Belong to me 3.

autor: Yuki-chan

Ahojte všichni 🙂 Jsme nesmírně vděčná za vaše komentáře, jsem ráda, že se vám povídka líbí. Všimla jsem si, že je většina z vás zmatená ohledně značky na Tomových zádech. Pokusím se to v následujících dílech vysvětlit, a pokud se mi to nepovede (což je v mém případě dost možné :D) rozhodně informace dodám co nejdříve 🙂 Omlouvám se za zmatenost :/ .. Tak zde následuje třetí díl, tak pěkné počtení 😉 Yuki-chan

Tom zíral na muže před sebou a nemohl najít svůj hlas. Díval se na muže, jehož rty byly zvlněny do mírného úsměvu, který byl pro Toma potvrzením jeho obav.

Byl to Bill. Jeho Bill! Stál tam, usmíval se, ale jinak se nepohnul. Jen se na Toma díval a neřekl ani slovo.

Tomovy myšlenky, roztříštěné do všech stran, najednou našly zpět své místo. On se vyspal s nepřítelem! To je snad dokonce větší zrada, než z jaké ho obvinili! Jak to mohl Bill dopustit? Musel vědět, že je Dragon. To tetování nejde přehlédnout!

Nervozita zmizela jako lusknutím prstu a přes Toma se přelila vlna hněvu. Nedbaje na své zranění vystartoval, dvěma dlouhými kroky přešel až k Billovi, natiskl ho silně na stůl a pevně ho chytil pod krkem, zarývajíc prsty do jemné kůže.

Bill se mu zpříma díval do očí. Úsměv z jeho tváře zmizel, ale nehýbal se, ani se nijak nesnažil vyprostit z Tomova sevření. Jen Toma obezřetně sledoval. Tom přiblížil svůj obličej velmi blízko k tomu Billovu, až je dělilo jen pár centimetrů.

„Proč?“ zavrčel Tom. „Proč jsi to udělal? Věděl si, kdo jsem, a i přesto jsi mi vlezl do postele?! Co ode mě chceš? Proč se mi nebráníš?! Odpověz, sakra!“ Tom zakřičel a ještě zesílil svůj stisk. Ale Bill se jeho ruku nesnažil ze svého krku sundat, i když jeho obličej už získával růžový nádech. Byl naprosto v klidu a nenechal se rozhodit.

„Co uděláš, Tome? Uškrtíš mě?“ zachroptěl Bill a přes rty mu přeběhl pochybovačný úšklebek. „Nebráním se, protože vím, že ty to neuděláš. Nemůžeš mě zabít.“

„Vážně?!“ Tomovo sebeovládání se pomalu vytrácelo a hrozilo, že vybuchne jako časovaná bomba.

„Jistě. Zaprvé se odtud nemáš jak dostat. Zadruhé, pokud mě zabiješ a nějak se ti odtud podaří utéct, neuděláš ani pět kroků, než tě zastřelí. A zatřetí mi stačí tři sekundy, a budeš to ty, kdo bude bojovat o kyslík,“ odpověděl v klidu Bill a dále pevně opětoval Tomův pohled.

Tom nad jeho slovy mírně znervózněl a toho Bill využil. Nataženou dlaní udeřil Toma silně kolmo do strany krku. Ten pustil Billovo hrdlo a chytil se za postižené místo. Bill se odlepil od stolu a podtrhl Tomovi nohy. Ten se zakymácel a dopadl tvrdě zády na zem, což mu na chvíli vyrazilo dech a donutilo ho zaskučet bolestí, která se ozvala v jeho poraněném rameni.

Bill se mu obkročmo usadil na břicho, dlaně mu skřípl koleny k zemi a chytil Toma pod krkem stejně pevně jako předtím Tom jeho.

Tom vyvalil oči a začal sebou házet, snažíc se ze sebe Billa shodit, nebo alespoň nějak sundat ruku ze svého krku. Neměl ale šanci a pomalu mu docházel kyslík. Když sebou Tom pomalu přestával cukat a jeho tělo začalo ochabovat, povolil Bill stisk a Tom se rozkašlal.

„Říkal jsem ti to.“ Bill Toma z vrchu sledoval „A teď mě dobře poslouchej. Nejsi v pozici mi klást otázky nebo mi dokonce něco nařizovat! Uvědom si, že jsem ti zachránil prdel. Klidně jsem tě tam mohl nechat vykrvácet nebo tě zastřelit. Svým způsobem jsi teď vlastně můj vězeň. Takže se uklidni a poslouchej mě!“ Bill nekřičel, ale jeho hlas byl rázný a čišela z něj silná autorita, což Toma doopravdy donutilo přestat se cukat a potichu se na Billa dívat. „Perfektní. Takže, teď z tebe slezu, ty se posadíš na támhletu sedačku a ani se nehneš. Jasné?“ Bill propaloval Toma pohledem, který nepřipouštěl námitky, a proto Tom jen kývnul hlavou a vyvaleně se na Billa díval. Takového si ho rozhodně nepamatoval. Pamatoval si ho jako sladkého, sexy a divokého, ale rozhodně ne takhle silného a autoritativního.

Bill z Toma pomalu slezl, otočil se k němu zády a vydal se do koupelny. Tom toho hodlal využít a přemýšlel nad útokem. Pravda, že útočit zezadu je podlé, ale to Tomovi v tuhle chvíli bylo absolutně jedno. Byl plný vzteku a potřeboval ho nějak dostat ven.

„Ani na to nemysli!“ zchladil Toma Billův hlas.

„Do háje! To má oči i vzadu nebo co?“ mumlal si Tom pod nos a neochotně se vydal k sedačce, na kterou se posadil.

Bill se po chvíli vrátil z koupelny a v ruce držel bílý box. Usadil se za Toma na opěradlo pohovky a box hodil Tomovi do klína. Tom se chtěl zeptat, co to dělá, ale Bill mu nedal šanci. Chytil Toma za poraněné rameno a ne zrovna šetrně začal odmotávat z jeho těla obvaz. Tom zaskučel bolestí a už chtěl na Billa zařvat, ať je víc opatrný, ale nakonec si to rozmyslel. Měl by být rád, že se o jeho zranění vůbec stará. Když byl celý obvaz z ramene pryč, začal si Bill poraněné místo prohlížet.

„Máš štěstí, že se mi povedlo tu kulku vyndat. Byla celkem hluboko. Ale hojí se to dobře. Infekci tam nemáš a už to ani tolik nekrvácí. Podej mi prosím desinfekci,“ řekl Bill a stále se díval na ránu, zatímco levou ruku natáhl přes Tomovo rameno a čekal, až mu Tom podá požadovaný předmět.

„Desinfekci?!“ vypískl Tom a málem utekl co nejdál od Billa, nebýt ruky na rameni, která ho držela na místě.

„Tome, nebuď jak malej. Mohlo by se ti to zanítit a to nechceš, věř mi. Znám to. A teď mi podej tu desinfekci!“ Tom musel uznat, že má Bill pravdu. Jeho záda viděl sice jen chvíli, ale i tak si mohl všimnout, že některé jizvy se opravdu nemohly hojit bez problémů. Odolával pokušení se Billa na jeho záda zeptat, ale raději mlčel a podal Billovi lahvičku, pár vatových tampónků a nový obvaz. Až poté mu vlastě došlo, co předtím Bill řekl.

„Počkej, počkej. Ty jsi mě ošetřoval, když jste mě našli?“

„Samozřejmě. Krom několika lidí od nás nikdo neví, že tu jsi. Nedělalo by to dobrotu a ohledně zranění se vyznám,“ odpověděl Bill, zatímco naléval na jeden tampónek oranžovou tekutinu.

„To se vsadím,“ zamumlal Tom a hned na to vykřikl, když ho zapálila rána na rameni.

„Říkal jsi něco?“ zeptal se Bill a z jeho hlasu bylo znát, že slyšel každé slovo. A nebyl zrovna nadšený.

„Ne, nic,“ řekl rychle Tom a snažil se rozmrkat slzy, které se mu tlačily do očí. Nehorázně to štípalo a Bill nebyl zrovna šetrný vůči Tomovým zraněním. Tom proto radši další kousavou poznámku spolknul a snažil se moc nesoustředit na bolest v jeho rameni.

„Taky myslím. A teď k tvým otázkám,“ řekl Bill a dál Toma ošetřoval. „Takže, jsi tady proto, že jsme tě našli na pokraji smrti schovaného pod mostem a ať už jsi můj nepřítel nebo ne, prostě jsem tě nemohl zabít, stejně jako jsem se nepřinutil tě zabít před třemi lety, hned jak jsi usnul. A nech mě domluvit,“ řekl Bill a zarazil tak Toma, který se chystal promluvit. „Vím, jak to funguje, Tome. Vyspat se s členem jiného gangu je jeden z nejhorších prohřešků, kterého se můžeme dopustit. Věř mi, že jakmile jsem zjistil, co jsi zač, neměl jsem ani tušení, co dělat. Byl jsem kurevsky nadrženej, ty sis tam stál bez trika, tak sexy a já měl chuť si nafackovat a utéct. Ale pak jsem si řekl, že dokud neuvidíš moje záda, všechno bude v pohodě. Až usneš, já odejdu a už se v životě neuvidíme. Všechno by bylo v pořádku a z nás dvou bych to byl jen já, kdo by se užíral myšlenkou, že zradil svoji rodinu. Teď seš ale tady a všechno je v háji.“

Když Toma našli pod tím mostem, Billa zachvátila panika. První, co ho napadlo, bylo, že našel svoji značku na zádech a jeho gang ho chtěl zabít. Nervozita v Billovi narůstala každým dnem, kdy Tom ležel v posteli a nejevil žádné známky brzkého probuzení. Proto se mu značně ulevilo, když našel Toma vzhůru a ještě více, když Tom o své značce dále neměl ani zdání.

Jemně, jen jako by mimochodem přejel prstem po malé jizvičce u Tomovy levé lopatky. Zůstala tam bez povšimnutí celé tři roky.

Tom seděl a přemýšlel, zatímco mu Bill znovu ovazoval ránu. Když Bill skončil, slezl ze sedačky a klekl si před ni tak, aby měl přístup k Tomovu druhému zranění.

„Pokusím se ti vrátit tvůj starý život. Život u tvé rodiny a budu doufat, že mi díky tomu jednou odpustíš. A taky jsem ti zachránil krk. To by taky mohly být plusové body. Vím, že před třemi lety to byla chyba, Tome, a mrzí mě to. Opravdu ano, ale v té chvíli jsem prostě nepřemýšlel. Bylo mi jedno, kdo jsi, a moje tělo prostě jednalo samo. Kdybych mohl, vrátil bych to zpět, abych nás ušetřil těch problémů. Opravdu mě to mrzí, Tome.“ Bill na chvíli sklopil hlavu a znovu začal opatrně očišťovat Tomovo druhé zranění. Vysloužil si tak od Toma bolestné zasténání. „Tahle kulka tě jen mírně škrtla. Rána sice hodně krvácela a zůstane ti po ní celkem slušná jizva, ale jinak je v pořádku,“ řekl Bill a ránu znovu ovázal. Lékárničku i staré obvazy odnesl zpět do koupelny. Zakrvácených obvazů se zbavil a lékárničku vrátil na své místo, než se vrátil zpět za Tomem, který stále seděl na sedačce tak, jako ho tam Bill zanechal. Díval se před sebe, ztracen ve svých myšlenkách a vzpomínkách, že si ani nevšiml Billa, který se posadil vedle něj. Z transu ho probrala až Billova ruka, která jemně stiskla jeho zdravé rameno.

„Prosím, řekni něco. Jsi hodně naštvaný.“ Neznělo to jako otázka, spíše jako konstatování. Bill zněl opravdu kajícně a frustrovaně, že byl Tom celou dobu zticha a nevydal ani hlásku.

„Nejsem naštvanej, Bille. Já jsem, kurva nasranej! Jak s tím má teď podle tebe ksakru žít?!“ Tom vykřikl, až Bill leknutím nadskočil. Tom se naštvaně vyhoupl ze sedačky a rozhodil ruce. „Doteď jsem byl přesvědčenej, že oni zradili mě. A ty mi teď oznámíš, že já jsem je vlastně zradil už před třemi lety! Víš, co to vůbec znamená?! Oni mě zabijou! Do hazjlu! Vždyť já jsem ojel šéfa svých úhlavních nepřátel.“ Tom nevěděl, jestli se nad tou myšlenkou zasmát, nebo brečet. Tak absurdní to bylo.

Tom začal pochodovat po místnosti sem tam a rukama se držel za hlavu. Bill nic neříkal. Jen Toma sledoval a vypadal, jak když sledujete tenisový zápas. Sem, tam. Sem, tam.

„A vůbec,“ Tom se zastavil a pohlédl na Billa. „Pokud by se ti povedlo nějak přesvědčit Jeremyho, aby mě vzal zpátky, kde bereš tu jistotu, že hned jak vyjdu ze dveří, neřeknu všem, jak ve skutečnosti vypadáš? Jak tohle zapadá do tvých plánů?“

Bill nevěděl. Tahle možnost ho už napadla, a nebyl si jistý, jestli chce až takhle moc riskovat život pro ten Tomův. Ale to teď nebylo to nejdůležitější.

„Nevím. Asi jen doufám, že pokud se mi to podaří, nebudeš mít důvod to někomu říkat. Je to na tobě. Ale nebudeme předbíhat. Ještě se mi to nepovedlo,“ řekl Bill a také vstal. „Dojdu ti pro něco k jídlu. Přeci jen jsi byl mimo skoro pět dní, takže musíš mít určitě hlad. A potom půjdeme spát. Už je celkem pozdě,“ řekl Bill, zvedl ze země svoji mikinu, kterou si oblékl a vydal se ke dveřím. Postavil se tak, aby Tom neviděl na číselný zámek a otevřel dveře.

„Počkej!“ zastavil Billa při odchodu. „Čí je tohle vlastně pokoj? Je to tu trochu depresivní,“ zeptal se Tom a ještě jednou se porozhlédl po tmavé místnosti.

„No přeci můj,“ řekl Bill s mírným úsměvem a s tichým klapnutím dveří odešel.

Jakmile za sebou Bill zavřel dveře, opřel se o ně a ztěžka vydechl.

„Tak co? Jak se má ten tvůj miláček?“ zeptal se blonďák, který seděl na zemi vedle dveří.

Andy byl Billův nejlepší přítel a jeho pravá ruka. Jako jedinému mu před třemi lety řekl, co se stalo, i když Andymu trvalo týden, než to z něj dostal. Viděl, že je Bill nějaký roztěkaný a smutný, chtěl přijít na to, proč, a pokusit se Billovi náladu spravit. Pak své dotěrnosti ale litoval. Informaci, co mu Bill dost zdráhavě podal, snášel Andy dost špatně a skoro měsíc s Billem nepromluvil ani slovo. A toho si samozřejmě všimli ostatní. Začali se vyptávat a napětí bylo v gangu skoro hmatatelné. Když je ale Bill odbyl s tím, že to není nic důležitého, už dál nepátrali. Kdyby se třeba ještě zeptali, Bill by se mohl naštvat, a o naštvaného Billa opravdu nikdo nestál. Bylo to jako vypustit tygra z klece.

„Jak dlouho tady sedíš?“ zeptal se Bill, odpíchl se ode dveří a vydal se chodbou pryč. Andy mu byl hned v patách.

„Chvíli. Byl jsi tam nějak dlouho, tak jsem se chtěl ujistit, že jsi v pohodě. A neodbíhej od tématu.“

Bill si povzdechl. Andy byl občas opravdu otravný a dotěrný, ale Bill ho měl stejně rád. Byli jako bratři. Stejně jako Tom s Jeremym. Jen s tím rozdílem, že on by Andyho nikdy nezradil. Nikdy! I kdyby se dělo cokoliv.

„Je naštvanej. Ale čekal jsem to horší. Teď se mu to uleží v hlavě a potom uvidíme,“ řekl Bill a sešel po schodech do prvního patra, kde zahnul do prostorné, překvapivě prázdné kuchyně.

„To se vsadím. Na krku máš modřiny, které tam předtím rozhodně nebyly,“ ukázal Andy na Billův krk a mezi obočím se mu utvořila malá vráska. Hlavně ať je Bill opatrný.

„Jo, no. Je HODNĚ naštvaný. Ale to bude v pohodě. Spíš přemýšlím, jak vyřešit tu jeho situaci. To už není džus?“ zeptal se Bill, když vyndal hlavu z lednice.

„Podívej se do špajzu. A co se mu vlastně stalo? Byli to jeho lidi, jak sis myslel?“ ptal se dál Andy.

„Jo. Ale ne kvůli značce, jak jsem se bál. Jeremy je jen větší kokot, než jsem si myslel. Toma podrazili jeho lidi a Jeremy i přes to, že ho Tom bere jako bratra, mu neuvěřil. Je pro Toma jako rodina. Nevím, jak se cítí Jeremy vůči Tomovi, ale Tom to snáší dost těžce.“ Bill se cítil velmi znechucen. Jak se může někdo takhle zachovat ke své rodině? A ještě ho chtít zastřelit? Pravděpodobně Toma někdo u Dragons nechtěl, a tak se ho snažili zbavit tím, že proti němu poštval Jeremyho. A ten jim naletěl.

„A to jsem si myslel, že už větší debil bejt nemůže,“ hvízdl Andy.

„To mi povídej,“ řekl Bill a postavil na tác talíř s francouzskými toasty a sklenici jablečného džusu, který se mu nakonec povedlo najít. Tác vzal do rukou a vydal se zpět ke svému pokoji.

Tom řekl, že je jeho ložnice depresivní a Bill mu musel dát za pravdu. On ale nebyl na barvy a hodně nábytku zvyklý. Pokoušel se mít pokoj veselejší. Kdysi měl oranžový pokoj a vše ladilo do světlejších barev. Dokonce měl na stole i vázu s kytkou, ale cítil se tam nepříjemně. Takže všechno muselo pryč.

Když došli ke dveřím do pokoje, natáhl Bill ruku k číselníku, že odemkne, ale na poslední chvíli si to rozmyslel a ruku stáhnul zpět.

„Andy? Mohl bys to, prosím, na chvíli podržet?“ zeptal se svého přítele a podal mu tác s jídlem.

„Jasně. Ale proč?“ zeptal se Andy a tác si od Billa převzal.

„Protože to bude asi deset minut, co je Tom v pokoji sám. A to znamená, že přemýšlel nad vším, co se stalo a o čem jsme mluvili. No, a to znamená, že je teď naštvaný ještě víc, než byl. A TO znamená, že jakmile otevřu dveře, tak na mě pravděpodobně zaútočí a pokusí se mě buď zabít, nebo utéct. Já osobně se přikládám k té první variantě a opravdu bych nerad, aby ta večeře přišla vniveč,“ odpověděl Bill a začal naťukávat číselný kód.

„Někdy mě až děsí, jak dokážeš číst lidi,“ řekl Andy a pro jistotu udělal dva kroky vzad. Přece jen má svůj obličej celkem rád a nerad by, aby mu jeden z nich natáhnul. Bill se jeho počínání zasmál a stiskl kliku.

Jakmile otevřel dveře, uviděl letící nohu, která si to mířila přímo na jeho obličej. Bill chytil Tomův kotník a odstrčil ho takovou silou, že se celé Tomovo tělo přetočilo a zůstal k Billovi zády. Bill udělal krok vpřed, natlačil Toma na zeď vedle dveří, jednu ruku mu zkroutil za zády a pevně se přitiskl na Tomovo tělo, aby se nemohl hýbat.

„Andy!“ zavolal Bill na svého přítele. Ten váhavě strčil hlavu do dveří, a když uviděl, že jeho krásnému obličeji nehrozí žádné nebezpečí, vešel do místnosti a zavřel za sebou.

„Vždyť to říkám. Já nikdy nepochopím, jak to děláš. Vždycky víš, co se bude dít. Já ti říkám, jednou vsadíme sportku,“ řekl Andy a tác položil na stůl.

„Zaprvé, nevím vždycky, co se stane. A zadruhé, na co potřebuješ sázet sportku? Máš snad nouzi o peníze?“ zeptal se pobaveně Bill, naprosto ignorujíc Toma, který sebou házel, jak nejvíc to šlo, a vrhal na Billa jednu sprostou urážku za druhou.

„Nemám. Ale musí to bejt super pocit. Vyhrát,“ zasnil se Andy a Bill se zasmál.

„Pusť mě! Bille, okamžitě mě pusť, ať ti můžu rozbít hubu, ty šmejde!“ Tom sebou nepřestával cukat a snažil se jakkoli osvobodit svou ruku z Billova sevření.

„Tome, uklidni se, sakra. Ještě si ublížíš.“ Bill se bavil, a to Toma naštvalo ještě víc.

„Tobě ublížím, ty zkurvysyne. Pusť mě a bojuj jako chlap. Zbabělče!“ Tom křičel, ale jeho pohyby zpomalovaly. To, že dlouho nejedl, mu značně ubralo na síle. Přesto se stále snažil svou ruku osvobodit.

„No, tak já radši půjdu. Nechci se účastnit vaší milenecké hádky. Rád jsem tě poznal, Tome.“

„Nejsme milenci!“ prskl Tom a různě kroutil zápěstím, ale stisk ne a ne povolit.

„Auč. To bolelo,“ prohlásil Bill s hraným ublížením v hlase. Andy se jen zasmál a s popřáním dobré noci opustil místnost.

„Hele Tome, sám vidíš, že to nemá cenu. Ještě si vytrháš stehy. Tak se uklidni a pojď se najíst. A není to žádost.“ Bill se i s Tomem odpíchl od zdi a rázně ho usadil na gauč. Tom však chtěl znovu vystartovat, ale v jakémkoliv dalším pohybu mu zabránila noha, která jeho hrudník přišpendlila k pohovce. „Tak a dost. Jestli se okamžitě neuklidníš, tak tě svážu a to jídlo ti do krku nacpu klidně násilím!“ Billovi docházely nervy a začínal být opravdu naštvaný. Tom se však nechtěl uklidnit. Kopal nohama do všech stran a snažil se nohu ze svého hrudníku sundat. Házel sebou a ke klidu měl opravdu daleko.

„TAK DOST!“ Bill zakřičel tak silně, jak uměl a Tom sebou silně škubnul nad intenzitou toho příkazu. Pomalu pustil Billovu nohu a ruce mu sjely na pohovku. Vykuleně na Billa zíral, v obličeji bledý jako stěna a vypadalo to, že se snad Billa i bál.

Bill byl naštvaný. Nechtěl křičet. Křičel jen v případě, že to bylo nezbytné, ale jinak to nešlo. Sundal nohu z Tomova hrudníku, přešel ke stolu, kde vzal tác s jídlem a položil ho Tomovi do klína. Z očí mu šlehaly blesky a čelist měl pevně zatnutou.

„Teď se najíš a půjdeš spát. Je to jasné?!“ Nebyla to otázka, spíše příkaz. Tom trhaně pokýval hlavou, stále mírně vyděšený. Bill mezitím přešel ke dveřím na pravé straně postele, ke které se Tom při své prohlídce nedostal, vytáhl odtud pyžamové kalhoty a zmizel v koupelně.

„Jako bych teď usnul!“ zamumlal Tom.

Ještě chvíli koukal na dveře, ve kterých Bill zmizel, než se nakonec pustil do jídla. Bylo to vynikající. Zajímalo ho, jestli to vařil Bill, ale zeptat se nehodlal. Tom byl stále naštvaný k nepříčetnosti. Měl chuť něco rozbít, nejlépe Billův obličej, ale měl z něho celkem strach. Také měl ale ještě spoustu otázek, na které se hodlal zeptat předtím, než půjde spát. Pokud teda vůbec usne.

Tom odložil tác s prázdným talířem zpět na stůl a usadil se na postel, odhodlán počkat, dokud se Bill nevrátí, a nedá mu pokoj, dokud nezíská odpovědi na všechny jeho otázky. Nevzdá se, dokud mu Bill neodpoví!

Čekal už asi deset minut a stále slyšel zvuk tekoucí vody. Už ho to unavovalo, tak si lehnul na postel a díval se do stropu. A voda stále tekla a tekla a Tom se už vzdával naděje, že se Billa dnes ještě dočká. Oči se mu zavíraly, tělo ochabovalo, myšlenky se zpomalovaly a Tom nakonec usnul neklidným spánkem.

autor: Yuki-chan