autor: Janule
Loitsche sobota 18. ledna
o dva týdny později
„Andy, neblbni!“ zaječel Bill na kamaráda, když od něj dostal do zad sněhovou koulí, ale bylo na něm vidět, že mu to zase tak moc nevadí. Právě byli na procházce se Scottym a užívali si čerstvě napadaného sněhu, který přes noc zasypal celou krajinu. „Pojď radši postavit sněhuláka,“ navrhl Bill, když svého kamaráda zasáhl protiútočnou koulí rovnou do břicha.
„To je pro malý haranty,“ ušklíbl se Andy, ale hned se sehnul pro další dávku sněhu, aby ji jen nedbale uplácal a mrštil ji zpátky po Billovi.
„No a?“ odpověděl Bill a svýma dlouhatánskýma nohama přeskočil škarpu na vedlejší pole plné krásného netknutého sněhu. „Tady to bude nejlepší,“ rozhodl se, dřepnul si a začal po zemi koulet malou kuličku. „Akorát nemáme mrkev,“ mudroval si pro sebe, zatímco Andy stál na silnici a nevěřícně Billa sledoval.
„Jsi cvok,“ poznamenal jen tak do větru, ale skočil za Billem, aby mu pomohl. „Urvem nějakou větev a uděláme mu černej frňák,“ přidal se a začal válet další kouli. Chvíli oba zápolili s těžkým sněhem, zatímco Scotty kolem nich běhal a radostně ňafal, evidentně by se do koulení rád zapojil. Když se Billovi zdála jeho koule dostatečně velká, zastavil se a oddychoval, jako by běžel maraton.
„Záhul, co?“ poznamenal Andy, když svou kouli doválel až k němu. „Měl bys začít něco dělat,“ rýpnul si do Billa.
„Jak něco dělat?“ pozvedl obočí Bill.
„Posilovat nebo tak něco,“ odvětil Andy. „Podívej se na sebe, nemáš vůbec žádný svaly.“
„No a? Nepotřebuju svaly,“ odfrkl si Bill. Ještě si moc dobře pamatoval na hodiny strávené v posilovně, kdy se snažil na svém přirozeně štíhlém těle dosáhnout aspoň náznaku svalů. Byla to šílená dřina, nechtělo se mu to podstupovat znovu. „Krom toho nemám prachy na posilovnu,“ dodal.
„Nepotřebuješ posilovnu, stačí cvičit doma,“ odvětil Andy. „Dvě flašky balený vody a máš činky jak malovaný. A když se se Scottym nebudeš po vsi pomalu courat, ale běhat, máš za chvíli tělo jako model.“
Bill jen pokrčil rameny. Andy měl svým způsobem pravdu, posilovna byla luxus, který si tady nemohl dovolit, ale vždycky byla možnost, jak docílit pár svalů navíc.
„Abych mohl dělat modela, na to svaly nepotřebuju,“ vzpomněl si na svou krátkou modelingovou kariéru v době, kdy neměl na těle ještě ani jeden přebytečný sval. Naopak, Dean a Dan Catenovi, kteří mu šili kostýmy na jejich poslední tour, byli nadšení z jeho dokonale hubené postavy. Oba byli mrňaví a dlouhonohý štíhlý Bill byl pro ně jako zjevení. Ušili mu nádherné věci upnuté na tělo, aby je na mole mohl pořádně předvést.
„No, to je sice možný, ale chlap je na mole vždycky hezčí, když vypadá jako chlap,“ odporoval mu Andreas.
„Co ty o tom víš?“ usmál se Bill, když si vzpomněl na Andreje Pejice, který, ač chlap, po mole chodil i ve svatebních šatech. Netušil, jestli se tady o něm ví, nebo zůstal stejně zapomenutý jako Tokio Hotel. Andy přece nikdy s modelingem neměl co do činění, aspoň ze svého bývalého života si nic takového nepamatoval.
„Nic moc, jen znám pár lidí, co se tím živí,“ ušklíbl se Andy. „Jako bys to nevěděl,“ dodal a vyzvedl svou kouli na tu Billovu základní.
„Aha, no jo,“ pokýval Bill hlavou, jako že si vlastně vzpomíná, a začal válet sněhulákovu hlavu. Andy byl prozatím neinformovaný o jeho ztrátě paměti, přijel teprve před půlhodinou a hned vyrazili na procházku, protože Scotty už skučel u dveří, že chce ven. Bill nevěděl, jestli mu to má, nebo nemá říct, prozatím váhal. Asi by mu to měl říct, protože tenhle Andy evidentně nebyl stejný jako Andy, kterého znal. Jeho a Tomův nejlepší přítel se díky slávě Tokio Hotel stal administrátorem jejich stránek, všude s nimi jezdil, a když se odstěhovali do L.A., byl tam, kdykoliv měl možnost. Tenhle Andy se dostal dál, než se zdejším dvojčatům kdy zdálo, a jak říkal Tom, studuje v Berlíně design. Pokud má známosti, o jakých teď mluvil, nejspíš tam taky žije pestrý život.
„Jaký to vlastně je, žít v Berlíně?“ vypadlo z Billa téměř teskně. Po třech týdnech na vesnici se mu pomalu, ale jistě začínalo stýskat po životě ve větším městě. Ačkoliv L.A. nebylo v jejich čtvrti žádné extra město, přece jen stačilo sednout do auta a v centru byl člověk za pár minut.
„Normálka, všechno při starým,“ odvětil Andy, zatímco hledal, kde by se mu podařilo větví vyšťourat nějaké kamínky podél silnice na sněhulákovy knoflíky.
„Aha,“ odvětil Bill. „Andy, musím ti něco říct,“ začal, když dokoulel sněhulákovu hlavu ke kamarádovi.
„Hele, tenhle bude bezva,“ zajásal Andreas jako malý kluk, kterého si Bill tak dobře pamatoval. „Co mi musíš říct?“ zvedl pohled k Billovi a zároveň čelil Scottyho čumáku, kterým se mu snažil nacpat do dlaně, aby se dostal k pokladu, jenž kamarád jeho páníčka právě vyhrabal ze sněhu u cesty. „Fuj, bestie, nech toho,“ podrbal psa dobrácky za ušima.
„Víš, jak jsem sebou seknul na Silvestra,“ začal Bill.
„Jo, to nejde zapomenout,“ ušklíbl se Andy. „Boule už je pryč, ne?“ zvedl se z dřepu a se Scottym v patách šel sněhulákovi vetknout do břicha první knoflík.
„Boule jo, ale moje paměť taky.“
„Co?“ otočil se Andy od sněhuláka. „Jak paměť taky? Co je s ní?“
„Je pryč,“ pokrčil Bill rameny. „Nepamatuju se na spoustu věcí, co se staly za posledních deset let.“
„Si děláš srandu?“ vykulil na něj Andreas oči. „Fuj, Scotty, no tak, nech toho.“
„Nedělám,“ dokoulel Bill sněhulákovu hlavu a nasadil ji s kamarádovou pomocí na druhou kouli. „Je to pěkně v háji, protože jsem zapomněl všechny naše písničky.“
„Jako je fakt, žes mi po tom pádu přišel trochu divnej, ale tohle by mě v životě nenapadlo,“ uvažoval nahlas Andy. „A co říkaj doktoři? Je nějaká šance, že si vzpomeneš?“
„Nevím,“ pokrčil Bill rameny. Moc dobře věděl, že si nemůže na nic vzpomenout, ale nemohl to říct, tak bylo lepší se tvářit, že je možné všechno. „Někdy si člověk po úraze vzpomene, někdy ne. Učím se písničky, kluci mi pomáhají, zkouším znovu vařit a čekám, jestli to náhodou nenaskočí.“
„Co na to říká Tom?“
„Co by říkal? Je úžasnej, strašně mi pomáhá. Pořád mi musí odpovídat na milion otázek, už je z toho chudák trochu utahanej, proto byl rád, že přijedeš. Prej si aspoň chvíli odpočine,“ ušklíbl se Bill.
„No jo, tvůj svatej bráška Tom,“ zasmál se Andy. „Ten na tebe nikdy nedal dopustit, ve škole se tě nikdo nesměl ani slovem dotknout, hned se šel rvát,“ vzpomínal na jejich společné dětství. „A jaký to je, nic si nepamatovat?“
„Blbý,“ pokrčil rameny Bill. „Co mu dáme na hlavu? Nemáš hrnec?“ ušklíbl se.
„Obvykle s sebou dva až tři nosívám, ale zrovna teď u sebe žádnej nemám,“ praštil Andy Billa hravě do ramene. „Co mu udělat z větviček vlasy? Bude to punk-sněhulák,“ rozhodl za oba a vydal se k nejbližšímu křoví, aby z něj narval pár vhodných větviček. Bill se rozešel za ním, tohle nebyl zas tak úplně špatný nápad.
~*~
„Máš pěknej sestřih,“ pochválil mu Andreas vlasy, když se doma rozehřáli a usadili v hudební místnosti. „A melír?“ podivil se Andy, když se podíval blíž na kamarádovy vlasy, které byly venku schované pod čepicí.
„Jo, díky,“ uculil se Bill. „Tom bral vánoční prémie a dovolil mi je utratit, za co budu chtít. Tak jsem si nechal udělat tohle,“ zatahal se za trochu zkrácené, černě obarvené vlasy s pár bílými pruhy, „a tohle,“ napřáhl ruce s černými nehty Andreasovi přímo pod nos. „Gelový,“ podotkl, aby bylo jasno.
„Jo, aspoň si je přestaneš kousat. Nemáš vytrhaný obočí?“ zvedl v údivu to své Andy, když se na Billa líp zaměřil.
„Pssssst!“ udělal Bill naléhavě a loupl očima k Tomovi hrajícímu kousek dál na kytaru se sluchátky na uších. „Tomovi jsem to neřekl, dělal by si ze mě srandu,“ vysvětlil Bill chechtajícímu se Andymu. „Neřehtej se, ty koni!“ plácl svého kamaráda do stehna. „Chci vypadat dobře,“ dodal. „Jestli se chci proslavit, musím o sebe pečovat.“
„A jéje, už jsme zase u tý tvý slávy,“ protočil oči Andy. „Já myslel, že už tě to přešlo, hvězdo.“
„Nikdy,“ reagoval Bill jednoznačně. „Naopak, je to jediná šance, jak se z týhle prdele vyhrabat,“ udělal gesto zahrnující celou ves a její široké okolí. „Ty si žiješ v Berlíně, ale víš, jak já tady trpím?“
„No…“ ušklíbl se Andy. „Že bych si moc žil na koleji, to se říct nedá, ale rozhodně je tam aspoň sranda,“ připustil Andy. „V Berlíně je draho, nemít stípko, tak bych nepřežil.“
„Aha, ale seš mezi lidma. Já tady občas potkám nějakýho burana a pokecám se starou Kirschnerovou v obchodě. Kdybych neměl dopoledne doma Scottyho, tak se za chvíli odnaučím mluvit,“ stěžoval si Bill. „Krom toho, ani si nepamatuju, koho znám a koho ne,“ povzdychl si.
„Stejně to musí být divný, ztratit paměť. Já myslel, že se to z takovýhle boule nemůže stát.“
„Jak vidíš, mně se může stát všechno,“ zatvářil se Bill naštvaně, aby bylo jasno, že on z toho taky žádnou velkou radost nemá. „Musíš mi vyprávět, co jsme spolu za těch deset let zažili.“
~*~
„Co to píšeš?“ naklonil se Tom nad Billa soustředěně cvakajícího do počítače. Andy před půlhodinou odjel k rodičům, pomalu se blížil sobotní večer.
„Tome!“ vyjekl Bill leknutím, „nemůžeš mě takhle zezadu přepadnout,“ rychle stáhl dokument na lištu, aby to starší dvojče nestačilo přečíst.
„To jsou texty?“ zvedl obočí v údivu Tom. „Počkej, nestahuj to, to vypadalo zajímavě. Ukaž.“
„Není to hotové, Tomi, až to dopíšu, tak ti to ukážu. Máš hlad?“ snažil se Bill odvést pozornost od své práce. Už pár dní zapisoval texty, které složil, ale zjišťoval, že čtyřletá pauza byla na jeho paměť opravdu moc. Jediný text, který dal dohromady celý, byl Monzun v němčině i angličtině, protože to byla jediná písnička, kterou hráli od začátku snad milionkrát. U všech ostatních mu vždycky aspoň pár vět chybělo, musel je proto vymýšlet znovu. Nejhorší byly ty, co nikdy nehráli živě, ty vlastně úplně zapomněl. Ještěže aspoň melodie si pamatoval. „Ohřeju ti večeři, chceš?“ uložil dokument a zavřel ho, aby do něj Tom nemohl potají nakukovat, až bude v kuchyni. Bylo by podezřelé, kdyby viděl to množství textů najednou.
„Jo, mám hlad, ale tohle mě zajímá daleko víc,“ kývl Tom k obrazovce. „Co tě to popadlo? Múza?“
„Jo, dalo by se to tak říct,“ přikývl Bill. Spíš multimúza, uchechtl se v duchu. Bylo jasné, že teď už se Tom jen tak odbýt nenechá, bude mu muset něco předvést. Koneckonců, bylo na čase. Sice se už pár jejich písniček naučil, měly vcelku jednoduché texty i melodie, ale tohle by mu zvedlo náladu. Moct si zahrát něco důvěrně známého, na to už se začínal opravdu těšit.
~*~
„Proč s vámi nepřijel Andy?“ zeptal se Gustav, když k němu dvojčata večer dorazila na domluvenou zkoušku. Na motorce to pěkně fičelo, silnice byly namrzlé a Bill měl obavu, aby vůbec do Magdeburku dojeli ve zdraví. Nikdy neměl Tomovu motorku rád, to ale ještě nevěděl, jaké to je, jezdit na ní v zimě. Zlaté auto. Už se nemohl dočkat, až se proslaví a nějaké si koupí. Ačkoliv… má tady vůbec řidičák?
„Musel ještě k rodičům, otec má narozeniny, zítra je oslava a hned po ní se vrací do Berlína,“ odpověděl Tom, když se chopil své kytary a začal ladit. „Kde je Geo?“ rozhlídl se až teď po místnosti.
„Je na cestě, měl nějakýho protekčního pacoše,“ odpověděl bubeník, zatímco si nastavoval stoličku k bubnům. Záleželo na každém milimetru. Když se netrefí, nebude jeho hraní stát za nic, to už znal.
„V sobotu večer?“ zvedl obočí Tom, „ten by si taky nechal pro cent koleno vrtat.“
„Jen abych neprovrtal to tvoje,“ ozvalo se pobaveně od dveří, do kterých právě vkráčel basista. „Prachy na benzín jsou ti dobrý, ty šumaři, co?“ hravě plácl Toma do ramene basák.
„No jo, pan vrtačka se ráčil milostivě ukázat, všichni víme, že máš zásluhy,“ odpověděl Tom a hrábl do strun. „Ještě tak hrát kdybys uměl, to by bylo něco,“ dodal s úšklebkem a hned za to schytal herdu do zad.
„Jasně, mistr světa Tom Kaulitz osobně.“
Bill jejich dialog sledoval se shovívavým úsměvem na tváři. Jestli se něco nezměnilo oproti jeho starému životu, pak jsou to tyhle věčné vzájemné provokace dvou kytaristů.
„Tome, mám řidičák?“ nedalo mu, aby se nezeptal, když nastalo chvilku ticho.
„Na co?“ udiveně zvedl obočí starší bratr. „Je drahej, a stejně bys neměl co řídit, nikdy jsi ho nechtěl,“ dodal.
„Sakra,“ zamumlal si pod vousy Bill. „Ta tvoje motorka je o život, chtělo by to auto. Dneska jsme se málem vysekali na ledu,“ vysvětlil Bill Géčkům. „Nevíte o nějaký starý rachotině, ve který by se dalo jezdit?“
„Jo, starej Wolfe chce prodat svůj traktor, mám ho koupit?“ zeptal se Tom s úšklebkem.
„Blbče,“ odfrkl Bill. „Tak jdeme zkoušet,“ vzdal svou snahu, bylo vidět, že to s Tomem a jeho motorkou bude muset ještě nějaký čas vydržet.
~*~
„Celkem dobrý, Bille, ale chtělo by to trochu přitlačit, větší chraplák, aby to mělo páru,“ hodnotil po hodině hraní Georg Billův zpěv. „Ale to se poddá, až to budeme hrát živě, tady je to moc sterilní. Málo řevu a rozlitýho piva,“ zašklebil se zubař.
„Hele, já vím, že by to asi chtělo, ale nezničím si kvůli tomu hlasivky. Taková cysta není žádná sranda,“ bránil se Bill.
„Si představte, chlapi, že doma provozuje hlasový cvičení,“ vzpomněl si Tom. „Tuhle jsem přišel domů trochu dřív z práce a on hulákal na celej barák mimimimimimííííííííí,“ napodobil věrně Billa.
„No a co? Pečuju o hlas,“ plácl Bill smějícího se Toma po hlavě, až se mu rozhoupaly dredy protažené zadní stranou kšiltovky. „Ty si taky dáváš bacha na ruce.“
„Kde ses to naučil?“ zeptal se Gustav.
„Na internetu, tam je všechno,“ odvětil stručně Bill, nebude mu vykládat o svém hlasovém poradci, kterého mu na čas po operaci vnutil Jost, aby se mu už nikdy nic podobného nestalo. „Ještě jsem vám chtěl něco ukázat,“ konečně se dostal k tomu, co plánoval celý večer. Vytáhl ze zadní kapsy džínů papír, rozložil si ho před sebe na pultík, aby to vypadalo, že ještě čerstvý text musí číst. „Něco jsem napsal, základní melodii už mám, ale je potřeba to vypilovat,“ podíval se na Toma a spustil. Bože… jak dlouho tohle nezpíval, užíval si každý tón jejich největšího hitu a po očku kontroloval, co na to ostatní. Když dozpíval poslední tón, nastalo hrobové ticho.
„Tak co?“ zeptal se trochu zklamaně, když se nikdo z kapely neozýval.
„No… není to špatný, ale tak trochu popík, co?“ bylo jediné, co se ozvalo zpoza bubnů.
autor: Janule
betaread: Allka
Bill s melírem a černými nehty…jak krásnà nostalgická představa 🙂 Ale vypadá to, že dřív než se mu podaří se s kapelou prosadit, bude muset zásadně změnit hudební cítění svých parťáků…
Díky za kapitolu
Jsem hrozně ráda, že má Bill okolo sebe tak skvělé a chápavé lidi, kteří mu s jeho ´ztrátou paměti´ pomáhají a nemají problém mu cokoli znova osvětlovat a říkat, co spolu prožili a tak. Bill má vážně štěstí, kam se dostal, a to i přes to, že je naprosto neznámý a chudý. Myslím, že přes to všechno může být doopravdy rád, do jaké reality se dostal, protože to rozhodně mohlo být daleko horší!
Od Toma mi přišlo krásné, že nechal Billa utratit své vánoční prémie naprosto za cokoli a Bill si tak mohl udělat radost. Věřím, že díky novému vzhledu se bude cítit zase o něco lépe! 🙂 No, a především jsem zvědavá, jak to dopadne s tou jejich kapelou. Jak se bude klukům líbit zbytek Billových písniček a hlavně jestli to Bill opět dotáhne pěkně daleko jako v jiné realitě a nebo bude hold odkázán na jiný život.
Moc děkuji za další báječný díl, Janulko! ♥
UUh, to byl vážně parádní díl! Tom je prostě skvělej, že Billovi dovolil, aby svoje prémie utratil jen pro sebe. Sice jsem si myslela, že mu Bill něco koupí, jako malej dáreček, ale nevadí! 🙂
Doufám, že se klukům budou nakonec texty líbit a budou souhlasit! Můžou v téhle povídce být dvoji Tokio Hotel? Možná jo, když tu jsou všichni dvakrát, co? No uvidíme, každopádně se těším na další díl! ♥
Bill s Andym byli moc fajn. Jsem ráda, že je Andy i tady jejich tak moc fajn kamarád. Myslím, že by mu snad Bill i mohl říct pravdu…jako úplnou pravdu se vším všudy…. Alespoň já bych na jeho místě chtěla mít alespoň jednu osobu, které bych mohla všechno říct a probrat s ní cokoliv. A pokud to nechce říct Tomovi, takuž se nabízí jen ten Andy…
Líbí se mi, jak Bill utratil prémie chudáka Toma 😀 Souhlasím, že se díky tomu musí teď cítit daleko lépe. No, ale moc mu nezávidím ty reakce od kluků na tu jeho písničku… Chudák, a tak se snažil. Jsem zvědavá, jak je bude přesvědčovat, že by to opravdu, ale opravdu, mohl být velký hit 😀
A už se moc těším na bláznivého Billa v LA 😀
Tyhle dva Billové to je paráda povídka se ti moc povedla.
Tak decentne, Gustave 😀 chudak Bill cekal, ze se z toho kluci potento a misto toho jsou nevdecni 🙂 a to s tim hlasovym cvicenim mne pobavilo. Prej mimimiiii xD uplne presne to znam, pokazde nas tak nutili rozezpivat se ve sboru.
Motorka nebude Billuv kamos. Chudak ani nema ridicak 😀 snad nebude LA Tom nutit LA Billa ridit, to by nedopadlo dobre… 😀
Tuhle povidku mam moc rada, budu se tesit na dalsi dil a dekuji za tento ^^
😀 třískám se smíchy. 😀 nemůžu se k nim do jejich reality na chvilku našroubovat? bože, jak mě by tam s nima bylo dobře. 🙂 hrozně na mě působí ta maloměšťácká, rodinná atmosféra. jak se přátelsky pošťuchují, jeden se druhému mohou v klidu svěřit. a Bill se skvěle adaptoval. má kolem sebe taky pořádně podporující okolí.
avšak vůbec se mu nedivím, že automaticky čekal, jak si kluci z jeho textů sednou na prdel. a prej "trochu popík, co?"…. 😀 😀 tak nakonec bude mít největší problém s tímhle? jojo, hudební vkus se obrací ještě hůř, než jde konverze na jinou víru. 😀 😀 gud lak Bille. 😀
p.s. kdo si taky v hlavně při čtení toho "mimimimimimimimimíííííí" zpíval? 😀
Jsem moc zvědavá, jestli se to Billovi podaří a prosadí se i v téhle realitě. Zatím jsem spíš skeptická, všichni už jsou přece jenom o nějakej ten pátek starší a přijde mi, že i zpohodlnělí a nemají žádné velké ambice, stačí jim ty kulturáky a jinak jim vyhovuje obyčejný život. S těma bude mít Bill těžký pořízení, ale snad to hned tak nevzdá 🙂
Zatím se nemůžu rozhodnout, kterou realitu mám radši, zatím je to pořád nerozhodně. Jenom jsem to celé přečetla nějak moc rychle a představa, že musím týden čekat na pokračování, mě moc netěší… aspoň že mám to Genesis, to si pěkně počtu 🙂
Toto je tak strašne pekné, milé, vtipné:) asi sa opakujem ale atmosféru v Loitche si neuveriteľne užívam. Sú takí srdeční, skromní a veselí. Tie Tomove prémie, ktoré padli na Billove skrášlenie ma takmer dojali. To je tak krásne gesto:) A strašne sa mi páčilo stavanie snehuliaka s Andym. Ďakujem za krásnu kapitolu a teraz idem pokračovať v čítaní časoprostoru už som pri trojke:) zase.
Koukám, že Billi začíná dostávat formu a taky vnáší staronové songy do tohohle života. Jsem opravdu zvědavá, jak to dopadne.
"trochu popík" docela zabilo xDDD
Moc moc se těším na pokračování,kéž by intervaly od soboty do soboty byly kratší.
Jejej takze Bill s Monsunem moc neuspel, chudak. Ale, kdyby vedeli kolik holek to dostalo do kolen tak by nejspis prehodnotili nazor. Jsem zvedava jestli se jim podari proslavit, ale mam z toho trochu . Uvidime 🙂