autor: Janule
Díky všem za přízeň a krásné komentáře. 🙂 Věnujte pozornost datům a místům na začátku kapitol, jsou důležitá. Bill se dostal sice do Loitsche, ale ne do své minulosti. Je mu stále 24 a píše se rok 2014. J. :o)
Los Angeles, nemocnice
1. ledna 2014
3:35 ráno
„Jsem doktor Fineman, neurolog,“ představil se lékař, který Billa doprovodil z hotelu do nemocnice a tam ho ošetřoval. „Váš bratr je mimo nebezpečí,“ uklidnil vyšilujícího Toma, který se před chvílí probudil. Spal po injekci tři hodiny, což pro něj a jeho okolí nakonec bylo vysvobození. Ria seděla u postele, na kterou ho hned po příjezdu sanitky odvezli a uložili, a držela ho za ruku. Doktor stál vedle ní a povzbudivě se usmíval. „Operace po všech provedených vyšetřeních nebyla nutná, váš bratr ale utrpěl tím nárazem otřes mozku. Jinak je zatím všechno stabilizované. Při pádu si nic nezlomil, jen má trochu naražená žebra a rameno. To je tím alkoholem,“ usmál se shovívavě doktor, když viděl Tomův překvapený pohled. „Opilci mívají při pádech štěstí, protože mají zpomalené reflexy a nezatnou svaly, což je většinou hlavní příčina zlomení kosti. Pokud nenastanou nečekané komplikace, za pár dní byste mohl mít bratra zpátky doma.“
„Bude mít jizvu?“ vyhrkl Tom zcela iracionálně, ale to bylo to první, co ho napadlo, když si uvědomil, že Bill upadl přímo na čelo. Viděl před sebou jeho zakrvácený obličej, a bylo mu jasné, že až se jeho bratr dostane z nejhoršího, jako první bude řešit, jestli nemá na čele ohavnou jizvu.
„U všeho byl samozřejmě plastický chirurg, jsme v LA, městě plastických operací,“ usmál se vědoucně doktor, „nemějte strach, jizva bude nakonec nepatrná, a když se o ni bude váš bratr pečlivě starat, za pár měsíců zapomene, že kdy nějakou měl,“ ujistil ho doktor. Byl za ta léta praxe ve městě celebrit zvyklý na jejich zvláštnosti a myšlenkové pochody.
„Děkuju,“ s úlevou vydechl Tom. „Děkuju, že jste mi ho nenechal umřít,“ padl hlavou zpátky do polštáře, byl ještě po injekci zesláblý. „Můžu ho vidět?“
„Jistě, ale je prozatím pod sedativy. Nejdřív se musíte zotavit vy sám. Ještě to bude tak hodinu dvě trvat, pak vás k bratrovi zavedu. Zatím se napijte, případně něco snězte a odpočívejte, potřebujete to stejně jako vaše dvojče,“ ukončil diskusi doktor. „Za hodinu se na vás přijdu podívat,“ dodal a odešel.
„Měli jsme štěstí, že tam byl,“ kývla Ria bradou ke dveřím, za kterými lékař zmizel, a usmála se. „Bill je v dobrých rukou.“ Tom přikývl, stiskl Rie levou ruku, jíž ho stále držela, a podíval se na prsten, který na ni před pár hodinami navlékl. Ria sledovala jeho pohled a vrátila se očima k Tomovým. „Měls mu to říct dopředu,“ tak trochu Tomovi vyčetla.
„Já vím,“ ani se nebránil Tom. Naivně si myslel, že mu taková věc u Billa projde jen proto, že je Silvestr. Jako by neznal svého bratra. Věděl, že s jeho zasnoubením nebude souhlasit, a tak dlouho to sdělení svému dvojčeti odkládal, až ztratil odvahu úplně. Za to teď dostal trest. Málem o své dvojče přišel. Už nikdy neudělá nic za jeho zády, sliboval si. Nedovedl si život bez svého brášky představit. Když tam tak na zemi ležel, obličej celý zakrvácený, myslel si Tom, že půjde za ním. Už mu hlavou běžely všechny možnosti, jak se zabít, jen aby mohl být s ním. Naštěstí Bill žije a on už se postará o to, aby bylo zase všechno jako dřív. Od toho je jeho starší bráška. Snad mu Bill brzy odpustí.
~*~
Blížila se šestá hodina prvního dne roku 2014, když se Tom znovu probudil. Chvíli nechápal, kde je, ale vzápětí si vzpomněl na celou silvestrovskou katastrofu. Ria spala vsedě vedle něj, hlavu položenou na jeho posteli, vypadala zmuchlaně. Chvilku ji sledoval, jak klidně oddechuje, záviděl jí, že ještě spí a nemusí čelit nastalé situaci. Měl ji rád. Proto ji taky požádal o ruku. Zdálo se mu, že víc už od vztahu očekávat nemůže, a chtěl to celé nějak oficiálně potvrdit, ale teď si říkal, jestli neudělal chybu. Ne kvůli sobě, ale kvůli Billovi. Když si vzpomněl na jeho výraz… na ty vyčítavé oči, než utekl a spadl ze schodů, sevřelo se mu srdce. Myslel si, že už to jeho dvojče dávno přešlo, ale jak je vidět, Bill jen všechno velice dobře skrýval. Povzdechl si. Může za to on. Má Billa na svědomí. Jestli bude mít nějaké následky, bude si to vyčítat do konce svého mizerného života. Musel ho vidět. Ten doktor přece slíbil, že ho k Billovi zavede, tak kde sakra je?
Rozhlídl se kolem sebe, jestli tu není nějaké tlačítko, kterým by někoho přivolal. Nikdy v nemocnici neležel, ale věděl, že něco takového by tam být mělo. Jenže nebylo. Nebo to neviděl. Opatrně pohladil ruku, která ležela volně na jeho peřině, aby probudil Riu. Chvilku trvalo, než zvedla hlavu a otevřela rozespalé oči.
„Dobré ráno, lás-…“ chtěla ho pozdravit jako vždycky, ale evidentně si uprostřed věty uvědomila, kde jsou a zarazila se.
„Dobré,“ políbil ji Tom na čelo. „Mohla bys, prosím, zavolat toho doktora, jestli už můžeme vidět Billa?“
„Jistě, jen se trochu upravím,“ vzdychla si Ria smutně, vyndala z kabelky zrcátko, prstem setřela pod očima rozmazané stíny a řasenku, a učísla si vlasy. „Už běžím,“ zvedla se, líbla Toma a zmizela za dveřmi.
Tom se posadil. Připadalo mu, že už se mu nemotá hlava tak jako předtím, dostal prý nějakou silnou uklidňující injekci, když se rval se záchranáři. Byl úplně mimo, to si vzpomínal. Děs a hrůza z krve, co pokrývala Billovu hlavu, se mu vrátily ve vzpomínce. Musí ho vidět, sakra. Opatrně se otočil, spustil nohy z postele a odhodil peřinu. Měl na sobě nemocničního andělíčka, doprčic. Takhle nemohl nikam jít, byl by všem pro srandu s koukajícím holým zadkem. Rozhlídl se, jestli někde neuvidí svoje oblečení. Nikde nic, nejspíš bude ve skříni u okna. Pomalu se postavil a prozkoušel všechny pohyby, které byly potřeba k chůzi. Jo, fajn, šlo mu to. Spíš se doplížil, než došel ke skříni, vytáhl svoje oblečení a začal ho na sebe pomalu soukat. Byl opravdu ještě slabý, ale doufal, že se z toho brzy dostane. Bill je na tom určitě stokrát hůř.
~*~
„Nebojte se, opravdu to vypadá horší, než to je,“ znovu poplácal Toma po rameni doktor, když o půl hodiny později stáli u Billovy postele. Vypadalo to tu přesně jako v těch lékařských seriálech, u kterých se s bratrem tak nasmáli. Scrubs byl jedním z jejich nejoblíbenějších, ale zrovna těmhle doktůrkům by se dostali do pazour jen velice neradi, na tom se s Billem shodli. A taky na nenávisti k opravdovým nemocnicím. V těch seriálech byli pacienti taky napojeni na všechny ty pípající přístroje jako teď Bill a Toma to upřímně děsilo. Nebylo divu, že se ho snažil doktor Fineman uklidnit. „Váš bratr se probudí, nebude to už dlouho trvat,“ ujišťoval ho klidným hlasem plným shovívavosti.
„Děkuju, doktore,“ odvětil Tom, ale nevěřil mu ani slovo. Bill zrovna nevypadal na to, že by se měl za chvíli probrat. Hlavu měl zafačovanou bílým obvazem, obličej tak oteklý, že nebyl skoro k poznání. Kdyby neviděl všechna jeho tetování, byl by snad ani nevěřil, že je to jeho bratr. Vlastně se děsil chvíle, až se Bill probere a zjistí, jak vypadá. Zevnějšek byl vždycky to, na čem si zakládal, a teď byl samá modřina a otoky, měl vyndané všechny svoje piercingy a náušnice, a ke všemu byl hladce oholený a možná i plešatý, to naštěstí nebylo vidět.
Ale hlavní bylo, že je naživu. Tom se posadil na židli, přišoupl se trochu blíž, chytil Billovu studenou ruku do své a položil si na ni čelo. Prosím, panebože, jestli existuješ, vrať mi ho, modlil se v duchu. Ty víš, že ho miluju a udělal bych pro něj všechno na světě, tak mi ho prosím neber. On je moje nejbližší bytost na tomhle světě, bez něj bych byl poloviční. Bez něj bych nebyl nic, a ty to víš. Tom si vzdychl. Ještě nikdy od toho nahoře nechtěl nic tak vroucně, ani za slávu a peníze se nikdy nemodlil, přišlo to tak nějak samo, o to prosit nemusel. Ale jeho dvojče bylo to nejdůležitější, co v životě měl, a kdyby musel, slávu a peníze by bez váhání obětoval, jen aby nezůstal sám. Nedovedl si život představit bez člověka, kterému mohl všechno říct, který mu ve všem rozuměl, doříkával za něj věty, miloval ho bezpodmínečnou láskou, jakou matka miluje svoje děti. Bez Billa nebyl Tom a naopak.
Tetovaná ruka se pohnula. Sice maličko, byl to jen lehký záchvěv, ale Tom to určitě cítil. S nadějí vzhlédl a zadíval se na Billovu tvář. Chvilku sledoval, jestli se v ní něco změní, ale ani po půl minutě se ničeho nedočkal. Zklamaně zase položil čelo na jejich spojené ruce a div se nerozbrečel.
„Tome,“ pohladila ho Ria lehce po rameni, aby se nevylekal. Věděla, že její přítomnost po celou dobu téměř nevnímal. „Zajdu nám pro něco k snídani, chceš?“ šeptala. „Chceš kafe?“
„Jo, to by bylo fajn,“ zvedl Tom hlavu, při pomyšlení na dobré kafe trošičku pookřál. „Ale neber ho z automatu, to bude hnusná břečka, skoč někam ven, prosím tě. Zkus najít Starbucks,“ vyndal ze zadní kapsy kalhot peněženku a podal ji Rie. „Kup si něco dobrýho, já nemám hlad,“ malinko se na ni pousmál.
„Dobře,“ políbila ho na temeno hlavy a potichu odešla.
Celou dobu, co byla Ria pryč, seděl bez hnutí u Billovy postele a poslouchal pravidelné pípání monitorující bratrovo srdce. Kdysi někde četl, že tlukot srdcí a dech dvojčat jsou synchronní, a když to chvilku sledoval, potvrdilo se mu to. Tak jak pípal tichý přístroj, cítil svůj tep, a Billův slabý dech kopíroval jeho. Nebo to bylo naopak? Někdy mu přišlo, že to dělal vědomě, přizpůsoboval se Billovým nádechům a výdechům, jako by mohl dýchat za něj, kdyby on náhle přestal, jako by mu pomáhal. Od chvíle, kdy ucítil, že se Billova ruka zachvěla, se to už neopakovalo. Čekal na jakýkoliv další pohyb jako na smilování. Dokud Bill neotevře oči, nepřestane se modlit.
Místnost okamžitě naplnila intenzivní vůně kávy, když se Ria vrátila a vtiskla Tomovi do ruky jeho oblíbené espreso se dvěma cukry. Tiše jí poděkoval a přikývl, když se omluvila, že se půjde upravit na dámy. Opět s Billem osaměli. Odloupl víčko papírového kelímku s horkou kávou a labužnicky přičichl. Stejně jako Bill miloval kafe už od raného mládí, pomáhalo jim překonávat únavu, když dřeli na první desce, a zvyk a závislost na kofeinu jim už zůstala dodneška. Když se rozhodli, že se stanou vegetariány, bylo pro ně nejdůležitější, že kafe jim jako zdroj energie zůstane.
„Tomi,“ zaslechl své jméno tichým chrapotem zrovna ve chvíli, kdy se chystal poprvé srknout horkého nápoje. Trhl sebou, div se neopařil. Vymrštil se ze židle, kafe nekafe, málem ho vylil Billovi na peřinu, jak se rychle naklonil, aby se přesvědčil, že netrpí halucinací.
„Bille,“ zasténal úlevou, když uviděl bratrovy oteklé oči konečně otevřené. „Tys mi dal,“ vzdychl, když se usmíval na bratrovu zohavenou tvář, v té chvíli to nejkrásnější, co mohl vidět. Takovou radost už nezažil ani nepamatoval. „Bille,“ zopakoval, když si odložil kávu na stolek, a stiskl mu ruku, víc se v jeho stavu neodvážil.
„Kde to jsem?“ ozvalo se německy tichým pokojem.
„V nemocnici, spadl jsi ze schodů, pamatuješ?“ odpověděl Tom. „Odvezli tě sem, ošetřili a prý budeš v pořádku,“ ujistil svého bratra. „Bolí tě něco? Mám zavolat doktora?“
„Bolí mě hlava,“ šeptl Bill. „Je tu máma?“
„Ne, letos přece odjela na Vánoce za babičkou, vrátí se až na jaře,“ usmál se konejšivě Tom. Chápal, že chtěl Bill v takovéhle situaci vidět mámu, vždycky na ní visel víc než on.
„Aha,“ zklamaně zaskuhral Bill. „Voní tady kafe,“ poznamenal a bylo vidět, s jakou chutí by se napil.
„Mám čerstvý, ale musíme se zeptat doktora, jestli můžeš,“ pokrčil rameny bezradně Tom. „Zavolám ho, vydrž,“ pohladil Billa po ruce a chvilku trvalo, než se od něj odtrhl a došel ke dveřím, aby někoho zavolal. Bál se, že až se vrátí, bude Bill zase spát a celé to bude jako krutá vzpomínka na něco, co se snad ani nestalo. „Můžete zavolat doktora Finemana?“ zeptal se sestřičky, která procházela chodbou okolo. „Řekněte mu, že se bratr probral,“ rychle ji informoval, aby mohl zase zpátky za Billem. Doktor tam byl během dvou minut.
„Zdravím vás, pane Kaulitzi,“ přistoupil lékař k Billově posteli, zkontroloval přístroje a usmál se na pacienta. „Jsem doktor Fineman, a jestli vám to nebude vadit, rád bych zkontroloval váš zdravotní stav,“ mluvil, zatímco svítil Billovi do očí malou baterkou, prověřoval jeho reflexy, kontroloval tvar zornic, aby odhalil případný sebemenší problém. Bill vyděšeně zíral malýma opuchlýma očima na lékaře, těkal jimi z něho na Toma a zpět, jako by se bál, co se stane.
„Klid, Billy,“ konejšil ho Tom, hladil ho zlehka prstem po oteklé tváři, „pan doktor je fajn,“ šeptal mu u hlavy, automaticky přešel do angličtiny, jak byli zvyklí, když nebyli spolu sami.
„Cože?“ zeptal se Bill německy. Tom se zarazil. Co se týkalo dodržování pravidel ohledně angličtiny na veřejnosti, vždycky to byl Bill, kdo je po Tomovi vymáhal, nikdy naopak. „Jak to, že mluvíš anglicky?“ zašeptal Bill ztěžka, jako by nechtěl, aby to doktor slyšel. „Kde ses to naučil?“
„Pane doktore,“ pohlédl Tom vyděšeně na lékaře, který se momentálně zabýval psaním do pacientovy karty.
„Copak?“ vzhlédl k němu lékař s otázkou v očích.
„On… asi… on asi zapomněl anglicky,“ vydechl s hrůzou. Hlavou mu prolétlo, co všechno ještě Bill mohl zapomenout. Paradoxně ho až do téhle chvíle vůbec nenapadlo, že by mohl mít zrovna takovéhle následky, až teď mu to došlo v plné síle.
„Jste si jistý?“ pohlédl Fineman na Toma a vzápětí na Billa. „Uděláme nějaké testy, ale krátkodobá ztráta paměti by nebyla u tohohle typu úrazu nic neobvyklého. Většinou si pacienti do několika týdnů vzpomenou na všechno, krom bezprostředního momentu před a po úrazu. To je práce podvědomí, které se snaží zbavit traumatického zážitku, přirozená funkce mozku,“ uklidňoval lékař vyděšeného Toma.
„On se mě ptal, kde jsem se naučil anglicky,“ uvědomil si. „To znamená…“ podíval se na své dvojče, „že asi ztratil paměť za poslední tři roky, co tu žijeme.“
„To se všechno ukáže, až ho podrobíme testům,“ ujistil ho doktor, „pak budeme chytřejší.“
Billovy unavené oči lítaly od Toma k doktorovi a zpět, jeho uši vnímaly rozhovor, ale bez toho, aby posluchač chápal jeho obsah. Kde se, k čertu, v magdeburské nemocnici vzal anglicky mluvící doktor? Je tu snad na nějaké stáži? A jak to, že s ním Tom tak plynule mluví? Vždyť měl z angličtiny vždycky trojku s odřenýma ušima… a kde se tady najednou vzala ta zrzavá šikmoočka a jak ví, že se jmenuju Bill?
Pacient radši zavřel oči…
autor: Janule
betaread: Allka
Tak toto je poriadne prekvapenie! Skôr som čakala, že Bill bude v kóme, takže to, že sa prebral a bol to ten z druhej reality… takže sa teda vymenili. A tohto Billa je mi pekne ľúto, lebo druhý Bill aspoň vie, čo sa stalo.. tento nevie nič, len sa prebudil úplne niekde inde.
Som strašne zvedavá, ako sa toto bude vyvíjať. Ďakujem za časť.
Jsem opravdu strašně ráda, že Bill, žijící v LA ještě stále žije a dokonce se už probral. Trošku jsem se obávala toho, že by mohl zemřít, ale naštěstí se nic takového nedělo. Ačkoli mi bylo Toma strašně líto a při jeho zoufalosti se mi chtělo plakat, hlavně když v prvních chvílích přemýšlel o tom, jak by spáchal sebevraždu, protože bez svého dvojčete už nechtěl žít. Ale stejně se mi na to líbilo to, že k Billovi stále chová hluboké city a nedovede si svůj život bez něj představit. Měla jsem strach, že se kluci už natolik oddálili, že by Billova smrt Toma až tak moc nevzala. Ale vidím, že ještě není vše ztraceno! I tím, že si Tom říkal, že má Riu rád, a neřekl si, že ji miluje. Já v tom vidím zásadní rozdíl a rozhodně mi to vlilo naději do žil, protože věřím, že by nakonec mohlo i v tomhle Billově světě všechno dopadnout naprosto jinak, než že by se Tom skutečně oženil s někým, ke komu prostě nepatří.
Ovšem v obou těchhle světech je mi Billa líto! Nechci pomyslet na to, jak se musí cítit Bill ztracený, když vlastně ani neví, že žije v LA. To stejné Bill v Magdeburku – taky musí být ztracen, jelikož neví, co se dělo v posledních pár letech. Rozhodně tohle ani jednomu nezávidím, nemít vzpomínky je strašné.
Moc děkuji za další díl, Janulko! ♥ Jsem šíleně zvědavá, jak bude tohle všechno dál pokračovat a moc doufám, že se ve všech světech Bill nakonec své lásky dočká! 🙂
Super kapitola,diky 🙂
Stejně jako Kirsten teď opravdu lituju tohohle Billa v LA, který absolutně netuší co se děje, anglicky neumí a navíc, jestli je zvyklý na to, že jsou s Tomem spolu (což zatím nevíme) a teď najednou zjistí, že Tom si chce brát Riu, tak bude asi chudák pěkně v šoku…
To Bill v Magdeburku bude asi chvíli mimo, ale celkově na tom bude asi lépe.
Ale líbilo se mi, jak se Tom dneska o Billa bál a taky, jak mu hned došlo, proč Billa to jejich zasnoubení tak vzalo. Navíc sám přiznal, že má Riu jen rád…zajímalo by mě, co cíti k Billovi a jak to celé vnímá.
Opravdu se strašně těším na další díly až se oba Billové začnou více seznamovat se svým okolím. Myslím, že i když mi jich obou bude líto, tak to zároveň ve tvém podání určitě legrace 🙂
Musím říct, že tahle povídka bude zřejmě vyžadovat více pozornosti a soustředění než kdejaká jiná. Díl jsem četla dvakrát, aby mi některé věci docvakly 😀
Jen si ještě úplně neumím představit, co vlastně záměnou těch dvou Billů sleduješ. Hádám, že to bude mít nějaký důvod, jen ještě úplně nevím, co z toho nakonec vyleze. Jeden Bill ví všechno, ale má u sebe Toma, co neví nic, a druhý Bill neví nic a má Toma, který ví všechno. To bude ještě přinejmenším zajímavé, protože v obou světech bude Bill nejspíš chvíli za blázna 😀 Díky za díl a budu se těšit na další.
Něco mi říká ze se ti dva Billove prohodili ze svých realit… Janulé vrhas na nas silně dobre kafe 😉
Ale? To naozaj? Opilci teda nemajú žiadne extra šťastie, len telo sa normálne uvoľní a zmiznú reflexy? Nepočula som o tom 🙂
Strašne ma pobavilo, že na posteli je Tom 😀 je to tak pekné, že ho museli nadopovať ako sa o Billa bál. A ako sa staral o jeho jazvu 🙂 ách… No ale zamrzelo ma, že si nevyčítal, že Riu o ruku požiadal ale len to, že to Billovi neoznámil dopredu:( Až potom si uvedomil, že Bill ho stále miluje. Ako si mohol myslieť, že prestal?
Keď sa Bill prebral strašne som sa potešila. No ale on zabudol na celé LA? Aj na Riu a teda aj na to zasnúbenie… takže ten Bill z Nemecka asi tiež strašne chcel v živote niečo zmeniť a takto sa vymenili?… som strašne zvedavá ako sa toto rozmotá 🙂
Veľmi pekne ďakujem za kapitolu. Páči sa mi ako sa nič nerozmotáva ale skôr naopak. Nič neviem vydedukovať dopredu, každá nová kapitola bola samé prekvapenie:) Je to úplne skvelé♥
[7]:No jo, Zuzanko, je to přesně tak. Nám tady jednou z balkonu přímo nad námi vypadl kluk, co přelejzal z jednoho na druhý, aby něco ukradl, a byl při tom zfetovanej, a víš, co se mu po pádu ze šestýho patra stalo? Měl "posunutá játra" – psali v Blesku. 😀 Nic víc. Já zrovna seděla u stolu a myslela jsem, že někdo vyhodil z balkonu koberec. Takže tak se to má s opilci a zfetovanými. Žádný štěstí ani je pánbůh nemá tak rád, nemají reflexy. 🙂
no tě pic, proč to pořádně nezkomplikovat, že. 😀 ty neděláš nic jen na půl. 😀 popravdě bych se radši vrátila do Loitsche za somráčkama z Devils a dala Billovi šanci na lásku tam. tady ho čeká boj nejen s Tomovým srdcem, ale ještě se šikmovočkou a jejím šutrem na ruce. a angličtinou. 😀 a to jsou sakra problémy. 😀 jsem zvědavá, jestli jim ke konci uděláš zase nějaký kopanec a vrátíš je zpátky.
Tak to je mazec moc štěstí neměl i když byl opili ztratil paměť honem další díl.
[8]: Oh:O to je sila:) možno si z toho vzal ponaučenie:)
Noo tak stejne jako ostatni jsem tohle vubec necekala 😀 ale je to skvely, vsichni budou cucet 🙂 dekuji za kapitolku ^^
Fíha… tak takýto zvrat som fakt nečakala. Ale, možno to bude pre oboch Billov z oboch realít len dobre.. možno takto dokážu zmeniť mnoho. Každopádne im nezávidím ale vôbec 😀 ..myslím,že na tvojom mieste by som sa v tom asi aj ja sama stratila, nie to ešte my čitateľky 😀
No už teraz sa teším na pokračovanie, túto poviedku som si riadne obľúbila a to si zatiaľ zverejnila len prvé štyri diely 😉
LOL. Tak tohle bude parádný zmatek. Já myslela, že v té původní realitě bude v k´matu (nebo dokonce mrtvý) – a oni se ve skutečnosti úplně prohodili! Tak to jsem těda zvědavá, jak se tohle vyvrbí!
A jinak chudáček Billi, potlučený, oholený a doufám-že-ne-plešatý. A chudáček Tomi, který si to teď vyčítá! :/ Ale věřím, že spolu to nějako překonají!
Pockar, pockat, pockat a znovu pockat! :O Takze…. nas Bill z Tokio Hotel se peohodil s Billem s Dabliku? :O chapu to dobre? :O Tak to je haedcore! 😀 Tak to teda… ja to zpracuji. Aha! :O no jestli to tak je, tak to zni jeste zajimaveji, nez predtim! 😀 A ze uz jsem si myslela, ze to ani nejde! To bude jeste poradne, citim to v kridylkach! 😀 Tak to jdu honem cist dalsi dilky, ktere jsem zameskala! :O♥ A moc dekuju za povidku! :3 moc se ti povedla a vede a je proste skvostna! :3
tak to je sila,čo sa to vlastne deje?žeby sa vymenili?Bill z LA s Billom z DE? to bude teda veselo:)
Ak som dobre pochopila tak Tom tiež miluje Billa len to úspešne skrýva a Ria je náhrada?
Coze? To se jako vymenili ? Bill a Bill ?
No ja myslela ze me vomejou, kdyz se prisla scena v nemocnici. Ale nadruhou stranu se Tom priznal ze Billa miluje, ted je otazka jestli to prizna i nahlas… No jdu cist a doufam ze nebudu jeste vic zmatena.