autor: Muckátko :o*
Bill se čelem opíral o okno v autě, občas zaskučel, vrtěl se posledních několik hodin téměř bez ustání a jako malé dítě se pořád vyptával, kdy už budou na místě, protože si nemyslel, že zvládne další čas ve stejné poloze. Jeho záda byla ztuhlá, do nohou se mu pomalu dávala křeč a všeobecně se neuvěřitelně nudil. Baterka v iPodu se vybila po 4 hodinách cesty, jelikož ji neměl plně nabitou, a navíc poslouchal celou cestu. Po vytáhnutí sluchátek z uší byl nucen poslouchat všemožné slátaniny, které běžely v rádiu, a když se dostali do oblasti, kde signál slábl, až se ztratil úplně a z rádia se ozývalo jen chrčení, přepnul Gordon rádio na přehrávání CD, na kterém však byly Gordonovy oblíbené písně.
„Jak dlouho ještě?“ naklonil se Bill do mezery mezi předními sedadly a čekal na odpověď.
„Podle navigace bychom měli během několika minut dojet do Schallbachu a projet ho až na konec k tomu domu,“ odpověděl Gordon.
„To doufám ne!“ zděsil se Bill.
„Osm hodin v autě ti ještě nestačilo? Chceš jet dál?“ zeptala se Simone šťouravě, protože oba věděli, že Bill byl ten, kdo kňoural nejvíce, že v tom autě brzy umře.
„Ne, ale nevidíte, kam jsme se dostali? Koukněte na to! Jako bychom se s každým kilometrem vrátili o několik století zpátky,“ děsil se Bill, když už hodnou chvíli projížděli téměř liduprázdnými vesnicemi, které mnohdy tvořilo stěží 5 domů. Všude byly jen pole a lesy. Většina z domů byla rozpadlá, omítka opadaná, díry ve střeše a vše vypadalo celkově sešle. Nějak takhle si Bill představoval konec světa.
„Co jsi čekal, Bille? Drahou vilovou čtvrť, kde ta největší a nejhonosnější vila bude patřit nám?“
„Tak trochu?“ ušklíbl se Bill.
„Až takhle pohádkové to být nemůže,“ zavrtěla Simone hlavou. „Jsme tady,“ broukla, když minuli ceduli ‚Schallbach‘ označující začátek vesnice, kam mířili.
Bill se napřímil a zadíval se z okna. Bohužel nebylo nic k vidění, protože tahle vesnice byla naprosto totožná se všemi, které dosud po cestě minuli.
„No, Alláh k nám buď milostivý,“ pronesl s obavou v hlase.
Když považoval věc za hodně zlou, už se neobtěžoval obracet na boha, aby jim pomáhal. Z legrace přesídlil na islám, aby tomu dodal na dramatičnosti. Simone se jako vždy uchechtla, aby skryla svou rozpačitost nad místem, kde měli strávit nějaký čas.
„Bezva. Signál budeme muset asi chytat na nějakém stromě, abychom se někam dovolali, pochybuju, že ví, co znamená slovo wi-fi, a moc bych se nedivil, kdyby v támhleté sámošce z roku raz dva ještě platili markama,“ odfrkl si Bill, když míjeli podlouhlý chátrající dům, který měl představovat obchod. „Jste si jistí, že jsme ještě pořád v Německu?“ dodal řečnicky a zabořil tělo do sedadla, aby se už nemusel dívat ven.
„Myslím, že jedeme špatně. Za pár metrů má ta vesnice končit a ten dům nikde,“ podotkl Gordon, když odstavil auto ke kraji silnice a zapnul výstražné zařízení pro ostatní účastníky silničního provozu. Vyndal navigaci z držadla a začal v ní něco klikat.
„Podle navigace by ten dům měl stát někde tady,“ řekl a podíval se z okénka skrz přední sklo i přes sklo spolujezdce, ale žádný dům neviděl.
„Možná je to dům, který se ti ukáže jen v určitou denní dobu, a když to prošvihneš, už ho nenajdeš,“ ucedil Bill.
„Nebuď kousavý, Bille,“ napomenula jej Simone. Vnitřkem auta se rozeznělo vyzvánění mobilu. Simone rychle sáhla do kabelky, kterou měla na klíně, a našla svůj telefon. „To je Müller,“ řekla předtím, než hovor přijala.
„Dobrý den, pane Müllere,“ pozdravila jej.
„Dobrý den, paní Trümperová, podle našeho posledního hovoru jsem odhadl, že už byste měli být pomalu na místě a uvědomil jsem si, že byste možná mohli mít problém ten dům najít, protože je od ostatních domů ve vesnici poněkud odstrčený.“
„To máte pravdu. Stojíme u krajnice v Schallbachu a podle navigace bychom měli být pár metrů od domu, ale zároveň vidíme ceduli konec vesnice.“
„Pokud jste za kostelem odbočili doleva, měli jste po pár metrech minout jedno opuštěné stavení a sochu svátého Viléma.“
„Oh uhm.“ Simone rychle přikryla sluchátko a nahnula se ke svému manželovi. „Minuli jsme nějakého svatého Viléma?“ pošeptala.
„Co já vím. Nejsem věřící,“ zabručel Gordon. Simone protočila očima a sundala ruku ze sluchátka.
„Ano tu sochu jsme minuli,“ zkřivila obličej, stydíc se za lež. Teď to nechá být a pak tu sochu pojedou hledat.
„Několik metrů za ní je odbočka doleva. Je to spíš taková úzká lesní cesta. Není nijak označená, takže se vám možná ani neukazuje v navigaci.“
„Dobře. Děkujeme za pomoc. Za chvíli bychom měli být u vás. Na shledanou,“ rozloučila se Simone a hovor ukončila.
„Fajn. Otoč auto. Na Viléma kašleme. Musíme se dívat po pravé straně a hledat lesní cestu,“ vydechla Simone a strčila mobil do tašky. Gordon zanadával a v místě, kde nebyl příkop příliš hluboký, se otočil a krokem se vracel zpět do vesnice. Po pár metrech opravdu našli úzký sjezd z hlavní silnice.
„Jestli nějak poškodím podvozek, tak to tomu Müllerovi naúčtuju,“ vrčel Gordon, když s nimi auto na kamenité a nerovné cestě házelo ze strany na stranu, a občas cítili, jak je do nohou přes podlahu bouchla nějaká zbloudilá větev.
Simone se snažila na obranu říct alespoň fakt, že má dům alespoň klid a soukromí, ale pravděpodobně by se nesetkala s pochopením. Stromy, keře a houští kolem nich pomalu řídly, dokud se neztratily úplně. Na neudržovanou lesní cestu navázala písčitá. Gordon zpomalil, aby auto neodřel o kovové sloupky, které držely plot a na kterých byla zavěšena vysoká kovová brána s různým zdobením. Čas se na ní ale očividně podepsal, protože byly některé ozdoby ulomené, na některých místech zrezivělé nebo pokryté lišejníky a mechem. Díky tomu, že byla v domě očekávána návštěva, byla brána otevřená dokořán. Jindy byla zamknuta pomocí mohutného tlustého řetězu, na kterém visel velký kovový zámek.
„Děsivý,“ vydechl Bill a zvedal bradu nahoru, aby viděl až na samý vrchol brány, kde se dvě křídla sbíhala do jednoho špičatého vršku.
Gordon překonal několik metrů a parkoval vedle nablýskaného firemního auta právníka Müllera, který postával opodál a čekal na ně. Po vypnutí motoru se z auta pomalu jeden po druhém začali soukat Gordon, za ním Simone a nakonec Bill. Všichni sténali kvůli ztuhlým kostem a bolavým zádům.
„Dobrý den,“ pozdravil Alfred Müller a přešel k rodině. „My se ještě neznáme. Jsem Alfred Müller a pracuji jako právník pro kancelář Lenz&Müller,“ představil se Gordonovi a potřásl si s ním rukou.
„Dobrý den. Gordon Trümper. Těší mě,“ odpověděl mu, a když zpozoroval, že jsou všichni členové rodiny venku z auta, namířil na auto klíčem a na dálku jej zamknul. Kufry nechali prozatím uvnitř. Potřebovali si chvíli oddychnout.
„Měli jste příjemnou cestu?“ zeptal se slušně Alfred.
„Ano. Jen byla příliš dlouhá,“ připustila Simone.
„To chápu. Pojďme tedy nejdříve dovnitř. Kuchařka Birgit byla tak laskavá a připravila pro vás malé občerstvení. Probereme nejdříve nějaké drobnosti uvnitř, a jakmile si trochu odpočinete, ukážu vám dům a pozemky,“ usmál se Alfred a rukou, ve které svíral hnědou papírovou složku, ukázal na pootevřené dveře od domu.
„Tohle si nenecháme, že ne,“ zakňučel Bill tiše blízko Simone.
„Teď ne, Bille,“ odbyla syna a podívala se na dům, který jí trochu naháněl strach svojí rozlehlostí.
„Jen dál,“ popohnal je právník a zavřel za nimi domovní dveře. Ocitli se v kulaté hale, ve které se nacházelo jen množství polstrovaných lavic u zdí, věšáky na kabáty, botníky a stojany na deštníky. Na zdech visely obrazy ve velkých pozlacených rámech a ze stropu byl spuštěn veliký lustr, který osvětloval místnost za tmy.
„Chodbou vpravo a prvními dveřmi doprava. Tam se nachází salonek,“ instruoval trojici a naváděl je. Gordon se zastavil u prahu a gentlemansky dovnitř pustit svoji manželku, a nakonec počkal, dokud do salonku nevstoupí i Bill. Právník dal přednost jemu, proto vešel dovnitř jako třetí.
„Posaďte se, prosím a nabídněte si cokoli, na co máte chuť. Dojdu pro služebnictvo,“ oznámil jim a ze salonku zase kvapně zmizel.
Bill se prudce otočil na Simone, která se usazovala na pohovku a nalévala si do šálku horkou kávu.
„Padáme odsud! Vždyť je to tady jako z hororu!“ vypískl Bill dramaticky a nemohl pochopit, jak mohla Simone jen tak klidně sedět a srkat kávu, ve které klidně mohl být nějaký jed.
„Bille, jsem opravdu příliš unavená na to, abych se starala o strašidla,“ zamumlala Simone a kávu si trochu přisladila, protože byla hodně silná. Gordon se posadil vedle své manželky a strčil si do úst jednu z jednohubek.
„Blé! Česneková,“ zašklebil se Gordon, protože česnek moc nemusel. Bill vykulil oči.
„Chrání se tady před upíry?“ vydechl naprosto vážně a Simone mu věnovala otrávený pohled.
„Takže dovolte mi, abych vám představil pomocníky, kteří byli paní Alindě nápomocni. Pan Set, paní Elenor a paní Birgit.“
„Slečna Birgit,“ zavrčela žena nevrle.
„Omlouvám se. Slečna Birgit,“ opravil se, ale zachoval si profesionální tvář. Simone s Gordonem vstali, aby si se všemi alespoň ze slušnosti podali ruce. V ten okamžik se však k příchozím otočil Bill s nepříliš přátelským výrazem. V tu ránu se k němu stočily pohledy všech třech příchozích. Právník si toho všiml a trochu se zamračil.
„Tohle je Simone a Gordon Trümperovi. Paní Simone je dědičkou tohoto domu a tohle je jejich syn Bill, nemýlím-li se,“ podíval se na Billa, který jen krátce přikývl hlavou.
„Dobrý den, těší nás,“ usmála se Simone vlídně a natáhla ruku k Setovi, který si jí vůbec nevšiml. Stejně jako dvě ženy vedle něj upíral pohled na mladého kluka, který stál uprostřed salonku s rukama trucovitě založenýma na hrudi. Vzduch v místnosti se naplnil napětím, trapným tichem a rozpačitostí. Nikdo z přítomných nechápal, proč si služebnictvo Billa prohlíží takovým způsobem. Bill se podíval na svoje rodiče, na právníka a pak se podíval po svém oblečení, protože si nemyslel, že by byl někde špinavý. Pohledy všech byly normální, ale od těch tří pálily a bodaly. Billovi se začínalo dělat lehce nevolno.
„Nechci být drzý, ale je neslušné na někoho takhle zírat,“ pronesl do tíživého ticha a všechny tři osoby probral z podivné letargie.
„Uhm, co kdybychom se posadili?“ navrhl právník a sám udělal krok ke křeslu. Byl rád, že Simone spustila ruku, které nebyl pozdrav opětován, a s Gordonem se posadili na pohovku. Set a Birgit se posadili na menší gaučík a poslední volné křeslo obsadila Elenor.
„Vy se neposadíte, Bille?“ zeptal se právník posledního člověka, který neseděl.
„Já raději postojím. Támhle,“ hodil hlavou k nízké komodě, o kterou se opřel. Do obličeje viděl jen Simone a Gordonovi. Jinak k němu byli všichni zády.
Přivřel víčka, když se Birgit a Set okatě otočili a Billa si znovu změřili. Elenor si všimla pohybu zbylých dvou kolegů, a proto je napodobila. Bill se postavil do bojovné pozice a hodlal něco znovu říct, ale všichni tři se jako mávnutím kouzelného proutku otočili zpět. Vypadalo to, jako by se chtěli ujistit, že tam jen stojí a nikde nešňupe.
„Dobře, takže jak už jsem řekl, paní Trümperová je poslední přímou příbuznou paní Alindy Kaulitzové a tím je jediným dědicem nemovitosti. Teď se momentálně nacházíme ve východním křídle sídla. Je tu také západní křídlo a…“ Alfred byl přerušen.
„Do západního křídla nikdo nechodí!“ vložil se do konverzace Set velmi tvrdým hlasem. Všem bylo jasné, že to nebyla tak úplně obyčejná informace jako spíše rozkaz, aby se nikdo z nich neopovažoval do západního křídla vstoupit. Právník se podíval na muže, který mu vrátil velmi přísný pohled.
„Ano, tedy, západní křídlo není už dlouhou dobu obývané a chátrá. Co se týče prohlídky domu, k té se dostaneme až později. Rád bych přešel k věci, kvůli které tu teď sedíme všichni pohromadě. Jelikož je teď prakticky zaměstnavatelem paní Trümperová, má právo rozhodnout o dalším vývoji pracovního poměru, který je založen pouze na ústní domluvě. Neexistuje tedy žádný oficiální právní dokument, který by obě strany zavazoval k řádnému ukončení pracovní smlouvy,“ uvedl právník a nahlížel přitom do svých materiálů.
„Zůstaneme tady,“ rozhodla Birgit, jako by snad ona byla paní domu. Téměř všichni přítomní k ní zvedli pohled plný zmatení.
„Slečno Birgit, toto rozhodnutí připadá paní Trümperové,“ upozornil ji právník a začínal být těmi třemi opravdu otrávený. Nejenže se chovali jako by zamrzli v čase, ale také byli neuvěřitelně nesympatičtí, čehož si samozřejmě všimli i Trümperovi.
„Vy nám asi nerozumíte. My tu musíme zůstat,“ přiklonil se Set k tvrzení služky a podíval se právníkovi ostře do očí. Alfred se nadechl a v duchu napočítal do tří.
„Mám tu kopii závěti Alindy Kaulitzové a není tu žádná zmínka o tom, že by si snad přála, abyste tu přebývali i po její smrti. Zároveň je dům vložen do dědického řízení bez věcného břemena,“ argumentoval Alfred dalšími právnickými termíny.
„Uhm promiňte, že vám do toho zasahuji,“ zasáhla Simone. Čtyři osoby sedící naproti ní k ní stočily pohledy, z nichž tři byly ohnivé. „Je mi velice líto, ale nemáme finanční prostředky na to, abychom vám platili za pobyt tady. Nejsem zvyklá platit někomu za úklid ani za vaření. Tyhle věci si obstarám sama a v tomhle mě jistě pochopíte. Určitě byste nechtěli platit lidem za to, že bydlí ve vašem domě. S manželem jsme se rozhodli, že dům prodáme, ale než dojde k vyřízení dědictví a než najdeme kupce, budeme potřebovat, aby na dům někdo dohlédl, pokud tu zrovna nebudeme, a tuhle práci svěříme panu Setovi, protože je to muž a kdyby snad nastala nějaká situace, která by potřebovala vyřešit, věříme, že mužská síla bude důraznější než ta ženská. Je mi líto, paní Elenor a slečno Birgit, ale vás dvě budeme muset propustit.“ Těmito slovy vynesla verdikt, o kterém služebnictvo diskutovalo s právníkem, a nebyli schopni se dohodnout.
„Nemusíte mít strach. Mluvil jsem se starostou a ten vám našel práci ve vedlejších vesnicích, kde vám poskytnou vše, na co jste byly zvyklé do teď, takže se nemusíte obávat toho, že nebudete mít kam jít,“ utěšoval je Alfred. Všichni tři vypadali, že jsou s rozhodnutím nové majitelky prozatím spokojeni. Když nemůžou zůstat všichni, bude dobré, když zůstane alespoň jeden.
„Pro dnešek by to bylo z tohoto hlediska vše. Pokud budete souhlasit, provedu vás domem alespoň zevrubně, protože se začíná pomalu šeřit,“ nabídl se Alfred a postavil se. „Jestli si správně pamatuji, veškeré klíče od domu máte vy, Sete, proto vás o ten svazek požádám.“
„Já vás doprovodím,“ zvedl se Set a odešel z místnosti. Rozhodně neměl v úmyslu je spustit z očí. Hlavně toho kluka. Kluka! Už jen to slovo jej pálilo na jazyku.
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 13
Jsem jediná kdo se tak chechtal u Alláha a svatého Viléma? :DDD Já už se vůbec nedivím tomu, jaký je Bill. Oni jsou všichni pěkně povedená rodinka 😀
No ale co mělo služebnictvo proti chudákovi Billovi? Jako první věc která mě napadla, když už je to všechno tak tajemně, že mezi nimi koluje nějaká věštba o neznámém blonďatém klukovi, který přijde na všechna tajemství… (asi jsem moc četla Harryho Pottera 😀 )
Každopádně se moc těším na dalš díl!
Začínajú sa tu diať zaujímavé veci 🙂
Billovo vzývanie Allaha 😀 a ako sa po príchode chcel hneď otočiť a vypadnúť preč. On je fakt podarený prípad. 🙂
No ale inak som strašne zvedavá, čo sa ukrýva v západnom krídle, keď sa Set tak rýchlo ohradzoval, že tam sa nechodí. A hlavne to, čo majú proti Billovi? Prečo naňho tak uprene zízali?
Ďakujem za časť a už teraz sa neviem dočkať pokračovania 🙂
Zeby Bill byl extremne podobny svemu ztracenemu dvojceti, ktere je drzene v zapadnim kridle domu? Vubec bych se nedivila, babka byla vysinuta 😀 😀 a ten Allah me totalne dostal xD Bill je ztresteny pubertak. A cemu se nedivim je pocit, ze se ocitl v hororu. Takovy stary velky dum s desivym sluzebnictvem.
Stale vice tajemny pribeh, dekuji za kapitolu a netrpelive cekam na pokracovani 🙂
[3]: Tahle varianta mě napadla taky, ale Muckátko v úvodním díle psala, že kluci tady nejsou sourozenci…
To by mě zajímalo proč tak koukali na Billa a jestli tam budou bydlet.
Som stále zvedavšia čo sa tam bude diať a čo je s Tomom, keď ho tak utajujú. A prečo sa tak na Billa divne pozerali 🙂
Bill ma s tým svojím otravovaním a vzývaním Alaha naozaj pobavil 🙂 Ďakujem za kapitolu a úplne netrpezlivo čakám na ďalšiu:)
[4]: och, aha xD to je tou mojí pamětí :/ stárnu 🙁 😀
Fajn, díky tomuhle dílu jsem napjatá ještě víc, než jsem byla doposud! 😀
Strašně ráda bych znala odpovědi na veškeré své otázky, ale místo odpovědí se mi dostává jen stále více a více otázek a neodkrytých tajemství! Přemýšlela jsem, co se v tom domě může dít, kde je Tom, kdo je ta další osoba, která tam s nimi žije, proč proboha hledali Alindin deník a proč si všichni chudáka Billa tak prohlíželi? Přiznám se, že hnedka v prvním momentu mě také napadlo, že by mohli být kluci dvojčata, ale hned jsem si vzpomenula, že jsi na začátku psala, že sourozenci nejsou. No a pak mě stejně jako Zuzu napadla nějaká věštba. 😀 Já fakt nevím, nic jiného mě nenapadlo. A proč má Set problém s tím, že je Bill kluk? 😀 Jejdááá, mě z toho přemýšlení snad pukne hlava!
Dlouho jsem už nečetla takhle tajemnou povídku, kde se trochu bojím, ale zároveň jsem natěšená na to, až se všechno dozvím! 🙂
Bill je rozhodně úžasně praštěná osůbka, z některých jeho řečí prostě nemůžu! 🙂 Ani se mu nedivím, že si v tom obrovském domě připadá jako v nějakém hororu. Ještě po tom, co na něj tak všichni nepokrytě civěli. Celkem jej obdivuju, že ty pohledy dokázal snést a ještě se jim snažil nějak říct, ať tak nekoukají. Já bych se na jeho místě strachy rozklepala, že jsou všichni nějací divní a jen co se mi dostanou za záda, tak že se mi pokusí něco udělat.
Uff, nezbývá nic jiného, než si zase počkat na další díl a doufat, že se konečně alespoň něco malinko dozvím! 🙂 Moc děkuji za tuhle netradiční, zvláštní, napínavou a rozhodně originální povídku! 🙂