autor: Muckátko :o*
Ahoj čtenáři,
po dlouhé době sem dávám i úvodní slovo. Nějak zapomínáte, co bylo psáno v bodě 6 u nultého dílu povídky, protože se mi zdá, že pokud se počet komentářů nezasekl na stejném čísle, tak dokonce u některých dílů klesl. U nultého dílu na mě vykouklo 16 komentářů a pod povídkou jich najdu 6, když se zadaří tak 8. Já jsem neuvěřitelně ráda, že může nový díl povídky přibývat alespoň jednou týdně, protože na psaní opravdu ale opravdu nemám moc času, a přesto vás o ně nechci ošidit. Takže doufám, že vás tímto opět alespoň na chvíli popoženu, protože pokud to nebude mít žádný účinek, už jsem vymyslela, co udělám, pokud budete dál lenoši. Když si najdete čas na přečtení dílu, určitě si najdete čas na napsání komentáře, že ano?
Muckátko :o*
Mohlo být kolem půl 2 v noci, když Billa probudil nějaký šramot. Otevřel oči a posadil se na posteli. Zmateně se díval po pokoji a napínal uši, jestli to uslyší znovu. Nebyl si jistý, jestli se mu zdál nějaký sen, ve kterém něco šramotilo, nebo to bylo skutečné, a proto se probudil.
Myslel, že bude obtížné usnout na novém místě, ale brzké vstávání a naprosto únavná cesta mu nedovolily přemýšlet nad strašidelnými věcmi nebo divnými zvuky z večera.
Mrkal do tmy, snažíc se rozeznávat tvary nábytku v jeho pokoji, aby se zorientoval. Možná je to jen pár minut, co usnul. Možná jeho rodiče ještě vybalují věci, nebo se sprchují, a to mohla být ta příčina toho zvuku, jenže tohle pro něj uklidňující vysvětlení mu nevydrželo příliš dlouho. Pohled na mobil mu jasně napověděl, že jeho rodiče už jsou jistě dávno zalezlí v posteli a spí. Další vysvětlení znělo, že je možná ten hloupý Set náměsíčný, nebo paranoidní a chodí v noci po domě, aby zkontroloval, že se dovnitř nedostali zloději. Nebo možná hledá sekyru a teď se ne tak tiše a opatrně krade domem, aby je zabil. V Billových uších začalo hučet a tlukot srdce začal zrychlovat. Ani vědomí, že se s rodiči dohodl, že se na noc v pokojích raději zamknou, mu příliš nepomohlo. Jen doufal, že Gordon nechal klíč v zámku, kdyby měl Set náhradní.
Ozval se zvuk lupnutí a Bill sebou cukl. Srdce mu vylítlo až do krku a on ztěžka polkl. Měl pocit, že mu trvalo světelný rok, než se odhodlal odkrýt a spustit nohy dolů. Zkontroloval zamknuté dveře a přitiskl ucho k jejich desce. Na chodbě bylo ticho. Bill se podíval na dveře a pohladil jejich povrch. Odtáhl se a otočil se do pokoje.
„Možná to byla jen myš. Velká vyžraná krysa,“ šeptal si sám pro sebe a pomalu se blížil k zataženým závěsům. Bylo by to o tolik snazší, kdyby mohl rozsvítit, ale jestli byl někdo venku, těžko by ho z okna viděl. Dovnitř by bylo vidět krásně, ale světlo odrážející se od skleněných výplní by Billovi nedovolovalo vidět, co se děje venku. Na druhou stranu jej děsil ten obrovský výhled do černoty, která jej momentálně připravovala o dech. Třesoucíma rukama se natáhl pro okraj závěsu, který byl přetažený přes ten druhý, aby dovnitř nevnikal ani ten nejužší proužek tmy z venku. Chvějícími se prsty sevřel lem a opatrně závěsy roztáhl od sebe sotva na šířku dvou prstů. Zvedl bradu a jedním okem se podíval ven. Putoval pohledem zprava doleva tak, jak mu zorný úhel dovoloval.
Když už to vypadalo, že ani venku se neděje nic podezřelého a zvuky mohla způsobit nějaká zatoulaná kočka, zahlédl Bill v dálce malé světélko, které se pohybovalo směrem k domu.
„Aaaaahhhhhh!!!!“ zaječel Bill vysokým hlasem a pustil se závěsu. Nejen že Billův jekot probudil celý dům, byl pravděpodobně slyšet až ven, protože světlo v mžiku zhaslo, což Billa vyděsilo ještě více, protože najednou nevěděl, kde se pohybuje to, co dělalo to světlo.
„Aaaahhhh!“ zakřičel Bill podruhé, když někdo začal lomcovat klikou od jeho pokoje.
„Bille! Bille! To jsem já máma! Otevři dveře!“ volala Simone z chodby, kterou Billův křik probudil, a bušila do dveří. Bill přiskočil ke dveřím, rozsvítil světlo v pokoji a klepajícíma rukama se mu až na podruhé podařilo otočit klíčem v zámku. Jakmile dveře cvakly, Bill s nimi trhl a rozrazil je, vybíhajíc na osvětlenou chodbu.
„Co je, zlato? Co se stalo?“ strachovala se ospalá Simone, když viděla, jak se Bill třese a sotva popadá hrůzou dech.
„Někdo tam byl! Na zahradě. Měl světlo a blížil se pomalu k domu,“ sypal ze sebe rychle.
„Bille, to se ti asi jen…“
„Nezdálo!!! Probudily mě zvuky a pak jsem viděl to světlo! Jedeme pryč! Nebudu tady ani o minutu dýl. Bůhví, kolik lidí v tomhle baráku umřelo. Jedeme domů hned!“ křikl Bill a hladil se po pažích. Studená podlaha jej bodala do chodidel.
„Co se to tu děje?“ ozvalo se na začátku chodby hromově a tentokrát sebou škubli všichni tři, protože nečekali, že se u jejich rodinného dramatu objeví ještě někdo další.
„Nic, Sete, omlouvám se, jestli jsme vás vzbudili,“ omluvila se Simone.
„Mami, říkám ti pravdu. Viděl jsem v zahradě světlo. Nechci tady zůstat,“ naléhal Bill. Set zaslechl, co ten kluk říkal své matce, a trhl sebou.
„Světlo v zahradě?“ zeptal se Set mírně přiškrceně.
„Jo! Taková ta věc, která je potřebná po tmě, abyste třeba viděl na cestu,“ odsekl Bill a ani vyděšený k smrti nezapomínal na svoji občasnou jízlivost a nesympatie k muži.
„To jsem byl já,“ vyhrkl bez rozmyslu. Simone a Gordon se otočili jeho směrem. Bill těžce polkl, ale jeho srdce se touto krátkou větou malinko zklidnilo.
„Vy?“ ujišťoval se Gordon.
„Ano já,“ přikývl a jeho výraz zkameněl, jako by si v hlavě konečně sesumíroval slova a nic jej nemohlo překvapit.
„A můžete nám říct, co jste dělal venku uprostřed noci?“ uhodil Gordon naštvaně. Kvůli nějakému jeho rozmaru vystrašil k smrti jeho nevlastního syna, který teď stoprocentně neusne, protože jednak mu v žilách koloval čistý adrenalin, a jednak se teď bude bát usnout a bude naslouchat všem zvukům, které starý dům vydával.
„V noci špatně spím a občas se jdu projít na čerstvý vzduch. Když už jsem byl v zahradě, byl jsem zkontrolovat hrob. Ty deštivé dny posledně vymlely hlínu, kterou jsem tam před pár dny dosypával, tak jsem se ujišťoval, že už se půda nijak nehýbe,“ vysvětlil.
„Neuvěřitelné,“ zavrtěla Simone hlavou bez dechu. Že Set nespí, to by pochopila, že se v noci toulá po venku, to taky dávalo smysl, ale aby po nocích trávil čas kontrolováním hrobu, to už bylo trochu morbidní.
„Čím jste svítil?“ zeptala se Simone.
„Lucernou.“
„A proč jste to světlo hned zhasl? Nebyl jste ani v polovině zahrady!“ zaútočil Bill.
„Protože jsem slyšel křik a jak jsem se prudce otočil k domu, vítr mi svíčku v lucerně zhasnul.“
„Tak vidíš, Bille, nic to nebylo,“ promluvila k němu Simone. Viděla, jak si Bill Seta nedůvěřivě prohlíží od hlavy až k patě. Gordon se podíval na vykolejeného Billa a obrátil se k Setovi.
„Požádám vás, abyste tyhle noční výlety už neopakoval,“ pronesl ochranářsky, ochotný bít se za svoji rodinu jako lev. Mohl nad tím mávnout rukou a zasmát se tomu, že Bill ve svém věku stále věří na strašidla a podobné věci, ale neudělal to. Věděl, že je Bill citlivý a spontánní a z těchto věcí má respekt.
„Možná jste sem neměli jezdit, když se leknete i malého hloupého světýlka,“ zabručel si pod vousy a nápadně rychlým krokem z chodby zmizel. Gordon otevřel ústa, že mu odpoví něco ve smyslu, aby nezapomínal, kdo je tu majitel, ale nakonec ústa zaklapl a svoji poznámku spolkl. Všichni tři počkali, dokud neuslyší bouchnutí Setových dveří od ložnice. Bill chytil Simone za ruce.
„Mami, on lže! Lže! Nemohl to být on. To světlo se už blížilo k domu, když jsem zakřičel. Nestálo na místě, aby se mohl otočit a nechat vítr, aby svíčku uhasil,“ povídal Bill rychle, ale tiše, kdyby Set třískl dveřmi jen na oko a poslouchal za rohem jako večer, když stěhovali věci do domu.
„Ale Bille.“
„A když byl v zahradě, jak to že na sobě měl jen župan a domácí bačkory? Neměl by být oblečený do bundy a gumáků, nebo tak něco? Nemohl stihnout doběhnout do domu a všechno ze sebe svléct,“ kňučel Bill, když díky vlastním argumentům zjišťoval, že záhada stále nebyla vyřešena.
„Bille, nepřišel sem přeci hned. Chvíli mu to trvalo, než se tady objevil,“ přesvědčovala jej Simone.
„Ne ne ne. Já mu nevěřím. Venku byl někdo jiný, nebo něco, nebo… já nevím! Chci odsud pryč,“ prosil Bill.
„Bille, Bille, uklidni se. Jdi si teď lehnout, dobře?“
„Ne, já už se do toho pokoje nevrátím a už vůbec tam nebudu spát,“ zapřel se Bill a objal svůj hrudník ledovými pažemi.
„Dobře, uděláme to takhle. V naší ložnici je celkem prostorná pohovka. Vlez si do postele za mámou a já se pak vyspím na té pohovce. Půjdu se podívat kolem domu a ujistit se, že tady není nikdo jiný kromě nás čtyř, ano?“ podíval se na Billa, který po chvilce zaváhání přikývl.
„Vezmu tvůj polštář a přikrývku, aby měl Gordon pod čím spát. Jdi zatím k nám,“ řekla Simone a vešla k Billovi do pokoje. Vzala vše potřebné a pokoj za sebou zavřela. Na chodbě jí věci vzal Gordon, aby se s tím netahala a pomohl jí to přenést do ložnice. Gordon se chystal překročit práh, když jej Simone stáhla stranou.
„Já na duchy nevěřím, ale vezmi si něco s sebou, kdyby to byl opravdu nějaký zloděj,“ zašeptala Simone starostlivě.
„Neboj se. V hale visí nějaké šavle, tak snad to postačí,“ zasmál se Gordon.
„Buď opatrný,“ líbla Simone svého manžela na ústa a vzala si od něj peřiny. Gordon zamířil chodbou pryč od ložnice, zatímco Simone vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře.
Bill seděl na pohovce a třel si levým chodidlem pravý nárt. Bez bot se na podlahách zkrátka nedalo chodit.
„Nebudeš spát v posteli?“ zeptala se Simone.
„Ne já… nepřipravím Gordona o pohodlné spaní,“ špitl a sklopil hlavu. Teď, když se trochu uklidnil, se cítil provinile, že vzbudil celý dům, a zahanbeně, že reagoval jako malé dítě, které se bojí příšer lezoucích ze skříně. Netvrdil, že to bylo strašidlo nebo duch, ale někdo, kdo na zahradě neměl co dělat. Navíc uprostřed noci.
„To bude dobré, Bille,“ promlouvala k synovi Simone a čekala, dokud se nepoloží, aby jej mohla přikrýt. Pohovka byla naštěstí dostatečně dlouhá. S šířkou už to bylo horší, ale pro jednoho hubeného člověka to stačilo na to, aby z ní v noci nespadl. „Dobrou noc.“ Simone pustila okraj přikrývky, rozsvítila lampičku na nočním stolku a zhasnula velký stropní lustr, aby mohl Bill snadněji usnout. Slyšela šustění, jak se její syn uveleboval do lepší pozice, až vrcení ustalo. Simone se posadila na postel, přikryla si nohy a opřená o čelo postele čekala na svého manžela, až se vrátí ze své dobrodružné cesty.
*
Gordon obešel celý dům kolem dokola, a pokud narazil na nějaké dveře, zkusil je otevřít, ale všechny jej zklamaly, protože byly zamknuté. Okna u západního křídla byla zabedněná a ve východním křídle byla zavřená. Prošel i pozemkem, ale na nic zvláštního nenarazil.
Tráva díky vydatným dešťům povyskočila, takže pokud se tu někdo procházel, viditelné stopy za sebou nezanechal.
Gordon si povzdychl a vracel se k domu s nepořízenou. Procházel pod malým přístřeškem vedle zahradního domku, který vypadal spíše jako dřevěná kůlna. Z jedné strany byl otevřený. Posvítil si dovnitř a uviděl na jednom trámku pověšené 3 lucerny. Vešel dovnitř a do všech si posvítil.
Dvě z nich fungovaly na klasické svíčky, které se zapálily a strčily dovnitř, ale ani jedna v sobě svíčku neměla. Třetí z nich byla na petrolej, ale když Gordon lucernu nahnul, záhy zjistil, že by z ní nedostal ani jednu jedinou kapku. Byla úplně prázdná. Sáhl prsty na mírně očouzená skla. Měl za to, že pokud byla lucerna nedávno používaná, skla by měla být ještě minimálně teplá nebo vlažná, protože ačkoli bylo venku chladno a lucerna mohla díky tomu rychleji vychladnout, pod přístřešek nefoukalo, takže tu bylo na první pocit tepleji než kolem. Zklamaně ale ruku stáhl k tělu, protože skla byla úplně ledová.
Hádal, že venku už nic a nikoho nevykouká, proto se vrátil ke dveřím. Otevřel a chtěl překročit práh, když se podíval na své boty, které byly mokré, od bláta a olepené kousky trávy. To by udělal pěkný svinčík, než by došel k botníku. Zul si boty venku a dovnitř vešel bos. Pečlivě za sebou zamkl dveře a raději ještě vzal za kliku, aby se ujistil, že jsou dveře opravdu nedobytné. Svlékl ze sebe navlhlou bundu a zaneřáděnou obuv odložil na podložku pod věšákem. Chtěl se narovnat, když si všiml Setových bot a staré bundy, která visela hned vedle té Gordonovy. Bylo jasné, že to patří jemu, protože nikdo jiný v domě tyhle věci nenosil. Bunda byla suchá a boty jako právě vyleštěné. Ani stopa po blátě nebo trávě. Když Gordon srovnal své boty, ve kterých byl v zahradě s těmi, se kterými měl být údajně venku Set, na jeho čele se objevila vráska. Vzal levou botu do dlaně a přitáhl si ji k obličeji k bližšímu prozkoumání.
„Chm!“ odfrkl si nechápavě a položil botu zpět na zem. Ačkoli Setova odpověď zněla věrohodně a jako pohodlné vysvětlení, začal se Gordon přiklánět k Billovu tvrzení, že jim Set lhal.
Mohl mít na sobě jiné oblečení i jinou obuv, ale zaprvé by zašpinil podlahu, protože ode dveří ven k Setově ložnici vedla poměrně dlouhá chodba, a za druhé by nestihl přiběhnout ze zahrady, běžet do svého pokoje, svléknout se a zout si boty a přiběhnout k nim. Musel by být minimálně zadýchaný, pokud by to přece jen v tom spěchu stihl. On vypadal, jako by se právě vzbudil, a dezorientovaně se rozhlížel kolem.
Gordon zhasl světla na chodbě a tiše vklouzl do pokoje. Že si tu šavli na svoji výpravu nevzal, Simone raději zatají. Podíval se na postel, kde očekával Simone a Billa, ale namísto toho na něj čekala jen Simone. Bill ležel na pohovce zády ke dveřím zachumlaný v peřině.
„Už spí?“ zeptal se šeptem, když otáčel klíčem v zámku.
„Nevím, asi,“ odpověděla mu Simone stejně nízkým hlasem. Gordon se oklepal a zalezl si pod teplou přikrývku.
„Tak co?“ vyptávala se Simone hned. Gordon se podíval na Billova klidná záda. Moc se mu nechtělo věřit, že po takovém zážitku klidně usnul. Vlastně si myslel, že je Bill plně vzhůru a poslouchá, proto se svoji odpověď rozhodl přizpůsobit okolnostem.
„Nikdo venku nebyl. Všechny dveře do domu byly pečlivě zamknuté a okna buď zavřená, nebo zabedněná.“
„Takže pokud to nebyl Set, do domu se nikdo nedostal.“
„Ne, určitě ne,“ zavrtěl Gordon hlavou. „A myslím, že to byl opravdu Set, kdo byl venku. U dveří jsem našel jeho bundu a boty a v kůlně u domu visely tři lucerny.“ Simone si poměrně hlasitě oddychla.
„To jsem ráda. Pojďme už spát,“ řekla Simone a položila se na matraci.
„Souhlasím,“ přikývl Gordon a svoji manželku napodobil. Ozvalo se kliknutí spínače, jak Simone zhasnula lampičku a tiché mlasknutí, jak si manželé věnovali polibek na dobrou noc.
Klidně tu noc usínala ale jen Simone.
Gordon dlouho ležel na zádech a díval se do stropu. Neřekl lež, ale ani celou pravdu. Nevěděl, jestli má Simone říct všechny informace, které během své obhlídky nashromáždil, nebo ji nechat ve sladké nevědomosti, že se po venku opravdu coural čtvrtý obyvatel tohoto domu. Pokud to ale nechá plavat, nedozví se, kdo se jim procházel po pozemku, protože teď si byl téměř na sto procent jistý, že Set to nebyl.
Nabízela se další otázka. Proč to stáhl na sebe? Proč řekl, že byl v zahradě on, když nebyl? Buď někoho kryje, nebo ví něco, co oni ne.
Jakmile bude Bill z dosahu, řekne o dnešní procházce pozemkem Simone a společně vymyslí, co dál, protože jestli je ten Set opravdu spřáhnutý s někým z vesnice a ten někdo sem bude noc co noc chodit a rozkrádat majetek, musí to zarazit co nejdřív, ale zase… kdyby byl Set s někým domluvený, proč nebyly ani jedny dveře od domu odemknuté, aby se mohl zloděj dostat dovnitř a krást? Venku se toho moc vzít nedalo kromě zahradního náčiní.
Leda by se ten někdo během doby, kdy se dohadovali na chodbě, stihl schovat v odemknutých dveřích a zevnitř je zabarikádovat, aby vypadaly jako zamknuté. Stačilo by je o zem zapřít několika prkny a celé by to splnilo svůj účel.
Tuto variantu si ale Gordon odmítl připustit. Byla příliš znepokojující a vyžadovala by, aby hned vstal z postele, plně se oblékl a prošmejdil každičký kout domu, ve kterém strávil jen pouhý den, přičemž by mu Set samozřejmě jako správný komplic nepomohl.
Gordon vydechl a s hlavou přeplněnou myšlenkami se otočil ke své podřimující ženě a zavřel oči.
Bill, který do teď tiskl víčka k sobě, kdyby jednoho z rodičů napadlo nahlédnout mu do obličeje, otevřel oči a mžoural do tmy.
Gordon mu svými slovy vlastně potvrdil Setovu verzi a ačkoli měl Bill stále pochybnosti, z Gordonových úst se tahle nepravděpodobnost poslouchala daleko lépe než z těch Setových. Slyšel zmínku o botách, oblečení i lucernách, ale stále mu v hlavě hlodal malý červíček pochybností. Chtěl tomu věřit. Chtěl věřit, že se venku coural hloupý Set, ale nemohl.
Mračením, převalováním a nasloucháním tichu strávil většinu noci.
Usnul těsně nad ránem, kdy se do pokoje skrz drobné škvíry v závěsech dostávalo denní světlo společně s ranním sluncem. V ten okamžik si Bill namluvil, že za dne nechodí ani zloději ani duchové, a ve chvíli, kdy uvolněně přivřel víčka, vyčerpáním usnul.
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Duuuch!!! 😛 muckatko .. Ty nikdy nezklames .. Honem honem dalsi dil :3
Venku musel určitě být Tom! To je tak napínavé, nemůžu se dočkat dalšího dílu 🙂
Přesně tak Muckátko, jen ať nejsou líní a komentují! 😀
A k povídce-je to opravdu tajemné. Ani na vteřinku jsem Setovi nevěřila, že by to byl venku opravdu on! A navíc, jak je možné, že tam nebyly stopy? To ničí veškeré mé teorie!
A Bill je pěkný strašpytel teda. Já vím, mně se to z tepla domova hezky radí, ale myslím, že by měl posbírat trochu odvahy a jít na průzkum sám!
Opravdu se moc těším na další díl!
Supeer!! Už se těším na další díl! 🙂
To by mě zajímalo kdo to courá v noci venku
Tak to me opravdu zajima co se bude dal dit…a kdy objevi toulajiciho se toma
já už tam chci Toma :-DDD
Myslela som si, že Bill bude odvážny a vyjde do tmy aby skontroloval, kto sa tam potuluje:D pobavilo ma ako vydesene kričal a zobudil rodičov a toho divného chlapa…
Som taká zvedavá kto je to a prečo je taký utajený a ako sa stretne s Billom:)
Billovi sa ale vôbec nečudujem, že zaliezol k rodičom. Ja na jeho mieste by som drzo vlizla k nim do postele aby ma chránili z oboch strán:)
Veľmi pekne ďakujem za kapitolu 🙂
Chudák Bill, tak sa vyľakal – ale tiež som myslela, že by mohol byť viac odvážny a ísť niečo sám pozisťovať a nie tak kričať! Ale tak to je Bill – vždy prekvapí 😀
A Setovi som teda neverila ani mikrosekundu! Som zvedavá, kto sa tam potuloval (aj keď je to asi jasné), prečo sa tam v noci prechádzal a HLAVNE sa teším na to, ako sa s ním Bill stretne 😀
Ďakujem za kapitolku a tak treba na tých nekomentujúcich! nech sa priznajú, že sem lezú čítať túto skvelú poviedku 😀
Hned jsem si rikala, ze ten nekdo v zahrade bude jiste nas zahadny obyvatel. Ovsem Bill me trochu zarazil. To je vazne takovy srab? 😀 ne, ze bych byla jina, ale je prece chlap… svetelko na zahrade neni prece duch… nicmene se mi hodne libila reakce Gordona, ktery si strezi svou rodinu. Setovi se verit neda, pusobi na me jako totalni hajzl co by rad zabodnul novym majitelum dyku do zad. Aspon odesly ty dve nadhery, jeste by jim neco nasypaly.do jidla. Dum pusobi vazne mysticky, snad hned rano neodjedou strachy pryc :-\ ale to Gordonovy urcite neda, pujde po stopach. Detektiv 🙂
Moc dekuji za dalsi dil, tohle je jedna z mala povidek, kde proste clovek vazne nevi co bude dal 🙂
Nedivím se, že se Bill strachy málem počůral.. 😀 Je možný, že by ta tajemná postava byl Tom?? Už se nemůžu dočkat, až se objeví, na jeho roli v povídce jsem strašně moc zvědavá, čím víc dílů přibývá, tím víc přibývá záhad, no, jak tohle bude pokračovat.. 😀
Ani maličko se nedivím, že začal Bill ječet a že se tak bál. Já bych byla na jeho místě daleko horší. Z té postele bych ani nevylezla, jen bych se celá zakryla do peřiny a až do rána bych poslouchala všechny zvuky a čekala, kdy mě přijde někdo zamordovat. Každopádně abych v noci koukala z okna, to vůbec! Infarkt by mě trefil, i kdybych tam nic neviděla. Ačkoli musím říct, že jsem si původně myslela, že jakmile tam Bill uvidí nějakou postavu, sebere síly a rozhodne se jít na průzkum sám. Takže mě to maličko překvapilo, ale nedivím se mu ani trochu.
Celé je to takové podivné. Setovi jsem také nevěřila ani na okamžik, že to byl on. A taky, že jsem se nemýlila. jen mě prostě děsí to, že on ví, kdo to tam po venku chodil a pořád se to snažít zakrýt. Proč? Kdo to je? Navíc mě poslední dobou fakt deptá otázka, zda to je opravdu Tom nebo ne? Třeba bude mít Tom v téhle povídce roli někoho naprosto jiného, než toho, co se skrývá v domě. Neumím si představit žádný důvod, který by všechny minulé obyvatele v domě vedl k tomu, aby tam tak někoho schovávali. Ať nad tím přemýšlím jak chci, prostě nechápu, proč by to někdo dělal. Co s tím člověkem je, že jej schovávají? A proč o něm nemohli říct novým majitelům domu? Co by se stalo, kdyby vyhodili i Seta a ´ten někdo´ tam zůstal sám? Je nebezpečný? Oooh…těším se vážně na den, kdy dostanu alespoň nějaké odpovědi! 😀
Pro teď moc děkuji za další díl a já se už se neuvěřitelně těším na další! ♥
Omlouvám se za silné výrazy ale jsem strachy po**aná. Silně uvažuju že to přestanu číst protože se fakt bojím. A mám tady tmu a zrovna tady něco luplo. Ok, teď se bojím ještě víc. Rožnu si lampičku a jdu na další díl. Snad je to moudré rozhodnutí.