Saying it loud

Přišel ke mně nápad a já ho během tří hodin zvěčnila na papír. Snad v něm každý najde něco svého a ne jen fikci založenou na náhodně zvolených slovech.

Došel ke svému království, kde býval ze všech stran obklopen počítači a malými reprobednami. Odpojil svůj stříbrný Apple laptop od všemožných kabelů, kterými měl zajištěnou spolupráci s ostatními počítači, a zalezl si do menší oddělené místnosti s koženou pohovkou a nízkým bílým stolkem. Odložil laptop na desku stolu a pozhasínal všechna světla, která mohl, aby měl kolem sebe co největší tmu, ale zase ne takovou, aby při první možné příležitosti zakopl o nějakou šňůru od aparatury a políbil zem.

„Znáte ten pocit, kdy se vám hlavou honí různé věci, myšlenky, domněnky a bez ohledu na svoje ego si dokážete přiznat, že jste ve vypisování svých pocitů na papír, nebo v jejich sdělování někomu druhému naprosto mizerní? Jestli jo, pak asi ta hrstka z vás pochopí, co tady blbnu potmě se svých laptopem a plácám nesmysly,“ pousmál se. „Myslel jsem, že když je to v mé hlavě a řeknu to sám sobě, přiblíží se to variantě, že o svých myšlenkách řeknete někomu druhému. Vlastně doufám, že všechno, co jsem měl do teď v sobě, se nějakým způsobem vyřeší, nebo alespoň osvětlí, abych věděl, co s tím, když to řeknu nahlas. Řekl bych, že je v tom zatraceně velký rozdíl, když něco držíte v sobě a víte o tom, a pak když to řeknete nahlas. Můžou to být ta stejná slova, ty stejné věty, které se vám honí v hlavě, ale slyšet ty věci, jak zní v tichu, jak se odráží od hmotných věcí a pak se pomalu vrací do vašich uší a nutí vás to opravdu pochopit, to je sakra velký rozdíl,“ pokýval Tom hlavou. „Je směšný, že nosím v hlavě slova, která bych nikdy hlasitě neřekl. V životě bych je nezakomponoval do věty, jako jsem to asi udělal právě teď. Zakomponovat? Ech? Kde jsem k čertu přišel k takovému slovu? Nemám tušení, ale zpátky k tomu, proč tu jsem!“ poručil Tom sám sobě a odhodlaně se nadechl.

„Myslím, že bych měl sám vyhledat odbornou pomoc už jen díky tomu, že tu sedím, povídám si sám se sebou přes laptop a hodlám tu diskutovat s webkamerou o něčem, co je naprosto směšné, ale,“ odmlčel se. Promnul si zátylek a posléze i oči. Přikryl si ústa dlaní a chvíli se zůstal dívat na své černobílé já na svítící obrazovce. Vysál z dlaně vzduch a nervózními pohyby začal pravou rukou mávat sem a tam. „Bill?“ naznačil a odvrátil pohled plný podivné směsice pocitů. „Myslím tím, zkoušeli jste někdy opravdu vyslovit jeho jméno? Zaměřit se na jednotlivá písmenka, zvuk a tón vašeho hlasu, když ho vyslovujete? Není to, jako když ho potřebujete oslovit, aby vám něco řekl, podal, vysvětlil, abyste získali jeho pozornost kvůli odpovědi, když nezaregistroval vaši otázku. Je to jiné, než když na něj voláte, aby na vás počkal, abyste zjistili, kde v domě se nachází, nebo aby přišel za vámi, protože něco potřebujete, a liší se to dokonce i od toho, když na něj křičíte, protože se hádá kvůli zbytečnostem, zničil něco, co jste měli rádi, nebo vám prostě leze na nervy svojí pozitivní náladou, když vy se cítíte pod psa a jediné, co chcete, je klid a ticho. Ne. On na místo toho nezavře svoji pusu, snaží se o debilní vtipy, v jejichž vyprávění není ani trochu dobrý, a ještě do vás ve finále rádoby povzbudivě šťouchá, aby vám zlepšil náladu. Nepodobá se to ani mručení, když vás otravuje, budí, nebo mluví víc než je třeba a vy máte zrovna podělanou migrénu, nebo hůř – kocovinu. Existuje spousta způsobů, jak jeho jméno vyslovit, ale když se nad tím zamyslíte, nikdy neztratí to kouzlo, ať už bude vyřčeno jakkoli. Říkáte si asi, jak můžu fantazírovat nad obyčejným jménem co?“ zeptal se Tom a se skelnýma očima, jejichž lesk mohl svést na nepříjemné ostré světlo z obrazovky, se podíval na své spojené dlaně. Teprve pak odvrátil pohled a zadíval se na sebe. „Ale hádejte co, obyčejné věci, nad kterými se pozastavíte, přestávají být obyčejnými,“ pokrčil ramenem.

„Slyšeli jste ho někdy se smát? Bože! Mohl bych umřít na bolest břicha a záchvat vlastního smíchu, když to na něj přijde. Vtipné je, že se Bill nikdy nesměje stejně. Vždycky překvapí nějakým novým originálním skřekem. Jednou je to hýkání, jindy pískání, někdy bych si ho spletl s opilou kachnou,“ zasnil se Tom, dívajíc se do desky stolu. Pokračoval. „Podstatné je, že dokáže rozesmát všechny okolo už jen tím, že se začne smát nějaké obvyklé hlouposti, která ani není vtipná, ale on z toho vždycky udělá takovou blbinu, že si nakonec nevzpomenete na věc, která by vám kdy přišla vtipnější. Na tyhle věci má zkrátka talent. Ostatní ho občas podezírají, jestli na něčem nejede, protože kdo se do ticha začne řehtat jako kůň, dusí se vlastním jazykem, lapá po dechu, slzí a není schopný říct, co ho tak dostalo? Jen šílenec! Ale k němu to prostě patří a jsem za to rád,“ prohrábl si vousy a podepřel si čelo, dívajíc se s klidem usazeným v očích.

„Nikdy bych si nemyslel, že mě dostane pohled na to, jak Bill spí. To se mi ani nepodobá, protože za prvé jsem jeho bratr, za druhé jsem chlap a za třetí ho nemiluju takovým způsobem jako všechny ty holky tam venku, které se rozplývají, když Billa vidí někde polehávat a podřimovat,“ uchechtl se, až celý nadskočil. „Já jen, asi to byl ten výraz v jeho tváři, který mě donutil se zastavit a zapřemýšlet. Jeho výraz se totiž ani za ta léta nezměnil. Jistě. Dospěl a zmužněl, ale stejně! Žádná změna vlasů, další šílené oblečení, žádné další tetování nebo piercingy nezmění fakt, že je to stále on. Může se sebou z vnějšku udělat cokoli, ale těžko změní to, co má uvnitř sebe. Vždycky jsem nechápavě zakroutil hlavou, když přišel domů s dalším piercingem nebo tetováním, které zdánlivě neměly žádný smysl, a on vždycky vypadal trochu zklamaně, když jsem nad tím nejásal, jak si představoval, ale pak jsem si uvědomil, že záleží na tom, co má Bill uvnitř. Na tom, že mu záleží na tom, co si o něm myslím, jaký na to mám názor, co ohledně toho chci říct. Čeká na to, protože přes všechny bezva nové kamarády jsem to nakonec stejně já – jeho rodina, za kým se vrátí, ať se děje, co se děje,“ usmál se Tom smutně a jeho srdce se mírně sevřelo.

„A to jeho objímání!“ vyhrkl Tom. „Myslí si bůhví, jak není vtipný, když na mě čeká za rohem a jen co projdu, tak mi skočí na záda, jako bych byl nějaká žíněnka. Směje se u toho jako šílenec a drží se mě jako klíště, když se ho snažím sundat dolů. Bouchá všechny okolo do rukou, šťouchá do zad, z legrace podkopává při chůzi nohy. Celý Bill! Jsou to ty dotyky a potřeba udržovat kontakt s jinou osobou, aby se znovu a znovu ujistil, že je součástí určité společnosti, která jej stále vnímá a bere vážně. To jeho ošmatlávání mi leze na nervy, ale teď bych si dal facku za každý nevrlý pohled, který jsem mu kvůli tomu věnoval. Zbožňuju, že je takový. Vstřícný, přátelský, přítulný a vřelý. Žádný psí čumák, který vám na přivítanou podá ruku alá leklá ryba a ještě se přitom tváří znuděně. Náhodné a bezdůvodné dotyky? Další z Billových specialit,“ poškrábal se na předloktí a na chvíli ztichl, aby našel správná slova.

„Chtěl bych jen vědět, jestli je tam venku někdo, kdo to vidí stejně jako já, nebo jsem se definitivně zbláznil, protože občas, ne pořád, se přistihnu, že na něj koukám. No vlastně spíš… zírám a nechápu proč. Je to jako bublina, která se kolem mě vytvoří a uzavře mě uvnitř. Neslyším Billova slova, ale vidím, jak se hýbou jeho rty, jak se kroutí jeho obočí, mrkající víčka, nakrčené čelo. Hučí mi v uších a přitom nic neslyším. Vzpamatuju se, až když mě Bill praští do paže a obviní mě, že ho zase neposlouchám. Obhajuju se, že ho samozřejmě poslouchám, ale on mě vyšplouchne pokaždé, když chce, abych mu zopakoval poslední slova, která řekl. Vinen. Neslyšel jsem nic. Ne že bych neposlouchal, jen jsem neslyšel. V tom je rozdíl, který ale jen těžko můžu vysvětlit nahlas.“

Opřel se o opěradlo pohovky a od webkamery se vzdálil. Přes jeho napjatý obličej se přehnaly stíny a rysy v jeho tváři už nebyly tak snadno rozpoznatelné. Složil si ruce do klína a hrál si s levým palcem, který omotával kolem toho pravého.

„Chtěl bych jen, aby tohle Bill věděl. Vím, že to tak nějak ví, protože co cítím já, cítí i on a opačně, ale někdy i jasné a samozřejmé věci je potřeba vyřknout, protože pak mají větší váhu. Když je schováváme v sobě, můžeme je před tím druhým popřít, ale jakmile je zformulujeme do slov a vět a necháme je vyklouznout ven z úst, už nepopřeme nic. Jsou tři věci, které nelze vzít zpátky – hozený kámen, čas a vyřčené slovo. Bill by tyhle věci určitě slyšel rád, protože on si na sentimentalitu potrpí. Možná si někde v hloubi duše dokonce přeji, aby tohle video našel a poslechl si ho od začátku do konce. Řeknu mu to všechno já a přitom to nebudu tak úplně já. Docela chytré, ale i tak. Přál bych si, abych byl schopný tohle všechno říct nahlas před ním,“ posteskl si Tom a schoval obličej do dlaní.

„Už jsi to udělal,“ ozvalo se velmi tichým teskným hlasem z levé strany. Dvě zbloudilé slzy, které se Tomovi spustily z očí, se zasekly, stejně jako Tom, když trhl hlavou a díval se do uplakané tváře svého malého bratra. Bylo fuk, jak se dostal dovnitř, když Tom zamknul, bylo nepodstatné, co tam dělal a co všechno slyšel. Byl tam a ať Tom chtěl nebo nechtěl, jeho slova dolétla k té osobě, ke které měla.

Webkamera, zabírajíc a nahrávajíc dvojici na pohovce, přerušila nahrávání ve chvíli, kdy záznam dosáhl maximální možné délky nahrávky a kdy se od sebe dvojčata oddělila, ale nevadilo to.

autor: Muckátko :o*