Special Brothers 1/2

autor: Allka

Tom je druhá polovina mého srdce. Alfa a Omega mého života, střed mého vesmíru. Byl přítomný při mém prvním nádechu a dlouho jsem věřil, že bude sedět u mé smrtelné postele, popřípadě v ní bude ležet se mnou. Vlastně jsem to považoval za samozřejmost.
Tom tu byl vždycky. Když jsem si nedokázal zavázat tkaničky u bot, přišel a naučil mě to. Když mi na pískovišti ukradli lopatičku, Tom si ty malý neřády našel a rozbil jednomu z nich hlavu kyblíkem. Když se mi ve škole kluci posmívali, on si na ně počíhal a dal jim co proto. Když jsem se chtěl poprvé líbat a neměl jsem s kým, on mi domluvil holku. Můj ochránce, učitel, pomocník… Můj velký bráška.

Spolu. U všeho jsme byli spolu. Jinak jsme to neuměli. Já to jinak neuměl…

Byli jsme vždycky neoddělitelní. Já jsem byl od něho neoddělitelný. Bez Toma se mi snad hůř i dýchalo.

Samozřejmě jsem si uvědomoval, že spolu nemůžeme být do konce života. Jen sami dva. Rozum mi to říkal. Ale nechtěl jsem si to plně připustit. A někde ve skrytu duše jsem doufal, že se nebudeme muset rozloučit. Nikdy. V každém rozhovoru pro média jsme tvrdili, že spolu zestárneme, a já jsem doufal, že to tak opravdu bude. Neměl jsem vlastně ani důvod k tomu jednat jinak. Vždycky jsme byli spolu. A ať se Tom vyspal s jakoukoliv holkou, vždycky se vrátil ke mně. Jak bych ho tedy mohl ztratit? myslel jsem si.

Jenže pak se objevila ona. Ta červenovlasá pipina. Zpočátku jsem jí nepřikládal význam. Byla pro mě jednou z mnoha. Jenže pak Tom přišel s tou stupidní myšlenkou o opravdovém vztahu. A začal to s Riou brát vážně. Než jsem se nadál, z úletu s o tři roky starší modelkou se vyklubal několikaletý vztah. Pořád jsem čekal, kdy to skončí, v podstatě jsem stříhal metr a tiše tu mrchu nesnášel. Nejhorší bylo, že jsem ji ani neměl za co pořádně nesnášet. Byla vlastně moc fajn. Na všechny okolo se usmívala a mě si bůhvíproč vyloženě oblíbila – alespoň soudě podle toho, že si se mnou chtěla pořád povídat. Dokonalé, že? Mohli by z nás být skvělí přátelé. Kdyby mi ovšem nekradla Toma. MÉHO Toma. Toma, jenž měl navěky věků patřit ke mně, jakkoliv iracionálně to zní.

Ale i přes to, že týdny jejich vztahu přerostly v měsíce a měsíce v roky… pořád jsem měl naději. Naději na to, že to skončí. Až do dneška. Bylo úterý a nic nenasvědčovalo tomu, že dnešek bude něčím výjimečný. Bylo horko a já jako každý den vstal kolem druhé hodiny odpoledne, nasnídal jsem se a chystal se na procházku s Pumbou. U hlavního vchodu našeho domu mi cestu zastoupil Tom.

„Ahoj,“ pozdravil mě.

„Ahoj,“ usmál jsem se. „Půjdeš se mnou na procházku?“

„Ne, musím si něco zařídit,“ zavrtěl hlavou. „Ale později bych si s tebou chtěl o něčem promluvit, budeš mít chvilku?“

„Na tebe vždycky,“ zalaškoval jsem, ale můj bratr zůstal vážný. Ucítil jsem, že v tom rozhovoru půjde o něco velkého, a lekl jsem se. „O co se jedná?“

„Řeknu ti to, až se vrátíš.“

„Ne,“ bránil jsem se. „Víš co, pověz mi to teď. Víš, že nesnáším, když něco nakousneš a pak mám půl dne čekat, než mi to dopovíš.“

„Bille, je to… Docela důležitý. Myslím, že bychom si na to měli oba sednout.“

Zamračil jsem se. „Chci to vědět teď. Prosím…“

„Tak dobře,“ kývl Tom nakonec. „Ale později to probereme víc, dobře? Už nějakou dobu o tom s Riou uvažujeme… A myslím, že teď je správnej čas na to to udělat…“

„Správnej čas na co?“ zajíkl jsem se.

„Na to, aby… Zkrátka a dobře, rozhodli jsme se s Riou, že budeme bydlet spolu.“

Vyvalil jsem oči. Sevřelo se mi hrdlo. Chytil jsem se posledního stébla naděje. „To jako, že se k nám nastěhuje?“ To bych možná dokázal přežít.

„Ne, Bille. Já se chci odstěhovat pryč…“

A bylo to. V jedné vteřině se mi pod nohama zhroutil celý svět. To, že Tom odejde, už nebyla jakási vzdálená představa. Byla to realita. Ne žádná nejasná budoucnost. Byla to přítomnost.

„Tobě tu… ehm,“ odkašlal jsem si, „se mnou není dobře?“

„Je, Bille, to víš, že je,“ opáčil můj bratr a jemně se usmál „Ale je čas se pohnout dál. Nemůžeme přece do konce života bydlet spolu, ne?“ ´Jistěže bychom mohli,´chtělo se mi křičet. ´Musíme zůstat spolu, nedokážu bez tebe žít!´Ale navenek jsem se jen trošku ušklíbl.

„Jistě,“ pokrčil jsem rameny. „A kam se vlastně odstěhujete?“

„Ještě nevím. Nemáme nic vybráno. Zkrátka do nějakého bytu poblíž… Třeba to bude až za pár měsíců, bůh ví, kdy najdeme něco vhodnýho. Ale chtěl jsem ti říct, že o tom uvažujeme. Abys to věděl dopředu. Nechtěl jsem tě pak stavět před hotovou věc…“ No, to bylo ale šlechetné, že? Opravdu milé, děkuji mockrát.

„Aha, jasně,“ pokrčil jsem rameny. „No, jsem rád, žes mi to řekl,“ prohlásil jsem klidným hlasem. Tom neměl jistě ani tušení, kolik přemáhání mě to stálo. A pak že bratrské pouto… Houby s octem. Za ty roky Tom nepojal ani podezření, natož aby přišel na to, že jeho – očividně – životní lásku nemůžu vystát. Jak by mohl vidět, co se teď odehrává uvnitř mě? „No, když dovolíš, teď musím s Pumbou na tu procházku,“ vymluvil jsem se.

„Jo, jo, jasně,“ potřásl hlavou Tom. „Ale slib mi, že později to ještě probereme, Bille. Prosím. Nechci tě odbejt takhle na chodbě, když je to takhle velká věc.“

„Jo, probereme to,“ kývl jsem a mávl rukou na rozloučenou. Otočil jsem se a modlil se, aby mě nechal už jít, jelikož jsem tušil, že moje perfektní přetvářka dlouho nevydrží.

„Bille?“ zavolal za mnou bratr. Zatvářil jsem se útrpně, ale zpět na něj jsem se otočil s dokonalým nenuceným výrazem.

„Ano?“

„Jsi v pohodě?“ staral se. ´To si piš, že ne!´

„Jsem v pohodě. Jak jsi řekl… Nemůžeme do konce života bydlet spolu,“ trhl jsem rameny a vznešeně odkráčel.

***

A pak jsem celé odpoledne probulel na kopci za městem. Bulel jsem jako nějaká podělaná malá holka. ´Jasně, že nejsem v pohodě! Jak se vůbec můžeš ptát, Tome? Srdce mi puká na tisíc kousků. Nenávidím Riu a nenávidím tebe, Tome… a nenávidím hlavně sebe za všechny svoje pocity.´

Věděl jsem, že reaguju naprosto přehnaně. Vždyť se zas tak moc nedělo. Zkrátka můj bratr vylétá z hnízda. Je to naprosto přirozená věc. Mně by se to mohlo taky třeba stát…

Jenže… Tom není jenom můj bratr. Je to půlka mě samotného. Ta lepší půlka. Já bez něho nemůžu žít. A těžko si můžu najít jen tak někoho, jako on si našel Riu. To prostě… neumím.

Když jsem se vrátil domů, zašel jsem hned do koupelny, kde jsem si důkladně opláchl obličej, aby nebylo hned na první pohled poznat, co jsem celé odpoledne dělal. Jakmile jsem vylezl, odchytil mě Tom, který na mě očividně čekal.

„Byl jsi pryč nějak dlouho,“ poznamenal.

„Jo, udělali jsme s Pumbou pořádnej okruh,“ zalhal jsem. Těžko bych mu vykládal, že jsem dřepěl na kameni a Pumba pobíhal pár metrů ode mě.

„Aha… Tak… sedneme si do obýváku?“ navrhl Tom. Kývl jsem a zamířil do zmiňovaného pokoje, kde jsem se posadil na sedačku. Tom se na mě pěkně připravil, jak jsem zjistil, na konferenčním stolku stály popelník, krabička cigaret, lahev vodky a krabice s džusem. Navzdory svému rozpoložení jsem se musel pousmát. Pořád to byl milující starší bratr, i když se hodlal na všechno vykašlat.

„Hezký,“ zhodnotil jsem tu pěknou výbavu.

„No jo,“ zamumlal Tom.

„Tak… co chceš probírat?“ zeptal jsem se.

„Přece to, co jsem ti předtím řekl.“

„A co mi chceš k tomu ještě říct?“ pídil jsem se a v duchu se modlil, aby to už nerozebíral, jinak se rozbrečím přímo před ním a celá moje ´jsem v pohodě´ maska bude v háji.

„No, chci to s tebou pořádně probrat,“ vysvětlil mi Tom k mému zděšení. „Chápu, že je to prostě velkej krok a…“

Vlastně ani nevím, co mi celou dobu říkal. Tak napůl jsem se usmíval, přikyvoval, občas jsem pokrčil rameny nebo zavrtěl hlavou – pro změnu. Ale jeho slova jsem příliš nevnímal. Zaměřil jsem pozornost na vodku s džusem a cigarety. Než se Tom vypovídal, vykouřil jsem půl krabičky a slušně se mi motala hlava. A bylo mi všechno jedno.

***

Celý další týden se mnou nic nebylo. Tom si toho samozřejmě všiml a vyptával se. Vymluvil jsem se na tvůrčí krizi a bylo mi celkem fuk, jestli tomu věří.

Nedělal jsem vůbec, ale vůbec nic – jenom jsem chodil na procházky s Pumbou, kouřil jednu za druhou a zíral do zdi. Ani na párty jsem nechodil. Tom vysedával na internetu a mně bylo jasné, co na síti hledá. Měl jsem poslední naději – že zkrátka nenajde ten správný dům či byt. Což byla sice naivní představa, ale bylo to aspoň něco.

Po týdnu mě začalo trochu hlodat svědomí. Tom přece nemohl za moje rozpoložení… Tedy – mohl. Ale zároveň nemohl. Není tak úplně jeho vina, že jsem k němu přirostl, že na něm závisí moje existence. Můžu si sám za to, že jsem se nestal samostatnějším a jeho odchod je teď pro mě, jako by mi někdo zaživa trhal vnitřnosti. Taky je mojí vinou, že jsem si taky někoho nenašel a že nemám potřebu měnit to, co doteď fungovalo… Každopádně Toma za to svou nanicovatou náladou trestat nesmím.

Rozhodl jsem se, že si s bratrem půjdu popovídat. Mimo jiné proto, abych si ho ještě užil, než mi zmizí (přičemž jsem se samozřejmě modlil za to, aby se co nejvíc prodloužila doba hledání správného příbytku – co třeba, kdyby trvala napořád?). Zaklepal jsem na dveře Tomovy ložnice.

„Dále,“ ozvalo se. Uvědomil jsem si, jak mi chyběl jeho hlas. Z toho jediného slova jsem byl celý nějaký naměkko. Zamrkal jsem, abych zahnal ten zvláštní pocit. Vešel jsem do místnosti. Tom seděl u počítače, což mě opravdu nepřekvapilo. Otočil se na mě a usmál se. „Copak?“ oslovil mě.

„Nic, jen jsem si přišel popovídat,“ prohlásil jsem tak uvolněně, jak jsem jen dovedl.

„Fajn,“ zazubil se bratr. Měl skvělou náladu, bylo to znát na první pohled. „Co ti celý týden bylo?“ zeptal se.

„Jak jsem říkal, tvůrčí krize… Nemůžu psát, nemám inspiraci,“ pokrčil jsem rameny. „Tak mě to nějak celý štvalo.“

„Vážně je to ten důvod?“ zadíval se na mě zkoumavě.

„Jistě,“ opáčil jsem. O tomhle jsem si rozhodně povídat nepřišel, proto jsem rychle změnil téma. „Co ty, co děláš?“

„Hledám,“ odpověděl Tom. Ani nemusel, stejně to bylo spíš řečnická otázka. „Vlastně,“ pokračoval, když jsem si přisedl ke stolu. „Dobře, že jsi tu. Chci ti něco ukázat. Možná… už jsem našel ten správnej byt.“ Usmál se a přistrčil ke mně svůj notebook, abych se i já mohl podívat na fotografii moderní vysoké budovy. BUM! Jako by mě někdo praštil kladivem do hlavy.

„Ehm,“ odkašlal jsem si, abych zakryl rozpaky. „Vážně?“ zaskřehotal jsem.

„Jo, tohle by se mi asi fakt líbilo,“ zazubil se Tom a začal klikat na další obrazový materiál, takže jsem si mohl prohlédnout i interiér samotného bytu. „Je to střešní apartmá se super výhledem.“ Jenom jsem zíral a ten byt nesnášel už teď. Už proto, že se proti němu nedalo nic říct – byl nádherný.

„A víš, co je nejlepší?“ pokračoval bratr. „Je to jen kousek odsud! Budeme to k sobě mít, co by kamenem dohodil.“

„To je, jako kdybys někomu uříznul nohy a pak mu řek, že mu koupíš prima vozejk,“ vyletělo ze mě, aniž bych o tom vteřinu přemýšlel. Na okamžik jsem zadoufal, že jsem si to řekl jenom v duchu, ale bohužel, Tom mě dobře slyšel.

„Co prosím?“ ozvalo se moje dvojče.

„Nic, nic,“ mávnul jsem rukou a začal chválit byt, abych odvedl pozornost. Tom bohužel nebyl zase tak stupidní.

„Ty jsi právě přirovnal moje stěhování k řezání nohou?“ zeptal se a zamračil se.

„No, já, ehm… To bylo jenom tak z legrace,“ blekotal jsem.

„Vždyť to vůbec není vtipný,“ namítnul Tom, otočil se na židli mým směrem a mě si natočil tak, aby mi mohl hledět do očí. „Bille, já nejsem blbej. Tobě to stěhování vážně vadí, viď? Nejsi s tím v pohodě, jak jsi dělal. Žádná tvůrčí krize, jsi smutnej kvůli mně.“

Už jsem to nevydržel. Odstrčil jsem ho a prudce vstal.

„Jasně, že nejsem v pohodě,“ vybouchl jsem. „Ty se chceš odstěhovat pryč. Ode mě! Necháš mě tu samotnýho. A myslel sis, že mi to nebude vadit???“

Moje dvojče jenom zíralo. „Proč jsi to neřekl hned?“

„To ti musím všechno říkat? Nemůžu ti něco dojít samo od sebe?? Ne, asi ne, protože máš napilno s hledáním hnízdečka láska pro sebe a tu svou rudovlasou nánu. Tak co by sis všímal, jak se asi cítí tvůj bratr!“

„Cože? Jak jsi to nazval Riu?“ dostal ze sebe konsternovaný bratr.

„No, jasně, to je to jediný, co tě zajímá,“ prsknul jsem a otočil se k odchodu.

„Tak moment!“ Tom vyskočil, chytil mě za ruku a strhnul mě k sobě. „Co si jako myslíš? Že řekneš takovýhle věci a pak si někam odkráčíš? Tos uhod. Chci vysvětlení!“

„Nechci o tom mluvit,“ snažil jsem se z toho vykroutit.

„Zapomeň, Bille! Chci slyšet pravdu o tom, jak to s tebou je.“

„Tak pravdu?“ prsknul jsem. „Fajn. Pravda je taková, že… nemám Riu rád. Tak! A ty jsi takovej pozorovatel, že za celý čtyři roky sis vůbec ničeho nevšim. A teď, když jsi zaznamenal, že se něco děje, si myslíš, že jsi objevil Ameriku!“ vyhrkl jsem. Tom jenom kulil oči.

„Co ti udělala, že ji nemáš rád?“ sondoval.

„Prostě sem nakráčela a urvala si tě pro sebe,“ vykřikl jsem. Věděl jsem, že se chovám jako dítě, ale nemohl jsem si pomoct.

Bratr polknul. „To přece není pravda, Bille. Nic si neurvala. Pořád jsem s tebou. Co blázníš?“

„Jo, pořád jsi se mnou… A proto se teď ode mě stěhuješ k ní?“

„Já chci jenom to, co každej normální člověk. Usadit se s holkou, kterou mám rád, možná se i jednou oženit nebo mít děti! To snad není zločin. A neznamená to přece, že na tebe kašlu.“

„Jo, jasně,“ prsknul jsem.

„Proboha, co sis myslel? Že vážně budeme do smrti bydlet spolu? A že v našich životech nebude místo pro nikoho jinýho?“

„Možná! Možná jsem si to opravdu myslel! Třeba po tom, co jsi v milionu rozhovorů řekl, že napořád budeme žít spolu!“

„Ježíši, Bille,“ chytil se za hlavu Tom. „Nemůžeš přece všechno brát tak vážně, doslovně!“

„Aha… Takže já nemám brát náš vztah doslovně!“

„Bille! Neštvi mě. Prostě… Pane bože, kdyby sis ty někoho našel, taky bych ti nebránil a už vůbec bych nedělal scény. To přece ale neznamená, že bych tě měl málo rád nebo tak něco… Proč mi prostě nemůžeš přát štěstí, jako bych ho já přál tobě?“

„Ale já ti… přeju štěstí,“ zakoktal jsem se. Ne, nebyla to pravda. Byl jsem sobec, který chtěl Toma pro sebe. Ale nemohl jsem s tím nic dělat.

„Tak proč ty scény? Bille… Já tě nepoznávám,“ vydechl Tom.

Zavřel jsem oči. „Protože máš napilno s poznáváním někoho jinýho.“

„Chováš se jako malej fakan. Takhle přece dospělej člověk neuvažuje. Možná by ses měl nad sebou zamyslet,“ prohlásil káravě.

„Jo, to rozhodně. Měl bych se hlavně zamyslet nad svým vztahem k tobě!“ vyhrknul jsem, vytrhl jsem se mu a vyběhl jsem z pokoje.

Choval jsem se naprosto nemožně. Věděl jsem to. Nesnášel jsem se za to. Měl jsem náladu na to se zabít. Ale to, co jsem předvedl, už se nedalo vzít zpátky.

***

Druhého dne zaskočil L.A. déšť. Tedy… Na seznamu mých denních činností se vlastně nic nezměnilo, až na to, že jsem nemohl jít na obvyklou procházku s Pumbou. Takže mě změna počasí nechala docela chladným. Celé odpoledne jsem seděl na posteli, bral do ruky střídavě mobil, notebook a cigarety a nedělal absolutně nic užitečného.

Tom byl pryč. Od mého včerejšího výstupu jsem ho v podstatě neviděl. Nedivil jsem se mu, ale zároveň ho za to proklínal. Bylo to tak strašně těžké… Celá ta situace… Uvědomoval jsem si, že pokud ze mě nebude zase hodný bratr, který se za všechno omluví, a především vezme zpátky tu poznámku o Rie, ztratím Toma doopravdy. Jeho stěhování nebylo nic proti tomu, jaké by to bylo, kdyby se na mě úplně vykašlal. Jenže jsem se k omluvě zatím nedokázal přimět. A konec konců si moje dvojče stejně lítalo kdovíkde, takže to pro teď nebylo aktuální.

Asi podesáté jsem otevřel laptop, abych si zahrál alespoň stupidní karty. Počítač se automaticky připojil ke Skypu, a když jsem klikl na jeho ikonku, zjistil jsem, že v seznamu kontaktů svítí zeleně Gustavovo jméno. Nakrčil jsem čelo. Párkrát jsem zabubnoval prsty do přikrývky. A pak jsem se rozhodl, že po dlouhé době využiju toho, že mám nějaké přátele.

Gustav přijal můj hovor během několika sekund. „Ahoj,“ pozdravil mě a zamával mi do kamery.

„Ahoj, jak je?“ zeptal jsem se.

„Docela dobře. Co u tebe? Co děláš?“

„Nedělám nic. Ty?“

„Nic moc… Voláš z nějakýho konkrétního důvodu?“

„Jen jsem chtěl pokecat,“ odpověděl jsem, ačkoliv to nebyla úplně pravda. Nechtěl jsem, aby si Gustav myslel, že volám, jen když se něco děje.

„Vážně?“ ujišťoval se náš bubeník poněkud podezřívavě.

„Já…“ zadrhl jsem se. „Tom se chce odstěhovat,“ sdělil jsem mu nakonec tu novinu hned.

„Fakt?“ vyjevil se Gustav.

„Jo,“ kývl jsem do kamery.

„A já myslel, že spolu budete v jednom baráku nafurt a pak vás uloží do jednoho hrobu…“

„To já taky, Gusti… Já taky,“ šeptl jsem hořce. Do očí už se mi zase tlačily slzy. Nehodlal jsem před Gustavem brečet, tak jsem je silou vůle zarazil.

„Jak to zvládáš?“

„Tak…“ Najednou jsem si chtěl hrát na tvrďáka. „V pohodě. Jsem v pohodě, proč z toho vlastně dělat vědu?“

„Protože Tom je druhá půlka tebe a nikdy jste od sebe nebyli dýl jak pár dní,“ pronesl vědoucně Gustav. „Takže – jak je ti doopravdy?“

Vydechl jsem a přivřel oči. „Je to na hovno, Gusi.“

„Takže… Chtějí bydlet s Riou spolu?“

„Jo. V nějakým posraným bytě. Kousek ode mě, prý abychom to od sebe neměli daleko,“ ušklíbl jsem se.

„No jo, ale to není jako spolu bydlet, co,“ řekl chápavě Gustav.

„Že ne?“ přitakal jsem mu. „Když jsem tohle naznačil Tomovi… byla z toho včera hrozná hádka.“

„Proč? Neříkej, že Tom pro to nemá pochopení!“

Zhluboka jsem se nadechl. „Víš… Já mu řekl, že je to jako někomu uříznout nohy a pak mu koupit parádní vozejk.“

Gustav se rozesmál, ale ztichnul, když na monitoru viděl, že já se nebavím. „Ehm,“ odkašlal si. „Aha…“

„A taky jsem řekl něco o Rie.“

„Co?“ pídil se náš bubeník.

„Že je to rudovlasá nána,“ přiznal jsem.

Gustavovi zase zacukaly koutky. „No, tak to je dobrý. Ale tak… ty jí asi celou dobu moc nemusíš, co?“

„Ty sis toho všim?“

„Něco jsem trošku tušil, i když jsi to dobře maskoval,“ pokrčil rameny Gustav.

„Vidíš? Vidíš?“ zašermoval jsem rukama. „I tys to viděl. Tom se mnou žije pod jednou střechou a ničeho si za celý ty roky nevšim. A když to včera prasklo, tvářil se, jako kdyby objevil Ameriku. Myslel jsem, že nejsem tak dobrej herec…“

„Možná,“ zvedl Gustav ruku a napřímil ukazováček, „by si i něčeho všiml, ale radši se rozhodl to nevidět.“

„Ty něco víš?“

„Ne, jen říkám, jak to mohlo být.“

„O to pro něj hůř,“ ušklíbl jsem se.

„Hele… Možná pro něj prostě bylo snazší se tvářit, že je všechno v pořádku, než aby se pitval v tvým vztahu ke svojí holce. Ono vybírat si mezi rodinou a přítelkyní není nic moc.“

„No jo.“ Sklopil jsem hlavu. „Jako já proti ní vlastně nic konkrétního nemám… Jen…“

„Jen ti bere Toma,“ doplnil mě Gustav.

Jako by mi četl myšlenky! Nahlas jsem to ale nechtěl přiznat. Chvíli jsme oba mlčeli. Přemýšlivě jsem se kousal do rtu. „Měl bych se mu omluvit, že?“ vyhrkl jsem najednou.
„Měl bys mu to vysvětlit,“ poopravil Gus mou formulaci. „V klidu, bez scén…“

„Zlobí se na mě,“ zašeptal jsem.

„Má na to trochu právo. Nicméně stejně tak máš ty právo na to trochu bláznit z toho, že se Tom chce odstěhovat pryč. Chápu vás oba.“

„Bude mě chápat i Tom?

„Věř mi, Bille… On už tě dávno chápe. Vždyť je to přece…“

„Tom…“ dořekl jsem.

„Má tě nejradši na světě. A ty jeho taky. Proto by ses měl i ty pokusit porozumět jemu. Jeden klidnej rozhovor a všechno bude zase v pořádku, uvidíš.“

Povzdechl jsem si a přikývl. Pak jsem slíbil, že se budu snažit a změnil téma hovoru. Po půl hodině plkání o všem možném jsme se rozloučili, já vypnul notebook a lehl si na postel s myšlenkou, že je prima mít takového kamaráda.

pokračování