autor: Muckátko :o*
Ahoj všichni, první díl je tady a tím stojíme opět na startovní čáře. Děkuji za všechny komentáře, kterými jste mě neuvěřitelně potěšili pod nultým dílem povídky. Upřímně jsem takové ohlasy nečekala, když v podstatě ještě o nic nešlo. Užijte si první díl a hlavně ko-men-tuj-te! 😉
Muckátko :o*
Za pozdního zářijového podvečera
Scéna jako vystřižená z hororového filmu či knihy.
Husté mraky slité do jedné souvislé hrozivé šedi se táhly daleko za horizont.
Vytrvalý déšť bičoval listy stromů a ve velkých kapkách dopadal na promáčenou půdu.
Slunce pomalu zapadalo a i to nepatrné denní světlo, které se nemohlo prodrat přes bouřková mračna, se pomalu ztrácelo.
Šeřilo se, ale pro některé ještě nebyl dnešní den u konce.
Starší žena oblečená v domácím oblečení postávala na balkoně v pravém křídle sídla. Její ruce byly zkřehlé a oblečení podivně navlhlé a těžké. Vzduch byl nepříjemný, i když lépe dýchatelný. Vnímala vůni mokrých stromů, trávy a hlíny.
„Přála si být oblečená do těch tmavě modrých šatů s bílým páskem,“ pronesla do burácejícího deště a oblohu v tu chvíli pročísl záblesk, po kterém téměř okamžitě přišlo zlověstné zadunění hromu, které jako by stvrdilo, o jak naléhavé přání se jednalo.
Druhá žena téměř ve stejném věku pouze mlčky přikývla a z velké dřevěné vyřezávané skříně vytáhla slavnostní oděv, který jejich paní nosila jen výjimečně.
„Jako by byly právě zakoupeny,“ vydechla, když elegantně střiženou látku rozložila do decentních, ale přesto slušivých šatů, které nijak nepopíraly věk jejich majitelky.
„Zajisté. Byly nošeny jen velmi zřídka,“ vysvětlila žena na balkoně a upřela svůj prázdný pohled na konec pozemku.
Unavený muž, jenž i v tomto nevlídném počasí pracoval venku, se chvíli narovnal, aby ulevil ztuhlým zádům. Každý pohyb byl díky promočenému oblečení těžší a namáhavější. Hlína, kterou střídavě rýčem a lopatou kupil vedle sebe, zapáchala uhnilými odumřelými kořeny rostlin a stromů a uhynulými zvířaty. Všudypřítomná mokřina jen podněcovala nepříjemné pachy a nutila lidské tváře k úšklebkům a k zacpávání nosních dírek.
Jáma pod mužovýma nohama se pomalu zvětšovala. Hlína díky vodě klesala dolů a díru v zemi zvětšovala, čímž muži prokazovala malou službu. Ještě několik centimetrů a polovina jeho práce bude dokonána.
S poslední várkou hlíny, která dopadla na hromadu, byl rýč ostrým pohybem zapíchnut vedle do trávy dostatečně velkou silou, aby bez pomoci zůstal stát. Muž se otočil k sídlu a lehkým mávnutím ruky dal ženám najevo, že je s prací hotový. Žena na balkoně mu na odpověď mávla zpět a přešla do pokoje.
„Set je hotov. Měly bychom si pospíšit,“ zavelela žena a vzala do rukou připravený oděv. Obě služebné se odebraly z pokojů paní domu a svižným krokem spěchaly do salonku v přízemí. Obě věděly, co je čekalo, a obě si byly vědomy, jaký pohled se jim naskytne při vstupu. Přesto se na prahu zastavily a nadechly se.
„Elenor, dojdi za Setem a řekni mu, aby připravil kladivo a hřebíky,“ nakázala ženě, která jí dýchala na krk nepravidelným dechem.
„Dobře,“ vydechla a bez prošení se otočila k odchodu. Birgit dobře zaslechla úlevu, která zazněla v tom jednom jediném slově. Překročila práh a vešla do místnosti. Všechna okna byla otevřena dokořán a dlouhé bílé záclony vlály v chladném větru, který pronikal dovnitř. Birgit se lehce pohladila po paži, když chlad obalil její tělo kolem dokola. Krátké vlasy, které nebyly dostatečně dlouhé, aby mohly být sepnuty do poněkud staromódního avšak praktického účesu, začaly tančit kolem jejího obličeje. V krbu byla tma. Topilo se v něm téměř nepřetržitě, ale nyní se pokojem místo uklidňujícího praskání dřeva, ozýval jen zvuk větru.
Teplo, které se udržovalo ve všech ostatních místnostech, neprospívalo mrtvému tělu ženy, které sídlo patřilo. Ležela na svém oblíbeném divanu přesně tak, jak ji tam služebnictvo den předtím našlo. Birgit i přes svou ledovou masku neochvějné odvahy uhýbala pohledem, když se blížila k mrtvole. Výraz ve tváři její paní se změnil. Už nevypadala jako by spala. Každý kousek jejího nehybného těla dával najevo, že je tělo připraveno na postupný rozklad. Ne nadarmo se říkalo být mrtvolně bílý.
Život opustil i její vrásčité ruce.
Knihu, kterou četla poslední večer na živu, stále svírala ve svých rukách. Posmrtná ztuhlost svalů přidělala Birgit práci, protože vyrvat knihu z rukou, které byly jako led, nebylo jednoduché. Po vyjmutí knihy zůstaly pokrčené prsty ve stejné poloze, jako by kniha nikdy nebyla z rukou vyjmuta. Birgit položila tenkou knihu na kulatý stůl bokem a jala se tělo oblékat do šatů, ve kterých měla být zesnulá pohřbena, přesně jak si přála.
Na chvíli Birgit zalitovala, že poslala Elenor pryč, protože těžké bezvládné tělo neschopné spolupráce bylo pro jednoho člověka tvrdým oříškem. Dospělý zdravý člověk by měl co dělat, aby s tělem dokázal manipulovat, jak si pak mohla počínat starší prací unavená žena, jejíž paže už pozbývaly veškerou sílu. Snažila se s tělem hýbat co nejméně především z úcty k mrtvé, a pak také z nechuti, když se jí dotýkala byť jen jediná část těla bez života. Co na tom, že s ženou strávila tolik let? Teď už to byla jen hromádka kostí obalených masem, která čekala na poslední etapu bytí na tomto světě.
Když byl dopnut poslední knoflík šatů na krku nebožky, objevila se v salonku dvojice zbylých obyvatel tohoto domu.
„Hrob je připraven, ale déšť jámu rychle boří. Neměli bychom otálet,“ řekl Set hrubým temným hlasem a kladivo s hřebíky odložil na židli.
„Pomozte mi ji uložit,“ pronesla Birgit a uchopila ženiny kotníky. Set se ujal drobných ramen a Elenor nadnášela tělo dlaněmi, které měla umístěné na bedrech. Pomalu položili ženu do připravené rakve a obě ženy začaly následně upravovat svršky, které se při ukládání pokrčily. Elenor neochotně hmátla po předloktích a umístila dvě hubené ruce na břicho zemřelé. Birgit srovnala nohy se střevíci a narovnala se.
„Nechť je vám země lehká, Alindo,“ pronesla Birgit k mrtvé a Elenor potichu odříkala modlitbu s následným pokřižováním se a ukončením slovem ‚Amen‘. Birgit němě kývla na Seta, který uchopil do rukou kladivo a hřebíky, čekajíc, dokud dvě ženy nezvednou dřevěné víko a nepřikryjí jím otevřenou rakev. Jakmile horní část přilehla k dolnímu dílu, obě ženy ustoupily stranou a nechaly Seta pracovat.
Do ticha pokoje, které přerušovalo jen hvízdání větru, se v pravidelných intervalech ozývalo všeříkající zabíjení hřebíků do dřevěného víka rakve. S každou další hlavičkou, jež se dotkla tmavého nátěru a srovnala se s ním, bylo jasné, že ten, kdo byl uvnitř, má menší a menší šanci ze svého vězení uniknout. Obě části rakve k sobě s každým zatlučením přiléhaly těsněji a těsněji.
Set se se soustředěnou tváří posouval o několik centimetrů po směru hodinových ručiček, dokud postupně neobešel celou rakev a nezapečetil ji.
S posledním úderem kladiva na hlavičku hřebíku odbilo na kukačkách 6 hodin.
Kladivo se zbytkem hřebíků bylo odloženo stranou.
„Můžeme,“ procedil Set a sevřel rukama horní část rakve. Birgit sáhla po konci, protože mu byla nejblíže a Elenor se postavila k prostřední části, aby rakev pomáhala nadnášet. Vozík s kolečky, který byl připraven pro přepravu rakve z domu na samotný konec pozemku, jim kvůli počasí nemohl sloužit. Narychlo zhotovená konstrukce s malými kolečky by se rychle bořila do zmáčené půdy a vysoká tráva by se namotávala na spoje. Po pár centimetrech by se kolečka přestala otáčet a Set, Elenor a Birgit by tak jako tak museli rakev odnést ve svých rukách.
Cesta přes terasu jim však přenos příliš neusnadnila. Pár metrů, které si touto zkratkou ušetřili, stejně nepomohlo. Jen co je přestala chránit střecha nad hlavou, nejdříve navlhlo jejich oblečení a po dalším ujitém metru se voda dostala až k tělu. Vyčesané vlasy obou žen byly během chvíle zmáčené a těžké prameny vyklouzávaly ze sepnutí, dokud se nezačaly oběma pomocnicím lepit na čelo, tvář a krk.
Set těžce dýchal, aby rakev udržel. Ženy byly příliš slabé a náklad příliš těžký. Zhotovení z bukového dřeva, ze kterého byla vyrobena nádoba pro poslední odpočinek paní Alindy, bylo sice levné, jelikož se jednalo o strom, který rostl široko daleko, a bylo ho nazbyt, ale bohužel to bylo zároveň nejtěžší dřevo široko daleko. V porovnání se smrkovými rakvemi se tahle zdála být jako odlitá ze železa.
Nesnadný terén zpomaloval každý krok a vzdálenost, která byla za normálních podmínek zvládnuta během chvíle, trvala několik dlouhých minut.
„Opatrně položit na popruhy,“ upozornil Set a shýbal se stejně rychle jako ženy. Položily rakev na travnatý povrch a Set okamžitě popruhy provlékl do sebe, aby mohli rakev za jejich pomoci spustit do hrobu. Sám se postavil na jeden konec a uchopil mokrý popruh. Elenor s Birgit zvedly po Setově vzoru ten druhý.
„Na tři ji zvedneme a spustíme dolů. Raz, dva, tři,“ zafuněl Set a nadzvedl rakev o něco méně než Elenor s Birgit, které společně vyvinuly větší sílu.
Jakmile rakev dosedla na dno hrobu, uvolnil Set oba popruhy a zpod rakve je vytáhl na povrch. Ledabyle je pohodil ke kmeni vysokého buku a dál se o ně nestaral.
„Pokud chcete pohřbít i nějaké květiny, udělejte to teď,“ přikázal Set. Birgit zakroutila hlavou.
„Nepřála si žádné květiny,“ uvedla jako vysvětlení své negativní odpovědi.
„V tom případě…“ sáhl po lopatě odložené vedle hromady klesající hlíny a větu nechal nedokončenou. Napřáhl se a celou plechovou násadu zabořil doprostřed kopce. Vytáhl velké množství těžké zeminy a bez rozmyslu jej hodil do hrobu, odkud půdu před tím tak pracně vytahal.
S každým dalším nákladem se oběma ženám stojícím nad jámou rakev ztrácela z dohledu, dokud ji nepokryla slabá vrstva hlíny a nebyla vidět již vůbec. Elenor tiše vzlykla.
„Co s námi teď bude?“ zeptala se zoufale. Birgit pohlédla na druhou služebnou, ale její ledové srdce nepookřálo ani na okamžik. Ani v tuto těžkou chvíli nedokázala najít kousek lidskosti ve svém těle na to, aby Elenor objala, nebo jí alespoň položila dlaň na třesoucí se rameno.
„Nevím, Elenor,“ odtušila tvrdě a pozorovala Seta při práci. Ten, jakmile zaslechl zoufalou otázku jedné ze služebných, odtrhl pohled od plnícího se hrobu a krátce spojil pohled s Birgit. Brzy spojení přerušil a věnoval se dál své práci.
„Nemyslím si, že náš osud je to, oč bychom se měli strachovat,“ neodpustil si nevrle. Elenor si utřela zbloudilou slzu, která se však tvářila jako kapka deště, stékající po ženině tváři jako miliony dalších. Ublíženě se zadívala na záda muže před sebou, ale mlčela, i když měla ve své hlavě spoustu otázek. Jak po ní někdo mohl chtít, aby se ohlížela na někoho jiného, když teď pravděpodobně ztratí střechu nad hlavou? Možná skončí na ulici a Set chtěl, aby se starala o někoho dalšího? Ne. V tuhle chvíli ne.
Všem třem se v tu chvíli honily stejné myšlenky, na které doteď nebyl čas. Set byl ten, kdo je vynesl na povrch jedinou uštěpačnou větou. V ten okamžik si uvědomili, že nejde jen o ně, ale pud sebezáchovy byl silnější. Když se topíte, je jasné, že nejdříve bojujete o svůj vlastní život a teprve, až jste si jisti, že jste v bezpečí, povolíte zásah zdravého rozumu, který vám káže, abyste se pokusili pomoct i ostatním, kteří třeba nemají tolik sil, aby se zachránili sami.
Ani jedna ze tří osob však neměla odvahu otočit se a podívat se na sídlo, které se přes noc stalo sirotkem.
Rychle se stmívalo a déšť zesiloval.
Vykopaná díra se pod upřeným pohledem čtyř párů očí zaplnila a přání paní domu bylo vyplněno.
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 11
Zrovna před půl hodinkou jsem se poprvé dostala k tomu, abych si pustila trailer k povídce, který byl u nultého dílu a musím říct, že se mi strašně líbil. No a teď tu mám rovnou první díl, ze kterého jsem se sice o moc více nedozvěděla, ale moc se mi líbí to tajemno okolo toho všeho. Bylo to i docela strašidelné, jsem ráda, že jsem si to nepřečetla až večer…
Opravdu se moc moc těším na další díl. Díky, že pro nás píšeš, a ještě k tomu tak krásně!!!
Trochu morbidní díl na úvod, ale věřím, že nás čeká spousta zajímavých věcí 🙂 fuj, oblíkat mrtvolu, zcela jistě s těmi hnusnými rudými fleky na zádech a odporně zeleným břichem, blééé :/ ano, služebné mají můj obdiv. Jsem zvědavá jaký vztah k té mrtvé budou kluci mít. Vrtá mi to hlavou, mám spoustu teorií v hlavě, ale radši si počkám 🙂
Moc děkuji za rozjezd další povídky, souhlasím se zuzu, píšeš krásně 🙂
Juuj, tak tohle je tedy silný začátek.. Jsem zvědavá co se bude dít.. 🙂 Šup šup další…
Teda, musím říct, že jsem úplně překvapená!
Povídka začíná naprosto tajemně, trošku smutně a morbidně, a já nemám ani ponětí, jak by mohl tenhle příběh souviset s Billem a později i s Tomem. Toho tajemna je okolo vážně hodně, ale já věřím, že postupem času se nám začne všechno osvětlovat.
Pořád mám pocit, že tohle bude naprosto něco jiného, než na co jsem od Tebe zvyklá a vážně se těším, kam až nás tenhle příběh zavede! Myslím, že se máme rozhodně na co těšit. 🙂
A nelze než souhlasit s holkama nade mnou, že píšeš naprosto dokonale! ♥
Děkuji za první díl a moc se už těším na pokračování! 🙂
Potešilo ma,že prví diel pribudol tak rýchlo po zverejnení nultého dielu. Priznám sa,že som Brigit v tej chvíli fakt nezávidela. Osobne sa mrtvol desím a kebyže mám vykonať to čo mala spraviť ona, asi by som pri prvom pohľade na mŕtvu odpadla a prebrala sa až po pohrebe. Zaujímalo by ma,aký vzťah mala pani domu s dvojčatami a kto bola žena stojaca na balkóne.. Z tohto dielu som rovnako zmätená ako z traileru aj keď pár vysvetlení ma možno aj napadá. Ktovie.
Teším sa na to, kedy sa v poviedke objaví Bill.
Ďakujem ti, za úvodnú prvú časť a už teraz som nedočkavá kedy pribude pokračovanie 🙂
Hneď na začiatku smrť – trošku morbídne, ale o to viac tajomnejšie. Tá atmosféra tajomna, ktorá z toho dýcha, sa mi veľmi páči 🙂
Som zvedavá, čo s tým budú mať spoločné najskôr Bill a potom aj Tom.
Je to poriadne zaujímavé a už teraz sa neviem dočkať ďalšej časti. 😀
Ďakujem za túto časť a súhlasím s dievčatami, že píšeš úžasne.
Vypadá to strašidelně.
Nečakala som takúto smutnú… alebo ani nie smutnú ale skôr pochmúrnu kapitolu. Nebolo mi smutno, lebo som tú zosnulú nepoznala… Zase som sa príliš vžila do príbehu, až mi z toho dažďa zostala zima a cítim vôňu hliny 🙂
Myslím, že teraz by mohol prísť nejaký ten dedič… nie:)
Bolo to skvelé… brrr. idem si uvariť čaj:)
Já nemám slov, tohle je absolutně dokonalé! Možná to bylo tím, že jsem to četla za hluboké noci. Sama v prázdném domě. Otevřeným oknem jsem slyšela vítr v korunách stromů a hučení řeky. A do toho mi hrála temná hudba. Ať to způsobilo cokoliv, tenhle úvod mi přivodil těžké mrazení v zádech a pocit chladu. A taky zmatku. Opravdu nevím, co přesně se bude dít, jak s tím budou souviset naše dvojčata. Je snad jeden z nich dědicem? Mám teorie, ale pravděpobně budou bšechny úplně mylné.
Mimochodem, asi jsem něco pochopila špatně… ale v posledním souvětí bylo "Vykopaná díra se pod upřeným pohledem čtyř párů očí…" – čtyř? Tzn. Birgit, Elenor, Set a-???
Opravdu se nemůžu dočkat, až zjistím, o co půjde, co to má všechno znamenat, a jsem si naprosto jistá, že nebudu zklamaná. Přinejmenším pokud si povídka zachová alespoň zlomek tajemnosti a sugestivních popisů. 🙂
P.S. Můj hudební doprovod – The End od skladatele jménem Adrian von Ziegler. Je to temná intrumentální skladba, která se naprosto dokonale hodí k tomuhle dílu. Dokonce jsem ho shodou okolnolností dočetla přesně ve chvíli, kdy skladba dohrála. Žeby znamení???
Myslim, ze ty bys mohls vypravet i o srazu malomocnych klaunu uprostred hrbitova v Jeruzaleme a stejne by si to napsala tak, ze by seto dalo nazvat umeleckym dilem. Nevim, jak to delas, vzdycky dokazes pritahnout pozornost a zanechat cloveka konsternovane cucet. K tvym povidkam se vzdycky budu vracet, i k tehle. Sice jeste poradne nevim, co od toho ocekavat, kazdopadne to hodlam zjistit!
[9]: Špatně jsi nepochopila nic 🙂 Přečti si bod 1. u nultého dílu a vše ti bude hned jasné 🙂
[10]: Lenno, tys mě pobavila, ale zároveň moc potěšila. Děkuji za uznání 🙂
Tak práve som dočítala prvú časť a potom rychlo aj komentáre, aby som zistila, kto si to este všimol. A len Violet Raven… Ťažko sa mi teraz píšu predtuchy, keďže je tu už toľko častí, ale môj názor pre túto chvíľu je, že tým štvrtým je malý Bill… A teraz si idem overiť svoju teóriu, :-p