Desatero mého já

autor: Velvet Tears

Zdravím všechny čtenáře a čtenářky. Především bych vám chtěla poděkovat za všechny komentáře, které jste zanechali u Dark Side of the Sun and Light Side of the Dark. Podle mě ta povídka nebyla bůhvíjaký zázrak, a proto jsem tak vděčná za vaše komentáře. Přináším vám tentokrát jednodílku, kterou jsem začala psát ve škole a večer jsem ji dokončila. Je to inspirované mnou, ale spousta prvků je vymyšlených. Doufám, že se na mě nenaštve Sayurii, když prozradím, že spolu píšeme dva příběhy, z toho jednu jednodílku. Bude to sice trvat, ale jednou se dočkáte 😀 Za krásnou fotečku k příběhu vděčím taky Sayurii, která ji ochotně šla udělat, hned jak jsem ji o to požádala. Takže děkuji Say 🙂

Jsem Bill Kaulitz, obyčejný kluk z města, žijící v obyčejném panelovém domě, s neobyčejným vzhledem. Možná příliš citlivý, možná příliš bezcitný. Každý má o mně názor. Já mám pravdu. Jsem obyčejný člověk, který chce žít, ale… Jsem jenom osoba, kus těla, které chce být občas pohlazeno, obejmuto. Od něho… Jenom obyčejný člověk, který chce být milován, ale není i přesto, že já bych jemu dal ze sebe to poslední. On… je jako já, je moje polovina, která mi schází, i když je tak blízko. On… nic neví a nebude vědět. Možná až dopíšu tohle mé desatero. Je to to, co jsem já. Je to můj nesmyslný život a o mé nepochopené existenci.

1. Slzy

Slzy, pláč, brek…, příliš mnoho slov pro jedno vyjádření pocitu. Když se směji, pláču, protože jsem šťastný. K tomu snad není co dodat, ale takových chvil jsem v životě zažil tak málo. Proto si jich tak vážím. Nejčastěji se směju s ním, on mě tak rád rozesmíval.

Právě teď se taky směju. Ale je třeba se posunout dál. K pláči… ze smutku. Pokud pláčete často, můžou to být deprese. A já je mám, často. Patří to už ke mně. Ty chvíle když sedím bezmocně na koberci ve svém pokoji a pláču, bych nejraději vymazal ze své paměti. Když sedím na kraji vany a v ruce držím žiletku.

Nakonec pak sedím tady a ruce jsou nepoškozené. Stále žiju. Při pohledu na ten kus kovu se vždy rozbrečím ještě víc. Může za to celý můj život. Moje rodina, jako na tisíc malých kousků ze skla rozbitá. Moje dětství bez otce, který by tě kdykoliv pohladil něžně po vlasech anebo uklidnil, když pláčeš kvůli rozbitému autíčku. V mém případě to byla odtržená hlava od panenky Barbie. Otec mi chybí, ale vím, že je to hajzl zahleděný do sebe.

Dětství bez přátel a odstrčený na konci hřiště. Smutně pozorující děti, které šťastně vykřikují a pobíhají všude kolem. Proč se se mnou nechtějí bavit? I můj vlastní bratr, dvojče… raději si hrál s nimi, než se mnou. Proč? Protože jsem na sobě měl růžovou načechranou sukni. Teď je už ale nenosím.

Zbylo mi jen spousta slz…

2. Bolest

Nemusí tě bolet zrovna břicho, abys ji cítil. Spíše ta psychická. Když vám někdo řekne něco, co byste raději nikdy neslyšeli. Když vám někdo nadává a ponižuje vás.

Proč mi vlastní rodina nadává do spratků? Proč? Prý jsem nemožný, jenom za svůj postoj k životu, za vyřčení názoru. Za projev nesouhlasu. Nikdo se mnou nesouhlasí a postupem času jsem se sebou přestal souhlasit i já sám. Bolí tě srdce, když se tě něco dotkne. Když se někdo dotkne tvé křehké duše. Podle nich jsem bezcitný, neslušný puberťák. Prostě spratek. Ale já vím, že uvnitř mě je lásky přespříliš a citů snad více než u těch, kteří se snaží srazit mě na kolena. Daří se jim to. Ale já umím milovat, oni to vědět nemusí. Proč plýtvat city na někom, kdo si je ode mě nezaslouží? Bolí mě ale nejvíc, když mi ubližuje on.

3. Zklamání

Malá dětská dušička, bolí

Zalez zpátky do kouta, velí

‚Na‘, ‚Děkuji, je to krásné‘, ‚Nepřeháněj‘

Křičím, křičím, křičím, ‚Nevyváděj!‘

Někdo možná nepochopí, ale já ano. To je to nejdůležitější. Pochopit sám sebe a být přesvědčený o své pravdě. Ale jen když to tak skutečně je. Mé svědomí zatím odhalilo všechny chyby, kterých jsem se dopustil, ale já jsem zůstal stejný… Říkejte mi třeba spratek, ale nemám potřebu se pro vás měnit, když jste mě zklamali. A on taky.

4. Srdce a jazyk

Co na srdci, to na jazyku?

Ne… Proč pak? Proč šetřit s pravdou? ‚Možná proto, aby zbyla‘. A proto; co na srdci, to zůstane na srdci. Co na jazyku, to bolí, ale není to pravda, tak se uklidni, Billy. Snad mi všichni lžou a opak je pravdou. Všichni mě tedy milují a respektují. A ty, Tomi? Miluješ mě?

Dost! Dost slz, bolesti a zklamání. Jsem náladový jako aprílové počasí. Za to vděčím mým radostným vzpomínkám. Jednou bylo období, kdy jsem měl šanci poznat opravdové přátelství. Byl to pořád on, ale už nebyl jen mým bratrem. Navždy si budu pamatovat, jak jsme leželi vedle sebe, namačkáni v jedné posteli. Nemluvili jsme, psali jsme si přes mobil. Když totiž mluvíme, vždy jsme hlasití. Máme tenké zdi, všechno by bylo slyšet. A naše tajemství nesmí slyšet nikdo.

Psal mi, že jsem krásný.

Já jsem se jen culil.

Že ho brutálně přitahuju. Má mě hodně rád.

Tenkrát mi to stačilo.

– Neverim ti to

– Ale to nemusis, ja te presto zboznuju

Slzy, přesto tam nechyběly. Ale byly to slzy dojetí a radosti. Poprvé v životě jsem skutečně cítil, že to tak skutečně je. I když jsem mu psal něco jiného. ‚Co na srdci, to zůstane na srdci‘.

– Neplakej

Pak mi jemně setřel stékající slzy na tváři a něžně políbil na rty. Tohle mi vyrazilo dech úplně. Nikdy jsme to nedělali a bylo to zakázané. Zakázané nejvíc chutná. A jeho rty byly pro mě zakázané s příchutí vanilky. Zakázanost chutná vanilkově. Od té doby ji miluju. Ale od té doby se polibky omezily jen na pohlazení. Mně to však stačilo. Proč jsem mu ale nikdy já nedokázal nic říct do očí? Nebo ho sám od sebe pohladit. Na povrchu jsem byl opravdu bezcitný. Ale já ho vážně miloval. Miluju. Ještě není správný čas na to myslet v minulém čase.

5. Hříšnost

Co ještě může být pro nás hříšnější než vanilka? Je to sprostě bílé. Bílá není nevinná. Ne, když je spojována s bratrem. Je to jako nestydatá hádanka. V noci je to bílé, ale barva není vidět, ráno to už vidět taky není, protože… Protože to zaschlo? Kdyby deník viděl, tak vidí, jak se usmívám nad vzpomínkami. Vlhké noci a zrychlený tep. On byl v jiné místnosti, v jiné posteli, pod jinou přikrývkou, fyzicky někde jinde, ale oba jsme věděli o činnosti toho druhého. Dokonce i o jeho myšlenkách. Tak hříšné. Víc to rozepisovat nehodlám.

Je to zakázaná bílá…

6. Piano

První hmotná věc, která pro mě v životě znamená opravdu mnoho. Jen mě mrzí jedno -proč mi Tom osm let neřekl, že se na něj učí hrát. Lhal mi, že hraje na kytaru. Nikdy jsem ho na ni hrát neviděl. A před rokem, 16 let nám bylo, mě se zavázanýma očima dovedl až do oné místnosti. Bylo tam jen piano, židle a my dva. Sedl si na židličku a podíval se na mě. Nechápal jsem. Poklepal si na stehna. Sedl jsem si tedy na něj, jeho ruce se kolem mě obmotaly. Po chvilce mě pustil a začal hrát. Už vím, jak ráj vypadá a vím, jak zní. Chutná po vanilce.

7. Spolu

Jsme dělali všechno a nic. Bez něj by to bylo o ničem, zároveň to tak bylo i s ním. Možná nesmysl, ale jak jinak vyjádřit toto: jsi nejdůležitější člověk v mém životě. Dávno jsem mu odpustil dětství, kdy si se mnou nechtěl hrát kvůli sukním. Styděl se za mě a teď se tomu směju i já. Teď už vlastně ne. Přešel mě smích.

Spolu jsme porušovali i zákon. Zrovna ne chytrý nápad byl, když jsme se vydali krást. Stačí, aby chyběla ochranka, na některém oblečení a špercích alarmy a kam s tím? Do bot drobnější šperky, tričko se může obléct pod to, v čem jsme přišli. Místo v mohutných botách jsem využíval hlavně já. Někdo se možná divil, když viděl, jak jdou dva kluci do jedné kabinky. Nejde o to, že jsme byli obohaceni. Šlo o adrenalin, a navíc nás spojovalo další tajemství.

Samozřejmě se na to přišlo…

8. Vůně

Vanilka. Tom po ní nejen chutná, ale i voní. Vanilkové rty a vlasy s její vůní. Doteď jsem nepřišel na to, jak to dělá. Jeho rty jsem měl šanci okusit jen jednou, ale vonět si k jeho vlasům, bez toho bych se neobešel. Vlastně je tohle jen o vanilce a Tomovi. I jeho sametově hebká kůže voní po vanilce.

Jednou si mě Tom přitáhl do náruče a pevně mě objal. Cítil jsem se jako ve vatičce. Nebo spíše ve vanilce.

A potom začal cosi hledat v kapse. Řekl ‚neotvírej oči‘ a já je silou přitiskl. Bál jsem se, že tenhle okamžik skončí. Bál jsem se, že zase budu sám, bez Toma. ‚Otevři oči‘ zašeptal a já jsem je pomalu otevřel. V ruce držel dva malé kvítky vanilky. Jednu mi zastrčil za ucho a s tou druhou mě začal lechtat na rtech. Pak mě políbil. A potom mi řekl, že to já chutnám po vanilce. Přičichl si k mým vlasům. Věta, kterou mi potom řekl, by nejspíš někomu připadala směšná. Mě však usvědčila v tom, jak Toma miluju. Moje dvojče. “Jsi moje malá vanilka.“

9. Proč

Tuto otázku si klademe den co den. Mnohdy na ni nedostaneme odpověď. Proč? Nevím. Proč nejsme všichni pohromadě? Proč nejsem nikým milován? Proč jsem tě ztratil? Proč jsi mi to udělal? Proč jsi mě líbal, ale nikdy ses mi nepřiznal? Ale k čemu vlastně? Možná jsi ke mně nikdy nic skutečného necítil. Ale já jsem měl tu odvahu říct ti to do očí.

‚Miluju tě.‘ Chvilku jsi tam stál a nic neříkal. Po chvilce se ti na tváři zjevil nepatrný úsměv. Myslel jsem, že je v pořádku milovat bratra. Tak proč to bylo jinak? Alespoň jsi mi dal jistotu, že ke mně necítíš nic než sourozeneckou lásku. Možná ani to ne. Tak proč jsi mě líbal? Asi to patří k běžným bratrským hrám…

Úsměv se změnil v úšklebek. Proč? Jediná otázka, na kterou jsem dostal odpověď. Tak bolestivou odpověď. Proč jsi mě uhodil pěstí do obličeje a praštil se mnou o zeď? Protože mě nenávidíš. Láska a nenávist patří k sobě. Protiklady se přece přitahujou. Jsem prý odporný.

10. Moment

Některé bych opravdu za nic na světě nevyměnil. A teď, ležím na posteli a píšu si deník. Aby tato chvíle byla dokonalá, měl bych mít na sobě růžovou sukni. Cítím se jako odporný gay, zvrhlík, co se zamiloval do bratra. Takhle mě ty vidíš. Škoda, že nikdy nebudu mít šanci pochopit všechny ty věci, které jsi se mnou dělal.

Vešel jsi ke mně do pokoje. Mluvíš na mě. Nejprve šeptem, potom zvyšuješ hlas. Možná tě štvu, protože se na tebe nedívám, ale věnuju se kusu bezcenného papíru. Chci ale každý moment s tebou zapsat

***

“Bille, no tak,“ říkáš mi, zníš prosebně. Ale asi jen slyším to, co chci. Škoda, že tě nikdy neuslyším říkat ta dvě slova.

Podívám se na tebe a mám pocit, že i vidím to, co chci. Tebe. Ty tam opravdu jsi. Vypadáš smutně. Umíš se skvěle přetvařovat. Vlastní bratr je mi teď cizí. Pořád tě miluju, jak moc bych tě chtěl nenávidět.

“Chci ti něco říct.“ Já se však obávám, že nic slyšet nechci.

“Tome, chci ti něco ukázat.“

Tom na mě s nadějí pohlédne. Nejspíš jsem ve snu. Moje dvojčátko skutečně vypadá, jako kdyby něco chtělo. Potřebovalo. Kéž bych to byl já.

Vstanu z postele, vstup do nebe je metr ode mě. Okno otevřené, nebe tak blízko. Tom se chvíli dívá do země. Já sedím na parapetě. Blízko mého nebe. Padám. Už jenom padám.

***

“Chtěl jsem ti jen říct, miluji tě, Bille! Tak proč?“

KONEC

autor: Velvet Tears