Černovlasý mladík seděl uprostřed večera na posteli. Mezi prsty si pohrával s něčím, co ho před pár minutami tlačilo do zad. Odhadoval by to na víčko. Uzávěr od čehokoliv. Nevěděl. V hlavě naprosto nic. Díval se do prázdna. Do tmy, která se rozpínala po pokoji stejně jako ticho. Náhle mu jediná činnost vypadla z dlaně. Na prázdno zahýbal prsty. Hlasitě vydechl. Proč nemůže spát? Nic nedávalo smysl. Všechno bylo tak prázdné, tak nudné a zvláštní. Každý den stejný. Vše se slévalo do zdlouhavého přežívání divného období. Po celou dobu byl mimo. Stále vypadal tak zamyšleně, ale nad ničím nepřemýšlel. Nemohl. Kdyby však nad něčím přemýšlel tak nad tím, kde se stala chyba. Ve mně. Vždyť už to přece ví.
V šuplíku nočního stolku vyhledal hmatem telefon. Ostrost jasu obrazovky po tak dlouhém mžourání do tmy jej oslepila. Zavřel oči, aby je mohl po chvíli znovu otevřít a bez cíle prozkoumávat iPhone. Neúmyslně najel na fotoalbum se svým bývalým přítelem. Možná mimoděk, možná jeho ruce už samy věděly, kam sáhnout, aby se sem dostaly. Zkoumal jednu z fotek, kterou náhodně zobrazil. Pamatoval si, že ji pořídil na začátku vztahu. Všímal si drobných úsměvů na obou tvářích. Jiskřiček ve dvou párech čokoládových očí. Pamatoval si, jak se k sobě přitiskli boky. Jak se do sebe zamilovali tak rychle. A on z něj bláznil. Pokaždé když nebyl s ním, si připadal jako jediný na celém světě. Sám mezi lidmi, kteří pro něj nikdy nemohli znamenat tolik co on. Zní to ošklivě, ale bylo to tak. Cítil to tak.
On byl dokonalý. Oh, můj bože! Tolik krásný. Bill zavřel oči a vybavil si jej. Sametová opálená kůže, bezchybná pleť, velké čokoládové oči, plné rty zdobící piercing, černé copánky sahající na pevnou, vytvarovanou hruď. Široká ramena, šest dokonale vyrýsovaných břišních svalů. Něžný úsměv věnovaný jen jemu. Nikdo mu nedokázal odolat. Zatímco on odolával všem, protože patřil pouze černovlasému mladému muži. Vždy řekl něco, co Bill musel milovat. Dotýkal se ho tak, že se nedokázal nechvět. Líbal ho tak, že jím procházel elektrický proud. Počítal každého, kdo se na Billa podíval a pak, když spolu leželi večer v posteli, mu ten počet šeptal a děkoval mu, že ze všech těch lidí, kteří by jej toužili mít, jej může mít on.
Říkal si, že se nikdy neměl pouštět do vztahu. Věděl, jaký je. U ničeho dlouho nevydržel. Sám sebe ještě stále nenašel. Miloval hudbu, ale nikdy se jí nechtěl živit. Zdobil svatební dorty, a když měl podepsat smlouvu s velkým řetězcem potravinářských obchodů, která by z něj udělala boháče, vycouval. Přestal pracovat v cukrářství. „Pod rukama ti vše kvete,“ říkávali mu. Jenže když se blížil vrchol, udělal krok stranou. Stále se jej držel pocit, že mu něco utíká. Pohrdá tím, za co by ostatní dali vše, za co tvrdě bojovali. On pro to nedělá nic, vyhrává, ale nechce to. A utíká pryč. Svedl najít hlubší význam v každé maličkosti, v každé obyčejné věci. Ale sám sebe najít nedokážu. „Vždyť je ti 20! Nemusíš hned teď přece vědět, kým jsi. Máš na to čas. Užívej si.“ Uklidňoval Billa lhostejným tónem Georg, jeho dlouholetý, dobrý přítel. Většinou při tom vždy něco jedl a válel se na pohovce, takže to bylo lehce v rozporu s tím „užívej si“. Jenže Bill zkrátka věřil, že na něj čeká něco, co ho naplní víc, mnohem víc než pečení zákusků a dortů, které kvůli dietě nemůže ani ochutnat (což se nedalo říct o Georgovi, ale u něj by byla ochutnávka polovina celého Billova úsilí), není to ani zpěv ani modeling a ani pěstování vzácných rostlin. Ani sňatek s Tomem? Vkradla se mu do hlavy nepříjemná otázka. Na kterou neznal odpověď. Nechal si poklouznout vše, aby mu neuniklo to něco.Ale co to je?
18. prosince 2009
V kalendáři obrátil 14 listů. 13 týdnů. 3 měsíce, 2 týdny a 4 dny, kdy řekl ‚ne‘ jedinému muži, který se zdál být bezchybný. Kterého miloval. Ale on tvrdí, že tomu rozumí, že to Bill udělal z lásky. Je šťastný. Odstěhoval se mimo město na venkov, našel si menší útulný byt, který Bill nikdy nenavštíví. Často si volají, to ano. Hodně často. Pokaždé když si Bill neví rady, cítí se osaměle, stýská se mu. Stýská se mu?
8. ledna 2010
Probudil se kolem půlnoci. Seděl na posteli a díval se do tmy. Nemohl usnout. Opět.
Zničehožnic se mu do hlavy dostal obrázek Toma s cizí ženou. V krku se mu vytvořil knedlík. Odkdy randí se ženami? Věděl, že je bisexuál, ale zároveň věděl, že od 16 let s žádnou dívkou nebyl. Proč teď? A byla vůbec cizí? Pro Billa určitě, ale pro něj? Jak dlouho se znají? Spí spolu? I kdyby, nic mu do toho není. Protože přátelé na sebe nežárlí.
10. ledna 2011
Venku už se stmívalo. Zima nelítostně zabodávala své zuby špičaté jako jehly do Billovy sněhově bíle ztuhlé kůže. Nemohl si však dovolit ani zatřást, natož zacvakat zuby. Okamžitě by si o něj začal dělat starosti Andreas. Vysoký, štíhlý pohledný blonďák. Milý. Ale otravný.
Bill se dlouze nadechl, jakmile se zastavil před vchodovými dveřmi menšího rodinného domku.
Andreas se ztratil z dohledu černovlasého, který se na to konto vrátil k hledání klíčů. Náhle se studený silný vítr opřel do dveří, ty, i když by měly být zamčené, zavrzaly. Bill ztuhnul, tentokrát bez pomoci lednového počasí. Věděl zcela jistě, že je zamykal. Viděl to i Andy. Kontroloval okna a všechny dveře, než odešel. Billův tep se splašil. Dech se mu zadrhl v krku, přes knedlík se nedostal do plic. Vytřeštil oči, když jej napadlo to nejhorší. Vykradli je. A možná jsou ještě vevnitř! Vrazi! Dlaní si zakryl ústa. Ulevilo se mu trochu, když si vzpomněl, že jsou rodiče mimo město = mimo ohrožení. Jenže co teď? Měl by jít dovnitř? Nebo někoho přivolat na pomoc? 911? FBI? Kéžby tu byl Andy! Mohli by utíkat pryč spolu.
Mladík se odhodlal. Z domu žádné zvuky nevycházely, musel už být prázdný. Úplně prázdný, dočista prázdný, naprosto vybrakovaný. Žádný nábytek, žádné oblečení, šperky, doklady, peníze, fotky a vše ostatní, co by se mohlo do domácnosti hodit. Okey, klid. Mysli logicky. Všude kolem stojí domy, což se rovná sousedé, to se rovná očití svědci, to se rovná žádné soukromí pro zloděje a to se rovná stud a panika a útěk pryč. Navíc tudy projíždí denní i noční hlídka z drogového. A máme alarm. Je zapnutý? Určitě, nikdy jsem ho nevypínal. Okey, nábytek by neodnesli, alespoň ne postele a skříně. Pokud ale byli rafinovaní, měli převleky a mohli se vydávat za stěhováky! Bill zalapal po dechu.
Vše se zdálo být na svém místě. Simone nechyběla jediná perlička ve šperkovnici, všechny postele byly v ložnicích a lednici černovlásek zvládnul přes osamělý víkend vyklidit sám, takže tam taky vlastně nic nechybělo. Ok. Poslední místo, kde by se mohli lupiči vyřádit, byla Billova ložnice. Bylo nepravděpodobné, že by zloděj šel jen do jedné místnosti a zrovna náhodně do jeho pokoje, takže beze strachu ukazováčkem klepl do vypínače. Světlo se však nerozsvítilo. Opakoval pokus o rozsvícení šestkrát. Nakonec se smířil s tím, že holt nezhasnul, když odcházel a žárovka praskla. To se přece stává.
Povzdechl si. Přešel k manželské posteli a svléknul si kabát. Oh, úplně ho zapomněl vrátit Andymu! Nevadí. Snad ho nebude postrádat a vydrží to bez něj do zítřka. Zbavil se i bavlněného svetru a černého trika s dlouhým rukávem. Jen v tílku si za chůze směrem k oknu rozepínal pásek. Aby lépe viděl, roztáhl žaluzie. Do tmavé rozlehlé, luxusně vybavené místnosti vniklo mírné žluté světlo pouličních lamp. V tu chvíli zavětřil zápach cigaret a alkoholu. Copak Andreas chodí do hospody? To jeho kabát tady tak ‚voní‘? Bill se otočil.
Leknutím vykřikl. Dnes již po několikáté si zakryl ústa. Oči se mu zvětšily nejméně jedenkrát tolik. Jeho srdce bylo šokem na útěku a mozek nejspíš vypnul, protože se mu na okamžik setmělo před očima. Hlasitě polknul. Z tmavého rohu pokoje vystoupila vysoká postava.
„Nemůžeš mě zažalovat, řeknu, že jsem prolezl komínem.“ Namítl muž bojující s rovnováhou.
Bill nechápal, co tady Tom vlastně dělal, proč přijel. Právě dnes. Proč mu vykládá o osudu a neexistujících náhodách. Momentálně Billovi v hlavě běhalo příliš mnoho myšlenek, jeho tělem příliš mnoho emocí a v jeho krku se tvořil knedlík. Je tady. S ním v jedné místnosti. Opilý a tvrdící hlouposti, kterým Bill nevěnuje téměř žádnou pozornost. Jak to bylo s tím, co bychom měli umět od prvních minut života? Nádech a dál? Právě se Billovi pod nohama pohnula zem. Díval se mu zpříma do očí jako vždy. Po tak dlouhém odloučení vypadá ještě nádherněji než kdy jindy, ačkoliv si černovlásek pokaždé říkal, že to už ksakru nejde! Šlo to.
Tom přes veškeré neshody s gravitací a alkoholem proudícím jeho krví, navzdory motající se hlavě a horku kolem, překonal vzdálenost mezi jím a Billem. Tak dlouho jej neviděl, takže to z těch necelých dvou metrů mezi nimi činilo propast. To, nebo vodka. Mohl by se utopit v čokoládových očích, ve kterých se odrážela malá světýlka. Jako hvězdy. A jeho oči byly celý jeho vesmír. Okey, mezi láskou a opilostí není rozdíl. Pomyslel si Tom. Zaměřil se na celý Billův obličej. Lehce narůžovělá líčka, husté, dlouhé černé řasy. Vypadaly jako vějíře, když jimi zamrkal. Nebo jsi pil až příliš. Malý, roztomilý nos, který často krčil. Pod tou představou se pousmál. Pořád měl dredy. Delší než před rokem. Vzal si jeden mezi prsty. Černé jako noc. Černá Billovi vždy děsně slušela. Jeho zrak svou svůdností přivolaly pootevřené načervenalé plné rty. Tak z toho se mu zatočila hlava ještě víc. Strašně mu tahle nádherná bytost chyběla! Snažil se být šťastný bez něj. Kdesi v prdelovicích. Vesnice nejsou po něj. Možná by byly, kdyby v nich s ním bydlel Bill. Ano, v Katonah je krásně, ale když se pak zamyslí, uvědomí si, že bez Billa není krásně nikde. Bez Billa to všude smrdí prázdnotou.
Tom se najednou odtáhl. „Co jsem chtěl říct je, že mi vždy zavoláš ve špatnou dobu, Bille. Jak náhodné.“
Nakonec se mu srdce vrátilo na své místo a teď tam dělalo neplechu. Bušilo nahlas jako zvon. Bill jej dokonce cítil, jak bije kdesi v jeho prsou. I dech se mu vrátil, ale tentokrát jej nedokázal naopak kontrolovat, aby se nenadechoval třikrát za vteřinu. I přes ten opilý přízvuk z Tomova medového přesto mužného, hlubokého hlasu se v Billovi proháněly elektrické jiskřičky. Měl by být naštvaný, že se k němu vloupal bez ohlášení, nechal otevřené dveře a navíc si nechal klíč bez Billova vědomí. Ten na to úplně náhodou zanevřel. Ale i kdyby chtěl cokoliv říct, jeho hlas by nezněl naštvaně ani trošičku. Co mu to dělá? Bill se ujistil, že až se spolu setkají, vše proběhne přátelsky v pořádku. Tohle není v pořádku. Jak dlouho si myslíš, že budu čekat na dobu, až náš rozchod nebude moc čerstvý, hm, ty srdce stupidní, pitomý, sentimentální, zamilovaný! Zamilovaný?
„A pak si vše jen vyčítám. Sám.“ Tomův skleslý hlas vrátil Billa na zem. „Ne, ty mi nedovolíš nebýt sám. Najít si někoho jiného a zapomenout. Vkrádáš se mi do spánku, voláš nevhod, a když někoho potkám, ty mi vlezeš do hlavy a upozorňuješ mě na všechny její chyby.“ Bill chtěl něco namítnout, ale nedostal šanci. „Podívej na její velký, tučný zadek! Fuj, ta je moc hubená. Udělej si s ní děti a budou vypadat jako trollové. Typická zlatokopka. Nikdy nebude tak dokonalá jako já.“ Napodobil Tom Billův hlas. Teda hlas malých Billů pobíhajících jeho hlavou vždy, když zavadí pohledem o kolemjdoucí ženu. Šílené. „Ano, já to vím, Bille. Vím, že ať už jsou sebemilejší, sebekrásnější, sebechytřejší, sebeněžnější, sebežhavější,“ Tom si udělal pauzu na dlouhý nádech, „ty jsi prostě dokonalejší.“
Tom k černovlasému přistoupil ještě o krok blíž. Ukazováčkem mu něžně přejel po tváři. Následně prsty sjel na krk, stále hladíc mladšího palcem přes vysedlou lícní kost. Černovlásek sklopil zrak. Celým jeho břichem se rozletělo hejno motýlů. Dech mu opět zrychlil, srdce dělalo nepořádek a nově se mu podlomila kolena. Tohle jsou problémy puberťaček, ne jednadvacetiletých. „Pořád tě miluju, Bille.“ Zašeptal a snažil se udržet oční kontakt s uhýbajícím mladším mužem. Černovláskovi se do očí nahrnuly slzy. „Nemusíš si mě brát. Můžeme přece počkat. Rok, dva, deset. Co je deset let bez sňatku oproti celému životu bez lásky? Protože já si jsem jistej, že nikoho, jestli ne tebe, milovat nebudu.“
Bill se trhavě nadechl. Polkl vzlyk, zamrkal a vyhledal Tomův pohled. Ne, nemusí se teď brát. Ani za deset let, ale bez něj už po dnešku být nemůže. Nevydržel by to. Věděl by, že Tom není šťastný, že je v Katonah sám a že ho miluje, a věděl by, že on Toma miluje taky a zbytečně, když jim nic nebrání být spolu, by se trápili.
Po roce, čtyřech měsících, týdnu a šesti dnech se vše vrátilo tam, kde to skončilo. Každý dotek Billovi působil chvění po celém těle. Cítil elektrický proud, jakmile jej starší políbil na rty, a miloval vše, co mu tu noc řekl. Miloval vše, čím jeho přítel byl. A už nikdy nevěřil na náhody. Tam kde jsme, tam přesně být máme.
Bill Kaulitz a Tom Trümper se vzali 1. září, v den Billových šestadvacátých narozenin. Ve 28 si adoptovali dítě a dali blonďatému chlapečku jméno Michael. Zestárli spolu a teď si nejspíš někde užívají života obklopeni početnou, šťastnou rodinou (když zapojíte fantazii). A nikdy nebyli vykradeni. Každičká skříň i postel zůstaly na svém místě.
autor: Sayurii
To bolo strašne krásne. Bála som sa čítať, lebo si napísala, že to bude naozaj vážne, a keďže Ty väčšinou dávaš všade humor, tak som sa trochu zľakla, že to bude tragédia, ale neodolala som a riskla som to a som tomu naozaj rada. ďakujem♥
Pani, opravdová nádhera a úžasný příběh :3
Moc ti děkuju za věnování a ano, rozumíme si fakt skvěle 😀 Taky jsem na začátku zlekla, že to bude mít nejspíš nešťastný konec 🙁 Je to tak krásně napsané, chvilkama, jako kdyby jsi mi četla z duše a nebo sis takové pocity už někdy sama zažila. Zažila? Protože to bylo fakt upřímně napsané. Všechno co Bill cítil mi přišlo tak povědomé (mluvím pořád jen o sobě :D). No jo, láska je někdy vážně nevyzpytatelná 🙁 A bolavá 🙁 Klid Velvet 🙁 Prostě mi to tolik připomnělo.
Ale to bys nebyla ty, abys zapomněla na vtípky 😀 Trollí děti 😀 Asi si zapomněla na to, že ty děti by vypadaly z poloviny jako Tom, a ten jako troll moc nevypadá :DDD a ještě bych si chtěla představit, jak Bill opatrně dává malou červenou marcipánovou růžičku na dortík ♡ ten náš dvou metrovej slaďouš :3 ty Billovy rozpaky jestli se mu někdo nevloupal do bytu mi někdy přišly vtipné 😀 ale v té situaci bych se asi zachovala stejně 😀 ale pak mě to napadlo! To bude Toman! Ale že bude namol mě už nenapadlo 😀 ale celkem věděl co říká na to že mu mozek plaval ve vodce 😀 to bylo sladké když Billovy vykládal ty filozofické řečičky :3 A skončilo to něžností ♡ a tak to mám nejraději :3
A ten závěr ♡ nejňuňatější je vždy sňatek :3 (Tom s Billem v náručí překračující práh) ola lá holka, jsi vážně dobrá! Máš skvělý smysl pro humor, ještě teď se musím smát při vzpomínce na tvoje komiksy. A teď jsem navíc zjistila, že umíš psát i skvělé dojáky :3 měla bys prostě psát častěji, protože se mi tvoje psaní dobře čte. Ale já vím, že mou tichou prosbu budeš ignorovat a raději půjdeš spát s hlavou pod polštářem 😀
Jen mě znepokojuje představa, že Bill a Tom někdy musí zestárnout. To už Tom vůbec nebude mít 6 buchet na břiše ale pořádné pivní sádlo 🙁 a odkud vůbec máš že břišních svalů je 6 a ne třeba 8? Já teda nevím 😀 mě tyto části těla nezajímají 😀
Tak ti ještě jednou moc děkuju za sice poloviční věnování ale tak už to prostě chodí 😀 alespoň jsem tam uvedená jako první, tudíž tahle krásná povídka je věnovaná více mě 😀 prosím ať to čteš jenom ty, páč musím vypadat jako sobec 😀 a ještě jednou děkuji a posílám ti do Brna malou pusu (neber si to moc přitepleně, jsem ti prostě vděčná i za to, že si tak rozumíme 😀 že jo???!!! :D, vážně málokdy se mi to stává). Takže naposled děkuju a šup šup do další jednorázovky a tentokrát by v ní mohl být i ten sef 😀 ty víš, banánku :DDD
To byla krásna povídka.
Jééé, to je poprvé, co mi někdo, i když jen z té druhé poloviny, věnoval nějakou povídku! A ještě tak nádhhernou!
A to jsem si při čtení celou dobu říkala, jak ti na konci vynadám, protože nesnáším špatné konce a byla jsem si skoro stoprocentně jistá, že to dopadne blbě!!!
Ale nakonec to dopadlo nádherně…svatba a děti…no a to stáří si zatím představovat nemusíme, že? 😀
Tak ještě jednou díky za tuhle povídku a taky za všechny ty tvé rozveselující komentáře, které mi necháváš u povídek, protože mi vždycky parádně zvednou náladu 🙂
Jsem strasne moc rada, ze se vam venovanym jednorazovka libi! :3 Bala sem.se, ze nebude 🙁 A ja vim Velvet, co mas na mysli, jestli chces, jeste dnes se do sefu vrhnu 😀 😀 Ale byla vam venovana oboema stejne! :O 😀 Neber si to spatne, Velvet 😀 A samo sebpu dekuju i ostatnim za super komentare! :3 To jsem necekala! :3
pamatuj si: sef nadeffe :DD a at je fo fefne hof!!! 😀
[7]:Okey :DDDDD jefis marija! 😀 Nefo, bufe ho dofst! 😀 tafy, vsufe! 😀 a nafad si fuby! 😀 Nefo radfi ne… je fady jesfe mozfost, ze fam, nekfo nerozufi, cof je dobfe :DD
Sayurii, tak tohle bylo dokonale nádherné!! ♥♥♥
Jsem na tom podobně jako Zuzka, protože při Tvé zmínce, že tohle bude vážná povídka, jsem se lekla. Chvilku jsem dokonce uvažovala, zda nějaké vážné téma takhle navečer číst, protože jsem se i bála, že by povídka mohla skončit špatně. Nakonec ale zvítězila má nedočkavost a šílená zvědavost a já jsem se do čtení dala a musím říct, že nelituju ani trošičku! Něco takhle krásně něžného jsem opravdu potřebovala! 🙂 Všechny ny Tomovy a Billovy pocity, ta ohromná láska..já jsem si to všechno dokázala živě představit a všechno jsem to cítila. Tahle povídka se mi opravdu strašně moc líbila a rozhodně se k ní ještě vrátím a věřím, že to bude v brzké době!
V půlce jsem začala mít strach, že by mohla opravdu špatně skončit, protože člověk, který neví co chce, dělá občas obrovské chyby. Já jsem toho velkým důkazem, protože občas také nevím, co chci a pak když mám možnost dosáhnout něčeho velkého, stáhnu se, ačkoli sama nemám ponětí proč. Opravdu moc jsem se bála a snažila jsem se připravit na to, že tahle velká láska bude mít opravdu svůj definitivní konec, ale Ty jsi mě překvapila a nenechala jsi být kluky nešťastné, za což Ti moc moc děkuji! ♥
Přiznám se, já, velká citlivka, jsem při poslední odstavci a zmínce toho, že se ti dva nakonec vzali a měli spolu veeeelkou rodinu, rozbrečela štěstím!
Moc moc děkuji za tuhle nádheru, zanechala ve mně opravdu krásné pocity! ♥
Tak toto bolo krásne! 🙂
Ako ostatné dievčatá, aj ja som sa na začiatku bála, keď si napísala, že to bude vážne. A postupom poviedky, ako Bill len spomínal a rozmýšľal, čo mu stále chýba a keď bol Tom s tou ženou, tak som sa začala báť aj zlého konca, ale keď prišiel Bill domov a dvere boli otvorené! Tak to už som vedela, že to zlodeji isto nebudú 😀
No opitý Tom by vážne stál za pohľad, ale aj napriek motajúcemu sa jazyku Billovi perfektne vysvetlil, že bez neho nedokáže žiť. A som strašne rada, že si to nakoniec uvedomil aj Bill a tak bol Happy end! 😀
Aspoň ma to naladilo veriť, že všetko bude fajn 😀 😀
Ďakujem za poviedku.
No to bolo krásne. Jednak baner ale komplet,celá poviedka 🙂 Páčilo sa mi,ako Bill zakaždým vystihol "nevhodnú dobu.." a ozval sa Tomovi práve vtedy,keď tam u seba niekoho mal 😀 A ten záver.. ako našiel Bill opitého Toma u seba doma bol perfektný! Nie nadarmo sa hovorí ,že deti,naštvaný a opitý ľudia hovoria vždy pravdu 🙂
moc krásná povídka! :') dohnalo mě to k slzám!! nemohla sem si pomoct!! víc takových! víc! 🙂 fakt mě to vzalo za srdce <3