autor: Izzap
Víš, že láska zahrnuje o moc, o moc víc než líbání…
„Oh, ano, bylo to opravdu strašné, pane Kaulitzi,“ řekl Bill tiše a vzhlédl ze své pozice k Tomovi. Vzpomínal na tu noc před necelým týdnem, kdy vedl nepříjemný rozhovor s Gustavem, Florenciným přespříliš ochranářským starším bratrem.
Nebyl úplně vyděšený, jen rozklepaný a ohrožený.
Gustav mu prakticky sdělil, že jestli si jeho sestru nevezme, může se rozloučit se životem.
Bill se mírně zachvěl navzdory teplému vzduchu hladícímu jeho kůži. Poslední jarní dny rychle ustupovaly létu. Dnes bylo opravdu krásně. Obloha byla vymetená a slunce vysoko na nebi, ozařovalo zlatým světlem celou Zemi pod sebou. Byl jeden z těch líných dní, kdy se všechno pohybovalo jakoby zpomaleně, protože na ničem opravdu nezáleželo.
A Bill Trümper a Tom Kaulitz trávili tento den pouze užíváním si přítomnosti toho druhého.
Nebyla žádná místa, kde museli být, nebo věci, které museli udělat.
Měli v podstatě celý den na to relaxovat ve společnosti toho druhého.
„Můžu si to jenom představovat,“ řekl tiše Tom a shlédl na Billa. Měkce se usmál. Kluci byli schovaní na louce, kterou už dávno nikdo nesekal, takže je vysoká tráva skvěle ukrývala. Bylo to perfektní místo pro jejich malá setkání, kterým by zbytek světa v téhle době nerozuměl.
Tom seděl s nohama nataženýma před sebou a Bill ležel kolmo k němu na zemi s hlavou v Tomově klíně. Vysoká tráva je obklopovala a oni vstřebávali události posledních pár dní. Od chvíle, kdy Bill té noci utekl, mu Tom dával potřebný prostor a klid k tomu, aby si nějak poradil s informací, kterou získal v domě Kaulitzů.
Ale čtvrté noci, kdy usínal s pocitem, že mu cosi schází v náruči, Tomovi konečně ruply nervy. Nedokázal normálně fungovat s neustálou otázkou v hlavě, jestli je Bill oukej, nebo je vyděšený z toho data. Usínal se zaměstnanou myslí, mohl si jen představovat tu horší variantu. Pod víčky měl schované obrazy zmateného Billa v depresi konajícího nějakou bláznivou věc. Někdy Tom zašel tak daleko, že si představoval sebevraždu.
A to byla ta poslední kapka.
Nemohl už jen tak sedět a čekat, když měl takovou představivost.
Takže se vydal na nyní velmi známé místo v parku, ovinul prsty kolem držadla a zalomcoval s ním, aby se dostal do stoleté minulosti. Jak to celé fungovalo, bylo stále pro něj i pro Billa záhadou. Ale oba byli zkrátka vděční, že to tak bylo.
„Chyběl jsi mi, Tomi,“ zašeptal Bill.
Podíval se na svého společníka s křivým úsměvem a zamrkal, aby odehnal slzy tlačící se mu do přimhouřených očí. Někdy se cítil tak slabý, že se nechává takhle ovládat emocemi.
Tom se usmál a prsty pohladil Billa po vlasech, probíral se dlouhými černými kadeřemi.
„Bylo to jenom pět dní,“ odpověděl, překvapený svým nakřáplým hlasem, a uvědomil se, že slzy v Billových očích jsou odrazem těch jeho.
Bill vydechl a trochu se otočil na bok, ale měl lepší výhled na Toma a mohl se víc přitulit. „Já vím,“ řekl tiše, „ale připadalo mi to jako delší doba.“ Chvatně si přejel dlaní přes oči.
„Ale teď jsem tu,“ ujistil ho dredáč a rukou, kterou se probíral v Billových vlasech, mu setřel slané potůčky, jež začaly téct Billovi z očí, tiše se rodily v koutcích, odkud slzy padaly. Bill se na Toma usmál, sice jen trochu, ale pořád to byl úsměv. „Taky jsi mi chyběl,“ dodal Tom a natáhl se, aby mohl přitisknout rty na černovláskovo čelo.
„Vážně?“ zeptal se Bill rozpačitě a otevřel oči, jakmile ucítil, že se Tom odtáhl od jeho čela. Vzepřel se na pravé ruce a ukazováčkem přejel po Tomově tváři.
Tom se zaculil a vrátil prsty do jeho vlasů. „Samozřejmě,“ ujistil ho. „Vždycky mi chybíš,“ prohlásil měkce. Uvědomil si, že to tak opravdu je.
„Vždycky?“ otázal se Bill a uchopil Tomovu tvář.
Tom se položil do jeho doteku a kývl v odpověď. „Vždycky, tím myslím, kdykoliv jsme od sebe vzdálení.“
Bill se pro sebe usmál, srdce se mu nad těmi slovy zachvělo. Nikdy v životě na něm nikomu takhle nezáleželo. A teď to bylo jinak.
„Vážně vám chybím tak často, pane Kaulitzi?“ zeptal se zvědavě, aby se podruhé ujistil o Tomových pocitech. Dredáč se jeho otázce usmál, miloval to, jak ho Bill pořád oslovuje příjmením.
„Ano,“ odpověděl se zazubením. Aby dokázal svoje pocity, sklonil se a spojil své rty s Billovými v měkkém polibku – nic velkého. A jakmile se Tom odtáhl, nemohl se ubránit úsměvu, jenž se mu usídlil na tváři, a vypadalo to, že ji odmítá opustit.
Miluje mě, proběhlo několikrát Billovi hlavou, než se ta myšlenka dostala ke zbytku těla. Srdce mu začalo silněji bušit, zatímco se díval Tomovi do očí. Nikdy za celý život se necítil víc milovaný, než když sledoval dredatého chlapce nad sebou. Nebyl schopný se za těch posledních pár let oženit, protože odmítal každou nabídku a prohlašoval, že čeká na lásku.
A teď, když ji našel, nemohl si pomoct, staral se o to, jestli to není chyba. Nejen to, že miluje kluka, ten kluk totiž byl… z budoucnosti, pomyslel si Bill. Jeho tvář trochu povadla a ze rtů zmizel úsměv.
„Copak?“ zeptal se tiše druhý chlapec. Mluvil, jako by byli v knihovně a promluvit příliš nahlas by mohlo narušit klid. Zamračil se, když si všiml starosti v Billových očích.
Místo zarmoucené odpovědi se Bill znovu plně zazubil.
„Nic,“ ujistil Toma a usmál se ještě zářivěji. „Někdy se na pár vteřin zamyslím nad tím, že jsi z budoucnosti,“ dokončil velmi tiše, tak tiše jako myška.
„Oh, chápu,“ reagoval Tom s lehkým úsměvem. „A je to problém?“
„Samozřejmě, že ne,“ opověděl Bill se smíchem. Zubil se a pohladil Toma přes tvář až na týl, pomalu si ho přitáhl k sobě, aby se jejich rty mohly setkat v dalším polibku.
Byl to ten nejjemnější polibek. Jejich ústa byla stále zavřená a jenom povrch jejich rtů se setkal v až dětské skládačkové pusince, kdy se dají dvě a dvě dohromady a vytvoří jeden celek. Tom se nahnul přes Billa, aby získal lepší pozici, a usmál se do polibku. Nikdy netušil, kolik uspokojení se může skrývat v tak nevinné činnosti, ale bylo to tak. Alespoň tomu tak bylo s Billem.
Nic mezi nimi nemuselo být extrémní, násilné nebo tak něco. Pro teď byly malinké, měkké pusinky víc než dost, aby kluky rozdráždily a nechaly je toužit po víc do jejich dalšího setkání.
„Tomi,“ vyslovil Bill šeptem Tomovo jméno, když se od sebe znovu odtáhli. Jeho hlas se smíchal s jarním větříkem. Tom se na něj podíval, aby dal najevo, že poslouchá, takže Bill pokračoval, aniž by potřeboval odpověď. „Miluji tě,“ dodal tiše a usmál se nad slovy, jež opustily jeho rty a které zněly správněji nahlas než v jeho hlavě.
Tom se zaculil a zastrčil pramen černých vlasů Billovi za ucho.
„Taky vás miluji, pane Trümpere,“ odpověděl humorným tónem, políbil svého společníka na nos a přitáhl si toho chlapce s havraními vlasy do klína. Stále se usmíval jako malé dítě, které právě vyšplhalo poprvé na vrchol prolézačky. Tom se natáhl a chytil Billa za ruku, propletl jejich prsty. „Já… přeju si, abychom spolu mohli být napořád,“ zašeptal rozechvěle a doufal, že pro jednou, jen protentokrát, se jeho přání vyplní.
Ale taková zbožná přání se plní jen zřídka.
„Napořád je velmi dlouhá doba, Tomi,“ řekl tiše Bill, ačkoliv ho ta myšlenka potěšila. „Každopádně, které napořád máš na mysli?“ zeptal se zvědavě a naklonil hlavu na stranu.
„Napořád je velmi dlouhá doba, Tomi,“ řekl tiše Bill, ačkoliv ho ta myšlenka potěšila. „Každopádně, které napořád máš na mysli?“ zeptal se zvědavě a naklonil hlavu na stranu.
Tom se asi na minutu zamyslel a pak se zazubením opáčil: „Moje.“ Jednoduše a sebevědomě.
„Vaše?“ Bill se posadil a otočil se tak, aby na Toma viděl. „Pročpak vaše, pane Kaulitzi?“
Dredáč se usmál na černovláska vedle sebe a zesílil stisk jeho dlaně. „Protože moje napořád je pravděpodobně o sto let delší než tvoje.“
Bill se nad tímhle důvodem ušklíbl.
Nebylo to tak, že by Tomovo napořád bylo o sto let delší, jen začínalo sto let v budoucnosti.
„Tak takhle, pane Kaulitzi?“ opáčil se zazubením.
Tom mu zazubení oplatil a posunul se k němu trochu blíž. Přitáhl si Billa do klína a na moment spojil jejich rty v silnějším polibku, než byl ten předchozí. „Ani nevíš, co bych dal za to, kdybys žil v mém napořád,“ zašeptal do Billových úst a snažil se držet emoce na uzdě, zatímco si uvědomoval Billův úsměv.
„Je toto nabídka?“
„Je to víc než nabídka,“ odpověděl Tom a políbil Billa na tvář. Přál si, aby ho mohl popadnout a vzít si ho dnes s sebou domů. Bill ztuhnul. „Je to prosba a nabídka,“ dodal Tom tišším hlasem, „ale ne dřív, než budeš připravený.“
„Než budu připravený?“ zeptal se Bill a zachvěl se. Nikdy nepomyslel na to, že by odešel do Tomovy doby. Měl život tady, v minulosti, se svou rodinou. Nemohl se prostě sebrat a zmizet s prostým nashledanou a: „Mířím do budoucnosti!“ Nepochopili by to. Nikdo by to nepochopil. „Ale co má rodina?“ řekl a odtáhl se od Tomových úžasných rtů.
„Co s ní?“
„Nemohu ji jen tak opustit, pane Kaulitzi. Potřebuje mne-„
„Bille, co by se stalo, kdyby ses oženil? Pak bys ji taky opustil, ne? Není v tom rozdíl,“ tvrdil dredáč.
„Ale,“ začal Bill a sklopil oči k zemi, pohled rozostřený, zatímco porovnával ty dvě situace. „Je v tom rozdíl. Manželství a útěk do budoucnosti jsou dvě naprosto odlišné věci.“
Tom se zasmál a ovinul paže kolem černovláskova pasu, položil si ho na sebe. „Naprosto odlišné,“ zopakoval Billova slova a zabořil nos do jeho vlasů, čichal vůni na jeho krku. Usmál se, jakmile ten odér polechtal čichové buňky v jeho nosu. „Jedna zahrnuje nějakou holku, která je pravděpodobně hrozná, zatímco druhá zahrnuje jistého krasavce s dredy,“ pokračoval a políbil Billa za ucho, načež se černovlásek otřásl a zároveň zahihňal.
„Tomi!“ vypískl, úplně zapomněl na dilema budoucnosti.
„Oh, správně,“ zašeptal mu Tom do ucha, hravě se usmál. „To je ten kluk s dredy, ta druhá možnost, ne?“ zeptal se se smíchem, načež byl odměněn dalším zahihňáním od svojí lásky.
Možná se Bill trochu bál vidiny útěku do budoucnosti, navzdory faktu, že by mu to umožnilo žít s Tomem. Nicméně v tomhle okamžiku ho Tom nebude tlačit do ničeho, co by sám nechtěl. Ačkoliv doufal, že nakonec skončí spolu – nehledě na to, v jakém časovém období budou žít.
Ale naštěstí byla celá tahle situace prozatím otevřená.
autor: Izzap
překlad: Allka
betaread: J. :o)
original
Nanestesti pro nase nervy! Libi se mi, ze Tom dal takovy navrh. Vsak jiste maji v budoucnosti daleko vetsi sanci na preziti, uz jen z hlediska lekarske pece. O tom, ze by je umlatili sedlaci lopatama ani nemluve. Tehdy asi gaye moc neznali a rozhodne nepodporovali. Doufam, ze Bill Tomuv navrh casem prijme. A az to bude, budeme happy i my 😀 mimochodem, to vyhnani lasky bylo… mmmmmm sladke! 😀
Tahle část byla táák roztomilá. Bille, varianta s jistým krasavcem s dredy je rozhodně o stoprocent lepší, tak nad čím váháš!?! 😀
Ale vážně, netuším, jak bych se na jeho místě rozhodovala já. Nechci si to raději ani představovat…
Moc díky za překlad 🙂
Bola to nádherná kapitola:) Billove vyznanie lásky a Tomove pozvanie na spoločný život v budúcnosti. Ďakujem za ňu:)
Jsem zvědava jak to skonči doufám že zůstanou spolu.
Já jsem strašně ráda, že Tom takhle nastolil ten návrh, aby za ním Bill utekl do budoucnosti.Vážně mě to potěšilo, protože ačkoli se teď ohledně toho může Bill cítit divně a může si říkat, že by to skrz rodinu nešlo, tak věřím a především strašně moc doufám, že se nad tím Bill později pozastaví a popřemýšlí o tom. A až bude připravený, tak opravdu uteče za Tomem a nebude se ohlížet zpátky. Já si tak strašně moc přeji krásný, šťastný konec! Ale u téhle povídky vážně nemám tušení, jak nakonec všechno dopadne.
Tenhle díl byl strašně milý a já moc děkuji za jeho překlad! 🙂