Two is better than one 15.

Druhý den ráno byl Bill jako duch. Velké kruhy pod očima, které nedokázal zakrýt ani vrstvou make-upu, vlasy jen lehce natupíroval, už jeho hlavu nezdobila obří dikobrazí hříva. Teď opravdu působil jako slečna, která přišla o svého milovaného přítele. On taky o Toma svým způsobem přišel, zdálo se. Jenže taktéž o svou mladší sestru, kterou mu z náruče vytrhla jeho vlastní babička. Celou noc a celý den proplakal, přemýšlel, co má dělat, ale bohužel na nic nepřišel.

Posadil se na své místo. Opět sám. Nikdo na něho nečekal s širokým úsměvem na tváři. Vytáhl si své věci na hodinu a hlavu položil na ruce, které měl složené na lavici. Tom přišel o něco dříve než včera, avšak ne o moc. Černovlásek se ani neobtěžoval zvednout hlavu na právě příchozího. Nechtěl, aby ho tak viděl. I když se už dredovi naskytl pohled na plačícího Billa. A to nejednou

Ke konci obědové přestávky se Bill rozhodl projít se alespoň po chodbě. Nebavilo ho jen tak sedět a zírat před sebe, když si neměl ani skoro s kým popovídat. Respektive ten, se kterým by si povídat chtěl, se nenacházel v místnosti. Nevěděl, kde by Tom mohl být. A ani se jej nepokoušel hledat, protože by to bylo stejně zbytečné, když s ním pořád nemluví. Musel přemýšlet nad tím, jak dostat Rin zpět. Nemohl ji nechat někde samotnou. Adresu měl, alespoň něco. Ale nevěděl, jestli přistoupit na babiččiny požadavky, nebo se jí postavit. Přeci jen, nikdy jí neodmlouval, měl ji rád, ale měl z ní respekt, který z ní vyzařoval už od pohledu. Nechtěl s ní být za zlé.

Rozešel se směrem k ředitelně. Váhal, jestli to má udělat nebo ne. Polovina mu říkala – udělej to, budeš mít klid a Rin zpět, ale ta druhá zase, že se nemá vzdávat a postavit se proti postarší dámě. Už natahoval ruku, že zaklepe, ale vyrušilo jej zvonění. Povzdechl si a otočil se zády ke dveřím. Musí se vrátit. Cestou do třídy jej ale zastavila brunetka, kterou ještě nikdy neviděl.

„Ahoj, ty jsi Bill, že?“ Usmála se. Vypadala mile.
„Umm… jo, jsem. Potřebuješ něco?“
„Tohle ti posílá Tom,“ podala mu malý lístek a zmizela za rohem.

Černovlásek se podivil. Proč mu Tom posílá lístečky a neřekne mu to do očí, když spolu sedí v jedné lavici pár centimetrů od sebe. Rozložil papír, aby si mohl přečíst vzkaz.

‚Přijď po obědové přestávce k zadnímu vchodu. Tom‚

Bill pokrčil rameny, šťastně se usmál a vydal se směrem, kde by se měl nacházet Tom. Že by se mu konečně rozhodl povědět, co se děje a proč se s ním nebaví? Opět měl plnou hlavu myšlenek, tentokrát ohledně osoby mužského pohlaví. Šel rychle, skoro až běžel. Tak moc se na něj těšil, doufal, že všechno bude zase jako dřív.

Zahnul doprava a nacházel se v dlouhé chodbě. Viděl, jak tam někdo stojí opřený o zeď, ale nemohl poznat kdo. Avšak kdo jiný by tam byl než Tom, který ho sem zavolal? Jeho krok pomalu zpomaloval, až se jen tak loudal, protože postava, jež se nacházela u východu, měla do Toma daleko.

„Alexi?“ Zastavil se úplně asi ve tři čtvrtě cesty. Něco bylo špatně. Proč tady nečekal chlapec s copánky?
„Oh, tady jsi. Omlouvám se, že jsem se vydával za Toma, ale potřebuju s tebou… mluvit.“ Zastrčil do kapsy mobilní telefon, odlepil se od stěny a pomalým krokem přecházel k černovláskovi. „Víš, řekl jsem, že počkám, ale… je to už dost dlouho,“ pomalu jej pohladil pravou rukou po líci. Bill nebyl schopen se nějak pohnout, byl jako paralyzovaný. „Bille, jsi tak krásný…“ přiblížil se i obličejem a políbil ho na krku.

Mezitím Tom seděl v lavici a koukal na hodiny. Sekundy utíkaly, minuty taktéž a Bill nikde. Měl tady své věci, takže domů jít nemohl. Asi tři minuty po začátku hodiny ucítil, jak mu v kapse vibruje telefon. Vytáhl jej a rozklikl nově příchozí zprávu.

‚Pomsta je sladká, ne, Tome?‘

Tom musel tuto zprávu přečíst několikrát. Okamžitě věděl, že se jedná o Alexe. Kdysi na střední škole měl Alex dívku, ale ta si nakonec vybrala Toma. Alex to vzal tak, že dred mu ji jednoduše přebral. Ale nebyla to pravda. Ona si vybrala sama.

Okamžitě se omluvil z hodiny a vyběhl ze třídy. Netušil, kudy se vydat, ale nemohl Alexovi Billa nechat. Vždyť on je jen jeho! Ničí jiný.

Alex držel černovláskovy ruce nad hlavou. Bill byl přitisknutý na zeď a slzy mu stékaly po tvářích. Proč? Tohle byla otázka, kterou si pokládal několik posledních hodin. Proč se to všechno děje teď najednou? A proč vůbec? Co komu udělal? Chlapec z vyššího ročníku mladšího hladil druhou rukou po boku pod tričkem a líbal jej.

„Tome,“ hlesl černovlásek mezi vzlyky.
„Tom ti nepomůže,“ usmál se Alex do polibku na krku. „Hodný Bill,“ zasmál se Alex, když zjistil, že se Bill vzdal veškerého cukání a útěku.
„Tome,“ zašeptal znova jeho jméno. Doufal, že mu někdo pomůže. Jakmile se nadechl, že zakřičí, jeho ústa byla zalepena těmi Alexovými.
„Jestli zakřičíš, bude tě to hodně bolet,“ varoval jej starší z chlapců.

Billovi tak nezbývalo nic jiného, než se nechat osahávat a líbat. Naděje přišla, až když uslyšel Tomův hlas volající jeho jméno. Nevěděl, co tím vyhrožováním Alex myslel, ale bylo to teď nebo nikdy.

„Tome!“ zakřičel ze všech sil, které mu ještě zbývaly. Přeci jen nebyl moc vyspaný a Alex jej taktéž vyčerpával. Psychicky.
„Něco jsem ti říkal!“ Rozzlobil se Alex a uštědřil černovláskovi facku. Naneštěstí měl na prstech i prstýnky, kterými odřel černovláskovu tvář tak, že mu začala téct krev a Bill vykřikl bolestí. Pořád slyšel Toma volat své jméno, ale nemohl za ním běžet, i když od něj byl jen několik metrů.
Bill taktéž věděl, že jestli se k němu Tom dostane, bude jenom dobře a zachráněný, i když to asi opravdu bude bolet. Teď se musel rozhodnout. Buď si k sobě Toma zavolá, anebo bude dál muset snášet Alexovy doteky. A vlastně ani netušil, co dál zamýšlí.

Bylo rozhodnuto.

„Tome! Tome! Tome!“ Stále s pláčem volal zoufale jeho jméno. Doufal, že to uslyší. Jestli ne, tak to nedopadne zrovna nejlíp.
„Drž hubu, ti říkám!“ zasyčel Alex a kousl Billa do krku.
„Okamžitě od něj vypadni, Alexi!“ Ozval se celou chodbou hlas, který nepatřil ani Billovi a ani Alexovi.
Bill si úlevně vydechl. Je zachráněný.
„Ale, ale,.. Přišel jsi se podívat, jak si užívám?“ zašklebil se Alex a odstoupil od černovláska. Ten se svezl po zdi dolů.
„Sklapni!“ rozešel se rázným krokem Tom směrem ke dvojici.
„Ale no tak, zpomal, ať si ještě trochu užiju,“ vytáhl černovláska za vlasy zpět nahoru a tvrdě jej políbil. „Tak co, Tome. Jaké to je?“
To už dred nevydržel, rozeběhl se a vší silou Alexe z Billa strhnul. Nejstarší z chlapců skončil na zemi.

„Jsi v pořádku?“ strachoval se Tom o Billa. Jeho strach se zvětšil ještě více, když uviděl Billovu tvář.
„J-Jo,“ přikývl černovlásek a pověsil se Tomovi kolem krku. Držel se ho jako klíště.
„Ještě jsme neskončili, Tome,“ postavil se Alex na nohy a rozešel se k nim.
„Máš pravdu,“ natáhl se rukou a dal mu pěstí do obličeje. „Teď jsme skončili.“ Chytil Billa do náruče a i s ním zamířil ven na parkoviště. Zdálo se mu, že je o dost lehčí, než když jej nesl posledně. Taktéž se mu nelíbily jeho kruhy pod očima, ale nenechal to na sobě znát. Potřeboval mít klid, ale to bohužel teď nešlo.

„Klíče,“ pověděl Tom jedno jediné slovo, když postavil Billa na nohy u černovláskova auta. Ten si hrábl do kapsy u kalhot a vytáhl svazek klíčů a podal je Tomovi. Auto bylo během pár sekund odemknuto a dred pomohl svému kamarádovi do auta na místo spolujezdce.

„Počkej tady, hned přijdu,“ vrátil mu zpět klíče a vydal se do budovy pro jejich věci. Nenechá teď Billa se trápit na nějakých přednáškách. Potřeboval klid. Viděl to na něm. Tomovi docházelo, že to on by mohl být příčina Billova aktuálního vzhledu. Přeci jen jej úplně ignoroval, aniž by mu řekl důvod. Ale jemu ten důvod stačil.

Omluvil oba z vyučování, sbalil psací potřeby, sešity i učebnice, popadl batohy a už se vracel zpět k černovláskovi. Otevřel zadní dveře, kam položil věci, a mezitím si i všiml Billa, jak spí opřený o sedačku. Povzdechl si. ‚Jsi idiot, Tome,‘
Sedl si před volant a nevěděl, kam má jet. K sobě domů ho brát momentálně nechtěl. Takže bylo rozhodnuto. Vzal klíče z černovláskových rukou a nastartoval auto. Pro vyzvednutí Rin ze školky byl ještě čas, tak se s tím ani neobtěžoval a rovnou zamířil ke Kaulitzovým domů.

autor: Kiki