autor: B-kay
Doufám, že mi nešťastná 13 přinese alespoň trošku štěstí a že se vám díl bude líbit, protože já z něj mám smíšené pocity. Jedním velikým odkazem pro vás bude dnešní díl :). Tajemství pomalounku míří na povrch. Jeden z dvojice konečně začíná chápat a procitat ze lži, kterou byli krmeni již od dětství. Přeji vám hezké čtení a prosím, berte dnešní díl tak trošku s rezervou. Nějak nejsem ve své kůži 🙁
Uběhla téměř hodina a dvojčata neměla pro Andrease pořád žádný dárek. A kdyby jen to. Neměli ani potuchy o tom, co by mu vůbec měli koupit a tak se předháněli s různými nápady; někdy opravdu ztřeštěnými, ale ani jeden se jim nezdál dostatečně dobrý. Ať už si to Bill chtěl nebo nechtěl přiznat, zatím vítězil Tomův šílený zajíc.
„Možná něco na sebe,“ navrhl Bill tiše a nejistým pohledem si prohlížel výlohu nejbližšího obchodu s oblečením, jejíž většinu zabírala obří tabule oznamující bezkonkurenční slevy na veškeré zboží. „Ale nejsem si jistý jeho velikostí,“ podotkl a Tom se za jeho zády pobaveně uchechtl.
„Já jsem si nikdy nevšiml, jaké nosí oblečení. Kdybys mi řekl, že nosí sukně a blůzy, asi bych ti uvěřil,“ přiznal se a Bill se i přes silnou bolest hlavy hravě pousmál. Otočil se k němu tváří, kousl se do spodního rtu, aby tím zamaskoval blažený úsměv a něžně jej pleskl po čele.
„Tomi,“ šeptl a Tomovi se při tom oslovení rozbušilo srdce. Neřekl mu tak od té osudné oslavy narozenin. „Myslím, že by sis všimnul oblečení na člověku pouze v případě, že by úplně chybělo.“
„Možná ani tehdy,“ uculil se Tom a bojoval s nutkáním dotknout se Billovy tváře.
„Neříkej, že by sis nevšimnul, kdyby kolem tebe pobíhali nahatí lidé,“ Bill pobaveně zavrtěl hlavou a přiblížil se ke vstupním dveřím.
Tom sledoval jeho vzdalující se záda a smutně se usmíval. Všimnul bych si jenom jednoho, pomyslel si a vykročil za bratrem, ten se ale těsně u dveří otočil.
„Oblečení je hloupost,“ přemýšlel nahlas. „Co kdybychom mu koupili hru na ten…“ zamyslel se a prsty ve vzduchu bezradně naznačil ťukání do ovladače.
Tom se nemohl přestat usmívat. Ještě nikdy neviděl nic roztomilejšího. Hrací konzole nikdy nepatřily k oblíbeným činnostem, kterými by Bill vyplnil svůj volný čas. Andreas byl na tom naopak jistý čas doslova závislý a Tom byl zase někde uprostřed. Nepotřeboval to k životu, ale když byli ještě jako děti u Andrease a nudili se, rád si s ním zahrál. Bill si mezitím kreslil nebo si hrál s jejich kocourem.
„Play station?“ doplnil jej Tom a v duchu uznal, že to není zas tak špatný nápad. Ale ve chvíli, kdy chtěl Billovi naznačit, jakým směrem by se měli vydat, jeho mladší bráška zapištěl, vyskočil do vzduchu a rozběhl se úplně opačným směrem.
„Koupíme mu zvířátko!“ volal za Tomem, který pobaveně kroutil hlavou a následoval jej do obchodu s potřebami pro domácí mazlíčky. Dobře věděl, co bude následovat.
Když se svým tempem dostal dovnitř, Bill už byl v zadní části obchodu; skláněl se nad klecí s malými králíky a zamilovaně si je prohlížel.
„Bille,“ došel k němu a jemně jej zatahal za rukáv košile. „Máme vybírat dárek pro Andrease, ne pro tebe.“
Bill zvedl hlavu. Jejich pohledy se na vteřinku propletly, a když odvraceli tváře, oba v nich měli stejný, nesmělý výraz.
„Andy by si jistě přál malého králíčka,“ řekl Bill, dopadl na kolena a konečky prstů pohladil za uchem zvědavého králíka, vykukujícího skrz mříže. „No podívej, není miloučký? Líbím se mu,“ zářivě se usmál a očima zabloudil k vedlejší kleci.
„Je milý, ale Andy nemá rád zvířata.“ Tom si opatrně kleknul vedle něj a místo toho, aby sledoval malé morče, které jako další upoutalo Billovu pozornost, díval se do jeho tváře a vše ostatní bylo zahaleno mlhou. Dokázal se soustředit pouze na jeho úsměv a veselou jiskru v očích.
„Tebe si musí zamilovat každý, viď maličký?“ zašišlal Bill směrem k flekatému hlodavci, který jako na povel začal zuřivě okusovat mříže klece, ve snaze dostat se blíž k Billovi.
„Kdyby tě teď viděl Pumba,“ zamumlal Tom a hravě jej dloubl do boku. „Zbláznil by se žárlivostí.“
„Musíš mi slíbit, že mu nic neřekneš,“ řekl Bill naoko výhružně a zvedl ukazováček, aby tomu dodal jistou důležitost. Vzápětí se zachichotal.
Tom tajnůstkářsky pokrčil ramenem, přičemž nespouštěl oči z Billova obličeje. Opravdu bez něj dokázal být celé dva roky?
Dřív, než si vůbec stihl odpovědět, jeho bratr vstal s úmyslem jít si prohlédnout i ostatní zvířátka. Tom jej s úsměvem sledoval, vychutnávaje si hezkou chvíli. Ta však netrvala dlouho. Již brzy si všimnul, že s Billem něco není v pořádku. Zapotácel se, chytil se za hlavu a nebýt Tomových rychlých reflexů, čekal by jej opravdu ošklivý pád na podlahu.
„Vidíš, říkal jsem ti, že tam jdeme naprosto zbytečně.“
Bill se snažil vykroutit z přikrývky, do které jej Tom zamotal, ale po několika nezdařených pokusech to raději vzdal. Byl až příliš slabý. Přivřel víčka a unaveně se opřel o veliký polštář, který mu dal za záda, zatímco Tom pobíhal kolem něj. Na čele vráska soustředění, v obličeji vážný výraz. Na noční stolek mu postupně pokládal lahev s vodou, polívku, hlavní jídlo, koláč, sušenky a ještě několik balíčků jiných sladkostí. Na psací stůl položil misku s ovocem a další lahev s vodou.
„Tome, už se zastav, prosím,“ Bill jej z postele nešťastně sledoval a doufal, že jej bratr konečně poslechne. Kupodivu opravdu poslechl. Zastavil se v půli pohybu a poraženě svěsil hlavu mezi ramena.
„Pojď sem,“ šeptl Bill a natáhl k němu ruku. „Pojď ke mně, prosím,“ vydechl a poplácal na volné místo vedle sebe. Nepamatoval si, kdy naposledy jej viděl v takovém stavu. Byl nepřirozeně bledý, ruce se mu ještě pořád chvěly tak jako v ordinaci lékaře, nyní se ale k tomu všemu ještě přidalo mlčení.
Tom se zhluboka nadechl předtím, než donutil své třesoucí se končetiny k pohybu. Došel k Billově posteli, a posadil se vedle něj. Se skloněnou hlavou čekal na to, co mu řekne. Ale mnohem raději než slova by přijal další facku. A nejen jednu. Zasloužil by si jich mnohem víc. Jednu za každý den bez něj. Za každý den, kdy se snažil sám sobě namluvit, že udělal pro oba to nejlepší. Za každý den, kdy se snažil uvěřit Andreasovým slovům. Za každou Billovu slzu.
„Budu v pořádku,“ k uším mu dolehl Billův povzbudivý hlas.
Tom na líci ucítil nesmělé pohlazení. Cítil, jak bere jeho tvář do dlaní a zvedá ji, ale ani poté nedokázal promluvit. Nedokázal se mu dokonce ani podívat do očí. Po tom všem jej měl nenávidět.
„Tome, není to nic vážného. Mohlo to dopadnout mnohem hůř. Brzy budu úplně v pořádku.“ Bill se snažil zachytit Tomův pohled. Neúspěšně.
„Ale nejsi,“ promluvil Tom po chvíli, která se zdála nekonečná. Hlas se mu nepřirozeně třásl. „Nejsi a jen kvůli mně.“
„Není to tvoje vina,“ řekl Bill tiše. „Za všechno si můžu sám. Uvěřil jsem pouhé představě. Věřil jsem, že to cítíme stejně. Že bys mi něco takového neudělal. Ty za to nemůžeš.“
„Nebyla to představa,“ dostal ze sebe Tom těžce. Prstem mrzutě ryl do prostěradla. „Nikdy to nebyla představa. Bylo to to nejopravdovější na světě. Tys byl… pořád jsi…“
„Nemusíš mi nic vysvětlovat,“ přerušil jej Bill, jemně jej hladíc po vlasech. Chtěl na všechno, co bylo předtím, zapomenout. Opravdu moc chtěl. „Jsem jenom vyčerpaný. Slyšel jsi lékaře. Potřebuju jen spánek, klid a hromadu dobrého jídla a všechno bude zase jako dřív.“
„Nebude, Bille,“ šeptl Tom a unaveně ukryl tvář do dlaní. „Nic už nebude tak jako dřív,“ zamumlal skrz škvírky mezi prsty.
„T-takže-“ Bill se k němu naklonil blíž. Lapaje po dechu se snažil formulovat vhodná slova. Oči se mu okamžitě zaplnily slzami. „To, co se stalo v kuchyni… t-to pro tebe nic neznamenalo? Nic se tím nemění?“
Tom zvedl hlavu a konečně opětoval pohled svého dvojčete. Přisunul se k němu blíž; jednou rukou jej objal kolem boků a druhou mu položil na tvář.
„Nic se nezměnilo,“ odpověděl tiše. Koutky rtů se zkroutily do drobného úsměvu, ale v jeho očích Bill úsměv najít nemohl. Ty, ponořené v slzách, hleděly do těch jeho tak intenzivně, jako by se mu snad chtěly pohledem omluvit za vše, čím si musel projít. „Je to stejné jako před lety.“
Billovi konečně došel význam jeho slov. Cítil, jak mu rychle bije srdce. Jemně zavrtěl hlavou. „Mnohem silnější,“ proklouzlo mu z pootevřených rtů ve chvíli, kdy jej Tom něžně políbil.
„Řekni mi,“ sténal Tom do jeho úst, ochutnávaje je prostřednictvím drobných pusinek. „Jak po tobě můžu chtít, abys mi odpustil, když si sám odpustit nedokážu?“
Bill se roztomile pousmál a polibek přerušil tichým uchechtnutím. Na Tomovu nevyřčenou otázku v očích odpověděl nevinným zamrkáním. „Něco mi to připomnělo.“
Tom byl opravdu rád, že se mu konečně vrátila barva. Když omdlel, byl jeho obličej téměř zelený.
„Pamatuješ, když jsem ti jako malý kluk ztratil tu plyšovou žirafu od babičky?“
Tom se pousmál. Jistěže si na ten den pamatoval. Bill řekl, že na ni dá pozor. Byla to jeho oblíbená hračka, a když ji tehdy ztratil, měl pocit, jako by tím přišel o dobrého přítele. Samozřejmě to na sobě vůbec nedal znát a hrdinsky utěšoval Billa, který střídavě plakal a omlouval se mu celé tři hodiny, dokud se později nenašla ve Scottyho boudě. Radost trvala jen do chvíle, než zjistili, že ji chybí hlava a pravá horní končetina.
„Položil jsem ti tehdy stejnou otázku,“ usmál se na něj Bill a pro jistotu si lehl na záda, kdyby se o něj opět pokoušely mdloby. „Cos mi tehdy odpověděl?“
„Bille,“ řekl Tom měkce. „Tohle není plyšová žirafa.“
„Cos mi odpověděl?“ Bill se přetočil na bok a s úsměvem sledoval, jak se Tom pokládá vedle něj, až dokud nebyly jejich tváře ve stejné úrovni. Byli si tak blízko, že se dotýkali nosy. Bill se musel nadechnout opravdu zhluboka, aby byl schopen přijmout nějaký vzduch. Z Tomovy vůně se mu začínala točit hlava.
„Budeme se tvářit, že jsem nikdy žádnou žirafu neměl,“ dolehl mu k uším Tomův tichý hlas.
Spokojeně zavřel oči a rozevřenou dlaní si pohrával s Tomovým culíkem tak dlouho, dokud ho nezničil. Poslepu vysvobodil Tomovy tmavé vlasy ze sevření malé gumičky a zabořil do nich prsty, přitahujíc si jej blíž k sobě.
Cítil, jak Tom špičkou nosu láskyplně pohladil ten jeho. Otevřel oči.
„Mohli bychom se tvářit, že žádná Ria nikdy nebyla,“ pípl.
Věděl, že to nebude lehké. Že vzpomínky na ni budou v jeho mysli ještě na dlouhou dobu až příliš živé, ale věděl i to, že potřebuje být šťastný. Že potřebuje žít pro přítomnost. Už nechtěl trpět. Odmítal víc plakat a trápit se. Chtěl milovat a zoufale potřeboval být milován zpět.
Tom pozdvihl obočí a překvapeně zamrkal. Něco takového opravdu nečekal.
Natáhl ruku a konečky prstů obkresloval rysy bratrova obličeje.
„Už se nikdy nebudeš trápit,“ šeptl. „Ne kvůli mně,“ sklonil hlavu a věnoval Billovi dlouhý polibek. Rukama pod peřinou zkoumal křivky bratrova extrémně hubeného těla. „Dostanu tě z toho,“ sténal mu do úst a Bill nebyl schopen jiné reakce než omámeného kývání hlavou.
Soustředil se na pomalé pohyby Tomova jazyka, který v pravidelných intervalech narážel do toho jeho a zvuk, který tímto střetem vznikal, mu přišel krásně magický. Prsty proplétal Tomovy vlasy a zoufale se snažil opět neomdlít. Poslepu nadzvedl přikrývku a čekal. Zval Toma k sobě.
Tom rychle vklouzl pod peřinu, omotal paže kolem Billových útlých boků a za stálého líbání si jej překulil na hrudník. Nemohl uvěřit tomu, že se to skutečně děje. Že tentokrát je to opravdové. Bill se mu opět otevřel. Už více nebyl tím chladným, odměřeným klukem, který na něj sotva pohlédl. Pustil jej k sobě. Dovolil mu znovu vstoupit do svého života a tím změnit budoucnost obou. Simone se bude muset smířit s tím, že nebude žádná svatba ani vnoučátka. Už žádná Ria, žádný Alex nebo jiné překážky. Žádné stěhování.
Při tom posledním se zachvěl. Úplně na to zapomněl.
Udýchaně se odtrhl od Billových rtů a lapal po dechu. Naprázdno otevíral a zavíral ústa. Nebyl si jistý tím, jak formulovat svou otázku. Zhluboka se nadechl.
„Až se vrátíme do Ameriky… co bude. C-co bude s tvým novým domem a tím vším?“
Bill sledoval jeho obličej něžným pohledem. „Nikdy jsem doopravdy nechtěl odejít,“ přiznal se tiše.
„Nerozumím,“ Tom se opatrně posadil a Bill se usadil naproti němu. „A co ty noviny? Viděl jsem všechny ty inzeráty a jeden z těch domů-„
„Já vím,“ šeptl Bill a pousmál se, jakmile vedle něj přistál Cali a vzápětí se o to samé, avšak poněkud méně úspěšně, pokusil i Pumba. Když se mu nepodařilo vyskočit na postel ani na třetí pokus, začal zoufale kňučet, připomínajíc malé dítě.
Tom se nad ním slitoval a natáhl se pro něj. Pumba mu nadšeně přistál na klíně a pustil se do olizování jeho brady, zatímco jej Tom hravě hladil za uchem a očima Billa vybízel k tomu, aby pokračoval.
„Ano, vybral jsem si jeden dům. Měl jsem v plánu se odstěhovat, ale samotného by mě něco takového nikdy nenapadlo. Nikdy jsem ani nepomyslel na to, že bych žil bez tebe.“
Tom nevěřícně vyvalil oči. „Když to nebyl tvůj nápad, tak čí? Kdo ti poradil takovou kravinu?“
Nechtěl být zlý, ale začínalo to v něm opravdu vřít. Jako by nestačilo, že se do jejich vztahu zamíchal Andreas a i přes svoje dobré úmysly všechno obrátil vzhůru nohama, ona byla ještě další osoba, která měla potřebu plést se do jejich vztahu. Tahle osoba ale zřejmě konala ze zcela jiného úmyslu. Chtěla je rozeštvat.
Bill si váhavě skousl vnitřek tváře. Nebyl si jistý, jestli by mu to měl opravdu říct. Věděl, že se Tom bude zlobit. I on by byl na jeho místě naštvaný. Ale nechtěl mu lhát. Už bylo dost lží.
Roztřeseně se nadechl a téměř neslyšně vyslovil jméno jejich nejlepšího přítele.
„Andy?“ zopakoval Tom poněkud nechápavě. Pořád mu to nedocházelo. „Už jsem se s ním někdy setkal? Žije v L. A? Někde blízko nás?“
„Ne, Tome. Myslím našeho Andrease,“ poopravil jej Bill opatrně, dívaje se mu do tváře.
Chvíli čekal, než jeho mysl zpracuje tu informaci a následně očekával červený odstín obličeje a několik ošklivých poznámek na Andyho adresu, ale Tomova reakce nebyla přesně taková, jak předpokládal. Nezčervenal. Právě naopak. Během vteřiny se mu z tváře vytratila všechna barva.
„Andreas ti poradil, abys ode mě odešel?“ opatrně vkládal Billova slova do ještě opatrnější otázky.
Bill pomalu přikývl. Snažil se vzpomenout si na Andyho slova. „Ano. Často jsem chodil domů za mámou a Gordonem. Vždy jsme s Andym vyrazili někam ven a při poslední návštěvě řekl, že by bylo pro nás oba nejlepší být nějakou chvíli od sebe.“
„Co ještě říkal?“ zeptal se Tom bez dechu. Udělalo se mu nevolno. Netušil, co si má myslet.
Bill se zamyslel a pokrčil rameny. Nebylo lehké vzpomínat na to období. „Skoro nic. Přemlouval mě, abych se vrátil do Německa, ale to jsem samozřejmě odmítl. Nepřežil bych, kdybys byl tak daleko ode mě.“
Tomova mysl pracovala na plné obrátky, a čím víc nad tím vším přemýšlel, tím hůř se cítil.
„Tome, on to tak nemyslel. Chtěl mi jen pomoct. Věděl, jak moc mě bolí žít v
její blízkosti. Nedalo se to snést.“
Tom nešťastně stiskl víčka a silně polkl skrz obří překážku v krku. Bylo mu na zvracení a jediné co chtěl, jediné, po čem toužil, bylo vzít Billa a utéct s ním někam hodně daleko. Pryč od té příšerné reality. Měl chuť křičet a házet vším, co by měl po ruce, ale s hrůzou si uvědomil, že má ve své blízkosti pouze pejsky a Billa, kterému by za žádných okolností nedokázal ublížit tímhle způsobem.
„Řekl ti-“ odkašlal si. Ještě pořád tomu dával nějakou šanci. Možná to opravdu nemyslel zle. Možná dělal předčasné závěry. „Řekl ti, proč bys měl ode mě odejít?“
Bill sklonil hlavu a přikývl. Pod přikrývkou vyhledal Tomovu otevřenou dlaň a silně ji stiskl.
„Abys mi už více neubližoval,“ šeptl.
Tom také sklonil hlavu. Stiskl Billovu ruku o něco pevněji a modlil se, aby bylo v jeho silách vrátit čas. Chtěl se vrátit do telefonní budky. Chtěl ho políbit. Chtěl mu říct, jak moc ho miluje a za pomoci těch několika slov mu odevzdat celé své srdce. Místo toho ale byli tady. Ztrápeni minulostí. Ztrhaní bolestí, za kterou vůbec nemohli. Oba se stali oběťmi kruté hry, jejíž krutost spočívala v osobě, která zamíchala karty a která jim do té chvíle byla nejlepším přítelem.
„Tome, jsi v pořádku?“
Miloval jeho hlas. Miloval způsob, jakým vyslovoval jeho jméno. Miloval ho celého a téměř o něj přišel.
„Tomi.“
Neodpověděl.
Hříva tmavých vlasů zakryla jeho obličej právě ve chvíli, kdy mu z oka vyklouzla osamělá slza.
Tom zůstal u Billa, až dokud se mu nepodařilo usnout. Zkontroloval, jestli mu nic nechybí, pečlivě jej přikryl, políbil do vlasů a spoléhajíc se na to, že jej pejsci tu hodinku pohlídají, nasedl do auta a odjel pryč. Když zastavil na křižovatce, ještě pořád si nebyl jistý tím, kam má vlastně namířeno. Nedokázal si srovnat myšlenky. Nemohl se soustředit. Ještě pořád cítil zvláštní slabost uprostřed hrudníku a odpor v žaludku. Myslí mu vířila stovka různých otázek, ale on netoužil po odpovědi ani na jedinou z nich. Bál se, že pravda by byla až příliš bolestivá.
Najednou věděl, co má udělat. Zesláblou dlaní si protřel bledý obličej a rozjel se směrem k nákupnímu centru.
Když se po několika minutách nakupování vracel do auta, v jedné ruce nesl dvě velké igelitové tašky, zatímco v té druhé svíral malou papírovou krabičku, do které prodavač udělal několik dírek, aby mohlo zvířátko uvnitř dýchat.
Tašku s dárkem pro Andrease nedbale pohodil na zadní sedadlo, zatímco tu druhou, s věcmi pro Billova nového miláčka, opatrně odložil na sedadlo spolujezdce. Papírovou krabičku si složil do klína, zapnul si bezpečnostní pás a zamířil domů. Alespoň to měl původně v plánu, ale když procházel ulicí, kde bydlel Andreas, něco se v něm pohnulo a dřív, než si stačil uvědomit, co vlastně dělá, parkoval před jeho domem, smutně si prohlížejíc známé místo, které mu poprvé v životě až tak známé nepřipadalo.
Kdo byl Andreas? Znal ho vůbec?
„Chvilku tady na mě počkej, ano?“ zašeptal směrem ke krabičce. Jejímu obyvateli se to zřejmě nelíbilo, protože začal pobíhat z jedné strany na druhou a hlavičkou silně narážel do papírových zdí svého vězení. „Ale no tak, bude to jenom chvilka,“ pousmál se a položil krabici hned vedle klece. Už chtěl vystoupit, když si najednou vzpomněl na Billa a na to, jak by reagoval on.
„No tak jo, vyhráls,“ povzdechl si. „Půjdeš se mnou.“
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 7
Pokud opravdu nejsi ve své kůži, vůbec to není poznat. Tvoje vyprávění je stejně krásné, plynulé a citlivé jako vždycky. Krásný díl 🙂 Jen se trochu bojím o Billa.. snad je to jen ta únava a ne něco horšího :/
Billa v tom obchode so zvieratkami som si vedela živo predstaviť:) Od Toma je krásne, že mu tam šiel kúpiť darček a ešte krajšie je, že ho v tom aute nenechal samého:)
Som rada, že Tom prišiel na to čo urobil Andreas. A teší ma aj to, že to chce vyriešiť. Zaujímala by Andreasova reakcia. Ale asi v ňom zostala poriadna zlosť a sklamanie, že jeho jediná láska miluje vlastného brata, a že jeho dlhoročné intrigy sú odhalené a zmarené.
Tom a Bill v Tvojom podaní,(zase sa opakujem ale je to pocit, ktorý chce ísť von) sú tak nádherne nežní a láskyplní… a ich spoločné chvíle a to ako premýšľajú jeden o druhom, je tak plné citu, že to rozklepe kolená a berie dych. ♥
Tak konečně to Tom vyřídí z Andym je to moc krásné jak k sobě nachází cestu.
Ja myslela, ze Ria chtela, aby se Bill odstehoval a on to byl zase ten silenej Andreas.
Neni Bill nemocny? :O doufam, ze je to jen z toho, jak malo ji :O
Bill byl tak sladkej u kralicku :3 doufam, ze mu Tom poridil krecka nebo kralicka, morcata nemusim 😀 Nase porad pisti :O
Zirafka :3 proc je tahle povidka tak plna emoci? :O :3nikdy nevim co driv, smeju se, rozpoustim se a pak bulim 😀 A tak je to kazdy dil. Rozkosny, sladoucky, smutny, srdcervouci a nervydrasajici… Ze jo Andreasi?! Silenec! Kdyz Billa miloval, a miluhe, mel ho nechat byt! S Tomem, aby byli statstni. Nechapu, jak mu Tom mohl na takove kecy skocit. A paj i Bill.. No on musi byt mejaky vymyvac mozku ten Andreas :O nejakej moc vlivnej :O Nebezpecne :,O Tak ted jsem zbedava, co max Tom s tim magorem v planu. Okey, z male casti mi ho je lito, ale z betsi me nastval a zklamal, takze..
Tesim se na dalsi dil :3
Bill mě v tom obchodě dostal! ♥ Úplně si dokážu představit, jak se tam nad každou chlupatou kuličkou rozplýval a jak z něj nemohl Tom odtrhnout oči. Ta chvilka byla opravdu kouzelná! 🙂 Nemluvě o tom, když se Tom nakonec rozhodl do obchod vrátit a koupit Billovi dáreček, který mu zaručeně rozzáří očka! Už se těším, až to zvířátko Bill dostane. 🙂
A jsem tak ráda, že Tomovi začíná secvakávat a že nejspíš pochopil, co Andreas udělal. Moc doufám, že se to spolu vyřídí a hlavně jsem velice zvědavá na reakci Andrease. Nedovedu si představit, jak bude reagovat. Je mi pořád líto, jak moc kluky podvedl, i když dokážu i pochopit, jak moc musel žárlit a jak moc musel mít zraněné srdíčko. I to jej ale v mých očích neomlouvá.
Moc děkuji za úžasný díl a už teď se těším na další! ♥
Děkuji za tuhle báječnou povídku! ♥