autor: Panthere
Zuzutranslate o.p.s. uvádí: Opožděný vánoční dárek :o)
Představte si, že tenhle dáreček mi od Zuzu přistál na mejlu dnes ráno. Povídka, kterou se vám Zuzu rozhodla přeložit, byla na THF zveřejněna 26. prosince, je naprosto úžasná. Napsala ji autorka jménem Panthere, pocházející ze Surabaya, hlavního města provincie Východní Jáva v Indonésii. Je neuvěřitelné, kam až se ti čtyři Němci dostali, kde všude díky nim vědí, co je to Loitsche. Ta vesnice by měla dvojčatům nechat vystavět pomník 😀
Panther dala Zuzu svolení k překladu s mírným zaváháním, protože se domnívá, že překladem se toho spousta z povídky ztratí, tak jí ukažte svými komentáři, že to tak není, a že naše Zuzu je překladatelka, která dokáže převést do češtiny originál i s jeho atmosférou naprosto skvěle. Kdo umíte, zkuste to anglicky.
Užijte si tenhle opožděný dárek a zrovna tak závěr letošního roku. Díky, Zuzu, J. :o)
28. prosince 2014
Byl to jeden z těch dní, kdy buď máte intimní chvilku s vaší postelí, s dekou pokrývající celé vaše tělo jako přiléhavá druhá kůže, nebo skončíte při lenošení u okna s písní hrající v pozadí, zatímco sníh padající z nebe odpočívá na studeném skle. Pro tmavovlasého chlapce to byl jeden z těch dní a on se rozhodl spojit oba aspekty těchto činností do jednoho jako-fotografického okamžiku. Zatímco seděl na pohodlné okenní římse s dekou omotanou kolem sebe, v pozadí mu hrály písně odrážející šedivou polední náladu. Díval se z okna svýma oříškovýma očima, a kdyby nebylo občasného zamrkání jeho očních víček a slabého dýchání, když sledoval, jak se pod ním na chodníku pohybují lidé spěchající přes sníh za svými vlastními záležitostmi, mysleli byste si, že je socha.
Jeho kůže byla od přírody spíše bledá, a tvář s rovným perfektním nosem, jenž mu všichni záviděli, lemovaly na černo obarvené rovné vlasy dosahující k ramenům, s konečky zkroucenými dovnitř z předešlého vlhkého dne. Jeho rty byly plné a lícní kosti na světle snadno viditelné. Někdy byl považován za dívku, jelikož tak vypadal; jako krásná dívka, někdy byl dokonce nazýván „nádherná“, když měl make-up. Ne, že by mu to vadilo. Bill Kaulitz byl rád nazýván nádherným.
Byl to ten den, tento den přesně před rokem, kdy se pro Billa všechno změnilo a udělalo to z něj toho, kým je dnes. Vydechl nosem a zavřel oči. Dokázal si vzpomenout na každý detail a přehrával si je ve své mysli.
25. prosince 2013
Bill přecházel sem a tam svým hotelovým pokojem asi deset minut, než to vzdal a pomyslel si, že by byl dobrý nápad uskutečnit ten hovor právě teď. Bylo téměř devět večer a on už zavolal Simone – své matce – a Gordonovi – svému nevlastnímu otci. K čertu, zavolal dokonce i Jörgovi – svému skutečnému otci, se kterým mluvil jen vzácně – a popřál mu Veselé Vánoce.
Byl tady důvod, proč nebyl na Vánoce doma, a to ten, že odcestoval do Thajska na pomoc při jednom z nejšílenějších photoshootů pro značku Vera Wang. Nepředváděl pro ně jako model, ale byl požádán, aby připravil jejich modely od hlavy až k patě. Photoshoot šel skvěle na dvacátého prosince, a Vera sama byla spokojena s výsledky, ve kterých Billovi kompletně důvěřovala. Měli naplánován let zpátky do Německa na dvaadvacátého a dorazit domů měli třiadvacátého, kdyby nebylo té naprosto absurdní bouře přímo nad letištěm Suvarnabhumi.
Celá skupinka se tedy vrátila zpět do hotelu, skrz naskrz promočená, protože obětovali své pláštěnky a deštníky ve prospěch ostatního vybavení. Rozhodli se počkat, než aby riskovali své životy. Většina z nich proklínala svou smůlu, včetně Billa. Chtěl trávit svůj čas s rodinou a ještě více s Tomem, svým dvojčetem. Bože, jak mu chyběl. Bill přemýšlel, jestli Tom cítil totéž.
Což nás přivádí zpět do toho okamžiku, kdy Bill zíral na telefon ve svém pokoji a venku stále zuřila bouře bez jakéhokoliv náznaku konce. V Německu bylo kolem třetí odpoledne, takže nebylo neslušné zavolat. Jediná věc, jež mu bránila, byl on sám. Na obrazovce svítilo Tomovo jméno a jeho palec se vznášel nad tlačítkem ´volat´. V ústech cítil sucho, ale i přesto polknul. Stále to pro něj bylo těžké, dokonce i do dnešního dne. I když uplynuly tři roky. Zaťal zuby a tiše zaklel ve své mateřštině, než se vzmužil dost na to, aby zavolal.
Telefon zvonil. A zvonil. A opět zazvonil. Bill se už chystal zavěsit, když byl hovor přijat. Slyšet mírně hlubší hlas jeho dvojčete byl pro Billa pocit, jako by mu do tváře stříkla chladná, osvěžující voda, ale zároveň i pocit, jako by mu po zádech stékala kyselina.
„Haló?“
Bill se zklidnil, než odpověděl. „H-haló. Ahoj. To jsem já.“
Na druhém konci bylo chvíli ticho. Bill málem ukončil hovor z čistého nepohodlí.
„Jo, já vím.“
„Jen jsem chtěl říct veselé Vánoce.“ Bill se odmlčel. Kousl se do rtu. Nevěděl, co jiného říct, nečekal, že ten hovor dojde takhle daleko. „No, veselé Vánoce.“
Slyšel zvuky bavících se lidí shromážděných v pozadí, smějících se a mluvících o ničem konkrétním. Někdo na Toma zavolal a on něco odpověděl zpátky, než se ozvalo nějaké šustění a zvuk otevírajících se dveří. Bill čekal na odpověď, i když si nebyl jistý, jestli by ji slyšel přes tlukot svého srdce. Když odpověď uslyšel, žaludek mu, zdálo se, poklesl, v dobrém slova smyslu.
„Tobě taky veselé Vánoce.“
Už nebyly slyšet v pozadí hovoru žádné rušivé zvuky, takže Bill předpokládal, že je Tom sám. Šel ven jen proto, aby si s Billem promluvil. Pokoj, ve kterém se nacházel, už náhle nevypadal tak prázdný. Polkl a prsty chytal a pouštěl lem svého trička.
„Jak se máš?“
„Je mi… fajn, předpokládám,“ odpověděl Tom. „A co ty?“
„Nápodobně, nápodobně. Pořád jsem uvízlý v Thajsku z toho focení a prší a… Omlouvám se. Blábolím,“ omluvil se rychle Bill. Mentálně se nakopl za myšlenku, že se všechno vrátilo k normálu. Uklouznul, protože mu Tom prostě tak moc chyběl. Bylo to už dávno, co spolu takhle dokázali mluvit.
K jeho překvapení se Tom rozesmál. Uchechtl, aby to bylo přesné.
„To je okay,“ řekl. Bill ztuhnul, když zaslechl, jak si Tom povzdechl. To, co řekl poté, kompletně vyprázdnilo Billovu mysl. „Musíme si promluvit.“
Billovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že si to jen nepředstavoval. Zvuky deště a hromů, které ho doprovázely, byly hlasité jako peklo, až občas skutečně zarachotily okenní tabule, ale Tomův hlas je všechny přehlušil a on slyšel jeho větu čistě a jasně.
„Já…“ začal Bill. Ale odmlčel se, naprosto neschopen slov.
„Musíme si promluvit,“ zopakoval Tom. „Kdy se sem vrátíš?“
Bill nemohl mluvit. Posadil se na okraj postele s pohledem namířeným před sebe a s telefonem stále u ucha, když se mu po tváři tiše rozkutálely slzy. Na druhé straně telefonu Tom stál na balkóně, mrznul v tom sněhu všude kolem a toužil být vevnitř se svou rodinou, ale nechtěl nic víc, než slyšet Billův hlas. Tom věděl, že tři roky byly už příliš dlouhá doba a že je na čase, aby konečně udělali něco s tím problémem, který nad nimi visel.
30. listopadu 2010
Bylo dva dny poté, co skončila Humanoid Tour a všichni členové kapely usnuli v čekárně na letišti. Georg Listing, basák, měl omotané paže kolem paží Gustava Schäfera – bubeníka – jako kolem provizorního polštáře, zatímco hlavu měl položenou na jeho rameni. Gustav sám měl hlavu položenou na té jeho a tvrdě spal. Bill byl ten nejvyčerpanější z nich, jako zpěvák kapely Tokio Hotel ze sebe na každé show musel dát naprosto všechno, unavený nebo ne. On zašel ještě dál, až na sto deset procent a teď objímal svou tašku, s čepicí pokrývající jeho tvář, a také spal na tvrdé letištní lavičce. Ale Tom Kaulitz nemohl spát. Pozoroval své spoluhráče z kapely a ostatní členy jejich posádky, kteří také spali. Jediná další osoba vzhůru byl Tobi, jejich ochranka. Dokonce i on měl problémy zůstat vzhůru a v ruce držel už třetí šálek kávy.
Tom využil této chvíle k přemýšlení o tom, co se stalo včera, když všichni čtyři zůstali vzhůru v Georgově hotelovém pokoji, kde si udělali svou malou párty s alkoholem z hotelové chladničky.
„Nemůžu uvěřit, že jsme tím prošli,“ prohlásil Georg. „Myslel jsem, že někdy uprostřed zemřeme vyčerpáním, ale my jsme to vlastně zvládli.“
Tom se zasmál na svého nejlepšího přítele. „Zvládli bychom to dokonce i bez tebe.“
„Nenič tenhle okamžik, ty debile,“ Georg žertovně zaklel. Gustav se s úšklebkem opřel a užíval si své pivo.
„Postavme se k tomu čelem, nebyli bychom tu, kdyby nebylo mě,“ ozval se Bill. „Já jsem ten nejlepší.“
Poté se smáli a smáli, vzpomínali na chvíle, kdy vystupovali, a přemýšleli, jak to bylo neskutečné. Byly to vzácné vzpomínky a všichni to věděli, zejména proto, že se chystali rozejít. Milovali dělání hudby. Milovali a stále milují. Ale prostě se objevily další věci; Gustav se chystal oženit se svou dlouholetou přítelkyní, Georg měl náhle nutkání připojit se k nějakému druhu Světového fondu na ochranu přírody, zaměřeného speciálně na psy a Bill chtěl následovat svůj módní sen a stát se návrhářem. Tom sám nechtěl dělat nic dalšího a tak ustálil svou dohodu s Davidem Jostem – jejich manažerem – že bude i nadále psát hudbu pro nadcházející umělce.
Ten malý večírek byla vlastně rozlučková párty a všichni to věděli. Netrvalo dlouho, než se vydali zpátky do svých pokojů. Billův pokoj byl přímo naproti Tomova a starší z nich prostě věděl, že potřebují být spolu. Tom beze slova odemkl dveře a nechal je lehce pootevřené. Jejich dvojčecí telepatie ho nikdy nezklamala. Bill vstoupil o deset minut později v pyžamu a bez jakýchkoliv stop make-upu na tváři. Tom už ležel pohodlně pod peřinou a čekal, až se Bill přidá, než zhasnul světla v místnosti pomocí vypínače u postele.
Leželi potichu s očima otevřenýma do tmy, neříkajíc nic, ale zároveň všechno. Byl to Tom, který promluvil jako první.
„Příští rok bude rokem, kdy my čtyři nebudeme pohromadě.“
Bill ze sebe vydal tiché ´hmm´. „Je to trochu děsivé, musím říct. Opustit naše pohodlné oblasti…“
„Nebudeš vedle mě,“ řekl Tom. „Budeš následovat svůj módní sen a není tu prostě žádná možnost, jak bys mohl zůstat v Magdeburku.“
„Já vím,“ zauvažoval Bill. Poté se přesunul čelem k Tomovi. „Určitě mi budeš chybět.“
Tom se usmál a omotal kolem něj paže. Hlava mladšího dvojčete spočívala pohodlně v ohbí Tomova krku. Jeho ruka se omotala kolem Tomova pasu a objal jej nazpět, pěstěnými nehty jej lehce poškrábal přes látku pyžama. „Ty mně taky.“ Bylo to něco, co obvykle dělávali, aby se utěšili navzájem, ale dnes v noci bylo něco jinak. Tom to dokázal vycítit z řeči Billova těla a ve způsobu, jak se nedokázal uvolnit. „Co se děje?“
Bill nevěděl, jak říct Tomovi něco, co jej děsilo už nějakou dobu, takže zaklonil hlavu a přitiskl polibek na Tomův krk. Činy mluvily hlasitěji než slova a byla to pravda v každém slova smyslu. Tom ztuhl, ale nepustil jej. Tohle bylo něco nového, ale tak nějak věděl, že to přijde. Možná to dokázal vyčíst ze způsobu, jakým se na něj Bill díval, nebo z toho, jak se jej dotýkal; bylo to jemnější, jako by byl Bill nějakým způsobem k smrti vyděšený. Měl podezření, ale nic neřekl. Bál se, že kdyby se mýlil, Bill by jej už nikdy neviděl stejně. Ale tohle mu to potvrdilo.
Tom si vzpomněl, kdy si poprvé všiml, že se na něj Bill více dívá. Zvedl obočí a Bill na něj vyplázl jazyk. Tom se poté uchechtl v domnění, že je to jeden z Billových praštěných vtípků. Nikdy neočekával, že si mladší dvojče poté olízne rty s pohledem, který mohl být označen pouze jako žádostivý. Trvalo to jen vteřinu, než se Gustav Billa na něco zeptal a odvrátil tím jeho pozornost. Tom byl příliš v šoku na to, aby něco řekl.
Jedním z momentů, kdy Tom skutečně cítil nutkání něco udělat, byl, když zůstali v tourbuse sami dva. Všichni si šli sednout ven, jen dvojčata chtěla spát. Všichni věděli, že mají lehký spánek, takže je nikdo nechtěl vyrušit, protože moc dobře věděli, že by na oplátku obdrželi jedovatý záchvat. Tom měl potíže s usínáním, a tak si šel do kuchyně pro trochu mléka. Stál zády k pultu a usrkával studené čokoládové mléko, když se objevil Bill.
„Mám hlad.“ Řekl, na což mu Tom odpověděl:
„Už máme jen ovocné kroužky.“
Bill přikývl. Přešel k Tomovi, postavil se přímo před něj a naklonil se neuvěřitelně blízko, když otvíral skříňku nad Tomovou hlavou. Tom měl v jedné ruce hrnek, se kterým kousek uhnul, zatímco jeho druhá ruka se ocitla na Billově pasu a jejich rozkroky se k sobě přitiskly. Bill se přestal přehrabovat ve skříňce při hledání cereálií a jeho dech ovanul Tomův vlastní. „Rozmyslel jsem si to,“ řekl Bill a jen tak se otočil a zamířil zpět ke svému lůžku, zanechávaje za sebou Toma s hrnkem třesoucím se mu v ruce a s příznaky erekce. Tom cítil nutkání Billa ochutnat.
Nebyl příjemný pocit vědět, co jste chtěli a vědět, co bylo správné.
„Bille…“ Tom zalapal po dechu, když jeho mladší bratr lehce nasál jeho kůži.
Tom Billa mírně odtlačil stranou a byl překvapený, když spatřil, jak se Bill snaží zadržet slzy. „Omlouvám se,“ zamumlal. „Omlouvám se.“
Tom si to opravdu nechtěl přiznat, ale věděl, o čem Bill přemýšlel posledních pár měsíců a rozhodně nechtěl přiznat, že byl… no, zmatený bylo slabé slovo. Billovy rty se zachvěly, když zadržel vzlyk a Tom byl ztracený. Odtlačil od svého mozku naprosto všechno. Jedinou jeho myšlenkou teď bylo zastavit Billův pláč, a tak se naklonil dopředu a na krátký okamžik zachytil Billovy rty svými vlastními. Cudný polibek poslal do Tomova žaludku hejno motýlů, takže měl pocit, že to, co dělá, je špatné, velmi špatné, ale také svým způsobem správné. Líbilo se mu to i nelíbilo. Chtěl více, ale chtěl i méně.
Na druhé straně, Billovi se to definitivně líbilo a chtěl víc. Zapřel se o lokty a vložil další polibek na Tomovy rty, tentokrát naplno. Tom si nestěžoval, když se jeho rtů dotkl Billův jazyk a žádal o svolení. Položil ruku na zadní stranu Billova krku a přitáhl si jej blíž, když se jejich polibek prohloubil a jazyky spolu bojovaly o nadvládu. Tom si užíval pocit Billových rtů, byl tam náznak máty a bylo to sladké. Nemohl uvěřit, že líbá svého bratra a naprosto si užíval jeho váhu na sobě, když se nad ním Bill rozkročil. A jedna věc vedla ke druhé.
Tom zamrkal. Ta vzpomínka byla tak skutečná. Zakašlal, aby zamaskoval své rozpaky. V tu chvíli se také cítil provinile. Proč to udělal? Proč si to užíval? Bill šeptal svá ´miluju tě´ během té doby, kdy… měli sex? Milovali se? Co to vlastně opravdu bylo?
Aniž by si to uvědomoval, přinutil svou mysl, aby mezi ním a Billem vytvořila malou vzdálenost. Začala působit ve chvíli, kdy se všichni začali probouzet, protože jejich let byl vyvolán. Nevěděl proč, ale pravděpodobně to byla vina. V letadle se posadil vedle Georga, čímž mezi ostatními vyvolal zmatek. Bill poté věděl, že svého bratra ztratil. Odhodlal se ke spánku s očima zavřenýma a tváří odvrácenou od Georga směrem k malému okénku. Bill se tvrdě snažil neplakat, oh, ale plakal.
23. února 2011
„Zvedni ten telefon, zvedni ten telefon…“ mumlal Bill. Opravdu strašně moc chtěl slyšet hlas svého dvojčete a teď, když telefon stále zvonil, to vzdal. Právě teď, během svého volného času, se setkal s opravdu milým pouličním umělcem, zatímco se potuloval po březích vídeňského kanálu. Píseň, kterou pouliční umělec hrál, byla jedna ze starých písní Tokio Hotel. Bill si nemohl pomoct, ale zastavil se a poslouchal. Umělec hrál pouze hudbu, nezpíval, ale Billovi to stačilo. Položil dostatečné množství peněz do umělcova pouzdra na kytaru, než vyklidil pole. Poté našel malý můstek a zůstal tam, pozoroval gondoly, jak pod ním proplouvaly, zatímco jeho telefon nedělal nic jiného, než že se snažil spojit s Tomem.
Starší dvojče to nikdy nezvedlo. Ani nezavolal nazpět.
1. srpna 2011
Tento konkrétní den byl docela zvláštní, protože to bylo datum, kdy si máma dvojčat před dvěma lety vzala Gordona, jejich neuvěřitelně úžasného nevlastního otce. Tom přijel domů, k Simonině velkému potěšení, jen proto, aby jim pogratuloval, s lahví vína jako dárkem. Napůl očekával, že Bill bude doma. Ne, že by snad věděl, co by dělal v případě, že by tady opravdu byl.
„Kdyby tady tak byl Bill,“ pronesla Simone najednou. Tom otočil hlavu ke své mámě, která se tiše usmívala při otevírání lahve vína. „Pořád létá sem a tam kvůli práci.“ Tom k tomu nic nepoznamenal a to byla chvíle, kdy se Simone rozhodla zeptat. „Co se stalo mezi vámi dvěma? Já vím, že už spolu, kluci, vůbec nemluvíte.“
Tom to mámě namohl říct. Co by si myslela? Sakra, mohla by se dokonce rozhodnout, že už žádné ze svých dětí nechce. Tom se ustálil na odpovědi, kterou vždy říkal ostatním, včetně Georga a Gustava. „Já nevím. Něco se prostě změnilo poté, co se skupina rozpadla.“
„Stýská se mi po tom vidět vás dva pohromadě,“ přiznala Simone. „S vámi dvěma v místnosti tady vždy bylo tak nějak teplo, ale teď je tu trošku chladno.“
Tom na to nedokázal odpovědět. Namísto toho mámě položil otázku. „Zavolal Bill tobě a Gordonovi, aby vám pogratuloval?“
„Zavolal, ráno. Dnes je v Číně, pracuje pro nějaké čínské návrháře. Nepamatuju si jméno, bylo to příliš těžké na můj jazyk,“ rozesmála se Simone. Korkový špunt konečně vyskočil. Tom jí podal sklenice a Simone do nich nalila dostatečné množství. „Ptal se na tebe. Jako jak se ti daří a takové věci. Řekla jsem mu, aby ti zavolal sám, ale on jen… prostě zavěsil.“
Tom jí věnoval smutný úsměv. Simone mu do sklenice přidala více vína.
2. ledna 2012
Bill se probudil a slepě zatápal po telefonu, aby zastavil vyřvávání alarmu. Zašilhal na obrazovku a jeho rozmazaná mysl přišla na to, jak to vypnout. Bylo sedm ráno. Litoval množství alkoholu, které vstoupilo do jeho systému. Nebyl ani na párty, proboha. Vlastně pracoval až do Nového roku v ateliéru, ale poté se omluvil a vrátil se zpátky na hotel. Spal a spal a poté se probudil v poledne, prvního ledna, aby snědl nějakou polévku od pokojové služby – ´jako zatracený tulák´, pomyslel si – a nakonec zakončil den celou flaškou vína, kterou dostal jako vánoční dárek.
Bill byl v New Yorku a sněžilo. Povzdechl si, než vklouzl pod přikrývku. Byl unavený a toužil s někým mluvit. Osoba, se kterou chtěl Bill mluvit, byla samozřejmě Tom. Tak strašně moc mu chyběl, všechno mu jej připomínalo. Ale jeho mysl se vznášela zpátky do okamžiku, kdy jej Tom políbil a do té noci, kdy se mu Bill odevzdal.
Tom sám byl v tu chvíli v Japonsku, téměř na druhém konci světa než Bill. Byl v prázdném nahrávacím studiu a brnkal na jednotlivé struny své kytary. Chtěl i nadále zdokonalovat hudbu, kterou napsal, a všem ostatním to bylo jedno. Svěřili mu klíč od studia a odešli domů ke svým rodinám, aby si trošku protáhli prázdniny. Využil svůj čas o samotě k tomu, aby si trochu uklidil ve své přeplněné mysli.
Bývali si blízcí, jako už to u dvojčat bývá, on a Bill, a Tomovi taky chyběl. Dokázal si představit, jako by tady byl s ním, seděl ve druhém křesle a broukal melodii, která by nakonec Toma přiměla, aby hrál podle něj. Bylo devět hodin večer, stále ten stejný den, jen o čtrnáct hodin více. Možná, že to byla ta dvojčecí telepatie, ale Tomova mysl se zatoulala ke vzpomínce na tu noc, a na to, že jediné, co předtím chtěl, bylo, aby se Bill cítil dobře. Přestal brnkat na kytaru, jeho mozek se zaměřil na vzpomínku, jak se pod ním Bill pohyboval, jak sténal jeho jméno jen proto, aby jej Tom políbil, jako by chtěl, aby Billův dech naplnil jeho bytí.
Tom si při té vzpomínce povzdechl. Zavřel oči a přiměl ty obrazy, aby zmizely.
Bill otevřel oči a pohlédl z okna, kde stále padal sníh. Dvoje odlišné, ale velmi podobné rty, vzdálené od sebe přes 10 000 kilometrů, zašeptaly unisono: „Kde jsi?“
1. září 2012
„Všechno nejlepší k narozeninám, Tome!“ Vykřikl Georg a hodil mu kousek dortu na pestrobarevném papírovém tácku do tváře. Tomovi bylo dvacet tři let a jeho nejlepší přítel se k němu stále choval, jako by mu bylo sedmnáct. Poté přišel Gustav a rozmazal mu zmrzlinu po celém obličeji. Okay, tak možná oba jeho přátelé.
„Kurva, chlapi.“ Tom zaklel a napůl olízl a napůl vyplivl dort i zmrzlinu, které se mu dostaly do úst. „Co je tohle za tradici?“
Georg ukrojil další kousek dortu, který s Gustavem Tomovi koupili. „Prostě to přijmi, ano? Není tu žádný Bill, ze kterého si můžeme dělat legraci, a tak si děláme legraci z tebe.“
Tom se mohl pouze nuceně zasmát. Byli u Gustava doma a rozhodli se udělat malou oslavu jak tohoto setkání, tak i narozenin. Georg chtěl, aby šli do striptýzového klubu jako kdysi, ale Gustavova žena na ně zazírala přes celou místnost, takže Georg ten nápad okamžitě odvolal. Tom přijal nabídnutý ubrousek a otřel si obličej. Stále to bylo lepkavé a tak se odebral do koupelny a opláchl si tvář vodou. Bylo to v Berlíně, v Gustavově domě, a Tom sem dnes přijel. Byl unavený, ale šťastný. Jen doufal, že ať už bylo jeho dvojče kdekoliv, že se baví stejně dobře. I když věděl, že něco bude vždy jinak, když jeho dvojče není poblíž.
Stejná myšlenka běžela i Billovou myslí, když skupinka lidí z photoshootu zvedla plastové kelímky s pivem vysoko do vzduchu jako přípitek k jeho třiadvacátým narozeninám. Právě dokončili poslední z fotek, když Natálie, bývalá vizážistka Tokio Hotel, přišla i s dortem a zpívala Happy Birthday. Bill tam stál jako naprostý idiot, ve svých vysokých botách a černém tílku, zatímco se všichni ostatní přidali k písničce.
Bill nebyl překvapen, že věděli, že má narozeniny. Byl více ohromen tím, že tady přímo před ním byla Natálie. Když píseň skončila a všichni se napili a rozdělili do svých vlastních skupinek, Bill k ní přistoupil a srdečně ji objal. „Moc ti děkuju, Natálie. Proč tady vlastně jsi?“
Natálie se široce usmála. „No, slyšela jsem od kamaráda, který taky slyšel od kamaráda, že jsi tady ve městě a prostě jsem nemohla odolat, abych sem dorazila s mou dostat-se-kamkoliv-bez-otázek značkou.“
„A jaká speciální značka to je?“ Zeptal se Bill odvážně.
Natálie si zamávala před svým vlastním obličejem. „Tahle značka.“
Bill se rozesmál. Poté mluvili o tom, jak věci byly, jsou a jaké by mohly být a zdálo se, že je to téma nekonečné. Teprve když obloha ztmavla a každý řekl své sbohem, Bill z tašky vytáhl telefon. Zíral na obrazovku, jež měla jako tapetu obrázek starých Tokio Hotel v jejich ležérních outfitech, snažící se vypadat přirozeně. Byla to trapná fotografie, ale byla to – podle Billa – perfektní vzpomínka. Zíral na Tomův smějící se obličej, než obrazovku vypnul.
Dost.
15. března 2013
„Ten chlápek támhle vypadá úplně stejně jako ty.“
Bill prudce otočil hlavu na fotografa dnešního focení. Měl na sobě jeden z těch slaměných pánských klobouků a velmi otřepanou havajskou košili, na rozdíl od Billa, jenž měl na sobě bílou košili a zlaté bermudy a žabky. Byli na Bora Bora a měli menší večírek s pivem, protože dokončili sérii focení pod vodou. Ráno měli odjet a tak se celá posádka rozhodla uvolnit.
„Jsi jen opilý, Nicku,“ rozesmál se Bill. Nick byl ve skutečnosti trochu opilý, ale měl dobrý zrak a byl si jistý, že tahle osoba s podobnou bílou košilí a kostkovanými bermudami vypadá přesně jako Bill.
Blonďák se mu posmíval. „Mrcho, raději mě poslouchej. Vypadá přesně jako ty.“
Bill se napil svého piva, než zvedl jedno obočí. „Tak mi ho ukaž. Pokud se pleteš, tak zaplatíš všechno, co dnes vypiju.“
Nick přikývl. „Dokonce ti i dostanu do postele jednoho z těch modelů, se kterými jsme dnes fotili.“
Bill se uchechtl a pokynul Nickovi, aby jej vedl. Nick se vydal směrem k pláži a Bill jej poslušně následoval. Byl západ slunce a v jasně modré vodě se odráželo červenooranžové nebe, takže vše okolo zářilo v červeném odstínu. Nick jej tvrdě udeřil loktem do břicha, až si Bill málem rozlil své pivo. Stáli na bílém písku a Nick ukázal na jednu konkrétní osobu, jež se plahočila po pláži se šnorchlovacím zařízením v jedné ruce. Košile sice byla bílá, ale Nick se nezmínil, že byla mokrá, takže se pod ní jasně rýsovalo tělo.
Bill ztuhl. To tělo dokázal poznat kdekoliv. „Co myslíš? Naprosto stejní, že?“ Nick začal poskakovat na místě.
Tom uslyšel nějaký rozruch přicházející od hotelu a vzhlédl. Byl unavený ze šnorchlování a nějaký bláznivý chlápek začínal šílet? Voda byla neuvěřitelně jasná a Tom nemohl odolat. Prostě se musel ještě jednou podívat na útesy. Stejně to byla jeho dovolená. Bylo to uklidňující, a teď tohle? Jeho oči zamířily k osobě, kterou nepoznával, byl to blonďák poskakující nahoru a dolů, rozlévající své pivo a s kloboukem nakřivo z té námahy, zatímco na něj ukazoval.
Tom si pomyslel, že jej ta osoba pravděpodobně rozpoznala jako bývalého člena Tokio Hotel, ale poté jeho oči mrkly na vysokou, štíhlou postavu vedle (šíleného) blonďáka a on strnul. Slunce na jeho zádech bylo najednou spalující a bylo to komické. Tom věděl, že zapadalo, takže by mělo být chladno, ale nebylo.
Starší z bratrů se nedokázal pohnout, ačkoliv přemýšlel, že by prostě utekl do svého hotelového pokoje. Blonďák však přitáhl Billa k Tomovi. Bill se viditelně snažil zastavit toho zjevně opilého člověka. Když se dostali blíže, Tom jen zíral. Nemohl uvěřit, že Bill je tady, přímo před ním, v naprosto stejné bílé košili, kterou si koupili společně jako vtip v nějaké hloupé slevě.
Bill aktuálně zčervenal, když se setkal se svým dvojčetem. Tom byl mnohem hezčí, než by si pomyslel. Část jeho mysli vzala na vědomí, že to znamená, že on sám vypadá o mnoho lépe. Ale všiml si, že Tom vypadá unaveně.
Tom analyzoval Billovu tvář. Byla bez jakýchkoliv piercingů, které míval, ale na druhé straně mu přibyla tetování. Vypadalo to na něm úžasně. Tom polknul. Bill zmírnil svůj make-up a vypadal daleko nádherněji. Pro Toma byl Bill vždycky nádherný. Bill nevypadal unaveně. Zdál se být vyčerpaný.
Nick se nad nimi rozzářil. „Lidi, vy jste si mimořádně podobní!“
Bill si povzdechl. „Ehm, ahoj. Omlouvám se za něj. On je… tak trochu hloupý.“
Když mu Bill věnoval malý úsměv, Tom jej chtěl právě tady a teď políbit. Ale ani se nepohnul. „To je v pořádku.“ Odmlčel se. Potřeboval utéct. „Já… Musím jít.“
Billův obličej povadl a Toma z toho skutečně zabolelo srdce. Věděl, že Bill čekal něco více. Kousl se do rtu a udělal krok vzad. „Jo, já taky.“ Bill přešlápl, než doslova odstrčil Nicka z cesty a napůl běžel až k hotelu, zatímco táhl za sebou svého blonďatého kamaráda, který vykřikoval, že měl pravdu. Tomovy oči je oba sledovaly. Bill se krátce ohlédl a pohled se mu zamlžil. Tom se za nimi téměř rozběhl. Vlastně i udělal krok vpřed. Ale zarazil se a ruce po stranách zaťal v pěst.
Oba dva, Bil i Tom, museli předstírat, že jejich červené oči byly způsobeny příliš velkým množstvím piva a mořskou vodou.
14. května 2013
Bill zíral na pizzu, kterou si právě objednal, s jednou rukou pod bradou. Poté se nesoustředěně postavil a zamířil k zásuvce v kuchyni ve svém bytě – koupil si ten byt v dubnu za dobrou cenu – a vytáhl svíčku. Poté ji zapálil. Vypnul světla a malý plamínek ozářil místnost. Položil svíčku vedle pizzy. Smutně se usmál, když si vzpomněl, jak jednou on a Tom měli večeři při svíčkách s pizzou. Bylo to hloupé. Bylo to sladké.
Tom byl hladový a objednal si pizzu, stejně jako Bill. Byli doma, máma a Gordon jeli na výlet a nechali dům v jejich péči. Vypadla elektřina, někde se porouchal nějaký kabel, a oni se ocitli ve tmě. Zapálili nějaké svíčky a Bill řekl, že mu to připomíná večeři při svíčkách. Vždycky nějakou chtěl. Starší dvojče pak vytáhlo talíře a nože a hroznovou šťávu – neměli žádné víno – a připravili to na stůl. „Rezervoval jsem pro nás stůl v kuchyni, který splní tuhle tvoji romantickou touhu,“ bylo to, co mu Tom řekl. „Protože mi na tobě záleží. Promiň, mám jen pizzu.“
Černovlasý muž zvedl svíčku, kterou právě zapálil a sfoukl ji.
11. listopadu 2013
Bylo ráno a Tom se probudil unavený. V posledních několika dnech neměl dostatek spánku kvůli této nové kapele, která dokázala vykouzlit záchvaty vzteku jako nafoukané pětileté děcko. Měl už dost jejich sraček a řekl jim, aby šli k čertu, než se tu noc předtím vrátil do svého hotelového pokoje. Nechal jejich manažera, aby se o to postaral. I bez této konkrétní kapely měl tucet dalších.
Zamrkáním zahnal svou únavu pryč, než popadl telefon. Chystal se zavolat manažerovi kapely a listoval ve svém seznamu kontaktů. Zarazil se, když mu na obrazovce vyskočilo jméno Bill. Bylo to tak snadné. Jen zmáčknout jméno a volat. Prostě zmáčknout.
Nezmáčkl. Namísto toho zabořil svou tvář pod přikrývku poté, co položil telefon na prázdnou stranu své postele.
25. prosince 2013
Tom právě dorazil do domu svých rodičů, a když vstoupil, byl přivítán svými rodiči, stejně jako babičkou a bratranci a synovci s neteřemi. Pozdravil je s dychtivým nadšením, i když v duchu proklínal ten malý fakt, že Bill tady není, aby byl obětí různých rodinných otázek. Tom obvykle odešel tiše na balkon a… jeho telefon začal zvonit.
Odtáhl se ze smrtícího sevření tetiček a strýčků blízko zadních dveří a málem poskočil vzrušením, nebo zemřel hrůzou, když na obrazovce spatřil Billovo jméno, jak mu volá. Zvedl hlavu a nadechl se, než hovor přijal. Dostal ze sebe tiché: „Haló?“
Na druhé straně bylo vteřinu ticho a poté přišla odpověď. „H-haló. Ahoj, to jsem já.“ Tom téměř uronil slzu, když uslyšel Billův hlas.
Tom se snažil pochopit skutečnost, že tohle je opravdové, že Bill mu opravdu volá. Když se vzpamatoval, vydechl tiše: „Jo, já vím.“
„Jen jsem chtěl říct veselé Vánoce.“ Nastala krátká pauza. „No, veselé Vánoce.“
Tom se usmál, když to uslyšel. Ale poskočil, když na něj jedna z tet hlasitě zavolala jménem a požadovala jeho přítomnost pro nějakou každoroční vánoční řeč. Tom dlaní překryl telefon a odpověděl jí: „Omlouvám se, musíte to zvládnout beze mě. Tenhle hovor je otázkou života a smrti.“ Všichni v místnosti na něj zírali, ale předtím, než se jej mohli zeptat ´co je otázkou života a smrti´, vyklouzl z posuvných dveří, jež vedly na malý balkón, který Tom obvykle používal, aby se dostal pryč. Když byl o samotě, odpověděl Billovi: „Tobě taky veselé Vánoce.“
Nastalo ticho, ale vřelé. Tom slabě zaslechl nějaký hrom v pozadí Billova telefonu. Předtím, než mohl přijít na to, jestli to bylo skutečné, nebo pouze z televize, Bill mu položil otázku. „Jak se máš?“
„Je mi… fajn, předpokládám“ odpověděl Tom. „A co ty?“
„Nápodobně, nápodobně. Pořád jsem uvízlý v Thajsku z toho focení a prší a… Omlouvám se. Blábolím.“ Omluvil se rychle Bill. Tom ho skutečně poslouchal a byl v pohodě s tím, že mu Bill něco vyprávěl, ale jeho mladší dvojče si myslelo, že musí přestat. Tom věděl, že se Bill cítil trapně za to blábolení po tom, co se mezi nimi před lety stalo.
Tom se poté uchechtl. Zdálo se mu vtipné, že se všechno tak změnilo, ale že to tak přece není dobře. „To je okay,“ řekl. Tom se přinutil, aby tuhle záležitost s Billem vyřešil. Nechali to být už příliš dlouho. Něco z toho studeného vzduchu jej přimělo myslet lépe. „Musíme si promluvit.“
Nastala dlouhá pauza, až si Tom myslel, že linka byla odpojena. Musel si odtáhnout telefon od ucha a podívat se na ubíhající vteřiny hovoru, aby se ujistil, že stále běží, než si jej právě včas vrátil zpět, aby slyšel Billa zakoktat. „Já…“ začal Bill. Pak se odmlčel. Nastalo další ticho. Tom se rozhodl, že by měl převzít konverzaci.
„Musíme si promluvit,“ zopakoval. „Kdy se sem vrátíš?“
28. prosince 2014
Bill si právě začal broukat spolu s písní, která hrála v pozadí, kdy jeho tvář přivítala měkký polibek. Usmál se a zavřel oči, když rty zamířily níž, po jeho krku a pomalu se vracely zpět vzhůru. „Bože, ty jsi tak nádherný, že je to prostě neuvěřitelné,“ zalichotil mu chraplavý hlas.
„Oh, zmlkni, jen dáváš komplimenty sám sobě.“
Tom se uchechtl. „To dávám. Ale zase, možná, že ne.“ Bill otočil hlavu a Tom mu vyhověl, přitiskl své rty proti druhým rtům a vyjadřoval lásku skrz tu lehkou výměnu.
Billovi trvalo tři dny, než sebral odvahu se s Tomem setkat 28. prosince, před rokem. Setkali se v Billově bytě. Když Tom vstoupil, nedokázal myslet na nic jiného, než jen Billa obejmout. Nepustil jej, dokonce ani když Bill zavíral dveře – kopnutím, jinou možnost neměl. Ale nakonec jej pustil, když Bill začal plakat a mumlat nesrozumitelné ´chybíš mi´. Tom řekl jen jedinou větu, než se zhroutil taky. „Miluju tě.“
Byli oficiálně milenci po dobu jednoho roku a na ničem jiném jim nezáleželo víc. Nikdo z jejich přátel nebo rodiny to samozřejmě nevěděl, ale to nebylo důležité, dokud měli jeden druhého.
Bill se usmál, když jej Tom políbil na nos. Tom se uchechtl, když jej Bill objal a vtiskl mu polibek na ušní lalůček.
Jo, na ničem jiném nezáleželo.
autor: Panthere
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 33
To bylo tak strašně smutné…tolik zbytečně ztracených let. Kdyby tohle neskončilo happyendem, tak to snad obrečím. Moc krásná povídka, děkuji za její překlad
Páni, wow! To byla tak neuvěřitelně krásná povídka! Rozhodně bych ji uvítala delší, s podrobnějším popisem dvojčecího shledání.. to bych asi vážně obrečela dojetím. 🙂 A jak obvykle nemám ráda přeskakování v čase, tady mi to vůbec nevadilo. Děkuji za překlad, byl jako vždy naprosto perfektní, neumím si představit, že by se jím z povídky cokoliv ztratilo. 🙂
This is so incredible sad story! All the time I hate moments, when twins are not together because I´m suffering with them. And in this story they were alone for so long! Flashbacks were painful and I wanted to cry. Both of them obviously suffered and they do nothing with it not even they spoke together! Unnecessarily lost years! I'm so sorry! This really made me cry.
But I must say that I´m really happy about the end. Everything ended as it should. Boys are such a cute couple and I´m delighted that they are together!
Great story, thanks for it! 🙂
A Tobě Zuzu, opět díky za báječný překlad! 🙂
Byl to neuvěřitelně dojemný příběh s ještě krásnějším koncem.
Tak tohle bylo vážně krásné, jsem z toho úplně naměkko :). Moc díky za skvělý preklad a autorce za nádherné dílko. <3:)
Krásna povídka jsem ráda že pochopili že bez sebe nemůžou byt a moc děkují za překlad.
Je to veľmi krásna poviedka. Som emocionálne vycucnutá a je mi ľúto tých stratených rokov. Bolo mi z toho tak neskutočne smutno… ale koniec je skvelý. Ďakujem za perfektný preklad♥
Celou tu dobu jsem trnula hruzou, ze to bude nejaka katastrofa. Ta hmatatelna nalada mezi nimi, kdy byli separovani, to bylo k zesileni. Chvilemi se mi leskly oci slzami, proste tezky vybuch emoci. A to ladne preskakovani mezi jednotlivymi roky, naprosto precizni prace! Ani nedokazu popsat, jak moc stast a jsem za ten hezky konec. Co hezky, nadherny a uzasny!!! Rikala jsem si, ze Zuzu by zadnou sadarnu neprekladala a doufala jsem, ze skonci stastne, ale fakt jsem mela nahnano. Aaaach, jsem plna dojmu. Opravdu moc a moc povedena povidka :)))
Zuzu, dekuji za preklad! Myslim, ze autorka nemusi mit strach, ze bys nam nepredala cokoliv z povidky, jiste prekladem naprosto o nic neprisla ^^
Dojímavý príbeh! Celý čas som bola v očakávaní ako to nakoniec dopadne
This was so sad and in the same time very beautiful story. These three years when they did not talk to each other… I hate times when they are separated! So the flashbacks were very painful for me. Three unnecessarily lost years, when they could be together 🙁
I was thinking if this story have sad end, but fortunately not. And I am very happy that they are together because they belong together. 🙂
Thank you for really incredible story.
A samozrejme ďakujem aj tebe, Zuzu, za preklad 🙂
Tak tohle byla krasna, prenadherna povidka.. Pri celem cteni se mi chtelo plakat z toho, co Bill s Tomem prozili.. Jsem neuveritelne rada, ze povidka mela stastny konec.. Smekam pred autorkou za tak uzasne dilo.. A dekuju moc Zuzu za skvely preklad.. 🙂
Tak krásná povídka… Smutná, melancholická, napínavá, někdy k vzteku, většinu času k pláči… Ale nakonec s happy endem, za který jsem se celou dobu modlila 🙂
Děkuju moc moc za překlad, zuzu, jsem moc ráda, že jsem si díky tobě mohla tuhle povídku přečíst 🙂 Vážně stála za to.
Moc krásná povídka. Jsem po ní v trochu melancholickém rozpoložení, ale stačí zavřít oči a snít… Okolní svět chvíli počká.
Krásny príbeh. A smutný. Koľko času muselo prejsť, kým si uvedomili, že bez seba nemôžu byť. Ešte že ten Tom dostal rozum. Ďakujem za preklad.