autor: B-kay
Povídka zrozená během měsíce, o kterém jsem si původně myslela, že je začátkem mého konce se psaním. A podívejte, jak to dopadlo :). Původně jsem ji neměla v plánu zveřejnit, psala jsem ji pro sebe a pro vlastní potěšení, ale vzhledem k mému zranění ruky jsem se rozhodla, že vám přeci jen dovolím nahlédnout do ní. Všichni jistě dobře víte, že mi jednodílky nikdy příliš nešly, proto vás prosím, neočekávejte od téhle povídky něco, co vám nemůže dát. Berte to s rezervou, možná jako zkrácení dlouhé chvíle nebo jako maličké potěšení :).
I přesto všechno vám přeji krásné počtení 🙂
V předvečer štědrého dne došel Tom doprostřed pokoje a zůstal stát na místě bez pohnutí. Na bosých nohou cítil chlad podlahy, z pootevřeného okna dovnitř proudil ledový vánek. Ani nemusel otáčet hlavu, aby se přesvědčil, že se venku právě spustil sníh. S Billem se kvůli tomu dohadovali celé odpoledne. Jeho mladší bráška si byl úplně jistý tím, že se dočkají bílých Vánoc, a kdyby mu Tom tehdy uvěřil a nesnažil se jej přesvědčit o opaku, nepřipadal by si nyní tak hloupě. Alespoň jednou chtěl mít pravdu on. Netušil, jak to Bill dělá, ale vždycky uměl dokonale vycítit, kdy začne sněžit. Jako by byl on sám dítětem sněhu; přesně tím, o kterém jim maminka vyprávěla téměř každou noc. Tom by si rád poslechl i jinou pohádku, ale Bill tu pohádku miloval a Tom tak nějak přirozeně začínal přicházet na to, že by měl milovat věci, které miluje i jeho bratr. Že by bylo hezké sdílet společné záliby, ať už by se jednalo o oblíbený způsob trávení volného času, oblíbenou hračku nebo pohádku na dobrou noc.
Zhluboka se nadechl a zlehka zakmital zkřehlými prsty u nohou. Byl připravený pustit se do hry. I tu se naučil milovat teprve poté, co zjistil, jak moc se Billovi líbí. Zvedl ruku do vzduchu a natáhl ji před sebe. Konečky jeho prstů se okamžitě setkaly se svým zrcadlovým odrazem. Zvedl hlavu a jemně se pousmál, zadíval se do svých očí a zavrávoral. Se zatajeným dechem hleděl před sebe, rukou sklouzl níž a pohladil svůj odraz na břiše. Pokojem se vzápětí roznesl tichý smích. Tom si už delší dobu uvědomoval, že to byl ten nejkrásnější zvuk, jaký kdy slyšel. Zopakoval pohyb své ruky, opět zlehka pohladil svůj obraz a s očekáváním naslouchal, kdy jej bude moct zaslechnout opět. Ozval se okamžitě, jakmile se jeho ruka dotkla dětského pyžámka. Očekával ten samý dotek na svém těle, zrcadla přeci fungují na takovém principu, nebo ne? Ale jeho vlastní odraz uhýbal jeho dotekům, tlumil svůj tichý smích v dlaních a couval od něj, vydávajíc při tom rozkošný pískot.
„Zase jsi prohrál,“ pozdvihl obočí, pobaveně kroutíc hlavou. Bříškem se mu rozléhalo příjemné teplo. Byl to opravdu zvláštní pocit, který nastával pouze tehdy, když se mu podařilo Billa rozveselit nebo potěšit. „Nesmíš se smát,“ dodal se smíchem a došel až k němu, připraven pustit se do toho ještě jednou, pokud by Bill chtěl.
„Ty mě nesmíš šimrat,“ píplo klubíčko skrčené na zemi, rukama si chránící hrudník před dalším útokem Tomových šikovných prstů.
Tom dopadl na čtyři přesně naproti němu a hravě na něj vyplázl jazyk. „To není proti pravidlům.“
„Na žádných jsme se nedomluvili,“ namítl Bill, natáhl ruku a strčil ji do misky s bonbóny, kterou si vzápětí nešikovně převrhnul do klína. Hřbetem malé dlaně si pomalu otřel slzy, které mu stékaly po tváři jako důsledek Tomova šimrání a vesele se pustil do sbírání malých žlutých kuliček.
„Vždyť to říkám,“ řekl Tom a natáhl se po jednom z bonbónů. „Můheme si zahát něcho jiného,“ zahuhlal s plnou pusou a díval se na Billa, který si právě vkládal do pusy žlutou kuličku a poté vrátil misku opět na stůl.
„Baví mě to,“ ozval se Bill tiše, natáhl se a tentokrát on Toma pošimral na břiše. „Jsme úplně stejní, Tomi. Není to zvláštní?“
„Nejsme úplně stejní, tady vevnitř,“ přisunul se blíž a položil rozevřenou dlaň na velké B na Billově hrudníku. „Tady jsme jiní.“
„Já vím, já vím,“ Bill rychle mávl rukou a opřel se do toho doteku. „Ale myslím… podívej se na nás. I maminka si nás plete. Vypadáme stejně, jsme stejní.“
„Možná jsme měli být jedním a v poslední chvíli jsme se rozdělili na dvě poloviny,“ přemýšlel Tom nahlas, sledujíc husté pápěří poletující za okny.
Bill vykulil oči, klekl si tak, že byli tvářemi přesně naproti sobě, vzájemně si hledící do očí. Pokud by se ten okamžik řadil do jejich zrcadlové hry, nepohrál by ani jeden. Nehýbali se, jejich nádechy i výdechy byly dokonale sjednocené, možná i jejich srdce tloukla stejným rytmem. Ticho bylo opět přerušeno Billem.
„To by znamenalo, že nám oběma chybí ještě druhá polovina,“ uvažoval, na čele se mu neúnavným soustředěním vytvořila drobná vráska. „Ale kde je?“
Tom trhl ramenem. „To nevím,“ odpověděl popravdě. „Ale můžeme ji začít hledat.“
„Společně?“ zeptal se Bill, za jeho slovy byly skryty obavy.
„Jasně že společně.“ Tom naklonil hlavu a vtiskl Billovi do vlasů drobný polibek.
I za tu krátkou chvíli stihl zachytit pozůstatky ovocné vůně Billova šamponu. Miloval ji. A miloval ji dokonce i bez toho, že by si byl jistý tím, že ji miluje i Bill.
Bill se zachvěl radostí, omotal ruce kolem Tomova krku a vylezl mu na klín. Tom ještě nebyl natolik silný, aby jeho váhu udržel, chvíli balancoval na třesoucích se rukou, než svou snahu vzdal. Převalili se na bok a poté, co se přestali smát, zůstali tiše ležet. Končetiny propletené, udržující oční kontakt. Najednou byli jen oni a sněhové vločky za okny. Nic mezitím a nic potom.
„Myslíš, že se to někdy změní?“
„Co, Bille?“
„Že už nebudeme vypadat stejně.“
„To nevím, možná,“ odpověděl Tom a palcem na noze pohladil Billovo lýtko. Bill měl zřejmě zálibu v pokládání mu otázek, na které neznal odpovědi. Nikdy jej na to ale neupozornil. Líbilo se mu to, že se vždy radil právě s ním.
„Neumím si to představit. Ty ano?“
Tom se nad tím zamyslel. Možná si to uměl představit, ale ta představa byla natolik zvláštní, že na ni plánoval okamžitě zapomenout. Bylo nepředstavitelné, aby nevypadali stejně. Vždy byli stejní.
„Ani já,“ dostal ze sebe nakonec a přitiskl si Billa blíž k sobě.
Bill se hlavou opřel o Tomovo rameno, zavřel oči a přemýšlel nad tím, co je čeká. Představoval si, jak budou společně pátrat po svých druhých polovinách, jak asi vypadají a jak zjistí, že našli to pravé. Po dlouhé chvíli ticha se roztřeseně nadechl, otevřel oči a zadíval se na Tomovu tvář, vznášející se nad ním.
„Už jsem si myslel, žes usnul.“ Tom se na něj usmíval a Billovo srdíčko pod tím úsměvem doslova tálo.
„Jsi šťastný, Tomi?“
„Ne,“ zněla jednoduchá a jasná odpověď.
„Proč ne?“ zeptal se Bill, okamžitě vyskočil do sedu a prohlížel si Toma s obavami. Proč mu neřekl, že ho něco trápí?“
„Protože budu šťastný, jen když tě teď pořádně zlechtám,“ řekl se smíchem a vrhl se na Billa, který se převalil na záda a naplnil pokoj radostí.
O několik let později, když se dětství přehouplo v pubertu, stála dvojčata na tom samém místě, ve stejném pokoji, zvláštní náhodou dokonce ve stejnou dobu. Opět byl předvečer štědrého dne, za okny opět chumelilo a velké bílé sněhové vločky slibovaly překrásné svátky. Dvojčata však ničemu z toho nevěnovala pozornost. Byli možná až příliš zaměstnání zíráním na toho druhého. S pomalu červenajícími, rozzuřenými tvářemi připomínali býky těsně před zápasem. Nemluvili, Bill dokonce dodržoval mezi ním a bratrem bezpečný odstup, což nebylo ještě nikdy předtím potřebné. Za celý svůj život se pohádali jen několikrát a ve většině případů se téměř okamžitě udobřili, ale tentokrát to vypadalo na pořádný boj. Z Tomových očí šlehaly plameny a kousek po kousku spalovaly Billovy vnitřnosti. Ve chvíli, kdy jej Tom silně drapl za zápěstí a přitiskl na své tělo, nevěděl, co může čekat. Byl by schopen uhodit jej? Instinktivně odvrátil tvář, očekávaje úder, který byl v jeho představách stejně tak nereálný jako naděje, že by snad Tom sdílel stejné pocity. Mezi sourozenci nebývají rvačky ničím neobyčejným a zřejmě ani jejich pouto nebylo natolik magické a silné, aby se vyhnuli hloupým potyčkám.
Tom si všiml strachu v Billově obličeji. Vyděšeně povolil stisk, pustil Billovy ruce a ustoupil dozadu.
„Proč jsi to udělal?“ zavrčel vzápětí.
„A proč ty?“ Bill věděl, že je hloupé odpovídat otázkou, ale na nic lepšího se nezmohl.
„Ona políbila mě. Nečekal jsem to. Nemůžu za to. Neudělal jsem to naschvál,“ rozhodil Tom ruce v obranném gestu. „Na rozdíl od tebe,“ dodal naštvaně.
„Nic tak strašného jsem neudělal,“ pípl Bill tiše, i když by se za své chování nejraději propadl do země.
„Líbal ses s Andreasem! Přede všemi našimi přáteli! Přede mnou! Bille… přede mnou,“ poslední slova nalomila sílu jeho hlasu a on najednou působil zlomeně.
„Slíbils, že počkáme. Že najdeme svoje chybějící poloviny spolu. Slíbils to a pak jsi ji tam osahával. Nebo jsi i v tom nevinně?! Přilepila si snad tvoje ruce na boky a pak si je sama strčila pod triko?“ Raději rychle pokračoval v obviňování Toma. Bylo to jednodušší, než přiznat si fakt, že se propadal do neznáma, do míst, kam mu nikdy nemělo být umožněno nahlédnout. Byl naštvaný, žárlil a všechno to vyústilo do polibku, ze kterého se mu ještě teď převracely vnitřnosti. Andreas rozhodně nebyl
jeho chybějící polovinou.
Tom zalapal po dechu a odvrátil pohled. Ruce, které rychle strčil do kapes, se mu nepříjemně roztřásly. Nevěděl, že Bill viděl i tuhle část. Potřeboval to udělat. Potřeboval sám sebe přesvědčit, že je schopen něco takového udělat. Ta holka se mu vůbec nelíbila, měla světlé vlasy, olivové oči a snědou pleť, ale po sečtení všech těchhle vlastností, byla dokonalá. Byla dokonalá právě tím, že byla jiná a ani milimetrem svého těla nepřipomínala… Chtěl mu to vysvětlit. Chtěl mu říct všechno, co poslední dobou cítil, svěřit se mu se všemi pocity, ze kterých začínal pomalu šílet, ale kdyby to udělal, ztratil by ho. Tím si byl jistý.
„Jsem svobodný, můžu si dělat, co se mi zachce,“ zasyčel a opět se zadíval Billovi do očí. Měl pocit, že se mu srdce rozletí ve dvě poloviny. Bill měl v očích slzy. Slzy, které byly následkem Tomova dětinského chování.
„Když můžeš ty, můžu i já,“ dostal ze sebe Bill třesoucím se hlasem.
„Mohl by sis to dělat s někým jiným? Andy je náš kámoš, náš nejlepší přítel. Při pohledu na vás dva se mi akorát zvedl žaludek.“ Žaludek se mu nezvedl, sklouzl mu přímo do kalhot a donutil ho okusit ten nejodpornější druh závisti, jaký si lze představit. Žárlil, šíleně žárlil a neuměl to udržet pod kontrolou.
Bill rychle zamrkal přicházející slzy, ustoupil o krok stranou a zadíval se na Toma ublíženým pohledem. „Nepoznávám tě.“
„Co tím myslíš?“ zeptal se Tom, ruce pořád silně zaryté v kapsách. Třásl se po celém těle. Byl tak slabý.
„Ty nejsi tím Tomem, se kterým jsme přesně na tomhle místě hrávali naši hru. Nejsi mu vůbec podobný. Ten Tom mě měl rád, nikdy by mi neublížil. Na rozdíl od tebe,“ sykl a ukazováčkem šťouchl Toma do hrudníku. „Copak jsi to nepochopil?!“ z úst se mu prodral zoufalý vzlyk.
Tom neodpověděl. V krku cítil obří knedlík, jeho srdce bilo tak silně, že i Bill musel slyšet jeho zoufalé, vše říkající údery. Na rozdíl od svého majitele nebylo zbabělé. Chtělo promluvit. A na rozdíl od něj, nemohlo. A v tu chvíli toho nebyl schopen ani on. Díval se na svého bratra politého měsíčním svitem, sledoval překrásný, tmavě modrý odlesk jeho černých vlasů. Byl by schopen uvěřit představě, že pochází z jiného světa. V jeho přítomnosti zanikaly hranice mezi světlem a stíny, mezi lunou a jeho osobností; Bill se pro něj v tu chvíli stával součástí měsíce. Součástí něčeho tak nedosažitelného, že bylo zbytečné se o to vůbec pokoušet. Magický a neobyčejný.
„Co jsem měl pochopit?“ zeptal se nakonec.
„Myslíš, že jsem se chtěl líbat?“ vzlykl Bill, ale pořád se snažil působit silně. „S ním?“ Modlil se, aby Tom konečně pochopil a nenutil jej ponižovat se ještě víc.
„Bille, já-„
„Co se to děje?“
„Hádáme se,“ připustil Tom smutně a zvažoval, jestli má udělat krok dopředu omotat mu ruce kolem boků a přitisknout jej k sobě, nebo raději zůstat stát a nechat to na něm. Zůstal stát.
„Co se to děje s námi?“
Tom pokrčil rameno. Bill mu opět pokládal otázku, na kterou neznal odpověď.
„Jsi šťastný, Tome?“ Bill se postavil naproti němu. Snažil se zachytit jeho pohled, každým drobným gestem ho prosil o to, aby jim pomohl uniknout z toho bludného kruhu.
Tom překvapeně zamrkal. Bylo to jako dejá-vu. Ještě nikdy předtím nebylo tak těžké odpovědět na otázku, na kterou odpovídal celá léta.
„Já nevím, Bille,“ vydechl upřímně. „Nevím.“
Bill nešťastně zkřivil tvář, a když procházel kolem Toma, míříc do svého pokoje, byl rozhodnutý najít svou chybějící polovinu sám.
Bill se zhluboka nadechl a pomalu přešel doprostřed pokoje. Na nahé pokožce cítil chlad zimního vánku i husí kůži, která se stala během posledních měsíců jeho neoddělitelnou součástí. Vesele si skousl spodní ret, zvedl hlavu a zadíval se před sebe. Jeho pohled se okamžitě rozzářil a byl bohatší o miliony drobounkých hvězd. Úsměv náhle pokrýval celou jeho tvář, jeho síla prosakovala do všech koutů pokoje i do nejprázdnějších oblastí nitra osoby stojící před ním. Zvedl třesoucí se ruku, natáhl ji před sebe a ve vzduchu narazil na jinou. Jejich pohyby byly totožné, konečně nalezli soulad, který jim tak dlouho chyběl. Jejich hra už více nebyla hrou. Už nešlo o to zjistit, kdo je vítězem a kdo poraženým, protože vyhráli oba. Trvalo jim dlouho, než se tomu druhému otevřeli a ještě déle, než pochopili, ale když se tak nakonec stalo, nic nemohlo narušit jejich štěstí.
Po stopách měsícem zalité podlahy, udělal černovlásek opatrný krok vpřed. Zkřehlými prsty pohladil klíční kost svého dvojčete, malíčkem něžně zavadil o tmavou bradavku a rozzářil se, jakmile ucítil stejný dotek na svém vlastním těle. Opět k němu zvedl pohled. Tom pomalu omotal ruce kolem jeho boků, nutil tím Billa udělat další krok a Bill tím posledním krůčkem zrušil i tu nepatrnou mezeru dělící jejich nahá těla. Stulil se do Tomova horkého objetí, vdechoval unikátní směs vůní jejich těl obohacenou tóny milování a přemýšlel nad tím, jestli může být něco krásnějšího. Otočil hlavu, jeho pootevřené rty se setkaly s Tomovou rozpálenou kůží. Jemně ji hladil, ochutnával a užíval si každého dalšího polibku, který jí směl věnovat. Nemohl uvěřit tomu, kolik let uběhlo od doby, co takhle stáli poprvé a už vůbec ne změnám, kterými oba prošli. Dětství jim proklouzlo mezi prsty jako voda a zmizelo v nenávratnu. I hektické dospívání bylo dávno pryč a najednou stáli naproti sobě dva dospělí lidé, obklopeni nostalgií poletujících vloček a vzájemnou důvěrou.
Tom sklonil hlavu a přisál se na Billovo rameno, přičemž rukama obkresloval veškeré křivky jeho dokonalého těla. Těla, se kterým ještě před malou chvílí tvořili celek. Chtěl mu toho tolik říct. Zůstalo tolik nevypovězeného, ale nechtěl kazit kouzlo toho okamžiku něčím tak zbytečným, jako jsou slova. V porovnání s tím, co cítil, byla prázdná a nedůležitá. Nepřál si víc než vychutnat si každou vteřinu v Billově blízkosti tak, jak jen podobné okamžiky vychutnat lze.
Konečky prstů ho hladil po zádech, sledoval trasu svých doteků a opět se musel pousmát nad tím, jak magický ten pohled byl. Opět se vytratila hranice mezi bělobou měsíce a Billovy kůže. Opět se slévaly v jeden celek a Tom se toužil stát součástí toho všeho. Chtěl, aby ho Billova sněhová kůže vpila do sebe, aby už nikdy necítil, jaké to je, když je člověk vyděšený nebo osamělý a už vůbec ne, když je jedno důsledkem druhého. Tiskl jej k sobě jako mladšího bratra, jako milence i jako svou druhou polovinu. V jeho blízkosti se měnil v rozbouřený oceán emocí a pocitů a Bill svými pohledy, úsměvy a kradmými doteky ještě více čeřil vlny, tříštící se o jeho srdce.
Oba ve stejnou chvíli zvedli hlavu, pootevřená ústa lapající po dechu se automaticky přisála na svůj protějšek. Tom cítil, jak se Billovi podlomila kolena a proto zesílil stisk kolem jeho horkých boků a přitiskl jej na své tělo úplně. Nyní se dotýkali celým tělem. Nezbyla jediná mezera a přesně tak to mělo být. Tom polykal veškeré Billovy steny a sám se snažil bojovat se slabostí a udržet se na nohou. Líbal Billa se vší láskou a vášní, které byl schopen, vplétal mu ruce do vlasů a pohrával si s jednotlivými pramínky, zatímco Bill se soustředil pouze na pohyby jejich proplétajících se jazyků. Cítil, že je vzrušený, oba byli, a netoužil po ničem jiném, než opět cítit Toma v sobě. Odtáhl se z dosahu jeho úst a zadíval se na něj téměř černýma očima. Pomalu couval zpět k posteli a Toma táhl s sebou. Dopadl na záda, roztáhl nohy a udělal tím prostor pro bratra, který se natěsnal mezi jeho rozpálená stehna, posouval se výš, až dokud nebyli tvářemi ve stejné úrovni. Věnoval mu rychlý polibek a opět mu pohlédl do očí.
„Jsi šťastný, Tomi?“ šeptl do ticha rozléhajícího se všude kolem nich. Tomova odpověď dolehla k jeho uším ve chvíli, kdy do něj naplno pronikl a téměř zanikla ve spleti dvou zoufalých stenů. Přesto však věděl, že byla vyslovena. Cítil ji na rtech, pronikala mu do kůže a rozhoupala jeho srdce klidným tempem.
„Jsem, pokud jsi i ty šťastný.“
Bill už nic neřekl a přisál se na bratrovy horké rty.
Pak jsi ten nejšťastnější člověk pod sluncem, Tomi.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 11
Naopak, máš velký talent! Bylo to krásné…
tak vůbec nechápu, proč bysme od toho neměli čekat moc, je to krásně napsané :') až mě to skoro dohnalo k slzám <3 fakt povedené!!
To bylo krasne 🙂 mam rada tvoje navraty do detstvi, vzdycky je to tak sladke a nevinne 🙂 jsem opravdu rada, ze to s kluky dopadlo dobre, samozrejme si to totiž moc zaslouzi. Tvoje povidky jsou vsechny skvele, jsi autorka, ktera dava do svych del tolik emoci. Pokazde preskakuji i na mne jako ctenare a to je uzasne. Takze moc dekuji za krasnou jednodilku ^^
Velmi, ale opravdu velmi povedená povídka. Velmi mě překvapilo, že v úvodu jsem si přečetla, že jsi přemýšlela nad tím, že přestaneš psát…a říkám si, "to sakra nemůže myslet vážně!" Tak úžasná autorka, s tak velkým talentem nemůže přestat psát…jsem ráda, že jsi se o tento svůj úžasný výtvor s námi podělila. Bylo to dojemné, intimní…prostě literárně zcela nádherné…
Je dobře, žes tuhle povídku zveřejnila, je nádherná…díky za ni
Povídka je nádherně napsaná piš dál.
Páni, to byla úžasná povídka. Nádherně napsaná, s magickou myšlenkou.. nebude pokračování, prosím? 😀
Kráááásná jednodílka 🙂 Taková emotivní, něžná… Tolik něžnosti do povídek umíš dát jenom ty 🙂
Presne ako sa píše v predošlých komentoch, si úžasná spisovateľka, bola by obrovská škoda, keby si prestala tvoriť a takúto nehu dokážeš len Ty♥
Ohromně moc se mi líbily ty časové posuny, kde jsem se mohla dovězděvět, jak to s klukama bylo v průběhu let. 🙂 Budu se zase opakovat, ale miluju Tvůj popis malých dvojčat! ♥ Vždycky mi vykouzlí úsměv na rtech a pokaždé je v tom tolik něhy, až přestávám dýchat.
Tahle povídka byla strašně krásná a já jsem rozhodně ráda, že jsi ji zveřejnila, protože by byla věčná škoda si tak krásné dílo plné lásky nepřečíst. Moc děkuji! ♥