autor: B-kay
I přesto jak krutý a prázdný někdy život umí být, stojí za to ho žít právě kvůli těm pár krásným okamžikům, kdy uvěříme, že nás potkalo největší štěstí. Chtěla jsem, aby byla druhá polovina 20. dílu přesně takovým úsekem života dvojčat a opravdu doufám, že se mi to podařilo. Z celého srdíčka děkuji za vaše komentáře, dělají mi obrovskou radost a posouvají mě kupředu a jen díky vám a vaší podpoře je Ptáček opět v provozu :). Užijte si to!
S neblahou předtuchou se přehoupl dopředu a vklouzl malým otvorem do stísněného, dřevěného příbytku. Byly časy, kdy se tam mohl procházet a rukou ve vzduchu sotva dosáhl na úroveň provizorní střechy a nyní se musel pohybovat s prohnutými zády, jinak by si ublížil. Bolely jej všechny klouby v těle, v očích cítil silné pálení a žaludek měl jako na vodě. Stoupala mu teplota a naléhavě potřeboval zpátky do postele, ale tohle bylo přednější.
Opatrně zvedl hlavu a očima vyhledal bratra, krčícího se v tmavém rohu jejich pevnosti. V té části nebylo nic jen několik starých krabic, v nichž skladovali poklady z dětství, které pro ně měly v té době nevyčíslitelnou hodnotu. Teď tam pro ně bylo jen pár krámů, staré hračky, kamínky nejrůznějších tvarů, zajímavá ptačí pírka, úlomky drahé vázy, kterou rozbili při hraní si s míčkem a míček, který to všechno způsobil.
Do místnosti pronikaly líné paprsky slunce, ale ani těm se nepodařilo proniknout do zadní části jejich úkrytu. Spolu se stíny jejich minulosti se tam ukrývalo i dvojče. Bill mu do té chvíle nevěnoval pozornost, skláněl se nad něčím, co Tom nedokázal rozeznat a chtěl, aby to vypadalo, že je plně soustředěn na svou práci, ale Tom ho znal až příliš dobře. Cítil, že chce být Bill sám a on mu plánoval vyhovět, ale teprve potom, co zjistí, co se stalo. Hlasitě se rozkašlal, pomalu kráčeje k Billovi.
„Co se ti proboha stalo?!“ zvolal Tom zděšeně a dopadl na kolena vedle svého bratra, který jen jemně cukl ramenem a dál pokračoval v čištění hluboké rány na koleně.
„Bille-„
„Je to jen trocha bláta. Jsem v pohodě,“ odpověděl se skloněnou hlavou. Snažil se být silný a působit obvyklým dojmem, ale Tom si všimnul, jak se ruka, v níž svíral vatový tamponek, mírně zachvěla. Zaváhal, na krátký okamžik se Tomovi zazdálo, že mu snad chce něco říct nebo se na něj alespoň podívat, ale nakonec si to rozmyslel.
„Bille, co se stalo?“
„Nic se nestalo. Opravdu mi nic není. Měl by ses vrátit do postele.“
Tom se pousmál. Měl rád chvíle, kdy se o něj Bill staral. „Půjdu. Ale nejdřív mi musíš říct, co se stalo.“
„Upadl jsem,“ promluvil tichým hlasem, tolik netypickým pro Billa a jeho energické projevy. Poté, co ránu důkladně očistil, opatrně si promnul nohu v místech rány a tiše usykl. Dlouhé černé vlasy mu padaly do tváře a zakrývaly pohled plný slz. Než si to stačil uvědomit, byl na nohou a pajdal za Tomem, který jej táhl k oknu, jež Bill ještě jako dítě ozdobil roztomilými barevnými závěsy. Do očí jej udeřilo slunce zrovna ve chvíli, kdy Tom vzal jeho tvář do dlaní a přitáhl si ji k té své.
„Kdo ti to udělal?“ zaslechl tiché zavrčení.
„Nikdo, už jsem ti řekl, že jsem upadl.“
„A co ten rozražený ret a monokl?“ Tom si zblízka prohlížel nafialovělou kůži v okolí Billova levého oka a téměř cítil tu bolest, kterou si jeho bratr musel projít. Začínala v něm vřít zlost.
„Jsou důsledkem toho pádu. Tomi, opravdu to nic není. Vypadá to jistě horší, než to ve skutečnosti je.“
„Bille, tohle ti možná uvěří máma, ale já ne. Kdo to byl? Schummer? Nebo někdo z jeho bandy?“ natočil si Billovu tvář tak, aby se mu mohl podívat do očí a právě ve chvíli, kdy se jejich pohledy střetly, se začala Billova zeď pomalu hroutit. Zkřivil obličej, ze rtů mu vyklouzl tichý vzlyk a ten byl následován proudem slz, které se mu vzápětí spustily z očí. Omotal ruce kolem Tomova krku a nehledě na bolest nebo riziko z onemocnění, zoufale se k němu přitiskl.
„Proč mi to pořád dělají?“ vzlykal do Tomova propoceného trička a zhluboka vdechoval známou vůni. Teprve když kolem něj Tom omotal paže a ukryl jej ve svém objetí, byl schopen opět existovat. Mimo jeho náruč byl vyděšenou loutkou, rozlámanou na kusy a jen tam mohl znovu obživnout.
„Ššš, nemysli na to. Teď už jsem u tebe,“ Tom jej láskyplně líbal do vlasů a byl ochoten držet jej tak dlouho, dokud na všechno ostatní nezapomene. „Až budu moct jít do školy, všechno mu vrátím.“
Bill jemně zavrtěl hlavou. „Ne, Tome, už jsi měl kvůli mně dost problémů. Vykašli se na něj.“
„Nedovolím, aby ti někdo ubližoval.“
„Já vím,“ vydechl Bill a se zavřenýma očima pomalu zvedal hlavu k bratrově tváři. Každou vteřinou strávenou v jeho objetí čerpal sílu a odhodlání, horkost Tomova těla způsobena horečkou, vysílala příjemné vlny tepla do jeho třesoucích se končetin a slibovala, že když bude chtít vstát, tentokrát bude dost silný.
„Bille?“
„Ano?“ Bill špičkou nosu polechtal Toma na bradě. Přestal plakat, jeho tělo se sem tam otřáslo doznívajícími vzlyky. Chtěl přijít na kouzlo Tomovi osobnosti. Chtěl pochopit, proč by si s ním vždy mohl dělat, co chtěl a Bill by se mu s radostí podvolil. Už léta se na to snažil přijít, a přesto pořád neznal odpověď.
„Chyběl jsi mi.“
Bill cítil, že něco hluboko uvnitř něj právě explodovalo a následkem téhle exploze byly reakce, na které si poslední dobou začínal zvykat, protože se to stávalo až příliš často. Třes celého těla, hučení v uších, neuvěřitelná touha vzlétnout. Naneštěstí nebyl členem živočišné říše a neměl ten překrásný dar, který byl dán ptactvu. Neměl křídla a nemohl vzlétnout, ale mohl svou radost vyjádřit jinak. Způsobem, který je neznámý zase jim.
Bill cítil, že něco hluboko uvnitř něj právě explodovalo a následkem téhle exploze byly reakce, na které si poslední dobou začínal zvykat, protože se to stávalo až příliš často. Třes celého těla, hučení v uších, neuvěřitelná touha vzlétnout. Naneštěstí nebyl členem živočišné říše a neměl ten překrásný dar, který byl dán ptactvu. Neměl křídla a nemohl vzlétnout, ale mohl svou radost vyjádřit jinak. Způsobem, který je neznámý zase jim.
I přes pozůstatky slz v očích a bolest ve rtu, se zářivě usmál a přitiskl se k Tomovu tělu ještě silněji.
„Ty mně taky. Byl se mnou sice Andreas, ale ten tě nikdy nebude moct nahradit.“
Tom se spokojeně usmál a sklonil hlavu ve chvíli, kdy se Bill narovnal a nadechoval se, aby mu řekl, co ho mírně znepokojilo.
Andreas mu totiž řekl, že Sara, holka z vyššího ročníku, plánuje Toma pozvat na rande. Pokud by se jednalo o nějakou ošklivku, Bill by to nechal být, ale Sara k takovým rozhodně nepatřila. Byl si jistý, že by se nemusela vůbec snažit a Tom by jí ležel u nohou. Nenáviděl se za své myšlenky i chování. Tom byl přeci svobodný člověk a Bill od něj nemohl žádat, aby byl celý život pouze s ním, ale představa, že by to bylo jinak, byla neúnosná. Rozčilovalo ho to. A rozčilovalo ho i to, že ho to vůbec rozčiluje.
„Andreas mi-„
Najednou se kolem nich rozhostilo zvláštní ticho. Houstnoucí, nepřirozené, pohlcující veškeré zvuky okolí. Nebylo to poprvé, co si byli tak blízko, jejich vztah byl od narození až příliš blízký, ale teď měli pocit, že jsou si nejblíž za celý dosavadní život. Bill rychle zamrkal a začínal pociťovat nedostatek vzduchu. Tom mu dýchal na rty, díval se na něj pohledem, který se u něj poslední dobou začínal vyskytovat pořád častěji. Bill se vždy odvrátil a tvářil se, že si ničeho nevšiml, ale teď by to nemělo žádný smysl. Prakticky mu ležel v náručí, neměl kam uniknout a něco uvnitř něj křičelo, že pokud tak udělá, bude toho trpce litovat. Zdálo se mu to, nebo se Tom opravdu přibližoval?
Tom se naklonil dopředu, pomalu zvedl zesláblou ruku a zlehka Billovi přejel po krvavé prasklině ve rtu. Bill usykl, ale přesto se ho téměř neslyšně zeptal. „Bolí to?“
Bill chtěl přikývnout. Bolelo to, ale na zcela jiných místech. Co se to s ním zatraceně dělo? Poprvé se Tomovým očím nevyhýbal a naplno se odevzdal pohledu, kterého se poslední dobou bál. Byl směsí něhy, strachu a něčeho, co se neodvažoval identifikovat. Bylo velice pravděpodobné, že Tom mohl v jeho pohledu spatřit totéž. A zřejmě i spatřil, protože Bill vzápětí ucítil pár horkých prstů, které se omotaly kolem jeho krku. Věděl, že je ztracen. Oba byli.
Tom k sobě pomalu přibližoval Billovu tvář a z jemu neznámých důvodů ho zkracující se mezera mezi nimi naplňovala zvláštní radostí. Věděl, že by to neměl dělat. Že by měl okamžitě přestat, ale Billova vůně, permanentní chvění jeho těla, pohled, kterým se na něj díval, ho okamžitě přesvědčily, že dělá jen to, co je správné. Dělal pouze to, pro co se narodil. A on se narodil pro Billa. Věděl to. Cítil to. Byl si tím téměř jistý nehledě na to, jak šíleně a zvráceně to mohlo působit. Neměl v úmyslu dovolit nikomu, aby se jej dotkl. Myslí mu vířily vzpomínky na ten hloupý polibek-nepolibek u bazénu a nutily jej zahodit všechno za hlavu. Špičkou nosu láskyplně přejel přes ten Billův a málem omdlel blahem, když Bill naklonil hlavu do jiného úhlu, aby k sobě měli lepší přístup. Tomův svět se rozpadal na malinké kousky, záchranu viděl pouze v bratrových ústech a v polibku, který mu zoufale toužil věnovat.
Nebýt Simone a jejího volání k obědu, možná by to udělal. Možná by se osmělil a udělal to, na co myslel čím dál tím častěji. A možná ne.
Každopádně věděl, že k pokladům, které si ve svém lipovém domečku ukrývali, přibyl další.
…
„Je těhotná?“ zeptal se Bill bez dechu a nešťastně hleděl na Toma, balancujícího nad ním. Ten se málem neudržel na rukou a hlasitě se rozesmál.
„Cože? Ne, jak tě něco takového vůbec napadlo?“ zeptal se se smíchem a chránil svým tělem to Billovo. Cítil, že mu po zádech stékají ledové kapky deště a nutí jeho tělo třást se, ale poprvé mu to vůbec nevadilo. „Chtěla se jen na něčem domluvit. Na něčem ohledně domu. Žádné dítě.“
Věnoval Billovi pobavený úsměv a zlehka jej dloubl do boku.
Bill vydechl úlevou a konečně po dlouhých minutách, byl schopen se zhluboka nadechnout. Když mu Tom pomohl posadit se a táhl jej do vzdáleného rohu malé místnosti, kde střecha nebyla v tak špatném stavu a dovnitř nezatékalo, nebránil se.
„Je to tady pořád menší a menší,“ ozval se po chvíli zírání si na ruce a zvedl hlavu k Tomovi, který se na něj šibalsky usmíval.
„Nebo jsme my dva pořád větší a větší,“ poopravil jej Tom a přisunul se blíž k Billovi, který se nostalgicky rozhlížel kolem s jemným úsměvem na rtech. Ještě pořád se třásl, ale z pohledu, který Tomovi vzápětí věnoval, věděl, že je všechno zase v pořádku.
„Proč sis myslel, že spolu čekáme dítě?“ zeptal se Tom.
Bill při té představě opět pocítil silnou úzkost. Byl ochoten bojovat ze všech sil, postavit se čemukoliv, ubránit lásku, kterou cítil už tak dlouho. Ale proti miminku by bojovat nedokázal. To dítě by Tomovi omotalo kolem krku neviditelné lano a navždy jej přitáhlo do náruče Rii. Nehledě na to, jestli k ní někdy něco cítil, nebo ne.
„Vezmi si například televizi. Je to typické klišé všech nevydařených vztahů. Dva lidé se rozejdou a dívka nakonec zjistí, že čeká dítě nebo těhotenství pouze předstírá, aby si toho kluka udržela. Myslel jsem, že Ria-„
Nesměle sklonil hlavu a opět se pustil do zírání na své prsty.
Tom se k němu přisunul ještě blíž a jemně jej pohladil po zádech. „Asi ti zakážu dívat se na televizi,“ řekl tiše.
Bill k němu zvedl pohled a sladce se zaculil. Vzápětí o něco zvážněl. „Omlouvám se. Vím, že se chovám jako šílenec, ale stačí, když odněkud zaslechnu její jméno a udělá se mi nevolno a celý se třesu. Neumím s tím bojovat.“
„Je to příliš čerstvé, Bille. Chce to čas. Uvidíš, každým dnem to bude lepší a lepší a za pár týdnů si na ni ani nevzpomeneš.“ Povzbudivě jej hladil po vlasech a ještě pořád se mu při pohledu na jejich tajemnou tmavou barvu zachvěl žaludek. „Krom toho si nejsem jistý, jestli by si mě chtěla udržet. Náš vztah byl poněkud… jiný. Rozhodně ne takový, jak si myslíš. A kdyby měla být těhotná, už by byla tak v šestém měsíci.“
Bill překvapeně zamrkal. „Tomu nerozumím.“
Tom zaváhal, nervózně se poškrábal na bradě, ale nakonec se rozhodl jít s pravdou ven. Věnoval Billovi smutný pohled, ochoten přiznat se mu se svou slabostí. „Náš intimní život… ani nevím, jestli to takhle vůbec můžu nazvat. Během těch dvou let jsme spolu byli asi pět krát a uznej sám, že šance zplodit dítě je při takovém skóre téměř mizivá.“
Bill vykulil oči a nevědomky ve tmě vyhledal Tomovu ruku, ke které se vzápětí naléhavě přitulil. Mozek mu chtěl vybouchnout. Vzpomínal na to, jak téměř každou noc uléhal do postele v bolestech a se slzami v očích, přemýšleje nad tím, co asi jeho bratr dělá. Tolik jí záviděl. Často nad těmi představami přemýšlel tak silně, až se mu podařilo přenést si je do snů a viděl sám sebe na jejím místě. Byl s Tomem, líbal ho, miloval se s ním. I ty nejkrásnější sny se však v tomhle případě měnily v noční můry, ty však nastávaly okamžitě po probuzení, když si uvědomil, že nic z toho nebylo skutečné.
„Myslel jsem, že jste fungovali jako normální pár,“ vydechl slabým hláskem, pohrávaje si s rukávem kostkované košile.
Tom se smutně pousmál a zavrtěl hlavou. „Chtěl jsem, aby to tak vypadalo. Chtěl jsem, abys uvěřil té představě, zapomněl a přestal se trápit.“
Bill byl vzápětí na kolenou, svíral Tomovu hlavu ve svých dlaních a drobnými polibky si přivlastňoval jeho horké rty. „Jak bych mohl zapomenout?“ sténal mu do úst, když mu Tom omotal ruce kolem boků a jejich polibky se najednou staly naléhavými. „Miluju tě, miluju tě celým svým srdcem, Tomi.“
Chtěl vystihnout vhodnou příležitost a najednou to bylo venku dřív, než to mohl zastavit. Zbavil se svých okovů, navždy opustil pomyslnou klec a rozprostřel křídla vstříc novému životu. Chtěl, aby se ten okamžik proměnil v něco hmotného. Chtěl si jej podržet a skrýt do krabice s jejich největšími poklady. Chtěl jej uchránit před jedinou skutečnou hrozbou.
„Já tebe taky, Bille.“
Tom se do polibku usmál, stáhl si Billa na klín a odsunul se od něj, jen aby mu pohlédl do očí a viděl, co s ním ta slova udělala, jen aby spatřil to, na co tak dlouho čekal. Štěstí. Nic víc než obyčejné lidské štěstí zhmotněné v podobě jeho bratra, který zářil jako slunce.
Nezáleželo na tom, co se dělo mimo jejich domečku, uvnitř bylo pro tu chvíli teplo a vše kolem hrálo barvami léta. Přitiskli se k sobě, opět byli jedním a dovolili obživnout jedné z dávných vzpomínek, kterou si oba přetransformovali do podoby, v jaké měla být od začátku.
Darovali nádech přítomnosti té vzpomínce, ve které dva vyděšení chlapci v touze ukrýt se před deštěm a očím náhodných kolemjdoucích vejdou do stísněné telefonní budky. Promočení od hlavy po paty, třesoucí se a nervózní doufající, že se jim konečně podaří zbořit hranici, ke které jim nikdy nemělo být dovoleno přiblížit se. Strach je jejich největším nepřítelem. Stromy sténající pod nápory větru, černé nebe nad nimi, dokonce i déšť jsou jejich němí rádcové, ševelící všude kolem nich.
Zaváhají ale při pomyšlení na to, čím vším by si museli projít, kdyby se podvolili strachu, jednají zcela impulzivně. Omotají kolem sebe ruce, přitisknou se k sobě a kloužou tvářemi proti sobě tak dlouho, dokud na sebe jejich ústa nenarazí. Naplno se oddávají novým pocitům, chvějí se v náručí toho druhého a nakonec pootevřou ústa a políbí se.
Když společně opouštějí tajemný bunkr na stromě a chystají se do postele, nemluví. Jen se na sebe dívají a usmívají se.
Vědí, že tentokrát na tom místě zanechali mnohem víc.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Jsem tak rada, ze Ria chtela jen takovou blbost. A odhaleni jejich intimniho zivota mne neskutecne potesilo. Hehe, oba drzeli celibat 😀 ty jejich chvilky detstvi jsou pokazde hrozne krasne. Jsou roztomily rarasci 🙂
Dekuji za krasnou kapitolu ^^
Opět ty přenádherné vzpomínky z dětství! ♥ Billa mi bylo líto, ale když nastoupil starostlivý bráška Tom a vyzvídal, co mu kdo udělal, přizná se, že jsem se tetelila blahem. Tyhle chvilky prostě miluju! Mám ráda, když se o sebe kluci tak krásně starají. 🙂
A kluci si vyznali láásku! To Billovo ´Miluju tě´ bylo tak krásné a spontánní. Mám z nich takovou radost! 🙂
Moc děkuji za nádherný díl! ♥
Krásna kapitola doufám že už se nic zlého nestane.
Bože, ja zase ledva dýcham, môžem si to vyznanie prečítať aj sto krát, stále mi bude brať dych. Je to také nádherné a Bill našiel tú úplne nejlepšiu chvíľu na tie slová. Ja Ti tak veľmi ďakujem za túto poviedku…♥
tohle je snad poprvé…kdy nevím co napsat :') tenhle dílek…prostě neuvěřitelný <3!! sem ráda že ta ehm..koza dala pokoj. 😀 ty vzpomínky..uplně mě to vzalo :') a to Billovo vyznání..to je přesně to, co nevím jak popsat slovy plus ten poslední odstavec..jednoduše snad říct..nádhera? i to je málo! jenom prostě..děkuju <3