autor: Izzap
Ach, skočil mi do náruče
Bill opatrně otevřel vchodové dveře, aby nebylo slyšet jejich vrzání. Naznačil Tomovi, aby ho následoval a zůstal potichu. Oba chlapci vstoupili do domu, ťapkali po špičkách, dokud jejich kroky neztlumil luxusní koberec na schodech. Kluci šli do Billova pokoje a Bill prohledal horní zásuvku svého prádelníku, aby vytáhl ty samé kalhoty a košili, jež měl na sobě Tom před týdnem.
„Na, tohle potřebuješ,“ řekl černovlásek tiše a podal oblečení Tomovi, zatímco si měřil pohledem jeho současný oděv.
„Díky,“ opáčil dredáč a věci si od něj vzal.
Beze studu se začal převlékat přímo uprostřed Billova pokoje, necítil žádný rozdíl mezi touhle místností a šatnou v tělocvičně. Nezáleželo na tom, co ostatní uvidí, vždyť na tom konec konců byli všichni stejně.
Bill zalapal po dechu, když spatřil, jak si Tom přetahuje obří tričko přes hlavu a odhaluje tak svoje vyrýsované tělo. Zrudnul jako blázen, rychle zamrkal a odvrátil zrak. Nabádal sám sebe, aby se díval jinam, a snažil se soustředit na zírání do zdi, ale nemohl si pomoct a ukradl si ještě pár ohlédnutí, ačkoliv z pohledu na Tomovy břišní svaly téměř fialověl.
Poté, co byl Tom plně oblečen, se Bill otočil zpátky k němu a všiml si, že původní oblečení leží na podlaze. Povzdychl si, sehnul se a zvedl ho. Tričko i džíny hezky složil.
„Co je to za… věci?“ zeptal se zvědavě, když bral do rukou Tomovo triko. Přejel prsty po logu značky „Ecko“.
Tom vzhlédl od zapínání knoflíčků košile k Billovi držícímu jeho tričko a lehce se ušklíbl. Na moment zapomněl, že takovéhle věci v téhle době vůbec neexistují.
„Oh, to je normální oblečení. Opravdu, tedy… Tam, odkud pocházím, je normální,“ dodal a prostrčil poslední knoflíček košile patřičnou dírkou.
„A to je kde, pane Kaulitzi?“ zeptal se Bill laškovně a poté, co odložil oblečení na postel, na Toma mrkl.
„Někde hodně daleko odsud, to je všechno, co zatím můžu říct,“ odpověděl dredáč a lehce se usmál.
Bill pobaveně zavrtěl hlavou a prošel kolem Toma do haly. Ohlédl se přes rameno a hravě zahýbal obočím.
„Takže vy chcete být záhadný, pane Kaulitzi?“ zeptal se se zachichotáním hlubokým chraplavým hlasem. Tom se z Billova tónu hlasu málem rozpustil, ta slova mu způsobila mrazení po celé páteři. A pohled do Billových očí… Možná, že tenhle kluk z roku 1900 prostě neví, co je svádění, napadlo Toma, když se nepohodlně zasmál.
„Přesně, pane Trümpere.“
„Wilhelme!“ oval se hlas z podlaží pod nimi, načež jeden z chlapců nadskočil a druhý se přikrčil. Aniž by vteřinu meškal, Bill se otočil na podpatku a pospíchal dolů po schodech. A Tom byl v závěsu za ním. „Wilhelme, kde jsi?“ řekl hlas.
Tom zůstal před vchodem do místnosti, odtud vše sledoval, vykukoval za dřevěnou zárubní.
Hlas patřil ženě stojící u okna. Ta byla oblečená do dlouhých krémových šatů, jež sahaly až na zem a měly sukni plnou kanýrů. Výrazně se jí rýsoval pas, jako by pod těmi šaty měla korzet. Stála vzpřímeně, její držení těla bylo stejné jako Billovo – perfektní, ukázkové.
A její pokožka byla bezchybná – jako ta jejího syna, čehož si Tom všiml jako prvního. Upřímně, Toma až zarazilo, jak moc si je žena podobná se svým synem stojícím o pár metrů dál naproti ní.
„Ano, matko?“ zeptal se Bill, stál zpříma a díval se matce do očí.
„Wilhelme, kdo byl ten-„
„Matko, prosím, vzpomeň si na minulou diskuzi o tom, jak bych byl rád oslovován. Prosím, matko, Wilhelm je nesnesitelné upjaté,“ přerušil ji chlapec. Jeho matka na pár vteřin zavřela oči a ztěžka vydechla, než pokračovala.
„Bille, kdo byl ten chlapec, s nímž jsi mluvil na zahradě?“
„Pan Kaulitz.“
„Ten chlapec nebyl John Kaulitz nebo některé z jeho dětí,“ zapojil se do hovoru další hlas. Tom si předtím nevšiml muže ve středních letech sedícího v křesle. Ten položil pergamen, jenž mu předtím zakrýval tvář, a odhalil tak brýle sedící mu na kořeni nosu.
„Ano, otče, to nebyl John nebo některé z jeho dětí. On není spřízněný s rodinou Kaulitzů,“ pokračoval Bill a jemně se na rodiče usmál.
„Tak kdo přesně je ten chlapec?“ zeptal se jeho otec a nahnul se v křesle dopředu.
„Jeho jméno je Tom Kaulitz, je to ten muž, o kterém jsem vám říkal,“ prohlásil Bill tiše s lehkým úsměvem.
„Oh, ano, Tom, Tom, Tom, Tom, Tom!“ ozval se mladší hlas a Tom teď zaznamenal, že James sedí na podlaze vedle křesla tak, že sluneční světlo přicházející skrz okno ozářilo dřevěné hračky v jeho rukou. „To je ten kluk, o němž Bill pořád mluví. Tom tohle, Tom tamto, bla bla,“ dokončil James s nelibostí v hlase, kterým napodoboval ten bratrův. Předváděl, že je vysoký až holčičí.
Bill otevřel pusu, aby protestoval, ale jeho matka mu do toho skočila.
„Jamesi, pozor na jazyk,“ varovala chlapce.
„Ano, matko,“ opáčil James s povzdychnutím a umístil jednu kostku na vrchol jiné.
„Teď k tobě, Wilhelme – tedy Bille – tvůj bratr má v podstatě pravdu. Mluvil jsi během minulého týdne o tom chlapci víc než dost. Co o něm víš?“ zeptala se matka a ovila se vějířem, aby rozvířila horký vzduch v místnosti.
Bill přešlápl z nohy na nohu, podíval se do země a nervózně si žmoulal ruce.
„Ne mnoho, matko,“ odpověděl upřímně tichým hlasem.
Jeho matka vydechla a zklamaně zamlaskala.
„Wilhelme, víš, že ti neschvaluji paktování se s cizinci,“ prohlásila úsečně.
„Matko, on není cizinec,“ opáčil Bill zbytečně – byl si jistý, že svůj postoj nemůže obhájit.
Opravdu o Tomovi moc nevěděl – a nepatří tím pádem do kategorie cizinců?
„Wilhelme-„
„Matko, ty jsi vždy ta, která říká, že bychom měli být k ostatním velkorysí. Pan Kaulitz potřeboval střechu nad hlavou, tudíž jsem mu nabídl místo u nás. Udělala bys to samé,“ přerušil ji Bill a nafoukl hruď. Starší žena byla chvíli zticha, zaskočena synovými slovy.
Konec konců – byla pravdivá.
„Ne, dokud bych si něco o daném člověku nezjistila, Wilhelme. Neotvírám dveře každému cizinci,“ prohlásila nakonec.
Bill na to neměl odpověď, tak jen poraženě sklonil hlavu.
„Byla bych ráda, kdyby sis o tom chlapci zjistil více, než se s ním budeš courat po městě. Mohl by to být podo-„
„Matko, není to podomní prodejce. To vím,“ skočil jí do řeči Bill.
Jeho matka semkla rty, než odpověděla.
„Ano, nuže, bude nejlepší, když se o tom ujistíš, Wilhelme.“
„Ano, matko.“
Žena se dlouze zadívala z okna, než uzavřela konverzaci slovy: „Nyní můžeš jít, Wilhelme.“
Bill kývl a vycouval z místnosti do hlavní haly, pryč z dohledu kohokoliv v obývacím pokoji. Pohlédl na Toma a usmál se.
„Slyšel jste všechno, pane Kaulitzi?“ zeptal se zahanbeně.
Tom pokrčil rameny. „Jenom něco,“ zalhal.
Bill zamířil do zadní části domu, předpokládal, že ho Tom bude následovat. Což udělal, stále jako štěňátko sledující svého pána. Oba kluci opustili dům něčím, co vypadalo jako zadní východ, a objevili se opět na slunečním světle.
„Omlouvám se, jestli jsi slyšel víc, než jsi měl,“ řekl Bill poté, co chvíli kráčeli bok po boku po pozemku. „Matka je… někdy až moc ochranářská.“
Tom trhl rameny a konejšivě odpověděl: „Všechny matky jsou.“
„Má obavy z toho, že jsi podomní prodejce nebo nějaký špatný člověk, jako bys tu byl jen proto, abys vyplenil náš dům a nechal nás tu čekat na smrt,“ prohlásil Bill se zachechtáním. Tom se také musel zasmát. „Nejste nikdo takový, že, pane Kaulitzi?“ Bill si nemohl pomoct, pro jistotu se zeptal.
„Oh, ne, nikdo takový, jsem jenom normální teenager,“ dokončil Tom hloupě, zajímalo ho, kde se v něm berou takové fráze.
„Hmm,“ reagoval Bill. Mezi chlapci se rozhostilo ticho, jak tak kráčeli po trávníku. Došli k lavičce stojící ve stinném koutě pod velkým stromem. Bill si sedl a naznačil Tomovi, aby ho napodobil. „Odkud přesně jste, pane Kaulitzi?“ zeptal se po pár minutách, aby dostál matčiným slovům. Tom vydechl a zamžoural do sluníčka.
„Nevěřil bys mi.“
Bill se zahihňal a odpověděl: „Vyzkoušejte mě, pane Záhadný.“
Tom zatřepal hlavou. „Ne, vážně, Bille, nevěřil bys mi.“
„Nuže, nemůže to být nic horšího, než co navrhoval James. Vím, že nejsi lesní muž, tudíž to nemůže být tak špatné, pokud nejsi-„
„Já,“ přerušil ho Tom. Ale nic dalšího neřekl.
„Ty co, Tome?“ zeptal se Bill, pobídl ho, aby pokračoval.
Tom si znovu povzdechl a zadíval se do země.
„Jsem z budoucnosti,“ pověděl tiše slabým a nepřesvědčivým hlasem.
Nadskočil, když zaslechl, jak se Bill nahlas směje. Ohlédl se a spatřil, jak se černovláskovo tělo otřásá v záchvatu smíchu, jeho ramena se celá chvěla a on lapal po dechu, tváře mu poskakovaly nahoru a dolů, jeho oči se zúžily do malých škvírek a slzy mu začaly téct zpod víček.
„Oh, oh, oh, můj bože,“ koktal, zatímco se snažil znovu uklidnit. Zhluboka dýchal a mrkal. Ve tváři měl stále široký úsměv. Rozkošný úsměv.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Tom, dlaní kroužil po Billových zádech a nemohl zastavit několik záchvěvů smíchu vycházejících z jeho vlastního těla.
Bill přikývl a vydechl.
„Ano, ano, jsem v pořádku,“ odpověděl po chvilce.
„Oh, bože, pane Kaulitzi,“ pokračoval, podíval se přímo na Toma, jeho hluboké hnědé oči spoutal s těmi Tomovými. „Neříkejte mi, že jste jeden z těch tvůrců konspiračních teorií o čase.“
Tom uhnul pohledem a několikrát zamrkal.
Samozřejmě, že mi nevěří, kdo by to taky dělal?
Je to šílený.
Já jsem šílenec.
„Uh, ne,“ opáčil za moment. Rozhodl se, že pro tuto chvíli jedna malá lež nemůže uškodit.
„Dobře,“ reagoval Bill měkce a zadíval se na pozemek.
„Dost z nich bylo posláno na léčení. Byli označeni za šílence, jako by přišli o rozum. Chudáci… někteří z nich skutečně tvrdili, že cestovali časem,“ zasmál se černovlásek.
Tom se také zasmál, ačkoliv si nemohl pomoct, ucítil závan strachu.
„Jo, blázni,“ dodal tiše.
„Takže, odkud tedy opravdu jsi?“ zeptal se Bill po dalších pár okamžicích ticha.
„Oh, z malého města daleko odsud,“ opáčil Tom měkce.
„Oh, dobře,“ reagoval druhý chlapec, neměl potřebu na něj dál tlačit. Tom je dobrý člověk, on to cítil.
***
„Jseš si jistej, že bys tam nahoře měl být?“ zeptal se Tom rozechvělým hlasem, zatímco vzhlížel k větvím stromu. Jeho oči sledovaly Billa na vrcholku kmene a on stál na stráži pro případ, kdyby se stalo to nejhorší a on musel zbrzdit něčí pád. Byl slunečný den v polovině dubna a Tom byl znovu zpět na začátku dvacátého století. Přicházel zhruba jednou týdně, odskakoval si sem na návštěvy. Zatímco doma tvrdil, že je s kamarády v nějakém klubu, ve skutečnosti podnikal své malé cesty časem.
Georg byl ohledně celé věci pořád skeptický, ačkoliv Tomovi začínal věřit tím víc, čím častěji viděl svého přítele mizet u roury v parku.
Bill byl ohromený tím, že Tom odjíždí domů a vrací se zpět do města hned další víkend, aby spolu strávili den. Proč? Nebyl si jistý, ale jejich přátelství rostlo a Bill konec konců neměl přátel na rozdávání. No dobře, upřímně si přál, aby v tom bylo něco víc než jen přátelství, ale věděl, že takové sny jsou hloupé.
Billa nikdy nepřitahovaly ženy. Jistě, už viděl některé velmi krásné, ale ani jedna dívka nebo žena nezasáhla jeho srdce tak, jako toho byli schopni někteří muži. Byl si naprosto vědom svých pocitů a toho, jak jiné jsou oproti normálu, ale nemohl si je plně připustit.
Ne, to nebylo přijatelné. S největší pravděpodobností to bude popírat. Své myšlenky nikdy nebude chtít odhalit. A jelikož mu bylo 17, jeho rodiče se ho už párkrát pokusili oženit. K jejich překvapení Bill odmítl každou z těch bohatých krásných mladých dam. Mezitím jeho srdce toužilo po někom jiném, konkrétně po jednom dredatém mladém muži, kdyby to měl Bill více specifikovat.
Pokaždé, když zahlédl na jejich pozemku ty známé děsné vlasy a oblečení, jeho srdci narostla křídla a začalo se třepotat v jeho hrudi a bylo dost těžké zůstat v klidu, držet se zpátky a nerozběhnout se tomu chlapci v ústrety.
„Bille, jsi tam nahoře v pohodě?“ Tomův hlas se nesl vzduchem až k Billovým uším, zatímco ten se držel větve jednoho z obrovských stromů u domu. Černovlásek mrkl dolů a jeho oči pohlédly na Toma pod ním. Dredáč tam stál, hleděl přímo na Billa a ve tváři měl starostlivý výraz. No, větev, na níž Bill stál, nebyla zase tak vysoko, ale pořád by se mohl dost potlouct, kdyby ztratil balanc a spadl na zem.
„Ano, Tome, jsem v pořádku,“ zavolal Bill v odpověď. Podíval se před sebe na svůj cíl: Jamesova draka. S třesoucíma rukama se posouval po větvi, jeho oblečení se zachytávalo o kůru, ale on si toho nevšímal. Už byl nahoře, bylo by nesmyslné se vrátit na zem bez draka. Z dostatečné vzdálenosti natáhl levou ruku a zatřepal drakem, aby ho uvolnil, uvolnil jeho ocas z listí a větviček. Drak se během pár vteřin snesl k zemi a Bill sledoval, jak přiběhl James a zvedl ho. Pozoroval jeho široký úsměv, jak se rozeběhl po pozemku i s drakem, pustil ho a snažil se ho udržet ve vzduchu navzdory slabému větru.
Odvrátil oči od bratra a pohlédl zpět na Toma pod sebou.
„Takže teď budete dělat co, pane Trümpere?“ zeptal se dredáč se zachichotáním, přičemž použil jeden ze svých nejlepších cizích přízvuků, kterým, jak to tak vypadalo, mluvili lidé ve filmech na přelomu století.
Bill se jenom zasmál přítelovu vtipnému hlasu. Koho to vůbec napodobuje?
„Nuže, plánuji slézt dolů, pane Kaulitzi,“ odpověděl s úšklebkem.
„A jak přesně to chcete udělat?“
Bill se rozhlédl kolem sebe a pak shlédl na zem, v žaludku náhle ucítil strach, jenž ho začal pohlcovat. Tomovi neodpověděl, ale začal se pohybovat po větvi směrem ke kmeni stromu, přičemž se mu celou dobu třásly ruce. Než si uvědomil, co se děje, smekla se mu noha, ruka mu sklouzla a on rázem s holčičím výkřikem letěl vzduchem. Zavřel oči strachy z pádu na zem, a byl tudíž překvapený, když ucítil na zádech dvě kosti místo tvrdé hlíny. Otevřel víčka a pohlédl do stejných hnědých očí.
Bill přejel pohledem po obličeji svého zachránce, počínaje jeho rysy a konče zaměřením na lehký úsměv na chlapcových rtech. Jeho srdce bilo rychleji, než když padal. Musel se přinutit uhnout pohledem od Tomových rtů.
„Jste v pořádku, pane Trümpere?“ zeptal se klidným, až hravým hlasem.
Miloval hrát to, že je opravdu z tohohle století, třeba tím, že říkal svému kamarádovi příjmením místo křestním jménem. Cítil se díky tomu… autenticky.
Bill kývl a tváře mu zrudly, jak na Toma zíral, kousnul se do rtu a snažil se zklidnit běsnící srdce. Jeho srdce se asi vždycky rozbuší při jakémkoliv záchvěvu naděje.
„Ano, jsem… teď v bezpečí, pane Kaulitzi, děkuji vám,“ odpověděl tiše, jeho oči bezmyšlenkovitě přeběhly znovu přes Tomovu tvář.
„Dobře,“ reagoval dredáč měkce. Usmál se, jeho oči se topily v Billově obličeji, pozorovaly každý rys, jeho srdce se zřejmě odstřihlo od mozku, jak Tom držel Billa bezpečně ve své náruči – tak jako ženich přenáší nevěstu.
Minutu nedělali oba nic jiného, než že studovali tvář toho druhého, jako by se navzájem četli.
„Tome, už mě můžeš dát dolů,“ řekl po nějaké době měkce Bill, odvrátil se pohledem od Toma a rozhlédl se místo toho po pozemku.
„Oh, jo, správně, správně,“ odpověděl dredáč spěšně a hned postavil druhého chlapce na nohy a pustil jeho tělo.
Bill se postavil zpříma a urovnal si oblečení, zatahal za košili a oprášil tu a tam pár neexistujících smítek. Obdařil Toma měkkým upřímným úsměvem.
„Děkuji za to, žes… mě chytil,“ prohlásil tiše.
Tom mu oplatil úsměv a se zahihňáním odpověděl: „Kdykoliv.“
Ach, skočil mi do náruče, pomyslel si automaticky a snažil se skrýt úšklebek.
Po chvilce si Bill odkašlal a slušně se optal: „Chtěl byste dnes zůstat na večeři, pane Kaulitzi?“
Tom se podíval na oblohu, všiml si, že slunce pomalu zapadá. Věděl, že se brzy schová za horizontem a uloží se ke spánku.
„Promiň, moc rád bych, opravdu, ale moje máma by vyšilovala, kdybych dneska nedorazil domů brzy,“ řekl, používaje svou matku jako výmluvu.
„Oh, dobře,“ odpověděl tiše černovlásek, stále zmatený podivnou mluvou svého společníka.
Vyšilovat? Co to vůbec znamená?
A jako na zavolanou se venku ozval hlas Billovy matky: „Jamesi! Wilhelme! Čas na hygienu před večeří!“
Bill pohlédl na dům a pak zpět na Toma s lehkým úsměvem na rtech.
„Nu, měl bych jít,“ prohlásil s povzdechem. Nesnášel myšlenku na tak brzké rozloučení se svým přítelem. „Navštívíš mě brzy, Tome?“
Tom se usmál a přikývl. „Samozřejmě.“
Bill se zaculil, nahnul se dopředu a vtiskl tu nejjemnější pusu na Tomovu tvář, jeho rty se jen lehounce otřely o hebkou kůži.
„Ještě jednou děkuji za to, žes mě chytil,“ řekl, když se odtáhl.
Bez dalšího slova se otočil a odkráčel směrem k domu Trümperových.
Tom vstoupil do domu Kaulitzových o nějakou chvíli později. Jeho srdce vynechalo úder, jakmile si připomněl pocit Billových rtů na své tváři v děkovném gestu. Když dredáč vstoupil do obývacího pokoje, usmíval se jako blbeček. Naprosto nevnímal svoje okolí.
„Tome?“
Zarazil se v půli pohybu a podíval se nalevo, kde spatřil svou mladší sestru Avu sedící na gauči, v ruce dětský časopis.
„Hmm?“ Na její přítomnost reagoval pouze zabručením.
Všiml si, že na něj sestra zírá se zdviženým obočím, její pohled lustroval jeho tělo od hlavy až k patě.
„Co to máš na sobě?“ zeptala se, neschopná zadržet zachichotání, zatímco od svého staršího bratra nemohla odtrhnout pohled.
„Heh?“ zeptal se Tom, než shlédl na svoje tělo.
Vyvalil oči. Zjistil, že je pořád oblečený v Billových kalhotách a košili.
„Oh, kurva!“ zvolal a pak sprintoval po schodech do svého pokoje, připravený umřít trapností a hloupostí.
***
Jeden chlapec usínal tu noc s ustaraným výrazem ve tváři, v myšlenkách se zaobíral tím, co by se mohlo stát s jeho oblečením, jež se nacházelo v domě v jiném čase, zatímco druhý vstupoval do říše snů naprosto spokojený.
Bill Trümper ležel tu noc v posteli zavrtaný v přikrývkách s úsměvem na tváři. Místo aby pěvně objímal deku, držel tričko z 21. století a zatímco usínal, hebkou látku si tiskl k tváři.
Usínal s kouskem budoucnosti ve svých rukou a s vůní Toma Kaulitze plnící jeho nos s každým mělkým nádechem.
autor: Izzap
překlad: Allka
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 7
Páni, úžasné téma.
popravdě jsem se týhle povídce na fiction.tokiohotelfiction dost vyhýbala protože se mi to nechtělo číst v angličtině 😀 takže miluju to,že to někdo překládá a moc děkuju.
Jinak obdivuju tu práci s překladem. Musí být těžké rozlišit, kdy dáš vykání a kdy je necháš si tykat. 🙂
Tady se nám někdo pomalu zamilovává…řekla bych, že už jsou v tom oba až po uši 😀
A jak ho Tom chytil… 🙂
Moc moc díky za překlad Allko!
Krásna povídka.
Tom záchranca 😀
A Bill sa nám krásne pomaly zamilováva do tajomného chlapca z budúcnosti 🙂 A Tom do toho padá tiež, len nad tým ešte nepremýšľa – pravidelné návštevy však hovoria za všetko 😀
Som veru strašne zvedavá, ako sa bude tento príbeh vyvíjať.
Ďakujem za preklad.
To bola krásna kapitola:) Tom je z Billa tak mimo, že sa zabudol prezliecť:) Myslela som si, že Billovi donesie nejaké oblečenie keď sa na to tak pýtal, ale takto je to ešte krajšie:) Bude spinkať s Tomovým tričkom:)
ďakujem krásne za preklad♥
Jéé, tenhle díl byl tak krásný! 🙂 Celou dobu jsem se jen usmívala! 🙂
Moc se mi líbí, jak se kluci pomalu a jistě sbližují a jak se do sebe začínají zamilovávat! Je to strašně krásné si něco takového číst. 🙂 Doufám,že Tomovo oblečení v minulosti nenapáchá nějaké škody a že bude sloužit jen Billovi, aby se mu s Tomovou vůni krásně usínalo. 🙂
Stejně jsem neuvěřitelně zvědavá, jak se bude tohle dál vyvíjet! Nemám totiž vůbec tušení.
Strašně moc děkuji za výborný překlad, Allko! ♥
Awww, pánové jsou tak sladcí 💞 Musím říct, že to vykání je okouzlující 😁 Povídka se krásně rozjíždí a zatím je moc zajímavá. Díky za překlad a těším se dál!