Me, Myself and Romeo 67.

„Kravina na kvadrát.“ Poznamenám, když film skončí. A to podotýkám, že jsem zvolil nejslušnější výraz, jakej mě napadl.

„Mně se to líbilo.“ Odvětí Bill a já jen doufám, že se mnou nebude chtít rozpitvávat každou scénu, kterou jsme viděli. Pro mě to byla slátanina a víckrát se na to dívat odmítám. Měli jsme si radši pustit ten horor, co jsem navrhoval já, jenže to ne. Jeho Výsost to razantně odmítla se slovy, že se nechce dvě hodiny dívat na nějakou sadistickou blbost a nasadil u toho výraz největšího mučedníka, že jsem mu to prostě nemohl udělat. Takže ve finále jsem místo Billa trpěl já. Jako by to snad někdy bylo jinak.

„Dívej, Absinth z toho chudák odpadl.“ Namířím prstem na psa, který dříme pod našima nohama. Film, který byl kritiky vynášen do nebes, ho neoslovil o nic víc než mě. Jenže on si na rozdíl od svýho pánečka mohl dovolit usnout, já jsem se jen kvůli Billovi, kterej to hltal, přemáhal, abych udržel oči otevřené. Nikdy mě tyhle psychologicky laděný snímky nebavily. Gustav mi kdysi řekl, že jsem citlivej jako pařez, ale nemyslím si, že by to bylo v tomhle. Prostě mě nebaví sledovat něčí problémy a zabývat se tím, jak podělanej má život. Film je podle mě od toho, aby se u něj člověk odreagoval a ne že budu cestou z kina a pak ještě doma přemýšlet nad tím, jak to ta chudák postava měla hrozně těžký. Kdo to dneska má lehký? Já rozhodně ne.

„A já odpadnu za chvilku taky.“ Řekne Bill, který se mezitím uvelebil vedle psa na zem a akorát zabořil obličej do jeho kožichu. Odjakživa miloval zvířata a psy především. Vzpomínám si, že i přes mamčin zákaz si brával k sobě do postele Scotty, což byla naše fena, kterou jsme si přivedli z útulku. A přestože nás měla ráda oba, přišlo mi, že Billa má o něco raději. Stačilo, aby jen zaslechla jeho hlas, když se vracel domů, a mohla se zbláznit štěstím. Bráška odmala všechnu tu lásku, co v sobě měl, dával především jim. Němým tvářím.

„Jsem unavený. Měl bych jet domů.“ Poznamená, když se posadí zpátky na gauč a překříží si natažené nohy.

„A jak asi?“ Zeptám se ho a zavrtím nechápavě hlavou. Řídit nemůže, je docela pozdě a samotného ho do ulic nepustím. To ať si okamžitě vyhodí z hlavy.

„Zavolám si taxíka.“ Zní prostá odpověď. Jistě, sem jsme si brali taxi, takže mi mohlo dojít, že i odsud Bill pojede s ním. Přihlížím tomu, jak vstane a začíná se shánět po svých věcech. Možná bych mu měl pomoct, jenže se přistihnu při tom, že nechci, aby je našel. Čím déle je bude hledat, tím déle tu bude se mnou. Možná jsem mu je měl někam poschovávat, když jsem nám byl pro pití…

„Můžeš tady zůstat.“ Tahle věta ze mě vyletí dřív, než stačím domyslet její následky. Bill se prudce otočí, čehož podle jeho výrazu vzápětí hořce lituje, asi si hnul tím ramenem. Zírá na mě, jako by měl podezření, že se přeslechl. Kdepak, bráško, slyšel jsi dobře. To zas Tomova huba mluvila dřív, než jeho hlava myslela.

„To asi nebude dobrý nápad.“ Smířlivě se na mě usměje a vrátí se ke své předešlé činnosti. K mojí nelibosti akorát objevil tašku, do které začíná házet všechno, co během svojí návštěvy stihl vytáhnout.

„Proč ne?“ Zeptám se a mám pocit, že zním jako malý děcko, kterýmu matka něco zakázala a ono není schopno pochopit, proč to udělala.

„Protože by to nedopadlo dobře.“ Vysvětlí mi, proč nechce zůstat. Nebo nechce… Třeba by chtěl, ale nepovažuje to za nejlepší nápad. Podle mě zase není dobrý nápad, aby teď odešel. Byl pryč příliš dlouho a já ho nechci znovu vidět odcházet. Je to zvláštní a nevím, jestli jsem jedinej, ale přijde mi, že přes den nejsem tak citlivej, jako když se setmí. Jakmile padne večer, začne moje mysl uvažovat nad vším možným. Dokonce i nad úplnýma hovadinama, nad kterýma bych se normálně vůbec nepozastavoval.

„Ale já tě tady chci.“ Namítnu umíněně a otočím si ho čelem k sobě. Nemám tušení, jak dlouho hledím do tmavohnědých duhovek, protože se v jejich pohledu naprosto ztrácím. Teprve až dotek mě probere z transu. Billova ruka svírá mou paži, ne nijak silně, jde spíše o něžné sevření. Něžné a naléhavé zároveň. Dlouze si prohlížím jeho dlouhý štíhlý prsty a pátrám v paměti, zda se mýho těla někdy dotýkaly krásnější ruce. Postelí mi prošel nespočet žen, jejichž tváře si jen matně vybavuji, téměř všechny mi splývají v jednu velkou šmouhu. Přesto bych se vsadil, že ani jedna z nich neměla hezčí ruce než Bill.

„Už nikdy mě nesmíš opustit.“ Dvojče zaboří obličej do mého ramene a zhluboka vydechne. V první chvíli mě tím paralyzuje natolik, že jediné, čeho jsem schopen, je zírat před sebe. Když prvotní šok opadne, položím mu ruce na záda a přivinu si ho k sobě. Nosem se otřu o sametově hebkou kůži na jeho krku a vdechnu tu omamnou vůni jeho těla. Chanel, Hugo Boss, Armani, Yves Saint Laurent i další výrobci parfémů se můžou jít zahrabat! Nejkrásnější vůně na světě patří Billovi.

„Nikdy. Slibuješ?“ Šeptá a víc se ke mně přitiskne. Místo odpovědi uchopím jeho tvář do dlaní a po době, již bych nazval nekonečností, přitisknu své rty na jeho. Už jsem málem zapomněl na to, jak chutnají, jak měkké a hebké jsou. Naše polibky jsou pomalé, jako by opatrné. Jako bychom snad měli strach, že pokud by jeden z nás toho druhého začal líbat vášnivěji, všechno by zmizelo, rozplynulo se. Vtom ucítím na rtech něco slaného, co mě přiměje otevřít oči a odtáhnout se. To, co spatřím, mi naprosto vyrazí dech. Po Billových tvářích zvolna stékají slzy, přes které se na mě ale usmívá. A netrvá to dlouho a znovu se schoulí v mém náručí.

„Slibuju.“ Zašeptám mu do vlasů. „Navždy spolu.“

***

„Svoboda!“ Vykřikne Bill tak hlasitě, že se po nás starší manželský pár, který nás akorát míjí, ohlédne a nevěřícně zakroutí hlavou. Zatímco já jejich směrem vyšlu omluvný úsměv, pan návrhář si to štráduje kupředu a je mu naprosto fuk, co si kdo myslí nebo ne. „To je taková úleva!“ Zvolá znovu, otočí se na mě a natáhne před sebe obě paže. Čekal jsem, že bude mít radost, až mu ortézu sundají. Však posledních pár dní jen skučel, jaká je to otrava a podle něj i naprostá zbytečnost ji nosit, když ho to už vůbec nebolí. Ale že to bude prožívat až takhle, to by mě ani ve snu nenapadlo. Ačkoli na druhou stranu, Bill byl vždycky extrémní a všechno si bral a prožíval tak nějak víc než ostatní. Sice jsem během uplynulých několika měsíců nabral podezření, že mu zkamenělo srdce, ale kdepak. Pořád je to ten samej Bill jako před lety. Ten, co vždycky skákal radostí, když jsme vyhráli nějakou cenu nebo vyprodali koncert. Ten, co z každý hádky vzešel jako vítěz, protože nás umlátil argumenty. Ten, co na mě častokrát i pro naprostou blbost ječel a urážel se. Ale taky ten, co mě měl ze všech lidí na světě nejvíc rád a jehož největší strach byl, že zůstane sám. Beze mě.

„Možná bych byl opatrnější.“ Doporučím mu, že by to s pohyby neměl tolik přehánět, ale naprosto se to mine účinkem. Jako bych házel hrách na zeď. Dál si vede svou, jakou má radost, že se zbavil toho krámu a že konečně bude moct normálně fungovat.

„Vůbec si nedovedeš představit, jak těžké je vystačit si s jednou rukou.“ Řekne tak, že i kdybych si to nakrásně dovedl představit, stejně bych mlčel, protože tenhle tón nepřipouští vůbec žádné námitky či odpor. Takže ticho, Tome, prostě si to neumíš představit a tečka.

Zatímco stojím a čekám, až se Jeho Veličenstvo uvelebí na sedadle spolujezdce, mám možnost prohlédnout si jeho dnešní outfit. V posledních dnech jsem vypozoroval, že si bráška vypěstoval novou úchylku a pořídil si hned několik nových košil, z nichž je jedna lepší než druhá. Naštěstí tyhle jedinečné kousky nechal pro dnešek viset ve skříni a navlíkl na sebe něco jiného. Neméně… Jak jen to nazvat… Exkluzivního a extravagantního. To, že se nasoukal do bílých kalhot a černého tílka, bych nekomentoval vůbec a považoval bych to za normální. Však co je na tom zvláštního, že? Pokud by si ovšem přes tílko nepřehodil tu prapodivnou věc, u níž jsem se ještě vlastně nerozhodl, zda ji nazývat bundou nebo sakem. Sahá mu to sotva do pasu, je to bílý se spoustou černých ozdob, nebo co to je. A co mě dostává naprosto nejvíc, jsou ty díry v podpaží. Jejich smysl jsem doteď neodhalil. Jestli je to kvůli větrání nebo co já vím… Prostě je to další šílenost z Billova šatníku. Díkybohu za to, že skoro nic na sebe dvakrát nevezme, takže tenhle super cool extra kousek skončí mezi ostatními „obnošenými“ modely. Jeho boty, co mi připomínají nosorožce, snad raději zmiňovat nebudu.

„Nad čím přemýšlíš?“ Na rameni ucítím Billovu dlaň. Když se na něj otočím, zjistím, že už se stačil na rozdíl ode mě i připoutat, a teď mě upřeně sleduje. Jak dlouho ale nemám zdání. Byl jsem tak zabraný do úvah o tom, jak na sebe může vzít ty hnusný hadry a jaký hrůzy má ještě v zásobě, že jsem trošku pozapomněl, kde jsem. Pravdu mu říct nemůžu. Ani omylem. To by bylo jako položit hlavu na špalek a čekat, až kat tne. Když mu řeknu, aby to neřešil, můžu počítat s tím, že to podnítí jeho vrozenou zvědavost a začne to rozpitvávat.

„Napadlo mě, že bychom mohli něco podniknout s těma dvěma. Gustavem a Hagenem,“ upřesním, koho mám na mysli. Vůbec nevím, jak mě napadlo zrovna tohle, ale soudě podle Billova výrazu mi sežral, že jsem zrovna nad tímhle dumal. „Je to hrozná doba, co jsme naposledy byli někde společně. Co ty na to? Posledně jsi nemohl a podle mě je to mrzelo.“ Sotva to dořeknu, přestane mi diskuze na tohle téma připadat jako dobrej nápad. A nedejbože, aby…

„To můžem, jsem rozhodně pro.“ Tak to je přesně to, co jsem nechtěl. Počítal jsem s tím, že když neměl zájem předtím, vymluví se i teď na nedostatek času a řekne, že to necháme na jindy. Jenže on se místo toho tváří, že by za nimi klidně vyrazil okamžitě. Georga bych snad ještě přemluvil, ale už vidím Gustava, jak se nadšeně hrne za Billem poté, co brácha sraz s nimi označil za pitomost. To jsem si zase pomohl!

***

„Tak s ním zkus promluvit,“ žadoním a sáhnu po hrnku s kafem. Sotva se mi podařilo udělat ze sebe aspoň trochu člověka, uvařil jsem si tenhle životabudič a po pár minutách dumání jsem nakonec sáhl po mobilu a vytočil kamarádovo číslo.

„Brácho, nevím,“ odvětí Georg po pár chvílích hrobového ticha a povzdechne si. „Gustav byl na Billa hodně naštvanej. Dotklo se ho, co řekl a…“

„Já vím,“ vstoupím mu do řeči. „Vím. Bill to přehnal a uvědomil si to.“ Druhá část věty je jedna velká lež. Bill si vůbec neuvědomil, že se choval hnusně ke svým kamarádům, se kterými strávil převážnou část života. Nepadlo o tom ani slovo. Podle mě se ani na okamžik nezamyslel nad tím, že jim mohla jeho slova ublížit. Absolutně se tím nezabýval a snad i zapomněl, že kdy něco takovýho řekl.

„Fajn, pokusím se, ale nic ti neslíbím.“ Georg to nakonec vzdá a dá mi slovo, že udělá, co bude v jeho silách, a zkusí Gustava nějak přesvědčit, aby se s námi všemi sešel. Pravda, ani našemu bývalému basákovi se moc na sraz s Billem nechtělo, ale pak souhlasil. S Juschtelem bude horší pořízení a vzhledem k tomu, že Georg měl na něj vždycky určitej vliv, nechal jsem to přemlouvání na něm. Nenapadlo mě, že se toho nápadu dvojče tak chytne. Ode dne, kdy jsem tuhle blbost plácl, se mě ptá, kdy se s Géčkama máme sejít. Takže Tomovi nezbývá nic jinýho, než nějak to setkání zorganizovat a pokud to klapne, bude doufat, že to všichni zúčastnění přežijí ve zdraví.

„Nic, musím končit.“ Promluví znovu můj kamarád, a když se pozorně zaposlouchám, uslyším zvuky, které napovídají o tom, že je právě na odchodu a už ho nejspíš zdržuju.

„Okay, měj se a pak…“

„Zavolám, neboj.“ Zasměje se na druhé straně a o pár vteřin později i zavěsí.

„Tak to bychom měli, kámo.“ Mrknu pod sebe, kde je u mých nohou usazený Absinth. Poklepu si na kolena a čekám, až se o mě opře packami a začne se dožadovat hlazení. Jak ho tak drbu za ušima, vyvstane mi v mysli vzpomínka na včerejší odpoledne, které jsme trávili společně s Billem. Na moji otázku, co chce dělat, odpověděl bleskově, že je mu to jedno, hlavně že bude se mnou. Vyrazili jsme tedy s Absim na procházku. Nejprve jsem ho na vodítku měl já, ale bráška žadonil tak dlouho, až jsem mu ho nakonec půjčil, čehož jsem o pár desítek minut litoval. Nejenže mi pořád utíkali a já po nich běhal jak idiot, ale ve finále Bill Absintha odepnul a jak dva cvoci lítali tam a sem po lese, kterej byl cílem naší tříčlenný výpravy. Nevěděl jsem, jestli se mám dřív koukat po tom, kde je dvojče nebo pes. Výhodu to však mělo, a sice tu, že oba dva byli utahaní natolik, že odpadli, sotva jsme došli domů a já jsem pak dlouhý minuty seděl vedle postele a díval se na Billa, jak spokojeně spí. Jeho obličej byl tak klidný, stejně jako jeho pravidelný dech. Několikrát jsem se přistihnul při přitroublém, přesto však šťastném úsměvu. Měl jsem totiž pocit, že je konečně všechno tak, jak má být.

***

Mrknu na hodinky a přidám do kroku. Musím sebou hodit, protože mám trochu zpoždění a vím, že maestro Bill nerad čeká. Nevadí, když ostatní čekají na něho, to je samozřejmě v naprostém pořádku. Ovšem pokud by měl čekat on, byl by oheň na střeše.

„To je nejlepší stoupnout si doprostřed.“ Zavrčím na dvě starý babky, co si jako místo svojí konverzace vybraly právě střed chodníku a vůbec je nezajímá, že kolem nich lidi nemůžou projít. Zaslechnu za sebou cosi o tom, že mladí v dnešní době nemají úctu ke stáří nebo co, a pak ještě nějaký narážky na můj vzhled, který neřeším už vůbec. Ať si báby melou, co chtějí. Škoda, že tu není Bill. Ten by jim takovým stylem a s úsměvem řekl, že jsou úplně blbý, že by mu nejenže daly za pravdu, ale nakonec by mu ještě poděkovaly. Další věc, kterou bráška zvládá na jedničku.

Stále ještě naštvanej vejdu do budovy a rozhlédnu se kolem sebe. Řekl bych, že minule tu byl větší klídek. Teď mi to trochu připomíná mraveniště. Všichni se tu hemží, poletují tam a zase zpátky, občas do sebe někdo narazí. Buď je jejich šéf v ráži, nebo se teprve k nějaký bouři schyluje a oni se na poslední chvíli snaží zachránit, co se dá.

„Moment, moment, moment,“ zarazí mě ta dotěrná recepční a zastoupí mi cestu. „Kam si jako myslíte, že jdete?“

„No, já si jako myslím, že jdu za Billem.“ Odpovím jí stejným způsobem, jako mluví ona se mnou a pokusím se kolem ní prosmeknout, jenže ji trošku podcením. Ať se hnu na kteroukoli stranu, ona je tam vždy o vteřinu dřív, takže nemám nárok. „Dámo, byla byste tak laskavá a přestala mě zdržovat. Billchen na mě čeká.“ Všimnu si, že se zatváří hrozně šokovaně, když si dovolím jejího boha nazvat tímhle familiérním oslovením. Ta je buď sklerotická, že si mě nepamatuje a k tomu naprosto slepá, protože nezaregistrovala do očí bijící podobu mezi námi, nebo si ze mě dělá srandu.

„Pan Kaulitz nemá momentálně čas na návštěvy.“ Zavrtí rozhodně hlavou a nevypadá, že by mi v následujících minutách byla ochotna jít z cesty. Jaká já jsem pro ni návštěva?!

„Ženská, už minule jsem vám…“ Zničehonic moje ústa oněmí, protože k mým uším dolehne hlasitý mužský smích. Dvojí smích, abych byl přesný. Jak já tak recepční se po něm otočíme a spatříme Billa, jak míří naším směrem. Tak proto nemá čas na návštěvy!

„Tomi!“ Vykřikne, když si mě všimne a div se nerozběhne ke mně. Ten má zase ránu, pomyslím si, když ho sjedu pohledem od hlavy k patě. Tričko i kalhoty jsou v pohodě, dokonce má i normální boty, ale nebyl by to on, kdyby to prostě celý nějak neozvláštnil. Hodil na sebe nějaký peří.

„Nějaké problémy?“ Billův první dotaz směřuje k recepční, která zavrtí hlavou, skloní jia poslušně se vrátí za svůj pultík. Jedno se mu musí nechat, zaměstnance má vycepovaný jako snad nikdo. Stačí jedno slovo nebo i pohled a vědí, kde je jejich místo. „Už jsem se bál, že se tě nedočkám.“ Řekne, abych to slyšel jen já, a pohladí mě po rameni. Možná bych se i usmál, kdybych nebyl natolik zaujat jeho doprovodem. „Tohle je…“ Řekne dvojče poté, co ukáže vedle sebe. Jeho společnost však uzná, že by bylo vhodnější, kdyby se mi představil sám.

„Juan Miguel González Sanz, ale můžeš mi říkat Juanmi.“ Zazubí se na mě modýlek, v ten samý moment mám chuť chytnout ho pod krkem a pořádně zmáčknout. Nebylo třeba, aby mi sděloval svoje ctěné jméno, protože jsem ho už zdálky poznal. Zas tak krátkou paměť nemám, abych ten jeho ksichtík zapomněl.

„Tom.“ Stisknu jeho dlaň a snažím se mu přitom rozdrtit všechny kosti v prstech. Blbeček. Kdyby aspoň nevypadal tak dobře! Myslel jsem, že je to nemožný, ale tenhle týpek má oči ještě tmavší než Bill, na tváři dvoudenní strniště a hlavu zdobí kratší tmavě hnědý vlasy. Jeho opálení je ještě víc zvýrazněno světlými barvami, do kterých se oblékl. A přestože má na sobě teplejší svetr, vidím, že to není žádná vychrtlina, ale že na sobě maká a tělo má samý sval. Sečteno podtrženo, je nechutně dokonalej a ať si s Petem udělali cokoli, chápu tu nevraživost vůči němu. I mně leze neskutečně na nervy a to ho neznám ani pět minut a nejsem z branže.

„Domlouvali jsme se na naší další spolupráci.“ Objasní mi Bill, proč za ním tenhle blbeček přilezl. A zaksichtím se nad tím, co všechno si dovedu představit pod slovním spojením „další spolupráce“. Sám sobě nadávám, že ho takhle hnusně podezřívám. Vždyť jsem přesně za tohle byl na Billa naštvanej a nesnášel jsem to na něm. Tak proč to dělám taky? Odpovím si sám, protože mám strach, že ho znovu ztratím. Jenže tohle je právě jeden ze způsobů, jak o něj přijít.

„Skvělý,“ řeknu jen a pokusím se usmát, ale hádám, že můj úsměv působí šíleně křečovitě. Pitomeček z mola a coverů módních magazínů se na mě nepřestává křenit a já jen doufám, že se co nevidět sebere a půjde si po svých. Moje modlitby byly vyslyšeny, protože s bráškou prohodí ještě několik vět a pak oznámí, že musí letět, protože má ještě pár věcí k vyřízení. Nejšťastnější jsem ale teprve, když sleduji jeho vzdalující se záda. No doufám, že jen tak nebudu mít tu čest a nesetkám se s ním znovu. Na nějakej čas mi těch pár minut s ním stačilo.

„Co se tak šklebíš? Zůstane ti to.“ Dobírá si mě diva a drcne do mě loktem. Mám chuť mu říct, že na to, jakej je to pro něj kretén, se s ním náramně bavil, ale tuhle kousavou poznámku spolknu. Takovej blb mi za hádku s Billem fakt nestojí.

„Ale,“ mávnu rukou. „Od rána mám den blbec. To neřeš.“

„Já taky,“ nechá se slyšet dvojče a okamžitě si začne stěžovat. „Od rána jsem obklopen samými idioty, co mi akorát přidělávají práci.“

Dívám se na něj, jak na prstech vypočítává, co všechno musel kvůli neschopnosti svých podřízených dneska řešit, a nevěřícně u toho vrtí hlavou. Jako by nemohl uvěřit tomu, že zaměstnal lidi, co jsou naprosto k ničemu. Mezi námi, oni k ničemu nejsou, to jen můj bratr je šílený perfekcionista a co neodpovídá přesně jeho představám, nestojí za nic.

„Radši pojď, ty pštrosí králi,“ popadnu ho za loket a pokusím se ho nasměrovat ven z budovy. Než by se vykecal, strávili bychom tu zbytek mládí.

„Cože?“ Zarazí se a vysmekne se mi. „Nejsem žádnej pštros, Tome!“

Nemůžu si pomoct, ale jeho svršek mi prostě toho ptáka připomíná, a výraz, kterej právě nasadil, to akorát umocnil. Rozzuřenej pštros. Nad tou myšlenkou se zasměju, ovšem Billovi moje narážka už tak vtipná nepřipadá. Stojí naproti mě s rukou v bok a mračí se. Tuším, že přemýšlí nad tím, jestli mě má taškou vzít přes hlavu hned nebo až za chvilku. Nakonec se ale rozhodne jinak. Věnuje mi dotčený pohled, obejde mě a vyjde ven na ulici. Ve vlastním zájmu jdu pár kroků za ním a čekám, dokud se mnou sám nezačne komunikovat. Dělával jsem to tak i dřív. Kdykoli se urazil, vyčkal jsem, až na mě promluvil a teprve pak jsem se pokoušel začít žehlit, co jsem předtím pokazil. Jenže Bill se k tomu tentokrát nemá. Dokonce ani ve chvíli, kdy s ním srovnám krok, se na mě nepodívá.

„Billchen?“ Oslovím ho něžně a doufám, že ho aspoň trošku obměkčím.

„Hm.“ Zahučí a přehodí si tašku do druhý ruky. Taky nadělá! Dřív míval větší smysl pro humor. Uvažuji nad tím, čím si ho nakloním zpátky na svou stranu. Přece jen se mi podaří vybrat něco, čím dokážu vrátit úsměv na jeho rty. Akorát si teda nejsem jistej, jakej nebo spíš jestli vůbec nějakej užitek z toho budu mít já…

autor: LadyKay