autor: Izzap
Nemůžeš vyjebávat s časem
„Oukej, Tome, zase jsi včera zmizel bez povolení a nezvedal jsi svůj zkurvenej mobil. Teď mi radši hned řekni, kdo je, do háje, ten Bill Trümper,“ řekl hlasitě Georg, když rozrazil dveře Tomovy ložnice a vnikl dovnitř bez zaklepání.
„Ugh… ještě pět minut,“ zamumlal Tom z postele a zachumlal se hlouběji do přikrývek, aby se skryl před protivným hlasem.
Geo se zastavil, dal si ruce v bok, nahlas zavzdychal a pohlédl na kupu dek a polštářů. „Ne,“ prohlásil jednoduše. Přešel ke kamarádově posteli a zatahal za přikrývky. Odhodil je na stranu a odhalil polonahého Toma spalujícímu odpolednímu slunci.
„Ty jsi… ďábel,“ zamudroval dredáč, zakryl si obličej, přitáhl si nohy k hrudníku a stulil se do klubíčka na bok, zády k oknu.
„Tome, ty vole, je to jenom sluníčko. A navíc,“ Georg se podíval na hodinky na svém zápěstí, „je 2:53 odpoledne.“
Tom zachroptěl: „2:53?“
„Teď už 2:54, ale jo,“ opáčil kamarád.
„Doprdele, šel jsem spát asi… před dvanácti hodinama,“ reagoval Tom a unaveně vydechl.
„Jo. No,“ začal Georg, zatímco si přitáhl Tomovu židli, aby se mohl posadit. „Předpokládám, že cestování časem ti ubírá hodně energie.“
Tom se nad jeho slovy zarazil. Přetočil se na posteli, aby se na něj mohl podívat, navzdory oslepujícím paprskům.
„Cože?“ zeptal se a pozdvihl obočí.
Georg zakoulel očima.
„Tome, no tak, ty víš, co tím myslím. Nejsi tak hloupej.“
Tom se ušklíbl. „Takže teď už mi věříš?“
Geo pokrčil rameny. „Nejspíš.“
„Jenom nejspíš?“ opáčil dredáč.
Jeho přítel přikývl.
„Jo, nejdřív si potřebuju zodpovědět pár otázek.“
Tom zavzdychal. Nadzvedl se, vsunul si pod záda pár polštářů a opřel se o čelo postele.
„Oukej, taaaaakže, co bys chtěl vědět?“
„No,“ řekl Georg a spojil ruce k sobě. „Tak zaprvé, kdo, do háje, je ten Bill Trümper, co s tebou byl v obchoďáku?“
„Jenom kamarád,“ odpověděl Tom.
Geo si odfrkl. „Jo, k tomu se dostaneme později, ale odkud přesně je?“
Tom se nepohodlně zavrtěl.
„Bydlí tady poblíž,“ řekl, což v podstatě nebyla zas taková lež.
„Tady poblíž znamená o pár století v minulosti, že?“ ujistil se Georg a ušklíbl se na svého přítele s vyvalenými očima. „Oh, no tak, Tome, jako by to nebylo úplně jasný. Zeptal se mě, proboha, jestli jsem jeden z tvejch přátel z jedenadvacátého století! Jako kdybys měl přátele i z jiných století,“ dokončil a pak se na Toma tázavě zahleděl se zdviženým obočím.
„No, Georgu, potkal jsem tvou babičku a technicky vzato by mohla být označená jako někdo z jiného sto-„
„Tome! Takhle to nemyslím!“ zvolal druhý chlapec, čímž ho utnul.
Dredáč na posteli se trochu zašklebil, zatímco na něj Georg hleděl plamennýma očima.
„Ale ty víš, kam mířím, Tome. Tak to vyklop.“
„Fajn fajn,“ řekl tiše Tom a v obraně pokýval hlavou.
„Bill je z… uhm… minulosti.“
Georg přikývl. Tuhle odpověď očekával.
„Z jak daleké minulosti?“
„100 let,“ odpověděl dredáč a podíval se mu do očí. „Z roku 1908.“
Georg se kousl do spodního rtu, pak přikývl. V podstatě předpokládal podobné odpovědi, takže nebyl moc překvapený.
„Co tady dělal?“ zeptal se po chvilce.
Tom se zachichotal, než odpověděl: „Sledoval mě.“
„Sledoval tě? Jak?“
Druhý chlapec trhl rameny a pověděl svému kamarádovi to, co věděl.
„Viděl mě jednu noc mizet v zahradě a následoval mě stejným způsobem. Je jedna věc, která spojuje dvě století, hádám. Tedy – je víc věcí, ale z nějakého důvodu je tohle místo jako… bože, já nevím…“
„Časový portál?“ napověděl mu Georg.
Tom se mírně ušklíbl.
„Jo, asi jo. Bože, Georgu, málem jsem zapomněl, jak moc jsi do cestování časem zapálenej,“ prohlásil se smíchem.
Georg se na něho přísně zahleděl, ale pak se také usmál.
Konec konců to byla pravda.
„Každopádně, jo, sledoval mě tu noc domů a pak se toulal po městě, než jsem si ho všiml, když jsem byl ve škole,“ pokračoval Tom. Připomněl si události toho dne.
„Takže tohle se přihodilo ve škole?“ zeptal se jeho přítel.
„Uh, jo, a moje máma už mi dala co proto, když zjistila, že jsem vynechal celou odpoledku,“ řekl dredáč nasupeně.
„To si dovedu představit,“ opáčil Georg.
Oba na chvíli ztichli, ztracení ve svých myšlenkách. Pak se Geo zvědavě zeptal: „Kdo přesně je?“
„Bill?“ ujišťoval se Tom. Zamračil se a koncentrovaně se kousl do rtu.
„Jo.“
Tom zavzdychal a podíval se dolů na svoje kolena, jako by byla ta nejzajímavější věc na světě. „Už jsem ti to řekl, je to kamarád.“
Georg si odfrkl, načež se na něj Tom podíval.
„Oh, bože, Tome, prosím tě, vždyť jste se drželi za ruce. Jsem si jistý, že ses nedržel za ruce s žádným klukem od školky,“ prohlásil se zahihňáním, načež Tom zrudnul. Dredáč nedopověděl, ale znovu sklonil hlavu. „Tome, chlape, ty se nám červenáš,“ popíchnul ho Geo a snažil se potlačit další vlnu smíchu.
Druhý chlapec se zavrtěl a natáhl se pro přikrývky, které momentálně byly na kraji postele.
Chytil roh deky mezi prsty a nadzvedl ji. Vlezl si pod ni a přetáhl si ji přes hlavu. Rázem byl schovaný jako ve stanu.
Jak tak Georg Toma sledoval, v hrudníku pocítil osten viny. Povzdechl si, zatímco jeho ztrapněný přítel zmizel pod přikrývkami.
„Tome,“ řekl tiše. „Tome, no tak, vylez.“
Velká koule pod dekami se zahýbala ze strany na stranu na znamení negativní odpovědi.
Georg zavrtěl hlavou nad svou vlastní necitlivostí, pak se postavil a přešel k Tomově posteli.
Chvilku tam postával, nebyl si jistý, co má dělat, aby se jeho kamarád cítil líp.
„Tome,“ ozval se znovu.
V odpověď se ozvalo šustění, to jak se Tom zkoušel schovat pod přikrývky ještě víc.
Geo zavzdychal a opatrně se posadil na kraj postele. Ujistil se, že Tomovi nepřisedl žádnou končetinu.
„Tome,“ řekl znovu měkce. „No tak, chlape, omlouvám se za to, že jsem se smál, oukej?“
Žádná odpověď.
Georg si znovu povzdychl a začal ukazováčkem kroužit po prostěradle, než znovu promluvil. „Je Bill…“ začal a pak se zasekl. „Je jako tvůj… tvůj, uhm, tvůj… ehm, kluk?“
Ticho.
Georg cítil, jak mu buší srdce, zatímco se připravoval na odpověď. „Je?“ zeptal se znovu tiše, bez náznaku posměchu.
Zpod dek se ozval povzdech a pak byl vidět velmi, velmi pomalý pohyb, jež způsobila Tomova hlava, která kývla.
Georgovi se dech zadrhl v hrdle.
„Je?“ zeptal se, aby si to potvrdil.
Tom si pomalu stáhl přikrývky z hlavy a vykoukl zpoza nich. Znovu se opřel o čelo postele.
Posadil se, shrnul si deky do klína a zvedl hlavu, aby se podíval na svého přítele a ukázal červeň ve tvářích.
Znovu přikývl.
„Jo, je,“ odpověděl měkce.
Něco v Georgově žaludku se pohnulo a on se odvrátil od svého kamaráda ke zdi.
„Nevěděl jsem, že jsi… gay,“ řekl tiše a překvapeně.
„Ani já ne,“ opáčil dredáč. Pokrčil rameny a trochu se zasmál, když si všiml Georgovy náhlé nervozity.
Geo se otočil zpět na Toma. „Ne?“
Tom se ušklíbl a zavrtěl hlavou. „Ne, neměl jsem o tom tušení, ale pak… pak jsem potkal Billa.“
Georg na srozuměnou přikývl, ačkoliv upřímně to úplně nechápal.
„Takže je tvůj kluk?“ zeptal se ještě jednou, jen tak pro jistotu.
Tom znovu kývl a pousmál se.
„Jo, jo, je,“ odpověděl a konečně se naplno usmál.
„Uhm, ale vy dva žijete… 100 let od sebe,“ pronesl Geo po minutě ticha.
„Já vím, nejsem blbej, Georgu,“ ohradil se trochu nazlobeně Tom a zadíval se svému příteli do očí.
„Tome,“ řekl varovně Geo a nasupeně zavřel oči. „Říkáš, že máš vztah s klukem, co žije 100 let v minulosti. Prosím, řekni mi, že ses nezamiloval,“ dokončil. Podíval se na Toma a čekal na odpověď.
Tom uhnul pohledem.
„Kurva, Tome!“ zvolal Georg, postavil se a otočil se k němu zády.
„Teď mi říkáš, že ses zamiloval do kluka z minulýho století? Tome, jak můžeš bejt tak blbej?“
Tom zamrkal a znovu se chytil svých přikrývek, snažil se je použít jako ochranu před Georgovým spravedlivým hněvem.
„Omlouvám se?“ zkusil tiše a podíval se na svého kamaráda, aby zjistil, jestli prostá omluva na jeho hloupost stačí.
Očividně ne.
„Tome, ty sis v podstatě sám pod sebou podřezal větev. A uvědomuješ si, že šance, že by dneska žil, jsou malé, a i kdyby jo, bude mu asi tak 120 let. Bože, Tome, 100 let! A ty se zamiluješ? Neříkej mi, že plánuješ pokračovat v tomhle riskantním vztahu, prosím,“ zaskučel Georg, otočil se a shlédl na Toma ležícího na posteli.
Dredáč se kousl do spodního rtu, aby zvládl udržet jazyk za zuby. Jenom by Georga zklamal ještě víc.
„Kurva, miluješ toho krásnýho kluka, kterej žije 100 let v minulosti. Jestli tohle není ideální situace pro depresi a následnou sebevraždu, pak už nevím, co,“ prohlásil Georg a plácnul sebou zpět na Tomovu židli.
Tom se zachichotal.
„Gorgu, neplánuju depkařit ani páchat sebevraždu. Jsem šťastnej, ty troubo.“
„Jo, šťastnej s někým, s kým nemůžeš ani opravdu být. Nikdy.“
Tom si zamyšleně skousnul ret.
„Proč ne?“ zeptal se.
Georg si povzdechl, očividně byl naštvaný.
Ne ze žárlivosti nebo něčeho podobného. Jestli byl Tom šťastný, on byl šťastný také.
Ale no tak, když je tvůj nejlepší kamarád zamilovaný do někoho z minulého století a má s ním vztah, o němž víš, že nikdy nemůže fungovat…
Ano, má právo být naštvaný na Tomovu hloupost.
„Co proč, Tome?“ zeptal se a ztěžka vydechl.
„Proč bychom opravdu nemohli být spolu, ha? Kdo říká, že nemůžeme?“ pronesl dredáč kousavě.
„Proč? Proč?“ prskl Georg a cynicky se zasmál. „Ježíši, Tome, ty si ze mě normálně děláš srandu! Kdo říká, že nemůžete? Hm, co třeba všechen ten čas?“
„Na čas seru,“ zamumlal Tom a obranně si zkřížil ruce na prsou.
Georg se znovu zasmál a nevěřícně potřásl hlavou.
„Vážně, Tome? Sereš na čas? Ty vole, je mi líto, že ti beru iluze, ale nemůžeš vyjebávat s časem, víš?“
Tom věnoval svému příteli jedno neslušné gesto.
„A jak bys, do háje, nazval to, co už teď proti času dělám, ha? Co bys řekl na celou tu věc s cestováním do minulosti a Billovou cestou do budoucnosti, aha? Jaké pro to máte vysvětlení, pane profesore?“
Georg otevřel ústa, aby něco odpověděl, ale pak jenom semkl rty.
Tom vydechl a pak se mezi kluky rozhostilo ticho. Dredáč vstal z postele, aby na sebe natáhl nějaké oblečení. Přešel k hromadě věcí, které byl líný pověsit do skříně, a vytáhl z ní tričko a džíny.
„Tome, nikdy to nebude fungovat,“ řekl tiše Geo.
Tom se na moment zarazil, ale neodpověděl. Jestli si Georg myslí, že vztah s Billem nebude fungovat… ať jde k čertu. Pak se Tom vrátil k uhlazování značně zmačkaného obřího trička.
„Umře,“ oznámil jednoduše Georg.
Tom pod vlivem těch slov zamrzl.
A Georg využil příležitosti pokračovat ve svém projevu.
„Tome, nechci bejt krutej nebo tak, ale je to nevyhnutelný. Bill umře, pravděpodobně dávno před tebou. V jeho době nemají tak pokročilou medicínu jako dneska a lidi umírají mladší… A Tome, šance, že Bill umře ml-„
Dredatý chlapec se otočil na podpatku, upustil tričko, jež měl doteď v rukou, a vztekle zatnul dlaně v pěst.
„Myslíš, že to nevím?“ křiknul a zaměřil pohled na svého kamaráda.
Georg otevřel a zavřel pusu, hledal vhodnou odpověď, ale nakonec zůstal zticha.
„No, hádej co, Georgu, já to vím! Jsem obeznámen s faktem, že umře. A ano, umře mladý. Umře za necelý rok, Georgu, za jeden zkurvenej rok! Navštívil jsem jeho zasranej hrob, proboha!“ Tom na Georga přímo řval a rozrušeně rozhazoval rukama. „A víš, jak bezvýznamně a bezmocně se kvůli tomu cítím?“ zeptal se už tišeji. Dlaň si přitáhl k hrudníku. „Víš, Georgu? Umře za míň než rok a není, kurva, nic, co bych s tím mohl dělat…“
Kluci na sebe zhruba minutu jen zírali. Tomova poslední zašeptaná slova zůstala viset ve vzduchu. Po chvilce Tom sklonil hlavu a zaštkal. Celý se kvůli tomu otřásl a jeho ústa opustil vzlyk.
„T-Tome?“ ozval se Geo a podíval se na něj.
On pláče?
Ne, to nemůže být pravda. Za celých 13 let, co jsou přáteli, Georg viděl Toma brečet jenom dvakrát. Poprvé to bylo bolestí. Tomovi bylo pět let a zlomil si ruku, když spadl z prolézačky na školním hřišti. Podruhé mu bylo třináct a na cestě z rodinné dovolené se mu na letišti ztratila jeho první a jediná kytara. Dvakrát, jenom dvakrát, a nikdy to nebylo kvůli něčí smrti.
Několikrát byl Tom na pohřbu, ale nikdy dřív ho Georg neviděl uronit ani slzu nad ztrátou milované osoby.
„Tome?“ oslovil ho Georg znovu. Přišel k němu blíž, tak, že mohl slyšet tiché vzlyky unikající z Tomova těla, které zněly, jako když pláče jeho malá sestra. Tomova ramena se třásla a hlava byla skloněná. Ozývalo se popotahování. Celé to bylo tak neobvyklé, že měl Georg pocit, jako by tu místo Toma byl nějaký mimozemšťan.
Tom zavrtěl hlavou, dredy se mu bimbaly ze strany na stranu a natřásaly se kolem jeho skloněné hlavy. Zvedl pravou ruku, aby Georga zastavil, a přešel k posteli. Bez jakýchkoliv dalších zvuků kromě popotahování a potlačovaných vzlyků se Tom posadil na kraj postele, vložil hlavu do dlaní a nová vlna pláče rozechvěla jeho ramena.
Geo na něj chvíli jen přihlouple zíral, nedělal nic kromě sledování zlomeného kamaráda.
Ale pak ho rozum nakopnul a on si před Toma klekl, natáhl ruku k jeho třesoucím se ramenům a položil na ně dlaň v uklidňujícím gestu.
„Tome, ty vole… ne… neplač, to je prostě smrt, je přirozená,“ zkusil to.
Selhal.
Přirozená? Kurva, v uklidňování lidí stojím za hovno, pomyslel si a potřásl hlavou.
Učinil druhý pokus.
„No tak, Tome, bude to v pořádku, přísahám,“ řekl tiše.
Tom si otřel tvář a zvedl hlavu jenom o trochu. Sledoval svého přítele koutkem oka.
„Jak to může být v pořádku, Georgu. Právě jsi sám řekl, že to nikdy nebude fungovat. Nikdy,“ opáčil a znovu vzlykl.
„Ale bude to oukej,“ ujišťoval ho Geo.
Tom zavrtěl hlavou, a zatímco popotahoval, aby zastavil slzy, dostal ze sebe: „Ty to prostě nechápeš, Georgu. On umře a není nic, co bych s tím mohl dělat, nic, Georgu, nic!“
Georg byl tiše, jelikož mu došla slova útěchy.
Tom ovládl pláč, setřel si slzy a přiměl svůj dech, aby se vrátil do normálu.
Po chvilce se Georg mírně usmál a poplácal ho po zádech.
„Hej, víš co, Tome?“
„Co?“ zeptal se roztřeseně dredáč.
A Georg s jistotou odpověděl: „Ty něco vymyslíš. Jako vždycky.“
***
„Wilhelme!“ Hlas Billovy matky se rozezněl domem Trümperových toho samého dne, kdy proběhla Tomova a Billova konverzace – samozřejmě 100 let v minulosti.
Ozvaly se kroky a Bill se objevil na schodech. Matčin hlas přicházel odněkud z prvního patra. Bill stoupl na poslední schod a zavolal: „Kde jsi, matko?“
„Wilhelme, skvěle, jsme ve studovně,“ odpověděla hlasitě žena. Dělala, jako kdyby byl její syn hluchý, zatímco on byl přitom jen v hale, pár metrů od ní.
Bill zavzdychal nad použitím spisovné podoby svého jména a zamířil do studovny. Oprášil se, než vstoupil do místnosti, a pak se zpříma postavil – tak, jak to měla jeho matka ráda.
Vešel do studovny. Jeho otec seděl za psacím stolem, před ním stála sklenice s nějakou světle zbarvenou lihovinou. Matka stála u okna čelem do místnosti.
„Ano, matko?“ oslovil ji Bill, spojil ruce a držel je zhruba ve výšce boků.
Žena se usmála.
„Oh, Wilhelme,“ řekla, potěšená z toho, že vidí svého syna.
Bill se pokusil úsměv oplatit, ačkoliv ho matčin horlivý tón hlasu spíš děsil.
„Co pro tebe mohu udělat, matko?“ zeptal se. Usoudil, že za tím, že sem byl zavolán, se skrývá nějaký mistrovský plán.
Matka se znovu usmála.
„Prosím, sedni si, Wilhelme,“ řekla měkce a ukázala na prázdnou židli u otcova stolu. Bill jí vyhověl a posadil se. Trochu židli natočil, aby mohl vidět na oba rodiče zároveň a nemusel se na matku otáčet.
„Nuže?“ pobídl svou matku a složil ruce do klína. Na okamžik se zadíval i na otce, který se také usmíval.
„Wilhelme, tvůj otec a já jsme diskutovali,“ promluvila nakonec matka.
Bill zadržel povzdech. Diskutovali? No, tohle nikdy nekončí dobře.
„O čem?“ zeptal se slušně. Snažil se znít tak, jako že má opravdu zájem, i když to dalo docela práci.
„Všimli jsme si, že ty a ten Kaulitzův kluk spolu poslední dobou trávíte hodně času,“ řekla žena.
Bill polkl a pokusil se potlačit zrudnutí.
„Ano, a?“ zareagoval. Snažil se matku popohnat směrem k pointě.
„Nu, Wilhelme, když srovnáme množství času, jež trávíš s tím hrozným klukem, a čas, jež věnuješ socializaci s ostatními chlapci tvého věku…“ nedokončila. Zněla mírně rozrušeně. „Měl by ses více setkávat s mladými muži odsud, Wilhelme, a ne s jedním klukem, který přijíždí do města každý víkend.“
Billovi poskočil ohryzek. Kdyby jen rodiče věděli, co Tom pro Billa znamená, možná by se matka vyvarovala toho říkat takové věci.
„Matko, prosím, jaká je pointa?“ zeptal se černovlásek.
Jeho matka na něj pohlédla a stydlivě sklonila hlavu.
„Wilhelme, kdy naposledy jsi byť jen večeřel s nějakou mladou dámou?“
Bill k ní vzhlédl a zmateně nakrčil čelo.
„To nevím, matko. Proč?“
„Toto je to, kam tvá matka míří, Wilhelme,“ vložil se do konverzace otec, jelikož ho rozčilovalo, jak dlouho jeho ženě trvá dobrat se k jádru věci.
Bill potřásl hlavou.
„Já… já tomu nerozumím,“ odpověděl, upřímně zmatený, ačkoliv byl zaslepený hlavně svou tvrdohlavostí.
„Wilhelme, tvůj otec a já jsme o tom diskutovali posledních několik týdnů,“ ozvala se znovu matka. Ujistila se, že má Billovu plnou pozornost, a pak pokračovala: „A našli jsme ti skvělou, sladkou, překrásnou mladou ženu, která se více než hodí pro to, aby ses s ní oženil.“
autor: Izzap
překlad: Allka
betaread: J. :o)
original
Mně bylo Toma tak líto, když se zase rozplakal 🙁 A to ještě neví, že se Bill má ženit…
Vůbec klukům nezávidím, snad už bude brzy líp…
Díky za překlad 🙂
Chudák Tom Billa chtěj oženit to jsem zvědava jak to dopadne.
Takže Georg už Tiomovi ako tak verí s tým cestovaním v čase. 🙂
Ale Toma mi bolo neskutočne ľúto, keď sa rozplakal a hovoril o tej Billovej smrti. A keď sa ešte dozvie, že Billovi rodičia chcú Billa oženiť 🙁 Popravde ma ten fakt až tak neprekvapil, nejako som mala tušenie, že by sa také čosi mohlo stať(v tej dobe boli dohodnuté manželstvá bežné).
Som zvedavá, ako sa to bude ďalej vyvíjať.
Ďakujem za preklad.
Xi, Tom bol strašne zlatý, keď sa Georgovi priznával, :-p A bolo milé čítať, ako sa trápi už len pri predstave, že Billa stratí. Ale že chcú Billa oženiť, no poteš. Toto bude ešte sranda! Ďakujem, :-p
Chúďatko Tomi, Geo mu to trochu sťažil. Bolo mi ho strašne ľúto. A aj Billa keďže ho chcú oženiť:( Dúfam, že utečie a to bude tá jeho "smrť" a presunie sa o sto rokov dopredu a zostane s Tomom:)
Ďakujem za kapitolu:)
Ooh, tak tohle pro mě byla strašně smutná část! 🙁 Jak u Billa, tak u Toma.
Nechci ani přemýšlet nad tím, že by se měl Bill ženit. Starší doby mám strašně ráda, ačkoli jediné, co mi na nich vždycky vadilo, byly ty sňatky. Strašně moc doufám, že bude Bill moct říct ne, a že jej budou rodiče akceptovat, ale myslím si, že asi doufám naprosto marně. Pevně ale doufám, že se to s tím ženěním nějak přežene a nebo kluci přijdou na něco, jak tomuhle zabránit.
Ovšem co mě více děsí, je Billova smrt. 🙁 Je to strašné, ani přemýšlet se mi nad tím nechce a když se Tom rozplakal, tak jsem měla slzy v očích i já. Tyhle situace prostě neumím zvládat a pokaždé je mi všechno strašně líto. Navíc vidět kluka plakat je opravdu něco, takže si dovedu představit, jak moc musí být Tom raněný. 🙁 Georgova reakce na to všechno nebyla sice nijak pozitivní, ale ani se mu moc nedivím. Také bych nebyla nadšená, kdyby mi něco podobného řekl některý z kamarádů. Je to prostě prekérní situace a rozhodně bych se na místě Toma nechtěla ocitnout.
Já opravdu vidím únik ze všeho pouze to, že Bill zůstane s Tomem v jeho době. Což ale ani nevím, zda by šlo. 🙁 Bill by měl staré doklady a těžko by se jimi mohl někde prokazovat, takže fakt netuším, jak tohle skončí. Jen doufám, že ne smutně. 🙁
Moc ale děkuji za překlad! 🙂
Vem roha Bille xD oni ho chudacka chteji ozenit? S holkou? Myslim, ze by mel sakra rychle zdrhnout za Tomem do budoucnosti.
Chudak Tom, opravdu to nema lehke. Jeho prvni laska ma hrob, zije 100 let v minulosti a jeste je kluk. Georg byl trochu necitlivy, ale citim, ze je to skvely kamarad. Urcite Toma dozene k dobremu napadu 🙂
Dekuji za preklad ^^