Side by side 25.

Bill má ochrnuté nohy, je na vozíčku, je mu devatenáct let a čeká ho maturitní zkouška. Jeho nejlepším kamarádem je Fabián a ošetřovatelem Oliver. Oba kluci jsou do Billa zamilovaní, ale on nechce ani jednoho. Fabiána nechce z důvodu, že jsou přátelé a nechce si s ním pokazit přátelský vztah, Olivera nechce, protože ho prostě nemá rád. S Tomem se seznámil po internetu. Ten až do poslední chvíle nevěděl, že je Bill na vozíčku. Poprvé se viděli na Billově maturitním plese. Ani jeden s tím nepočítali – Bill Toma zval, ale ten ho odmítl s tím, že na jiném maturitním plese bude mluvit jménem své firmy. Když se tam setkali, byli oba překvapení. Tom si vzal Billa do altánku, chtěl si s ním popovídat v soukromí. Mimo jiné došli k tomu, jak se Bill vlastně dostal na vozíček. Bill Tomovi pověděl o autonehodě, Tom mu řekl, že to musela být ta, kterou měl i on. Bill se na Toma naštval, dával mu to za vinu. Přesto se za dva dny viděli – měli první oficiální rande. Než Tom odjel na vánoční svátky k rodině, ještě se u Billa setkali.
Tomovi je pětadvacet let, je manager, bydlí ve vlastním domě. Měl přítele Alexe, se kterým se kvůli neshodám ve vztahu rozešel. Alex přišel k Tomově rodině na Štědrý den, Tomova maminka neměla to srdce, aby ho vyhodila, ale bylo to špatně. Jakmile Tom Alexe vyhodil, začal se s ním hádat. Kdyby nezakročil Tomův táta, porvali by se. Tom se po hádce naštval, urazil se a šel k sobě do pokoje, Alex odešel.

31. prosince

Uběhl dlouhý týden, Tomovi se stýskalo po Billovi a naopak. Tom byl ale u rodičů, tím pádem na druhé straně Německa, než bydlel. S Billem mohl být v kontaktu pouze přes mobil, protože ve vesnici, kde Tomovi rodiče bydleli, vypadl díky sněhu internet a přes svátky to těžko mohl někdo opravit. Ale konečně byl poslední den v roce, den, na který se Tom rozhodl vrátit se zpátky do Berlína. Byl domluvený s Billem, že příchod nového roku oslaví spolu a pořádně si to užijí. Sice se mu moc nelíbilo, že Bill chtěl vzít s sebou i svého kamaráda Fabiána, nic ale nenamítal. Bylo to Billovo přání a on si přál, aby byl prostě šťastný. Nakonec si říkal, že třeba bude fajn a užijí si ještě více srandy. Sám s Billem může být přeci jindy, ne?

BILL

Snad už posté jsem překontroloval svůj vzhled v zrcadle. Chtěl jsem být naprosto bez chybičky, prostě dokonalý. Nejen kvůli tomu, že jsem se cítil lépe, když jsem věděl, že jsem perfektní, ale především kvůli Tomovi. Přál jsem si, abych se mu opravdu líbil. Neviděli jsme se týden. Ten týden mi přišel jako nejdelší v celém životě. Umíral jsem touhou vidět ho, smět se ho dotknout, políbit ho. Vím, ještě spolu oficiálně nechodíme, ale já si myslím, že se to zanedlouho změní. Možná už dneska? Nevím, ale mám podivné tušení v celém těle.

„Bille, zlatíčko!“ Slyšel jsem matčin hlas. Eh? Děje se něco? Snad mi nechce říct, že mě potřebuje doma a já nebudu moct za Tomem. Otevřel jsem dveře.

„Moment!“ zavolal jsem na ni, aby nešla zbytečně po schodech nahoru, kdyby si myslela, že jsem ji neslyšel. Ještě naposledy jsem se zkontroloval v zrcadle. Měl jsem na sobě dlouhé, černé, upnuté kalhoty, k tomu jsem měl bíločerné pruhované tričko a na krku obrovský stříbrný řetěz. V klíně jsem měl položenou černou koženou bundu. Sice mi bude asi zima, ale chci se Tomovi prostě líbit. Přes nohy si přehodím deku a zas tak zlé to být nemůže, ne?
„Pospěš, je tu návštěva…“
Párkrát jsem rychle zamrkal. Návštěva? To může být jedině Tom. Ale… Jak? Říkal, že bude ve městě až kolem deváté, takže přijde rovnou do klubu. S Fabiánem jsem také domluvený, že přijde rovnou tam, protože by si zbytečně zašel, kdyby šel nejdřív pro mě.

Pomalu jsem jel chodbou do obýváku a už jsem slyšel dva důvěrně známé hlasy, jak se spolu přátelsky baví. Vytáhl jsem obočí tak, že jsem měl nad očima dva vysoko postavené oblouky. Tom se s mamkou baví, ale o čem, sakra…? Následovala salva smíchu. Tak to by mě teda opravdu zajímalo, co bylo tak moc vtipné. Vjel jsem do obýváku a zastavil jsem se kousek od pohovky, kde spolu seděli. Jen jsem se na ně potichu díval, ani si mě nevšimli. Musím zjistit, co tam spolu rozebírají!

„No a tady na té fotce… Bill si nasadil na hlavu plenku, pobíhal po celým baráku a křičel, že ho nikdo nezastaví, že je kapitán plína!“

„To ne!“

Oba se zase srdečně rozesmáli. Tak tohle jim přijde k smíchu? Opravdu? Mamka ukazuje moje fotky z dětství? To snad ne, musím jim zábavu přerušit, protože některé fotky jsou obzvlášť trapné.

„Maminko?“ dojel jsem k nim a sladce jsem se usmál. Oba rázem utichli a podívali se na mě.

„Ahoj, Billy.“ Tom se zvedl a šel ke mně, pohladil mě po tváři a měkce políbil na rty. Přivřel jsem oči a potichu vydechl. Tak tohle mi teda pěkně chybělo. Polibek jsem mu oplatil a ponořil jsem se do hloubky jeho očí. Má je tak… Nádherné.

„Ahoj,“ zašeptal jsem, „chyběl jsi mi.“

„Ty mně taky, ale… To ty víš, viď?“ usmál se a já jen kývl. Nebylo třeba žádných slov, stačilo mi, že jsem s Tomem. Věděl jsem, že mi chyběl, že se mi po něm stýskalo, ale že by ten stesk byl až takhle velký? Vlastně jsem si to ani tak neuvědomoval. Ano, na Toma jsem pořád myslel, byli jsme spolu celý týden v kontaktu, stýskalo se mi. Ale bral jsem to jako normální stesk, ne nějak víc. Až teď to doopravdy cítím.

„Chlapci, pěkně se bavte, musím se jít ještě nachystat. Jdeme s tátou na večírek,“ mamka prolomila ticho, které bylo v místnosti, zvedla se a pohladila mě po tváři.

„Děkujeme, vy s tátou taky,“ usmál jsem se na ni. Opravdu se mi líbí, že mají s tátou takový vztah i po tolika letech, co spolu jsou. Také bych to tak chtěl jednou mít.

„Nashledanou,“ rozloučil se Tom a pohladil mě po vlasech. Zatetelil jsem se blahem. Je mi opravdu báječně.

„Nashledanou. A pěkně se mi o Billa postarejte, ať se mu nic nestane.“

„Samozřejmě, bude v pořádku,“ Tom pokýval hlavou. Ale maminko… Jak by se mi mohlo něco stát? Jsem v těch nejlepších rukou, v rukou Toma. Teda… Aspoň v to doufám, že se nic nestane a všichni si večer pořádně užijeme.

O pár hodin později

Podíval jsem se na hodinky. Bylo pár minut po jedenácté hodině. Poté můj zrak spočinul na prázdných skleničkách na stole. Musel jsem se zasmát. To jsme toho vypili už tolik? Opravdu?

„Bille, co se děje?“ zasmál se Fabián, který seděl vedle mě z jedné strany. Prohlídl jsem si jeho obličej. Ano… Opravdu byl opilý, bylo to poznat v jeho očích.

„Nic, jenom… Jsem překvapenej z toho, kolik jste toho s Tomem vypili,“ kývnu si. Pootočil jsem hlavu na Toma a ten nevinně zamrkal.

„My? Bille… Snad my všichni, ne?“ zasmál se a pohladil mě po zádech. Ach… Ten je tak sladký. Přivřel jsem oči a trochu našpulil rty. Je tohle možné? Každé jeho slovo, které vysloví, mi rázem rozvibruje celé tělo. Je to tak úžasné a dokonalé. Všechno. Celý dnešní večer je úžasný.

„Ano, my všichni…“ řekl jsem potichu. Chtěl jsem ještě něco dodat, ale nestihl jsem to – Tom se mi vpil do rtů. Začal mě pomalu a jemně líbat, hladil mě po vlasech a za týl si mě k sobě přitahoval ještě blíž. Všechno jsem mu oplácel, dával jsem do polibků tolik citů, co to šlo. V břiše mi vybuchovala spousta malých, barevných ohňostrojů. Byl jsem opravdu strašně šťastný, kéž by takový okamžik nikdy neskončil. Zastavil bych čas, aby tohle trvalo, co nejdéle to jde.

„Ehm,“ Fabi si odkašlal. Kousek jsem se od Toma odtáhl a podíval se na Fabiho. Opilý výraz se změnil – na smutný. Tohle ne. Ne, ne, ne. Nechci, aby byl Fabiánek smutný. Tohle jsem si nepřál. Pohladil jsem ho po paži.

„Fabiánku, co se děje?“ podíval jsem se mu do očí. Ačkoliv jsem to přesně věděl, stejně jsem se raději zeptal. Co kdyby smutek zapříčinilo něco jiného a ne já s Tomem? Ale… To těžko.

„Nic, já jsem v pohodě, Bille,“ uměle se usmál. Jistě, v pohodě… To určitě. Nejsem slepý a znám Fabiho výrazy. Podobně se tváří, když mu ubližuje jeho táta.

„Fabi, nejsi v pohodě. Já to vidím a… Znám tě, na to nezapomínej.“

„Netrap se, hm? Já jsem rád, že jsi šťastný. Vážně, přeju ti to.“

Super. Líbal jsem se s Tomem, myslel jsem si snad, že Fabi, který mě pořád miluje, mi po tom hned skočí kolem krku a bude strašně rád? Kdyby do mě nebyl zamilovaný, tak ano, ale takhle těžko. Bože… Já jsem takový idiot. Proč ubližuju bezdůvodně lidem? Navíc těm, kteří si to nezaslouží? Fabián je ten nejhodnější člověk, kterého jsem kdy mohl poznat. Podíval jsem se na Toma a zakroutil jsem hlavou. Ano, samozřejmě bych chtěl, aby mě líbal, ale ne za takových okolností. Ne před Fabiánem, kterého to trápilo. Ublížil jsem jeho citům už tak dost, nemůžu ho zraňovat ještě víc. Pod stolem jsem nahmatal Fabiho ruku a vklouzl jsem mu do dlaně svou – přesně tak, jak to děláváme, když tomu druhému chceme ukázat, že jsme s ním. Stiskl mi ji a trochu se na mě usmál. Určitě na to nezapomene, ale musí cítit, že mu jsem na blízku a vždycky budu, i když budu mít Toma rád sebevíc. O Fabiána v žádném případě přijít nemohu, vždyť je vlastně skoro jako můj bratr. Čím dál častěji mi dochází, jak hloupé bylo, když jsme se spolu milovali. Sakra, proč mi nedošlo, jaké následky to může mít? Opravdu jsem hlava zabedněná. To je tak, když dělám věci bez rozmyšlení. Umím lidem jen ubližovat…

autor: Catherine