi to myslel, že jsem první?“

„Se mnou se moc lidí nebaví,“ odpověděl Bill se smutkem v nádherných očích. „Prý jsem divný.„

„Zvláštní, jsi zvláštní.“ Opravil ho bleskově, a když si všiml, jak jeho bezchybná tvář ještě víc posmutněla, hned dodal: „Nejsi jako ostatní a to je dobře.“

„Moc mluvím, možná proto jim vadím.“ Bill nahlas zapřemýšlel nad příčinou, proč se ho lidé straní. Nikdy neměl kamarády, odmala byl sám. Zprvu byl smutný, ale člověk si nejspíš zvykne na všechno, snad i na samotu. Někdy byla vítaným společníkem. Vyskytovaly se však momenty, kdy si vroucně přál, aby měl někoho, komu by mohl svěřovat nejen svá přání a sny, ale i obavy a starosti.

„Závidí ti.“ Tom odmítl jeho důvod a věnoval mu široký úsměv. „Jsi totiž jedinečný.“

„To si myslíš?“

„To vím.“ Za svá slova byl odměněn tím nejčarovnějším úsměvem, jaký kdy spatřil. Bill odložil časopis stranou a jeho zrak opět přivábil stříbrný předmět na stole.

„To je tvoje?“ Nově příchozí byl ztělesněnou zvědavostí. Rád kladl druhým otázky, snad i proto po čase téměř všem začal lézt na nervy. Vyptával se a ne každý byl svolný k tomu odpovídat.

„Je i není.“ Odvětil Tom záhadně.

„Co to znamená? Tak je nebo není?“

„No, patřil někomu jinému, ale teď je můj.“

„Našel jsi ho?“

„Dostal jsem ho.“

„Dárek?“

„I tak se to dá říct.“ S každou další Billovou otázkou se Tom víc a víc uculoval. Ta zvědavost mu svým způsobem přišla kouzelná. Líbilo se mu, jak se naproti němu vrtěl, předkláněl se a kulil přitom svoje velké hnědé oči. Byl opravdu jako dítě, které očekává, že se dozví nějaké tajemství.

„Mohl bych se na něj podívat?“ Požádal Bill a Tom šokovaně vydechl. Přitáhl si řetízek o kousíček blíž, což druhému z dvojice neuniklo. Mírně se ušklíbl a zkoumaje Tomův obličej, který ho okouzlil už při příchodu, zopakoval svou žádost.

„Tak smím? Neboj, neukradnu ti ho. Podívej, mám dost vlastních.“ Bill se zasmál a ukázal na krk, na němž měl zavěšeno několik řetězů. Nato natáhl obě paže před sebe a pochlubil se i několika řadami náramků. Tomovi neunikly ani prsteny, které zdobily jeho dlouhé štíhlé prsty. Byl jak chodící šperkovnice. „Tak půjčíš mi ho?“ Zaprosil a zamrkal na něj dlouhými řasami. Tomovy rty se roztáhly do širokého úsměvu. Ač byla osoba naproti přibližně v jeho věku, v tuhle chvíli neměla daleko do malého dítěte. Chvíli zvažoval, zda Billovi medailonek zapůjčit či nikoli. Vždyť patří jemu, mihlo se mu myslí. Nesmysl, to je absurdní. „Děkuji,“ Bill přehnaně opatrně sáhl po přívěsku, jenž mu Tom nakonec přece jen podal, a věnoval mu další úsměv. Několikrát medailonek otočil v dlani, znovu a znovu ho zkoumal a nevěřícně u toho vrtěl hlavou.

„To je zvláštní,“ zamumlal si spíš pro sebe. Převládal v něm pocit, že ho musel někdy držet v ruce. Teď to nebylo poprvé. Dal by ruku do ohně za to, že ho kdysi svíral v pěsti. Jen to muselo být hrozně dávno. „Mohl bych se podívat dovnitř?“ Pomalu zvedl pohled. Tom se opíral o stůl a vypadal, jako by nad něčím přemýšlel. Rozhodně nebyl posledních pár desítek vteřin duchem v téhle místnosti. Nemýlil se. Tom byl opravdu myšlenkami někde jinde. Prohlížel si mladého muže, jenž si k němu přisedl, obdivoval jeho krásu a uvažoval nad tím, jak je možné, aby si dva lidé byli tolik podobni. Dokonce se přistihl při myšlence, že tenhle černovlasý krasavec se mu líbí maličko víc než Hnědoočko. Byl totiž živý, z masa a kostí, dýchal stejný vzduch jako on a výraz jeho tváře se měnil. Krása před ním byla skutečná, ne neměnná jako ta z obrazu.

„Tome, můžu se podívat?“ Bill mu před tvář přistrčil ruku s medailonem a čekal, jestli se dočká souhlasu či nikoli.

„Hodně štěstí,“ ušklíbl se Tom. Sám se dovnitř pokoušel dostat nesčetněkrát, ale medailonek mu vytrvale vzdoroval. „Pokud se ti to povede otevřít, dneska je všechno, co si dáš, na mě.“

„To beru.“ Černovlásek se zvonivě zasmál a k Tomovu naprostému úžasu nebo snad i zděšení medailon napoprvé otevřel. Bez jakékoli námahy a snažení. V momentě, kdy se zahleděl na to, co je uvnitř, úsměv ze rtů zmizel. Několikrát zamrkal, krátce vzhlédl k Tomovi, vzápětí však sklopil zrak dolů.

„Co tam je?“ Tom už to nevydržel. Naklonil se, ale stejně mu to nebylo moc platné. Skoro nic neviděl. Rozpoznal pouze jakousi rytinu a černobílou fotografii.

„To jsi ty.“ Vydechl Bill a vrátil mu otevřený medailon, po němž doslova chňapl a zadíval se na fotku uvnitř. Byla hodně zašlá, to ano, ale podoba člověka byla stále rozpoznatelná. Skutečně vypadal jako on jen s blonďatými delšími vlasy po ramena. Sotva se vzpamatoval z jednoho šoku, zažil další. To ve chvíli, kdy jeho oči zavadily o druhou polovinu, na níž se skvěla rytina. Tři písmena navždy vryta v kov. „B&T?“ Tom se přes stůl podíval na svou společnost, která stále zírala před sebe s úžasem v očích. Jakmile byl však osloven, vyloudil na rtech slabý úsměv a pohlédl mu do očí.

Bylo to šílené. Celý Billův dnešní den byl zvláštní. Než vešel do kavárny, zlobil se, že se mu od rána lepí smůla na paty. Nejprve zaspal a vlak stihl jen tak tak. V kupé se byl nucen tísnit s partou uječených puberťaček a modlil se, aby byly tím posledním zlem, které ho čekalo. Nestalo se. Vystoupil o stanici dřív, a když se pročítal jízdním řádem, hledaje další spoj, zjistil, že musí čekat skoro tři hodiny. Proto vyrazil nějak zabít čas. Na procházení se po městě moc nebyl a měl strach, že by mohl zabloudit. Jakmile tedy narazil na kavárnu, zaplul dovnitř. Už už si sedal k volnému stolku, když vtom ho spatřil. Seděl tam a sledoval dívku hrající na piáno. Bill tu melodii poznal ihned, stačilo mu jen pár tónů. Hrál ji tolikrát, dávno nepotřeboval noty, ani se dívat na prsty. Tato sonáta byla zvláštní v jedné věci. Kdykoli se učil něco nového, trvalo hodiny, než to dostal takříkajíc do prstů, u Měsíčního svitu tomu bylo jinak. Uměl ho zahrát takřka okamžitě.

Bill zvažoval, jestli by nebylo lepší posadit se k prázdnému stolu. Nechtěl obtěžovat, ale než se stihl rozhodnout, stál u Toma a oslovil ho. Hned co se jejich oči střetly, poskočilo mu srdce a kolem žaludku pocítil prapodivné šimrání. Vůbec neměl představu, o čem a zda vůbec se spolu budou bavit. Věděl jen, že chce být poblíž něho. Že tak je to správně. Nemohl si nevšimnout, že Tom byl jeho žádostí zaskočen. Však taky očima přelétl celou kavárnu, a když zjistil, že kolem je několik volných stolků, povytáhl obočí, ale neodmítl.

„Bill a Tom?“ Zažertoval Tom. Billovi nejprve nedocházelo, o čem mluví. Dovtípil se teprve, když Tom prstem pohladil rytinu.

„Třeba ano.“ Pokrčil rameny a přidal úsměv. Úsměv plný rozpaků a v jeho tvářích se objevil mírný ruměnec. To, co prve nazýval smůlou, by teď pojmenoval spíš záhadou nebo snad i náhodou. Šťastnou náhodou.

„Někoho mi připomínáš.“ Prozradil mu Tom už s vážnou tváří.

„Ty mně taky.“ Bill ho svou odpovědí trošku rozhodil. Čekal spíš, že bude vyzvídat, na koho si dík němu vzpomněl. Nepočítal s tímhle přiznáním. „Jako bych tě už někdy viděl.“

„Třeba jsme na sebe narazili. Bydlím tu odmala a…“

„Nikdy jsem v tomhle městě nebyl.“ Vstoupil Tomovi hned do řeči. Nemyslel to takhle. Měl pocit, že se znají z dřívějška, to ano, ale jako by se potkali dávno.

„Nikdy?“

„Jsem tu poprvé a vlastně i omylem.“ Přiznal Bill a v rychlosti převyprávěl, jak se ve městě vlastně ocitl. Trošku se ušklíbl, když se zmínil, že takové věci se mu běžně nestávají, ale dnes se mu od rána nedaří.

„Díky za ten omyl.“ Tom se spokojeně usmál. Uvědomoval si, jaké štěstí možná měli, když Bill vystoupil jinde, než bylo plánováno. Na osud nevěřil, ale třeba bylo načase svůj názor přehodnotit. Tohle mohlo být způsobeno právě řízením osudu, který spojil jejich cesty v jednu.

„Koho ti připomínám?“ Bill se vrátil k tomu, o čem předtím hovořili. Tom sice zaváhal, ale pak se rozvyprávěl o tom, jak jako dospívající spatřil obraz, který chodil denně obdivovat. Nevynechal ani příběh starého pána, jenž mu vyprávěl o setkání se zvláštním chlapcem, jemuž přezdíval Hnědoočko. Vybavil si i povídaní o spřízněných duších. Bill mu naslouchal se zaujetím. Na rozdíl od Toma, z něhož cítil, že na nějakou vyšší moc nevěří, byl přesvědčen, že vše, co se lidem děje, se děje za nějakým účelem. Každý člověk, jehož potkal, měl v jeho životě sehrát roli. Loučení s někým blízkým vždy bolelo, ale Billovi vždy pomáhalo vědomí, že osoba svůj part odehrála a je načase jít dál. Nemohl nikoho držet ve svém životě a byl vděčný za každou vteřinu, jež mu byla dovolena s dotyčným prožít.

„Na okamžik jsem si dokonce myslel, že jsi on.“ Přiznal Tom a sklopil zrak, jelikož se trošku styděl.

„Víš, kolik by mi bylo?“ Bill vyvalil oči a rozesmál se. S pomocí prstů se pokoušel dopočítat, jak starý by byl, kdyby byl opravdu mládencem z obrazu. U čtyřiceti se zašklebil a přestal.

„Nechápu to.“ Tom pokrčil rameny a zastrčil si uvolněný pramen vlasů za ucho.

„Co nechápeš?“ Optal se ho Bill, když odkládal sklenku.

„Tohle všechno. Obraz a podoba mezi vámi. Medailon, rytina a moje fotka. Nic mi nedává smysl.“ Rozhodil rukama a položil je na stůl.

„Copak musíš všemu vždycky rozumět?“ Otázka na sebe nenechala dlouho čekat. Chtěl odpovědět ano. Rád měl ve věcech jasno. Všechno si chtěl nějakým způsobem vysvětlit. Na každou otázku existovala podle něho odpověď. Ovšem na nic z toho, co se právě dělo, ji nemohl najít.

„Tome,“ oslovil ho Bill a vlídně se na něj usmál. „Nemusíš všechno chápat. Stačí to prostě přijmout.“

Tom se chystal něco namítnout, ale nakonec mlčel. Možná má Bill pravdu, možná by to prostě měl nechat být a být vděčný za to, že se setkali. Záhy se rozpomněl na slova jiného člověka. ‚Nebyl to osud, jen přišel správný čas být spolu. Tvůj rozum to nechápe, ale hluboko uvnitř sebe víš, že se znáte celou věčnost, jen si nevzpomínáš odkud. Nikdy na to nepřijdeš a tak to má být.‘. Tohle přece kdysi prohlásil Hnědoočko. Ať už to bylo cokoli, co je svedlo dohromady. Člověk, který seděl naproti němu, nebyl sice chlapec z obrazu, ale nad jeho krásou se mu tajil dech ještě víc než před podobiznou. To, jak se s ním cítil, by přirovnal k návratu domů z opravdu dlouhé cesty. Připadalo mu, že jediné, co celý svůj život postrádal, byla blízkost tohoto mladého muže. Měl by se přestat ptát proč a jak a chytit příležitost za pačesy.

„Myslíš, že bys mi mohl věnovat ještě chvilku svého času, nebo budeš už muset jít?“ Zeptal se a vkládal při tom Billovi do úst slova, která chtěl vzápětí slyšet.

„No,“ Bill si odkašlal a navázal s Tomem oční kontakt. Rád se lidem díval do očí, protože tak mohl snáze poznat, zda mu říkají pravdu nebo lžou. Oči o nás prozradí mnohem víc, než si sami myslíme. „Původně jsem chtěl navštívit tetu a strýce, ale řekl bych, že bych to mohl přeložit na jindy.“

Jak Tom slíbil, zaplatil útratu za oba. Nebyla to závratná suma, ale dostál svému slovu. Bill otevřel medailon, takže jeho účet šel na Toma. Tak zněla dohoda. Společně se potom bok po boku procházeli ulicemi města a jeden druhému vyprávěli o svém dosavadním životě. Ze začátku se pozastavovali, kolik podobností mezi sebou měli, ale s každou další objevenou si pouze vyměnili úsměv. Došli až k řece, Bill se opřel o zábradlí a zahleděl se na proudící vodu v korytu. Plynula volně a klidně stejně jako jeho myšlenky v tuhle chvíli. Připadalo mu, že všechno konečně dostává smysl.

Tom postával opodál a prohlížel si jeho profil. Znovu byl nucen srovnávat krásu těch dvou a došel k tomu samému závěru. Bill byl krásnější nežli jeho modla z plátna. Mnohokrát si přál, aby oživl a vystoupil z rámu, teď byl rád, že k tomu nedošlo. Potkalo ho něco mnohem lepšího. Snad to bylo rouhání, ale starý pán by mu je jistě prominul. Živá krása je přece jenom něco jiného než neměnná. Ano, Hnědoočko zůstane navždy stejně mladý a krásný a Bill jednou zestárne, zbělají mu vlasy a běh času se mu do tváře promítne vráskami, ale Tomovi to nevadilo. Přistoupil blíž a natáhl se po jeho dlani, již opatrně sevřel. Bill odtrhl pohled od vody, zahleděl se do podmanivých hnědých očí a stisk mu oplatil.

„Máš pravdu,“ řekl Tom. „Nemusím a nepotřebuji všemu rozumět.“ Za tato slova byl odměněn úsměvem. Možná neznal odpověď na to, co je k sobě přivedlo, ale dovedl odpovědět na to, kde pramení láska. Skutečná láska. City člověku může opětovat jedině jiná lidská bytost. Sáhl do kapsy, vytáhl z ní medailon a připnul jej Billovi na krk.

„To myslíš vážně?“ Zeptal se Bill. Tom nic neřekl, pouze ho pohladil po tváři. Kdoví, třeba si ho neměl nechat, možná ho měl mít v úschově jen krátce do doby, než se objeví ten, jemuž ho měl předat. Nedovedl si to vysvětlit, ale cítil, že to má být právě Bill.

Každý z nás má někde tam venku spřízněnou duši, může to být kdokoli a najít ho není obtížné. Může to trvat, avšak jednou k nám přijde. Až přijde ten správný čas. Stačí mít srdce otevřené, jelikož jedině jím vidíme správně.

Na závěr jsem si pro vás připravila otázku nebo spíš otázky. Jak to máte vy? Věříte na spřízněné duše? Už jste tu svoji našli? Nebo si myslíte, že je to naprostý nesmysl? Podělte se se mnou o váš názor. Zajímá mě to 🙂

autor: LadyKay