autor: Muckátko :o*
Dnešní díl bude vesměs ve znamení skoku do minulosti. Hezké počtení. M.
:o*
Několik předešlých let, jak už dokládá tato kronika, jako by se zastavilo. Obyvatelé vesnice stárnou a sil na její zvelebování pomalu ubývá.
28. srpna 1978 byla uzavřena místní budova, která pouhými třemi místnostmi sloužila jako škola. Ta hrstka dětí musela začít hledat útočiště v okolních vesnicích, aby mohla dál rozvíjet své vzdělání. Právě kvůli nízkému počtu těch nejmladších byly prostory provizorní školy zabrány a využity k uchovávání úředních dokumentů a matričních listin. Ze dne na den ze školního prostředí vznikl archiv. Žáci se museli vzdát a ustoupit, aby mohli poskytnout místo pro vytvoření nového pracovního místa – pozice archiváře. Zatímco obecní úřad se starostou sídlil na opačné straně vesnice nad hasičskou zbrojnicí, veškeré dokumenty byly uchovávány na novém místě.
Situace byla po pár měsících neúnosná. Děti, jejichž rodiče měli dostatek času, aby své ratolesti dopravovali do okolních vesnic, kterým se provoz škol stále vyplatil, se denně bezpečně vozily auty až ke škole. Zbytek rodin takové štěstí neměl. Dojížděli časně ráno za prací i do několika desítek kilometrů vzdálených měst, aby uživili rodinu. Jejich potomci museli vzdálenost mezi domovem a školou zdolávat pěšky nebo na kole. Za jarních a letních dnů, kdy bylo počasí pohádkové a slunce běhalo po nebi větší část dne, byla cesta schůdná. S vydatnými dešti, které o několik měsíců později vedly k prvnímu sněhu, bylo nemožné za pomoci vlastních sil vzdálenost překonat. Sníh a led přikryly cestičky vyšlapané v poli a zkratky se ztratily ve sněhových závějích, mnohdy i padesát centimetrů vysokých.
Beznaděj, jež se pomalu začala usazovat v očích těch, kteří své děti nemohli do školy a z ní převážet autem, nakonec dala věci do pohybu, a dne 17. prosince 1978 byl v naší vesnici zřízen první školní autobus, jehož trasa vedla po hlavní cestě skrz celou vesnici, a pak pokračovala do okolních 4 vesnic, ve kterých školy fungovaly.
Bill vzal do prstů větší množství stran, aby přeskočil pro něj malinko nudnou historii. Úpadky a budování vesnice nebylo zrovna to, co se chtěl dovědět, proto tyto kapitoly přeskakoval a četl je velmi nepravidelně po sobě.
Sjel v křesle trochu níž.
Ocitl se na nové straně.
Rok 1985.
K poslednímu prosincovému dni roku 1985, kdy vzniká tento zápis, se ve vesnici narodilo neobyčejně velké množství dětí. Bylo jich tolik, jako už vesnice dlouhou dobu nezažila. Místní mluvili o daru z nebes, který byl vesnici seslán, aby napomohl zrození nové generace, která přirozeným koloběhem života postupně nahradí tu starou. Starosta obce přivítal dne 6. června 1985 rodiče s malými občánky na obecním úřadě, aby jim popřál mnoho zdraví. Odrostlejší děti nastoupily ve stejnokrojích, aby zarecitovaly básně a sborově zazpívaly několik písní na jejich přivítání do života vesnice.
Při závěrečné řeči starosty dostala každá maminka drobnou rostlou kytku a miminka malý dárek v síťovém pytlíčku, který neměl symbolizovat bohatství nebo moc, ale skromnost, radost a potěšení. Novopečené rodiny i ostatní hosté opouštěli prostory obecního úřadu ve slavnostním oblečení s širokými úsměvy na svých tvářích, které se neustále stáčely k drobným uzlíčkům v zavinovacích dečkách, jež tak hrdě nesly v náručích.
Nad tímto slavnostním a dlouho očekávaným dnem se však přesto stahovala černá mračna, která na něj vrhala zlověstný stín. Zdánlivě nepodstatná věc, nad kterou by se sotva někdo pozastavil, kroužila nad jejich hlavami a mnoha lidem ve vesnici nedávala spát a přidávala jim vrásky na čele., když se mračením snažili pochopit, jak se to mohlo stát. Jak to bylo možné.
Toho roku se totiž z celkového počtu jedenácti novorozeňat nenarodil ani jeden jediný chlapeček. Všechna děvčátka byla zdravá, nabírala na síle a rostla jako z vody, ale nikdo nedokázal pochopit, jak bylo možné, že se mezi nimi neobjevilo ani jedno dítě mužského pohlaví.
Bill zvedl obličej od dočtené stránky a zamyslel se nad zápisem. Jemu na tom nepřišlo nic zvláštního. Prostě se to tak podařilo, že se všem náhodou narodily holky. On by nad tím tak hluboce nedumal. Dokonce by to ani nepovažoval za tak důležité, aby to bylo třeba zaznamenat v kronice jako něco výjimečného.
Podivné smýšlení lidí o této události v tom roce jej však zaujalo, proto se sklonil ke knize a začetl se dál.
Rok 1987 stejně jako rok předchozí nebyl na nové přírůstky příliš bohatý. Do matriční knihy přibylo jen pár dat narození společně se jmény, která by se na prstech jedné ruky dala spočítat. K nevoli některým obyvatelům se znovu narodily pouze dívky.
Věřící, jejichž víra se k lásce k Bohu nedala přirovnat, šeptali po vsi, že je to prokletí této vesnice. Dívky byly brány jako slabé a křehké, které v žádném případě nemohou zastat mužskou práci. Kdo nahradí dobrovolné hasiče ve výslužbě? Kdo bude obdělávat pole a kácet lesy? Kdo se postará o další budoucí potomstvo, když budou ve vesnici vyrůstat jen dívky? Ženichy budou muset hledat, cestovat za nimi třeba i do velkých dálek. Odstěhují se a vesnice bude chřadnout.
Tato zvláštnost se však brzy rozkřikla po okolí. Teorie, že dítě počaté na území vesnice, se vždy narodí jako dívka, byla nepotvrzená a pro mnohé obyvatele přímo směšná. Do vesnice se začaly sjíždět mladé páry někdy i z několika set kilometrů dalekých měst, aby vyšly osudu vstříc a napomohly mu v jeho rozhodování.
Nelehká doba a finanční situace přinutila starostu zavřít dvě horní patra pošty a zbudovat tam hotel pro návštěvníky. Budova neřestí, jak ji pojmenovali zbožní lidé, byla trnem v oku všem, kteří kolem ní procházeli. Zájemci o pronajmutí pokoje přijížděli v jeden den, zůstali pouhou jednu noc a ráno odjížděli v naději, že bude jejich prosba vyslyšena. Zdálo se to být od starosty nemorální a zvrhlé pronajímat ložnice pro tyto účely, ale peníze vydělané touto činností přispěly ke koupi přístroje do ordinace místního lékaře, jehož vybavení dlouhou dobu sloužilo pouze k zajištění základních životních funkcí, aby nemocný pacient vydržel čekat na sanitku a přežil převoz do nemocnice v nejbližším městě.
Zda se lidem, kteří počali dítě tady ve vesnici, časem opravdu narodily dívky, se už nikdo nedověděl. Oni se do vesnice nikdy nevrátili.
Bill se ušklíbl. Tohle znělo skoro jako novodobé nevěstince, kde jsou pronajímány pokoje pouze za jedním jediným účelem. Podle několika zápisů už dokázal proniknout do mentality lidí v té době a hádal, že něco takového jim vůbec nebylo po chuti. Když viděli páry vstupovat do budovy, muselo jim být jasné, co bude v noci uvnitř probíhat, proto očekával, že třeba ta zbožná část nějak zasáhne a bude proti takových službám protestovat, ale o podobných akcích tu nebyly žádné zmínky.
Nákup léčebných přístrojů byl zřejmě dostatečně účinným roubíkem, aby obyvatelům zavřel ústa a umlčel je. Odhadoval, že tehdejší obyvatelstvo tvořili převážně staří lidé, kteří byli snadno náchylní k různým nemocem a lékař v místě bydliště byl pro ně spásou a znakem pohodlí, že za ošetřením nemuseli nikam cestovat.
Následoval rok 1988.
15. listopad roku 1988 se stal velkým mezníkem historie vesnice. V ten den se z porodnice vrátila šťastná, i když unavená Karolin Meis s pyšným manželem Jannickem. Sousedé si nemohli pomoct od zvědavosti, a proto už při vystupování z auta, které čerstvé rodiče přivezlo, se nakláněli přes plot, nápadně hlasitě zdravili a nakukovali do plyšových deček, z jejichž barvy nešlo rozeznat, zda se jim narodila dvojčátka děvčata, chlapci, nebo smíšený pár, ale z dosavadních záznamů bylo více než jisté, že do vesnice přibyly další dvě panenky.
Pyšní rodiče udělali několik kroků k hranici se sousedovým pozemkem a s láskou v očích otočili miminka směrem ke zvědavým tetám v šátcích, jejichž tváře se po sdělení jmen zachmuřily. Sebastian a Jonas. Chlapecká jména! Za velmi dlouho dobu se narodili chlapci a rovnou dvojčata. Sousedi se z nepochopitelných důvodů pokřižovali a od plotu odstoupili, jak nejdál mohli. Úsměvy ve tvářích Karolin a Jannicka poklesly a nahradila je starost.
16. listopad 1988. Podzim byl již téměř u konce, přesto se příroda chovala nezávisle na přání lidí. Vytrvalé deště a vlhký vzduch si nakonec vybraly svoji daň. Podmáčená země a zvýšená hladina potoka tekoucího vesnicí vymlely půdu, do níž byl zasazen kamenný most. Během chvíle nestabilní podloží povolilo a most se zřítil do potoka, zasypávajíc místo kamením a dřevem, ze kterého byl most postaven v roce 1936.
Pozdní večer a záclona hustého deště přikryly celou událost, která se stala během pár vteřin a beze svědků. Tato nehoda se ve stejný den stala osudnou panu Uwemu Schneiderovi a jeho manželce, kteří se vraceli pozdě večer z vedlejší vesnice, kde byli navštívit svoji rodinu.
Chvilka nepozornosti při hledání klíčů od domu a od garáže, aby při vystupování na jejich oblečení ulpělo co nejméně studené vody, přispěla ke katastrofě. Než si pan Uwe stihl všimnout, že neminuli obvyklé dřevěné trámy, které tvořily zábrany, aby přes zábradlí nikdo nepřepadl dolů, bylo již pozdě. Auto se ve zhruba 55 kilometrové rychlosti zřítilo do vzniklé průrvy a nárazníkem dopadlo na dno potoka. Kamení zdeformovalo karoserii a prudký náraz na tvrdou překážku vzal té noci život dvěma obyvatelům Schallbachu.
Tragickou nehodu odhalilo až ranní svítání 17. listopadu 1988. Deštivé záclony se roztáhly a poprvé za opravdu dlouhou dobu nespadla z nebe ani kapka. Pošťák, který na kole pravidelně rozvážel poštu, stihl jen tak tak zastavit, aby se ze zbytků mostu nezřítil také.
Po objevení auta už následovalo policejní vyšetřování, rekonstrukce nehody a po zápisu a zdokumentování mělo hasičské auto povoleno vytáhnout vrak za pomoci své techniky. Mrtvá těla byla zabalena do černého igelitového pytle a na nosítkách odvezena z místa nehody.
Několik metrů před i za most se postavily dřevěné bariéry, které upozorňovaly na díru ve vozovce, aby se podobná tragédie už neopakovala. Vesničané byli nabádáni ke zvýšené pozornosti při pohybu v blízkosti mostu. Nikdo nemohl odhadnout, jak moc země pracuje, a zda se ještě nebude sesouvat.
Když se místní vzpamatovali ze šoku, začaly vesnicí kolovat fámy a pomluvy, že za zřícení mostu, který přeci ve vesnici stál takovou dobu, a nikdy se na něm nic nestalo, a smrt manželů Schneiderových mohou dvojčata Meisova, která se před nehodou dostala do vesnice. Z jednoho hloupého obvinění se stala velmi populární teorie mezi věřícími, jak celou tragédii a ztrátu odůvodnit. Dva nové chlapecké životy si vyžádaly smrt dvou lidí z vesnice.
Rodina Meisova se přestala ukazovat venku. Pomluvy, že za smrt Schneiderů mohou dva nevinní chlapci, nakonec dohnaly mladou rodinu k zoufalým činům. Už nemohli snášet, jak se na ně obyvatelé dívají skrz prsty, šuškají si a nepřejí jejich dětem nic dobrého, proto pár měsíců po nehodě prodali dům a odstěhovali se z Schallbachu nedobrovolně pryč.
„Debilní fanatické báby!“ zavrčel Bill zlostně, když se dočetl, jak celá událost skončila. Nemohl uvěřit, jak se v inteligentním mozku může zrodit tak směšná a absurdní myšlenka. Byla to přece náhoda. Nešťastná náhoda!
Skláněl hlavu, že se pustí do dalšího zápisu, ale ozvalo se klepání na dveře a posléze dovnitř nakoukla Billova máma.
„Bille, oběd je hotový.“
„Už jdu,“ kývl Bill a vstal od stolu. Hodlal se sem pak hned vrátit, proto kroniku nezavíral, ani nezakládal zpět.
„Byl jsi tam uvnitř úplně potichu. Skoro jsem myslela, že tam nejsi,“ řekla Simone, když vedle Billa vcházela do kuchyně, kde na stole ležely talířky s voňavým horkým obědem. Gordon seděl u své porce a pročítal noviny, které koupil v krámě.
„Uhm jo. Začetl jsem se,“ kývl Bill a posadil se.
„Něco zajímavého a čtivého?“
„Jo. Věděla si, že ta tvoje teta psala kroniku?“ zeptal se Bill.
„Nevěděla, jak bych mohla?“ zavrtěla Simone hlavou.
„Narazil jsem na ni v knihovně, ale nemyslím si, že je to oficiální kronika Schallbachu, protože některé ty zápisy jsou spíš jako vyprávění. V kronikách bývají jen holá fakta a události bez nějakého přidání vlastních emocí, ale tohle je něco jiného. Vypadá to spíš jako deník nebo tak,“ nabral si Bill bramborovou kaši a vložil si ji do úst. Přivřel oči. Tak výbornou kaši uměla udělat jen máma. Nebyly v ní hrudky ani nebyla příliš řídká.
„Je možné, že psala kroniku ještě sama pro sebe. Ten dům je tady na samotě. Možná, že trávila čas právě psaním a čtením.“
„Asi,“ připustil Bill a dal se do jídla.
Gordon dočetl článek a noviny složil. Vypadal, jako by se teprve teď vrátil duchem do kuchyně.
„Jestli už bude po obědě opadlá rosa z rána, mohl bych posekat tu džungli v zahradě,“ podotkl Gordon.
„To by šlo,“ kývla Simone.
„Jen budu muset zjistit, kde je sekačka, a modlit se, aby v ní byl benzín, pokud není na elektřinu. Ta tráva mi venku přijde jako jeden druh. Žádná kvanta plevele nebo tak, takže když se to poseká a upraví, mohl by venku vzniknout pěkný anglický trávník,“ zauvažoval.
„Budeš potřebovat pomoct?“ zeptal se Bill.
„To nebude potřeba. Zvládnu to.“
Bill byl za tuhle odpověď rád, protože se nemohl dočkat, až dojí svůj oběd, přečká mytí nádobí a bude se moct znovu usadit v knihovně.
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Takže je to ten pohřešovaný deník??? No, jestli ho tam Bill nechal jen tak na stole a náhodou se tam poflakoval kolem Set, tak už ho tam Bill po návratu nejspíš nenajde… A to mě strašně moc naštve! Ty zápisky byly zajímavé. Vesnické drby jsou vždycky zajímavé! 😀 A mám další teorii ohledně tajemné osoby v západním křídle! Opravdu jsem zvědavá, jestli jsem se alespoň v něčem trefila…
Tak mam pocit, ze Set tu kroniku hledal a kdyz ji tam Bill tak blbe nechal, obavam se, ze vic si nprecte. Takze Toma ukryli aby si nikdo nemohl myslet, ze kvuli nemu nekdo umrel? Tahle povidka je jedno velke tajemstvi a ja mam zoufaly pocit, ze ac je tu vzdy dlouhy dil, stejne se nic nedozvim. Normalne zacinam byt frustrovana 😀 😀 hlavne, ze vime o uzavreni skoly a vitani obcanku 😀 ale jak bylo v uvodu, vzdy jsou dulezite zdanlive nepodstatne veci. Fakt jsem hrozne netrpeliva a zvedava, co vlastne z povidky vyleze. Muckatko pise ale tak skvele, ze by clovek napjate cetl i o naprostych hovadinach 😀
Moc dekuji za dil a netrpelive ocekavam dalsi 🙂
Tak deník je asi na světě ale bude tam až se Bill vrátí do knihovny?
Tak teda tá história je fakt zaujímavá! Ono sa to zdá, ale takéto mestské klebety vždy povedia najviac 😀 Inak ma ale tiež zaujalo, že sa tam rodili samé dievčatá – síce neverím, že chlapci boli potom prekliatím, ale tie dievčatá boli poriadna zhoda náhod 🙂
A teraz som zvedavá na ďalší vývoj, keďže rovnako ako Zuzu mám pár teórii o tajomnej osobe v dome a som zvedavá, či sa v niečom trafím 🙂
Ďakujem za časť a teším sa na ďalšiu, pričom dúfam, že tam Bill tú kroniku ešte nájde. Aj keď ja si skôr myslím, na rozdiel od dievčat, že hento úplne ten hľadaný denník nebude. I keď sa hovorí, že pod lampou býva najväčšia tma, takže som na to zvedavá 🙂
Tak teraz neviem, bola som si istá, že to nebude ten denník, ale keď Bill povedal, že je to ako denník tak som zneistela.
Tie udalosti boli ale ako zo stredoveku a nie z roku 1985, ale je fakt, že v každej dobe sa nájdu rôzni šialení ľudia a davová psychóza funguje bezchybne…
Ďakujem za kapitolu. Stále sa nepoodhalilo žiadne tajomstvo, ale aspoň sa na kapitoly nečaká príliš dlho, za to obzvlášť veľmi pekne ďakujem.
Že by Bill opravdu našel Alindin deník?? Hodně velká náhoda a štěstí, když Set ho nenašel.. Ale dobře mu tak.. 😀 Bylo to moc zajímavé, s chutí jsem se začetla do historie vesnice.. 🙂 Mám pocit, že povídka bude ještě více zamotaná a začínám se toho děsit, protože už teď je před námi tolik tajemství.. 😀 Moc děkuji za další díl a moc se těším na další.. 🙂
Jsem trošku na vážkách, zda tahle kronika je jen kronikou a nebo je to opravdu už Alindin deník. Jak už i sám Bill podotkl, v kronice bývají většinou jen holá fakta, tohle je napsáno formou příběhu, tak kdo ví. Rozhodně jsem zvědavá a nechám se překvapit, zda je to ten hledaný deník či ne. Rozhodně bylo ale hezké si číst o historii vesnice, bylo to podáno opravdu záživně a hlavně je to všechno zvláštní a maličko tajemné. Ne že bych si myslela, že je bůh ví jaká záhada toho, že se jednu dobu rodily jen holčičky, někdy se to prostě stane, ale stejně by mě zajímaly ty vesnické drby, proč si myslí, že k tomu docházelo. Proč by měli být prokletí? A navíc, strašně smutná mi přišla ta příhoda s dvojčátkama. Oni se konečně narodí kluci a všichni to berou jako trest a nehodu svádí na ně. Na nevinné děti! Je to smutné, ale někdy se takové věci dějí, protože lidská mysl je někdy opravdu zvláštní.
Každopádně se trošku bojím, že Bill tuhle kroniku/deník už nenajde na stole. Set se bojí toho, co by mohl Bill najít, proto mám strach, že sledoval, až Bill vyjde z pokoje a že to tam půjde prohledat. A pokud je tenhle deník skutečně tím hledaným, je jasné, že to Set okamžitě zabaví a buď to schová tak, aby to nikdo nenašel a nebo to rovnou spálí. Ne že bych se ale divila, že to tam Bill tak položil. Jak může vědět, že Set něco zoufale hledá? No, rozhodně se doooost těším na další díl, až uvidím, zda zda se Bill v poklidu vrátí k rozečtenému deníku a nebo na stolečku už nic nenajde. A pokud se začte dál, co se dozví?
No, stejně jako holky, i mě napadla taková teorie ohledně neznámého člena domu, ale kdo ví, zda nás tímhle nechceš jen zmást. 🙂 Tahle povídka je tak tajemná, že bych se nedivila, kdyby jsi nám dávala falešná pojítka a nakonec nás příběh zavedl úplně jinam,než jsme čekali. :-)Rozhodně jsem moc zvědavá na další díly! A za tenhle moc děkuji!♥