autor: B-kay
Bill beze slova hleděl před sebe a očima hypnotizoval tmavý obrys Tomových dveří. Soustředil se na své mělké dýchání, které posléze přecházelo v roztřesené, až měl nakonec pocit, že se nemůže nadechnout. Tom ho prosil, aby ho nepřerušoval a jelikož si Bill slíbil, že udělá vše pro to, aby to dodržel, silně tiskl ruce v pěst a kousal si vnitřek tváře. Koutkem oka sledoval, jak si Tom skládá hlavu do dlaní; tehdy se jeho slova stala mnohem méně srozumitelnými, ale Billovi to nevadilo, protože vše, co vycházelo z jeho úst, mu způsobovalo takovou bolest, že by toho víc zřejmě neunesl. Jeho myšlenky už nebyly zpřeházené, pokoj se s ním již déle nepohupoval v příjemném rytmu a to poslední, na co pomyslel, byla sprcha a spánek. Pomalu zpracovával vše, co mu bylo řečeno. Slovo za slovem se mu vrývala pod kůži krutá představa toho, že by se ten, kterého považoval za svého zachránce, ten, který mu byl většinu života nejlepším přítelem, najednou proměnil ve zrádce.
Neuvědomil si, že pláče, až dokud na tváři neucítil Tomovy třesoucí se prsty, kterými se mu poněkud nemotorně snažil setřít drobné slzy. Skrčil se do klubíčka a podvědomě utekl před tím dotekem. Přišel si jako zvěř lapená v pasti. Blízké osoby se mu před očima měnily v cizince. Už nevěděl, komu má věřit, má-li vůbec někomu. Objal si kolena, sklonil hlavu a ze všech sil se snažil zadržet zoufalé vzlyky deroucí se z nejtmavších a nejopuštěnějších hlubin jeho srdce. Nezachytil všechno z toho, co se mu Tom snažil říct, jeho mysl si však udělala jasný obraz o celé situaci. Jakousi skládačku, po jejímž složení mohlo být všechno jinak.
Najednou Tom přestal mluvit a pokojem se rozlilo nepříjemné tíživé ticho. Ticho, které pohltilo veškeré drobné zvuky jako spokojené odfukování jejich psích miláčků, divokou bouři za okny i Billovy tlumené vzlyky. Jako by se ocitli ve vakuové bublině. Bill prudce zvedl hlavu a zalapal po dechu. Najednou měl pocit, že se zadusí, pokud ještě chvíli zůstane v tom pokoji, v Tomově blízkosti. S rázným zavrtěním hlavy vyskočil na nohy, hřbetem chvějící se dlaně si otřel vlhké tváře a probodl Toma, sedícího na podlaze, zklamaným pohledem.
„Nikdy bych nevěřil, že klesneš až takhle hluboko,“ šeptl i přesto, že mu vnitřní hlásek v hlavě našeptával něco úplně jiného. „Po dvou letech se pokusíš svalit vinu na někoho jiného a myslíš, že ti uvěřím?“ Opět zavrtěl hlavou, tentokrát nevěřícně, vyhýbaje se Tomovu pohledu. Hleděl na jeho ruce, na vlhké konečky prstů, kterými mu před chvíli utíral slzy. Ten krátký dotek, plachý a zároveň důvěrně známý, se mu okamžitě vryl do kůže a prorazil si přímou cestu až do jeho srdce. Mohl se na Toma zlobit, mohl v něj ztratit důvěru, ale nebylo možné, přestat jej milovat.
„B-bille,“ Tom překvapeně zamrkal a také vstal. Postavil se naproti bratrovi, vzal jeho uplakanou tvář do dlaní v zoufalé snaze zachytit jeho pohled. „Ty mi nevěříš?“ zeptal se, když se mu to nepodařilo. Omotal mu ruce kolem boků, čímž mu předvídavě zabránil v útěku.
„Nemám jediný důvod, proč bych měl,“ pípl Bill tiše a trhl sebou. Unaveně si povzdechl, jakmile Tom zesílil stisk svých paží a bojoval s touhou omotat mu ruce kolem krku, přitisknout se na něj celým tělem a už nikdy neopustit to krásné teplo vycházející z jeho bytosti.
„To myslíš vážně? Po tom všem, co jsem ti právě řekl… po tom všem mu pořád věříš?“
Bill neodpověděl, ale ani Tomovo tvrzení nevyvrátil a to Toma bolelo ze všeho nejvíce. Lhal by, pokud by tvrdil, že nepočítal i s touhle možností, ale zřejmě natolik propadl sentimentu, až doufal, že se mu Bill okamžitě vrhne kolem krku a bude mu odpuštěno. Spletl se. Při pohledu na Billa si nebyl jistý, jestli právě nepřekročil hranici únosnosti. Možná se svým přiznáním postaral o to, aby skončilo i to maličké dobrodružství, které zatím prožívali. Věděl, že musí něco udělat. Že pokud chce něco změnit, musí konat co možná nejrychleji, ale to by nemohl být on. Neuměl o těchhle věcech mluvit. Tenhle dar získal Bill a naneštěstí byl právě on tím, kdo čekal na jeho slova.
Zhluboka se nadechl. „Když jsme byli děti, řekl jsi, že mu nikdy nebudeš věřit víc než mně.“
„Už nejsme děti, Tome,“ zasténal Bill vyčerpaně.
„Zapomeň na chvíli na to, co se mezi námi děje a mysli na to, že jsem ještě pořád tvým bratrem. Opravdu si myslíš, že bych ti byl jako bratr schopen lhát v něčem takovém?“
„Tome, prosím, nech mě jít,“ šeptl Bill a jemně sebou trhl. „Potřebuju být sám. Potřebuju přemýšlet-„
„Ne, nepotřebuješ,“ přerušil ho Tom s divoce bušícím srdcem. Byl tak blízko. Až příliš blízko na to, aby se vzdal. „Potřebuješ být se mnou a já potřebuju být s tebou.“
Cítil, že Bill povoluje svůj odpor. Nechává se svírat v náručí, nebrání se, když mu prsty pomalu proplétá divoce postávající vlasy. Doufal, že už bude všechno jen lepší. Že si to vydiskutují, promluví si. I když nebylo možné vrátit promarněný čas, mohli se pokusit co nejlépe využít ten, jenž jim byl dán do budoucna. Než mu však stačila ta myšlenka proniknout do srdce a vykouzlit drobný úsměv na rtech, Bill se mu z celé síly vysmekl a vyběhl z pokoje.
Tom za ním nešel. Dokonce na něj ani nekřičel a neprosil jej, aby se vrátil. Došlo mu, že možná opravdu potřebuje chvíli jen pro sebe a v klidu popřemýšlet. Byl si jistý, že se brzy vrátí a on se dočká vytouženého usmíření.
Unaven šíleně dlouhým dnem, se pomalu doplazil do koupelny, kde ze sebe plánoval smýt poslední pozůstatky Billových neexistujících doteků. Jediným důkazem, že se mezi nimi opravdu stalo to, co se stalo, bylo špinavé prádlo, které ze sebe svlékl jako poslední a poté vstoupil do sprchového koutu.
Bill, unaven předešlým rozhovorem, vstoupil do pokoje a pohled na hodiny jej utvrdil v tom, že jej čeká další dlouhá noc. Bylo krátce před půl třetí ráno, obloha za okny však nadále zůstávala tmavá; hrozivě vypadající mraky, jako by se Billovi vysmívaly. Byly stejně černé a nepříjemné jako to, co si před chvílí vyslechl. Už neměl sílu plakat. Vrávoravou chůzí došel k posteli, rozsvítil malou lampičku a vyčerpaně došel k oknu, kde si klekl před klec s modrým ptáčetem uvnitř.
„Ahoj Blue,“ šeptl a ukazováčkem jemně poklepal na dvířka klece. Zdálo se, že jeho opeřený přítel, má stejnou náladu. Hlavičku ukrýval pod pravým křídlem a odmítal ji zvednout i tehdy, když Bill strčil ruku do klece a něžně ho po něm pohladil. „Jsi v pořádku, maličký?“ zeptal se, jeho hlas byl ve vteřině naplněn obavami. Překvapeně zamrkal, když vzal ptáče do dlaně a to se pořád odmítalo hnout. Jediné, na co se malý ptáček zmohl, bylo, že zvedl hlavu a obdařil Billa prázdným pohledem.
Billa zachvátila panika. Automaticky otevřel ústa připraven zakřičet Tomovo jméno, ale těsně předtím, než to stihl udělat, si to rozmyslel. Přemýšlel, úporně se snažil přijít na to, co mohl udělat špatně. Byl si však jistý, že měl po celý den přísun čisté vody a kvalitního krmení a jelikož jej nenapadalo nic dalšího, začínal být zoufalý. Co když byl nemocný? Co když nelétal právě z důvodu nějaké nemoci, která mu v tom bránila a oni byli tak slepí, že si toho nevšimli?
„Tohle mi nedělej,“ zasténal a přisunul se i s ptáčetem v ruce blíž ke světlu, aby si ho mohl lépe prohlédnout. „Nedělej mi to, prosím,“ vzlykl. Odmítal se smířit s tím, že sotva ho dostal, bude se s ním muset rozloučit.
Ptáče však opravdu nevypadalo zdravě. Jeho dýchání bylo mělké, dokonce se zdálo, že sytě modré zbarvení jeho křídel pomalu ustupuje a bledne. Bill se sklonil, políbil ho na hlavičku a opatrně jej položil zpět na dno klece. Nebyl připraven prožít další ztrátu. Ne tak brzy. „Budeš v pořádku. Já to vím,“ usmál se přes slzy.
Ptáče na jeho slova reagovalo tím, že sklonilo hlavu a opět si ji ukrylo pod křídlo.
Bill už nic neřekl. Seděl na podlaze, rukama si objímal kolena a s pohledem upřeným na chvějící se bod na dně klece, přemýšlel. V mysli si rekapituloval Tomova slova. Přemýšlel nad vším, co mu řekl. Nad vším, o čem ještě před chvílí pochyboval a čemu byl najednou ochoten uvěřit. Protože to bylo jediné, po čem opravdu toužil. Uvěřit.
Představa, že mu Tom nelhal, že mu po dvou letech konečně otevřel oči, a tím se přiznal k tomu, že s ním chtěl navázat vztah dávno před tím, než se dostali do tohohle bodu, byla až ničivě nádherná. Věděl, co musí udělat.
Zhluboka se nadechl, spěšně si otřel mokré tváře a vrhl se pod postel. Téměř okamžitě našel to, co hledal. Vylezl na postel, do klína si složil zebří sešit a nalistoval v něm jednu z prvních stránek. Vedle příslušného datase vyjímalo několik drobných srdíček.
25. 8. 2012
Dnešek patřil k nejkrásnějším dnům v mém životě. I přesto, že se pravděpodobně vůbec nevyspím, protože máme v plánu ještě spoustu různých aktivit, necítím únavu. Právě naopak. Jsem šťastný. Tak moc, až mě to začíná děsit. Stačí mi být v jeho blízkosti, poslouchat jeho hlas a cítit známé bezpečí, které jsem si zamiloval už jako dítě a vím, že jsem k němu poután něčím neuvěřitelně silným. Miluju ho! Zoufale ho miluju a nebýt obav a jistých morálních zásad, dávno bych se mu se vším přiznal. A nejkrásnější na tom všem je, že to cítíme stejně. Alespoň já mám ten pocit. Tom by mi neublížil. Nikdy by nedovolil, abych se trápil. Vždy jsme všechno vnímali a cítili stejně. Takže pokud já miluju jeho, mohl by on stejně silně milovat mě? Myslím, že ano. Už několikrát jsme se málem políbili. Když jsme spolu, skryti očím nechtěných pozorovatelů, nedáváme si vůbec pozor na to, abychom se k sobě chovali jako dva bratři. Objímáme se, mazlíme se spolu. Vzduch je nabit elektřinou. To, co se s námi děje, připomíná bombu těsně před výbuchem. A já věřím, že se výbuch dostaví už brzy.
Už brzy, Tomi. Lásko moje…
26. 8. 2012 – 5:00
Do postele jsme se dostali pouze před chvílí. Je přesně pět hodin ráno. A já ještě pořád nejsem unavený. Jak zvláštní na člověka, který kdysi dokázal prospat i celý den. Tomi je tu se mnou a i přesto, že usnul, sotva jsme ulehli do postele, pořád mě drží za ruku. Opravdu bych si přál takhle zůstat. Dal bych všechno na světě za to, abychom spolu takhle usínali každou noc a každé ráno se probouzeli vedle toho druhého. Naše soukromá oslava narozenin se blíží a já mám tušení, že se v ten den stane něco hodně velkého. Věřím, že se od toho dne životy nás obou změní. Cítím to. Vidím mu to na očích. Chce to samé, co já, jen ještě nenašel odvahu požádat o to.
26. 8. 2012 – 18:00
Něco se muselo stát.
Dnes za námi konečně přiletěl Andy! Když jsem sešel dolů na snídani a spatřil jej u jídelního stolu, nemohl jsem uvěřit svým očím. Od té doby, co se nám podařilo prorazit s kapelou, jsme se vídali opravdu málo, a tak jsem byl štěstím bez sebe, když jsem zjistil, že u nás pár dní zůstane. Tom se však příliš šťastně netvářil. Už od rána se mi zdá nepřirozeně tichý, odmítá s Andym komunikovat a co je nejhorší, nekomunikuje ani se mnou. Copak nerozumí, že když kolem mě prochází jako ztělesněné neštěstí, bolí mě to? Chci mu pomoct. Chci přijít na to, co se stalo, ale on mi to vůbec neulehčuje. Po celý den nám byl Andy v patách, a proto když se konečně naskytla vhodná příležitost, zatáhl jsem Toma do svého pokoje s úmyslem zůstat tam tak dlouho, dokud mi neřekne, co se děje. Samozřejmě, že jsem z něj nic rozumného nedostal. Vymlouval se na to, že je po včerejšku unavený, ale v jeho očích jsem únavu nespatřil. Jen strach. Šílený strach, jehož původ mi byl neznámý stejně jako náhlá změna jeho chování. Přitulil jsem se k němu a on mě k sobě přitiskl tak silně jako nikdy v životě. Do vlasů mi šeptal slova, kterým jsem nerozuměl. Až po chvíli mi došlo, že se mi omlouvá. Že po celou dobu úpěnlivě opakoval ´Promiň mi to´. Ale za co se omlouval?
Obrátil list a pohled mu okamžitě přistál na známé kresbě ptáčete se zlomeným křídlem. Na kresbě, kterou před dvěma lety kreslil se slzami v očích, lapen jedním z nejsilnějších záchvatů bolesti. Díval se na uplakané oči zraněného zvířete, hledícího na slova pod bolavým křídlem. Byla tak drobná, že by měl i on sám problém je rozluštit, pokud by nebyl jejich autorem.
Zebra se v koně proměnila.
Nikdy nebyla víc a nikdy nebyla méně.
Překryl si ústa dlaní a zoufale zakvílel. Najednou bylo všechno tak jasné. Zavřel sešit a vší silou ho odhodil do rohu pokoje. Při nárazu z něj vypadl malý cínový vojáček společně s několika popsanými stránkami. Bylo mu to jedno. Nejraději by ho sám vyhodil do koše. Nebyl víc než sprostou lží. Stejně jako všechno, co se přihodilo během uplynulých dvou let. Ria, Andyho oddanost, Tomova hraná spokojenost. Kousky skládačky mu pomalu pronikaly pod kůži, zuřivě si razily cestu do jeho srdce, a když jí konečně dosáhly, vytvořily celek, který Billovi vyrazil dech.
Vstal, vběhl do koupelny a svlékl ze sebe všechno oblečení. Nahý vklouzl pod sprchu, kde téměř dvacet minut silně drhl svou kůži v zoufalé snaze smýt z ní i poslední pozůstatky Andyho falešných objetí, chlácholivých doteků a přátelských poplácání po ramenou. Vzlykal, kapky horké vody se mísily se slzami, které mu neúprosně vytékaly z očí jako z bezedného pramene. Nemohl uvěřit tomu, jak hloupý byl. Tak naivní a slabý.
Když vylezl ze sprchy, neobtěžoval se s ručníkem ani ničím podobným. Automaticky se postavil před zrcadlo; mokrý a uplakaný a zíral do své tváře jako do tváře cizince. Vůbec se nepoznával. Co to se sebou provedl? Zoufale si vjel rukama do vlasů a nevěřícně zavrtěl hlavou. Opravdu byl tak slepý? Nenáviděl jejich barvu, jejich strukturu, a když očima sklouzl níž, zjistil, že toho nenávidí mnohem víc. Vousy, na které si nikdy nezvykl. Měl je jenom proto, aby navždy pohřbil podobu starého Billa, svého skutečného já, která nyní uvnitř něj zoufale křičela a drala se ven. Sklouzl rukou níž a ukazováčkem zatahal za piercing v nose a totéž udělal i s piercingy ve rtech.
Ale ze všeho nejhorší, byla tetování. Měl chuť svléknout se z kůže jako had. Tak strašně litoval každého neuváženého zásahu do své bledé kůže. Kdyby se jen na chvíli zamyslel. Kdyby se snažil proniknout skrz bariéru v Tomových očích, přišel by na to dávno. Ale nemohl. Byl zaslepen bolestí a touhou zapomenout na svůj předešlý život.
Sklonil hlavu mezi ramena a těžce vydechl. Ztratili toho hodně. Hodně věcí už nikdy nebudou moct napravit, avšak byly tady i takové, které napravit mohli. Zvedl hlavu a opět se na sebe podíval.
Viděl malého chlapce usmívajícího se na svůj odraz a velikou díru místo předního zubu. Viděl chlapce s fialovými vlasy, postávajícího vedle bratra, který jej sledoval něžným pohledem. Viděl svou tvář poté, co si před lety uvědomil, že se za hranicí jejich vztahu nachází něco mnohem nádhernějšího než obyčejný vztah bratrů. O vteřinku později se na něj zamilovaně usmíval jeho vlastní obličej stejně jako v den, kdy se s Tomem málem políbili.
Chtěl toho chlapce opět přivézt k životu. Bylo to tak snadné, až se divil, že to nezkusil již dříve.
Byl přesně týden po oslavě jejich devátých narozenin a Bill si pochutnával na čokoládě, kterou pro něj Tom schoval. Bosýma nohama pomalu scházel po schodech a mířil do kuchyně, odkud k němu doléhala ozvěna tichého rozhovoru. Zastavil u dveří a zvědavě nahlédl dovnitř. Místnost, zalitá slunečními paprsky kouzelně zářila a Bill se musel usmát. Teprve poté očima spočinul na bratrovi. Tom seděl u kuchyňského stolu, skláněl se nad výkresem a zuřivě ryl pastelkou, vybarvujíc kus bílé plochy. Maličká vráska, která se mu vytvořila mezi obočím, jasně hovořila o tom, jak moc byl na svou práci soustředěn. Rozhodně mnohem víc než Andreas, který potají ujídal z bonbónů, které pro dvojčata odložila jejich máma Simone a neustále se snažil Toma hravě šťouchat, aby vybočil z předem nakreslené linie a zničil svůj obrázek.
Bill věděl, že pracují na školním projektu, který měl on sám již dávno hotový. Chtěl s tím Tomovi pomoct, ale on odmítl. Řekl, že ho s tím nechce otravovat a že to zvládne sám. Všichni dostali za úkol namalovat sami sebe jako zvíře. Bill si nejprve zvolil koně, protože to byla jeho nejoblíbenější zvířata, ale když byl hotov, nebyl spokojen a začal od začátku. Z koně nakonec byla zebra. Nebyl si jistý, proč to udělal. Šlo jen o banální změnu barvy za pruhy, ale přesto byl z neznámých důvodů se zebrou mnohem více spokojen.
„Co sis vybral?“ protnul ticho v kuchyni Andreas, zvědavě natahujíc hlavu.
Tom si svůj výkres obezřetně přikryl dlaní. „Nejdřív ukaž ty,“ řekl tiše.
Andreas si otráveně odfrkl a nastavil svůj obrázek tak, aby na něj Tom dobře viděl.
„Ty si představuješ sám sebe jako vlkodlaka?“
„Jo,“ vyhlásil Andy hrdě a snažil se upravit mírné nedostatky na kresbě příšery, kterou viděl před třemi dny v televizi.
„To ale není zvíře,“ poznamenal Tom, ale Andreas ho zjevně odmítal poslouchat. Soustředil se na kresbu, kterou mu Tom ukázal.
„Kůň?“ zvolal nevěřícně a vyprskl do smíchu.
Billovi poskočilo srdíčko a soustředil se na Tomův jemný hlas.
„Bill miluje koně. Určitě si vybral koně, ale jak ho znám, přišel mu až příliš obyčejný a překreslil ho. Myslím, že se nakonec rozhodl pro zebru. A jelikož je to můj bratr a jsme dvojčata, musíme být stejná zvířata. Nebo alespoň podobná. Proto jsem zvolil koně.“
„Tomu nerozumím. Měl bys být zebra i ty, nemyslíš?“ Andreas naklonil hlavu na stranu.
Tom automaticky zavrtěl hlavou. „Z nás dvou je Bill ten neobyčejný. Já nejsem jako on. Nikdy bych nemohl být zebrou. Můžu být koněm věrně stojícím po jeho boku, ale nikdy nebudu stejně výjimečný.“
„Co je na zebře tak výjimečného?“
„Je krásná. Má zvláštní zbarvení. Má na sobě pruhy, které má Bill rád, a dokonce jsou zbarveny do jeho nejoblíbenějších barev.“
Bill se za dveřmi rozzářil jako slunce, které před chvílí tolik obdivoval. Konečně zjistil, proč si zvolil zebru. Akorát si nebyl jistý tím, kdo z nich dvou byl skutečně tím výjimečným.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8
Ten Andreas mě tak nasral …. Co si o sobě vůbec myslí?? Ts … Ale už víme,proč zebra 🙂 a zajímalo by mě .. Co se děje Blue? :O jinak krasnej dílek 😉
Tohle je naprosto šílené, tolik zbytečné bolesti kvůli Andreasovým intrikám…Doufám, že když jsou teď věci mezi nimi vyjasněné, budou už mít kluci konečně klid a budou šťastní. Opravdu myslím, že už trpěli příliš. Jakkoliv krásnà tahle povídka je, mám z ní pokaždé slzy na krajíčku a totální depku, být na Billově místě, musela bych se zbláznit…
Děkuji za kapitolu
Doufám že se Blue uzdraví snad konečně Andreas dostane co si zaslouží.
Konečne sa Bill dozvedel celú pravdu, až mi je ho ľúto. Ten záver bol úžasný, kôň/zebra 🙂
Veľmi som chcela aby Tom Billovi porozprával čo je Andy zač. Ale bolo mi strašne ľúto, keď Bill Toma odohnal a neuveril mu:( Blue to všetko cíti a prežíva s nimi, chúďatko maličké. Andreasa mi je stále trochu ľúto. Ale je to neskutočná sviňa, ten chalan. Vybral si zviera ktoré sa mu vážne podobá.
Tomove zdôvodnenie koňa a zebry bolo strašne krásne:) Všetky myšlienky ktoré sa týkajú Billa sú neuveriteľne prekrásne, milujem tú nehu ktorú si vložila aj do tejto poviedky♥
Oh, flashback mě opět jako vždy, dostal! ♥ Měla jsem u něj slzy dojetí v očích, tohohle malého Toma, který bezmezně miluje brášku a udělal by pro něj opravdu cokoli, miluju. Neumím slovy ani popsat, jak moc miluju tyhle flashbacky a jak moc se při nich cítím šťastná! Konečně vím o příběhu zebry, proč ji Bill tak moc miluje a zdůvodnění malého Toma nemělo chybu. Úplně mě popadlo za srdce, protože ta slova, co Tom vynesl z úst, byla kouzelná! ♥
Hned ze začátku téhle části jsem ale byla dost smutná. Opravdu mě dostalo, když Bill v prvních chvílích Tomovi nevěřil a utekl od něj. Na jednu stranu jej možná maličko chápu, ale na stranu druhou mi to přišlo ohromně líto. Opravdu nevím, jak bych měla popsat, jak jsem se v tu chvíli cítila, protože jsem tomu ani nechtěla věřit. Nakonec ale Bill prozřel a doufám, že si to kluci vyjasní, protože by byla ohromná škoda, kdyby měli přijít ještě o další čas, kdy mohou být spolu a dokonale šťastní.
Malého Blue je mi moc líto a doufám, že se mu nic nestane! Tyhle věci nenesu moc dobře ani ve skutečném životě, takže bych určiě uronila slzu, kdyby se mělo Blue něco stát. 🙁 Snad se z toho dostane!
Strašně moc děkuji za další nádherný díl! ♥ Moc se už těším na další! 🙂
Tak to byl nádherný závěr. Moc si přeju, aby Bill konečně zahodil za hlavu minulost a probudil toho zamilovaného kluka :3 <3 a Andyho nakopal do prdýlky 😀 Tak víme, co znamená Billova zebra a jsem udivená, že si to Tom nepamatuje :O Určitě si musí vzpomenout! :O Že by byl Blue něco jako odraz jejich lásky? 😀 Nein, to asi ne… ale chudáček, doufám, že neumře :'(
Podle mě by měli být oba zebry 😀 Alre je pravda, že Bill má ty své proužky rád a už kolikrát o Tomovi říkal, jak je nudný a jaká je nula a jak závidí Billovu energii :DD Určo ze srandy, ale jen tím chci říct, že Tom to krásně vysvětlil :3 To s tím koníkem a zebrou, i když si vážně myslím, že v tom případě jsou oba zebry a Andy je zlej, prašivej, zablešenej vlkouš!
Děkuju za díl :3 <3 a těším se na další <3