autor: LadyKay
Nejsem schopen jediného slova ani pohybu. Jen s pusou dokořán zírám na osobu svého dvojčete a přemýšlím, jestli ho někdo během těch dvou dnů nevyměnil. Sice vypadá jako ten Bill, co mě předevčírem milostivě přijal, strniště na tváři se k mé nelibosti ještě nezbavil, ale chová se jinak. Dokonce se na mě i dívá jinak.
„Bille, já…“ Myšlenka mi není dovolena dokončit, protože mi vstoupí do řeči.
„Mrzí mě to a…“ zadrhne se a opět na něm vidím, jak moc se mu do toho nechce. Nechce se mu ta slova vyslovit, přesto se nakonec zhluboka nadechne, zadívá se mi do očí a dokončí, co započal: „Byla to
moje chyba.“ Asi budu mít infarkt! Bill Kaulitz, neomylný Bill Kaulitz právě přiznal, že to mezi námi podělal on. O mně napadlo ani slovo. Nepoužil staré a ohrané ‚chyba je vždy na obou stranách‘, ale vzal to celé na sebe. No to mě podrž! Naprosto jsem už přestal doufat, že u něj budu svědkem toho, že se mně nebo někomu jinému omluví. Že by se v něm přece jen hnulo svědomí?
‚Bill chce být dokonalý…‘, ‚Dokonalý rovná se bezchybný…‘, ‚Nikdy nepřizná svou chybu.‘, ‚…kdyby přiznal, že je chyba na jeho straně, bylo by po dokonalosti.‘. Tyhle věty mi jedna za druhou připadají na mysl a mně se z toho, jak mi víří v hlavě, začíná dělat špatně. Hlas člověka, který je přede mnou kdysi pronesl, je zpočátku jasný, ale každou vteřinou je vyšší a vyšší a přechází až do pištivého tónu. Omluva z Billovy strany byla jedna z věcí, po kterých jsem celou tu dobu toužil. Teď jsem ji dostal, přesto ale není má reakce taková, jakou bych očekával. Přistihnu se při tom, že zkoumám každičký Billův pohyb, gesto, změnu v obličeji a sám sebe se ptám, jestli je to hrané nebo skutečné.
„Přemýšlel jsem,“ ozve se znovu jeho hlas a zbaví mě tak těch dotěrných myšlenek. „Tome, já tě potřebuji. Bez tebe to prostě nezvládám.“ Znovu sevře mou dlaň, tentokrát o poznání silněji, naléhavěji. Jeho oči se lesknou a nevím, zda se mi to jen zdá, ale připadá mi, že se pokouší zadržet slzy. V poslední době jsem se u něj setkával převážně se dvěma emocemi. Tou první byla zlost. Vztek a rozhořčení, kdykoli jsem se rozhodl jednat podle sebe a ne podle toho, co chtěl on. Druhou byl chlad. To při našem posledním setkání. Zpočátku byl odměřený, chladný a snad i vzdálený, až mě z toho bodalo u srdce. Dokonce se mi do mysli vkradla domněnka, že ke mně vůbec nic necítí. Vyjma bratrské lásky. Obával jsem se, že jsem mu lhostejný, že zapomněl na všechno, co mezi námi bylo a udělal krok vpřed. Nyní však znovu začínám věřit, že city, které ke mně choval, v něm stále žijí. Zároveň si uvědomuji, že je úplně jedno, jak moc a kolikrát se pokusím potlačovat lásku k němu, ta mrcha mě stejně pokaždé přemůže.
Jasně, že nezapomínám na to, jaký můj drahý bratr je. Uvědomuji si, jak sobecký, egoistický a arogantní dokáže být. Na druhou stranu je citlivý, zranitelný a potřebuje, aby jej někdo ochraňoval. Tuhle jeho stránku nezná moc lidí, snad jsem i jediný, komu ji kdy ukázal.
Jedna slaná kapka si nakonec přece jen najde svou cestu a sklouzne po Billově tváři. Po ní následuje další a další, a ačkoli nesnáším vidět ho v tomhle stavu, jsem vděčný, že vzdal pokusy ovládnout se a nerozbrečet se. Konečně totiž vidím, jak se doopravdy cítí. Tyhle slzy jsou pravé. Nejsou to ty, které používáme občas jako zbraň, když se snažíme u druhých něčeho dosáhnout. Ty, které právě kanou po Billových lících, jsou odrazem toho, co se domnívám, že cítí ve svém srdci.
„Tomi,“ osloví mě něžně. Nikdo na světě by nedokázal tuto zdrobnělinu vyslovit tak, jako to umí on. Jen Bill ví, jak ji říct, aby zněla takhle, aby se při tom můj srdeční rytmus zrychlil. „Vrať se. Vrať se ke mně.“ Podívá se na mě uslzenýma očima a já vzápětí zaskočím i sám sebe, když se po kolenou přemístím k němu, a opatrně jej sevřu v náručí. Dotěrný hlásek v mojí hlavě se mi vysmívá, nadává mi a také upozorňuje, že jsem se dočkal jen omluvy a ne toho, po čem tolik prahnu. Neposlouchám jej. Nejsme postavy v nějakým stupidním románu, který lidi čtou, tady se jedná o život, o náš život. Bill je ztělesněním toho mého, bez něj není můj život úplný. Nedá se snést. Ublížil mi, ranil moje city, ale můj svět bez něj je prázdný a tichý a smutný. Schází v něm jeho přítomnost. Uvědomuji si, jak moc mi chybí. Potřebuji Billa vedle sebe, aby mě rozesmíval, objímal, dotýkal se mě, líbal a miloval. Ale taky proto, aby mě vytáčel do nejvyšších obrátek, svými nápady přiváděl k šílenství nebo aby mě i jediným slovem rozčílil. Takový je můj Bill.
Bill zaboří obličej do mého trika a slyším, jak ztěžka vydechne. Působí to na mě, jako by se mu ulevilo. Najednou jako by mohl snáze dýchat. Mezi prsty zdravé ruky drtí bavlněnou látku, zatímco ho dlaní konejšivě hladím po zádech. Nevím, kdo z nás je v tento moment šťastnější. Je to tak dlouho, co jsem jej naposledy držel v náručí, co jsem se ho směl dotknout, vdechovat jeho vůni. Pro mé dvojče byla moje náruč odjakživa něco jako útočiště. Místo, kam se mohl schovat před celým světem, když měl strach, že mu ublíží. Jenže najednou byl o tohle bezpečí ochuzen. Možná právě to s ním hnulo. Jen bylo potřeba, aby si to uvědomil a následně přehodnotil svoje předchozí chování a zacházení se mnou.
„Bille?“ Oslovím ho a vyčkávám, až mi nějakým způsobem dá najevo, že mi naslouchá. K mé nelibosti si vybral to, co jsem chtěl nejméně. Stačilo by, kdyby jen zamručel. Jenže Bill se místo toho narovná. Zůstane však sedět v mé těsné blízkosti a vyčkává, co mám na srdci. Mám trochu strach z toho, jak bude reagovat, až mu to řeknu. Musím to ale udělat. Hned teď mu musím ukázat, že si se mnou už nebude moct dělat, co si zamane.
„Chci, aby to bylo podle mě.“ Řeknu důrazně a čekám, že začne ječet. Jenže mlčí. Jen tiše sedí, dívá se na mě a nakonec nakloní hlavu na stranu, čímž mě vybízí, abych mu to objasnil. „Neber to tak, že tu chci zavádět nějaká pravidla, nebo ti přikazovat, co máš dělat. Ne… Chci, aby to bylo jako dřív, ale bez…“ Najednou se zarazím, protože nevím, jak mu mám říct, že nestojím o další projevy jeho sobeckosti a egoismu, obviňování a podezírání.
„Bez těch sraček.“ Dopovím větu a další se mu v kostce pokusím vysvětlit, co si pod tím má představit: „Ani jeden z nás nebude rozhodovat za toho druhýho. Nebudeme se vzájemně do ničeho nutit a o všem spolu budeme otevřeně mluvit. To, že chci, abys mi byl stoprocentně věrnej, snad nemusím říkat, ne?“ Ušklíbnu se, když si vzpomenu na pitomečka Maxíčka. Bůhví, kde je mu konec. Doufám, že je to míle daleko odsud!
„Okay,“ odsouhlasí diva po pár minutách naprostého ticha a já se zmůžu jen na to, abych zamrkal. On se mi fakt asi zdá! Čekal jsem, že se bude šklebit, držkovat, že mu tu něco přikazuju, nebo se k tomu nějak vyjádří, ale spletl jsem se.
„To je všechno?“ Vysoukám ze sebe a přivolám zpět Absintha, co se vydal na průzkum bratrovy kanceláře. Byl bych nerad, kdyby tu zničil nějaký exkluzivní kousek nábytku. Ačkoli, když si vzpomenu na ten nechutně drahej kýčovitej polštář, co si Bill jednou vydupal a kterej pak s klidem dal psovi na rozkousání, možná by se nic nestalo, kdyby tu něco zničil.
„Pokud tímhle napravím to, co se stalo.“ Pokrčí ramenem, usměje se na Absiho, který se rozhodl ochutnat koberec, na kterém sedíme, a pak se otočí zpátky na mě: „Neexistuje
nic, co bych neudělal, abych tě získal zpátky. Chci prostě být s tebou a udělám
cokoli.“ Tón jeho hlasu je tak odhodlaný, že mi nedovolí ani na okamžik zapochybovat o pravdivosti jeho slov. Ihned jim uvěřím a spokojeně se usměju. Možná přece jen nebude Bill tak ztracenej případ, jak jsem se domníval. Třeba jsem si měl dupnout už dřív a mohlo to být všechno jinak.
„Absi.“ Okřiknu ho, když nepřestává žužlat koberec. Jenže se dočkám jednak ignorace ze strany zvířete a jednak napomenutí od dvojčete, že ho mám nechat být, protože stejně chce kupovat novej, protože tenhle už není in. Fajn, tak ať si Absinth poslouží, když dostal požehnání od Jeho Veličenstva.
„Co se děje?“ Zeptám se, když si všimnu, jak se chytí za rameno a jeho obličej se stáhne do nehezké grimasy.
„Ale nic,“ zavrtí hlavou. „Jen mi v tom zase škube. Za chvilku to přejde.“ Pokouší se mě ubezpečit, že za pár okamžiků to bude zase v pořádku. Kdyby jen věděl, jak moc trpím s ním. Jen pohled na něj mě bolí. Kdybych byl s ním, třeba…
„Ještě jsi mi pořádně neřekl, jak se ti to stalo…“ Uvědomím si, že mi nepopsal, kde k tomu přišel. „Spadls, to vím, ale…“
„Ze schodů.“ Odvětí stylem, jako by z nich lidi padali dnes a denně, a mně tím div nezpůsobí srdeční kolaps. Zbláznil se? Vždyť se mohl i zabít! Stačilo by, aby… Ani na to raději nechci pomyslet. Jen Bill se tváří jakože nic, protože podle něj je zřejmě naprosto běžnou záležitostí, že člověk prostě jde a spadne ze schodů dolů. Proč se tím stresovat, že?
„Z jakých schodů?“ Přistihnu se, že ze mě v tuto chvíli promlouvá spíš starší bratr. Nedokážu to ovládat. Nejde to kontrolovat. Vždycky to bude silnější než já.
„Tady,“ řekne. „Špatně jsem šlápl a prostě jsem slítl.“ Nadechnu se, abych mu k tomu něco řekl, ale Bill mě přeruší a dodá, že to byla nešťastná náhoda. Nevím proč, ale moc se mi tomu věřit nechce. Ano, býval už dříve nemehlo, byl schopný zakopnout o jediný kámen na ulici, ale něco mi říká, že mi věší bulíky na nos. Rýpat se v tom zatím nebudu, však na to ještě přijde.
Krám blbej! Že já vůl to vůbec sundával. Teď budu zase půl hodiny přemýšlet, kam která blbost patří. Člověk by si myslel, že za tu dobu, co to musím nosit, je pro mě hračka se do toho nacpat, ale omyl. Ráno co ráno a večer co večer s tím zápasím. Nejradši bych to někam flákl, ale nemůžu, protože pan doktor, co mě ošetřoval a co byl na můj vkus nechutný chytrák, mě několikrát důrazně upozornil, abych tenhle krám nosil a sundával ho jen do sprchy.
Na druhou stranu mi to přece jen k něčemu bude. V Tomovi se probudil ochranitelský a pečovatelský instinkt, konečně přestal dělat ofuky a svolil, že to zkusíme ještě jednou. Původně jsem sice…
„Slyším,“ řeknu hned poté, co přijmu hovor. „Samozřejmě že jsem to já. Kdo jiný by to asi byl?! Co chcete?“ Recepční na mě začne chrlit spoustu nesouvislých vět, ze kterých nevím ani hlavu ani patu. Pochopím jen Arpová, rozhovor, Vogue.
„Tak se jí zbavte. Jak? To je jedno. Prostě si něco vymyslete.“ Prásknu s telefonem a posadím se na židli. Poslední, nač mám náladu, je bavit se s tou vlezlou ženskou. Navíc v tomhle stavu. Bůhví, co bych se pak o sobě dočetl!
„Já se na to můžu… Dále!“ Zahučím nevrle, když se ozve netrpělivé klepání na dveře. Kdo to sem proboha zase leze?! To mi nemůžou dát chvilku pokoj? Když už mi tu nevyzvání telefon, tak mě někdo přijde otravovat osobně. No, jestli je to ta baba z Vogue, tak ať si mě ta nána z recepce nepřeje! Poletí odsud na hodinu. Jasně jsem jí řekl, že se jí má zbavit.
„Billchen?“ Překvapeně vzhlédnu od stolu a spatřím Toma, jak zavírá dveře. Toho bych tu opravdu nečekal. Ráno mi tvrdil, že má hodně práce a že nemá nárok se do večera ani na chvilku utrhnout, což mě přirozeně štvalo, ale nekomentoval jsem to. Je to teprve týden, co jsme si řekli, že to znovu zkusíme a přece jen je to mezi námi pořád dost křehké. Tom by si svůj návrat ke mně mohl klidně rozmyslet a to nemíním připustit. Proto jsem to oznámení vzal s klidem a zatnul jsem zuby. Nějak to musím vydržet.
Pohledem zkontroluju čas na hodinkách. Nejsou ještě ani tři a on je tady. Že by se mu po mně zastesklo? Přál bych si, aby to bylo tak a nepřišel za mnou, že něco potřebuje. Důkladně si ho prohlédnu od hlavy až k patě. Nevím, jestli je to tím, že jsme se nějaký čas prakticky nestýkali, ale přijde mi, že je Tom teď nějak hezčí, mužnější a přitažlivější.
„Můžu?“ Ukáže na židli a já přikývnu.
„Hned se ti budu věnovat. Jen se našněruju do tohohle nesmyslu.“ Zamumlám si spíš pro sebe a asi posté se pokusím nasoukat zpět do ortézy. Tom moje snažení chvilku pobaveně sleduje, až se mu mě nakonec zželí a přistoupí ke mně.
„Ukaž,“ vezme si ode mě ten krám a než se naděju, mám ortézu nasazenou. To by mě zajímalo, jak to dokázal? Zápasím tu s tím takovou dobu a přijde on a má to hned.
„Díky,“ řeknu a zlobím se sám na sebe. Odjakživa jsem nesnášel, když mi něco nešlo a někdo jiný to zvládl levou zadní. Připadal jsem si pak jak neschopný idiot. A přesně ten pocit mám právě teď.
„Mám dvě ruce.“ Tom zřejmě poznal, co se mi honí hlavou a tohle měl být jakýsi pokus o útěchu. Ačkoli jsem čekal, že se vrátí zpět k židli, na kterou se hodlal posadit, zůstává i nadále stát v mojí blízkosti. Okamžik zvažuji, jestli je to dobrý nápad, ale nakonec stejně vstanu a postavím se naproti němu. Možná se mi to zdálo, ale přišlo mi, že v momentě, kdy se naše oči střetly, Tom na chvilku zatajil dech.
„Vždycky jsi byl šikovnější.“ S těmito slovy ho pohladím po tváři. K mojí nesmírné radosti se opře do mé dlaně, zavře oči a rty se mu zvlní do spokojeného úsměvu. Původní záměr byl jiný, ale protože jsem si nebyl stoprocentně jistý tím, jak bude reagovat, omezil jsem se na pouhý dotyk. Všechno má svůj čas.
„Co tě sem přivádí?“ Zajímám se, co je důvodem téhle nečekané návštěvy a klesnu zpět na své místo. Tom se vyhoupne na desku stolu, přestože si je moc dobře vědom, že mi to vadí. Vždycky jsem se vztekal, když mi sedl na papíry, což udělal i teď. Na druhou stranu ho mám takhle blíž, než kdyby seděl naproti.
„Musím mít důvod?“ Zeptá se skoro až naštvaně a nakrčí u toho čelo, na němž se mu tím pádem vytvoří několik vrásek.
„To ne,“ zavrtím hlavou a odtrhnu pohled od listů, na kterých sedí. Právě jsem přemýšlel, na co přesně se usadil, ale to je vlastně jedno. Ať si sedí, na čem chce.
„Jen jsi říkal, že toho máš dneska hodně.“ Připomenu mu, co mi ráno sám tvrdil do telefonu. Ode dne, kdy jsme se, řekněme, udobřili, si každé ráno a večer voláme a to i v ty dny, kdy spolu trávíme nějaký čas. Sice většinou mluvíme o takových věcech jako například, co kdo z nás dělal a co má v plánu další den. Pořád to není jako předtím, ale nějak se k tomu dopracovat musíme. Nikdy jsem nebyl moc trpělivý a nejraději bych měl všechno hned, ale bohužel to nejde. Vydrž, Bille, vydrž.
„Vím,“ slabě přikývne. „Vyskytly se ale menší komplikace, takže jsem to musel přehodit na jindy. A vzhledem k tomu, že mám celý odpoledne volno, napadlo mě, že bychom…“
„Fajn,“ odsouhlasím dřív, než mi stihne svůj návrh předložit. Stejně se k tomu moc neměl a já jsem i bez toho, aby dokončil větu, pochopil, co chtěl říct.
„Taky jsem pro dnešek skončil. Jen se sbalím a můžeme odsud vypadnout. Co podnikneme?“
„Půjdeme ke mně.“ Tomova věta mě naprosto odzbrojí a jsem rád, že sedím. Kdyby to tak nebylo, asi by to se mnou seklo. Čekal jsem cokoli, ale ne, že mě pozve k sobě domů. Během uplynulých několika dnů jsem nabyl dojmu, že si bude nějakou dobu udržovat určitý odstup, čemuž napovídal i fakt, že jsme víceméně stále byli obklopeni lidmi. Jediné chvilky, které jsme trávili o samotě, byly jízdy autem anebo ty, kdy za mnou přišel do kanceláře.
„Dáme si něco k jídlu a pak můžeme skouknout nějakej film nebo si jen povídat. Jako dřív. Pokud teda nemáš nic proti…“
Zbláznil se? Je snad jasné, že mnohem raději budu s Tomem sám než někde, kde nás budou očumovat lidi. Toho jsem si za celý život užil až dost. Chvilku mlčím a prohlížím si jeho obličej, z nějž je patrné, že mám trochu obavy z toho, jak se k jeho návrhu postavím. Nakonec mu věnuji úsměv a dodám: „Vlastně proč ne?“
autor: LadyKay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
Bill je zmetek až dostane Toma tam kam chce pak mu opět ukáže kdo je Bill.
Tom to vyjadril strašne krásne, ako potrebuje Billa na to všetko:) Ja verím, že Tom Billa pozná dobre a vie kedy hrá a kedy je úprimný. Teraz je naozaj úprimný. Len mám strach, či je naozaj v poriadku, stále mi v hlave prebiehajú tie jeho zvláštne spôsoby v práci, keď zabúda na veci a je taký divný. Akoby mal nejakú duševnú chorobu… vôbec si neviem predstaviť čo nás ešte v tejto poviedke čaká. Ale je úžasná a ja som veľmi vďačná, že pokračuje.