autor: Muckátko :o*
Byla středa a oba Billovi rodiče byli doma. Celý den se probírali dokumenty, které jim tu nechal právník, a probírali celou věc ze všech stran.
Bill vycházel ze svého pokoje. V ruce nesl vytištěné mapy z internetu a opatrně přidržoval v obou rukách svůj laptop, aby mu po cestě neupadl na podlahu.
„Tady jsem vytiskl mapu trasy,“ podal stožek papírů Gordonovi, který si jej překvapeně vzal.
„To je od tebe hezké, Bille, ale budu brát navigaci. Víš, že máma se v mapách neorientuje a já nemám chuť koukat do map, zároveň řídit a bát se, že to někde obrátím na střechu.“
„Já té tvojí navigaci nevěřím ani slovo od té doby, co nám minule poradila ‚Pokud je to možné, odbočte vlevo.‘. A co bylo vlevo? Obří sráz, ze kterého kdybychom spadli, tak to nepřežijeme ani my, ani ta chytrá navigace,“ ušklíbl se a naklonil se mezi oba rodiče. „A tady jsem našel tu vesnici a tady je ten dům. Je to sice jen shora, ale alespoň něco,“ položil laptop na konferenční stolek a zapřel se za pohovkou o opěradlo.
Gordon se Simone se naklonili k obrazovce a přejížděli prstem po dotykové myši, aby si obrázek buď zvětšili, nebo naopak zmenšili, aby viděli polohu domu i v rámci celé vesnice.
„Ono to asi vážně bude celkem velké,“ zakončil jejich virtuální prohlídku Gordon. „I podle těch plánů je to obrovský pozemek,“ ukázal na výtah z katastrálních map.
„Možná proto se Alinda stranila rodině, aby jí nikdo nesáhl na majetek a nechtěl alespoň zlomek toho, co vlastnila, protože ten dům má obrovskou cenu,“ pověděla a znovu jí bylo mdlo, když se podívala na částku, která se pohybovala v řádech milionů.
„Díval jsem se na ty právní záležitosti. Bude se muset v první řadě zaplatit dědická daň, která asi nebude nejnižší vzhledem k tomu, kolik stojí dům a pozemek. Nemáš ani nárok na nějakou slevu, protože nespadáš do kategorie dědiců, kteří mají ze zákona přiřknutou slevu, protože se jedná o manžele, děti a vnuky. Když to dědictví přijmeš, určitě nějaký čas potrvá, než se najde kupec. Je to sice velký dům, nejspíš spousta místa, starožitností a tak dále, ale nachází se v poměrně špatné lokalitě. Budeš muset platit daň z nemovitosti, protože ji budeš mít nějakou dobu ve vlastnictví. Když se kupec najde, vrátí se ti peníze za dědickou daň, ale budeš muset zaplatit daň z převodu nemovitosti novému majiteli, takže si vlastně moc nepomůžeš.“
„Takže by bylo lepší, kdybych to odmítla?“ podívala se Simone na svého manžela. Gordon zavrtěl hlavou.
„To je tvé rozhodnutí. Já ti jen předkládám, co jsem zjistil.“
„Počkej. Není to jen moje rozhodnutí. Jsi můj manžel, takže do toho máš co mluvit, protože když začnu manipulovat s financemi, budu manipulovat s našimi financemi. Ne mými, ale našimi,“ chytla Simone Gordona za ruku.
„Přece státu nenarveme do chřtánu tak drahý dům!“ zděsil se Bill.
„Bille, ty vidíš jen ty peníze, které bychom za prodej toho domu dostali, ale kde vzít ty obrovské částky na zaplacení poplatků, které s tím dědictvím souvisí, to už nám neřekneš, co?“
„Mami, ty poplatky určitě nebudou vyšší než hodnota toho domu. Když to někdo koupí, všechny částky se nám vrátí a ještě nám spousta peněz zůstane. Můžete si přeci vzít půjčku. Oba vyděláváte, takže by vám úvěr určitě dali, když uvidí, že jste schopni ho splácet a nehrozí tady ztráta zaměstnání,“ argumentoval Bill.
„Kdy se z tebe stal odborník na finance?“ zajímal se Gordon.
„Od té doby, co chci mít bohatou mámu,“ vyplázl Bill jazyk. Gordon protočil očima nad zištnými úmysly svého nevlastního syna.
„V první řadě musíme vyřešit ty tři zaměstnance, kteří jsou stále v domě. Ten právník říkal, že byli zvyklí pracovat jen za ubytování, stravu a drobnou částku, která se spíš dá nazvat kapesným než platem,“ podepřela si Simone bradu.
„Za to je ještě dneska někdo ochotný pracovat? Za chléb, vodu a střechu nad hlavou?“ vykulil Bill oči.
„Asi ano. V papírech se píše, že jde o tři postarší osoby, které už nemají žádnou rodinu, tudíž jim tento způsob života zřejmě vyhovoval,“ škubla Simone ramenem.
„Takže příživníci,“ otituloval je Bill hned po svém.
„Starali se o dům a o tetu. Zadarmo tam nebydleli. Chtěla bych vidět tebe, jak uklízíš tak obrovský dům, když nejsi schopný uklidit tu deku, která zase zůstala na křesle,“ zavrčela Simone.
„Přijde mi hloupé je tam nechávat a platit jim tím, že budeme udržovat lednici plnou, aby měli co jíst,“ zauvažoval Gordon.
„Ani mně se to nelíbí. Navíc je neznáme. Byla bych pro ty ženy propustit a toho muže tam zatím nechat jako správce, protože jakmile tohle vyřídíme, těžko tam budeme pobývat, když je to tak daleko. Mohl by být prostředníkem mezi námi a potenciálními kupci, kteří by se na ten dům přijížděli podívat.“ Gordon přikyvoval.
„To zní dobře.“
„Jen… co bude s těmi ženami? Určitě tam bydlely dlouho.“
„To už není naše starost. Nemůžeme je živit pro nic za nic. Tak bohatí zase nejsme a nám zadarmo taky nikdo nic nedá. Bez ohledu na co jsou zvyklé, určitě počítají s tím, že s novým majitelem, přijdou změny, takže se tím netrap.“
Simone se natáhla na stůl a začala sbírat roztahaná lejstra na jednu hromádku. Jakmile papíry srovnala, vložila je do složky.
„Měli bychom začít balit. Ráno musíme vyjet brzy, abychom nepřijeli až na večer,“ zauvažovala.
„Jak moc brzo?“
„Brzo, takže žádné noční vysedávání u televize nebo počítače,“ řekla Simone a podala Billovi jeho laptop. Bill protočil očima a odebíral se do pokoje. „A Bille!“ zavolala Simone ještě. „Sbal si jen to nejnutnější. Jsem si jistá, že v té vesnici nebude třeba někoho oslňovat,“ pozvedla obočí.
„Nikdy nevíš!“ uculil se Bill a podle rozšířeného úsměvu své syna Simone odhadla, kolik věcí s sebou Bill potáhne. Aby s takovou nakonec nevezli jen Billovy kufry.
Snídaně už dávno voněla domem, ale vzhůru byli zatím jen 2 členové rodiny. Zatímco Simone pokládala na stůl poslední části snídaně, Gordon obcházel dům a zabezpečoval jej. Nevěděl, jak dlouho budou pryč, proto uklízel všechny věci, které normálně nechávali venku, a zaklapoval okenice ve sklepě a v garáži. Se sousedy, kteří bydleli kousek od jejich domu, se domluvili, že jim budou vybírat schránku, aby dopisy nevypadávaly ven. Dlouho nevybíraná naplněná schránka je jedním z důkazů, že majitelé domu jsou dlouhou dobu pryč.
Jejich nevýhoda byla, že bydleli až na konci vesnice, kde by se zlodějům podařilo nepozorovaně vniknout do domu a zase pryč.
Simone se zaposlouchala do zvuků v domě, ale žádný pohyb v Billově pokoji nezaznamenala. Povzdychla si, rozvázala si zástěru, kterou měla jen kolem pasu a přehodila ji přes svou židli. Došla chodbou až k Billovu pokoji a tiše otevřela. Vešla dovnitř a drobně se ušklíbla nad jedním velkým a malým kufrem, které ležely připravené u skříně společně s taškou, kterou si její syn zřejmě hodlal vzít do auta.
Trhalo jí srdce, když došla k posteli a viděla, jak klidně její syn dřímá, nevnímajíc ranní rozbřesk za okny. Ležel k ní obličejem, zády k oknu a jeho tvář byla uvolněná. Vypadal pohodlně a zřejmě ještě chycen v hlubokém spánku, nepřipraven se v nejbližší době probudit.
Simone, ačkoli to dávno nedělala, se posadila na okraj matrace a pohladila Billa po rozčepýřených vlasech. Byl to zřejmě jako dotyk motýlích křídel, protože Bill sebou ani podvědomě necuknul.
„Bille? Zlato, je čas vstávat,“ promluvila klidně a promnula synovo pravé rameno, které nebylo celé přikryté.
„Mmmm mmm,“ zamumlal Bill v polospánku a jen sebou lehce zavrtěl.
„Bille, no tak. Brzy musíme vyrazit,“ nasadila Simone normální hlasitost a stáhla ze syna přikrývku, dokud nebyl přikrytý jen do pasu.
„Neeee,“ zakňučel Bill se zavřenými víčky a snažil se nahmatat konec peřiny, aby si ji mohl přitáhnout k tělu. V pokoji bylo šero, proto nedokázal pochopit, co jeho máma blázní.
„Vstávej! Východ slunce na tebe nepočká,“ zahučela Simone a zvedla se z postele, aby do pokoje pustila čerstvý vzduch otevřením okna. „Máš tak akorát čas na obléknutí a snídani. A než odjedeme, ujisti se, že je okno dobře zavřené,“ řekla Simone a otevřela okno dokořán.
„Aahhh,“ vypískl Bill a schoval se pod peřinu, jak jeho odkrytá spánkem horká záda ovanul chladný ranní podzimní větřík.
„Ať už jsi oblečený! Vystydne ti snídaně,“ připomněla mu Simone a z pokoje odešla. Záměrně nechala dveře dokořán, protože věděla, že to Bill nemá rád. I kdyby byl k smrti unavený, vždycky by vstal a dveře zavřel.
„Uuuuch! Nechám si na ty dveře namontovat automatické zavírání!“ zabručel polovinou úst do polštáře. S námahou se přetočil na záda a těžce vydechl. Venku bylo podivně bílo. Nejspíš padala mlha. Nebe bylo šedivé, ale nebyla to ta pravá dešťová šeď.
Bill zatnul břišní svaly a na posteli se posadil. Jak odlepoval záda od matrace, cítil, jak mu přeskakuje každý obratel, dokud mu nekřuplo v bedrech.
„Kruci,“ zamumlal a pohladil si záda, když ucítil to tupé lupnutí jako každé ráno. Zazíval, protřel si oči a shodil bosé nohy na zem. Protáhl si ruce a vstal. Jeden krok-křupnutí, druhý krok-křupnutí. Jeho nárty se uvolnily a znovu si přivykly pohybům při chůzi. Když to občas zaslechl Gordon, dělal si z Billa legrace, že to zní, jako by v pokoji chodil po větvičkách. Bylo to ale jen Billovo přes noc ztuhlé tělo, které vydávalo ty hrozivé zvuky, jako by se rozpadalo.
Sprcha byla rychlá. Tušil, že kdyby rozjímal pod proudem horké vody tak dlouho, jak byl zvyklý, jeho matku by pravděpodobně kleplo. Nevěděl proč, ale pod tekoucí vodou si připadal, jako by uměl vyřešit všechny světové problémy. 90% času zabil přemýšlením a uvažováním a 10% mu stačilo na dokončení hygieny.
Oblékl si čisté prádlo, ponožky, tričko s krátkým rukávem a tmavě modrou teplákovou soupravu s tlustými bílými šňůrkami na stažení gumy v pase a kapuce. Vypadala pohodlně a zároveň i trochu elegantně. Vlasy prohrábl prsty, aby je usměrnil alespoň do jednoho směru, a nechal je přirozeně rozčepýřené, jak s oblibou říkával, když se mu je nechtělo upravovat do nějakého tvaru.
Napůl probuzený došel do kuchyně, kde si ke stolu sedal Gordon, a Simone umývala nádobí, které ušpinila přípravou snídaně. Mohla tu trochu hodit do myčky, ale nechtěla, aby tu špinavé nádobí zůstalo příliš dlouho a začaly se na něm tvořit bakterie nebo podobné věci.
„Dobře, takže teď se rychle nasnídáme, jak opláchnu to nádobí a budeme moct vyrazit,“ vyjmenovávala, jak půjdou činnosti po sobě. Bill si mlčky obložil několik toustů sýrem a zeleninou a mlčky žvýkal, zapíjejíc každé třetí sousto voňavou kávou.
Že bude cesta dlouhá, pravděpodobně pochopili všichni, protože stůl obložený jídlem, po chvilce zel prázdnotou. I Simone, která si obvykle dávala jen určitě množství jídla kvůli váze, která se v jejím věku už těžko udržovala, se nacpala, protože věděla, že oběd takhle za pochodu nebude stát za nic. Lámala si hlavu, jestli neudělala hloupost, že neuvařila do misek nějaký pořádný oběd, ale Gordon ji celý večer přemlouval, aby si šla lehnout a odpočinula si, že se na oběd staví někde po cestě.
V tašce měla jen sáčky se svačinou, které raději stejně přichystala, aby uklidnila sama sebe, že její rodina nebude hladovět.
„Dveře jsou zamknuté?“ zeptala se když doumývala poslední hrníček a podala jej Billovi k utření.
„Jsou. V garáži a ve sklepě jsem zavřel i okenice a věci z venku jsou zamknuté v zahradním domku,“ podal Gordon hlášení.
„Dobře. Bille, ty si dojdi pro své věci a hlavě nezapomeň zavřít to okno,“ převzala si utřený hrníček a uklidila jej. Bill položil utěrku na linku a odešel do svého pokoje vykonat, co se po něm chtělo.
O své vlastní vůli dokonce vytáhl ze zdi i rádio a všechny lampy. Byli zvyklí, že je tu občas zlobila elektřina a často vypadávala, proto si chtěl být jistý, že mu nepopraskají žárovky nebo neshoří rádio. Nakonec to udělal po celém domě, aby třeba nevyhořeli kvůli hloupé televizi. Jediné, co zůstalo zapojené v elektřině, byla lednice a mrazák kvůli jídlu, které by se jinak zkazilo.
Poslední věci, které byly naloženy do auta, byly Billovy kufry.
„Na co táhneš tu deku?“ zeptal se Gordon.
„Abych si cestou ještě zdřímnul?“ opáčil mu a odolal pokušení zaťukat si na čelo. Sychravé ráno, navíc tak brzké probuzení, nikdo nemohl očekávat, že nebude ani trochu mrzutý a nabručený.
Simone se asi pětkrát ujistila, že jsou vchodové dveře opravdu zamknuté a teprve pak došla k autu a nasedla. Zapnula si pás a schovala klíče od domu do své tašky.
„Můžeme vyrazit.“
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 13
Jé, jim to vypravování na cestu ale trvalo, už aby byli tam! A Bill je teda číslo 😀 Ale máme něco společného. Taky dokážu být hodinu ve sprše a rozjímat nad veškerými problémy světa 😀
Opravdu se nemůžu dočkat, až budou v tom domě a rozjede se nějaké to drama (alespoň předpokládám, že to tak bude…)
Bill je teda prípad 😀 Stále rozmýšľa len nad tým, aby bola jeho matka bohatá 😀
A s tou sprchou sme na tom rovnakou, tiež tam dokážem stráviť nekonečne veľa času.
Ale konečne sa vytrepali z domu a vydali sa na cestu.
Ďakujem za časť a teším sa na pokračovanie.
Bill má všechno lehce na háku 😀 taková výprava, jen to čtu a rozhodně se netěším na dovolenou 🙂 Bill mě hrozně baví s tou svou dekou, ale když jí miluješ, není co řešit 😀
Stejně jako Zuzu se opravdu těším na rozjezd, myslím, že až dorazí k tomu domu, všem padne čelist.
Děkuji za kapitolu 🙂
Toľko starostí s dedičstvom:) nakoniec to ani nie je tak jednoduché zbohatnúť:) Som strašne zvedavá ako to dopadne, či si ten dom budú chcieť nechať alebo bude Tom kupec, alebo… ako sa vlastne stretnú… Tých zamestnancov mi je strašne ľúto 🙁
Ďakujem za kapitolu.
Jsem zvědava jak to bude pokračovat.
Tahle povídka je naprosto super.. 🙂 Muckátko, máš můj obdiv, každá povídka, co napíšeš, mě vtáhne a nepustí.. 🙂 Každá je jiná a originální, ale taky zajímavá, skvěle napsaná, z této povídky jsem už na větvi a to je teprve začátek.. 😀 Strašně se těším, až zjistíme, jak bude do příběhu zapadat Tom a vůbec, jak bude celá povídka dál pokračovat.. 🙂 A moc se mi líbí Bill, jak je tady popsaný.. 🙂
A konečně se vyráží na cesty! 🙂 Jsem opravdu strašně moc zvědavá na to, co řeknu na dům, až jej uvidí. Jak si padnou se třemi sloužícími, co se bude dít a jak to nakonec s tím domem dopadne. Nemám ani trochu páru o tom, jak by tohle mohlo pokračovat, ale snad se všechno brzy dozvím. 🙂
Stále taky musím přemýšlet nad Tomem a nad tím, jaká bude jeho role v této povídce. Je to ten čtvrtý člen v Alindině domě nebo ne? Proč o něm nikdo nic neví? Byla bych nejraději, kdybychom se tohle všechno dozvěděli už nejlépe v dalším díle, ale to bych chtěla asi moc, co? 😀
Jinak Bill a jeho deka! 🙂 Přijde mi to úsměvné, protože doma taky tahám deku všude s sebou. Jak je mi zima, hned se do ní balím! Jinak občas jsem se díky Billovi musela zasmát, nemůžu z toho, jak se těší na maminčiny zděděné peníze! 😀
Moc děkuji za další díl a těším se na pokračování! 🙂
Myslela jsem, že se nikdo nepřipravuje na cesty dýl než já, ale Bill mě trumfnul 😀 To je takový kašpar v tomhle příběhu 😀 Těším se, až dojedou na místo a Bill spustí svoje úžasné komentáře :DDD
Moc děkuju za díl.