Pro Toma opravdu neexistovala žádná jiná možnost. Musel na ten pohřeb jít, a když seděl ve vlaku, byl upřímně rád, že se tak rozhodl. Gustav byl překvapivě chápavý, když ho požádal o pár dní volna, a nyní se těšil na tři odpočinkové dny v domě svých rodičů.
V břiše mu poletovali motýli. Z toho, že je na cestě domů, byl nadšený, a zároveň nervózní. Nebyl tam už od Velikonoc a i tenkrát to bylo jen na pár dní. Opravdu už to bylo víc než půl roku? Neměl příliš času projít se městem, jelikož jeho matka měla všechny dny naplánované. Byl tahán na návštěvu ke všem možným lidem a bylo tam tolik večírků, na kterých byl očekáván, že z města jen sotva cokoliv viděl. Ne že by si myslel, že se od Vánoc tolik změnilo, ale rád se tam jen tak procházel, navštěvoval známá místa a znovu a znovu se s městem seznamoval. Možná, že tentokrát si na to najde čas? Bylo tam minimálně jedno místo, o kterém věděl, že tam musí zajít.
Vyrůstání v Magdeburku bylo okay. Nemohl být tak úplně považován za malé město, takže tam byla pro děti spousta činností. Ale lidé tam měli svůj způsob myšlení, který Tomovi občas připomínal maloměsto. Dokázali být příšerně plní předsudků. Děti to přejímaly od svých rodičů, samozřejmě, takže to tam nebylo vždy jednoduché. Pro někoho, jako byl Tom, který si nepřál zapadnout do žádných stereotypů, to bylo ještě drsnější. Už v brzkém věku se naučil, že může buď podlehnout, anebo bojovat. Vybral si to druhé.
Byla to Tomova neochota přijmout, že si děti dobíraly jiné děti, která mu do života přivedla Billa. Tomovi bylo čtrnáct a už si celkem vysloužil reputaci rváče. Nikdy toho však nezneužil, protože nikdy nechápal, proč by někdo využíval svou sílu k tomu, aby si zvýšil popularitu nebo moc. On nepotřeboval ani jedno. Jeho reputace také znamenala, že ve skutečnosti neměl žádné přátele. Lidé se od něj ze strachu drželi dál.
Byl to jeden z těch dní, kdy všechno šlo proti němu a život ve škole mu cuchal i ty poslední nervy. V tom okamžiku je uviděl. Malou skupinku kluků, nejspíš kolem patnácti nebo šestnácti, kteří měli spadeno na menšího, černovlasého kluka. Tom ho okamžitě poznal, chodili do stejné třídy už od prvního stupně, ale Bill Kaulitz byl celkem samotář stejně jako Tom, takže spolu nikdy nepromluvili ani slovo.
Starší kluci Billa obklopili, vysmívali se mu a strkali do něj. Byli do toho tak zabraní, že si vůbec nevšimli blížícího se Toma. Ne, dokud jim hlasitě nenařídil: ´nechte toho kluka kurva být´, až pak si uvědomili, že byli přistiženi. Hromadně se otočili a nesouhlasně se na něj podívali. Přerušil jim zábavu. Tom nakoukl za tyrany a spatřil, že Bill je držen za paži silným zrzounem. Byli čtyři proti jednomu. Tom neočekával, že by mu drobný černovlásek příliš pomohl. Když zachytil Billův pohled, věděl, že dělá správnou věc. Ten kluk vypadal upřímně vyděšeně a v očích se mu leskly slzy. Vzdychl, opravdu s tím klukem soucítil. Tohle býval i on a bylo jasné, že Bill neměl někoho, jako byl Gordon, kdo by jej naučil, jak si ty tyrany držet od těla dál. Tom se v tom okamžiku rozhodl, že jej to naučí, pokud mu to Bill dovolí.
„Cos to řekl, kluku?“Vyštěkl na něj vysoký blonďák.
Toma nikdy nepřestávalo udivovat, jak pouhé jeho jméno nutilo i starší a daleko větší hluky s hrůzou utíkat. Nebylo to tak, jako by snad někoho zabil. Poslal jen dva nebo tři kluky do nemocnice, a ti si o to vyloženě říkali! Toho dne však byl více než rád, jak přehnaná byla jeho pověst. Znamenalo to, že se s nimi nebude muset rvát. Jednoduše Billa nechali být a otočili se k němu zády. „Fajn, jak myslíš,“ snažil se to blonďák odmávnout, jako by to nic nebylo. „Bavte se tu, holky,“ řekl, poslal Billovi zlomyslný pohled a rozešel se pryč. Tom věděl, že se vrátí, ale aspoň byl Bill pro ten den mimo nebezpečí. Tom se sklonil pro svůj batoh a všiml si, jak se Billovi třesou nohy. Vzhlédl k jeho obličeji a uviděl, jak mu po tvářích tiše stékají černé slzy. Tomovi to lámalo srdce a bez přemýšlení k němu přešel a sevřel ho v náručí.
Bill po jeho doteku ztuhnul, ale místo toho, aby se odtáhl, chytil Toma pevně kolem pasu a rozvzlykal se mu hlasitě do ramene. Tom Billa toho dne doprovodil domů, chtěl se ujistit, že se tam dostane bezpečně. Šli v tichosti, ale Tom po něm sem tam vrhnul pohledem, jen aby se ujistil, že je v pořádku. Bill vypadal hluboce zamyšlený, ale aspoň měl na rtech úsměv. Toma to hřálo u srdce. Před Billovým domem se rozloučili a on už se otáčel k odchodu, když jej Bill popadl za ruku. „Zůstaň,“ prosil, a Tom nedokázal odmítnout. Od toho okamžiku už to nikdy nedokázal, když šlo o Billa. Udělal by pro něj cokoliv.
Od toho dne byli Tom s Billem nerozluční. Dělali spolu úplně všechno a jen vzácně uběhl den, kdy by spolu alespoň nemluvili po telefonu, když už se nesešli osobně. Navzdory jejich rozdílnostem byli dohromady perfektní. Poté už byl život dobrý. Tom už nebyl osamělý, a dokonce i Billovo šikanování ze dne na den skončilo. S Tomem jako jeho ochráncem se jej nikdo neopovážil dotknout.
***
Proč se Bill rozhodl, že už by spolu neměli být, to Tom nevěděl. Strávili spolu úžasný den, poprvé si vyjeli v Tomově nové Corvettě, jedli Billovu oblíbenou zmrzlinu a relaxovali na Tomově oblíbeném místě, kde měli výhled na řeku i město. Dokonce i slunce vykouklo, se slibem, že jaro už je blízko. Byli mladí, bezstarostní, a byli šťastní.
Tom ležel na kapotě svého auta a na chvíli zavřel oči. Když se nad ním náhle něco sklonilo a zastínilo jej, otevřel oči, jen aby pár centimetrů nad sebou spatřil Billovu tvář. Zmátlo jej to, ale Billova reakce ještě víc. Odskočil pryč, jako by se spálil, a odsunul se na druhý konec kapoty.
Proč? Nedokázal se přimět se zeptat, až příliš se bál odpovědi. Možná, že neúmyslně udělal něco příšerného, nebo možná už ho Bill neměl rád. Možná už ho měl plné zuby. Poslední čtyři roky spolu byli prakticky neustále, tak si Bill nejspíš myslel, že už to bylo dostatečně dlouho. Možná zůstával po Tomově boku jen ze soucitu, jelikož byl vždycky samotář. Ale zase, stejně tak i Bill. Tom si vždycky myslel, že se vzájemně svým způsobem doplňovali. Možná, že se mýlil.
Aniž by se pokusil jej zastavit, Tom pouze seděl a díval se, jak Bill odchází od něj a pryč z jeho života. Ani se neohlédl, a to Tomovi zlomilo srdce.
Následující tři měsíce, ty poslední, které kdy musel strávit mezi stěnami bezútěšně střední školy, byly peklo. V žádném případě se nedokázal soustředit na závěrečné zkoušky, když Bill seděl každý den jen pár metrů od něj. Většinu času se na něj díval místo toho, aby věnoval pozornost hodině. To, že Bill se zdál být naprosto schopný předstírat, že se vůbec nic nestalo, štvalo Toma ze všeho nejvíc.
Bylo to lehké rozhodnutí, když si vybral Magdeburk opustit. Nic jej tam nedrželo. Bylo to spíš tak, že všechno na tom městě jej nutilo chtít odejít. V den, kdy odmaturoval, zavolal Georgovi. Znali se z doby, kdy byli děti. Simone a Georgova matka byly dávné kamarádky a Tom trávil většinu svých letních prázdnin u Georga. Byl jedním z mála lidí, které Tom považoval za přátele. Bylo čisté štěstí, že právě potřeboval spolubydlícího. Nikdy tam nebylo lepšího plánu k přestěhování se do Berlína, než ten, že možná bude objeven a udělá díru do světa jako kytarista, ale příliš s tím nepočítal.
Navzdory tomu, že to byl pitomec, Georg byl z nich ten rozumnější a vybral si raději studium, než střídání náhodných zaměstnání jako Tom. Bylo to jen tím, že tam prostě nebyl žádný určitý obor, který by Toma lákal, a stejně tak ani nebyl příliš žhavý vrátit se do školy.
Tom nad tou myšlenkou potřásl hlavou, otevřel oči a vyhlédl z okna na ubíhající krajinu. Brzy bude doma, a zítra Billa uvidí. Pokud se odváží tam jít. Tom už měl s celou tou věcí zaječí úmysly. Nejspíš měl zůstat v Berlíně. Ale byl sobecký, potřeboval Billa vidět. Pokud už kvůli ničemu jinému, tak aby jej zkontroloval a ujistil se, že je okay.
Po krátkých dvou hodinách od nastoupení do vlaku v Berlíně se Tom ocitl na nádraží v Magdeburku s taškou v ruce a hledal známou tvář. Simone se široce usmívala, když kráčela směrem k němu, a Tomovi v tu chvíli došlo, jak moc mu jeho matka chyběla. Roztáhla ruce a on se musel usmát, když se k ní naklonil, aby ji sevřel v pevném objetí. Ta cesta stála za všechen ten stres a obavy, když obdržel takové uvítací objetí. Objímání bylo Simoninou specialitou. Krátká cesta domů rychle uběhla, zatímco jej Simone informovala o všem, co se událo od jeho poslední návštěvy. Nepřestala mluvit, ani když dorazili domů, zatímco jej hnala do kuchyně, kde Gordon připravoval večeři. Při večeři doháněli ztracený čas a Tom se cítil uvolněněji než za hodně dlouhou dobu. Cesta domů bylo přesně to, co potřeboval.
K Tomově úlevě se jeho rodiče během večeře jen sotva zmínili o pohřbu či o Kaulitzových. Byl pouze informován, že pohřeb začne ve dvanáct, a to bylo vše. Zběžně se zeptal, jestli mají v plánu jít, a díval se, jak si spolu vyměnili krátký pohled, než Simone zavrtěla hlavou. Nebyl nijak zvlášť překvapený. Simone nesnášela pohřby stejně tak moc jako Tom, a Gordon Jörga vůbec neznal. Byl však trochu zklamaný, hodila by se mu podpora.
„Včera jsem viděl Billa,“ řekl Gordon náhle a jeho oči se přesunuly ke kuchyni, jako by nechtěl, aby jej Simone slyšela. Tom nic neřekl, jen pevněji sevřel zábradlí a naklonil hlavu. Proč mu tohle říkal? „Stál venku, když jsem přijel domů z práce a já myslel, že možná hledá tebe,“ pokračoval Gordon. Lehce se zamračil a pokračoval. „Na tebe se ale nezeptal a já si pomyslel, že je to trochu zvláštní, než jsem nad tím pořádně zauvažoval.“ Nyní vypadal upřímně ustaraně a Tomovi jej bylo líto. Neměl odpovědi, které jeho otec hledal. Překvapivě se nezeptal, proč k nim Bill přestal přicházet nebo proč o něm Tom přestal mluvit. Ne, vůbec na nic se nezeptal. Zdálo se, že se zcela odklonil od toho, co chtěl původně říct. Namísto toho prohlásil, „Vypadal naprosto bezmocně.“
To bylo to, co Toma konečně přimělo sesunout se na schody, nohy už jej dál odmítaly nést. Vložil si hlavu do dlaní a apaticky zíral na svá chodidla. Potřeboval, aby byl Bill šťastný. Tohle jej jen nutilo cítit se ještě mizerněji. Kam tím jeho otec mířil?
V Tomově mysli nebylo pochyb, že by to na sebe v mžiku vzal, kdyby to tak Bill chtěl. Ale Bill dal jasně najevo, že nechce, a když ho Bill kolem sebe nechtěl, nebylo tam upřímně nic, co by s tím mohl udělat. Vzdychl, zvedl se na nohy a poslal svému otci poražený pohled. „Kdybych mohl, tak bych to udělal, tati. Ale on to ode mě nechce.“ Pak se vyšoural posledních několik schodů. Už teď věděl, že usínání nebude příliš jednoduché.
tyjo dela si ze me ten Tom legraci, sup, sup! utikej za Billem ty osle!