autor: Janule
Los Angeles nemocnice
2. ledna 2014 9:00 ráno
Ria nezvedala Tomovi telefon. Nedivil se jí, když si poslechl Billovu verzi jejich hádky. Jenže Bill byl jeho dvojče a on se cítil vinný za úraz, který se mu stal, a nemohl ho tu jen tak nechat a jít se za něj omlouvat své přítelkyni. Musel si poprvé mezi nimi dvěma vybrat a zvolil Billa. Doufal, že Ria do rána vychladne a všechno se zase vrátí do starých kolejí.
Zadíval se do spící tváře svého bratra. Přes noc, kterou strávil na skládacím lůžku vedle něj, se ještě malinko víc zabarvila do fialova, ale trošku splaskla, což Toma potěšilo. Bill se ještě v zrcadle neviděl, nejspíš tušil, že to nebude nic moc, tak se ho k bratrově úlevě ani nedožadoval. Díky lékům prospal téměř celé včerejší odpoledne, krom několika kontrolních vyšetření doktora Finemana, a Tom se mu už nesnažil nic vysvětlovat, jak mu doktor poradil. Stejně to nemělo cenu. Bill odmítal veškerá logická vysvětlení, žil si dál ve svém německém životě a v iluzi, že se s Georgem o něco vsadili. Tom doufal, že až jeho bratra z nemocnice propustí a on uvidí realitu kolem sebe, vzpomene si a všechno se vrátí tam, kde to bylo dřív.
„Dobré ráno,“ zahlaholil doktor ve dveřích téměř radostně s typicky americkým „happy“ přístupem k životu a kývl na Toma, aby šel za ním, když si všiml, že Bill ještě stále spí. Tom se zvedl ze židle a došel k doktorovi, oplatil mu ranní pozdrav a společně vyšli na chodbu.
„Mám poslední výsledky vyšetření a zdá se, že je všechno v relativním pořádku. Žádné krvácení do mozku jsme nezjistili, krční páteř je jen pohmožděná, to spraví límec, rameno a žebra potřebují svůj čas a jizva se hojí taky celkem dobře,“ sdělil s úsměvem doktor Tomovi. „Pokud budete chtít, můžete vzít svého bratra domů, ale bezpodmínečně musí být ještě alespoň tři dny v posteli. Tady je spojení na psychoterapeuta,“ podával Tomovi vizitku. „Není z nejlevnějších, ale jak jsem říkal, může hodně pomoci s návratem paměti. Objednejte bratra ale až na další týden, ten první doporučuji naprostý klid na lůžku, otřes mozku může někdy překvapit komplikacemi, které není radno podceňovat. Kdyby se cokoliv neobvyklého dělo, okamžitě mi zavolejte,“ přidal k vizitce psychoterapeuta i tu svou.
„Děkuju,“ unaveně odpověděl Tom, ani nevěděl, jestli má z Billova brzkého propuštění radost, nebo ne. Měl strach z toho, co Bill udělá, až zjistí, že je všechno jinak, než si pamatuje. „Jaké komplikace by mohly nastat?“ soustředil se spíš na medicínskou stránku věci, aby nic nezanedbal.
„No… náhlá bolest hlavy, myslím o hodně silnější a delší, než má váš bratr teď, změny v motorice, nějaké větší nevolnosti a zvracení, případně zmatenost a dezorientovanost a tak. To poznáte sám, nebojte se,“ ujistil Toma doktor. „Sestra María přijde a pomůže vám bratra vypravit na cestu domů. Pokud bude všechno v pořádku, přijeďte se za týden ukázat.“
Tom už jen přikývl, rozloučili se a on hleděl za odcházejícím doktorem. Vůbec si nedovedl představit, jestli tohle všechno bude schopen zvládnout.
~*~
„Opravdu musím mít na krku tohle?“ rozčiloval se Bill, když ho společně se sestrou poprvé posadili na posteli a pomáhali mu s oblékáním.
„Jo, krční límec chrání tvoji pohmožděnou páteř po úraze,“ stručně odpověděl Tom, protože zdravotní sestra jeho němčině neměla šanci rozumět. Bill začal na pokyn zvedat ruce, i když levé rameno ho stále ještě značně bolelo, aby mu mohla sestra navléknout tričko, které mu přinesla Ria, protože jeho bílá košile skončila zakrvácená někde v koši.
„Co to je?“ náhle téměř vypískl Bill, až se Tom i sestra lekli.
„Co se děje?“ rychle se k bratrovi naklonil, aby zjistil, na co Bill tak zděšeně hledí.
„Tohle…“ napřáhl k Tomovi svou levou ruku, na bolavé rameno v tom šoku úplně zapomněl. Zíral na ni, jako by mu snad ani nepatřila.
„Co se ti nezdá?“ nechápal pořád ještě Tom. Neviděl na ní nic zvláštního.
„To je… to vypadá jako…“ nemohl se vymáčknout Bill a přiblížil opatrně ruku k tváři. „Tetování?!“ dodal nevěřícně.
„Jo, a co?“ zareagoval Tom s klidem.
„To je strašný…“ vydechl Bill, pomalu natočil ruku, aby si prohlédl všechen ten zmatek obrázků, které kryly jeho prsty a hřbet ruky, civěl na imitaci kostiček svých prstů, na malého ptáčka a kvítek, nějaká čísla na prstech a plynule očima přešel k předloktí, na kterém se snažil rozluštit nápis vytetovaný neuvěřitelně složitým kudrlinkatým písmem.
Tomovi konečně došlo, co se právě stalo. Bill zapomněl nejen anglicky, ale taky na svoje šílená tetování, která se Tomovi nikdy moc nelíbila. Ne všechna, většina se dala zakrýt oblečením, ale specielně tahle ruka, o té se dokonce pohádali. Nelíbilo se mu, že když si po dlouhém Billově přemlouvání nechali společně na prsty vytetovat své časy narození, Bill ten svůj následně zhyzdil touhle kostní džunglí, takže skoro není vidět. Konečně měl na ně jejich majitel dle svého vyděšeného výrazu stejný názor. Měl to čekat, ale ani ve snu ho taková možnost nenapadla.
„Jo, máš pravdu, je to strašný a máš jich hodně, Bille,“ malinko se uchechtl, „ale teď není čas na prohlídku tvojí galerie,“ usmál se na stále zděšeného bratra a byl zvědavý, co řekne na to, až mu předá krabičku plnou piercingů, náušnic, prstenů a náhrdelníků, které mu hned po úraze personál předal do opatrování. „Musíme tě oblíknout a vyrazit domů, tam se na to podíváš,“ nastavil mu triko, které vzal z rukou sestry Maríi, aby si Bill nevšiml dalších obrázků, které zdobí jeho tělo. Díky krčnímu límci nemohl sklopit hlavu, tudíž ho další objevy budou čekat až před nějakým zrcadlem.
Konečně měl stále ještě šokovaný Bill na sobě tričko. Mezitím objevil i Tomovo tetování na prstech, porovnával jejich čísla a vůbec netušil, co by mohla znamenat.
„Jsou to časy našeho narození,“ usmál se Tom, když pochopil, co Bill tak usilovně řeší, když drží jeho ruku, kterou se mu snažil urovnat tričko.
„Aha,“ pípnul jen Bill. Nemohl pochopit, jak je něco takového možné. Přece nemohli zavolat ti dva pitomci tatéra a nechat ho počmárat v nemocnici, když byl v bezvědomí? To je naprostý nesmysl. Ledaže by to nebylo pravé tetování, ale jen nějaké stupidní nálepky. Zkusil kousek odškrábnout, ale ani se to nehnulo. Bohužel, bylo to skutečné. Není to čerstvé, natolik se v tetování vyznal. Vždycky nějaké chtěl, ale nikdy na to neměli dost peněz, vždycky byly důležitější věci než nějaké inkoustové obrázky a krom toho, Tom byl zásadně proti tetování. A teď? Sám má na prstech čísla a bůhví, jestli ještě někde něco neskrývá pod oblečením… které bylo vlastně taky zvláštní, došlo Billovi teď, když seděl na posteli. Předtím vůbec neřešil, co má Tom na sobě, ale tohle oblečení mu vůbec nic neříkalo. Takhle se přece Tom nikdy neoblíkal… úplně se mu z toho roztočila hlava.
Když sestra María vzala do ruky Billovy boxerky, vzpamatoval se ze šoku, popadl rychle peřinu a křečovitě si ji přidržoval v klíně, zoufale hledíc na Toma.
„To mi jako bude oblíkat i tohle?“ zeptal se, jako by ho chtěla chudák sestra zabít.
„Ne, neboj,“ usmál se Tom na vystrašeného bratra. Aspoň něco je pořád stejně, ulevilo se Tomovi. Z intimit podobného rázu měl Bill vždycky hrůzu, a to se evidentně nijak nezměnilo. Dokonce ani před Tomem se neukazoval nahý, natož před nějakou zdravotní sestrou. „Děkuju, Marío, my už to tady nějak s bráchou zvládneme sami,“ řekl jí anglicky, usmál se na ni a vzal si od ní bratrovy boxerky. Sestra jen pokrčila rameny, rozloučila se svou rodnou španělštinou a zmizela za dveřmi. Určitě měla dost práce i jinde.
„Pomůžeš mi?“ odhodil Bill po sestřině odchodu náhle zcela beze studu peřinu, která po sundání andělíčka jediná kryla jeho nahé tělo. „Kvůli týhle pitomosti se nemůžu ohnout,“ poukázal Bill na svůj krční límec. Tom, který chtěl už tak nějak ze zvyku odvrátit zrak, ztuhl. Tohle nečekal. Bratrova náhlá proměna ho totálně šokovala. Neviděl Billa nahého od té doby, co jim bylo čtrnáct. Asi dvakrát se stalo, že ho překvapil při převlékání, a to vždycky schytal několik nadávek a vysloužil si dokonce zamčené dveře. Tohle byl obrat o sto osmdesát stupňů a on začínal pochybovat, že Bill na té posteli je opravdu jeho dvojče.
„Jo, jo… samozřejmě,“ téměř vykoktal, „můžeš se otočit a dát nohy z postele dolů?“ požádal Billa. Ten neváhal, a aniž by se jakkoliv zakrýval, pomalu provedl, oč ho bratr požádal. Ještě stále si nebyl v téhle poloze jistý, malinko se mu točila hlava. Tom se raději soustředil na Billova chodidla, aby se jimi trefil do boxerek, a když je pomalu vytahoval nahoru, měl tendenci zavírat oči, než aby svůj pohled zaměřil před sebe.
„Děláš, jako bys mě ještě nikdy neviděl nahýho,“ odfrkl malinko překvapeně Bill, když si všiml Tomova podivného výrazu a uhýbajících očí. „Podej mi ruku, zkusím si stoupnout,“ natáhl před sebe dlaň a čekal, až mu ji Tom sevře. Pomalu a opatrně se postavil na studenou podlahu a nechal si Tomem vytáhnout boxerky až nahoru. „Díky,“ usmál se úlevou, že hned neupadl, a objal svého bratra, skoro se na něj pověsil. Tom málem přestal dýchat; přestože věděl, jak je Bill ještě slabý a nejistý, co se týče rovnováhy, vůbec to nečekal. Jejich fyzický kontakt se poslední roky omezoval maximálně na nějaké to poplácání po rameni. „Tak strašně mi tohle chybělo,“ vydechl mu Bill do vlasů, políbil ho na krk a pomalu se odtáhl. „Já vím, já vím, jsme na veřejném místě, ale nemůžu si pomoct,“ dodal s úsměvem. Tomův konsternovaný pohled ho téměř urazil. „Co je? Budeš dál pokračovat v tý komedii s tou štětkou?“ zasyčel Bill, když Tom nepřestal překvapeně zírat. Ještě pořád cítil vlhkost v místě, kde ho Bill na krku políbil, a husí kůži, kterou mu to způsobilo. Tohle vůbec nebyl jeho Bill. To byl někdo úplně jiný, cizí…
„Je-ještě ponožky a kalhoty,“ vykoktal ze sebe, nechtěl Billa rozčilovat, pokud to nebylo nezbytně nutné, takže radši na jeho otázku neodpověděl. „Sedni si, prosím tě.“ Bill se tvářil uraženě, a nechal se dál obsluhovat, aniž by už cokoliv řekl. Dnešek byl opravdu neuvěřitelně divný.
~*~
„Vezmeme si taxi,“ řekl Tom po dlouhém mlčení. „Auto mám ještě pořád v hotelový garáži.“ Vezl Billa na invalidním vozíku nemocniční chodbou k východu. Bill se od chvíle, kdy opustili jeho pokoj, udiveně rozhlížel kolem sebe, co mu krční límec dovolil, ani své dvojče snad nevnímal. Tohle přece nebyla magdeburská nemocnice. Všechno tu vypadalo jinak, než jak si to pamatoval z dětství, když ho štípnul komár a on otekl jako balón. Nejspíš to tady zrekonstruovali, ale proč je tu všechno v angličtině, to mu hlava nebrala. Německy ani slovo. Rozhovory lidí, které k němu občas dolehly, taky nebyly německy… sakra, co se to tady dělo? Ničemu už nerozuměl. Svět se snad definitivně zbláznil.
Pomalu se blížili k východu a Bill se vážně začínal bát, co venku uvidí. Prosklené automatické dveře se před nimi otevřely a oni vyjeli na chodník před nemocnici. Bill musel přivřít oči, když mu do nich zasvítilo prudké slunce. Na druhý lednový den bylo neuvěřitelné teplo, napadlo ho. Muselo být minimálně tak dvacet stupňů. Předtím mu vůbec nedošlo, že je leden a měl by mít na sobě krom těch divných a strašně upnutých strakatých kalhot, co mu s námahou natáhl Tom, i zimní bundu, ale teď viděl, že to není potřeba. Pootevřel trochu oči, když si zvykly na slunce, a rozhlídl se kolem. Zůstal nevěřícně zírat. Na první pohled bylo jasné, že tohle není Magdeburk.
Tom mávl na taxi parkující kousek od hlavního vchodu, vždycky tu nějaké čekalo na zákazníky. Billovi přímo před očima zaparkovalo žluté auto, na dveřích spolujezdce bylo černě na žlutém podkladě vyvedeno:
Billa jako by znovu někdo praštil palicí do hlavy. To není možné, to se prostě neděje! Takže Tom mu nakonec vážně nelhal? Celou dobu mluvil pravdu a on fakt ztratil paměť? Ta tetování, ty anglické nápisy všude kolem, doktor, Tomův drahý mobil a značkové oblečení, tunely v uších, zmizelé dredy, fotka z okna, jeho plynulá angličtina, to všechno najednou svědčilo v jeho prospěch.
„Chceš pomoct?“ nabídl mu Tom ruku, když otevřel zadní dveře taxíku. Po očku sledoval Billovu reakci na prostředí kolem nich a bylo mu jasné, že je jeho dvojče v podstatě v dalším šoku. „Tak pojď,“ chytil Billovu ruku sám a přidržel vozík, aby pod jeho bratrem nepodjel, až bude vstávat. Bill se pomalu zvedl, jako náměsíčný nastoupil do taxíku a Tom za ním zabouchl dveře. Vozík nechal na chodníku nemocničnímu personálu a rychle oběhl auto, aby se posadil ke svému bratrovi. Nadiktoval taxikářovi adresu v Hollywood Hills, a když se podíval vedle sebe na absolutně vykolejeného Billa, chytil ho povzbudivě za ruku. Auto se rozjelo a vyrazilo losangeleskými ulicemi k jejich domovu. Bill nevěřícně zíral z okýnka, raději se vyhýbal bočnímu zpětnému zrcátku, ve kterém při nastupování letmo zahlédl svou ovázanou hlavu a opuchlou tvář, a sledoval míhající se domy, auta, uspěchané lidi v letním oblečení a všudypřítomné kaktusy a palmy.
„Tak co?“ ozval se po chvíli Tom, už nemohl vydržet to napětí, které z Billa cítil. „To by byl trochu drahej fórek, co říkáš?“ Bill jen němě přikývl, co mu krční límec dovolil, aniž by odtrhl oči od okýnka. „Opravdu jsem ti nelhal, žijeme tu už tři roky,“ dodal ještě, ale protože Bill stále mlčel, nechal toho. Nechtěl nad svým dvojčetem triumfovat, ale byl rád, že mu bratr snad konečně uvěřil. Seděli vedle sebe v taxíku, drželi se za ruce a každý si přemýšlel o tom svém.
Tom se stále ještě sám nevzpamatoval z polibku, který mu Bill tak samozřejmě vtiskl na krk. Měl pocit, že jeho bratr na těch hotelových schodech ztratil nejen paměť, ale i celou svou dřívější osobnost. Tohle by přece Bill před nehodou nikdy neudělal. Byl to on, kdo se snažil důvěrnějším dotekům vyhýbat, a Tom moc dobře věděl proč. Když se kdysi ve čtrnácti letech mezi nimi stalo to nedopatření, jak tomu Tom zbaběle v duchu říkal, stal se Bill po jeho rázném odmítnutí celkově chladnějším. Tom se pak ještě občas snažil být svému dvojčeti zase trochu blíž, ale setkával se jen s vlídným, ale důrazným odmítnutím. V podstatě Bill všechen fyzický kontakt odmítal a někdy před ním doslova uhýbal. Tomovi to zezačátku nevadilo, byl rád, že se jeho dvojče po tom polibku a vyznání o nic dalšího nesnaží, ale později mu pravidelný kontakt s ním začal chybět. Musel si dokonce i přiznat, že se mu ten jejich vášnivý polibek víc než líbil, ale v té době už byli slavní a Tom nechtěl riskovat, proto na Billova nevyřčená pravidla nakonec přistoupil. A teď najednou dostal pusu na místo, které je jednou z jeho nejsilnějších erotogenních zón a které zná snad jen Ria. Věděl určitě, že o tomhle se s Billem nikdy nebavili, tak jak to mohl vědět? Nebo to byla jen náhoda? Byl zesláblý, a jak vstal z postele, potřeboval se prostě jen opřít a náhodou ho přitom políbil na krk? Ne, tak to rozhodně nevypadalo. Bylo to celé strašně divné.
Bill zíral z okýnka, ale téměř nevnímal, co se za nimi míhalo. Hlavu měl plnou otázek, jež se ale vůbec neodvažoval vyslovit nahlas, aby se náhodou nedozvěděl odpověď, kterou nechtěl slyšet. Jestli měl Tom ve všem, co mu v nemocnici tvrdil, pravdu, pak by nejspíš taky byla pravda to, že si chce vzít za manželku tu štětku, co mu tak drze tvrdila, že s Tomem chodí a budou se brát. To přece není možné. Vždyť Tom je jeho! Už od čtrnácti let jsou spolu jako pár, a i když to před lidmi ve svém okolí pečlivě skrývají, je to nezpochybnitelné. Ano, Tom sice před Géčky a Andym předstírá, že má vztah s nějakou vdanou paničkou z vedlejší vesnice, ale to je jen krycí příběh, aby nikomu nebylo divné, že se s žádnou holkou neukazuje na veřejnosti. Sexy vdaná matka dvou dětí, kterou si společně vymysleli, byla tou nejlepší volbou, aby jim kluci dali pokoj. Před matkou už to sice bylo horší, ale ta zatím po vnoučatech netoužila, takže jí Tomovy vztahy byly celkem lhostejné. U Billa si všichni z rodiny a kamarádi zvykli, že čeká, až potká tu pravou, což všem neustále připomínal, aby měl pokoj od zvědavých otázek.
Jenže teď je někde na druhém konci světa a nic z toho, na co byl zvyklý, už asi neplatí. Jeho Tom mluví anglicky líp než učitelka na gymplu, bydlí ve městě, o kterém si Bill nikdy nemyslel, že se do něj vůbec kdy podívá, natož aby tu žil, je potetovaný, všiml si, že i svalnatější, a bůhvíco se ještě všechno dozví, až dorazí na adresu, kterou Tom nadiktoval přičmoudlému řidiči žlutého taxíku. Tohle všechno bylo jako zatracená noční můra.
Když Bill nic neříkal a dál zaraženě zíral z okýnka, Tom vytáhl mobil a zkontroloval, jestli mu Ria náhodou mezitím nevolala. Nic. Musela být příšerně uražená. Doufal, že bude doma a tam jí to nedorozumění nějak vysvětlí, ale upřímně… nevěděl jak. Ten Bill, co seděl vedle něj a nejspíš nevědomky tvrdě mačkal jeho zpocenou ruku, je jiný než ten, kterému o půlnoci oznámili svoje zasnoubení. Tom si teď nebyl vůbec jistý tím, co se honí jeho hlavou, a už vůbec nemohl odhadnout, jak bude reagovat na všechno další, co se o jejich zdejším životě dozví. Podle toho, co pochopil z těch pár vět, které o svém domnělém životě v Německu Bill prozradil, bylo víceméně jasné, že nemá ponětí o tom, jak moc je slavný. Tom děkoval bohu, že fanynky zatím neobjevily jejich dům, kam se před pár měsíci přestěhovali, a že nebudou stát před bránou a čekat na jejich podpis nebo úsměv. V LA to sice už nebylo na denním pořádku jako doma v Německu, ale občas se něco takového stalo a on chtěl Billa na ten šok připravit pomalu.
Taxi zastavilo před jejich domem a Tom se probral ze zamyšlení. Mrkl na taxametr, podal řidiči svou zlatou kartu, řekl mu cifru navýšenou o povinné patnáctiprocentní dýško a čekal, až mu řidič kartu vrátí. Všiml si Billova překvapeného pohledu, když zasouval svou zlatou kartu zpátky do peněženky plné dolarů, ale rozhodl se věci nekomplikovat a rychle vystoupit. Na řeči bude dost času doma.
Vylezl na ulici, oběhl taxi, aby Billovi pomohl ven. Krční límec a bandáž žeber ho dělala téměř ztuhlým, takže chvilku trvalo, než se jeho dvojče z auta dostalo. Taxikář zahlaholil díky a pozdrav s typickým mexikánským akcentem, zručně otočil auto a během chvilky po něm na silnici zbyl jen zvířený prach. Bill se rozhlížel kolem sebe. Už Tomovi nepřipadal tak vyjukaný, jako když vyjeli z nemocnice, teď ze svého dvojčete cítil spíš ostražitost a nedůvěru.
„Tak jsme doma,“ spíš zamumlal, nesměle vzal Billa kolem pasu a pomalu ho vedl směrem k jejich domovu.
autor: Janule
betaread: Allka
díky za kapitolu 🙂
děkujii:) moc jsem se celý týden těšila 😀
Chudinka Bill 🙁
Tohohle Billa nepřestanu litovat snad nikdy, protože není nic horšího, než když se člověk probudí a pamatuje si svůj dosavadní život naprosto jinak. Ono se to ještě dá snést s někým milujícím po svém boku, ale až Bill skutečně zjistí, že je Tom zasnoubený s Riou a oni dva spolu nikdy pár netvořili..tak se trošku bojím, aby se nám nezhroutil. Je opravdu v šílené situaci a na jeho místě bych se opravdu NIKDY nechtěla ocitnout. A ještě když ani nikomu anglicky mluvícímu nerozumí. 🙁
Nezbyde mi nic jiného, než doufat, že se Billovi velice brzy podaří získat Tomovo srdce a hlavně že nějakým zázrakem zjistí, jak to, že si svůj život pamatuje jinak. Nepsal si náhodou původní Bill třeba nějaký deník? 😀 Pomocí něhož by se tak mohl dopátrat, k čemu došlo? Žít v nevědomosti a zmatení je snad to nejhorší. No, hold budu muset tyhle bolestivé díly z LA asi přežít, nic jiného mi nezbyde! 🙂 Ještě že díky klukům v Magdeburku se u povídky směju! 🙂
Moc děkuji za další báječný, i když pro mě bolestivý, díl! 🙂
Tak to je zase spousta nových informací… Takže Tom si myslí, že Bill s ním žadný fyzický kontakt od té doby mít nechtěl? A pobavil mě Tomův názor na Billovu potetovanou ruku. Hlavně když jsem dnes u Evule v tom nejnovějším rozhovoru četla, že je to Tomovo nejoblíbenější tetování na Billovi :DDD
No a Bill konečně pochopil, že nejde o žádný vtip…tak ještě, že předtím stihl Toma políbit na tom jeho erotogenním místě…vypadá to, že tím s Tomem docela otřásl 😀 Ale začíná mu docházet pravda o Rie… 🙁
Tak už se těším na příští týden na novinky z Loitsche 🙂
Tohto Billa je mi neuveriteľne ľúto. Hodený do neznámeho a poriadne odlišného prostredia, pričom absolútne netuší, ako sa tam dostal. A pomaly si začína uvedomovať, že všetko je realita (hlavne to s Riou) a aj si myslieť, že možno fakt stratil pamäť.
A Tomove úvahy o Billových tetovaniach ma pobavili 🙂 No a to, že od incidentu s bozkom v 14 (ktorý vyzerá, že bol práve ten prelomový a od ktorého sa začali rozvíjať dva odlišné svety) sa Bill vyhýbal kontaktu s Tomom? Zaujímavé, i keď pochopiteľné, ak bola Tomova reakcia vážne také rázne odmietnutie, ako spomínal.
Som neuveriteľne zvedavá, ako sa toto bude ďalej vyvíjať.
Ďakujem za časť.
[4]: 😀 Hele, víš, co je zajímavý? Já když ten rozhovor četla, tak jsem tuhle otázku nějakým záhadným způsobem přeskočila 😀 Vůbec jsem si jí nevšimla… a to ani poté, co jsem si přečetla první komentář, kterej tu odpověď citoval… sice jsem nechápala, o čem ta holka v komentáři mluví, a i jsem se podívala zpátky na ten rozhovor, a přesto jsem si toho nevšimla.. chápeš to? 😀 Já ne. 😀 Možná kdybych si toho všimla, přepsala bych to 😀 Takhle nám to tam hezky zůstalo, protože mně se to tetování skutečně hodně nelíbí. Asi to tak mělo bejt. 🙂
Jsem zvědava jak se bude chovat Bill a Tom k sobě a jak se Bill popere s tím co jej čeká.
To hnusné tetovanie na ruke je nič oproti tomu, že tento Bill prišiel o to najcennejšie vo svojom živote 🙁 Bolo mi tak strašne ľúto, keď si začal uvedomovať, že to asi nebude žart…
Ten bozk, taký bezprostredný možno v Tomovi naštartuje tie city, ktoré zdá sa zadupal niekam tak hlboko, že na ne už aj zabudol… ako mohol:(
Strašne dúfam, že sa tie paralelné svety nejakým zázrakom spoja a zlúčia aby zostali všetci šťastní:( zatiaľ je to dosť smutné.
Ďakujem za kapitolu a netrpezlivo čakám na ďalšiu.
[6]:Ja som si pri tom rozhovore pomyslela, že tetovanie na ruke Tom zaradil medzi najobľúbenejšie preto, lebo mu ho ľudia skritizovali asi najviac a chcel Billovi urobiť radosť. Neviem si predstaviť, že by sa mu naozaj mohlo páčiť.
[9]: A mě se třeba docela líbí, opravdu. Nelíbí se mi ten boxer, navíc na tom místě, kde ho má, se podle mě opravdu nehodí.
Ale ta ruka je pěkná, přijde mi to docela originální. Prostě se mi to na něm líbí, sedí to k němu 🙂
[6]: A mě právě napadlo, že to spíš vyjadřuje tvůj pohled na věc, protože jinak bys to určitě přepsala, s tou svou snahou, mít všechno co nejreálnější 😀
[10]: ja som tú ruku už videla bez toho vtáka a kvetiny u toho modela ktorý je celý potetovaný, už pred tým a preto mi to originálne nepripadá,http://media-cache-ak0.pinimg.com/736x/ab/dc/32/abdc329a21a720adafabfef1b58da6fd.jpg Bill tam má na môj vkus veľmi hrubé tie kostičky na tak jemnú ruku. Ten boxer… rada by som vedela aký má význam… čo tým chcel vyjadriť… vyzerá dosť inak ako tie ostatné veci, tak akoby tam nepatril. A nepáči sa mi.
Já jsem tou povídkou úplně, ale úplně pohlcená! I když je mi z ní současně hrozně smutno. Tohohle Billa je mi neuvěřitelně líto – sice se ocitnul uprostřed luxusu, ale přišel o lásku a to je milionkrát důležitější 🙁
Ach jo -_- Billy musi byt uplne mimo. No ja bych si ale rychle zvykla 😀 Na Riu teda ne! Tu bych asi zatahala za vlasy… a rikam si… Tom ji miluje? Nebo si ji chce vzit, aby nebyl porad sam, pac nrco citi k nekomu, koho nrmuze mit? Stejne me prekvapuje, ze spolu dvojcata zijou, i kdyz se Bill vyhybal Tomovu Fyzickemu kontaktu. Tak Tome tenhle Bill nema stejnr plany ani ciste umysly:DD kazdopadne jim oboum drzim palce. Aby Bill byl v poradku a otrkal se. Nic s tim uz hold neudela. Nebo najde ve svem pokoji v L.A. ty onizku o cestovani a dojde mu to! :O nevim! :O A pak se vrati. Nebo mu dojde, ze ma penize a slavu, pak zista Toma a vratit se nebude chtit :O a tu knizku spali! 😀 No nevim. Kazdopadne Tome z L.A : drz se!! 😀 A Rio z L.A. VYPADNI ZE SCENY!! 😀 (jeste ze u Dabliku Ria neni) manzelka dvou deti? 😀 Tak to bych nemeckymu Tomovi nesezrala 😀 😀
Dekuju za kapilotu! :3
Moc pěkné. 🙂 Těším se na další díl. Mám takovou teorii, jak to bude asi pokračovat 😛 ale nechám si ji pro sebe a uvidím, zdali to tak bude nebo ne. 🙂
Konečně jsem se i já dostala ke čtení. Musím říct, že psát takhle prakticky 2 povídky v jedné musí být neuvěřitelně těžké. Tenhle Bill vypadá tak neuvěřitelně ztraceně. Je v cizí zemi, na cizím kontinentu, nerozumí jazyku, kterým se tam mluví, tak doufám, že se mu Tom po těch "divných" projevech náklonnosti nezačne stranit, protože to by Bill ztracen už úplně a odkázán sám na sebe. Neumím si představit, co bude třeba v příštím díle, nebo v tom dalším, ale spíš bych chtěla do budoucna vědět, jestli se oba Billové svým Tomům svěří, co je špatně, jestli se americký Tom nakonec do německého Billa zamiluje a Riu opustí, a jestli se Billové vrátí do svých životů a nezůstanou viset v těch paralelních. Děkuji za díl i za ty předešlé. 🙂
A stale mi je Billouska lito. Nedovedu si predstavit jak mu muze byt. Jeste ze to mohou svest na vypadek pameti, ale i tak to musi byt strasny. Bill si nespis nevzpomene na nic, coz bude a jeste ke vsemu nema Toma.
Hehe, ale stale doufam ze to tenhle Bill prevrati a svede Tomika. bude slavnej a bude stastnej. Myslim ze po slave touzil i tenhle Bill.