autor: Izzap
Neříkej mi, žes zapomněl její dívčí jméno
„Vy všichni jste dost divní, pane Kaulitzi,“ prohlásil Bill se zasmáním, zatímco kráčel za svitu slunce po Tomově boku a přišlo mu, jako by chodil po peří místo po kamenech v těchto… jak že se jim říká? Tenisky? Ano, „tenisky“, tak je Tom nazval. Byly tak lehounké v porovnání s Billovou obvyklou obuví – naleštěnou a na noze těžkou.
„Nemusíme být nutně divní, Bille. Jsme prostě víc… rozvinutí, než když jsi byl dítě,“ opáčil Tom a pobaveně zavrtěl hlavou, zatímco oba po chodníku mířili k tajnému místu, o němž Tom prohlásil, že ho Bill musí vidět, aby tomu uvěřil.
Černovlásek potlačil další uchechtnutí, ušklíbl se a naklonil hlavu na stranu, lehce se začervenal, když si uvědomil, kde teď je. A pokud Tom není úplně šílený, pak jeho poznámka „když jsi byl dítě“, byla docela k popukání, jak se nad tím tak člověk zamyslí.
Když Bill byl dítě… bylo to na začátku dvacátého století.
A pokud Tom nelže, teď je o sto let víc.
„Tomi?“ promluvil černovlásek po chvíli, kdy nedělal nic jiného, než Toma následoval.
„Hmm?“
„Kam mě to bereš?“
Tom se zasmál a trochu pevněji sevřel Billovu dlaň. Z konečků jeho prstů pronikl záchvěv vzrušení do celého Billova těla.
„Už jsme prakticky tam, jenom počkej, až zahneme za roh,“ řekl dredáč a zazubil se zmatenému výrazu ve tváři mladého muže vedle něj.
Bill kývl a tiše odpověděl: „Oukej.“
Zase se začervenal, trochu se zastyděl za svou netrpělivost. Matka vždycky říkala, že přílišná zvědavost a netrpělivost jsou špatnými vlastnostmi. Pohlédl na již zmíněný roh bloku, jenž byl ještě spoustu metrů před ním a pak se znovu podíval dolů a věnoval pozornost svému oblečení. Zatahal za lem černého trička, promnul látku mezi prsty a přejel přes neznámý povrch. Zvedl ruku k hrudníku a ohmatal potisk jakéhosi loga. Bylo to tak… jiné než jeho obvyklý outfit.
„Oukej, tohle je naše místo,“ oznámil Tom, čímž přerušil tok Billových myšlenek.
Zastavili, jakmile došli za roh, a chlapec s havraními vlasy zvedl hlavu.
Tom pobaveně sledoval Billovu reakci a začal se chichotat, když viděl, jak Bill vykulil oči na budovu, u níž stáli.
„C-co je to?“ zeptal se černovlásek a několika kroky se přiblížil k obrovské, bílé prosklené budově, jež ho k sobě lákala.
Tom se zasmál a rozhlédl se na obě strany, než vstoupil do silnice a ujistil Billa, že nic nejede, a tudíž je to bezpečné.
„To je to, co my, blázni z jedenadvacátého století, nazýváme obchoďák,“ opáčil a znovu se rozesmál.
„Ob-obchoďák?“ vyslovil Bill a snažil se si to slovo vštípit opakováním pro sebe.
„Hmmm,“ reagoval dredáč. Kluci se dostali na druhou stranu ulice a vešli na plné parkoviště patřící k obchodnímu centru a stále ruku v ruce si razili cestu mezi zaparkovanými auty. Bill byl opravdu vděčný, že ty smrtící stroje stojí místo toho, aby kroužily kolem a snažily se ho srazit – jako se o to pokoušely nesčetněkrát před tím, než Bill našel toho dne Toma.
Samozřejmě – už o autech párkrát slyšel, ale nikdy nedostal šanci být některému blízko, nebo dokonce v nějakém sedět. Vozidla byla v jeho městě vzácná a pouze ti nejbohatší šťastlivci je mohli vlastnit. A navíc, auta v jeho době byla tolik, tolik, tolik jiná v porovnání s věcmi, s nimiž se Bill setkal zde. Nemluvě o tom, že pár aut, které zaslechl doma, nemělo závratnou rychlost, zatímco pro rychlé vozy v této době bylo očividně běžné se někam řítit a prakticky vlastnit ulice.
„Co je obchoďák?“ zeptal se Bill stydlivě, když kluci došli přímo k obrovské budově, jejíž velikost je zastiňovala.
Tom se usmál a s pocitem, že je něco jako průvodce pro malé děti, vysvětlil: „Obchoďák je jako… no, má spoustu obchodů, oh! A tenhle má úžasnej jídelní kout,“ dokončil se zvoláním.
Bill se zaculil nad Tomovým nadšením a jeho vlastní žaludek zakručel při představě jídla a výhledem na nápis nad dveřmi nedaleko od nich. Kurzívou tam byla napsána slova: „Jídelní kout.“
„Ah, umírám hlady,“ prohlásil dredáč drsným hlasem, popadl kovovou kliku a podržel dveře otevřené pro Billa, kterého pustil do vchodu prvního a sám ho hned následoval.
Oba vstoupili do obrovské otevřené místnosti s náhodně rozmístěnými světlíky, jimiž dovnitř pronikalo sluneční světlo, které ozařovalo stoly a spoustu a spoustu jídla. Hlasitý hovor jim plnil uši a tělem jim stoupala horečka z nejrůznějších fast-food stánků.
Tom po očku mrknul na Billa a ušklíbl se, když spatřil jeho vyvalené oči a zaskočený pohled.
Samozřejmě, pocházel z roku 1908, nikdy za 17 let svého života neviděl takové místo.
Dredáč znovu pobaveně zavrtěl hlavou a konejšivě stiskl jeho dlaň, čímž k sobě stáhl i jeho pozornost. „Pojď,“ řekl a poté zavedl svého společníka k různým jídelním pultům. Zastavil se pár kroků od fronty u Wendy´s.
Bill se podíval na stranu a následoval Tomův pohled na menu vyvěšené u pultu.
Po chvilce se Tom na Billa otočil a hloupě se zeptal: „Co bys chtěl?“
Černovlásek odvrátil pohled od nabídky a zmateně se na Toma zadíval.
„Já… nejsem si jistý, pane Kaulitzi,“ řekl téměř šeptem a očima znovu vyhledal menu, přičemž měl ve tváři zmatený výraz.
Tom potřásl hlavou, když si uvědomil, jak stupidně se zachoval, když předpokládal, že Bill bude vědět, co má teď dělat. „No, co takhle, kdybych ti prostě něco objednal, oukej?“ navrhl měkce a usmál se.
Bill to pár vteřin zvažoval, ale pak souhlasně kývl. Oba postupovali ve frontě a Tom poté objednal dvakrát to samé: Jr. Bacon Cheeseburger, hranolky a kolu.
Jakmile obdrželi objednávku, kluci se přesunuli k prázdnému stolu, jenž měl takovou pozici, že jim slunce, které sem pronikalo skrz okno, nesvítilo přímo do očí, zatímco jedli. Tom položil tác a posunul před Billa jeho jídlo.
Chlapec s havraními vlasy zíral na kulatý předmět zabalený ve stříbřité fólii a v otázce trochu naklonil hlavu na stranu.
Tom si už už kousnul do svého burgeru, když si všiml zmateného chlapce naproti sobě a srdečně se zasmál. Oddálil si hamburger od pusy a vložil ho zpět do obalu.
„Bille, tady,“ řekl se smíchem, natáhl se přes stůl a rozbalil Billovo jídlo. Vyndal burger z obalu, aby ten ležel otevřený na stole a jídlo bylo na něm, a sledoval Billovu reakci.
Bill stále tázavě sledoval svoje jídlo.
„V roce 1908 jste neměli burgery?“ zeptal se Tom a přátelsky se zašklebil.
Černovlásek pokrčil rameny.
„Zní to mírně povědomě, ale rozhodně to povědomě nevypadá, pane Kaulitzi,“ prohlásil a podíval se na maso v bulce s nakrčeným obočím.
„No, zkus to, jsem si jistý, že si to zamiluješ,“ řekl druhý chlapec, než vzal znovu do ruky svou porci. Už se chystal strčit do pusy první sousto mletého, když jeho pohled opět padl na nervózního Billa. „Co teď?“ zeptal se a povzdechl si.
Bill vzhlédl od svého jídla na Toma a stydlivě se usmál.
„Nevíš, jestli zde mají nějaký… příbor?“ zeptal se tiše.
Dredáč se zasmál a zavrtěl hlavou.
„Ne, ne na burgery. Ty jíš rukama,“ odpověděl jednoduše.
Billovi poskakoval ohryzek, zatímco nevěřícně kmital očima z burgeru na svého společníka.
„Ru-rukama?“
Tom kývl.
„Ne, ne, ne, matka vždycky říkáš, že jíst rukama je jednoduše barbarské!“
„No, tvoje matka se taky nikdy v životě nedotkla burgeru. Teď ho prostě zvedni, nebo nebudeš vědět, o co přicházíš,“ prohlásil Tom, ještě jednou zatřepal pobaveně hlavou a pak se konečně zakousnul do jídla.
Bill zaznamenal v Tomově hlase ráznost, takže mu vyhověl a souhlasil s tím jít proti standardům, které mu vštípila matka. Konec konců – co se matka nedozví, to jí neublíží, že?
Vzal do rukou bulku posypanou semínky a omotal kolem ní své jemné prsty, uchopil ji jen lehce, aby se nezamazal mastným masem. V duchu se omluvil své matce, zavřel oči a lehce si kousnul najednou do bulky i masa. Jeho zuby si utrhly kousek z vrstvy sýru, slaniny a různých omáček a koření. Rázem se ocitly na horské dráze a vzaly s sebou i jazyk. Billovy chuťové pohárky ožily vlivem kečupu a hořčice, které na ně zaútočily.
Chlapec žvýkal a polykal a neotevřel oči, dokud nezaslechl smích z Tomových úst.
Otevřel víčka, pohlédl na rudého Toma sedícího naproti němu a nervózně a nepohodlně se zachichotal. Tváře mu zrůžověly, zatímco si uvědomil, že se jeho společník směje jemu, ne s ním.
„C-co?“ zeptal se s nervozitou, popadl jeden z ubrousků a utřel si pusu.
Tom se nepřestával chechtat a vrtěl hlavou, dokonce mu z očí začaly téct slzy.
„T-tvoje reakce!“ dostal ze sebe, přičemž se snažil uklidnit. „Bože, kéž by ses mohl vidět, bylo to k nezaplacení, chlape, prostě k nezaplacení. Vypadal jsi jako… bože, vypadal jsi, jako by sis užíval dobrej šuk,“ prohlásil. Nad jeho slovy Bill svraštil čelo. „Chutná ti?“
Černovlásek pochopil, že se Tom ptá na burger v jeho rukou, a jemně přikývl.
„Je vážně dobrý, pane Kaulitzi,“ odpověděl tiše.
***
Poté, co si užili ne zrovna přepychový oběd, Tom vzal Billa do hlavní části obchodního centra. Vedl toho od přírody krásného mladého muže do nákupní utopie, do místa, kde si lidé objednávají nejrůznější zboží a služby a do toho chodí na masáže. Neustále kluci museli přerušovat hovor, jelikož si razili cestu davem především dalších teenagerů a mladých mužů a žen.
Bill měl celou dobu vyvalené oči a raději se držel co nejblíž u Toma, tiskl se k němu jako k poslední životní naději, jako kdyby vzdálení se mělo znamenat, že ho smete oceán kráčejících a mluvících lidí, které všechny Bill ohodnotil jako nevychovance. Nesnažte se s ním hádat, jenom byste ztráceli čas. Když do vás několikrát vrazí a nedočkáte se ani náznaku omluvy, dokonce ani jakékoliv reakce na to, že někdo strčil do jiné lidské bytosti… Pěkně nevychované, pomyslel si Bill. Co by si jejich matky pomyslely o takových nedostatcích ve slušném chování?
Většina času v obchoďáku byla věnována tomu, že Bill ukazoval na věci a pokládal otázky a od Toma dostával odpovědi, obvykle doprovázené smíchem nebo alespoň ušklíbnutím.
„Existují dnes klany, pane Kaulitzi?“ zeptal se v jednu chvíli černovlásek.Tom se zamračil, mrknul na chlapce vedle sebe a přemýšlel, odkud se tenhle dotaz vzal.
„Uhm… ne, vlastně ne. Proč?“
„Nu, támhle ten chlapec má nějaký druh piercingu ve svém nose. A tahle skupina, přímo tam, její členové mají jakési zvláštní barvy vlasů – jako by to byly válečné barvy nebo tak podobně. Slyšel jsem, že takové věci se děly pouze ve starobylých kmenech a klanech, jež měly takové zvyky,“ řekl Bill a ukazoval na různé teenagery s piercingy, které míjeli. „Oh, a všichni tihle mají různé barvy kolem očí – jako válečné malování. James se to vždycky snaží napodobit, běhá kolem domu s blátem na tvářích a řve jako při bitvě… oh, to matku tolik rozčiluje.“
Tom nemohl zastavit záchvat smíchu, který po tomhle vysvětlení následoval. Nemohl uvěřit, jak odlišné jsou věci tady a v Billově době a s jak bláznivými vysvětleními Bill přichází.
„Tak zaprvé, ne, neznamená to, že jsou členy nějakého klanu,“ odpověděl a zase se krátce zasmál a pobaveně zavrtěl hlavou. „Tuny lidí mají piercingy. A obarvené vlasy – tomu se říká přeliv. Válečné malování – jak tomu říkáš ty – na obličeji, to není nic jiného než make-up.“
„Oh,“ reagoval Bill. Poklesla mu ramena. Byl si jistý, že válečné malování uhodl správně, ale bohužel se zase jednou zmýlil.
„Make-up? Takový, jaký nosí herci?“
„Hmmm, dneska ho lidé používají, aby vylepšili svůj zevnějšek,“ řekl měkce Tom.
Bill vydal tichý zvuk na znamení, že rozumí, a pokračoval v chození po různých obchodech.
Po nějaké době obchodní dům začal tmavnout, to jak slunce sestupovalo po obloze a umělé osvětlení se stalo uvnitř jediným zdrojem světla.
„Pojď, měl bych tě dostat domů,“ řekl dredáč, když si všiml, jak Bill zazíval, zatímco opouštěli jeden z obchodů.
Bill se skrz zívnut usmál a podíval se na něj.
„Domů?“ zeptal se jednoduše.
Tom kývl a odpověděl: „Jo, domů.“
Vedl je k jednomu z nesčetných východů z centra a jeho dlaň automaticky vklouzla do Billovy hebké. Láskyplným způsobem chlapci propletli prsty.
„Hej, Tome, kamaráde!“ zvolal hlas několik metrů od nich, čímž kluky vytrhl z oparu únavy.
Tom se za tím známým hlasem otočil. Před ním se v davu objevil Georg, jenž si k nim rekordní rychlostí razil cestu.
Tom se zarazil, Bill udělal to samé a zamračil se na mladého muže, který k nim mířil.
Georg k nim přišel s velkým úsměvem na tváři, ačkoliv ten zmizel, jakmile jeho oči zaznamenaly spojené ruce Toma a neznámého kluka.
„Uh… ahoj, Tome… kdo je tvůj… uh… kamarád?“ zeptal se a nepřestával zírat na ty propletené prsty.
Tom vyvalil oči, když vysledoval Georgův pohled, a rychle pustil Billovu ruku, nechávaje ji jako padající list. Bill se znovu zamračil kvůli té podivné reakci a zvědavě se na Toma díval, než se zaměřil na člověka, o němž předpokládal, že je Tomův přítel.
„Oh, um, Georgu, tohle je Bill, můj… uh… kamarád,“ dostal ze sebe Tom. Cítil, že je pro teď bezpečnější označit Billa za nic víc než kamaráda.
Georg si nemohl pomoct, všiml si červeně na Tomových tvářích a zraněného výrazu na Billově obličeji. Očividně – „kamarádi“ nebyl správný termín pro jejich vztah. Nicméně pokud Tom nechtěl, aby to věděl, pak to teď nechá být. Konec konců, od čeho jsou přátelé?
Geo se zdvořile usmál na černovlasého chlapce a napřáhl ruku.
„Ahoj, jsem Georg.“
Bill se v odpověď usmál tak, jako ho to učila matka.
„Rád tě poznávám, Georgu, já jsem Bill Trümper,“ prohlásil a pevně potřásl Geovi rukou.
Divnej kluk, pomyslel si Georg, když si všiml striktně slušné mluvy.
„Ty musíš být jeden z Tomových přátel z jedenadvacátého století,“ pokračoval Bill dychtivě.
Oukej, víc než divnej, proběhlo Geovi hlavou, když nad těmi slovy vykulil oči. Nevěřícně zíral na Toma a vzpomněl si na ten hloupý nápad s cestováním časem, s nímž Tom přišel někdy před měsícem. Nejdřív ten nápad, pak zmizení v parku a teď… tohle?
„Uhm, jo,“ odpověděl a stále pozoroval svého přítele. Tom nenápadně pokrčil rameny a ušklíbl se.
„Oukej, no, wow, ten čas letí,“ prohlásil dredáč, vytáhl telefon a zkontroloval displej. „Jo, měli bychom jít.“
Georg se jen tak nedal. Kývl a téměř výhrůžně opáčil: „Jo, dobře, popovídáme si později.“
A s prostým „čau“ k Billovi a malým zamáváním se vydal opačným směrem.
Bill se tázavě podíval na Toma, hlavu naklonil na stranu a žádal vysvětlení.
„Kdo to byl, pane Kaulitzi?“
„Georg? Jenom kamarád,“ odpověděl dredáč a znovu se rozešel k východu. Nelhal o tom, že měli naspěch.
„Jenom kamarád?“ pídil se zvědavě Bill. Upřímně nemohl si pomoct, ale všiml si Georgova vyvaleného pohledu, který Tomovi posílal, a tak trochu žárlil.
Tom se zarazil a otočil se na něj. Usmál se.
„Vy… vy žárlíte, pane Trümpere?“ zeptal se hravě a zahihňal se.
Bill otevřel pusu.
„Nežárlím, jak můžete něco takového vůbec říct, pane Kaulitzi!“ opáčil naštvaně.
Tom pobaveně potřásl hlavou. Miloval lehký ruměnec, jenž se objevil na Billově bledé tváři a dodal jí trochu barvy. Nezajímal se o dav lidí proudících ven a dovnitř nebo o možnost, že někdo, koho zná, se dívá. Tom se natáhl a umístil polibek plný upřímnosti na černovláskovy rty. Ten polibek odehnal veškeré pochybnosti, které Billa mohly byť jen na vteřinu napadnout.
Když se odtáhnul, zasmál se Billovým tvářím, které teď byly přímo rudé. Černovlasý chlapec naprosto překvapený. Líbat se s jiným klukem na veřejnosti? To bylo v jeho očích naprosto skandální.
„Tomi…“ zašeptal Bill. Hlas se mu zadrhl v hrdle, zatímco hleděl do Tomových očí a nedokázal se ubránit úsměvu. Díval se do očí svého společníka, v nichž by se mohl nadobro ztratit. Navždy plavat v moři oříškové hnědi a cítit se doma, cítit se tak, jako ještě nikdy ve svém životě.
Tom se jenom usmíval a pak popadl Billa za ruku a vyvedl ho ven z obchodního centra bez dalších slov. Dva chlapci tiše kráčeli nocí vstříc rozdělení.
***
Poté, co se ujistil, že se Bill dostal v pořádku domů, do své doby, bez jakéhokoliv důkazu o budoucnosti, se i Tom konečně vrátil domů z prázdného parku, neskutečně rozesmutněný z prázdnoty, kterou cítil ve svém srdci poté, co viděl, jak Bill mizí z povrchu zemského a míří domů jen díky jednoduchému hýbnutí držadlem.
Jak ta věc vlastně funguje? Jenom někdo tam nahoře, který zná všechny odpovědi, by vám to mohl říct. Prošel vchodovými dveřmi do domu, postrádal kus svého srdce. Tom šel s rameny vtaženými a s žádnou chutí s někým komunikovat – ani s vlastní rodinou. Skrz obývák zamířil do kuchyně, otevřel ledničku a vyndal si vychlazenou plechovky coly. Otevřel ji a zhluboka se napil, než zase kuchyni opustil. Jak mířil z kuchyně zpět do obýváku, nějaké barevné stránky rozprostřené v jídelně upoutaly jeho pozornost. Zastavil se a podíval se na ně. Zjistil, že je to jakýsi rodokmen.
Dole, na konci, byla jeho sestra Ava a on. Nad nimi se nacházeli jejich rodiče, pak prarodiče, praprarodiče a tak dál a dál do minulosti. Zkrátka typický rodokmen jdoucí přes několik generací, jež stačily na to vytvořit si dostatečné povědomí o rodině.
„Líbí se ti?“ zeptala se Ava, která vešla do jídelny s lepidlem v ruce, připravená nalepit jména a pár fotek na tabuli.
„Na co to je?“ zeptal se Tom, znovu se napil coly a pak oddálil plechovku od úst.
Ava vydechla a potřásla hlavou, přičemž jí kolem hlavy poskakovaly špinavě blonďaté vlasy.
„Je to na hodinu rodinné historie. Dělal jsi přesně tu samou věc, když jsi byl na druhém stupni, společně s mámou. Říkala, že si pamatuje, že vytahovala tu samou knihu o genealogii, kterou jí dala před lety babička, když jsi musel rodokmen vyrábět ty, vzpomínáš?“ prohlásila a odfrkla si. Nalepila svoje jméno a svou poslední školní fotografii.
„Oh, jo, vzpomínám si,“ řekl tiše její bratr, ačkoliv upřímně řečeno, to nebyla tak úplně pravda. Přišel trochu blíž a očima prolustroval tabuli. Jeho srdce zrychlilo, když jeho pohled padl na jména, jež se nacházela až nahoře na stránce.
Rodokmen Kaulitzů a Trümperů
„Kaulitzů… a T-T-Trümperů?“ zašeptal, aniž by svou otázku směřoval někomu konkrétnímu, spíš patřila tichu v domě.
Ava se podívala do jeho bledého obličeje.
„Uh… jo, Kaulitzové z tátovy strany, Trümperové z máminy. Neříkej mi, žes zapomněl její dívčí jméno,“ řekla a zakoulela očima, ohromená bratrovou zapomnětlivostí.
Tom nedopověděl, místo toho si začal pročítat jména a data a vytáhl papíry se jmény, která mu zněla až příliš povědomě.
James Trümper…
Bill Trümper…
Zastavilo se mu srdce. Držel kousek papíru v rukou a jména napsaná sestřiným písmem na něj zírala téměř zlověstně.
Začal se potit. Dech se mu zadrhl v hrdle, nedostávalo se mu vzduchu. V ústech měl najednou sucho jako na poušti, jazyk byl jako kaktus. Mysl mu vypověděla službu a mrtvý mozek mu ztěžkl v hlavě. Pak mu začalo srdce bušit zběsilým tempem, zatímco stále zíral na jméno ve svých rukou.
Bill Trümper…
Dobrý bože, řekni mi, že existuje víc Billů Trümperů s bratrem jménem James, modlil se v duchu, ačkoliv věděl, že šance je velmi, velmi malá.
A datum narození napsané pod jménem nadějím nepomáhalo.
Bill Trümper
N. 1. září roku 1890
Tomovi z tváře vymizela veškerá barva a začaly se mu třást ruce, když papír pokládal. Vědomí, že je s Billem příbuzný, ho zasáhlo jako blesk z čistého nebe. Srazilo ho to k zemi a rozbilo mu to srdce na milion malých kousků.
Ale pak si všiml ještě jednoho data. A díky němu úplně zapomněl na tu hroznou informaci o příbuzenství.
Srdce se mu splašilo a hlavou mu prolétla spousta myšlenek, když si to datum přečetl. Bylo to, jako by stanul tváří v tvář smrtce.
Bill Trümper
N. 1. září roku 1890
Z. 4. března roku 1909
Datum úmrtí…
autor: Izzap
překlad: Allka
betaread: J. :o)
original
Jak já nesnáším, když je krásná a vtipná kapitola na konci zničená nějakým zlověstným náznakem. A tohle…tohle už snad být horší nemohlo. To, že je Bill nějaký Tomův vzdálený příbuzný mě ani moc nepřekvapilo ale to datum úmrtí ?! Jak Tom teď Tom s takovou informací naloží ? Mohl by zjistit, co se přesně Billovi stalo a zachránit ho…Tím by ale změnil budoucnost. Upřímě, já doufám, (a snad ta teorie nezní úplně blbě) že to datum bude nakonec jen datem Billova podivného zmizení, po němž byl prohlášen za mrtvého, jestli mi rozumíte jak to myslím 🙂
No, v každém připadě děkuju za kapitolu a budu netrpělivě vyhlížet další 🙂
Jak okomentovat něco tak, abych nic neprozradila…těžká věc 😀
No, napíšu jen to, že když jsem tuhle kapitolu četla poprvé, tak mě hned napadla úplně stejná teorie, jako Ireth…
Jinak Bill a obchoďák…to bylo naprosto úžasně! Jde vidět, že století sem, století tam, Bill je prostě pořád Bill 😀 A Georg z něj byl pěkně vykulený. Třeba Tomovi konečně uvěří 🙂
Moc díky za překlad!
Veľmi pekne ďakujem za preklad a počkám si ako sa Tom s tým dátumom úmrtia popasuje. Bolo to tak milé a krásne no a zrazu bum… ten dátum tú krásnu idylku skazil:( ale nikto nie je nesmrteľný….
Nejak mi tahle povidka unikla :/no, zhltla jsem predchozi dily a vazne se bavila. Ted dnesni byl tak roztomily. Bill a jeho orgasmicky vyraz pri jedeni burgeru xD ale ten konec se mi vubec nelibi. To jako Bill umre? Nebo narafici jeho smrt v minulosti a tim padem bude moct zit s Tomem v budoucnosti? Jej, jak komplikovane :))) doufam, ze Bill zustane zivy a hlavně zustane s Tomem.
Moc dekuji za preklad 🙂
Koukam, ze nas tu teorii sdili vic 😀 priste si nejdriv prectu predchozi komentáře :))
Bill tady byl roztomilí a jak žárlil na Georga.
Celá kapitola bol nádherná, až na ten koniec!
Bill bol strašne roztomilý, ako sa čudoval všetkému okolo – a ten jeho zážitok s burgerom 😀
Ten rodokmeň.. aj keď ma to doteraz nejako nenapadlo, tak ma v podstate neprekvapilo, že sú veľmi vzdialení príbuzní. A ten dátum úmrtia.. teraz má Bill 17 a má zomrieť v 19.. takže mu v podstate ostávajú necelé dva roky. Som zvedavá, ako sa Tom ďalej s touto situáciou popasuje a verím, že Bill naozaj nezomrie. Tiež ma napadla možnosť o jeho odchode do budúcnosti, ale popravde si nie som ničím istá, takže som veľmi zvedavá, ako to bude pokračovať 🙂
Ďakujem za preklad.
Aj by som šal tomu dátumu úmrtia nejak vyjadrila, pretože vzhľadom na povahu poviedky mám podozrenie, že všetko bude napokon uplne inak, :-p , ale ak mám pravdu, bolo by po prekvapení. Ale aj tak dúfam, že je to tak, ako si myslím a teším sa na ďalšie časti, aby sa mi to, dúfam, potvrdilo. Tí dvaja sú spolu zlatý a bolo by ich škoda, 0:)
Rozhodně bych momentálně nechtěla být v Tomově kůži! To, že jsou kluci nějací hodně dávní příbuzní, mě také moc nepřekvapuje. Možné to bylo, a stejně jsou od sebe moc vzdálení, takže o nic nejde! 🙂 😀 Spíš mě děsí to Billovo datum úmrtí. Je to strašné to vidět takhle černé na bílém. Prvně jsem začala strašně panikařit a zařekla se, že povídku dál číst nebudu a počkám si až na konec, protože špatný konec bych fakt nesnesla, pak jsem se ale trochu uklidnila a napadla mě naprosto stejná teorie jako Ireth! Budu se prostě modlit za to, aby to tak bylo! 😀
Už tak to mají kluci dost složité, ne tak ještě aby Bill umřel. 🙁 Ani napsat mi to ošklivé slovo nešlo. 🙁 Teď budu asi u každého dílu pěkně trnout strachy. 😀 Fakt nemám tušení, jak bude tohle pokračovat, ale prosím! ať to dopadne dobře! 😀 😀 Horší je, že na tom nic nezměním, protože povídka je už dávno napsána. 😀
Každopádně moc děkuji za výborný překlad Allko! ♥ A já se těším na další díl! ♥