Die Umerziehung 20.

Už od brzkých dětských let si Bill s Tomem udržovali několik málo tradic. Jednou z nich byla, že první, co o každé svoje narozeniny udělají, popřejí si navzájem. Textovkou, hovorem nebo v ideálním případě osobně. Letošní rok se od předchozích nijak nelišil, takže když Billovi 1. září v devět ráno zazvonil telefon, ani se nedokázal zlobit. S úsměvem přijal blahopřání i od Andrease, ačkoliv ho zamumlal spíš ze spánku, a zamířil do kuchyně na svou vlastní, ne příliš starou, tradici. Jednou ročně, na narozeniny, si dopřával přímo královskou snídani. Čerstvé vafle, horké maliny a vanilkový přeliv. A jako bonus horké kakao.

Dokonalá vůně linoucí se z kuchyně dokonce vylákala z postele i Bushida. „Hej, ránko,“ promnul si rozespalý obličej. „Co se stalo s tvou obvyklou snídaní?“

„Každý rok si 1. září dělám něco extra,“ pokrčil Bill rameny. „Dáš si? Udělal jsem toho dost.“

„Rozhodně nepohrdnu,“ muž s kývnutím zasedl ke stolu. „Proč 1. září? Protože už nemusíš do školy?“

Bill se pousmál. „Jo, něco takového,“ se zamumláním nachystal porci pro sebe i Bushida, sedl si proti němu. Vlastně ani nevěděl, proč Bushidovi zatajil své narozeniny. Tuplem, když se to stejně za pár hodin měl dozvědět na menší sešlosti, kterou Natalie s Andreasem uspořádali.

„Tak na to, že nemusíš do školy, krásko,“ Bushido s úšklebkem pozvedl hrnek s kakaem na znamení přípitku.

Bill se krátce zasmál, ale přiťuknul si. „Na neškolní léta.“

Nezačínal mu ten bastard přirůstat k srdci?

*

„Proč jsme takhle vyfiknutí, když se nechystáš dát mi propustku do tvýho zadečku?“ Bushido chlapce lehce plácnul přes zadek, když vystupovali z auta před dobře vypadající restaurací.

„On to neví?“ Andreas překvapeně pohlédl na Billa, který mírně zavrtěl hlavou.

„Co nevím?“

„Dvojčata mají narozeniny,“ vysvětlil Andy stručně.

Bill stydlivě sklopil pohled, když na něj Bushido zamračeně pohlédl. „Aha. No… Myslím, že tohle by mělo zůstat pro rodinu a přátele. Tak co kdybys mi dal propustku, a já půjdu domů?“

Tentokrát překvapeně pohlédl Bill na Bushida, ale vzápětí nasadil nepřístupný výraz a přikývl. „Fajn, řekni řidiči, ať tě hodí ke mně, budu tě krýt…“ zamumlal, snažíc se zakrýt mírné zklamání. „Neudělej prosím žádný průšvih.“

„Budu odpočívat,“ přikývl Bushido. „Hej a… užij si oslavu,“ pousmál se.

„Jo, díky,“ s povzdechem pokynul Andreasovi, míře do restaurace.

Během cesty Andreas omotal paži kolem chlapcových ramen. „Vypadáš zklamaně.“

„To se ti zdá,“ vzhlédl k němu Bill s úsměvem. „Je dobře, že jel domů. Bude to tu klidnější bez něj a jeho sexuálních narážek.“

„Ale?“

„Ale nic, Andy. Máme s Tomem narozeniny a oslavíme je s našimi přáteli. A Bushido je… můj trest, dobře? Nic víc, nic míň.“

Bill viděl, že Andreas se nadechuje k nějaké velice inteligentní odpovědi, takže děkoval Bohu, že akorát vešli do zamluveného sálu, ze kterého se okamžitě ozvaly hlasité gratulace. Andreas neměl možnost cokoliv říct. Bill se vřele přivítal s každým hostem, než konečně padl kolem krku Tomovi. „Všechno nejlepší, Tomi,“ zašeptal.

„I tobě, prcku,“ zazubil se Tom, než se zvědavě rozhlédl. „Kde máš ocásek?“

„Odříznul se a jel domů, jakmile zjistil, že máme narozeniny,“ pokrčil Bill rameny, ochotně přebíraje skleničku šampaňského od servírky. „Můžeme ho, prosím, alespoň dneska neřešit? Opravdu si nechci zkazit narozeniny tím, že budeme řešit Bushidovu nepřítomnost.“

Tom překvapeně zamrkal. „Všechno v pořádku?“

„Samozřejmě, jen… Prosím? Jen dneska.“

„Dobře,“ Tom neochotně přikývl. „Dneska večer vezmu Andyho k sobě, ať si ho taky trochu užiju a ty máš klid. Ale zítra se nějak sejdeme a trochu probereme, co se děje, dobře? Já vím, že jsem tě poslední dobou trochu zanedbával. Napravím to.“

Bill se o bratra vděčně opřel. „Hlavně nebuď sentimentální, troubo,“ krátce se zasmál, ale vtiskl mu polibek na tvář. „Mám tě rád.“

„A kdo je sentimentální teď, hm?“ se smíchem ho Tom šťouchnul pod žebra, ale do vlasů zašeptal tiché opětování. „Jdeme se bavit!“

*

Když se Bill vracel domů, byla už hluboká noc. Většina lidí už dávno spala, čehož využil ve svůj prospěch a užil si procházky nočním městem. Ve chvíli, kdy odemykal dveře od bytu, tak byl v naprostém klidu a harmonii sám se sebou.

Očekával, že z bytu se v době jeho nepřítomnosti stane drogové doupě, ale příjemně ho překvapilo naprosté ticho a nevtíravá vůně linoucí se místnostmi. Zvědavě nakukoval do každého pokoje, hledaje Bushida. Byl téměř v šoku po zjištění, že spí ve svém vlastním pokoji.

Lehce zklamaný, že… Bushido spí, se odebral do své ložnice. V půlce svlékání se zarazil. Na posteli ležel úhledně zabalený balíček. Zkoprněle odložil tričko, prsty přejel po balicím papíru. Na malé kartičce stálo prosté: „Všechno nejlepší“. Zvědavě, ale pomalu, aby papír nepoškodil, dárek rozbalil. Zářivě se usmál.

Zhruba před týdnem, když se vraceli z nějakého meetingu, viděl za výlohou Hermése jeden z nejkrásnějších šátků svého života, ale ani jeho marnivost ho nedonutila vrazit tak hříšnou sumu do jednoho kusu látky. Přestože je to Hermés. A teď před ním ten nejdokonalejší šátek ležel. Prsty polaskal kvalitní látku, blaženě se usmál.

Jen jediný člověk věděl, že se mu zalíbil. Bushido.

autor: Saline A.